Dokument: Mýty o Rusku

Děkuji organizátorce Radce Zemanové-Kopecké za dobrou práci na dalším tabuizovaném tématu. Téma mýty o Rusku ovšem přináší dost zásadní problém – v momentě, kdy se jím začnete zabývat, zjistíte, že je třeba analyzovat a přepsat obecně přijímanou historii od počátku dvacátého století až po dnešek.

Celé století od revoluce roku 1917 až po současnost je tvořené neuvěřitelně manipulační propagandou západních zemí proti Sovětskému Rusku a později Ruské federaci. V čem byl problém? Carská říše byla ve skutečnosti polokolonií ovládanou francouzským, anglickým a německým kapitálem. Anglo-francouzské společnosti a akcionáři ovládali 72 procent produkce ruského uhlí, železa a oceli a 50 procent nafty.

Už roku 1906 po velkých protižidovských pogromech páchaných černosotněnci s carskou tajnou policií  vystoupil velký Francouz a spisovatel Anatole France /anatol frans/ a veřejně odsoudil francouzské finančníky, kteří investovali do carského režimu, těmito slovy (cituji): „Varuji je, že možná přijde velmi zlý den pro ně, budou-li dále půjčovat peníze ruské vládě, aby mohla střílet, vraždit a loupit podle libosti a ubíjet jakoukoli svobodu a civilizaci po celé nesmírné nešťastné říši“ (konec citace). Vášnivá slova, jak všichni víme, ovšem nemohla mít vliv na byznys tehdy a nemají je ani dnes. Když Sověti znárodnili velké podniky, zasáhli západní země na tom nejcitlivějším a nejintimnějším místě – na penězích. To rozhodlo o nesmiřitelném boji se Sověty, to vedlo k jejich ostrakizaci a vedlo to také k takovému vývoji, jaký byl.

Sověti uzavřeli mír s Němci a na jednu stranu naplnili naděje a touhy desítek miliónů lidí, na druhou stranu to znamenalo intervenci států Dohody USA, Británie, Francie a dalších menších států a počátek krvavé kontrarevoluční občanské války. V roce 1919 naplno propukla ruská občanská válka, jedna z nejtemnějších etap ruských dějin, při níž zahynulo téměř 10 miliónů lidí.

Revoluce a následně občanská a intervenční válka ukázala nejen potřebu palných zbraní, ale také propagandy. Už v zimě na přelomu let 1917-18 poslali američtí jestřábi do Ruska Edgara Sissona, redaktora Chicago Tribune, aby ruské pobočce Výboru pro veřejné informace pomohl v jejím úsilí obnovit ruské nadšení pro válečné záležitosti Dohody. V únoru 1918 Sisson koupil od protibolševického novináře fotografie padělaných dokumentů, které měly dokazovat, že přední bolševičtí vůdci včetně Lenina a Lva Trockého jsou placení agenti německého generálního štábu.

Tohle falešné obvinění mělo hlavně přesvědčit amerického prezidenta Wilsona, aby se přidal na protisovětskou stranu. Mýtus o tom, že Lenin byl německý agent, se traduje dodnes  – navzdory tomu, že už tehdy dokumenty jako zjevně falešné odmítlo jak americké ministerstvo zahraničí, tak Robert Lockhart, britský vyslanec u bolševiků, který napsal, že byly, cituji: „tak zjevně falešné, že ani naše tajná služba by s nimi nic neudělala“.

Propaganda ovšem pracovala a musela pracovat dál. Vojáci Dohody odmítali se Sověty bojovat – protože pro to neexistoval popravdě jediný legitimní důvod. V Archangelsku museli britští důstojníci popravit mnoho svých vojáků, kteří odmítli bojovat proti bolševikům. Na Krymu se zpočátku situace vyhrotila takovým způsobem, že francouzští vojáci pod pohrůžkou zajetí a zabití svých důstojníků vymohli příměří mezi Francií a sovětským Ruskem.

Situace na Sibiři byla velice špatná. Českoslovenští legionáři po stovkách přecházeli do rudé armády  – legiemi v Rusku prošlo 71 tisíc mužů a z toho přes 10 000 vstoupilo do Rudé armády. Tím nejznámějším legionářem byl legendární  spisovatel Jaroslav Hašek. A také on sám zažil na vlastní kůži sílu protiruské propagandy.

Vojáci dohody i českoslovenští legionáři byli ustavičně jednostranně masírovaní zločiny bolševiků. Přitom během protibolševické  diktatury Centrální rady v Kyjevě bylo popraveno 70 000 Židů a komunistů. Kozáci vyplenili celé židovské vesnice a mnoho židovských dívek bylo znásilněno. Dalších 100 000 bylo povražděno během petljurovské diktatury Ukrajinské lidové republiky, ať již šlo o komunisty nebo Židy. Zločiny bělogvardějců a dalších nelze vyjmenovat – bolševici byli na odstřel pro každou z armád, která operovala v Rusku.

