Retro: Irák – konec nebo eskalace?
Po osmi dlouhých vyčerpávajících letech musím přemýšlet o tom, jestli naše vláda vůbec chápe, co znamená konec války.
Po osmi dlouhých vyčerpávajících letech musím přemýšlet o tom, jestli naše vláda vůbec chápe, co znamená konec války.
Politici se odmítají čestně a s plnou znalostí věci zabývat příčinou naší ekonomické mizerie, takže návrhy na skutečné řešení nejsou brána vážně a nejedná se podle nich. Je mnohem jednodušší a méně bolestivé jednoduše znova přepočítávat čísla a měnit definice pojmů takovým způsobem, aby z toho vyšel růžovější obrázek reality
Minulý týden měla ministryně zahraničí Hillary Clintonová slyšení před Výborem pro zahraniční věci Bílého domu, měl jsem tedy při té příležitosti vznést některé ze svých obav týkajících se americké vládní politiky a nákladů spojených s naším intervencionismem po celém světě.
Poslední údajné „bojové“ jednotky vojáků opustily minulý týden s fanfárami Irák a vláda dryáčnicky vyřvává o začátku konce války v Iráku i změně role USA v této zemi.
…zatímco byla pozornost vlády zaměřena na katastrofální hospodářskou politiku, jeho neméně katastrofální zahraniční politika nepříznivě zhoršila naše problémy v zámoří.
Projev Rona Paula na podporu rezoluce kongresmana Dennise Kuciniche za ukončení války v Afghánistánu
„Z hlediska hospodářského pokroku či úspěchu se v uplynulé dekádě nestalo zhola nic.“
Náš současný president v urážlivém gestu všem, kteří volili kandidáta míru, posílá dalších 106 miliard dolarů, které nemáme, na pokračující krveprolévání v Afghánistánu a Iráku, aniž by měl jenom náznak plánu na to, jak dostat naše vojáky domů.
Skutečností je, že americká vojenská přítomnost na cizí půdě je pro tamní obyvatele stejně odporná, jako by pro nás byla čínská vojenská přítomnost v Texasu.