Hořký samet: Houby (1. díl)

Hořký Samet

Dominika Dery

Předmluva

Pro čtenáře, jenž vnímá život jako sekvenci náhodných událostí, nebude mít moje metaforická autobiografie nejspíš valnou hodnotu. Skutečnost, že jsem se rozhodla klasifikovat svůj román jako meta-non-fikci, nebyla motivována snahou o originalitu, nýbrž potřebou sdělení, že primární cíl mé literární práce tkvěl v hledání pravdy o skutečných historických událostech a ve snaze o rozmotání gordického uzlu jemných nitek kolektivně relevantních příběhů, probíhajících napříč mým raným životem.

Trvalo mi více než deset let, než se mi podařilo rozluštit všechny hádanky, jejichž úporných hlasů jsem se nemohla zbavit. Byla jsem přinucena poctivě zkoumat citlivou tkáň vzpomínek na dětství, abych nalezla logický smysl v souboru mnoha nepravděpodobných a často nepříznivých okolností, které pomohly formovat můj charakter. Výsledkem namáhavé práce byla znovunabytá pevná víra ve vyšší zákony existence a v neviditelné síly, jež jsou evidentně v rozporu s představou moderního člověka o svrchovaném vlivu jeho vůle na řízení vlastního osudu. Jsem dnes hluboce přesvědčena, že lidské bytosti jsou (ať už dobrovolně či pouze nevědomě) většinou pouhými herci v universální reality show.

Upřímně řečeno se ani nepovažuji za autora Hořkého Sametu. Je to totiž pravdivý příběh napsaný osudem. V pokorné roli písmáka jsem se pokusila podat pravdivé svědectví o tom, co jsem viděla a slyšela. Veškeré události popisované v knize jsou autentické. Dovolila jsem si pouze změnit jména protagonistů, abych ochránila jejich identitu. Jakkoli by se můj příběh mohl čtenáři někdy zdát až příliš surrealistický, na vině je pravdivé zrcadlení absurdity postmoderní doby. Nikdy jsem neměla ambici vytvářet intelektuální paraboly ve snaze hovořit o hlubokém smyslu lidské existence. Klíče k moudrosti jsem nacházela pohřbené v krajině svých citových prožitků. Zatímco jsem se v té úrodné půdě přehrabovala perem, vyrůstaly mi před očima jako sametové hřiby, které jsem vděčně dolovala, jeden po druhém, zpod příkrovu suchého listí.

Dominika Dery se narodila v roce 1975 v Praze. Vystudovala mezinárodní divadelní školu Jacquese Lecoqa v Paříži za podpory stipendia francouzské vlády. Žila a pracovala v New Yorku a v Sydney. V mládí vydala tři sbírky poezie v češtině a posléze se pokusila o prózu v anglickém jazyce. Prvotinu, The Twelve Little Cakes publikoval v roce 2004 Riverhead (Penguin Putnam) v USA. Román sklidil pochvalnou kritiku (v té době) seriózních periodik jako jsou například The Boston Globe a Washington Post a byl přeložen do pěti světových jazyků. V roce 2007 se Dominika vrátila do Evropy, aby putovala po Cestě Hvězd. Svůj zážitek posléze ztvárnila ve stejnojmenné knize napsané česky. Usadila se nakonec v severní Itálii u jezera Como, kde žije se svou rodinou.

OBSAH:

ČÁST PRVNÍ : STATUS QUO

Kapitola první: Hořký Samet (Strana 5-37)

Malá Miranda Urbanová věří na Pánaboha a české pohádky. Poslední prázdninovou neděli v roce 1985 jde rodina Urbanů do lesa na houby, kde jim dá Matka Příroda nečekané znamení o blížící se změně režimu.

————————–

Kapitola druhá: Labutí píseň (Strana 38-90)

Poté, co se Miranda stane studentkou na škole svých snů, s hrůzou zjišťuje, že baletní konzervatoř ve skutečnosti funguje jako Gulag pro děti. Ačkoli se Miranda i přesto snaží neohroženě následovat vytoužené poslání, je nakonec nucena přijmout skutečnost, že ne všechny sny jsou předurčené k tomu, aby se vyplnily.

————————–

Kapitola třetí: Pipiny nebo vejce? (Strana 91-159)

V období po černobylské nukleární katastrofě se Mirandina sexy starší sestra Marta připravuje k vdavkám s mladým italským komunistou. Také dvanáctiletá Miranda začíná nevyhnutelně objevovat koncept vlastní tělesnosti a mystérium sexu. Zatímco tráví volný čas nacvičováním klasických duet na piáno se svým platonickým milencem, Honzou, poštěstí se jí na vlastní kůži zažít neuvěřitelné zázraky magie lásky.

