Hořký samet: Palachiáda (27. díl)

ČÁST II.

REVOLUCE

 

„Existují dva typy lidí. Ti, kteří revoluce dělají a ti, kdo z nich těží.“

Napoleon Bonaparte

 

Kapitola šestá (část první)

Klíčový faktor

 

SILNÝ NÁRAZ, který otřásl naším letadlem, když jsme na dvacáté výročí sovětské invaze přistávali na Ruzyni, nám měl posloužit jako varovný signál. Otcův optimismus byl jako vždy předčasný. Síly temna se zdaleka nehodlaly vzdát vlády nad naší zemí. Jakmile podzimní deště zahalily oblohu šedivou oponou, otec se začal poohlížet po podniku zahraničního obchodu ochotném zprostředkovat vývoz aparatury do SSSR. Za socialismu totiž veškeré mezinárodní transakce probíhaly v režii státních společností. Dopis ministra Ivanova otci otevřel dveře do kanceláře ředitele Expotechu, pézetky specializované na vývoz chemických produktů a těžkého strojírenství. Bolševický šéf se zpočátku snažil podpořit otcovou soukromou iniciativu. Dal mu svoje slovo, že se Expotech ujme role oficiálního exportéra výrobního modulu. Všechno klapalo jako po drátkách, až do momentu, kdy otec odjel do Prahy podepsat předběžnou smlouvu o spolupráci. Sotva se objevil v sídle pézetky na Václavském náměstí, ostraha budovy zpozorněla. Uniformovaný vrátný otce od vidění znal, ale najednou po něm chtěl občanský průkaz. Po prostudování dokumentu ho odmítl pustit dovnitř. Když otec naléhal, neváhal na něj přivolat posily. Ostrá výměna názorů vyvrcholila násilným vyhozením rozčileného otce ze dveří. Zaměstnanci podnikové ostrahy se dokonce odvážili zásah doprovodit hrubším komentářem. Vystrčili otce na pěší zónu jako nějakého pobudu. Vrátil se brzy před obědem domů v šoku. Nedokázal si vůbec srovnat v hlavě, co se stalo. Následující dny se pokoušel telefonicky spojit s vedením Expotechu v naději, že se skandální nedorozumění nějakým způsobem vysvětlí. Ředitelova sekretářka však šéfa vytrvale zapírala a v centrále otce odkazovali na podřízené byrokraty, trénované v uhýbání před přímými otázkami. Nikdo se k ničemu nehodlal vyjádřit. Voloďa v Moskvě prý také neměl o ničem tušení. Když se veškerá snaha vypátrat důvod negativního obratu ve vývoji událostí ukázala být marná, otec začal kouřit dvě krabičky Sparet denně a mluvit sám se sebou uvnitř své pracovny.

Jeho sebevědomí evidentně utrpělo velkou ránu. Na chvíli úplně ztratil glanc. Když se vzpamatoval, napadlo ho zajít za Borkem Reichertem. Jediná konzultace s bývalou hvězdou rozvědky celou záhadu bleskově rozuzlila. Stačilo pár telefonátů a Borek se dozvěděl pravdu. Ke zmrazení spolupráce mezi státní pézetkou a soukromníkem Urbanem došlo vinou příkazu z nejvyšších míst. Otcův kamarád si prý pro strýčka příhodu pěstoval důvěryhodný zdroj ve federálním parlamentu. Nejmenovaný poslanec mu výměnou za nějakou službu prozradil, že otcovým podnikatelským aktivitám nestál v cestě nikdo menší, než samotný šéf politbyra.

Stalo se to tak. Miloš Jakeš v parlamentu držel po prázdninách projev, v němž varoval před nebezpečím zapojení soukromých subjektů do obchodování na socialistickém trhu. Jeden z progresivnějších poslanců se generálnímu tajemníkovi strany odvážil oponovat. Někde se doslechl o podnikatelském úspěchu inženýra Urbana a neváhal použít otcův zářný příklad jako argument proti alarmistické rétorice konzervativního křídla. Když poslanec Jakešovi řekl, že se jakýsi soukromník chystá vyvážet automatizované výrobní celky do SSSR, kovaného bolševika z toho málem ranila mrtvice.

„Mu-musíme tomu Urbanovi šlápnout na-na na krk, s-soudruzi.“ Plival jed do mikrofonu. „Nebo z nás z-ze všech udělá š-šašky!“

Pár týdnů poté, 28. října 1988, se kousek od Expotechu na Václavském náměstí konala demonstrace iniciovaná hnutím Charta 77. Vlastenci měli v úmyslu uctít sedmdesáté výročí nezávislosti republiky položením květů k soše českého patrona. Ačkoli vzpomínkovou akci zorganizovali disidenti, zdaleka nešlo o přímou konfrontaci s bolševickým režimem. Mluvčí vzpomínkového setkání neměli moc času, aby se rozpovídali o stoletích habsburské despotické nadvlády, když se na Václavák dostavily zásahové jednotky. Statní ochránci pořádku, skrytí za plastikovými štíty, dostali za úkol vytlačit vlastence z náměstí. Zmlátili je gumovými obušky a osprejovali slzným plynem. Vodní děla pokropila Václavák, včetně nevinných přihlížejících a nahodilých chodců. Estébáci uspořádali hon na mluvčí nepovolené akce. Kdo nevzal nohy na ramena, skončil ve žlutobílém antonu. V noci pak předčasná sněhová přeháňka pokryla krvavé skvrny na dlažebních kostkách načechranou vrstvou bílých vloček. Ani jeden ze dvou kanálů celorepublikové televize se o potlačené demonstraci nezmínil.

Totalitní řízení země se soudruhům skvěle dařilo. 

