Co svět čeká a možná ho nemine

Řekněme si to na rovinu, bez jemností obezliček a pokryteckých servítků: Kapitalismus euroatlantického Západu vlastněný a řízený elitami bez zodpovědnosti za budoucnost se tentokrát za oponou migrace a koronaviru zřítil do dosud největší spekulačně ekonomické krize v dějinách. Do krize z nadvýroby cenově neprodejného a teď hnijícího a rezavějícího zboží ve skladech a aut na odstavných plochách. Do krize sociální bídy milionů bezdomovců. Do krize nedostatku vlastních nerostných a produkčních hmotných zdrojů. Do krize nezaměstnanosti statisíců výrobně a odborně nekvalifikovaných a proto nezaměstnatelných absolventů soukromých humanitních a politických škol. A do krize výkladu práva a neochoty elit poctivě mzdově financovat mizející pracovní síly technicky kvalifikované. 

Zřítil se do logicky obrovského nárůstu kriminality u lidí chudých a do hamounské chuti válčit cizíma rukama u zbabělých bankovních elit a lidí bohatých. A přitom, zároveň je i v krizi nemožnosti rozpoutat další Velkou válku, protože ta by už končila nejen planetární apokalypsou v radioaktivní smrti žoldáků na bojištích, ale i pozdější smrtí hladem jejich sponzorů v hlubokých podzemních bunkrech, pokud by z nich vůbec vylezli. A ovšem, o civilistech v městech už ani nemluvě. Vědomi si toho, už před mnoha lety finanční elitáři v Bilderbergu vymysleli scénáře porodů budoucí reality a fikce světového terorismu a chorobných pandemií – v úmyslu zachovat si v rukou otěže dalšího řízení světa. Světa, jehož suverénní východní polovina přesto paradoxně silově prosperuje, protože ta – na rozdíl od té poloviny západní – má vlastních zdrojů dostatek a je řízena svým politickým centrem nekorupčně, spravedlivě a vlastenecky zodpovědně. 

Západ, který byl dočasně ekonomicky uklidněn po roce 1989 snadnou územní kořistí bývalých sovětských satelitů, dnes však už narazil na konec vojenských možností a šancí dál dobývat globalizovaný svět silou a byznysem tentokrát už jen technicky horších technologií. Rovněž propaganda překrucování dějin a strašení nikdy neexistujícím komunismem také už funguje jen ve vypláchnutých hlavách lidí mladých a nezkušených, přičemž staří pamětníci pracovitého socialismu ještě nevymřeli a na sociálních sítích k situaci nemlčí. Ideologové elit proto vymýšlejí další fantazie o tvorbě kapitálu neproduktivní ekonomikou služeb, o prosperitě z údajně samospasitelných technologií umělé inteligence a o idejích světa úchylného sex-genderu a bílého rasismu pro mladé aktivisty z bílých humanitně tlamocvičných škol, aby byla aspoň ještě na chviličku odvedena pozornost od palčivé podstaty kapitalismu – nikdy spravedlivě neřešené sociální otázky. 

Od sociální otázky budoucí bídy generace dnešních mladých aktivistických dcerušek a mamánků střední třídy z dluhů v jejich nezaměstnanosti, která na ně čeká, až jim zemřou rodiče a stane se z nich lůza, protože se budou musit sami živit technickou prací hlav a rukou, prací kterou vůbec neumí. A tak vlády zatím jedou slepou uličkou nabubřelých mezinárodních informačních válek, tisku dalších inflačních peněz, slibů kurzarbeitů a nepodmíněných základních příjmů do pasti imigračně muslimských náboženských bažin, do zeleně elektromagneticky oteplovacích a genderově aktivistických bludů a myslí si, že svými hloupými řečmi dál pro sebe zachrání ten svůj svět. Nezachrání, pokud oni všichni nezačnou už konečně rozumně, sebekriticky spravedlivě a zejména logicky – myslet. I když, pravda, myšlení bolí a slepě věřit čemukoliv je přece krásné, bezpracné a snadné.

No a tak nakonec si zkusme na chvilku zapnout logiku a položit otázku: Proč téměř žádní politikové nikdy nic nenamítali nejen proti nedávnému výmyslu digitalizace peněz a hrozby ropného zlomu, ale i soudobého globálního oteplování a vražednosti „uhlíkové stopy“? Odpověď je jednoduchá: Ono totiž nejen digitální peníze lze pěkně u všech ovládat a kontrolovat, ale stejně tak i všechny ty občas škodlivé pracovní projevy průmyslu, energetiky, zemědělství či jiné užitečné lidské činnosti lze přece velmi snadno dotovat i zdanit nebo nutit k náhradním technologiím politických kamarádů a tak získávat nové zdroje např. na zbrojení, na financování aktivistů a na tvorbu dalších tomu podobných nových nástrojů zvyšování politické moci. A proč zdaleka tak aktivně politici nezdaňují úniky kapitálu, obchodní hazard, finanční spekulace a vůbec trh? Inu proto, že v modu velkého byznysu často sami také skrytě jedou. Svět politiky totiž odedávna není dívčí penzionát, ale vždy jen aréna predátorů.