————————–

Kapitola čtvrtá: Nejzelenější tráva (Strana 160-255)

Ve snaze vysvobodit starší dceru ze spackaného manželství v Itálii, pan Urban organizuje spiknutí s přáteli z řad bývalých špiónů, aby získal cestovní dokument, který mu pasový úřad dvacet let brání vydat. Urbanům se sice za dramatických okolností podaří překročit hranice na Západ, ale čeká je tam tvrdá konfrontace s nepřítelem zosobněným italskou tchyní. Pokusí se s ní vést studenou válku, ale nakonec jsou rádi, že se mohou vrátit domů.

—————————

Kapitola pátá: Zítra bude včera (Strana 256-343)

Pan Urban si během normalizace z kádrových důvodů není schopen udržet normální zaměstnání. Díky pěrestrojce se mu podaří objevit legální způsob, jak si slušně vydělávat na život jako soukromý podnikatel. Když se mu ale proti očekávání nepodaří navázat obchodní vztahy na Západě, nachází odbyt v nenáviděném Sovětském Svazu, kam se nakonec vydá na dobrodružnou cestu společně se svou ženou Alicí a dospívající Mirandou.

—————————

ČÁST DRUHÁ : REVOLUCE

Kapitola šestá: Klíčový faktor  (Strana 344-512)

V předvečer rozhrnutí železné opony Miranda sní o tom, že se stane slavnou herečkou a sehraje svou roli v blížící se Havlově revoluci. Zatímco se známé historické události odvíjejí v kulisách Matky Prahy a mladé hrdince se naskytne jedinečná příležitost poznat ‘sametové zákulisí’, její nenápadná rolička se nečekaně dostane do hledáčku vyšších zájmů a nabude klíčové důležitosti ve scénáři široce medializované politické změny.

———————-

ČÁST TŘETÍ : SVOBODA

Kapitola sedmá: Houby revoluce  (Strana 344-512)

Zklamána politikou, nenalézá patnáctiletá Miranda duchovní podporu ani v katolické církvi. Opouští jí víra v pohádky a v českého pánaboha a postupně ztrácí cestu. Bezcílně bloudí po světě, dokud jí Matka Příroda nedá znamení, že cesta ke spáse je na dosah ruky.

—————————

 

Věnováno Milanu Kunderovi

ČÁST PRVNÍ : STATUS QUO

„Status quo, jak víte, znamená latinsky průser, v kterém se právě nacházíme.“

Ronald Reagan

Kapitola první

Hořký Samet

ČESKÝ VÝRAZ ‘houby’ má škálu protikladných významů. Může znamenat nesmysl, ale taky vůbec nic. Když prohlásíte ‘našel jsem houby’, může to jednoduše znamenat, že jste z lesa přišel s prázdnou. Houba může být nástroj určený k čištění hladkých povrchů a též někdo, kdo má podobnou schopnost nasávat. Ovšem nejpozoruhodnější význam slova ‘houby’ souvisí s dobou předcházející našemu zrození. Pokaždé, když jsem slýchala rodiče mluvit o Pražském jaru a zajímalo mě, kde jsem se fyzicky nacházela v dobách této mírumilovné národní rebelie, odbývali mě tajemným tvrzením, že když ruské tanky obsadily Prahu v roce 1968, tak jsem prý byla ještě ‘na houbách’.

Myslím, že důvod vzniku tohoto podivuhodného lingvistického fenoménu má kořeny ve staletích politického a náboženského útlaku, který českého člověka naučil promítat svou pravou duchovní identitu do přírody. Domnívám se, že naši předkové v hledání hub nacházeli výraz své individuální duchovní víry v nesmrtelnost duše, protože každá lesní houba, stejně jako lidé, bývá definována především tím, co do sebe absorbuje.

Tato teorie vysvětluje, proč se z houbaření stávalo národní hobby v dobách pro lid nepříznivých, jako byla například sovětská okupace.

O letních víkendech v osmdesátých letech houfy měšťáků vyzbrojené košíky a kapesními noži pravidelně zaplavovaly lesy. Pražští houbaři bývali zvláště soutěživí. Neváhali použít lsti, aby vyčmuchali naše úrodná místečka. Nebyla jim hanba podle špehovat domácí sběratele a brutálně drancovat naše přísně utajené houbařské rajóny. V neděli večer, cestou vlakem do hlavního města, mívali potom zloději hub ve zvyku bezostyšně vystavovat svou kořist ostatním cestujícím na odiv.

