Prožíváme změnu atmosféry v české společnosti, charakterizovanou jak zesilující rezignací veřejnosti na svůj odpor proti plošným opatřením, které vláda už čtrnáct měsíců provádí, tak jejím zrcadlovým jevem, kterým je arogantním chováním vlády přesvědčené, že tak, jak jedná, jednat – protože jí to prochází – může.
Nevěřil jsem, že se ještě někdy vrátím do padesátých let, byť s opačným znaménkem. Nevěřil jsem, že budu ještě někdy bezmocně bouchat do stolu při poslouchání režimového rozhlasu a výroků našich vrcholných politických představitelů…
Amnestii jsem cítil jako povinnost, kterou bylo třeba učinit.
A to ještě psal rektor prezidentovi a studentům, možná i děkan rektorovi, studentům a prezidentovi, ale to už byste se v tom asi nevyznali…
Přestože nevěřím v upřímnost právě rozpoutané debaty o milostech, a považuji ji za účelovou politickou hru, a přestože prezident nemá povinnost své milosti „vykládat“, chci říci pár slov o milosti pro paní Annu Benešovou.
Řekněme si to naprosto jasně: reforma veřejných financí, což je vlastně reforma vztahu státu a občana, zůstává zásadní věcí naší nejbližší budoucnosti…
Dnešní Evropa je nesmírně složitým konglomerátem historických nánosů, racionálních i neracionálních komplexů a předsudků, různých zatěžujících dějinných zkušeností, ale také zcela legitimních, a výrazně se lišících zájmů jednotlivců i celých národů, které v žijí Evropě a států, které Evropu tvoří. Pohybovat se po tomto terénu bez respektu k jeho křehkosti a zranitelnosti je projevem politické slepoty a hluchoty, což v sobě skrývá veliká rizika.
Jste osobnost v české společenské krajině nepřehlédnutelná svou výrazností, nekompromisností a také důsledností, se kterou hájíte myšlenky, ke kterým jste během svého života došel a o jejichž správnosti jste přesvědčen.
Nežijeme z jakékoli benevolence minulých generací a zatím nic nedlužíme generacím budoucím. Jediné, co bychom jim mohli zůstat dlužni, by bylo to, kdybychom po sobě nezanechali svobodnou a prosperující společnost.
