“Veřejný svět je prolezlý věčným podezřením a lží, avšak sladká a nebojácná holčička, tančící napříč touto knihou mluví čistou pravdu—v komunistickém Československu se pro svou upřímnost neustále dostává do malérů. Tato kniha dokonale zachycuje detailní perspektivu pohledu malého ditěte vzhlížejícího k dospělým. Dominika Dery nám ukazuje jak jedno dítě milujících rodičů dokázalo udělat kouzlo ze společnosti nepřístupné lásce.” Nuala O’Falaoin
“Čas od času, a vždy když to člověk nejméně čeká, dostane se mu do ruky autobiografie, jež mu vyrazí dech. Příběh Dominiky Dery je naplněn moudrostí, vtipem, odvahou a triumfem. Po přečtení její knihy budete mít pocit, že jste Dominiku už odedávna znali a že je tím váš život obohacen.” Nicholas Sparks
Na začátku března tohoto roku (asi 2006 – pozn. edit.) vyšla v Austrálii kniha ” The Twelve Little Cakes” české spisovatelky a básnířky žijící v Sydney, Dominiky Dery. Tento autobiografický román o autorčině dětství v normalizačním Československu byl napsán přímo v angličtině a původně vydán nakladatelstvím Penguin ve Spojených Státech. V minulém roce byl pak přeložen do pěti jazyků a publikován v Německu, Itálii, Francii, Španělsku, Řecku a nyní konečně i v Austrálii.
Ale jak už to chodí, přestože kniha zaznamenala úspěch na mezinárodním poli, v České republice zůstává nepovšimnuta. Podle redaktora známého českého vydavatelství je téma komunismu pro dnešního českého čtenáře “passé” a to dokonce i v tak originální a neotřelé podobě, jak jej pojala Dominika Dery.”Dvanáct Dortíčků” má svým stylem blízko k magickému realismu Gabriela Marqueze, avšak svým typicky českým humorem zároveň připomíná Hrabalovy “Postřižiny”.
Zeptali jsme se Dominiky Dery, co ji vedlo k napsání autobiografie v tak mladém věku a jaká byla její motivace?
Moje motivace k napsání Dvanácti Dortíčků měla řadu podnětů, ale tím hlavním byla moje touha oživit a přivést na svět své šťastné vzpomínky na dětství. Chtěla jsem pochopit,odkud vyvěralo moje štěstí a proč je už v dnešním světě nedokážu najít, přestože je tento svět svobodný (a dokonce podle masových medií) přímo pulsuje extatickou radostí.
Do svých třiceti let jsem procestovala svět a pátrala po lepším životě, který jsem viděla v televizi po Sametové revoluci. Ale kam jsem se vrtla, našla jsem jen obchody plné úžasného zboží zabaleného do barevných obalů, viděla jsem krásné domy postavené na ještě krásnějších pozemcích, vyblýskaná auta a labužnické restaurace. Byla jsem opakovaně ujišťována, že pro někoho jako jsem já existuje plno příležitostí dosáhnout tohoto životního stylu. Potkala jsem slušné lidi, kteří se na mne usmívali a tvářili se, že jsou šťastni. Poznala jsem levicové intelektuály, kteří ostře kritizovali západní společnost beze strachu, že by je za to CIA jakkoli perzekuovala. Zažila jsem vzrušení i úžas, ukojila jsem svou zvědavost cestováním po mnoha zemích, ale opravdové štěstí jsem nikde nenašla.
Nakonec jsem se tedy rozhodla, že vyzkoumám,čím bylo moje dětství tak bohaté a šťastné. Začala jsem psát Dvanáct Dortíčků inspirována autobiografií o šťastném dětství Marcela Pagnola, “Tatínkova sláva”a ”Maminčin zámek.” A moudrost, kterou jsem získala napsáním této knihy, je úplně prostá. Zjistila jsem, že jednoduše tím, že jsem měla důvěru v sebe (a ve svého Pánaboha) a milující rodiče, byla jsem ochráněna od smutku a zklamání, kterých jsem se dožila později, když jsem ztratila svou víru v dobro a pocit sebedůvěry.
To je to poselství, které jsem se pokusila sdělit svým čtenářům. Po dvanácti létech života na Západě jsem poznala, že představy “zápaďáků” o životě za komunismu jsou zrovna tak pokroucené, jako představy “východňárů” o životě na Západě. Prostřednictvím svého individuálního příběhu jsem se snažila ukázat, že nic není tím, čím se nazývá,a že se politika podobá černé mágii tím, že používá slova k tomu, aby zaříkávala skutečnost, kterou nikdo nechce vidět a transformuje ji do libivých představ.