„No to mě podržte! Kdepak jste našel tolik poddubáků?“ divili se někteří závistivci.

„Kde myslíte?“ odpovídali úspěšní houbaři s hranou skromností, „přece v lese.“

Nikdy jsem nezažila, že by v českých lesích zbylo dost hřibů pro všechny, ačkoli stará legenda hovořila o dobách (byla jsem tehdy ještě dávno na houbách), kdy se prý v naší zemi rodívalo tolik praváků, že je lidé sklízeli kosou.

Moje rodina žila v městečku na kraji hlavního města. Nebylo divu, že jsem se už v raném věku stala vášnivou houbařkou. Náš dům stál na kopci nad údolím řeky. Jedinou překážkou na cestě ze zahrady do lesa byl napůl shnilý, dřevěný plot. Jak už napovídal název naší ulice, jednalo se o les dubový. Zahaloval vzdýmající se krajinu do zelené tapisérie větví, tu a tam přikrášlené záplatami z borovic a smrků dodávajících celému obrázku mimořádné kouzlo. Nescházely husté křoviny, které poskytovaly úkryt divoké zvěři, ani tiché paloučky s koberci trávy, suchého jehličí a spadaného listí. Každý, kdo má třeba jen i minimální představu o houbaření, musí okamžitě vidět, že mluvím o houbařském ráji.

V létě mě máti obvykle posílala sbírat houby na večeři. Byla hotová kulinární kouzelnice. Dokázala nakrmit regiment z půl kila hříbků a tuctu vajíček. Její halířové guláše byly vyhlášené u místních zedníků, které táta najímal, aby nám pomohli dostavět dům. Vhledem k tomu, jak málo je platil a dřel jako muly, bylo to jedině zásluhou matčiny skvělé kuchyně, že se ještě tu a tam našel nějaký zoufalec ochotný melouchařit u nás na stavbě. Nic na světě člověka nepřiměje vytlačit na lešení kolečko plné betonu jako vidina hromady nadýchaných, houskových knedlíků politých houbovou smetanovou omáčkou.

Pokud se vydařilo počasí, s pravidelnými nočními sprškami, dokázala jsem nasbírat košík hřibů denně. Dubina po ránu vydechovala vlažné páry a tajemně voněla zetlelým listím. Měla jsem blízké kopce skrz naskrz prochozené. Žádná utajená houbařská plantáž se přede mnou neschovala, ale neviděla jsem nikdy takovou úrodu hřibů rostoucích tak blízko u sebe, aby se daly sklízet kosou. Dokonce ani v těch nejúrodnějších letech. Pojala jsem proto podezření, že pradávná houbařská legenda nemusela být nezbytně založena na reálných faktech. S přibývajícím věkem jsem si totiž začínala uvědomovat, že i dospělí mají podobný sklon k přehánění jako děti.

Houby, co vyrůstaly v hustých shlucích, bývaly bez výjimky buď nejedlé, nebo přímo prudce jedovaté. Musela jsem dávat velký pozor, abych takovou houbu omylem nesebrala. V televizi se rok co rok objevovaly strašné zprávy o celých otrávených rodinách. Je pravda, že tyto informace mohly být i produktem komunistické propagandy. Rodiče mi vždy kladli na srdce, abych naivně nedůvěřovala zprávám domácího mainstreamu. Otec výlučně poslouchal Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Přesto jsem se však nepřestávala děsit při představě, že bych svým houbařským koníčkem měla zapříčinit smrt svých nejbližších.

Největší svízel s houbami je, že se leckteré prašivky tváří jako jedlé druhy. To především platí v případě hub lupenatých. Jsou v jejich řadách samozřejmě i excentričtější houby, které se snaží vypadat módně v zářivě barevných, extravagantních kloboucích s plisovanou podšívkou. Krásné na pohled, podobně jako i někteří vybraně oblečení lidé, mnohé lupenotvaré houby obsahují dostatek jedu, aby skolily vola. Muchomůrky naparáděné v červených sukních s bílými puntíky jsou nejlepší příklad toxických hub, jež rostou všude.

