Hořký samet: Přes železnou oponu (17. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola druhá –  Hořký Samet

Kapitola třetí –  Hořký Samet

Kapitola čtvrtá, díl 1-3, Hořký Samet

 

Kapitola čtvrtá (část čtvrtá)

Nejzelenější trávník

NAVZDORY ŠOKUJÍCÍM odhalením mého otce o realitě lidského světa jsem se těšila na Vánoce stejně jako za časů, kdy jsem ještě věřila na Ježíška. Měli jsme to na papíře. Oficiální a orazítkované. Mohli jsme se chystat na Západ!

Škoda, že jste to neviděly, když ta škodolibá babizna za okýnkem pasovky konzultovala po telefonu moji žádost o pas se svými nadřízenými na STB.“ Otec následujícího pondělí rozverně přikvačil domů s čerstvou zelenou knížečkou v náprsní kapse. „Tentokrát se ovšem neusmívala, potom co položila sluchátko.“ Chlubil se, zatímco si naléval pivo v kuchyni na oslavu vítězství. „Vypadala jako když vražedná vdova při pohřbu otrávenýho manžela spatří nebožtíka povstat z rakve.“ Napodobil nepříjemně překvapený výraz zmíněné soudružky. „Její tři brady se úplně roztřásly a v obličeji natolik zbělala, že splynula se zdí!“

Hurá! Rumburakovo kouzlo je konečně zlomeno!“ Vrhla jsem se mu kolem krku. „Takže to znamená, že se příští týden uvidíme s Martou?“

Co jsem slíbil, splním.“ Otec mě pohladil těžkou rukou po hlavě. „Doručíme Martě vánoční dárky osobně.“

Máti si snažila zachovat trochu realističtější pohled na věc. Neříkejte hop, dokud jsme nepřeskočili železnou oponu.“ Držela se lidové moudrosti. „Zbývá nám ještě spousta kroků a při každém z nich bychom mohli snadno zakopnout.“ Varovala nás. „Musíme si požádat o výjezdní doložku, německé a rakouské průjezdní vízum, italské cestovní vízum a v neposledním taky devizový příslib.“

Za normalizace si obyčejní občané nemohli libovolně směňovat domácí koruny v bance za tvrdou měnu. Oficiální trh s valutami se podřizoval přísným omezením, která se vztahovala na každého, kdo nebyl členem Politbyra nebo umělecké elity. Pokud se někomu podařilo získat povolení vycestovat do kapitalistické ciziny, mohl si požádat o směnu státem určené částky, znásobené počtem dní pobytu a rodinných příslušníků doprovázejících příslušného žadatele na cestě. Tato částka ale většinou nestačila k pokrytí základních výdajů.

Pokud si český turista v cestovní kanceláři dopředu v korunách draze nezaplatil ubytování a stravu a neměl na západě příbuzné, kteří by ho během výletu sponzorovali, musel se smířit s pozicí žebráka. Zbývající možnost byla koupit si US dolary nebo západoněmecké marky na černém trhu od veksláků a propašovat je s sebou přes hranice. Veksláci byli k nalezení na chodníku v blízkosti prodejen TUZEXU, protože se kromě výměny valut také zabývali prodejem nedostatkových tuzexových bonů.

Otec mi vysvětlil, že černý trh s penězi fungoval jenom díky těsné spolupráci s StB. Kontrarozvědka prý veksláky na konci osmdesátých let pásla stejně jako taxikáře a prostitutky. Veksláci tehdy na černém trhu vydělávali astronomické částky. Vykupovali tvrdé valuty od západních turistů za dvakrát tolik, než kolik by jim zaplatila banka, a prodávali je domácím zájemcům se stoprocentním ziskem. V prostředí hluboké morální korupce jim řemeslo kvetlo. Z normalizačního podsvětí tak díky jim vyrostla nová třída zbohatlíků.

Otci trvalo dva týdny, než se mu podařilo dát dohromady všechny potřebné papíry pro plánovanou cestu. Jediné, co nestihl vyřídit, byla žádost o devizový příslib. Neměli jsme tudíž povolení k výměně peněz na benzín.

Dneska se mi ve Vodičkový podařilo koupit sto marek.“ Informoval nás večer u stolu. „Dal jsem za ní dva litry.“ Ukázal nám drahocennou modrou bankovku ve světle lampy. Byl na ní vymalován klavír a Klára Schumannová.

Nakoupit dolary nebo marky na pražském chodníku bylo kupodivu snadné, ale zevrubná kontrola na hraničním přechodu se západními sousedy pro černého kupce představovala reálné nebezpečí. Pašování valut ze socialistické republiky byl trestný čin. Kdyby u nás celníci slavnou německou pianistku našli, riskovali jsme přinejlepším zákaz výjezdu a přinejhorším mohl otci hrozit i trest tvrdého vězení.

Florencie je odsud zhruba tisíc dvě stě kilometrů.“ Otec rozložil mastnou mapu Evropy po jídlením stole a pustil se do přípravy cestovního itineráře pomocí pravítka. „Jestli se nepletu v kalkulaci,“ škrábal se v hustých šedivých vlasech špičkou ořezané tužky, „sto litrů benzínu by nám mělo vystačit až k Martě. Když si doma natankujem plnou nádrž a povezem k tomu čtyři kanystry za sedadlama, nemusíme utrácet za palivo. Jídlo a pití si taky povezeme svoje, takže bychom si mohli ušetřit skromnou rezervu.“

Máti se nezdála nadšená z otcovy riskantní strategie.

Za co si koupíme benzín na cestu domů?“ Okousávala si nehty. „Nemohl jsi těch marek vyměnit víc?“

Marta mi slíbila půjčit všechny peníze, co si vydělala v továrně na sušenky.“ Otec se chopil tužky v snaze odhadnout cenu nákladů na týdenní pobyt v Toskáně a palivo na zpáteční cestu. „Mělo by nám to klapnout.“ Mnul si spokojeně zarostlou bradu. „Když jsem s ní včera mluvil po telefonu, říkala něco o tom, že by nám prej mohl Gianni nějaký liry vyměnit z třináctýho platu, kterej má teď dostat na konci roku.“

Není ti trochu hanba přijímat peníze od chudýho novomanželskýho páru?“ Máti lomila rukama. „Připadá mi dost absurdní, že nám socialistickej bankovní systém nedovoluje směnu poctivě vydělaných úspor za peníze země, do který cestujeme.“

Co s tím naděláš?“ Pokrčil rameny otec. „Celej systém je nastavenej tak, aby nahrával vekslákům a jejich estébáckým páníčkům. O roli černýho trhu v socialistický ekonomice můžeš napsat akademický pojednání, miláčku. Ale i kdybys za něj dostala Nobelovku, stejně by to na situaci nic nezměnilo.“ Rezignovaně složil mapu a objal rozčarovanou máti kolem svěšených ramen. „Nemusíš si přece nic vyčítat, Alice.“ Utěšoval ji jako malé dítě. „Děláme prostě to, co můžeme.“

Máš asi pravdu, Jirko.“ Bylo vidět, že má na krajíčku. „Ale stejně mě to ponižuje.“

Prosím tě. Nejedeme přece do Itálie s prázdnou. Vezeme Martě nákladný svatební dárky.“ Obhajoval naši pozici otec. „Pamatuju si, že starýmu Pappazzanimu v Praze chutnal uherák. Koupíme mu dvě štangle a k tomu pražskou šunkou. Gianniho matce by se zase mohl líbit broušenej křišťál a nějakej ten ručně vyšívanej ubrus. Když k tomu navíc přihodíme basu plzeňskýho, pár flašek domácího džinu a krabici vánočního pečiva, tak to už by mohlo pomalu stačit, nemyslíš?“

Kam to chceš všechno, prosím tě, dát?“ Ustaraná máti si utírala zvlhlé oči. „Vždyť se to ani nevejde do auta!“

Ále, nestarej se.“ Otec jí šťavňatým polibkem dodal odvahu. „Uvidíš, že už to spolu nějak zvládnem.“

 

DEN PŘED Štědrým večerem jsme vytlačili naši Škodovku dovnitř garáže, abychom ji tu nepozorovaně naložili zavazadly. V prevenci další případné ekologické katastrofy otec vypnul Aparaturu a dal Ríšovi Hábovi přes Vánoce volno. Namísto zdobení stromečku jsme se celé odpoledne zabývali tím, že jsme se snažili přijít na to, jak nacpat všechny naše kufry a krabice s dárky dovnitř malého auta, společně s taškami plnými jídla a kanystry obsahujícími dostatek benzínu na to, abychom podpálili italský parlament.