Zločinů se dopouštěli i bolševici – například Partyzánské rudé oddíly bolševického anarchisty Trjapicyna společně s pravidelnými jednotkami Rudé armády pod velením milenky Trjapicyna, eserky Lebeděvové, zmasakrovali v Nikolahjevsku bělogvardějsky smýšlející obyvatelstvo. Ale to, co propaganda vynechala je, že viníci byli následně za zločiny proti lidu popraveni na přímý rozkaz Lenina.

Co z toho všeho se tehdy dostalo do povědomí Evropanů? Když se Hašek vrátil z Ruska do československé republiky, s údivem zjistil, že podle československých médií v Rusku plenil, vraždil a živil se masem malých dětí. Hašek na to reagoval po svém – když se ho na dětský jídelníček ptala estétka a novinářka Olga Fastrová, s klidem jí diktoval recepty na zadělávaná stehýnka malých Číňánků a nemohl si vynachválit pečená chodidla.

Legionáři chtěli nejprve v uvozovkách bolševického komisaře a zločince Jaroslava Haška v Praze lynčovat, ale po čase vše utichlo – ti vojáci, kteří rudého komisaře měli možnost potkat osobně, začali najednou svědčit o pravém opaku – žádné popravy, ale pomocná ruka, kterou Hašek podal každému, kdo padl bolševikům  do zajetí.

Omlouvám se vám, že zabíhám do detailů, ale když se zaboříte do studia historie a začnete odstraňovat nánosy propagandy, zjistíte ke svému strašnému údivu, že vše bylo a je jinak. Americký režisér Oliver Stone v cyklu Americké století jako první ukázal, že sovětský vpád do Afghánistánu si nevymyslel  Brežněv, ale byla důsledkem cílené letité práce části americké administrativy a Zbigniewa Brzezinského, který se na kameru vychloubal, že připravil Rusům jejich vlastní Vietnam.

Je dobré tuhle část historie nastudovat, protože přímé důsledky neseme i dnes. Byli to Američané, kteří tehdy v Afghánistánu doslova stvořili a zbraněmi a radikální islamistickou ideologií vyzbrojili muslimské boží bojovníky, s nimiž se potýká západní svět dodnes. Tak jako režisér Oliver Stone natočil naprosto nekorektní dokument o poválečných dějinách USA, tak je třeba, aby historici začali zcela znovu a nekorektně – tedy objektivně –  popisovat dějiny posledního století.

Na minulém semináři tady pan Hynek Kmoníček řekl jednu velmi zajímavou větu – Ptejme se, co víme a proč to víme. V tom pan Kmoníček vydefinoval podstatu všeho, o čem se i dnes budeme bavit – proč víme to, co víme – a proč víme jen to, co je třeba. Odpověď známe  – lépe se s lidmi manipuluje, když mají jen ty správné informace a nemají ty nesprávné.

Aby mocenské lobby prosadily své zájmy, je ideální líčit svět černobíle – rozdělit ho na ty hodné a na ty zlé, které musíme sejmout. Je to primitivní, ale po staletí to funguje. A tak jsou dnes mírotvorcem USA s největším rozpočtem světa na zbrojení, země, která má vojenské základny po celé planetě  a země, která má za sebou stovky válek a konfliktů včetně dosazování a financování nejkrvavějších zrůd, jako byl třeba Pinochet a nechci příliš šokovat, ale také Hitlera, kterého díky bělogvardějské lobby financovali američtí finančníci v čele s legendárním Henry Fordem.

Na Evropu se valí statisíce migrantů infiltrovaných islamistickými teroristy, ale Severoatlantická aliance místo obrany před islámskou invazí straší Ruskem.

Při vědomí desetiletí lží a podvádění se zdá, že jakýkoli boj a odpor je marný. Dovolte mi být optimista. Poslední léta a měsíce lhaní o Rusku a dalších tématech dosáhlo nových vrcholů, ale zároveň se díky internetu objevila možnost paralelních zdrojů informací. A konfrontace s pravdou láme vaz mainstreamové propagandě. Česká republika nemá a nesmí mít v Rusku nepřítele. Aby tomu tak nebylo, je třeba slušnost z obou stran.

Smutné je, že v této chvíli, po více než dvaceti letech urputné protiruské propagandy, je míč na naší straně. My jako politici můžeme pomoci hlavně v tom, že se pokusíme například pro média nastavit nějaká jasná pravidla – například, že lhát nebo zkreslovat fakta se nesmí. Média po léta obvinují politiky, že je chtějí ovládat. Musím říct, že většině politiků zprava zleva by dnes stačilo, kdyby média jen přestala lhát. Bohužel požadovat to po nich, postavit se mediální lobby, chce velkou odvahu a znamená to čelit jejich nenávisti.

Máme připravený koncept, který po vzoru západních zemí stanoví jednak závazný etický kodex pro média a zároveň na vládě i politicích nezávislý orgán, který by řešil jeho porušování. Není to samospasitelné řešení  – když německá tisková rada udělila pokuty za lhaní o ukrajinských událostech, tak je novináři prostě před veřejností zatajili. Ale jak jinak bojovat se zlovolnými mýty, než hledat a prosazovat systém, který je nedovolí vytvářet.