Co se týče lupenatých hub, držela jsem se tedy zpátky. Zaměřila jsem se především na sběr sameťáků. Hřiby mívají nenápadné, hnědé oblečení, ale není v nich kapka jedu. Existují i nejedlé holubinky, co se snaží sameťáky drze imitovat, ale pouhý dotyk na spodní stranu jejich kloboučků obvykle odhalí jejich falešnou podstatu. Hřiby mají totiž měkké výtrusné rouško s rourkami místo lupenů. Člověk se nemůže splést, vhodí-li do košíku vypolstrovaný hnědý klobouček.

Opravdoví sameťáci vypadají nenápadně, ale chutnají božsky.

Hlavní překážkou při sběru hříbků je ale jejich schopnost stát se pro netrénované oko takřka neviditelnými. Pátraní po sameťácích v dubovém lese je skoro stejně tak namáhavé jako hledání moudrosti.

Na rozdíl od toxických kolegů, kteří se na sebe často pokoušejí upoutat pozornost, sameťáci raději imitují prostředí, ve kterém rostou. Hříbky mají neuvěřitelný talent osvojit si barvu spadaného listí. Musíte se naučit rozostřit zrak a zároveň koncentrovat mysl, abyste dokázali rozlišovat mezi tisíci odstíny hnědé, podobně jako při meditaci. Váš houbařský úspěch zcela závisí na hloubce duševního uvolnění a schopnosti vnímat neviditelné. Nikdy se vám nepodaří nalézt sameťáka, když ho chcete vidět. Jako skřítkové a lesní víly, sameťáci se vám obvykle zjeví pouze tehdy, pakliže si přejí být nalezeni.

Chceš-li potkat Pánaboha, nechoď do kostela. Jdi se raději projít do lesa,“ říká české přísloví.

Náš nárůdek v srdci Evropy neměl důvody doufat, že někdy dosáhne opravdové samostatnosti. Silnější sousedé nás vždy buď hrubou silou, anebo podlou lstí přinutili nadřadit cizí politické zájmy našim vlastním. Podobně jako v Irsku, kdykoli dobrý český člověk zatoužil po klidu mysli a po odpočinku ze jha služebného, chopil se proutěného košíku a zamířil k lesu. A tak ukryté poselství dávné legendy o hříbcích sklízených kosou nejspíš spočívá v reminiscenci časů, kdy česká populace nemusela žít ve strachu otevřeně projevovat svoje vnitřní přesvědčení. Kdy v naší zemi vládl mír a prostoru pro vlastní názor bylo dost pro všechny.

Jenže kromě krátkého období relativní svobody mezi světovými válkami, si nikdo na takové časy nedokázal vzpomenout. Německá okupace zardousila potenciál prosperity První republiky. Komunistický puč o deset let později zarazil proces poválečné regenerace naší země. V polovině šedesátých let Pražské jaro krátce uvolnilo totalitní spár kontroly nad společností, než  Brežněvova vláda tvrdé ruky vstupem spřátelených vojsk nafackovala Dubčekovu socialismu s lidskou tváří. V srpnu 1968 ruské tanky definitivně rozmašírovaly poslední klíčící semena svobody. Část národních elit typicky řešila vzniklou situaci emigrací. Ostatní se uchýlili k cynickému způsobu přežívání, známému pod názvem normalizace.

Českým vlastencům nebylo dopřáno spatřit sebemenší záblesk naděje až do roku 1985, kdy byl Michael Gorbačov zvolen generálním sekretářem Komunistické strany Sovětského svazu. Jeho pěrestrojka slibovala na politickém jevišti ve východní Evropě fundamentální změny. Mělo se začít neodkladnou výměnou obnošených kostýmů, falešných masek a zbytečných rekvizit. Vzhledem k tomu, že dvě desetiletí života za okupace dovedly moje rodiče k přesvědčení, že horší než jak se věci měly tehdy, snad už ani být nemohou, připadalo nám přímo logické, že se politická situace v naší vlasti musí nevyhnutelně obrátit k lepšímu.

 

CHLADNÝ RANNÍ vánek přinášel nostalgickou vůni blížícího se podzimu. Obloha nad protějšími kopci počínala blednout a do syta promodrávat mezi chomáčky mraků, plujícími napříč krvácejícím obzorem. Vstala jsem spolu s probouzejícím se lesním ptactvem, zatímco mí rodiče a starší sestra, Marta, spokojeně pochrupávali v posteli.

Kukůůů. Kukůůů.“ Kukačka táhle vykřikovala z lesa.

Vyklonila jsem se z okna a těšila se pohledem na vycházející slunce. Zároveň jsem se na prstech snažila spočítat volání stěhovavého ptáka, dokud neutichlo. Pověra tvrdí, že kukačky mají schopnost předpovídat budoucnost. Buď prý vyvolávají počet let zbývajících do svatby, anebo, pakliže jste už pod pantoflem, do vašeho pohřbu.