Uvědomuješ si, doufám, že si během celé cesty uvnitř auta nemůžeš zapálit?“ Máti nasála do nosu hořlavé výpary. Byla z naší cesty hodně nervózní. „Už jsi se rozhodl, kam schováme ty marky?“

Ještě ne.“ Zamyšleně se na ní podíval. „Budeš si zejtra brát klobouk?“

Houby!“ Vykřikla. „Se mnou nepočítej. Víš, že neumím lhát.“

A co Miranda?“ Mrknul na mě otec. „Když je taková klavíristka. Mohli bychom jí tu Kláru Schumannovou zaplést do copu.“

Zbláznil jsi se?“ Máti si poklepala ukazováčkem na čelo. „Jako vyučenej špión by ses mohl vytasit s nějakým inteligentním napadem, ne?“

Nakonec se ukázalo, že otec žertoval. Prozradil nám, že se mu prozíravě podařilo nechat bankovku zapečetit do dřevěného futrálu s křišťálovým zrcadlem, které jsme vezli Martě jako svatební dar. Metr a půl dlouhý placatý obal držel pohromadě pomocí hřebíků a nesl na sobě panenskou pečeť pražské celnice, která potvrzovala, že celníci obsah futrálu zkontrolovali aniž v něm utajenou Kláru Schumannovou objevili, a že otec zaplatil vysoké clo za vývoz daru do zahraničí.

Do týhle bedny se žádnej celník na hranicích dobejvat nebude.“ Ujišťoval nás, zatímco přidělával zrcadlo k nosičům na střeše Škodovky gumovými šňůrami. „Jedinej oficiální štempl leckdy vydá za víc, než tucet bezpečnostních zámků.“ Tvrdil sebevědomě.

Hele tati. Kam mám dát tohle?“ Zvedla jsem ze země dárek, který jsem sestře koupila za všechny peníze, co jsem si jako malá baletka vydělala účinkováním v dětských rolích na scéně Národního divadla. V kartónové krabici se ukrývala kouzelná stolní lampa z modrého skla a porcelánu, zdobená zlatými ornamenty a drobnými emailovými květy. Ve výloze obchodu na Národní tříde byla oceněna na bezmála 2500 korun.

Ukaž mi to, Trumpetko.“ Otec hbitě seskočil na zem. „Křehký předměty dáme za zadní okýnko.“ Vlezl dovnitř narvané Škodovky, aby vyklidil prostor pro můj vzácný dar. „Máme to v celním prohlášení?“ Zkontroloval několikastránkový dokument a odškrtl další deklarovanou položku. „Mimochodem. Napsali jsme tam s mámou, že tě to stálo 987 korun, kdyby by se tě náhodou někdo ptal. Jasný?“

Pokud se člověk chtěl vyhnout placení vysokého cla, mohl do ciziny převážet pouze takové předměty, jejichž kupní cena nepřesahovala 1000 korun. S výjimkou broušeného zrcadla, jehož vysokou hodnotu nebylo dost dobře možné zalhat, otec suverénně deklaroval všechny dary hluboce pod cenou.

Tak to bychom měli.“ Podařilo se mu vpáčit drahocennou lampu za krabici s matčinými klobouky. „Zejtra ráno budem vypadat jako vánoční stromeček na kolech.“ Mnul si spokojeně ruce.

Naše Škodovka seděla nízko u země, naložená dary od podlahy až ke stropu. Když se nám podařilo všechno vecpat dovnitř, nezbylo na zadním sedadle žádné místo, kam bych se mohla posadit. Chystali jsme se právě všechna zavazadla znovu vytáhnout a přeorganizovat skladovací systém, když někdo nečekaně zazvonil u vstupních dveří. Máti odběhla otevřít. Ozval se bodrý hlahol. Skrze prosklenou výplň jsem spatřila otcova starého známého, Lukáše, který se k nám vecpal s láhví Bohemia Sektu.

Nazdar lidičky. Veselý Vánoce přeju vespolek.“ Tmavovlasý chlapík se hrnul do garáže a zvědavě se kolem sebe rozhlížel jako fretka. „Kampak, kampak? Snad se nechystáte na hory?“ Podivoval se při pohledu na dřevěný futrál na střeše auta. „Vždyť tam není dost sněhu ani na uplácání sněhuláka.“

No jo. Věčná škoda, že přišla minulej tejden obleva.“ Otec odvětil a vyfoukl přitom oblak kouře. „Řekl jsem si, že když už během svátků nemůžeme lyžovat, pojedeme se místo toho vykoupat k Tyrénskýmu moři. Zejtra ráno vyrážíme do teplých krajů.“

Ty jsi teda vtipálek.“ Lukáš mu vrazil do ruky vychlazené šampaňské. „Podívej, co jsem ti přinesl darem, kamaráde. Nedáme si spolu?“

Sem s tím.“ Otec vystřelil špunt a rozlil bublinky do velkých zkumavek, které se vždycky povalovaly na ponku poblíž aparatury. „Tak teda na zdraví, kamaráde, a na můj zbrusu novej cestovní pas.“ Pozvednul číši k přiťuknutí.

Na tvůj co?“ Lukáš překvapeně otevřel ústa. „Takže to není jenom vtip? Jedete vážně za Martou?“

Rodiče s židovským intelektuálem pěstovali rezervovaný přátelský vztah už od studií. Když Lukáš ztratil domov následkem trpkého rozvodu, našel u nás na nějaký čas bezpečné útočiště. Dokázal se však rychle znovu postavit na nohy. Brzy se podruhé oženil s o patnáct let mladší sekretářkou. Jeho nová manželka byla jednoduchá, ale úžasně praktická. Podařilo se jí Lukáše přesvědčit k vstupu do strany, což mu zajistilo strmý kariérní postup. Ambiciózní pár si před nedávnem koupil vilku v naší čtvrti a zbrusu nové Daewoo v Tuzexu.

Hele, Jirko.“ Lukáš si otřel vinnou pěnu z černého plnovousu. „Snažíš se mi naznačit, že ti estébáci z ničeho nic najednou dovolili vycestovat?“ Jeho hnědé oči se naplnily špatně skrytou závistí. „Nepodepsal jsi jim náhodou něco?“

No dovol, kamaráde. Za co mě máš? Takovej fujtabl.“ Otec si uraženě odplivl na podlahu kousek od Lukášovy boty. „Něco takovýho bych já neudělal.“

Vousatý chlapík s sebou nervózně trhl, jako by ho píchla vosa.

Ty ne a já snad jo?“ Rozrušeně přešlápnul, až málem rozlil šumivé víno. „Nesnaž se mě moralizovat.“ Nadul hrudní koš, aby dal najevo sebevědomý postoj, ale bylo znát, že se otec dotkl bolestivého zoubku. „Podepsat vstup do strany je přece něco jinýho, než se upsat k spolupráci.“

Lukášova subtilní ramena se viditelně nahrbila a v hlase se mu ozýval provinilý tón.

Spolupráci říkáš?“ Otec pozvedl naježené obočí. „Je to od tebe vážně moc hezký, že jsi se namáhal takovou cestu do kopce, abys mi tohle sdělil.“ Zavrčel. „Bude asi lepší, když v našem rozhovoru budeme pokračovat v soukromí jídelny. Naši sousedi totiž mívaj ve zvyku hrabat spadaný listí před garáží.“

O dvě hodiny později můj relativně střízlivý otec doprovodil svého kompletně ožralého kamaráda ke dveřím.