Studená válka byla krásným příkladem úspěšného použití této magické propagandy jak na ruské, tak i na americké straně. Sametová revoluce neotevřela brány z pekla do ráje. Pouze byly komunistické plakáty nahrazeny billboardy s reklamou na Marlboro.
Místo “ Se Sovětským Svazem na věčné časy” teď slibujeme věrnost Coca-Cole a noví politici v oblecích od Huga Bosse si vydělávají na živobytí tím, že žonglují zmodernizovaným politickým žargonem. Společnost jedné “partaje” je mrtva, avšak pro dnešní mladou generaci je život jedna veliká párty, vyhrává k tomu hlučná hudba, hovoří se ve sloganech a všichni se snaží chovat stejně uniformně, jako tomu bylo dřív.
Dostali jsme svobodu, ale jsme nyní doopravdy svobodní? Anebo již není nutné kontrolovat lidi za plotem? Konec konců, v dnešní době už ani není na této planetě kam utéct.
Myslíte si, že se Vám podařilo Váš záměr uskutečnit?
V to pevně doufám, i když ještě musím dokončit pokračování Dvanácti Dortíčků, které nás zavede do doby kolem Sametové revoluce. Chtěla bych svým čtenářům umožnit prožití pádu železné opony skrze oči člověka, který žil na její “druhé” straně. Doufám, že se mi podaří nakreslit poctivý a emocionální obrázek svých vzpomínek, neboť jsem přesvědčena, že právě prostřednictvím svých citů mohou lidé z rozdílných kultur pochopit jeden druhého. Je skoro nemožné přemýšlet o pravdě, ale je tak snadné cítit,co je pravda a co lež. A soudě podle reakcí mých čtenářů se zdá, že se mi prostřednictvím Dvanácti dortíčků podařilo poukázat na celou řadu fundamentálních lží tím, že je kniha napsána hlasem nevinného ditěte (podobného tomu z pohádky Hanse Christiana Andersena), které vidí “císařovu nahotu” a nebojí se to říct nahlas.
Jaká je role fantazie v tomto románu? Pokusila jste se přepsat minulost?
Dvanáct dortíčků je autobiografie napsaná ve stylu románu. Každý z příběhů zaznamenaných v této knize se doopravdy stal. Pouze moje vypravěčství působí surrealisticky. Avšak existuje tolik způsobů,jak vyprávět příběh, a žádný z nich nemůže být nikdy objektívně pravdivý. I ta nejrealističtější fotografie je ve skutečnosti pouhý kus papíru pokrytý tečkami. Ve svém vypravěčství jsem zvolila ten nejlepší způsob, který znám. Abych dokázala sdělit své emocionální vzpomínky čtenářům, musela jsem přetavit své osobní zkušenosti do metafor zkušeností kolektivních. Hledáním individuálního vzorce svého života jsem nalezla obecnou moudrost, protože všechny vzorce našich životů jsou ve své základní formě stejné. My všichni jsme kdysi byli dětmi a jednoho dne jsme si uvědomili existenci smrti. Všichni jsme se jednou poprvé zamilovali a byli jsme zmateni svou sexualitou a měli sny, které se nikdy nesplnily, bez ohledu na to, na které straně politického či náboženského plotu jsme vyrůstali. Ingredience vypravěčství jsou vlastně stále tytéž, rozdíl je pouze ve způsobu jejich zamíchání. Vyprávění příběhu se doopravdy podobá vaření. Takže jakou roli hrála fantazie ve Dvanácti dortíčcích? Možná takovou,jakou hraje koření v těstě, láska se kterou jsem jej hnětla a nebo správně načasovaná teplota, když jsem to všechno pekla v troubě?
Jaká je to zkušenost pro Vás jako pro spisovatelku nahlížet svět očima malé holčičky?
Když jsem vyrostla, postupně jsem začala vnímat svět jako místo, kde nemá smysl žít. Seděla jsem před televizní obrazovkou a přes všechno umělé štěstí, které ze sebe vyzařovala, jsem viděla jak “Život” a “Příroda” jsou doslova kuchány z našich životů. Pila jsem čistý horský potok z umělohmotné láhve a cítila jsem vůni oceánu ve svém deodorantu a vzpomínala jsem na směšné romány science-fiction, které jsem jako puberťák odmítala brát vážně. Nikdy bych tomu neuvěřila, že je možné slisovat zázrak života do malé kapsule a prodávat jej v nákupním středisku. Moje zklamání bylo obrovské. Ale potom jsem jednoho dne znovu objevila malou Dominiku a její nevyčerpatelnou lásku k lidem a víru v dobro přírody. Když jsem se dívala na svět jejíma očima, znovu jsem měla u srdce hřejivý pocit. A tehdy jsem si uvědomila, že nezáleží na tom, na co se díváme, ale na tom, jak se na to díváme. Teď nemluvím o pohledu na svět přes růžové brýle. Já věřím tomu, že je důležité snažit se věci vidět tak jak jsou, ale také vím, že to není možné, protože se všechno neustále mění. Život je změna. A to je, co jsem na malé Dominice musela obdivovat; její schopnost přijímat každou změnu s radostí a otevřeným srdcem.
Díky naivitě Vaší malé hrdinky, Dominiky, může čtenář poznat ekonomické, politické a sociální prostředí v Československu před 25 lety. Jaká je v Čechách podle Vás situace dnes?
Pro srovnání situace v mé vlasti před a po Sametové revoluci bych ráda použila metaforu. V sedmdesátých a osmdesátých létech jsme žili v komunismu jako slepice v bažantnici. Byli jsem obklopeni drátěným plotem, stále pod kontrolou a regulováni našimi hospodáři. Naše křídla byla přistřižena a většina z nás nikdy neokusila života venku, avšak všichni jsme snili o lepším světě na opačné straně naší ohrady. Naši hospodáři nám tvrdili, že nás chrání před divočinou, před lasičkami a kunami. Dávali nám zob vyměnou za naše vejce a sem tam někoho z nás snědli k večeři. Za předpokladu, že jste to nebyli vy, koho zrovna jedli, mohli jste žít relativně spokojený a nudný život, naplněný sněním, hledáním červíků, přihmuřováním očí ve slunci a klábosením se sousedy. Po Sametové revoluci plot padl a mnohé ze slepic si vážně myslely, že se tak stalo kvůli jejich rozčilenému kdákání. Rozutekli jsme se do divočiny, ale brzy jsme zjistili, že za naším plotem je další plot a za ním další a další. Netrvalo dlouho a většina z nás byla odchycena slepičí velkofarmou, kde každá slepice má svůj vlastní kotec s air-conditioning a televizní obrazovkou, a kde snáší svému zaměstnavateli vejce a krátí si čekání na smrt sledováním pořadu National Geographic.
Proč jste se rozhodla žít právě v Austrálii? Je psaní Vaše jediná profese?
Do Austrálie mě zavál osud. V devatenácti létech jsem odešla z Čech, kde jsem vystudovala hudebně-dramatickou konzervatoř. Měla jsem štěstí, že mi francouzské ministerstvo zahraničí udělilo stipendium pro studium divadla a kreativního psaní na Ecole Lecoq v Pařiži. Po čtyřech letech ve Francii jsem dostala nabídku účinkovat v New Yorku. Z celé věci se sice vyklubal podvod, ale v New Yorku jsem už zůstala. Pracovala jsem tam jako uklízečka a číšnice a žila jsem v Brooklynu. O dva roky později jsem se na popud svého tehdejšího australského partnera přesunula do Austrálie. Je to už šest let, co žiji v Sydney. Mám Austrálii ráda. Je to země, kde příroda je ještě přírodou, i lidé tu mají docela dobrou náturu. Bohužel mi však vadí, že i v Austrálii se v poslední době mění věci k horšímu a mnozí Australané se začínají řídit trendy propagovanými Spojenými Státy. Komunity se rozpadají a lidé se stávají vězni velikých měst, kde stále více a více žijí nad své poměry na půjčku a pak pracují 14 hodin denně, aby dokázali splatit své dluhy. Takže nakonec vlastně ani nežijí.
Co se týče mé profese, považuji se spíše za básnířku než za spisovatelku, přestože jsem psaním veršů nikdy nevydělala ani penny. Poezie mi dělá radost a myslím si, že je to to, co umím nejlépe. Původně jsem studovala tanec, hudbu a divadlo a vystupovala jsem na mnoha jevištích. Avšak protože jsem se ve svém projevu neustále snažila o upřímné vyjádření, vadila mi práce v televizi a v komerčních divadlech, kde jsem byla nucena papouškovat slova a názory, se kterými jsem ne vždy souhlasila. Nakonec jsem se raději vydala do světa. Byla jsem chudým bohémem v Paříži, myčkou nádobí v Brooklynu, ilegální číšnicí na Manhattanu a učitelkou angličtiny zpět v Praze. Když jsem přišla do Austrálie, vydělávala jsem si na živobytí prodejem vína, než jsem dostala příležitost pracovat jako novinářka pro české vysílaní rádia SBS. Co se týče mých cílů, ráda bych jednoho dne psala a produkovala své vlastní divadlo a uplatnila všechny své talenty na jevišti. Nevím sice, jak dlouho mi bude trvat, než se dotknu své vytoužené mety, ale beru si příklad z malé Dominiky; držím si palce a modlím se k svému Pánubohu, aby to netrvalo příliš dlouho.
Jak by Vaše malá hrdinka popsala dnešní moderní svět?
S ohledem na to, že malá Dominika vyrostla v magickém světě pohádek, byla by asi zklamaná, že v dnešním světě se mágie stala realitou a přestala být zajímavá. Mávneš dálkovým ovládačem a objeví se obraz na křišťálové kouli. Zmáčkneš knoflík a v malé krabičce se ozve hlas kamaráda, který žije na druhém konci světa. Magie vládne nad našimi životy a my jsme mezitím ztratili ponětí o realitě. Lidé přestali používat svou představivost a místo toho pasivně konzumují předtrávenou zábavní kulturu. Sny se staly prodejním artiklem a o jejich akcie se hraje na burze. Slova ztratila svůj smysl a symboly, jež reprezentují, byly zneužity. Jako v mágii, dokonalost na povrchu je důležitější než obsah, protože síla mágie spočívá ve zdání, nikoli v obsahu. V našich životech zbývá tak málo toho, co je přirozené a spontánní. Žijeme ve vakuu a hledáme život v projekcích o životě. Naší hrdinové jsou placeni za to, že naše životy žijí za nás. My nemáme na život čas. Jsme neustále bombardováni rozličnými vjemy a trávíme celé dny tím, že se snažíme vyhodnotit nepotřebné informace. Naše děti si už neumí hrát. Vyrůstají buď v pasivní zábavě anebo se nudí. Naše prarodiče pomalu umírají v domovech důchodců, kde se nikdo nenamáhá naslouchat jejich příběhům. Díváme se, ale nevidíme. Slyšíme, ale neposloucháme. Všichni říkají “miluji tě”, ale nemilují. Místo, abychom se milovali, MÁME sex. A hodiny stále tikají a my se dereme vpřed za lepší budoucností, dokud neumřeme na rakovinu a nebo infarkt.
Ale co by řekla malá Dominika té velké Dominice při pohledu na dnešní svět? “Otevři oči ! Svět je tak krásný a je v něm toho tolik,co stojí za to, aby člověk žil. Naslouchej sama sobě. Plakej, když je smutno a směj se, když je veselo. Život je tak jednoduchý. Nejlepší je, když člověk dělá to, co doopravdy v hloubi duše dělat chce.”
Ve Vašem podání se Vaše dětství jeví jako osobní ráj. Je pro Vás tento ráj navěky ztracen?
Podle mého názoru je tento ztracený ráj mého dětství stavem mysli. Já jsem přišla na svět s dobrosrdečnou povahou, se sluncem, které prozařovalo temné vody mojí duše. Tato šťastná nátura a také to, že jsem měla milující rodiče, mi umožnilo prožít šťastné dětství, přestože jsme žili v těžkých podmínkách. Je to absurdní, že jsem ztratila své vnitřní štěstí přesně v době, kdy padla železná opona. Avšak napsáním Dvanácti dortíčků jsem myslím znovu objevila bránu tohoto svého ráje. Neboť jsem konečně pochopila, že moje vnitřní slunce nikdy nepřestalo zářit. To jenom já jsem od něj na nějaký čas odvrátila svojí tvář.
Stal se z Vás jiný člověk po napsání Dvanácti dortíčků ? V čem spočívá ta změna ?
Ano, hodně jsem se změnila za ta léta, co mi trvalo napsat Dvanáct dortíčků. Bylo to pro mne extrémně těžké psát přímo v angličtině a skřípala jsem zuby od začátku až do konce. Na druhou stranu to, že jsem psala jazykem, který není mou mateřštinou, mě přinutilo snažit se o jednoduchost svého psaného projevu a spíše kreslit svůj příběh, než jej malovat v barvách. Soustředění na linie místo na odstíny bylo pro mne úplně novým přístupem k psaní a prospělo mému způsobu přemýšlení. Naučila jsem se více vyjadřovat své emoce skrze své myšlenky, místo abych vyjadřovala své myšlenky skrze své emoce. A také tím, že jsem používala hlas malé Dominiky, musela jsem se dívat na svět jejíma očima, což mi přineslo tolik radosti, že jsem se rozhodla adoptovat malou Dominiku ve svém srdci a dovolit jí stát se mou průvodkyní v mém budoucím životě.
Co byste chtěla, aby Vaši čtenáři získali přečtením Vaší knihy?
Ráda bych jim vykouzlila úsměv na rtech a připomněla jim jejich vlastní dětství, je sebe samé – malé..
Váš příběh je tak sladký. Nebála jste se, že někteří kritici by mohli Vaši knihu opatřit nálepkou pouhé “ženské literatury”?
Když píšu, tak nikdy nemyslím na kritiky. Myslím na čtenáře, kteří jsou ochotni ponořit se pod povrch mých vět. Nebojím se kritiky. Celý život jsem s ní zápasila, ale opravdová kritika nevyvěrá z negativity. Je to dar a pomoc určená k našemu zdokonalení. Avšak pakliže by se někdo pokusil zaškatulkovat mou knihu jako pouhou “ženskou literaturu”, tak bych to nebrala příliš vážně. Řekla bych, že tento názor vyzařuje ignoranci a špatný postoj k ženám. Co je vlastně “pouhá ženská literatura?” Já jsem žena a píšu literaturu. Proč by moje literatura měla mít menší význam než ostatní literatura? To o čem píši, je univerzální a jestliže to má větší úspěch u žen, je to pravděpodobně proto, protože ženy jsou obecně citlivější a moudřejší než muži. Je tak pokrytecké používat slovo “žena” za účelem snižování umělkyně a nebo intelektuálky. Žijeme přece v emancipovaném světě, nebo snad ne? Je to nádherný příklad toho, že i “Emancipace”,stejně jako “Komunismus”, jsou pouhé falešné koncepty, které nemají nic společného s rovností mezi lidmi. Ženy mohou být akceptovány a uznávány v naší převážně mužské společnosti za předpokladu, že se chovají a přemýšlejí jako muži. To je přece jasná diskriminace. Skutečná rovnost nastává pouze tehdy, když příslušníci obou pohlaví respektují a oceňují jeden druhého takového, jací doopravdy jsme. Ne takového, jací se tváříme, že jsme. Takže zpátky k Vaší otázce. Jestliže existují lidé, kteří by moji knihu nazvali pouhou “ženskou literaturou” jen proto, že je sladká, tak je upřímně lituji. Musí být asi hodně zahořklí.
Jaká literatura vás ovlivnila ? Mohla byste nám říci pár slov o Vaší zkušenosti s literaturou jako spisovatelka a zároveň i jako čtenářka? Co například ráda čtete?
Mým prvním literárním vlivem byly pohádky, které mi moje maminka čítávala, když jsem byla malá. Když jsem začala číst sama, zapsala jsem se do veřejné knihovny a tam jsem rychle oprášila všechny police v oddělení pro děti. Poté, co jsem shltla všechnu dostupnou literaturu pro děti, jsem trochu předčasně vstoupila do oddělení pro dospělé a zároveň jsem pořádala nájezdy na knihovnu mých rodičů, plné zakázaných a “politicky nevhodných” knih. V šestnácti jsem četla Dostojevského a jako následek jsem pak byla po mnoho měsíců v depresi. Posléze jsem zhltla Karla Čapka, Guy de Maupassanta, Nikolaje Gogola, Alberta Camuse, Marka Twaina, Hermana Hesseho, Michaila Bulgakova, Nikose Kazantzakise, Williama Faulknera a mnoho dalších mužů a bohužel nemnoho žen. Přesto jsem ale milovala Boženu Němcovou, Jane Austenovou a Ayn Randovou. Na jevišti jsem pak měla příležitost ze srdce pronášet Shakespearova slova, smát se s Čechovem, plakat s Euripidem a bojovat s Goethem. Jako básnířka jsem recitovala Homéra, Danteho, Nerudu, Bezruče, Seiferta, Skácela a svého oblíbeného Rilkeho a mnoho dalších skvělých duší, zpívajících své labutí písně se zanícenim. Dodnes jsem všem těmto velikánům vděčna za to, že drželi pochodeň, když jsem klopýtala ve tmě. Oni byli mí učitelé a mistři.
