Ten 14. červenec!

Čtrnáctý červenec každého roku je dnem, kdy movitější frankofilové světa otevírají svá srdce a své šampaňské. Soutěž mezi nimi na téma „tu Čestnou legii jsem měl dostat už dávno“ ten den vrcholí. Náš čestný legionář, pan Vladimír Špidla, svou „legii“ dostal, aniž komukoli otevřel své srdce, natož, jsa člověk úsporný a tudíž nealkoholický, jakoukoli láhev vína. Třebas rumunského Murfatlaru, druhdy tolik populárního v jeho intelektuálských kruzích.

Čtrnáctého července stávali donedávna na tribunách kolem francouzského prezidenta především afričtí prezidenti bývalých francouzských kolonií. V pátek na tribuně scházeli. Zaujalo mne to, neboť jsem v poledne zapnul videokanál listu Le Figaro. Prezident Macron si právě, po boku s Donaldem Trumpem, na schodech tribuny mačkal ruku s velícím generálem přehlídky. Myslel jsem, že vojáci zdraví salutováním, maximálně letmým a pevným stiskem ruky. V dnešní Francii nikoli. Když už pan Macron žmoulal ruku velitele třetí minutu, myslel jsem, že čeká na situaci, kdy palcem své ruky poklepe na hřbet ruky tištěné, jak to při identifikaci dělají zednáři. Nedočkal jsem se. Důstojník odcházel, a pan Trump zvolal: „Who was he?“ Prezident zvolal, důstojník se zastavil, vrátil, byl představen, a mohl se vrátit…

Vida, jak i v drobnostech platí slovo prezidentovo, slovo Trumpovo. Na Donalda shlížela obdivně paní Brigitte Macronová, tentokrát v sáčku s hnědou koženou minisukní, trochu připomínající zednářskou zástěru. Ostatně, když už jsme u těch zástěr, červené kožené zástěry má každý 14. červenec při defilé četa Stavitelů z Legion étrangére. Uvážlivě pochodují, vousatí, v zástěrách a se sekyrami na ramenou po Champs Elyssés, a srdce každého úhelníkáře s vodováhou při tom pohledu plesá. Snad jsem zapomněl říci, že všichni černí prezidenti afričtí, kteří kdys dělali stafáž prezidentům francouzským, byli a jsou zednáři.

Ostatně, tato idea, která spoluzažehla dobytí Bastilly před staletími, tmelí dodnes. Málokdo uvažuje o tom, že frankofonní a lusofonní (portugalsky mluvící) Afriku dodnes tmelí frank. Ano, frank CFA, který je emitován bankami v senegalském Dakaru a kamerunském Yaoundé, a který byl zaveden ještě daladierovskou Francií v době před 2. světovou válkou. Monetární autority africké jsou, ovšem, podřízeny Banque de France, bez níž nemohou rozhodovat. Frank CFA je tak vlastně černým pasažérem eura, neboť devizy jsou, přirozeně, konvertibilní. Jedno euro zví circa 655 franků CFA, a franky CFA čili XOF a XAF platí ve dvanácti francouzských komunitních zemích Afriky, jedné portugalské a jedné španělské. Není nutno spekulovat o síle afrických franků, na druhé straně ekonomiky ropných zemí Gabunu, Konga-Brazzaville a Kamerunu tak úplně plaite, zkrachovalé, nejsou.

Kde nakonec slavili afričtí prezidenti, to nevím. Možná pan Emmannuel Macron nechtěl rozzlobit francouzskou veřejnost přítomností Afroafričanů na tribunách. Denně do země přicházejí jiní černí, a francouzská společnost mezi nimi zjevně hledá druhého Angelo Solimana, který v 18. století proslul jako zednář, vychovatel, přítel vídeňského dvora a nakonec i vycpaný exponát muzea. Pocházel z Afriky, býval otrokem a jeho původní jméno slulo Mamadou. Po přehlídce se manželské páry Trumpů a Macronů sešli hned odpoledne. Paní Brigitte Macronová opět v kožených minišatech barvy bílé, produkcí to Louise Vuittona. Není divu, že mezí ní, zralou ženou s ascendentem v Blížencích, a Blížencem Trumpem to zajiskřilo. Žena s Venuší v Beranu je, podle tvůrců horoskopů, veskrze necudným ďáblíkem. Nevím, nakolik je to pravda, ale to ona, skrze svého muže, řídí Francii.

Pan Macron také vypadá, že ho z jí oblíbené kůže šil Vuitton, leč myšlenkově, tedy hard a softwarově ho vybavil systémem TNS Slušovice. Nic ve zlém, kdysi dobrý systém. Bude-li Francie kličkovat mezi Scyllou, totiž ženštinou v čele Německa a Charybdou britskou, brexitovou, zvolí jistě směr americký. Takový je můj názor. Paní Brigitte Trumpa obdivuje a tím je zatím dáno vše. Po Hamburku si tedy pan Trump úspěšně zalovil i ve slavnostní, červencové Paříži.