Jseš si jistej, že v tomhle stavu dokážeš bez nehody dorazit domů?“ Podpíral vrávorajícího Lukáše na nohou, zatímco ten lovil v kapsách klíček od auta.

Nedělej si o mě starrrosti kamarrráde.“ Huhlal vousatý chlapík. Nějakým zázrakem se mu podařilo odemknout stříbrné Daewoo a trefit se klíčkem do zapalování. „Mám to jenom párrr stovek metrrrů cesty z kopce.“ Hrčení motoru polklo jeho poslední slova.

Hlavně na tý cestě zůstaň. Nikam neuhýbej!“ Volal za ním otec.

S obavami jsem naslouchala bručení motoru dokud v dálce neutichl. Ulevilo se mi, když se setmělým městečkem nerozlehly žádné zvuky indikující kolizi kovové kastle s jiným tvrdým materiálem.

Překvapuje mě, že jsi se s Lukášem vůbec bavil, když ho podezříváš ze spolupráce.“ Máti posléze otce zkritizovala, když se vrátil do garáže. „Co když má za úkol zjistit, jak jsme daleko s přípravama na cestu a zejtra tě estébáci zatknou na hranicích?“

Ale houby. Jestli pro ně dělá, tak určitě ne pro kontru.“

Když mohl dělat pro tebe, tak může klidně dělat pro samotný peklo.“ Neubránila se ostře podotknout máti.

Asi mi po její poznámce spadla čelist, protože otec při pohledu na můj obličej cítil potřebu vysvětlit pozadí předchozí diskuse.

Lukáš původně pracoval jako můj agent, než jsme se spolu spřátelili.“ Upřesnil svůj vztah k vousatému intelektuálovi. „To víš. Je hodně chytrej. Protřelej. Mluví plynule asi šesti jazyky. Takovou štiku žádná tajná služba nenechá jen tak plavat. Sice jsem s Lukášem těsně po invazi spolupráci rozvázal a zrušil jeho složku, ale je pravděpodobný, že ho normalizační rozvědka nepustila k vodě.“ Dívala jsem se, jak se otec znovu pustil do přeorganizování auta. „Lukáš pochopitelně zná moji profesionální minulost. Ptal se mě, jestli se nebojím jet přes západní Německo. Prej by si se mnou hoši z Bundesnachrichtendienst mohli chtít popovídat.“

Srdce mi ztěžklo obavami, když jsem si spočítala všechna potenciální nebezpečí, která nám hrozila po cestě na západ. Už jsem si nebyla jistá, jestli můj strach z cizích tajných služeb nepřevyšuje mé nadšení z plánované návštěvy světa za železnou oponou.

Co budeme dělat, když nás Němci na hranicích zastaví?“ Bylo mi do breku.

Uvidíš, že všechno dobře dopadne.“ Optimismus zářil v otcových žlutých očích jako světlo majáku. „Nebojte se holky. Nikdy jsem proti nim aktivně nepracoval. Nemaj se mě na co ptát.“ Položil si ruku na srdce. „Lukáš prostě jenom blbě žvaní. Proto mu pokaždý naservíruju víc alkoholu než užitečných informací. Má teď z toho hlavu jako škopek. Zejtra před polednem se z postele zaručeně nevyhrabe. Na to dám krk.“ Otec si vyhrnul rukáv flanelové košile, aby na náramkových hodinkách zkontroloval přesný čas. „Všechno jde jako po drátkách.“ Liboval si. „Teď je půl desátý. Do tý doby už budeme dávno venku z klece.“

 

O PÁR HODIN později, dlouho před svítáním, jsme potichu vyjeli z garáže se ztlumenými světly. Vyklouzli jsme nikým nepozorováni ven z městečka skrze alternativní cestu vedoucí zalesněným údolím. Nízký podvozek těžce naložené Škodovky každou chvíli škrtl o asfalt, pokaždé když jsme předním kolem najeli do vymleté díry. Schoulila jsem se za sedadlem spolujezdce, zmáčknutá mezi pyramidou krabic a dveřmi auta. Pod nohami mi ležely dva plné kanystry.

Tati. Já to tady asi nevydržím. Mám hroznou klaustrofobii.“ Nemohla jsem si zvyknout na ostrý pach benzínu.

Vydrž, Trumpetko. Hned jak se dostaneme přes hranice, udělám ti trochu víc místa.“ Otec překřikoval burácející motor. „Snaž se trochu přemoct a hlavně, až přijedem na celnici, zůstaň zticha jako pěna. Kdyby se tě náhodou někdo na něco ptal, nic jsi nikdy neviděla a neslyšela. Rozumíš? Delej, že jsi hluchá, slepá i němá.“

A taky úplně blbá.“ Neodpustila si netypicky zavtipkovat máti, nejspíš aby ulevila svojí nervozitě.

No jasně.“ Polkla jsem dávicí reflex. „Jsem prostě jenom malé hloupé dítě. Úplně hloupé a naprosto malé.“ Opakovala jsem svou novou mantru, zatímco narvané auto poskakovalo po hrbolaté plzeňské. Pokaždé, když jsme nadskočili, praštila jsem hlavou do zamlženého okýnka. „Auvajs.“

Za námi mizely v dáli siluety továren a zemědělských sil. Pomalu jsme projížděli spícími vesnicemi směrem k temné horské hradbě na západě české kotliny, připomínající zkamenělou tsunami. Netrvalo dlouho a spatřila jsem kuželce světel křižující zatažený obzor, jako kdyby se schylovalo k bouřce. Vypadalo to, že cestujeme zpátky v čase. Ponurá scenérie navozovala atmosféru nacistických koncentráků. Kolem silnice se náhle vyrojili betonoví ježci a ze země vyrostlo ostnaté oplocení pod vysokým napětím. Z hlídkových věží maskovaných khaki sítí vyčuhovaly hlavně samopalů jako bodliny z těla pouštních kaktusů. Západní hranici navíc patrolovala stráž s německými ovčáky vycvičenými k zabíjení uprchlíků.

Pasová kontrola.“ Uniformovaný stín se samopalem přistoupil k našemu autu. „Vypněte si motor, soudruhu řidiči, a vystupte všichni z vozidla.“ Poďobaný voják každému z nás namířil rozsvícenou baterku do obličeje.

Štěkot psů se nesl ranní mlhou a vyvolával ve mně pocit, že jsem králík uprostřed lovecké sezóny. Skrčila jsem se za matčiným sedadlem a sledovala ženu v šedivé uniformě, jež rázně vypochodovala z oprýskané budovy celnice. Z kyselého výrazu na odulé tváři blondýny jsem vyčetla, že je po noční šichtě společensky unavená a značně naštvaná, že se musí o svátcích otravovat s potencionálními pašeráky. Byli jsme očividně první, kdo se na Štědrý den chystali překročit západní hranice.

Všechno ven z auta.“ Výhrůžně na nás vycenila koňský chrup.

Hřmotná úřednice vyrvala otci z ruky naše cestovní doklady a opět zmizela zpátky v teplé kanceláři, zatímco jsme chtě nechtě vytahovali z auta všechna zavazadla a kladli je jedno vedle druhého na asfalt pod dohledem uniformované pohraniční stráže. Skrz rozsvícené okno celnice jsem viděla dovnitř kanceláře. Místo aby blondýna studovala naše celní prohlášení, postávala v koutě u hořících kamen a hřála si nad nimi ruce. Celou dobu přitom flirtovala s postarším kolegou. Když se rozhodla, že nadešel čas, aby se s námi znovu pracovně zabývala, pečlivě si uhladila zmačkanou sukni a nasadila si nasupenou masku.