Blížily se Vánoce a česká společnost se topila v hluboké depresi. Sebenenávist a cynismus paralyzovaly pracující lid. Občané oblečení do tmavých zimních kabátů, za volanty zablácených aut, přes den předstírali pracovní nasazení a po večerech nadávali na zbabraný život v hospodách plných cigaretového kouře. Všichni chápali, v čem je chyba, když spolu u stolu popíjeli jedno pivo za druhým. Druhého rána si však milí hrdinové buď nepamatovali, co vykřikovali předchozího večera, nebo měli jednoduše strach jednat podle svého přesvědčení. Absence víry ve šťastnější budoucnost vedla k všeobecné ztrátě motivace vyvíjet úsilí na rozvoj společnosti. Lidé chodili do zaměstnání z musu, což ve většině případů nestačilo k tomu, aby placenou funkci vykonávali kompetentně. Velká část dospělé populace se úspěšně vyhýbala problémům tím, že pracovní týden prospali s otevřenýma očima. Při sebemenším náznaku nepříjemností se navíc uměli otočit k vlastnímu bratru zády. Obyčejný lid se za normalizace náramně zdokonalil v umění přesouvat vlastní zodpovědnost na někoho druhého. Ujalo se podvádění, lhaní a lhostejnost k bližnímu. Jakákoli triviální záminka posloužila jako ventil nakvašené frustrace. Cestující ve veřejných dopravních prostředcích do sebe často s gustem šťouchali loktem a cedili skrz zuby sprosté nadávky. Prodavačky v obchodech měly v očích vražedný výraz, kdykoli se jich zákazník odvážil na něco zeptat. V duších mlčenlivé většiny narůstala nespokojenost. Málokdy se stávalo, aby se na sebe na ulici bezdůvodně usmáli dva neznámí lidé. Člověka procházejícího se po Praze s blaženým výrazem na rtech by naštvaní měšťané nejspíš považovali za západního turistu nebo rovnou za blázna.

V ostrém kontrastu s reálnou situací v zemi, televizní hlasatelé zdeprimovaným divákům neúnavně tvrdili, že komunistická vláda ve dne v noci vede náš národ k šťastnějším zítřkům. Perestrojka začínala znamenat přestavbu přestavěného. Prázdné pojmy vytvářely prostor pro prázdná slova. Televizní obrazovky prozařovaly smutek anonymních sídlišť, které ochočená populace nazývala útulným domovem. Neexistoval důvod k obavám, že by se mohla zvednout povodňová vlna revoluce. Dokud zlatí slavíci kvíleli otřepané melodie o lásce a komedianti v třpytivých kostýmech bavili letargické publikum ještě levnějšími vtipy, všechno zůstávalo při starém. Lid toleroval zkorumpovaný režim, raději než by se vzdal svých jistot a vyšel do ulic. Normalizační vládci si kupovali sociální smír dostatkem levného piva a vepřovými řízky. Bez ohledu na to, co říkal můj otec nebo Svobodná Evropa, měli bolševici situaci dokonale pod kontrolou.

Na začátku prosince klesly venkovní teploty pod nulu a zledovatělá atmosféra v našem nedostavěném domě se naplnila nevyřčenými obavami. Otec už prakticky neodlepil ucho od reproduktoru kvílející Toshiby, a pokud to udělal, tak jedině aby ho pro změnu přitiskl k telefonnímu sluchátku. Křišťálový popelník na jeho pracovním stole přetékal nedopalky, připomínajícími leklé kapry ve vyloveném rybníku. Máti si do krve okousala všechny nehty. Pohybovala se neslyšně po zešeřelém schodišti jako duch. Připadalo mi, že se nám před očima ztrácí. Kdykoli se naše rodina ocitla pod finančním tlakem, máti hned přestávala jíst, aby ušetřila. Začínala jsem v ní vidět oběť otcových bláznivých plánů. Sliby o prosperitě, která se nikdy nedostavila, mi už doslova lezly krkem. 

Naše vyhlídky byly tak černé, že jsem si už vůbec nedokázala představit jakoukoli změnu k lepšímu. 

Deprimující status quo se zdál úplně bezvýchodný. 

Mohl s ním otřást jedině zázrak.

V den, kdy se v New Yorku měli poprvé osobně setkat prezident Reagan s Michaelem Gorbačevem, aby projednali plán nukleárního odzbrojení, došlo v Arménii k zemětřesení, jež pohřbilo vysoký počet obyvatel pod troskami budov. Psal se 7. prosinec 1988. Ačkoli podle Richterovy stupnice nebyly tektonické otřesy mimořádně silné, jejich ničivé následky neměly v zemích socialistického bloku obdobu. Moderní město byla srovnáno se zemí v důsledku lajdáckého přístupu ke stavebnictví za Brežněvovy vlády. Spitacké zemětřesení doslova otřáslo komunistickou ideologií v jejích základech. Záběry plačících matek s mrtvými dětmi v náručí hluboce zasáhly i ty nejotrlejší televizní diváky. Nikdo z prolhaných reportérů neuměl omluvit neschopnost místních vládních struktur čelit katastrofě. Postižení Arménci se museli kromě nepříznivého počasí vyrovnat se zoufalým nedostatkem léků a náčiní potřebného k záchraně zasypaných obětí. Chyběly jim krumpáče a lopaty. Museli se přehrabávat v troskách holýma rukama.

Arménské zemětřesení způsobilo, že se babylónská věž komunistické lži přece jen začala hroutit. Poté, co Gorbačov požádal kapitalistické země o pomoc, objevily se praskliny ve zdi, oddělující západ od východu. Od začátku Studené války se ještě nikdy nestalo, aby se sovětský vůdce uchýlil k pokornému prosíku.

S očima přilepenýma k obrazovce jsem společně s rodiči slzela štěstím při pohledu na francouzské záchranáře s cvičenými psy, prohledávající arménská zbořeniště. Dříve politicky monotónní tisk se najednou naplnil příběhy zaživa pohřbených Arménů, kterým Francouzi zachránili život. Poprvé za celou normalizaci se totalitní novináři nesnažili pomlouvat účast Spojených států na záchranných akcích a humanitární pomoci. Během předvánočního období ideologického příměří se západní i východní světy nakrátko spojily v bohulibé snaze napravit tragickou situaci.

„S novym godom.“ Prvního dne roku 1989 zazvonil na otcově stole telefon. Vladimír volal z Moskvy, aby nám sdělil dlouho očekávanou dobrou zprávu. Bolgorodská chemička byla připravena nakoupit tři aparatury, i kdyby se sám ďábel pokoušel zabránit domluvené transakci. „My v SSSR si z ďábla nic neděláme!“ Otcův ruský přítel hrdě prohlásil. „Žijeme v pekle tak dlouho, že se nás bojí samotnej Lucifer.“

Jediný telefonát ze sekretariátu sovětského ministra Ivanova na Úřad československé vlády odstranil všechny překážky na otcově cestě ke kapitalismu. Hlava politbyra buď ztratila paměť, anebo si rozmyslela svoje rozhodnutí. Pakliže to nebylo naopak. V každém případě se otec v polovině ledna vrátil na Příkopy do budovy Expotechu. Vrátný mu tentokrát salutoval a bezpečnostní ostraha jej uctivě doprovodila k výtahu.

„Škoda, že jste tam se mnou nebyly!“ Otec se toho večera vrátil z města s podepsanou smlouvou. „Nevěřily byste, jakej tam byl kolem mě cvrkot.“ Náměstci ředitele se navzájem předháněli, aby otci během stvrzení dokumentu podstrčili svoje inkoustové pero. Blonďaté sekretářky oplývaly sladkými úsměvy a dávaly nadřízeným nahlédnout do hlubokých výstřihů. Samotný ředitel Expotechu se choval jako nejlepší kamarád. „Vypadal opravdu přesvědčivě.“ Kroutil hlavou otec. „Nikdy by tě nenapadlo, že mě ten ožrala posledně nechal vyhodit jako nějakýho žebráka.“ Naplnil si sklenku plzeňským a prohlásil, že ho šéf Expotechu dokonce v opilosti pozval k sobě na chalupu i s rodinou. „Musel jsem si protřít zraky, abych se ujistil, že se mi to jenom nezdá.“ Sledovala jsem, jak si otec lije do hrdla nahořklý mok. Jediným lokem vyprázdnil skleničku do dna. „Aáááááá.“ Vyrazil ze sebe jako prehistorický lovec po návratu z úspěšné výpravy. Otřel si hřbetem dlaně pěnu ze rtů a poškrábal se za uchem. „Kdybych to na vlastní kůži nezažil, nikdy bych tomu nevěřil.“

 

NA OTCOVĚ smlouvě s Expotechem nestačil uschnout inkoust, když se po Václavském náměstí přelila další vlna protestů. Přes dva tisíce demonstrantů se 16. ledna shromáždilo pod koněm, aby uctili památku dvacátého výročí upálení Jana Palacha. Mnozí z nich byli mladí intelektuálové a tentokrát jim zeď plastikových štítů zásahové jednotky nenaháněla strach. V předvečer protestů Rudé právo překvapivě zveřejnilo prohlášení Charty 77, v němž mluvčí disidentů varovali před novou generací mučedníků, plánujících následovat Palachův hrdinský příklad. Politbyro tento dopis pak použilo jako argument k ospravedlnění tvrdého zákroku policejních složek proti demonstrantům. Důvod, pro který policisté surově zmlátili pokojné aktivisty pendrekem, byl postaven na komicky ironické logice. Snažili se jim totiž zabránit v sebepoškození, tvrdila televize.

„Dnešní policejní zákrok proti účastníkům Palachiády je jedním z mnoha ostudných příkladů pokrytectví normalizační vlády! Grrrrr. Yuííííí.“ Rádio Svobodná Evropa troubilo v extázi.

Zatímco českoslovenští diplomaté probírali se zahraničními kolegy otázky lidských práv a evropské bezpečnosti ve vídeňském kongresovém centru, v Praze na Václaváku policejní šiky masakrovaly mírumilovné občany.

Grrrr. Podle očitého svědectví řady zatčených demonstrantů, tajná policie se během yuíííí výslechů dopouští psychického a fyzického týrání. Donesly se nám rovněž zprávy grrrrr, že pracovníci StB vybraným obětem zavázali oči šátkem a odvezli je yuíííí za Prahu, kde je takřka polonahé a bosé vysadili v zasněženém lese grrrr.“ Karel Jezdinský shrnul situaci mrtvolně bezbarvým hlasem. „Podobných příkladů užití zakázaných zastrašovacích metod a mučení je samozřejmě víc, grrrr, což jednoznačně dokazuje, yuííí, že přes všechny pokrytecké sliby na vídeňském kongresu, grrrr, československá vláda nadále pokračuje v svévolném porušování Helsinské dohody o lidských právech. Yuíííí.“

„Už toho mám tak akorát dost!“ Otec při večeři bouchl pěstí do jídelního stolu, až cibulové nádobí po prababičce povyskočilo na ubruse. „Nazrála doba na revoluci! Zejtra půjdu demonstrovat na Václavák.“ Odhodlaně spláchl vepřový řízek plzeňskou dvanáctkou. „K čertu s komunistickou diktaturou!“

„Hip, hip, hurá!“ Vyskočila jsem nadšeně na nohy. „Smrt komančům! Ať žije demokracie!“ Hrozila jsem pěstičkou. „Můžu jít s tebou, tati?“

Rodiče se na mě šokovaně podívali, jako by předtím úplně zapomněli na moji existenci. „Zbláznila ses Trumpetko? Zítra musíš do školy.“ Vyhrkli oba zároveň.

„Odpoledne máš v Praze soukromou lekci s paní Kvildovou.“ Dodala rychle máti, než jsem stačila něco namítnout.

 Měla na mysli moji profesorku herectví narozenou za První republiky, ve které sice nikdy neproslula jako herečka, ale nadosmrti v ní uvízla. V pražském uměleckém prostředí si za normalizace vybudovala reputaci schopné pedagožky. K přijímacím zkouškám na konzervatoř úspěšně připravila celou řadu mladých celebrit.

„Nemohla bych hodinu herectví pro jednou vynechat, prosím?“ Udělala jsem na otce oči. „Revoluce se přece nedějou každej den!“

Děsila jsem se setkání s dramatickou umělkyní. Heleně Kvildové už bylo přes sedmdesát, a přitom se stále ještě chovala jako diva. Podobně jako profesorka Drozdová, která zničila moji lásku k hudbě, přestárlá herečka ve mně svým přístupem k výuce zcela uhasila nadšení pro divadlo. Mívala nepříjemný zvyk oslovovat mě ve třetí osobě a vykouřit krabičku Sparet během lekce v ponurém bytě. Kvildová, coby proklamovaná znalkyně Stanislavského metody, do posledního detailu aranžovala každé mé gesto a nutila mě papouškovat patetickou intonaci. Připadala jsem si před ní zranitelně nesvá a jen se zaťatými zuby jsem se vpravovala do předepsaných rolí. Naučila jsem se díky ní potlačovat sebemenší známku přirozenosti a věrně imitovat hysterické režijní pojetí. Více než jako česká Barbra Streisand jsem si však v jejích rukách připadala jako přihlouplý maňásek. 

Celá ta legrace stála otce sedmdesát korun na hodinu, což byly na tu dobu velké peníze. 

„Možná bych se toho o divadle naučila víc s demonstranty na Václaváku, než u Heleny Kvildový.“ Snažila jsem se argumentovat. „Prosím tě tati. Vezmi mě s sebou. Vždycky jsi přece tvrdil, že když se nenaučíme dávat najevo svoje vnitřní přesvědčení, nikdy se nedožijeme opravdický svobody.“

„Moc povedenej výstup, Trumpetko.“ Otec se roztleskal, jako divadelní režisér při zkoušce. „Málem bych ti to sežral i s navijákem. Ale stejně tě nikam nevezmu. Je to pro tebe příliš nebezpečný.“ Rozhodl se mi demonstraci zakázat. „Koukej na sobě pracovat. Za chvíli jsou přijímačky. Nehledě na to, že jsem Kvildový zítřejší lekci zaplatil dopředu.“ Stál si na svém. „Rozhodně uděláš líp, když se budeš odpoledne cvičit v recitaci, než abys dostala po hlavě pendrekem na náměstí.“

„Mohla jsem na Václaváku přednášet revoluční básně!“ Štětila jsem se.

„Máš náhodou na mysli ty, co jsi jako malá recitovala na schůzích Červeného kříže?“ Máti výsměšně pozvedla obočí.

Vzpomínka na poskvrněnou politickou minulost mi nahnala krev do tváře. Učitelka místní základky objevila můj silný hlas. V první třídě jsem jako členka dětského recitačního kroužku veřejně přednášela proletářskou poesii z padesátých let.

„Nepřichází vůbec v úvahu, aby ses během Palachiády potulovala v blízkosti Václaváku.“ Otcovy oči nebezpečně zežloutly. „Půjdu se tam projít sám. Později odpoledne se pro tebe u Kvildový stavím. Rozumělas?“ Zavrčel. 

Viděla jsem, že nemá cenu diskutovat.

 

ZŮSTALA JSEM vzhůru dlouho do noci, dokud jsem na chodbě nedočetla napínavý román Alexandera Dumase z doby francouzské revoluce. Schody mě mrazily na zadku, ale v srdci mě hřála myšlenka na demonstranty bojující za mír a demokracii. Nemohla jsem se dočkat konce studené války. Tak ráda bych přispěla k tomu, aby se věci daly rychleji do pohybu. Když jsem usínala v posteli, představovala jsem si, jak stojím na barikádě s tříbarevnou vlajkou, vlající v bouřlivém větru nad hlavou. „Volnost. Rovnost. Bratrství.“ V uších mi břinkala jadrná Marseillaise. „Václav Havel prezidentem!“

„Revoluce nikdy nepřináššššej sssspravedlnosssst!“ Satanův hlas syčel uvnitř mojí hlavy jako obvykle. „Nanejvýšššš vymění jednoho desssspotu za jinýho ssssadisssstu a ssssní ssssvoje vlasssstní děti.“

„Ticho! Sklapni zobák.“ Zabořila jsem hlavu pod polštář a pokračovala v snění o blížící se svobodě.

Druhého dne jsem se vrtěla na židli ve vydýchané třídě a znuděně pozorovala projíždějící rychlíky za oknem mrákotínské základky. Překvapilo mě, když jsem o přestávce slyšela svoje spolužáky probírat Palachiádu. Nádhera se domlouval s dalšími kluky, že si po škole zajedou autobusem do centra. Nemohli se dočkat, až si obhlédnou protesty. Z jejich projevu vyplývala znalost detailů, o kterých se nemohli dozvědět z oficiálních médií. Televize o nepokojích na Václaváku informovala jen okrajově, demonstranty však vylíčila jako skupinku zdrogovaných vandalů rušících veřejný pořádek. Zpravodajství se především zabývalo rychlým a z hlediska socialistické morálky odůvodněným zásahem policie.

„Na co si vsadíte, soudružko Nováková? Upálí se zejtra někdo na Václaváku anebo ne?“ Nádhera se provokativně zeptal učitelky historie, známé tím, že vždycky do krve hájila i ty nejhloupější stránky komunistické ideologie.

„Já jsem pro.“ Obličej odbarvené blondýny rozčileně zrudl. „Co se mě týká, ať se tam ti zfetovaný magoři klidně polejou benzínem a škrtnou sirkou! Proč nedat lidem svobodu? Ať se uškvařej, když jim to udělá radost, no ne?“ V  ústech, orámovaných oranžovou rtěnkou, jsem zahlédla bílou pěnu. „Myslím si však, že se nesluší páchat násilnou sebevraždu na místech frekventovaných veřejností.“ Usušila si rty papírovým kapesníčkem a přehodila rejstřík ze sarkastického tónu do falešného rozhořčení. „Představte si puch spáleného masa! A to prosím nemluvím o otázkách socialistické hygieny. Nemáme zapotřebí dívat se na nějaké hořící lidi. Nejsme přece žádní barbaři!“ Učitelka historie zkroutila povadlou tvář do výrazu morálního znechucení. „Osobně považuji Palacha za bezohledného exibicionistu.“ Vyštěkla ostře. „To se nemohl upálit někde mimo dohled? Třeba v lese?“

„Houby!“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. „Palach je hrdina, stejně jako mistr Jan Hus!“ Vyhrkla jsem spontánně bez přihlášení.

„Vážně? Nepovídej, Urbanová.“ Křiklavě pomalovaná oční víčka soudružky Novákové se neuroticky chvěla. „Tak proč se teda na ten Václavák taky nejdeš upálit, když jsi tak chytrá?“ Učitelka historie propukla v zlomyslný smích.

S výjimkou synka evangelického faráře žádný ze spolužáků nesdílel její cynické pobavení. Smutně jsem se pousmála. Věděla jsem, kdo z nás dvou má pravdu. Nemělo cenu soudružku Novákovou o něčem přesvědčovat. Nepotřebovala se upalovat. Byla uvnitř úplně vyhořelá. Začínala jsem chápat, že není zapotřebí mít poslední slovo v každé konverzaci. Schopnost spolknout kritické námitky se mi poslední dobou obzvláště vyplácela v komunikaci s paní Kvildovou. Makabrózní diva pěstovala tak černý smysl pro humor, že vedle ní soudružka Nováková vypadala jako hotový andílek. Myšlenka na odpolední lekci s přestárlou herečkou mi vzala chuť na hádku s učitelkou historie.

Otec mě po škole vysadil na žižkovské Ohradě. Neochotně jsem se vlekla po schodech nehostinného činžáku do čtvrtého patra. Na konci tmavé chodby páchnoucí vařeným masem a kočičími čůránky jsem se s nevolí zastavila před dveřmi. S žaludkem napruženým jako pérko nařízeného budíku jsem stiskla zvonek nadepsaný: Helena Kvildová, členka souboru. Nápis neříkal, jakého souboru byla stará diva členem. Byla to součást jejího mystéria. Často hovořila o svých cestách do Rumunska. Podezřívala jsem ji, že se v Karpatech paktuje s upíry. I v Čechách žila výhradně ve společnosti mrtvých umělců a básníků. Její byt vypadal jako hrobka nacpaná vybledlými stužkami, věnci a fotkami.

„To jsem si mohla myslet, že je to ona!“ Vrásčitá dáma si mě zklamaně přeměřila ve dveřích, jako by místo mě očekávala princeznu Dianu. „Neříkala jsem snad, že se musí denně věnovat dechovým cvičením?“ Podala mi v předsíni bačkory. „V jejím věku by se přece po několika schodech neměla takhle zadýchat!“ Krákala.

Podvědomě jsem se před ní shrbila. Vyvolávala ve mně pocit viny. Byla to vysoká žena s hranatými lícními kostmi a širokými rameny. Z vrásčitého krku jí na drátě visel trojúhelník z leptané mědi, který by více slušel egyptskému faraonovi. Tělo kostnaté herečky pokrývala nevkusná tunika podobná rubáši. Pleť měla nepřirozeně opálenou a vysušenou jako mumie. Hluboké rýhy brázdily její pochmurný obličej a vytvářely ve mně dojem, že se dívám do tváře divadelní masce.

„Vážně nechápu, proč s ní ztrácím čas, mladá dámo.“ Helena Kvildová si přiložila dlaně ke spánkům, jako by ji kvůli mě třeštila hlava. „Může mi říct, jak chce přijímací komisi předvést monolog Shakespearovy Julie, když neumí ani pořádně dýchat?“ Prohlížela si mě vybledlýma očima. „Na konci první sloky už ani nepopadne dech.“

„Promiňte.“ Pípla jsem. „Budu se snažit na sobě pracovat.“

Nemohla jsem jí říct, že moji dýchavičnost nezavinilo čtvero poschodí, nýbrž její dusivá společnost. V obýváku navíc visel tak hustý cigaretový kouř, že jsem ho při vstupu musela rozhrnout jako oponu. Mezitím, co jsem se snažila rozkoukat v zamlženém příšeří, přestárlá herečka se usadila na lavici u kávového stolku.

„Nu, mladá dámo, jestlipak si připravila domácí úkol?“ Učitelka herectví zamáčkla hořící cigaretu, aby si hned vzápětí zapálila další. Vzala do ruky diář vázaný v kůži a listovala v něm kostnatými prsty. „A-ha. Máme středu.“ Suše se rozkašlala. „Takže, co mi dneska předvede?“ Posunula si hranaté obroučky brýlí na nos a opřela se o zeď.

Dřevěná truhla pokrytá polštářky, kterou paní Kvildová používala jako trůn, až podezřele připomínala rakev. Pod krátkým, na oranžovo obarveným chmýřím na hlavě členky souboru prosvítala holá lebka. Zahořklá ústa, postrádající rty, zdobila křivá linka rudé rtěnky, což přímo komicky podtrhávalo smrtelně vážný výraz, který si stará diva nasazovala vždy, když jsem se chystala k přednesu. 

Dopředu věděla, že se jí moje podání nikdy nebude líbit.

„Ne, ne, ne, ne, ne!“ Pokaždé mě přerušila patetickým vzdechem, po kterém následovalo lomení rukama. „Takhle to nepůjde! Absolutně ne! To prostě nejde, mademoiselle.“ Krákorala. „Napadlo ji vůbec někdy, co se asi Jaroslav Seifert pokouší vzdělanému čtenáři sdělit veršem ‘dvířkami v černé zemi?’“

Recitovala jsem báseň Na Bertramce o Mozartově krátkém, ale relativně šťastném pobytu v Praze.

„Myslím, že tím Jaroslav Seifert mínil hrob.“ Opatrně jsem vážila slova. „Narážel zřejmě na Mozartovu předčasnou smrt, která mladého génia sklátila nedlouho po jeho náhlém odjezdu z Prahy.“

„Hrob! No jistě. Samozřejmě!“ Zasmála se ostře Helena Kvildová. „Takže ona ví, co je to hrob?“ Nabroušený hlas členky souboru mě mrazil v morku kostí. „Už se někdy mademoiselle účastnila pohřbu?“

„Nepamatuju se.“ Pokrčila jsem bezradně rameny. „Viděla jsem akorát dědečkův popel v kolumbáriu.“

„Co prosím?“ Zavyla herečka. „Mám na mysli otevřený hrob s opravdickou mrtvolou!“

Její otázka zůstala viset nad rozvrzanou parketovou podlahou společně s hustým závojem štiplavého kouře.

V duchu jsem kolem sebe namalovala křídový kruh a zhluboka se nadechla. Děj se co děj. Svěsila jsem hlavu a bolestně se kousla do jazyku. Paní Kvildová se strnule postavila na nohy s cigaretou v ruce. Z hořícího tabáku mi do tváře sálal žár. Soudě podle zdrceného výrazu v hereččině očích, buď ve své představivosti hleděla vlastní smrti v tvář, anebo se dívala do masového hrobu.

A dvířkami v černé zemi,“ vyrazila ze sebe, než se tragicky odmlčela, aby si vymáčkla v oku neviditelnou slzu, „vrátil se odkud přišel!“ Ztuhla jako hřbitovní socha. Po notně dlouhé chvíli mrtvolného ticha se nečekaně probrala, aby si dala šluk z vyhořelé cigarety. „Takhle to musí recitovat.“ Osopila se na mě. „Chce to více piety.“

„Schází mi teda . . . ta pieta?“ Snažila jsem se uhádnout, co bych na svém přednesu měla konkrétně změnit.

„Chápe doufám význam slova pieta?“

„Snad ano.“ Nervózně jsem se pousmála.

„Tak co je to tedy? Nejspíš asi něco hodně směšného, ne? Princezničko.“ 

Hadí oči a inkviziční tón hlasu profesorky herectví mě přímo paralyzovaly. Nedokázala jsem v její přítomnosti zformulovat své myšlenky. Cigaretový opar udusil plamen mojí bystré mysli. Pieta? Před očima se mi zjevily obrazy mučedníků. Viděla jsem Michelangelovu sochu madony s mrtvým synem na klíně.

„Pieta je, když . . .“

„Jaké když? Chci slyšet přesnou definici piety!“

Kovový hlas divy zněl jako gong oznamující mou popravu. V hlavě mi vířily bubny a před očima se mi zjevila blýskající se čepel. Falešně hraná Marseillaisa mě doprovázela na pódium k dřevěné gilotině. 

„Tak tady to máme.“ Helena Kvildová se triumfálně pásla na mém mlčení. „Mademoiselle zkrátka nosí hlavu na ramenou, aby měly kostýmerky kam odkládat klobouky.“ Výsměšně mi vyfoukla kouř do obličeje. „Chápe, že k tomu, aby se stala herečkou, nestačí umět hezky se usmívat?“ V divadelním žargonu se prý slovo pieta spojovalo se schopností zachovat si vážné vzezření i v těch nejsměšnějších situacích. Dozvěděla jsem se, že pieta patří k nejdůležitějším kvalitám, které si každý herec musí dokonale osvojit.

Naše lekce pokračovala další dvě hodiny podle stejného scénáře. Zatímco kouř v místnosti houstnul, moje touha po sebevyjádření se zcela vypařila. Dobrovolně jsem přenechala jeviště přestárlé divě. Paní Kvildová byla vždycky štěstím celá bez sebe, když se přede mnou mohla předvádět v mých rolích, zejména těch, do kterých sama toužila být obsazovaná zamlada. Dívala jsem se, jak jí z cigarety opadává popel na koberec, zatímco přísahala věrnost Romeovi. Každé z jejích slov se proměnilo v štiplavý kouř. Pálily mě oči. Potlačovala jsem nutkání k zívnutí. Pendlovky na zdi nekonečně tikaly. Nemohla jsem se dočkat, až se za dveřmi konečně ozvou těžkopádné kroky a rozdrnčí se zvonek. Otec měl jako obvykle zpoždění. V šest večer jsem v zakouřené místnosti lapala po posledních doušcích kyslíku, když pronikavé zvonění probralo učitelku herectví z transu.

„Malý moment!“ Upravila si šaty a svižným krokem odběhla z jeviště. „Buďte zdráv, pane inženýre.“ Slyšela jsem ji krákat v předsíni. „Netušila jsem, že venku prší.“ Skákala kolem otce. „Máte úplně mokrý kabát.“ Připadalo mi podivuhodné, že mu neonikala a ani se ho neodvážila nutit, aby se přezul do bačkor. 

„Dejte to někam usušit.“ Otcův burácivý hlas se rozléhal po bytě, až rozvibroval vitrínu v starobylé kredenci. Parketová podlaha sténala pod podrážkami jeho polobotek, když mířil chodbičkou do obýváku.

„Zrovna jsem se vrátil z Václaváku.“ Hrdě se usadil u stolku. „Nebudete tomu věřit, vážená dámo, ale musel jsem třikrát obejít náměstí, než mě poldové vzali na vědomí a postříkali mě ledovou vodou.“ Rozčiloval se na oko, že se za ním ochránci pořádku nenamáhali běhat s pendrekem. „Nejspíš jsem pro ně moc starej.“ Smál se. „Takový jako jsem já už bolševikům nenaháněj strach.“

Z jeho žertovných slov však vyznívalo upřímné zklamání. 

„Neříkejte, že jste se zúčastnil Palachiády?“ Obdivně spráskla kostnaté ruce diva. „No ne! Vy jste se tam odvážil?“ Nabídla otci cigaretu a pochlubila se mu, že také poslouchá Hlas Ameriky. Věděla o demonstracích všechno. „To jste se nebál? Prosím. Povídejte, jaké to bylo.“ Naléhala dychtivě.

Naše upřená pozornost rozsvítila pomyslné reflektory a otec se rázem ocitl ve svém živlu. Dokázal by trávit hodiny na jevišti a bavit divadelní publikum. Pustil se do popisu revoluční atmosféry se všemi detaily. Byl opravdu skvělý vypravěč. Viděla jsem před očima studenty s hořícími svíčkami a květiny položené na místě Palachovy zápalné oběti. Otcovo hodnocení policejního zásahu bylo ještě zajímavější. Dokázal nám zprostředkovat pohled, obohacený o profesionální zkušenost.

„Ze strategického hlediska policejní zásah nedával moc velkej smysl.“ Propiskou načrtl na ubrousek názorné schéma policejní operace. Místo, aby zásahové jednotky zakročily proti protestujícím během demonstrace, naopak se diskrétně stáhly do Opletalky, Smeček a dalších postranních uliček, řekl nám. Policisté mlčky naslouchali intelektuálním proslovům disidentů a nechali studenty pochodovat po náměstí a mávat národní vlajkou. Teprve, když se lidé začali rozcházet domů, policejní jednotky se zhurta vyhrnuly na Václavák a začaly bít hlava nehlava každého, kdo se tam zrovna nacházel.

Podle otce to vypadalo, jako kdyby ozbrojenci neposlušné občany netrestali za účast na nepovolené demonstraci, nýbrž za to, že z ní odcházejí. Spousta obětí policejního útoku navíc s Palachiádou ani neměla nic společného. Policajti podle otce nerozlišovali mezi čumily na chodníku a protivládními živly. Házeli po nich granáty se slzným plynem a neváhali nařezat cestujícím pražské hromadné dopravy, kteří v nevhodnou chvíli vyšli po schodech z metra.

„Není to jasná známka do nebe volající inkompetence?“ Hereččino ručně malované obočí vypadalo jako dva položené otazníky.

„Rád bych chtěl věřit, že tomu tak opravdu je.“ Otec si znepokojeně prohlížel amatérskou mapku. „Já v tom spíš vidím organizovanou provokaci, která měla víc za úkol nasrat co nejvíc obyčejných občanů, než aby reálně sloužila k potlačení politický opozice.“ Nakrabatil čelo a ochraptěle dodal, že nebylo jasné, jakému politickému účelu by taková nesmyslná akce mohla prospět. „Kdo by v týhle zemi mohl mít zájem na rozpoutání chaosu?“ Divil se nahlas.

„Co když si ti policajti na lidech vybíjeli frustraci za to, že se proti očekávání nikdo z demonstrantů neupálil.“ Vzpomněla jsem si na vzrušení spolužáků při diskusi na téma živých pochodní. Napadlo mě, že se ochránci pořádku cítili zklamaní, jako fanoušci Sparty, když jim v neděli na Letné odpadne toužebně očekávaný zápas.

„Kdo ví?“ Zamračil se otec. „Určitě v té věci hraje roli celá řada dalších faktorů, které je zapotřebí dobře zvážit. Ale způsob, kterým ta zásahová akce byla profesionálně vedená, je vysloveně podezřelej.“ Nasál do sebe cigaretový kouř. „Něco mi na tom nehraje.“

„Všechno jsou to stejně jenom chléb a hry. Jako v starým dobrým Římě!“ Plácla nelogicky vysloužilá herečka. Nenechala si ujít příležitost k přirovnání konce komunistické éry k pádu Římského impéria. „Z lidský zkaženosti se rodí jedině chaos.“ Role znalkyně společenských poměrů jí ale moc neseděla.

Otec si jejího patosu nevšímal. 

„Během demonstrace jsem měl slušnou příležitost prohlídnout si její zákulisí, aniž bych přitáhnul nepatřičnou pozornost policajtů.“ Trénované oko bývalého špióna snadno odhalilo agenty StB v řadách protestujícího davu. „Zajímavý na tom bylo, že se estébáci nijak zvlášť nenamáhali vypadat nenápadně. Moje pátravý pohledy je nevyvedly z míry.“ Otec si nezájem kontrarozvědčíků vykládal tím, že ho kvůli jeho šedivé kštici a na míru střiženému kabátu považovali za vysokou šarži v civilu. Počet tajných fízlů na place podle něj na první pohled převyšoval uniformy. „Řada agentů tam figurovala jako demonstranti.“ Poučil nás, že to byli převlečení estébáci, kdo se dopouštěl agrese na obyčejných policistech. Otec tvrdil, že chování operativců kontrarozvědky roznítilo spravedlivý hněv zásahových jednotek. Jeho samotného ozbrojené složky ignorovaly, jako by na náměstí vůbec nebyl. Cítil se dokonce svým způsobem ukřivděn, když kolem sebe pozoroval zuřivou melu a sám zůstal nedotčen. „Kdybych zrovna nepřecházel Vodičkovou, když kolem projíždělo vodní dělo, neměl bych se za všechno svoje hrdinství ani čím pochlubit.“ Zubil se napůl zklamaně.

„To je skutečně podivné.“ Helena Kvildová nakrabatila obočí, čímž se na jejím čele ještě prohloubily kolejnice vrásek, které utvořily železniční uzel. „Mohu vám nabídnout kávu, pane inženýre?“ Odběhla vedle do kuchyně. „S cukrem nebo bez?“

„Ano. Dvě kostky, prosím.“

„Mléko?“

„Jasně. Proč by ne?“ Otec si vytáhl z kapsy balíček Sparet a strhnul z něj celofánový obal. „Zajímá tě, co mě na dnešní demonstraci nejvíc rozesmálo, Trumpetko?“ Položil mi typicky rétorickou otázku. „Představ si to, že policajti na Příkopech omylem hodili plynovej granát do průchodu budovy Expotechu.“ Vyprskl smíchy. 

S otevřenou pusou jsem si vyslechla komické vyprávění o plačících sekretářkách a uslzeném soudruhu řediteli, kteří se uprostřed policejního řádění zoufale snažili dostat ze zamořeného objektu na čerstvý vzduch.

„Dobře jim tak, blbečkům.“ Pomstychtivě jsem se rozesmála. „To maj za to, že tě tenkrát vyhodili na ulici.“

Celou cestu domů jsme se s otcem v autě svíjeli smíchy. Myšlenka na blížící se revoluci mě povznášela jako droga. Musela jsem si stáhnout okýnko a nadýchat se chladného vzduchu, abych se vrátila nohama na zem. Zaparkovali jsme auto před garáží, když máti vyděšeně vykoukla ze vstupních dveří. 

„Zaplaťpánbůh, že už jste zpátky!“ S úlevou vykřikla. „Zrovna jsem po telefonu domluvila s tvojí matkou, Jirko.“ Úzkostlivý výraz stahoval její obličej. „Slíbila jsem jí, že hned zavoláš zpátky.“

Ukázalo se, že se babička Helga toho odpoledne vracela z práce domů, když ji na rohu Karlova náměstí překvapil zatoulaný vodní kanón. Dostala na chodníku přímý zásah proudem mrazivé vody. 

„Nepřipletla se doufám někomu pod obušek?“ Zhrozil se otec a utíkal po schodech dolů k telefonu.

„Naštěstí ne.“ Volala za ním máti. „Ale vodní proud ji nejspíš srazil na zem, protože si na chodníku odřela koleno.“

Babičce Helze bylo sedmdesát let. Nikdy v životě se jí nesnilo, že by se jednoho dne mohla dostat do konfliktu s komunistickým režimem. Za První republiky vyrůstala na Ostravsku v beznadějné chudobě, podobně jako legendární Maryčka Magdonová. Patřila k třídě, jejíž životní styl se za socialismu dramaticky zlepšil. Neměla důvod stavět se proti bolševikům. Ba naopak. Nekriticky věřila všemu, co hlásala tendenční televize, a před lidmi v pozici autority si zásadně dávala pozor na jazyk.

Teď byla rozčilením celá bez sebe.

„Hned zitra pošlu stižnost na ministerstvo vnitra a tu si za rameček nedaju!“ Ječela krátkým zobákem. „Taky skandal! To paleto ze střibrne lišky, co sem měla na sobě, mě stalo tři tisice a teď je kompletně na vyhozeni.“ Otec musel přikrýt sluchátko rukou, aby neohluchl. „Kdo mi zaplati takovou škodu? Bylo skoro nove!“

„Ale maminko. Maminko!“ Marně chlácholil rozhořčenou Helgu. „Ber to tak, že to je cena, kterou jsi zaplatila za svobodu.“

„Houby! Svobodu si strč klidně za klobuk!“ Vybuchla Helga. „Jestli tě zajima muj nazor, všichni ti chuligani na Václavaku si možu naskakat do pekelny vyhně a nikomu tu nebudu schazat. Proč si nenajdu nějaku pracu, misto aby dělali bordel na ulici a zatahovali do toho normalni lidi?“

Šokovalo mě, že babička z nešťastné nehody nevinila zásahovou jednotku, operující vodním kanónem, nýbrž bezbranné demonstranty, proti kterým se policisté chystali zakročit, než jim posloužila za terč pracující důchodkyně.

„Poslouchej maminko.“ Domlouval jí otec. „Kdyby lidi neprotestovali, nikdy by se nic nezměnilo.“

„Nebyt te demonstrace, měla bych svuj kožich!“ Vřískala.

Nakonec se otci přece jen povedlo babičku uklidnit. Trvalo mu to skoro půl hodiny, ale přesvědčil Helgu, že revoluce je dobrá věc. To, že ve jménu demokracie obětovala kožešinové paleto, z ní prakticky udělalo národní hrdinku.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

 

 

 

2 4 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments