Retro: Dveře ve zdi 32
Jedním z největších omylů je všeobecné přesvědčení, že v mezinárodních vztazích existuje něco podobného „solidaritě“.
Jedním z největších omylů je všeobecné přesvědčení, že v mezinárodních vztazích existuje něco podobného „solidaritě“.
Byli jsme živeni stále stejnou stravou, a jíte-li den po dni stále totéž, přejí se krupicová kaše i kaviár. A přemlouvání, doprovázející krmení lžičkou, moc nepomáhá.
„Versailles“ se Amerika legitimovala a jestli srdcem a motorem Konference byl plukovník House, pak tváří Versailles byl dvacátý osmý prezident Spojených Států Thomas Woodrow Wilson.
Dnes je ve vědomí mas (a zdaleka nejen ruských) zakotveno propagandistické klišé, podle kterého je „poprava carské rodiny“ naprosto nesporným faktem, něčím, o čem se nediskutuje. A při tom jediným nám známým „tvrdým“ faktem je, že v červenci 1918 rodina Mikuláše Alexandroviče Romanova, posledního ruského cara, který se v té době již změnil z monarchy na občana, zmizela.
Takže, Amerika dosáhla svého, protože měla co přihodit na misku vah. A přihodit ne leckde, ale v samém centru dění. A přihodit ne leccos, ale dva milióny vojáků.
MacArthur nebyl tou úplně nejpopulárnější figurou v armádě, což mělo původ v určitých rysech jeho povahy. Upřímně se domníval, že je tím nejchytřejším a nejtalentovanějším člověkem na světě. A nejen že se to domníval, navíc nepovažoval ani za nutné to nějak skrývat před ostatními.
Nastal čas sbírat válkou rozmetané kameny, pro Japonsko začal život v míru. A mírový život nezačali Japonci budovat tak, jak by tomu chtěla jejich levá noha, ale tak jak to chtěl nový pán země japonské, generál McArthur.
…holubi “mají zato”, že atomové bombardování bylo nesmyslné, kdežto tehdejší i současní vlci jsou přesvědčeni, že bombami přesvědčili Japonsko o nevyhnutelnosti kapitulace. Ani jedno, ani druhé není správně.
Těm soudruhům, jenž se s nemístným zápalem a poněkud nevázaným slovníkem pustili do psaní komentářů na obranu původních okouzlujících mandlovitých japonských očí, bych doporučil nedráždit mě, abychom se vyhnuli tomu, že budu nucen nechat oči očima a obrátit svoji pozornost na nějakou jinou zvláštnost národní povahy milovníků řezání vlastních břich. Mohli bychom, například, zkoumat roli incestu v japonské kultuře, což by se asi nelíbilo milovníkům a milovnicím anime, protože krvesmilstvo na japonský způsob je něco jiného než to, co okamžitě napadne lidi vychované evropskou kulturou.
V dnešním Japonsku běžné kánony krásy nejsou japonskými kánony krásy. A ve stejné míře se to týká jak žen, tak mužů.