Demokracie! Demokracie?

Demokracie podtržená a s vykřičníkem u nás nebude potud, pokud vykořisťování valné většiny občanstva a drancování zemědělství a průmyslu, přičemž zisky, zajisté nemalé, mizí v kapsách bůhví jakých korporací a šestadvacetiletého českého fenoménu rychle zkvašených miliardářů, neomezeně frčí, pokud firmy kšeftující s všeobecně prospěšným zbožím, např. léčivy, nejsou nejen trestány, ba ani jmenovány, pokud hlídací psi demokracie, tj. media, dokonce nezávislá media, tento nehorázný výrok pronesený se vší vážností jsem naposled slyšel kterousi neděli od pana Pospíšila v Partii na televizi Prima, „nezávisle“ vyštěkávají jména zhoubců naší šťastné přítomnosti a budoucnosti:

Zde ta jména jsou: Putin, Čína, a (nastojte!) český prezident Miloš Zeman, uvedený do úřadu prakticky jediným provedeným demokratickým počinem od převratu. Že se o pana prezidenta otírají lidé, kterých jsem si vážil, např. Jiří Suchý, je smutné, ale budiž, že tak však činí chlapíci jako jistý pan Čtvrtníček svým „břitkým humorem“, tož to je tedy gól. Prý je to nějaký herec ze seriálů, nevím, žádný ze seriálů české výroby nesleduji, abych nekecal: Četnické humoresky a Hříšné lidi ano! Taky nevznikly v současnosti, takže jsou bez Čtvrtníčka, pokud v nich nehraje nějaký dětský štěk. Jméno Čtvrtníček mně však není neznámé. Jistý pan Čtvrtníček byl brankářem fotbalové Sparty v éře pana Kvašňáka. To je však jiná písnička, i když veselejší.

My dva, manželka a já, jsme Ing. Miloše Zemana volili, a pokud do toho zase půjde, naše hlasy má jisté, pokud zde budeme. A zajisté pokud bude všelidová volba prezidenta vůbec trvat, už teď se o této formě přímé demokracie mluví jako o omylu. Nijak mě nermoutí, spíše potěšuje, že pan Schwarzenberg je zhnusen Zemanem, ba ani mě nedojalo jeho jímavé vyzvání k vstřícnosti k uprchlíkům, lidičky, vždyť i on byl uprchlíkem. Na takový výrok je nutno mít dobrý žaludek. Když komunisté pana Schwarzenberga vyhnali, tak „uprchl“ na své statky do Rakouska, chudák nebohý!

Demokracie nepodtržená a s otazníkem není pouze ve chvílích, kdy se zjeví uzlíky na hlasivkách hospodářského jásotu, což mrazivý vítr deprese přináší pravidelně v nepravidelných intervalech, jež odvisí od burzovních zpráv, které reagují na každé prasknutí jednoho dvou švů na pudlu té či oné akciové společnosti či švindlu pro větší zisk automobilových či jiných firem zavedených značek, též, i když opravdu velice zřídka, zásahem několika statečných policistů a státních zástupců, kteří si troufnou na nepostižitelné a doufají, že přežijí útoky svých nadřízených a mediální řev „nezávislých“ šakalů demokracie. Pouze při provalení těchto neomluvitelně neuhlídaných zauzlin, dozví se pozorný a bedlivě dění sledující čtenář nebo divák, že i demokracie má chyby a je drahá, ale pořád je to ta nejlepší forma vlády.

Vždyť už staří Řekové. No právě, už staří Řekové: Název demokracie pochází vskutku z řečtiny; demos = lid, kratos = vláda. Ovšem s řeckou demokracií to bylo poněkud složitější: Ta skutečná demokracie totiž byla přímá demokracie. Do této demokracie ovšem nepatřil každý. Pouze svobodní muži, kteří ve věku osmnácti let jsouce potomky rodičů z Atiky, jinde přímo z Athén, vykonali vojenskou službu, a stali se plnoprávnými občany s účastí na přímé demokracii. Patřili mezi rovné. Mezi rovné však nebyli zahrnuti cizinci, ženy a otroci. V Atice usazení cizinci (metoikoi) měli sice jistá práva, mohli se hájit před soudem a účastnit se kultu, nesměli ovšem vlastnit pozemkový majetek a podílet se na politickém životě. Totéž samozřejmě platí i pro otroky. Otroctví je v Řecku doloženo patrně již v mykénském období a má možná svůj původ v nároku vítězného vojáka nakládat s veškerou kořistí podle své libosti, a to včetně zajatých nepřátel. Z logiky věci jest zřejmé, že otroci z podílu na přímé demokracii byli vyřazeni! Podobně jako dnešní plebejci, totiž my. Volit si přímo prezidenta? Hrozba, že si zvolíme inteligentní a těmi podivnými „elitami“ neřízenou střelu s vlastním pohledem na dění, musí býti zažehnána. Pokud se nenajdou dva kandidáti vhodní pro podivné vládnoucí, tak tu přímou volbu najisto zruší!

