Chvála přizpůsobivých

Článek MUDr Ivana Davida CSc o hrozbě těch, co trpí evropskou přizpůsobivostí a solidaritou (Nová republika 19.1.2016) publikovala minulý týden řada internetových médií. Soudě z některých ohlasů má tato jasně a přehledně napsaná proklamace šanci stát se základem “společného jazyka” mimoparlamentní opoziční politické scény, které je Ivan David vůdčí osobností dlouhé roky. Dvě citace z článku na ukázku (kurzívou doplnil SV):

• “Přezkoumáme-li uvedené vztahy, dospíváme k závěru, že jejich (muslimů) priority, jimiž se řídí jejich chování, směřují k větší naději na přežití. Zmíněné „evropské hodnoty“ (svoboda jednotlivce, solidarita), které jsou genetickým kódem pro chování podstatné části Evropanů, směřují k sebezáhubě. Z hlediska naděje na přežití jsou totiž překážkou. Zdráhám se strategii vedoucí k vlastní likvidaci prohlásit za dobrou. Spíše bych se klonil k závěru, že je blbá. Stejně lapidárně bych označil ty, kteří přijímají takovou strategii za svou, tedy „přizpůsobivé“, protože přizpůsobené k uvedeným „evropským hodnotám“.
• “Chceme-li zvrátit svůj blížící se nepříznivý osud (protože proud běženců nezeslábne), musíme se nejdříve zbavit přizpůsobivých. Těch, kteří jsou přizpůsobeni direktivám z Bruselu, „evropským“ dotacím, mediálnímu mainstreamu a zhoubné filosofii, která není láskou k moudrosti, jelikož páchne blbostí.”

S doktorem Davidem lze souhlasit v tom, že svoboda jednotlivce je zneužívána a stala se z ní zčásti svoboda zvůle bohatých a mocných. Taktéž nelze než souhlasit s tím, že proud migrantů nejspíš v tomto a dalších letech (pokud s tím něco neuděláme) nezeslábne. Jinak je ovšem článek pro mne odstrašujícím příkladem toho, co se snaží odsuzovat. Přizpůsobení evropskému mainstreamu podle Davidovy definice je totiž cílem hry jen v první úrovni, která se s námi hraje oficiálně. On sám je však příkladem “přizpůsobivého” z druhého levlu, kam jsme všichni manipulováni už bez fanfár a potlesků a bez našeho vědomí.

Pozice, kterou autor obhajuje, obětuje staletí evropského hledání lidského světa jakési dawkinsovské oslavě “genu nepřizpůsobivosti”, kterým údajně disponují muslimové, zatímco my chudáčci v Evropě už jsme ho poztráceli. Vždyť kde jsou ty časy, kdy naši hrdí předkové opékali italská nemluvňata pod Milánem!

Věřící muslim se ale nerozhoduje podle toho, koho obšťastní předem a koho potom, ale velmi ukázněně se přizpůsobuje příkazům, které Bůh předal Proroku a následuje cestu příkladů ozřejmenou v rozsáhlých sbírkách Hadísů (příkladů chování). Demokracie na rozdíl od křesťanství a islámu nemá ani Bibli, ani Korán, i když je – stejně jako tyto knihy – mnohovýznamová a mnohovrstevnatá. Nemá nezpochybnitelná tvrzení z dobrého důvodu. Ideálem demokracie je totiž respektování úsudku toho kterého občana a jeho svobodné volby podle tohoto úsudku jednat či nejednat. Například tak, že přijme křesťanskou víru (naději, že Bůh existuje) , nebo tak, že – přesvědčen o faktu Boží existence a pravdě Koránu – přijme učení islámu. Příčinou “větší naděje na přežití” není “nepřizpůsobivost” ale větší jistota muslima v cestě současným světem, plynoucí z faktu, že Bůh a jeho příkazy jsou pro něj nezpochybnitelnou realitou.

Ivan David je renomovaný psychiatr. Jako takový nesporně ví, že většina lidí se zákonitě vždy přizpůsobí politickému řádu, který má právě navrch. Jen málo z nás má talent být mesiáši a manažery. Ti talentovaní mají nutkání podílet se na veřejném životě, organizovat ho, stát se jeho vůdčími osobnostmi. Ti, kterým politika nic neříká – lidsky naprosto rovnocenní mesiášům a manažerům – si vybírají jiné cesty a bez velkého rozmýšlení akceptují existující status quo. Jsou přizpůsobiví.

Přizpůsobiví, protože ve šťastné době blahobytu a míru veřejně neangažovaní, mají v demokracii zásadní důležitost. Jsou tlumičem bláznivých aktivit sebestředných manažerů a mesiášů moci. Mají totiž každý svůj osobní (nižší či vyšší) práh citlivosti, jehož překročení je probouzí a vytrhuje z letargie apolitické existence a vrhá do víru veřejného dění. Vidíme kolem sebe, že je to právě neřešení migrační krize, které mnohé dnes probouzí.

Probouzení a formování většinového, téměř všemocného davu je jev obecný a starý. Spartakus, husitské hnutí či selská povstání jsou příkladem, že i v situacích, které rozum vyhodnotí jako beznadějné, se dosud přizpůsobiví mění na dav nepřizpůsobivých, který boří hradby a láme zákony. Demokracie pak má tu výhodu, že v jedné z jejích vrstev permanetně probíhá “školení” budoucího davu, který se pak nechová jako zcela bezmyšlenkovitá řeka, ale od začátku má své vůdce a své myslitele, kteří jeho tok regulují a usměrňují.

Žijeme v přelomové době. Hroutí se dohodnutý systém moci v centrálních státech transatlantické civilizace. Demokracii vymysleli bohatí, aby (nemajíce pověření od Boha) mohli všem ostatním vládnout. Jejich vláda mohla být po dvě století úspěšně provozována, neboť lid přijal fakt, že není vzdělán k tomu vládnout sám. Nová vzdělanost získaná díky vizuálnímu vyučování skrze obrazovky počítačů a mobilů v nás probudila spící intuici pravěkého lovce a ta nám pomáhá automaticky se orientovat v proudu informací. Navzdory tomu, že většina z nich je upravená a některé zcela falešné. Davy složené z nových vzdělanců už nejsou ochotné nechat sebou čtyři roku vláčet, aby si mohly užít jeden volební svátek.

Na druhé straně zamrznutí dosud běžného přerozdělování majetku v ekonomice vede k tomu, že centra koncentrace kapitálu jsou nebývale stabilní a v nich se rodí nová dědičná šlechta. Likvidní kapitál přestává směřovat automaticky do výhodných alokací, ale je řízeně směrován. Sebe sama tvořící a řídící kapitalistický organismus bytostně spjatý s demokracií je nahrazován neofeudalistickým způsobem vlády, kdy se řeky výhod plynoucí od lenních pánů drobí na pramínky, zalévající v konci konců naše osobní zahrádky. Málo či více, dle pánovy vůle.

Novému feudalismu je demokracie s jejími rituály rovnosti a svobody a s mocí většinového davu velmi cizí. Zvláště v situaci, kdy se práh citlivosti přizpůsobivých povážlivě snižuje díky jejich zvýšené intuitivní informovanosti a schopnosti orientovat se v politice. Demokracii ale nelze jen tak hodit přes palubu. A tak vstupujeme do dalšího úrovně hry. V této hladině nám bude vštěpováno, že musíme být silnější, autoritativnější, že musíme své názorové nepřátele potlačit, zlikvidovat. Že co jiný názor (nebo žádný názor), to hřích. Vše údajně ve jménu efektivního potlačení vlny fundamentalistického islámu, která nás zaplavuje. Ve skutečnosti proto, abychom se nedivili a nebouřili, až se feudální netolerantní moc obrátí proti nám samým. A abychom nebyli solidární s těmi, které tato moc bez milosti smete.

Zdroj: Pro zítřek