Soudruhu … Urbane.“ Výhružně na studeném vzduchu přečetla otcovo jméno z pasu. „Nemyslete si, že když jste si to k nám přihasil takhle brzo ráno, že se tu snad setkáte s méně přísnou kontrolou.“ S výrazem krutého pobavení mu před očima roztrhala vyplněné celní prohlášení, jako by konala nacvičený náboženský rituál.

Na inženýra nejste zrovna moc chytrej.“ Pohrdlivě si ho přeměřila, pevná v kramflecích. Surově zmuchlala stránky formuláře a hodila je do koše. „Neumíte číst? Podepsal jste mi to na opačný straně.“ Zařehtala jako kobyla. „Hezky mi to tady znovu vyplníte, ale nejdřív se chci přesvědčit, co si doopravdy vezete.“ Sledovala jsem, jak rázuje k dveřím celnice, aby přivolala staršího kolegu. „Pojď prosím tě ven, Tondo. Můžeš mi skouknout ten dřevěnej futrál, co tady vezou na střeše?“

Oplešalý chlapík v uniformě si neochotně nasadil na hlavu placatou čepici a vykročil z teplé kanceláře vstříct ranní námraze. Mezi suchými rty mu dýmala hořící startka a jeho krok se zdál nebezpečně vratký. Očividně si během noční směny přihnul. Zkameněla jsem hrůzou, když se nahnul nad naše kanystry s benzínem.

Co tam máte?“ Jal se tahat za elastickou šňůru na střeše Škodovky a ze zválených kalhot mu přitom vylezl podolek košile.

Zrcadlo z broušeného křišťálu, soudruhu.“ Otec si chladnokrevně zachoval klid, zatímco celník podezřívavě přejížděl prstem po hraně dřevěného obalu. „Jak sám vidíte, už nám to na centrální celnici v Praze prohlédli. Chcete od toho vidět stvrzenku?“

Blonďatá úřednice nám mezitím prohledávala všechny kufry rukou jako zkušená zlodějka. Tvářila se ovšem, jako bychom to byli my, a ne ona, kdo se choval jako zločinec.

My rozhodujeme o tom, co je zapotřebí zkontrolovat a co ne. Pražská celnice nám do toho nebude kecat.“ Vyštěkla na otce.

Její kolega se rozkašlal. Chvíli lapal po dechu a pak si odchrchlal hlen a vyplivl ho na cestu kousek před máti, která třesoucíma rukama neúspěšně bojovala se zipem prohrabaného kufru. Jitřenka zablikala na nebi a hladoví psi začali výt.

Panebože na nebi. Prosím tě, prosím. Ať už nás ta strašidla v uniformě nechaj na pokoji.“ Doufala jsem, že nás za úsvitu zachrání kohoutí zakokrhání.

A tohle má bejt co?“ Razantní úřednice odklopila víko jedné z krabic a ukázala prstem na zkroucenou mosaznou trubku pokrytou zelenými a modrými hrozny ze skla.

Poznala jsem kýčový lustr, který Helga darovala sestře k svatbě. Navrch přitom schválně do krabice položila účet, aby Marta viděla, jaký balík peněz na svojí oblíbenou vnučku babička obětovala.

Tady je napsáno, že jste za to zaplatili 2133 korun.“ Brunátná úřednice vítězoslavně mávala kusem papíru otci před obličejem. „To je dvakrát tolik, než je dovoleno.“

To není moje. Já bych za něco takovýho nedal ani halíř.“ Otec zvedl holé ruce, aby se distancoval od babiččina daru. „Moje stará matka to posílá dceři, která se vdala do Itálie.“ Vysvětloval. „Musela udělat chybu.“

Ironií osudu nás babiččina hloupost zachránila.

Východní nebe zrůžovělo a pokrylo se červánky. Pracovníci celnice rázem ztratili zájem o křišťálové zrcadlo a vrhli se místo toho na skleněný lustr. Dívala jsem se, jak trhají na kousky kartónovou krabici jako hladoví supi čerstvou zdechlinu.

Buď nám to tady hezky necháte a nebo si to odvezte zpátky domů.“ Plešatý celník vyfoukl cigaretový kouř otci do obličeje a nechal ho podepsat nějaký papír.

Jakmile jsme se vzdali majetkového práva na nevkusné svítidlo, blonďatá úřednice viditelně dosáhla vrcholu. Byla jí nejspíš zima. Podívala se na hodinky a potlačila zívnutí. Blížil se čas na teplou snídani.

Zvuk pochodujících bot hlásil výměnu stráží.

O chvilku později se z kanceláře ozvalo bouchání razítka. Rychle jsme napcali všechny tašky zpátky do auta, než si celníci mohli své rozhodnutí rozmyslet. Otec natočil motor a rozjel se směrem k pruhovanému tankovému dělu, které sloužilo jako závora mezi východní a západní Evropou.

Teď a nebo nikdy.“ Procedil mezi zuby.

Zatajila jsem dech a sepnula ruce v úpěnlivé modlitbě. Červenobílé pruhy těžké závory se obloukem přesunuly na kraj cesty. Za našimi zády slunce vystoupalo nad koruny stromů a polilo cestu na západ rozpuštěným zlatem.

Jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Děravý povrch silnice se rázem proměnil v hladkou vozovku. Obrys krajiny před námi zázračně změnil barvu. Všechny kopce a pole se společně s uniformami celníků převlekly z tmavě šedivé na světle zelenou.

Grüß Gott.“ Přátelský chlapík v zelené bundě nás halasně pozdravil bavorským akcentem. Přibližně minutu si listoval našimi pasy a pak nás blahosklonně odmávnul přes hraniční čáru. „Wilkommen in Deutschland. Frohe Weihnachten.“ Usmíval se za námi.

Danke!“ Vykřikla jsem z otevřeného okénka a spolu s rodiči se rozesmála blaženou úlevou. „Děkuju ti panebože. Dokázali jsme to!“

Zhluboka jsem se nadechla prvního doušku svobodného vzduchu. Chutnal tak libě, ačkoli malinko voněl po kravincích. Cítila jsem v něm ale příslib dobrodružství a další nedefinované pozitivní kvality, které vzduch v komunismu rozhodně neměl. Radostný pocit mi naplnil plíce. Všechno, včetně trávy, modrého nebe, domů a stromů, se v Německu zdálo daleko krásnější a čistší, než u nás doma. Mraky se zdály pečlivě naškrobené, hladina řeky vycíděná. Ranní slunce zářilo čím dál tím víc zlatem na své pouti na západ. Každé městečko, kterým jsme toho rána projížděli, se honosilo bohatou vánoční dekorací. V každé zahradě, na dřevěných balkónech i v oknech domů blikala barevná světélka. Nevěděla jsem, kam se mám dřív podívat. Když jsme v Regensburgu dorazili na dálnici, provoz kolem nás zhoustl. Nemohla jsem se vynadívat na procesí nablýskaných vozů rozličných značek, které nás bleskově předjížděly.

Viděl jsi toho Mercedesa kabrioleta, tati? Ten byl, co?“ Poznávala jsem vysněné symboly výrobních značek na barevných čmouhách, které kolem nás kmitaly v levém pruhu jako dělové koule. „Hele, Renault Fuego. Opel Astra. Honda Accord. Toyota Celica.“ Všechny jmenované modely jsem dosud viděla jenom na obrázcích encyklopedie moderních aut, darované otci při poslední návštěvě Gianniho v Čechách.

Naše nová Škodovka se ukázala spolehlivá, ale zoufale líná. Při jízdě do kopce se pokaždé roztřásla a vydávala zvuky jako opotřebovaná rozbrušovačka. Naštěstí na německých dálnicích neplatil rychlostní limit, protože jinak bychom riskovali pokutu za pomalou jízdu. Otec, který v domácím prostředí na dálnicích bezkonkurenčně dominoval, se v západním Německu dožil neslýchaného ponížení. Musel se pokorně zařadit do pruhu rezervovaného pro náklaďáky a karavany, ale i tady jsme nadále blokovali provoz. Němci se k nám většinou chovali slušně a málokdo na nás zatroubil. Někteří hodní lidé na nás dokonce i soucitně mávali, ale většina bavorských řidičů na nás nevěřícně vejrala, jako bychom pro ně byli mimozemšťani cestující v kosmické lodi sovětské výroby.

