Hořký samet: Špioni (15. díl)

„Dobrá otázka.“ Otec se zasmál. „Jediný vysvětlení, proč jsem přežil svojí popravu, je, že mi pánbůh zachránil život.“ Nasál cigaretový kouř a poškrábal si stříbrnou kštici. Chvíli se potom odmlčel. „Moje jméno figurovalo na seznamu lidí, co na začátku sedmdesátých let zahynuli za podivných okolností.“ Prozradil mi. „Bylo nás celkem asi šedesát osm, samí bejvalí kolegové. Nejdřív se jeden utopil doma ve vaně. Další pak skončil pod kolama náklaďáku, když jednoho večera čekal na refýži na tramvaj.“ Uzavřel chmurně. „Jsem z nich jedinej, komu se to podařilo přežít.“

 

Hořký samet: Prstem po mapě (14. díl)

S úžasem jsem pozorovala, jak předškolní drobotina dává najevo pohrdání nebeskou autoritou a tropí si šprťouchlata z čerta. V podkrovním bytě místních intelektuálů jsem nevěřícně sledovala dva rozjívené spratky, jak zlomyslně tahají Dášu za provazový ocas. Když se jim Mikuláš pokoušel důsledně domluvit, vysmáli se mu do tváře.

 

Hořký samet: Svatba jako řemen (13. díl)

Po chvíli se babičce podařilo trhnout podnosem tak silně, že strýc zakopl a ztratil vratkou rovnováhu. Ve snaze udržet se na nohou, nečekaně se pustil tácu. Babička se v tu ránu silou vlastního vzdoru ocitla i s dortem na parketách. Svatebním hostům málem vypadla čelist, když Helga dosedla těžce na zadek a přimáčkla si sladkou trofej k mohutnému poprsí.

 

Hořký samet: Dětský pot (12. díl)

Jala jsem se prudce vytloukat synkopický rytmus ve vysoké oktávě, když jsem si uvědomila, že mi koncertní stolička začíná na kluzkých parketách ujíždět pod zadkem. Prsty mi zatím sice poslušně skákaly a běhaly nahoru a dolů po klávesách, ale trup se mi nezadržitelně vzdaloval od klavíru, jako bych hrála na tekoucích píscích. Postupně jsme se s Honzou naklonili až do pravého úhlu, s pažemi nataženými jak jen možná nejdál od těla. Nakonec nám nezbylo, než si stoupnout.

 

Hořký samet: Klavír (11. díl)

Pokaždé, když Honza stiskl pedál, přimáčkl se ke mně těsně bokem a naše těla na okamžik splynula v jeden trup se čtyřmi pažemi. Bolest a potlačená vášeň tryskaly z hloubi našich tlukoucích srdcí a měnily se v hudbu. Vřelé tóny Dvořákovy skladby vyvěraly zpod otevřeného víka klavírního křídla jako termální pramen z úpatí skály. Skoro jsem se rozplakala radostí a vysílením, když jsme zahráli poslední akord.

 

Hořký samet: Na kolotoči (10. díl)

Kapitola první – Hořký Samet Kapitola druhá –  Hořký Samet Část 1, Kapitola třetí – Hořký Samet   Kapitola třetí (část druhá) Slepice nebo vejce?   TRVALO SKORO měsíc, než se normalizační veřejnost dozvěděla o katastrofě v Černobylu. Komunistický mainstream ovšem vynaložil mimořádné úsilí k zamlžení informací o závažnosti úniku radioaktivních materiálů z havarovaného reaktoru. …

 

Hořký samet: Havárie (9. díl)

Stěny našeho sklepa musely být neobyčejně tlusté. Příjem na otcově rádiu byl ještě horší než kdykoliv jindy, což už jsem ani nepovažovala za možné. Z reproduktorů se ozývalo strašidelné šustění duchů, sem tam doplněné o nějaké hrůzyplné slovo vytržené z kontextu. „Vidina totální anihilace . . . grrrr . . . nebezpečí kontaminace . . . juíííí . . . leukemie . . . grrrr . . . rakovina.“
„Prosím tě, panebože. Dej, ať ty atomový mraky odfoukne vítr někam dál.“ Nervózně jsem mnula kuličky růžence a bojovala s klaustrofobií. „Nechce se mi ještě umřít.“

 

Hořký samet: Golgota (8. díl)

„Budu do tebe postupně pouštět stále více elektřiny, abych změřila tonickou aktivitu v tvých svalech, OK?“ Doktorka Fousková mi vrazila do úst dřevěný roubík. „Tohle musíš mít, aby sis přitom nepřekousla jazyk.“ Vysvětlila mi s odzbrojující samozřejmostí. Sotva zmizela za dveřmi, moje tělo se začalo nekontrolovatelně zmítat v palbě elektrických výbojů. Každý z nich byl o poznání delší a silnější než ten předchozí, až jsem si připadala napůl mrtvá.

 

Hořký samet: Zima (7. díl)

Každý můj pohyb vyplýval z pramene mých emocí. Klouzala jsem po světelném mostě přes propast času. Vibrace klavírních strun se mi splétaly pod nohama jako sluneční paprsky. Mé tělo bylo nezvykle lehké, má mysl plná záře. Vznášela jsem se nad pódiem jako by se na mě snad nevztahoval zákon gravitace.

 

Hořký samet: Puchýře a modřiny (6. díl)

Se stisknutými zuby jsem počítala monotónní cvakání minutové ručičky hodin. Než se posunula o dvanáct dílků, praskly mi na chodidlech puchýře. Cítila jsem uvnitř těsných špiček, jak mi teplá tekutina prosakuje ponožkami.