Hořký samet: Kapitalista (21. díl)

„Podle Aktualit se prý v poslední době dějí v Sovětském svazu kolosální politické změny.“ Nepřestávala jsem provokovat. „Generální tajemník Gorbačov se rozhodl otevřít sovětský trh západnímu kapitálu. Což je další skvělý příklad, který by si československá vláda mohla ze Sovětského svazu vzít. Jakožto promovaný ekonom, můj otec je pevně přesvědčen, že nejlepší způsob, jak vzkřísit stagnující socialistickou ekonomiku, je nechat západní investory, aby co nejrychleji napumpovali peníze do našeho průmyslu, a zachránili tak krachující fabriky před rozpadem.“
„Da? No to je neslýchané.“ Soudružka Rottová se zamračila a naškrábala si poznámku do sešítku. „Kde tvůj otec vlastně pracuje?“
„Sám pro sebe.“ Prohlásila jsem hrdě. „Je totiž kapitalista.“

 

Hořký samet: Návrat domů (20. díl)

„Chtěli to udělat na hromadě uhlí před sklepem, aby se jim neodrážely kulky od kamenný dlažby.“ Zrádci prý vysoké důstojníky věznili ve sklepě. Ještě před obědem je měli v úmyslu postavit ke zdi. „Neváhal jsem a dal dohromady operativní tým asi tak šesti mladých kolegů.“ Pokračoval otec. „Vytáhli jsme si škorpióny ze skříněk a zaujali bojovnou pozici na balustrádě v prvním patře. Vinula se kolem dokola celýho dvorku. Bylo to ideální místo. Každej z nás se schoval za jinej sloup. Dohromady jsme pokryli celej plac pod námi. Měli jsme to tam jako na dlani.“

 

Hořký samet: Marta, Pitti a travestiti (19. díl)

„Ty jsi nikdy neviděla žebráka?“ Zůstala jsem v šoku. „V Praze žádní žebráci nejsou.“ Vždycky jsem byla přesvědčená, že bolševici lžou, když v televizi vykládali, že na západě vládne třídní nespravedlnost a někteří lidé dokonce nemají střechu nad hlavou. „Škoda, že nemáme žádný peníze. Strašně ráda bych mu pomohla.“ Do očí mi vstoupily slzy „Neblbni, Trumpetko.“ Usadil mě suše otec. „Taky jsme žebráci.“ Měl pravdu.

 

Hořký samet: Láska, peníze a komunismus (18. díl)

Jedině dlouhá řada pokladen podél samoobslužné prodejny naznačovala obchodní charakter dobročinné operace. Zákazníci komunistického obchodu tady nemuseli platit penězi. Stačilo prodavačce podat umělohmotnou kartičku a podepsat účet propiskou, aby si člověk odtlačil narvaný vozík k autu. Plula jsem mezi hradbami přeplněných regálů jako ve snu. Leželo tam všechno, od jídla k automobilovým pneumatikám.

 
 

Hořký samet: Smlouva s ďáblem (16. díl)

„Podepsat smlouvu s tajnou službou je jako zapečetit krví pekelnou listinu.“ Šklebil se otec. Chvíli bojoval s krabičkou sirek, než si zapálil v pořadí třetí Spartu. „Týhle organizaci se upíšeš jenom jednou za život.“ Řekl ochraptěle. „Jedinej způsob, jak lze opustit svět tajných služeb, je buď nohama napřed anebo, jako v mým případě, přežít svoji vlastní popravu.“

 

Hořký samet: Špioni (15. díl)

„Dobrá otázka.“ Otec se zasmál. „Jediný vysvětlení, proč jsem přežil svojí popravu, je, že mi pánbůh zachránil život.“ Nasál cigaretový kouř a poškrábal si stříbrnou kštici. Chvíli se potom odmlčel. „Moje jméno figurovalo na seznamu lidí, co na začátku sedmdesátých let zahynuli za podivných okolností.“ Prozradil mi. „Bylo nás celkem asi šedesát osm, samí bejvalí kolegové. Nejdřív se jeden utopil doma ve vaně. Další pak skončil pod kolama náklaďáku, když jednoho večera čekal na refýži na tramvaj.“ Uzavřel chmurně. „Jsem z nich jedinej, komu se to podařilo přežít.“

 

Hořký samet: Prstem po mapě (14. díl)

S úžasem jsem pozorovala, jak předškolní drobotina dává najevo pohrdání nebeskou autoritou a tropí si šprťouchlata z čerta. V podkrovním bytě místních intelektuálů jsem nevěřícně sledovala dva rozjívené spratky, jak zlomyslně tahají Dášu za provazový ocas. Když se jim Mikuláš pokoušel důsledně domluvit, vysmáli se mu do tváře.

 

Hořký samet: Svatba jako řemen (13. díl)

Po chvíli se babičce podařilo trhnout podnosem tak silně, že strýc zakopl a ztratil vratkou rovnováhu. Ve snaze udržet se na nohou, nečekaně se pustil tácu. Babička se v tu ránu silou vlastního vzdoru ocitla i s dortem na parketách. Svatebním hostům málem vypadla čelist, když Helga dosedla těžce na zadek a přimáčkla si sladkou trofej k mohutnému poprsí.

 

Hořký samet: Dětský pot (12. díl)

Jala jsem se prudce vytloukat synkopický rytmus ve vysoké oktávě, když jsem si uvědomila, že mi koncertní stolička začíná na kluzkých parketách ujíždět pod zadkem. Prsty mi zatím sice poslušně skákaly a běhaly nahoru a dolů po klávesách, ale trup se mi nezadržitelně vzdaloval od klavíru, jako bych hrála na tekoucích píscích. Postupně jsme se s Honzou naklonili až do pravého úhlu, s pažemi nataženými jak jen možná nejdál od těla. Nakonec nám nezbylo, než si stoupnout.