Slunce stálo vysoko na obloze, když jsme kousek za Mnichovem zastavili na dálničním parkovišti. Připadala jsem si jako na matějské pouti. Po celém prostranství se rozsvěcovaly a zhasínaly vysoko zavěšené sněhové vločky, komety a hvězdy navzdor jasnému dennímu světlu. Zatímco ostatní řidiči mířili k benzínové pumpě, my jsme diskrétně zaparkovali za budovou gasthausu, kde měl otec v úmyslu natankovat z kanystrů. Sotva se mu podařilo vpravit plechový trychtýř do nádrže naší Škodovky, odběhly jsme s máti hledat veřejné toalety. Po cestě přes parkoviště jsme se staly svědky nevídaných kouzel. Řidič s růžovými tvářemi namířil klíč na sportovní kupé a stříbrné auto v něm rázem poznalo svého pána. Zablikalo světly a radostně zapípalo. Dveře auta se přitom samy od sebe zázračně odemkly.

Život na západě vypadal jako televizní Arabela, která se stala skutečností.

Německé záchody samy věděly, kdy mají spláchnout. Voda začínala téct z nablýštěných kohoutků, sotva se člověk naklonil nad umyvadlo. O sušičce rukou ani nemluvě. Zaujala jsem podezření, že mi čte myšlenky. Stačilo, abych k ní zvedla ruce, a už z ní foukal teplý vzduch. Nemusela jsem zmáčknout jediný knoflík. Ale úplně nejvíc ze všeho mě fascinovala čistota veřejných toalet na druhé straně železné opony, které ve srovnání s komunistickými záchodky vypadaly jako taneční sál.

Málem mi vyhrkly slzy do očí, když jsem otci vyprávěla o našem zážitku.

Je to doopravdy úžasný. Musíš to taky zkusit.“ Popisovala jsem mu fenomén automatického rozprašování přírodních vůní uvnitř toaletní kabiny. „I kdyby člověk prděl, nikdo ho neslyší.“ Nadšeně jsem mu referovala, že se z beden na stropě line hudební kulisa přehlušující všechny vulgární zvuky.

Byli jsme jediní, kdo měl odvahu usadit se k piknikovým stolům, abychom si na studeném vzduchu snědli podomácku připravený oběd. Žvýkala jsem housku se sýrem a soustředěně pozorovala hosty v samoobslužné restauraci. Klepala jsem se zimou a snila o tom, jak by bylo krásné, kdybychom si mohli dovolit poobědvat v útulném motorestu jako ostatní zápaďáci. Obličeje strávníků za velkým oknem zářily spokojeností. Pozorovala jsem pupkaté Němce s prsatými Němkami, jak si nakládají rozličné lákavé pokrmy na plastikové tácy. Spořádaně postupovali v krátké frontě a dobromyslně přitom laškovali s usmívajícími se prodavačkami za pultem. Ženy se zdály důstojné a uvolněné a chování mužů prozrazovalo vnitřní sebejistotu. S nonšalantní bezstarostností vytahovali z kožených peněženek bankovky a nechávali štědré spropitné buclaté krásce v bavorském kostýmu, která obsluhovala kasu. Nikdy v životě jsem předtím neviděla tolik spokojených lidí v jedné místnosti. Nikdo se podezřívavě nedíval přes rameno ani kritickým pohledem nezkoumal osazenstvo sousedních stolů. Snad jen naše malá skupinka venku na parkovišti vzbuzovala pozornost některých klientů. Neuniklo mi, že po nás bavorští strýcové nedůvěřivě pokukují, aby se přesvědčili jestli náhodou nejsme toulaví cikáni chystající se odcizit jejich drahé auto.

Co kdybychom se podívali, kde to vlastně jsme?“ Otec si zapálil Spartu a nasál do plic hustý kouř s výrazem člověka, jemuž se nedostává kyslíku. Rozložil na stole potrhanou mapu a prstem znovu projel celou cestu z domova až do Mnichova, jako by se chtěl přesvědčit, že se mu to všechno jenom nezdá.

Hele, tati. Ty jsi ještě nikdy v západním Německu nebyl?“ Napadlo mě zeptat se. „Jak to? Pracoval jsi přece jako špión v německý divizi?“

Pššt. Dávej si pozor na jazyk, Trumpetko.“ Máti se kolem sebe nervózně rozhlédla. „Tohle slovo už na veřejnosti vůbec nikdy nevyslovuj. Je to mezinárodní výraz.“ Spražila mě, když se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. „Chceš nás dostat do maléru?“

Nezdálo se ale, že by otce moje nejapná poznámka vyvedla z rovnováhy. Sundal si z nosu hřmotné brýle a jal se čistit skla cípem flanelové košile.

Za mých časů jsme v západním Německu ani neměli ambasádu.“ Prozradil mi. „Byl jsem několikrát pracovně v Berlíně, ale kromě mých dvou cest do Sofie jsem nikdy neměl příležitost sbírat zpravodajskej materiál v zahraničí. To je ostatně důvod, proč se nebojím německý tajné služby. Mám čistý svědomí.“

Takže dneska jsi se poprvé v životě dostal na Západ?“ Připadalo mi divné, že je v něčem podobně nezkušený jako já.

Jo. Na dnešní den jsem čekal celých pětačtyřicet let.“ Vydechl kouř a přimhouřil oči proti zimnímu slunci.

Najednou mi otec ve srovnání s hosty uvnitř motorestu připadal uboze ošuntělý a nejistý. Západní Němci byli pohodlně oblečeni do nových šatů, měli na nohou vyblýskané boty a řídili nadupaná auta s koženými sedadly.

Není ti líto, že jsi neemigroval?“ Litovala jsem ho. „Kdybys byl v Americe, nejspíš by ses dneska vozil v Cadillacu.“

Dost možná.“ Poškrábal se zamyšleně na hlavě. „Vrátil jsem se z Bulharska čtrnáct dní před invazí. Měli jsme s mámou akorát čas sbalit si nejdůležitější věci do Trabanta.“ Těžce si povzdechl. „Taky ti to připadá jako včera, Alice?“ Natáhl k máti ruku a pohnutě jí stiskl rameno. Rodiče mi potom vyprávěli, jak s čtyřletou Martou na zadním sedadle auta zamířili k hranicím. „Postavili jsme si stan v lese kousek od Železné Rudy, abychom si emigraci dobře rozmysleli a zvážili všechny možnosti, které se před námi otevíraly.“ Dodal otec.

Byla jsem to já, kdo tátu přesvědčil k návratu.“ Sekundovala mu máti. „Cítila jsem, že bylo správné zůstat loajální k našim přátelům a kolegům a pomoci našemu národu bránit napadenou vlast navzdory nebezpečí, že přitom přijdeme o život.“ Zvedla se od stolu, aby sklidila zbytky skromné hostiny.

Ale proč?“ Vykřikla jsem naštvaně. „Nikdo vám za to přece nikdy nepoděkoval. Tátovi kolegové ho později zradili. Všichni kamarádi se na vás vykašlali, když jste na tom byli špatně. Nikdo se nenamáhal, aby vám pomohl.“ Chtělo se mi brečet. „Kdybyste utekli, mohla jsem se narodit v USA. Všechno by bylo o tolik lepší! Obědvali bychom dneska uvnitř motorestu jako normální lidi.“

Nemůžeš vůbec vědět, co by se s námi stalo.“ Matčina oduševnělá tvář nejevila ani náznak lítosti. „Život je tak dobrej, jako jsme my sami.“ Smetla drobky ze stolu a uložila zbylé jídlo do košíku. „Není až tak důležitý, kde ho žiješ.“

Zpátky na dálnici jsem si zlepšila náladu při pohledu na zasněžené štíty v dálce před námi. Provoz kolem nás postupně zhoustl. Silniční zácpa v Předalpí následně přinutila rychlé vozy zpomalit. Sunuli jsme se dopředu šnečím tempem bok po boku s nablýskanými limuzínami a nadupanými kabriolety.

