Retro: Americký poutník
…každého jara připomínají květy tisíců jabloní v údolích Ohia a Indiany muže, který byl osamělým osadníkům přítelem, pomocníkem, a kazatele, který činil všem jen dobro.
…každého jara připomínají květy tisíců jabloní v údolích Ohia a Indiany muže, který byl osamělým osadníkům přítelem, pomocníkem, a kazatele, který činil všem jen dobro.
Když se lidi ptali, proč je Betlém každý rok jiný, odpovídali, že by je to ani nebavilo dělat to pokaždé stejné. A to všechno dělají pro radost z tvoření a pro potěšení druhým.
Když nebeský klíčník přiběhl a uklonil se v očekávání Božího přání, Pán Bůh se usmál a zeptal se: „Co bys řekl, starý brachu, na menší výlet po delší době? Zrovna jsem si vzpomněl na svoji milou malou modrou planetu Zemi. Co asi dělá ta moje havěť, kterou jsem pro tohle krásné místo stvořil?… (Další z pohádek pro nedospělé dospěláky)
Povzdychla jsem si: „Co mám s vámi dělat? Tak pojďte,“ a věrna vrozené české pohostinnosti jsem běžela rychle do kuchyně nastavit polévku vodou a zahustit ji a rozdělit karbanátky na větší počet menších bochánků, aby vyšlo na všechny. Mezitím už se ve dveřích objevil jeden ze švagrových kumpánů s poďobanou tváří a řídkými zuby a spustil na mne výhrůžně: „Se ti nelíbím, co? Co proti mně máš?“
Lidstvo se zdá nepoučitelné vlastními chybami, jakoby ztrácelo paměť. A proto se na vás obracím s prosbou, abyste nezapomněli, že zlo a pokušení jsou věčné. Vždyť i ten Plyšánek ztělesňoval naši vlastní chtivost a chamtivost, která vede k bezohlednosti. Začněme, prosím, každý u sebe. Všichni jsme děti přírody a naším společným domovem je Země.
V jednom malém horském údolí bylo malé království, kde byla příroda štědrá, počasí vlídné a lidé také vlídní a pracovití, rodili se tam chlapečci se zlatýma rukama, a tak měli všeho hojnost a žili si tam spokojeně. Jak už to ale tak bývá, nic netrvá věčně a blahobyt přitahuje závist a chtivost jiných.