Tato „demokracie“ se nijak výrazně nelišila od podobného rokování kteréhokoli „barbarského“ kmene. Navíc mnozí „barbaři“ si daleko více vážili žen. Jistá Boudicea (jinak Boadicea; Boudicca;  též Boadicea, Boudica, Bodicea), královna britského kmene Icenů, stála v čele povstání proti Římanům (v letech 59 – 61 n. l.). A chlapi ji poslouchali – na základě závěti svého manžela, krále Prasutaga, se ujala vlády legálně a válčení rozuměla. Sice prohrála, ale ve svém čase otrávila Římany dokonale.

Ovšem ta „pravá“ řecká demokracie se začala odvíjet od Solóna. Solón (asi 638 – 555 př. n. l.), rodák z Athén, pocházel ze zchudlé aristokratické rodiny.  Počátkem šestého století před n. l. se Athény dostaly do konfliktu s Megarou o ostrov Salamínu. Salamína byla pro obě města důležitá – Athény by mohly získat důležitý přístav, který se mohl stát vůbec prvním větším athénským kotvištěm (přístavy Peiraeus a Falerón byly postaveny až později), velmi důležitým pro obchod. Megara měla v přímém sousedství Salamíny vlastní přístav Nísaia, který mohly lodě ze Salamíny snadno zablokovat. Solón si doma pravděpodobně získal velkou popularitu zrovna za války s Megarou, a právě proto byl zřejmě vybrán jako muž, který měl zklidnit domácí poměry, chudí, lotři jedni, vrčeli na bohaté, bohatí se cítili nedoceněni. Jeho názory na reformu už byly zřejmě známy, jsou snad zachovány fragmenty jakési programové básně, která měla vzniknout ještě před rokem 594 před n. l. Proto šlo zřejmě o promyšlený záměr.

Solón svými reformami přispěl k demokratizaci Athén. Zakázal uzavírání dluhů, při nichž se dávala do zástavy půda nebo osobní svoboda. Ti, kdož přišli o svá hospodářství, je dostali zpět, a ti, kteří upadli do otroctví, byli osvobozeni. Solón omezil i úrokovou míru, takže měla být snížena na snesitelnou úroveň. Svobodná rolnická většina získala právní ochranu. Snad největší kritiku sklidil Solón od svých oponentů tím, že zrušil soukromé i veřejné dluhy. Jeho nepřátelé ho obvinili z toho, že se domluvil s některými aristokraty, aby uzavřeli půjčky, skoupili mnoho pozemků, a když pak byly dluhy zrušeny, zbohatli. Něco za něco, podklad jakékoli politiky. Namazat, aby ti bylo namazáno.

Největší Solónovou reformou bylo uzákonění práva kteréhokoliv občana iniciovat soudní řízení. V praxi to znamenalo, že i třetí strana, jinak řečeno stát, mohla intervenovat ve prospěch kteréhokoliv poškozeného. Dále rozdělil Athéňany do čtyř kategorií na základě majetku. V první kategorii byli ti, kteří produkovali, jedno jak a kým, nejméně 500 měřic obilí nebo cenový ekvivalent v jiných zemědělských produktech. Druhou kategorii tvořili jezdci, kteří mohli poskytnout koně k vojenské službě a měli roční příjem 300 měřic. Do třetí kategorie spadali rolníci, kteří produkovali 200 měřic. Poslední kategorii s příjmem méně než 200 měřic tvořili chudí občané ovšem s právem účastnit se lidového shromáždění. Bohatství se stalo rozhodujícím faktorem, první dvě třídy byly rovnější než dvě zbývající. Od svého počátku sloužila tzv. lidovláda jako zástěrka pro vládu majetných. Totéž platilo i v tzv. demokracii římské republiky. Chudí si své museli vybojovat. A to platí stále!

Vzpomínám si, jak byl vysmíván název lidová demokracie. Vždyť ti komunisté ani nevědí, co znamená slovo demokracie, takový nesmysl: lidová lidovláda. Hanebná inteligence se mohla smíchy umlátit. Obávám se však, že to byla jediná skutečná demokracie pro lid.

Zakončíme citátem, v němž jeví se naše současnost jako na dlani:

„Nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou srandu.“

(Jan Keller)