Konečně jsme si se západními Němci byli rovní.

Koukej tati. Támhle jede americkej džíp!“ Stáhla jsem dolů okýnko, abych pozdravila konvoj transportérů americké armády. Doprovázaly obrovský náklaďák vezoucí raketu zahalenou do maskovací sítě. „Škoda, že nemáme foťák, abychom si je vyfotili.“ Mávala jsem na vojáky. „Ahoooj.“

To by nám ještě to tak scházelo.“ Zamračil se otec. „Kdyby nás Amíci viděli, že je fotíme, nejspíš by se na nás vrhli. Dovedu si představit, že ten nosič jaderný hlavice, co převážej na náklaďáku, podléhá vojenskýmu tajemství.“

Žádný z Němců se nezdál nadšený ze skutečnosti, že si americká armáda dovoluje blokovat provoz na jejich dálnici. Byla jsem široko daleko jediná, v kom pohled na pruhovanou vlajku s hvězdičkami vzbuzoval upřímné nadšení. Sotva se nám podařilo americký konvoj úspěšně předjet, otci se vrátilo ztracené sebevědomí. Byl asi rád, že přece jen neřídí úplně nejpomalejší vozidlo na německé dálnici. Po několika kilometrech se auta jedoucí naším směrem zařadila do jediného pruhu v přípravě na překročení rakouského hraničního přechodu.

Nejdůležitější rozdíl mezi východní a západní částí Evropy je podle mě v tom, že se demokratické vlády nesnaží kontrolovat pohyb svých občanů.“ Prohlásila máti.

Dívala jsem se s otevřenou pusou, jak řidiči vystrkují zelené knížečky z otevřených oken jedoucích aut. Rakouská pohraniční stráž se vůbec nenamáhala pasy studovat. Znudění muži v uniformě monotónně kývali hlavou a každé auto se západní poznávací značkou odmávli přes hranici.

Tomu říkám svoboda!“ Otec vytáhl zbrusu nový pas z náprsní kapsy. „Nikdo tady nikomu nestrká nos do života.“ Obdivně se vyjádřil. „Policajti tě na západě neotravujou kvůli tvýmu přesvědčení nebo rasovýmu původu.“

Rakušáci na sobě měli vyžehlené šedivé uniformy a na jejich pečlivě oholených tvářích seděl strnulý výraz, vyzařující benigní autoritu. Sotva ale spatřili československou poznávací značku, rázem zaujali nepřátelský postoj. Jejich velící důstojník vyběhl ven z budovy celnice a zuřivě gestikuloval na otce, aby ihned zastavil u strany silnice, zatímco ostatní vozidla se západními značkami kolem nás dál plynule přejížděla do Rakouska. Oficír něco vyštěkl v němčině a dva pohraničníci s puškami v rukou se výhružně rozkročili kousek před naším nárazníkem.

Tschechoslowakei?“ Rakušákův obličej se zdál vysochaný z bílého mramoru. „Kdo jste? A kampak jedete?“ Soustředěně listoval stránkami pasů mých rodičů, než nám přikázal vyndat zavazadla z auta. Ignoroval přitom všechny otcovy pokusy o zapředení přátelské konverzace v němčině. „Und was is das?“ S nedůvěrou si prohlížel dřevěný futrál na střeše naší Škodovky. „Sundejte to laskavě dolů.“

Výraz v pohraničníkově tváři naznačoval, že ví něco, co kromě něj nikdo na světě nevěděl. Začala jsem se bát, že důvod, pro který se nás rakouští celníci rozhodli prohledat, má něco společného s otcovou profesionální minulostí.

Všechny hlavy se otáčely naším směrem, když otec rozvazoval gumová lana na zrcadle a s matčinou pomocí sundaval těžký futrál ze střechy. Žádný ze zápaďáků na nás nehleděl se sympatiemi. Vypadalo to, jako by nás podezřívali z terorismu. Nejspíš si mysleli, že na střešních nosičích pašujeme samopaly značky kalašnikov, místo abychom uvnitř futrálu vezli lyže jako spořádaní občané. Skutečnost, že naše oblečení vypadalo obnošeně a čpělo benzínem, špatný dojem navíc prohlubovala.

Otevřete to, bitte!“ Rakouský celník ukázal prstem na obal zrcadla, hluchý k otcovým námitkám, že jej československé autority opatřily celní pečetí. Nakonec se otec musel ozbrojit kladivem a dlátem, aby z futrálu sundal přitlučené víko. Zatímco usilovně páčil dřevěnou desku, nesmlouvavý Rakušák opatrně udělal dva kroky dozadu, jakoby se obával, že obsah futrálu vybuchne. Když uvnitř spatřil blýštivé křišťálové zrcadlo, vyvalil oči z ďůlků a chvíli očividně nevěděl, co má říct.

Das ist ein Spiegel.“ Konstatoval překvapeně a zamával pažemi jako křídly, jako by se chtěl přesvědčit, že uvnitř futrálu nepašujeme rakouského celníka.

Ein Spiegel. Ja.“ Otec si pobaveně odfrknul a dodal plynulou němčinou. „Český křišťál je odjakživa světoznámý tím, že hází nejlepší odrazy.“

Obávám se, že vám nerozumím.“ Muž v uniformě na něj vrhl uražený pohled, z kterého vyplývalo najevo, že rakušáci neoceňují český humor. „Sind sie Kommunist?“

Pardon?“ Teď byla řada na otci, aby nevěřícně vytřeštil zraky. „To tedy určitě ne. Absolut nein.“

 

CELOU CESTU k Brennerskému průsmyku jsme potom v šoku kroutili hlavou a snažili se vzpamatovat z veřejného zostuzení na hranicích.

Nechápu, jak ten trouba došel k závěru, že jsme komunisti, jenom proto, že cestujeme z komunistický země?“ Máti se cítila dotčená. „Měl jsi se ho zeptat, jestli to, že se Adolf Hitler narodil v Rakousku, automaticky dělá ze všech Rakušáku nacisty.“

To bych tomu dal.“ Smál se otec. „Nejspíš by nás poslal zpátky domů. Rakušáci nemaj pochopení pro český vtipy.“

Že se nestyděj. Tři sta let zotročovali náš národ.“ Vzpomněla jsem si. „Usekli hlavy českým pánům a zakázali nám dokonce mluvit rodným jazykem. Podle mě si Rakušáci vůbec nezaslouží, aby byli součástí západního bloku.“

Naštěstí se nám podařilo dorazit k italským hranicím bez dalších nepříjemných incidentů. Pohledný mladý důstojník ve vysokých kožených botách a upnutých kalhotách upřel zálibný pohled na rozpačitou máti, když dlouze porovnával fotku v jejím pasu s její reálnou podobou. Pobavený úsměv mu pohrával na rtech, mezitímco teatrálně obcházel naši Škodovku, aby si poznamenal státní poznávací značku.

Bella macchina.“ Výsměšně mrknul na své kolegy, postávající kolem závory celnice jako na publikum komického představení. „Va veloce? Je rychlá?“

Nepochybně žertoval, když otci kladl na srdce, aby dodržoval rychlostní limit na italských dálnicích. Museli bychom padat z příkrého kopce, aby ze sebe naše Škodovka vymáčkla 130 kilometrů za hodinu.

Ježiši marja. Kam se vlastně podělo těch sto marek, který jsi nechal zapečetit do futrálu se zrcadlem, Jirko?“ Zděsila se máti, když jsme přejeli na italskou půdu a zastavili na parkovišti za celnicí. „Úplně jsem na ně z čirýho rozčilení zapomněla!“

K naší nesmírné úlevě otec zatočil rukou jako profesionální kouzelník a vytáhnul složenou modrou bankovku ze sevřené dlaně. „Na mě se přece můžeš spolehnout, Aličko.“ Zubil se rošťácky. „Dřív než jsem ten futrál znovu zatloukl a naložil na střechu, strčil jsem si Kláru Schumannovou do kapsy.“

V zadní části budovy italské celnice se krčila směnárna. Otec západoněmecké marky zanesl dovnitř a za chvíli se vrátil ven s plnou hrstí lir.

Je to dohromady asi sto padesát tisíc.“ Počítal šustící papírky po cestě do vedlejšího baru. „Život v Itálii je vskutku sladkej.“

Postavila jsem se s ním k pultu do fronty a sledovala baristu, jak zkušeně mačká páčky na nerezové mašině, z které tekla voňavá káva. Rozverný chlapík našlehal mléko horkou parou a posypal bílou pěnu kakaem. Máti se posadila ke kulatému stolku u okna a zasněně čekala, až jí přineseme cappuccino.

Můžeš mi koupit zmrzlinu, tati?“ Upřela jsem pohled na reklamní plakát Algidy.

Vyber si, co chceš.“ Otec benevolentně svolil.

Kterou si ale mám vzít?“ Nebyla jsem zvyklá na tak rozmanitou nabídku. Studovala jsem obrázky dvou tuctů mražených výrobků a nevěděla si rady. Nikdy předtím mě nenapadlo, jaké dilema přináší příliš široký výběr. Doma v samoobsluze člověk málokdy našel víc než dva druhy nanuků.

Nakonec jsem si v dobré víře vybrala nejdražší z nabízených výrobků.

Ústa se mi zalila slinami, když jsem rozbalovala křupavý oplatkový kornout politý čokoládou. Posadila jsem se k máti ke stolu a v euforickém tichu si vychutnávala autentickou chuť Itálie. Rodiče srkali kávu. Z rádia se linula sentimentální kantiléna. Italští zákazníci vesele štěbetali. Bezstarostní a uvolnění, jako by v životě nikdy nemuseli řešit žádné problémy. Venku mezi zasněženými štíty Alp pluly mraky jako řeka šlehačky.

Stejně je to všechno zázrak.“ Radovala se máti. „Koho z nás by v červnu napadlo, že se o Vánocích podíváme za Martou?“ Hlas se jí chvěl potlačeným vzrušením. „Myslela jsem si, že uplynou dlouhá léta, než se zase setkáme jako rodina. Nemůžu uvěřit, že nás dělí jenom pár okamžiků od chvíle, kdy znovu obejmu svoji dceru.“

Tyhle Vánoce jsou nejlepší ze všech.“ Jásala jsem.

Připadala jsem si jako za starých časů, když jsem ještě byla malá holčička, a vánoční svátky přinášely kouzelnou atmosféru plnou lásky a naděje.

Víš, co si myslím, mami? Ježíšek podle mě existuje uvnitř našich srdcí. Je přece daleko zábavnější dárky dávat, než je dostávat, že jo?“ Vzrušeně jsem poskakovala po silnici po cestě k autu. „Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak bude Marta nadšená, když konečně rozbalí mojí kouzelnou lampu!“

Museli jsme projet ještě jednou bránou se závorou, než jsme se dostali na italskou dálnici. Dvoupruhová silnice se zdála zavěšená mezi horami. Klikatila se vysoko nad propastmi, napříč koryty horských řek jako jemná krajka, a mizela v hlubokých tunelech.

Jak dlouho muselo trvat, než tohle postavili?“ Žasla jsem.

Frčeli jsme dolů jako na horské dráze. Náhlá změna převýšení způsobila, že se jsem chvíli ohluchla.

Nedovedu si vůbec představit, jaká úroveň inženýrství je zapotřebí ke stavbě tolika mostů stovky metrů nad zemí.“ Otcovy žluté oči zářily obdivem. Ukázal před sebe na štíhlé betonové pilíře podpírající elegantní křivku vozovky zavěšené nad blízkým údolím. „Překvapuje mě, kolik peněz tu stát investuje do infrastruktury.“

Z toho vidíš, že největší chybou komunistického systému je korupce.“ Poznamenala máti. „Silnice u nás doma by nebyly z polovic tak rozbité, kdyby část peněz daňových poplatníků každoročně nekončila v soukromých kapsách.“

O pár hodin později jsme překročili Pád a naše Škodovka se naplnila zkaženým zápachem linoucím se z hnědé hladiny slavného veletoku. Překvapilo mě, že špinavé řeky netekly jenom v komunistických zemích, kde zkorumpované vlády dovolovaly průmyslu drancovat přírodu. Vzhledem k tomu, že u nás všechno patřilo všem, nikdo si za nic nebral odpovědnost. Jenže z nějakého důvodu to v Itálii fungovalo podobně.

Slunce začínalo blednout nad Pádskou nížinou zahalenou závojem šedivého smogu. Blížili jsme se k Modeně, když se před námi nečekaně vynořila další hradba vrat se závorami vedoucí napříč dálnicí, podobnou té, kterou jsme projeli na hranicích v Brenneru. PEDAGGIO. Hlásal italský nápis.

Co to má znamenat?“ Zamračil se otec.

Sledovali jsme řidiče ve frontě před námi, jak podávají bílý lístek do okénka budky po straně každé z tuctu kójí zatarasených závorou. Pokaždé se na elektronickém displeji mýta objevila rozdílná částka v lirách.

To snad ne!“ Máti si vyděšeně prohlížela lístek, který jsme obdrželi během průjezdu první branou v průsmyku. „Tahle dálnice je soukromá.“ Rozblesklo se jí. „Italská vláda přece jen neinvestovala peníze daňových poplatníků do stavby mostů.“

Představa, že někdo vlastní dálnici, mi připadala hodně divná.

Buongiorno.“ Unavený výběrčí mýta vzal od otce lístek. Na displeji naskočila pěticiferná částka, reprezentující bezmála polovinu peněz, které jsme si na hranicích vyměnili.

Otec s tragickým gestem podal bankovky výběrčímu do okénka. Ten si je k sobě lhostejně přihrnul, jako by to pro něj byla jenom hromádka suchého listí. Jakmile se zvedla závora, otec zamíříl k výjezdu.

Nemůžeme si dovolit jet zbytek cesty po dálnici.“ Nervózně chrastil zbývajícími mincemi v kapse. Vyjeli jsme na bezplatnou silnici a zastavili u obrubníku na křižovatce, abychom si prostudovali silniční mapu. „Podívejme se na to.“ Sledovala jsem otcův ukazovák zapíchnutý doprostřed papíru. „Nejsme zas tak daleko od Florencie. Můžeme jet alternativní cestou přes Apeniny.“ Projel prstem tenkou červenou linku, klikatící se na mapě směrem na jih k Toskáně. „Nevypadá ani o moc delší než placená dálnice.“ V dálce se ozývala bouřka.

Začínalo se stmívat. Roje dálkových světel nad námi blikaly na dálničním mostě. Kola aut monotónně bubnovala na svařené spoje mezi betonovými panely. Večerní vzduch mi připadal nepříjemně studený a vlhký. Zahalena v oparu, hradba Apenin se modrala na obzoru jako strašidelná překážka, která nás dělila od cíle. Silnice, po které se otec rozhodl vyrazit, se vinula vzhůru k zamlženým vrcholkům.

Máme ještě vůbec nějaký rezervní benzín, Jirko?“ Zajímala se máti, zatímco jsme stoupali zatáčkami. „Nebyl to náhodou poslední kanystr, co jsi před chvílí nalil do nádrže?“ Kousala si bezmocně nehty.

Byl. Ale máme teď skoro plnou nádrž.“ Otec se rozlámaně vrtěl na sedadle a hrdinně potlačoval zívnutí.

Panebože na nebi!“ Pokřižovala jsem se.

Doufala jsem, že nám zbylo dost mincí na to, abychom Martě zavolali z telefonní budky, kdybychom se náhodou ztratili v horách.

Barevná vánoční světýlka nám blikala nad hlavou v každém městečku, které jsme projížděli. Stříbrné komety s ohnivými ocasy zářily na cestě k Betlému. Felice Natale. Z osvícených výloh místních obchodů na nás vykukovali bělovousí staříci s pytli plnými dárků a polystyrénoví sobi, zapřažení do saní. Někdy jsme projížděli tak blízko lidských obydlí, že jsem skrz okno zahlédla italskou rodinu shromážděnou kolem svátečního stolu. V rohu místnosti zářil neodmyslitelný stromeček jako na obrázku.

Půjdem spolu do Betléma, dudlaj, dudlaj, dudlajdá.“ Napadlo mě zazpívat české koledy. „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati. Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébat.“

Vzhledem k tomu, že jsme v autě neměli rádio, museli jsme si hudební kulisu vytvářet sami. Ukázalo se, že otcova zkratka přes Apeniny byla mnohem delší, než se jevila na mapě. Už jsem vyčerpala repertoár vánočních písní. Mlha kolem nás zhoustla jako mléko a světelná vánoční dekorace nás začínala oslepovat. Otcovi za brýlemi zrudly oči. Máti si třela spánky, aby ulevila narůstající migréně. Motor auta naříkal v smrtelné agónii. Hrozilo, že se každou chvíli přehřeje. Mířili jsme stále výš a výš do neproniknutelných mračen, jako bychom se chtěli dostat do ráje. Krátce předtím, než jsme přece jen dokázali překonat bod zlomu, se na palubní desce Škody rozsvítila oranžová kontrolka.

Teď už jedeme na rezervu, děvčata.“ Prolomil bázlivé ticho otec. „V nádrži nám zbývá maximálně pět litrů.“

Blížili jsme se k vrcholu po okraji černočerných propastí. Pod koly křupal štěrk a pneumatiky snadno podklouzávaly na vlhké silnici. Začalo mi kručet v žaludku. Pálily mě oči, ale bála jsem se je zavřít. Upřeně jsem pozorovala otce, jak unaveně kroutí volantem. Začínal očividně ztrácet koncentraci. Máti ovšem řídit neuměla a já jsem byla moc malá na to, než abych ho mohla za volantem zastoupit. Ve strachu z pádu do prázdnoty jsem se začala v duchu modlit. „Svatá Maria, matko boží. Pros za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší. Amen.“ Nezbývalo než pevně doufat v zázrak.

Snad proto, že jsme se skoro dotýkali nebes, moje zoufalé modlitby byly rázem vyslyšeny. Kluzká vozovka se pod námi najednou narovnala a posléze sklopila dolů. Opona mlhy se rozestoupila a odhalila naším překvapeným zrakům shluk městských světel v údolí. V polovině kopce otec po cestě dolů vypnul motor. Pokračovali jsme v tichu samospádem, dokud se za poslední serpentinou ze tmy nevynořila cedule se názvem Martina bydliště, Vinci. Naše auto zpomalilo při průjezdu hlavní ulicí. Popisná čísla domů se postupně snižovala, až jsme se jako zázrakem zastavili před plotem Pappazzaniovic zahrady.

Veni, vidi, vici.“ Máti citovala nesmrtelný výrok Julia Cesara. „No není to úžasné? Přijeli jsme, uviděli a zvítězili!“ Radostně zatleskala rukama jako malé dítě. „Nejdřív je zapotřebí mít pořadnou smůlu, aby se na člověka usmálo trochu štěstí.“

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Chapter TWO

Bitter Velvet Chapter THREE

Bitter Velvet Chapter FOUR Part 1-4

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
8 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Botičky od Diora
Botičky od Diora
16. 8. 2020 18:59

Okamžitý účinek efektu „pompeo“: Český premiér vyzval k „sametové revoluci“ v Bělorusku https://vz.ru/news/2020/8/16/1055336.html

Přímé zasahování do vnitřních záležitostí jiného státu. Volání svrhnout vládu. Oligarcha-podvodník se ani na oko nesnaží přetvařovat.

Čech se vždycky ohne.

Bety
Bety
Reply to  Botičky od Diora
16. 8. 2020 20:41

Chtějí radit ostatním a přitom u nás podělali co se dalo. Pročpak EU nevyhlásila sankce např. proti Francii, když tam žluté vesty dostávaly do držky?

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  Bety
17. 8. 2020 9:29

Máte pravdu, „žluté vesty“ stávkují už rok. Jsou neustále pronásledovány a zabíjeny. Během této doby zemřelo 12 protestujících a opravdu ne na covid. Ani jeden velvyslanec nepokládal věnce na místě vražd těchto civilistů, ani jeden liberální politik neodsoudil Macronové násilí proti lidu. Nemluvě ani o tom, že když ukrajinské válečné letectví srovnávalo města a vesnice Donbasu a sundalo malajsijského Boinga letu MH17, všichni liberální mudrcové ostudně ztichli a do dneška opakuji mantru „Ruská agrese!“. Já osobně neznám větší důkaz toho, že liberalismus je jen o něco líbivější projev čirého fašismu. Brzy si lidé vzpomenou na Norimberské zákony – „dříve, než… Číst vice »

Irena
Reply to  Botičky od Diora
17. 8. 2020 11:40

K nas..ní je ta skutečnost, že sice není posera jako Janukovič, ale hajzlík je to stejný, v tom si s ním nezadá. To je ta dnešní skvělá doba, muset držet palce hajzlovi, aby se alespoň ještě nějakou dobu udržel, aby nebylo hůř. Mimochodem, jinak Běloruskému majdanu nechybí žádné atributy. Vytáhli vlajku z doby nacistického Běloruska a nikdo se tomu nediví, místo skákání zvedají a sklánějí ruce, asi v pokloně budoucím páníčkům nejspíše v polském zastoupení. V Bělorusku v kostelech i televizi odedávna zpívají hymnu kolaborantů Магутны божа (Všemohoucí Bože). Pod patronátem baťky byl v roce 1997 založen a každoročně se… Číst vice »

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  Irena
17. 8. 2020 12:43

Vskutku šílené je teprve tohle:

https://nstarikov.ru/tihanovskoj-v-kgb-dali-proslushat-zapis-gde-soratniki-planirovali-ee-ubit-118032

Brutus brutalis vulgaris. Považuji Starikova za důvěryhodnou a seriózní osobu.

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
17. 8. 2020 13:46

Nemá to být – Brutus brutalis vulvaris?

orinoko
orinoko
Reply to  Irena
17. 8. 2020 13:17

S tím souhlasím bez výhrad. Osobně jen čekám , že na Alfa samce vytáhnou nějaké sexuální hříchy. Když se nedaří, tak je dobrý i anál teplého bratra. Putin mi přijde nějaký klidný, mám pocit jakoby měl v ruce nějaké trumfy, o kterých nemáme vůbec zdání. Ale třeba je to jen pocit. Za prvé – nezdařil se záměr vydírat Rusko Rusy dodanými na Halič Bělidlem. To je velmi vážný nezdar. Za druhé – musela se použít čeká ejakulace, která nebyla v plánu. V tomto ohledu dění na Bělidle otevřelo průvan do Česka. Pro českého babáka a jeho trikoCHÓRnohsledy přilétají Letouni soumraku.… Číst vice »

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  orinoko
18. 8. 2020 8:28

Za desáté – vyskytlo se něco nového v novém jaru Záchudu?
Australanka píše: „Stále stejný scénář“
https://russian.rt.com/opinion/774170-dzhonstoun-ssha-scenarii-belorussiya
Už 16.06.2020 amíci oznámili co budou provádět na Bělidle v srpnu.