Hloupá kukačka kuká nesmysly.“ Zklamaně jsem zabouchla okno, otrávená ptačím proroctvím. „Raději být mrtvá, než tak dlouho čekat na to, až se zamiluju.“

Nedávno jsem oslavila desáté narozeniny a začínala jsem být skeptická k různým legendám a pověrám. První úder mým dětinským představám o světě zasadil Mikuláš, když pátého prosince obcházel místní domácnosti v doprovodu čertů a andělů. Náhodou jsem zjistila, že se jedná o prachobyčejný podvod zosnovaný naším sousedem, panem Zemanem. V roli ďábla si totiž zapomněl vyměnit svoje slavné fotbalové ponožky. Další šupiny mi spadly z očí o Vánocích, kdy jsem odhalila smutnou skutečnost, že to nebyl Ježíšek, kdo nám v minulosti přinášel stromeček do obýváku, ale místní hajný, který ho načerno prodal našemu tátovi.

Ačkoli jsem už statečně pohřbila naivní představy, nadále jsem věřila v existenci Pánaboha a na pohádky. Byla jsem přesvědčená, že když Pánubohu padnu do oka, pomůže mi jednou najít štěstí v náruči hodného, spanilého muže. V každém případě jsem pevně doufala, že potkám lásku svého života dříve, než předpovídala prolhaná kukačka.

Jakožto budoucí baletka jsem si musela dávat pozor na dietu. Uvařila jsem si k snídani hrnek černého čaje s kapkou mléka a stiskla knoflík na hřmotné, umělohmotné skříni, které jsme tenkrát říkávali televize. Dálkové ovládání neexistovalo. Manuálně jsem vybrala první z dvou dostupných kanálů a uvelebila se na gauči ke sledování oblíbeného programu, Studia Kamarád. Televize za normalizace vysílala pro mladé publikum jen zřídka. Když nepočítám pět minut kresleného Večerníčku před zprávami a hodinový blok pohádek ve čtvrtek odpoledne, veškeré vysílání během pracovního týdne bylo výhrazeno dospělým. Studio Kamarád v neděli ráno reprezentovalo mou týdenní dávku pasivní zábavy, kterou jsem si nikdy a za žádnou cenu nenechala ujít. Dvouapůlhodinový pořad provázely chlupaté loutky, Jů a Hele, a byl plný animovaných seriálů a hraných pohádek. V době normalizace ani jiné pravdivé příběhy než pohádky televize v repertoáru neměla. Metaforická řeč umožňovala tvůrcům pořadů pro děti nenápadně obcházet cenzuru. Místní vypravěči tu tradičně pěstovali schopnost vtipně zrcadlit nenáviděnou realitu ve zdánlivě nevinných příbězích ze světa nadpřirozených bytostí. Zatímco však mluvili o dracích, čertech a čarodejnicích, rozumělo se samo sebou, že mají na mysli inkvizici, rakousko–uherskou tajnou policii, Gestapo a v současnosti STB, prodlouženou ruku komunistické strany.

České pohádky se staly kořením mého dětství. Naučily mě chápat, že zlo mívá mnoho jmen, ale že lidé, stejně jako lesní houby, se jednoduše dělí na dobré a špatné duše. V pohádkách jsem nalezla duchovní vedení, pokyny stvořitele vesmíru, jež jsem se od malička snažila dodržovat. Český Pánbůh bývá popisován jako laskavý, skromný stařec, kterého lze dle lidové moudrosti potkat na křižovatce cest, obyčejně někde na samotě a nebo v lese. Převlečen za žebráka nebo poustevníka, nemá nic společného s modelem všemocného, despotického boha otce, co se svým dětem nepřetržitě vměšuje do života. Český Pánbůh je nekonečně trpělivý. Respektuje právo každého z nás kráčet po cestě do pekla. Nikomu nevnucuje svůj názor, ale pokud má člověk dobré srdce a podělí se s ním o poslední krajíc chleba, může mu Pánbůh dobře poradit a také ukázat, která z cest na křižovatce vede k opravdovému štěstí.

Nebude pro vás samozřejmě žádné překvapení, když prozradím, že se tato cesta vždycky ukáže jako ta nejdelší, nejužší a nejnamáhavější z daných možností.

Originální anglická verze v PDF: Chapter One – Bitter Velvet

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments