Hořký samet: Balet (5. díl)

Kapitola druhá

Labutí píseň

část první

 

NIKDY JSEM si nebyla jistá, zda se mi život zdá, nebo jestli naopak žiju ve snu. Večer jsem usínala, jako by mě do vody hodil. Ráno jsem jednoduše otevřela oči a pokračovala v plavání. Neměla jsem však ani trochu rozostřenou mysl. Dokázala jsem se dobře soustředit. Sny jsem zkrátka prožívala jako něco, co spoluvytváří realitu každodenního života. Mívala jsem totiž tak živou fantazii, že mi častokrát připadala skutečnější než skutečnost sama.

Tu noc, co jsme v lese našli hořčáky, se mi zdálo, že tancuji v měsíčním svitu na břehu hlubokého jezera. Stříbrná hladina zrcadlila kosmické koleso. Táhlá, nostalgická melodie se rozléhala po nebesích. Housle a hoboje lkaly. Roztáhla jsem paže jako křídla a plachtila v kruhu nad nehybnými vodami, až vířící bubny oznámily příchod prince. Chystala jsem se mu právě vrhnout do náruče, když matčin hlas přerušil moje snění.

„Vstávej Trumpetko! Je první školní den.“

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že neodbytné bubnování uvnitř mé hlavy je ve skutečnosti mechanický budík v ložnici rodičů.

„Vezeme dneska Martu na autobusové nádraží.“ Máti ze mě strhla peřinu. „Pospěš si. Za půl hodiny vyrážíme.“

Promnula jsem si oči a vyskočila z postele. Za zvuku kakofonie naší domácnosti jsem zahájila tanec ranního rituálu. V Martině pokoji třískly dveře a ozvalo se bouřlivé kloktání splachovaného záchodu. Máminy pantofle pleskaly dolů po schodech jako kastaněty. V koupelně šuměla voda z kohoutku. Otec si odkašlával a poklepával o umyvadlo holícím strojkem.

Přitancovala jsem valčíkem ke skříni a oblékla si své nejlepší šaty, modré s bílými puntíky a volánky. Sotva jsem na nich zapnula všechny knoflíky, spěchala jsem zkontrolovat svůj obraz v zrcadle pokrývajícím přední stěnu haly. Byl to starožitný kus, vyřezaný ze dřeva, který otec zachránil ze smetiště a nechal restaurovat. Pozlacený rám zrcadla se podobal vstupní bráně na zámku. Každý den jsem před ním tančila na špičkách a představovala si, že účinkuji na scéně Národního divadla. Hned po ránu jsem vysekla pár bezchybných piruet a uzavřela svoje sólo poklonou neviditelnému publiku. Sotva se utišil neslyšitelný, bouřlivý potlesk, rozdělila jsem si kaštanové vlasy uprostřed pěšinkou a upletla si po stranách copy. Každý vlásek jsem pečlivě spoutala do gumičky a zpevnila účes pomocí pírek a mašlí.

„V kolik hodin říkala maminka, že musí bejt Marta na Florenci?“ Za zády jsem viděla otce pospíchat do garáže. Měl na sobě slušivý oblek. S čerstvě oholenou tváří vypadal jako fešák. Do nosu mi vnikla vůně kořeněné kolínské.

„V půl devátý.“ Informovala jsem ho. „Já mám být v deset na Rejdišti.“

O patro výš se máti hádala se sestrou.

„Nepotřebuju poslouchat tvoje rady. Je mi už dvacet.“ Slyšela jsem Martu křičet.

„Někdy úplně zapomínám, jak jsi velká.“ Matčin hlas ostře rezonoval schodištěm. „Chováš se pořád jako puberťák.“

Vůbec mě nepřekvapovalo, že sestra nechala balení kufrů na poslední chvíli. Chystala se do Liberce, kde měla nastoupit ke studiu na fakultě mechanického inženýrství. Výběr vysoké školy s technickým zaměřením nebyl motivován její zálibou v matematice či deskriptivní geometrii. Marta se zkrátka potřebovala dostat co možná nejdál z domu. Vysoká škola textilní blízko východoněmecké hranice se nabízela jako nejvíce vzdálená ze všech nabízených možností a nevyžadovala přijímací zkoušku.

O chvíli později se za mnou v zrcadle zjevil matčin obraz. Fialový kostýmek s hedvábnou, šedivou blůzou jí padl jako ulitý. Vypasované sáčko jí obepínalo štíhlý pas. Pozorovala jsem ji, jak si nazouvá pár lakových lodiček. Na hlavu si pak nasadila černý klobouk. S aristokratickým gestem přizpůsobila úhel široké krempy, aby jí házela ten správný stín do obličeje.

„Vypadáš jako královna.“ Byla jsem na ni hrdá.

„Nepřeháněj, Trumpetko.“ Smála se. „Trochu jsem se nalíčila. To je všechno.“

Kromě talentu vařit vybrané pokrmy ze zbytků měla máti také schopnost oblékat se podle poslední módy do šatů a klobouků z výprodeje.

„Tak co. Jak mi to sluší?“ Marta vkročila do zrcadlící se kompozice s kufrem. Měla na sobě černé, elastické tričko bez podprsenky a zelenou minisukni s žlutými pruhy. Její řasy byly tak obtěžkané maskarou, že měla co dělat, aby udržela otevřené oči.

„Co ti mám na to říct?“ Máti rezignovaně povzdechla. „Jsi už přece dospělá.“

Všechny tři jsme namířily do garáže.

Otec tam zrovna uděloval technické instrukce svému zaměstnanci. Richard Hába byl vysoká mánička s koleny do X a tlustými brýlemi. Mastný věneček dlouhých vlasů mu korunoval blýštivě plešaté temeno. Měl na práci provozovat aparaturu, zatímco otec přes týden běhal po úřadech a sháněl odbyt na antistat.

„Dobré ráno, Martičko.“ Richard málem spadl z žebříku, když spatřil sestřin vzdouvající se výstřih. Hlavní důvod, proč se od otce nechal najmout za mizernou výplatu, byla jeho beznadějná láska k Martě. „Můžu ti pomoct s kufrem?“ Pospíchal jí naproti.

„Když jinak nedáš.“ Sestra mu vznešeně podala zavazadlo, jako by mu prokazovala službu. „Můžeš to hodit do kufru.“

Následovala jsem všechny ven k naší žluté a rezavé škodovce. Typicky normalizační vozidlo vypadalo jako plechovka od sardinek na kolech. Vpředu mělo dva páry kulatých světlometů a  vzadu nespolehlivý motor.

„Nezapomeň zkontrolovat destilační kolonu, Ríšo.“ Otec vyfoukl cigaretový kouř z okénka a pokusil se nastartovat. „Vrátím se brzo odpoledne.“

Motor sípavě zakašlal a odmítl naskočit.

„Vypadá to, že mě budeš muset roztlačit, kamaráde.“

Otcova prosba zněla spíš jako příkaz.

Vyhrnula jsem si rukávy a šla Ríšovi na pomoc. Tlačili jsme Škodovku ulicí, zatímco máti s Martou za námi běžely na podpatcích. O minutu později studený motor triumfálně zaburácel a z výfuku se na nás vyvalil smradlavý kouř. Viděla jsem otce, jak netrpělivě gestikuluje, abychom naskočily. Utíkala jsem ke dveřím jedoucího auta a hodila šipku na zadní sedadlo. Máti s Martou přidaly do kroku a následovaly můj příklad.

„Měj se tady hezky, Ríšo.“ Otcův zaměstnanec se rozplynul za oponou zvířeného prachu a benzínových výparů. „Ahoooj.“

Zadýchaná máti se naštvaně usadila na předním sedadle. „Neříkal jsi náhodou, žes minulý týden nechal seřídit motor? Kolik jsi jim tam za to, prosím tě, nechal?“ Pozorovala jsem jí, jak si oprašuje lakové lodičky a narovnává klobouk.

„Ani mi o tom nemluv.“ Otec udeřil do volantu. „Ty zloději v Mrákotíně mě zase pořádně vypekli. Dal jsem jim fůru peněz, aby mi namontovali nový svíčky, ale nejspíš tam strčili ňákej aušus.“ V žlutých očích se mu nebezpečně zablesklo. „Budu si na ně muset došlápnout.“

V osmdesátých letech býval rituál roztlačování auta neodmyslitelnou součástí všední rutiny obyčejných lidí. Čím byl model Škodovky novější, tím se zdál náladovější, podobně jako chlapi v modrákách, co v opravnách vesele sabotovali komunistickou ideologii, která vybízela národ k práci pro lepší budoucnost. Za normalizace nejvíce kvetla zahálka, profesionální nedbalost a nepoctivost. „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše.“ České přísloví tradičně varuje před ambiciózním přístupem k životu. Málokterý automechanik byl tenkrát ochoten riskovat, že si zamaže montérky v poctivé snaze opravit cizí vozidlo. Často ani za peníze ne. Jestli někdo za normalizace jezdil ve funkčním autě, byli to především samotní opraváři. Na to, aby se mazlili s vlastním motorem, líní nebyli.

„Tati zpomal!“ Marta křičela hrůzou, sotva jsme vystartovali napříč poli směrem k Praze. „Vždyť nás všechny zabiješ.“

Otec šlápnul vyjícímu motoru na krk, jako by jej trestal za jeho předchozí neposlušnost. S plynovým pedálem u podlahy dokázal ze stařičké Škodovky vymačkat maximální výkon. Jako bývalý taxikář byl sběhlý v porušování dopravních pravidel. Drze jsme předjížděli každého, kdo nám stál v cestě. Zprava i zleva. Doslova jsme prolétli podél šedivého panoramatu paneláků a kouřících komínů a jen o vlásek proklouzli zacpanou křižovatkou na Smíchově, o setinu vteřiny dřív než se oranžové světlo na semaforu změnilo v červené. Přejeli jsme Palackého most po tramvajových kolejích, když se po levé straně vynořily Hradčany, tyčící se nad Vltavou jako pohádkový zámek.

„Do prdele.“ Blikla červená a otec musel zašlápnout brzdy. „Takhle to nestihneme.“

Jakmile se signalizace konečně změnila na zelenou, raději jsem zavřela oči a zadržela dech v předtuše blížící se mořské nemoci. Otec se úspěšně vyhnul několika čelním nárazům, než se bleskově prokličkoval hustým provozem. Spáchal přitom moře přestupků, ale podařilo se nám dorazit na Florenc před odjezdem autobusu z nástupiště číslo 8.

„Tak teda čau.“ Sestra nás jednoho po druhém olíbala jako hollywoodská hvězda. „Pošlu vám pohlednici.“ Hrdě vystoupala po schodech a podala řidiči jízdenku. Rezavý autobus se najednou rozklepal jako v zimnici. Následovala divoká kanonáda z výfuku, než stařičké vozidlo zmizelo v mraku černého kouře.

„Tak a to by bylo.“ Matčiny oči se zalily slzami. „Jedno ptáče vyletělo z hnízda.“

„Nebuď smutná, Alice.“ Táta ji objal kolem vosího pasu. „Vrátí se dřív, než myslíš.“

Rodiče se políbili. Hezky jim to spolu slušelo.

„Co máte teďka v plánu?“ Otec se vždycky uměl rychle oprostit od citových nálad a přejít k praktickým záležitostem. „Můžu vás hodit na Rejdiště.“  Vytáhl si rukáv, aby se podíval na hodinky.

„Ne, ne. Radši půjdeme pěšky.“ Máti se smutně usmála. „Máme dost času.“

„Tak jo. Tfuj, Tfuj. Tfuj. Trumpetko.“ Uplivl si na zem a předstíral, že mě kope do zadku, aby mi popřál štěstí. „Čert tě vem.“

Dívaly jsme se za ním, dokud nenaskočil do auta a nezmizel za rohem. Posléze jsme s máti přešly na druhou stranu autobusového nádraží pozdravit babičku Helgu v jejím kiosku.

„Mirándo! Ty moje děvucho zlata.“ Babička vykřikla krátkým zobákem, když nás uviděla ve dveřích. „Tož to je překvapeni, to si snad ani nezasloužim.“ Kousavě dodala směrem k máti. „Koupila sis novy kostymek, Alice? Musel asi stat majlant.“ 

Otcova matka se na začátku sedmdesátých let rozhodla rozvést a v touze začít nový život se přestěhovala z hornické Ostravy do Prahy. Děda ji navzdor jejímu odmítnutí nepřestal milovat. Následoval ji do hlavního města, kde mu o pár let později zlomené srdce navždy vypovědělo službu. Babi Helga vypadala jako temně atraktivní veselá vdova, ačkoli jí bylo už přes šedesát. Nosívala křiklavé rtěnky a nehty identické barvy. V uších se jí třpytily zlaté kruhy a na prstech masívní prsteny. Opálená ňadra v podprsence se jí dramaticky dmula z hlubokého výstřihu. Přeslazené lichotky, jimiž zahrnovala pánské zákazníky v kiosku, jí nepochybně vydělávaly balíky peněz. Dívala jsem se, jak se naklání přes pult a shrabuje tučné spropitné za každou laskonku a ohřátý párek na talířku.

„Tož kde je moje zlatičko, Martička?“ Chtěla vědět. „Jakto, že se se mnou nepřišla rozloučit? Ani neviš, jak mi tady bude schazet.“ Babička si dojatě otřela neviditelné slzy z očí.

„Snad už to bez Marty nějak zvládneš.“ Trpce pravila máti.

Sestra si během prázdnin přivydělávala na kapesné v babiččině kiosku. Zdědila po Helze nejen obrovské poprsí, ale i podnikatelský talent. Byla to právě babi, kdo vnuknul Martě nápad nosit elastická trička bez podprsenky.

Následkem toho sestra zlomila prodejní rekord a také matčino srdce.

„Tož přece viš, že jsem se nikdy nebala robit přesčasy.“ Helga našpulila rudé rty. „Mně totiž nikdy nikdo nic zadarmo neda. A jak je na tom muj synek? Asi mu podnikáni sype, když si mužeš dovolit kupovat nove hadry.“

Babička svojí snachu neměla dvakrát v lásce. Fronta nedočkavých zákazníků matku naštěstí osvobodila od povinnosti pokračovat v konverzaci.

„Minutku. Hned jsem u vas.“ Helga vrhla neodolatelný úsměv na postaršího klienta a vytáhla zpod pultu balíček v hnědém papíru. „Upletla jsem je pro tebe ve volnem čase.“ Přímo zářila babičkovskou pýchou, když mi podávala dárek. „Použila jsem na to nejtlustši vlnu, aby ti bylo teplučko, až budeš skakat na sale.“

„Díky babi.“ Vytáhla jsem pár ručně pletených návleků. „Ty jsem přesně potřebovala.“

Helga bývala obyčejně příliš vytížená, než aby měla čas hrát si na mojí babičku. Každy týden chodila na rande s jiným nápadníkem a její hlavní starost byla vypadat stále mladě. Většina jejích pokusů prokázat mi laskavost končívaly katastrofou. Tentokrát však babička překonala všechna očekávání. Bylo vidět, že se nade mnou doopravdy zamyslela. Nevěděla jsem, jak jí dostatečně poděkovat.

„Dobře. Dobře. Jsem rada, že si rada.“ Helga pózovala v roli milující babičky jako herečka v oblíbeném seriálu. „Dalši. Kdo je na řadě? Čim vam mohu posloužit?“ Zaštěbetala směrem k prošedivělému pánovi v čele fronty. „Kafičko s rumem a dva kousky sacheru? Tak to bude dohromady osm korun šedesat.“

„Nashledanou.“ Máti mě vzala za ruku.

Na nábřeží jsme se vydaly proti proudu řeky. Za gotickým klášterem svaté Anežky jsem se zastavila před nemocnicí na Františku, abych se předsvědčila, jestli panel okna ve třetím patře vyzařuje fluorescentní světlo. Mámin táta tu dříve pracoval jako primář. Modrá světla v okně znamenala, že se na operačním sále pracuje. Líbila se mi představa, že můj děda zrovna někomu zachraňuje život.

„Nejspíš už bude v důchodu.“ Mínila máti.

„Škoda, že ho nemůžeme jít pozdravit.“ Povzdechla jsem si. „Děda by na mě byl určitě moc hrdý, kdyby věděl, že se mi podařilo složit zkoušky na baletní konzervatoř.“

Dědečka jsem potkala jenom jednou, když mi byly čtyři roky. Máti mi o něm pořád krásně vyprávěla, až se mi ji jednoho dne podařilo přesvědčit, abychom ho přepadly v práci. Ačkoliv se nejprve tvářil nepřístupně, nakonec pan primář docela okřál. Moc hezky jsme si popovídali a dokonce nás pozval na oslavu svých sedmdesátých narozenin. O týden později, když jsme se za ním vrátily do nemocnice, nakvašeně odmítl naše dárky a zabouchl nám dveře kanceláře před nosem. Rudá knežna dědu pravděpodobně přiměla k změně postoje, což mě upřímně mrzelo. Bývali bychom si skvěle rozuměli. Měli jsme toho tolik společného.

„Tátovi by se určitě líbilo, kdybys jednou tančila v Labutím jezeře.“ Máminy oči se zamlžily. „Má tenhle balet ze všech nejradši.“

Hejno bílých ptáků přistálo na hladině pod Čechovým mostem.¨

„Podívej, mami!“ Vykřikla jsem. „Čtyři labutě. Jako v Pas de Quattre.“

„To je zvláštní náhoda.“ Máti si nevěřícně otřela oči. „Doufejme, že je to dobré znamení.“

Sídlo konzervatoře stálo na nábřeží ve stínu slavnějšího Rudolfína. Z otevřených oken žluté budovy se zelenou střechou se linula symfonie zmučených nástrojů. Naproti přes ulici se za zdí černaly náhrobky židovského hřbitova.

„Počkejme ještě chvilku.“ Udělala jsem krok zpátky od vstupních dveří. „Co myslíš, mami. Zvládnu to?“ Zpotily se mi ruce. Nastal čas překročit hranici ze světa bezstarostného dětství a vstoupit na bitevní pole profesionální soutěživosti.

„Neboj, Trumpetko.“ Máti mi stiskla rameno. „Kdyby se ti tam nelíbilo, můžeš se vždycky vrátit do normální školy.“ Podobně jako páter Ondřej, nikdy nebyla úplně přesvědčená, že bych měla zasvětit život baletu.

Točící dveře nás hrozily semlít jako obří mlýnek na maso. „Kampak? Kampak?“ Z okénka budky vedle hlavního schodiště vykoukl vrátný s vizáží řezníka.

Dole na chodbě štěbetala skupina dívek v doprovodu svých matek. Pečlivě vyparáděné jako panenky. Každá z nich se honosila jiným komplikovaný účesem z pletených copánků, sponek a mašliček. Sotva mé budoucí spolužačky spatřily matčin klobouk, naráz utichly a zvědavě natáhly krky, aby si mě prohlédly.

„Ahoj holky.“ Většinu z nich jsem znala z baletní přípravky Národního divadla, kam jsem od šesti let dvakrát týdně chodila trénovat grand-battementy u tyče. „Není to prima, že se tu zase potkáváme?“

Účinkovaly jsme spolu v dětských rolích na slavném jevišti, ale ani jedna z nich se ke mně nechovala moc kamarádsky. Pocházely z lepších pražských rodin a dívaly se na mě skrze prsty. Považovaly mě za vetřelce z venkova. Jejich otcové tvořili špičku společenské hierarchie a jejich načančané matinky zásadně nakupovaly v „Tuzexu“, což byla tehdy jediná obchodní sít v zemi, kde se nalézaly kvalitní výrobky ze Západu. Muselo se tam ale platit speciálními poukázkami, zvanými bony. Ty mohl člověk oficiálně získat pouze výměnou za západní valuty, k nimž měli především přístup příslušníci podsvětí a nebo privilegovaní občané socialistické republiky, jako například moje babička, Rudá kněžna.

„Kde se tady bereš, Mirando?“ Bledé děvče v brusu nových Leviskách a anglicky popsaném tričku od Benettonu mě obdařilo sacharínovým úsměvem. „V životě by mě nenapadlo, že se ti podaří prolézt třemi koly přijímaček.“

Ivanka Chudáková byla dcera prominentního člena politbyra. Odjakživa jsme spolu byly na meče. Chudákovi bydleli v luxusní vile na Hanspaulce. Vlastnili několik obrazů z dílny Picassa a zásadně trávili prázdniny u moře v Itálii. Ivana tradičně ohrnovala nos nad mým obnošeným oblečením a vysmívala se mi, že se jako jediná z baletek nemohu pochlubit žádnou uznávanou celebritou v rodině. Mívali jsme sice bernardýna, který během svého života propůjčil tvář řadě úspěšných českých filmů. Ivanka však Baryka nepočítala jako záviděníhodnou přízeň.

„Tebe toho nenapadá.“ Časem jsem se naučila odpálkovávat všechny její jedovaté poznámky. „Zato mě vůbec nepřekvapuje, že tě tady vidím. S konexema tvýho otce.“

Ve vzduchu visela těžká vůně drahých parfémů. Ivana nemohla vymyslet žádnou vtipnou odpověď a trapně se zahihňala. Otočila jsem se k ní zády, abych se přivítala s ostatními, méně nafoukanými holčičkami a i máti se na chvíli podařilo vytvořit zdání plynulé konverzace s jejich nafintěnými matkami.

„Máme tady všechny studentky prvního ročníku?“ Obtloustlá učitelka s obličejem posetým pihami se jala počítat stádečko baletek. „Zdá se, že nikdo nechybí. Můžete mě následovat do auditoria.“ Zavelela. „Chlapci tam už na vás čekají.“

Matky neprodleně obklopily pihatou učitelku a zahrnuly ji svým šarmem. Zvuk vysokých podpatků se rozléhal auditorem. Každá z dam se snažila protlačit do první řady společně s dcerunkou. Balet se v mnohém podobal politice. Diplomacie a dárky v něm hrály klíčovou roli. Falešné lichotky a přísliby různých výhod dokázaly otevřít srdce učitelů. Byla jsem si jistá, že nejedna z mých spolužaček složila náročné přijímací zkoušky díky tučnému úplatku některému z členů poroty. Řadu z přítomných holčiček jsem si vůbec nepamatovala jako nadané tanečnice. Usadily jsme se s máti v třetí řadě, vedle veteránky baletního světa, paní Varhánkové, která teď doprovázela už druhou dceru na konzervatoř.

„Čest práci, soudružky a soudruzi. Vítejte na tanečním oddělení státní konzervatoře.“ Obézní chlapík předsedal panelu pedagogů na vyvýšeném jevišti. „Pro ty z vás, kdo mě ještě neznají, připomínám, že se jmenuji Baba a jsem váš nový ředitel.“

Soudruh Baba si odkašlal do mikrofónu a naškrobil čelo ve snaze formulovat neexistující myšlenky. Připomínal mi zpoceného hrocha s obrovskými nosními dírkami a převislými faldy kolem tlustého břicha.

„To jste věděla, že Baba dřív pracoval jako ředitel varieté?“ Paní Varhánková informovaně šeptala matce do ucha. Nebylo nic, co by tato matka dvou baletek nevěděla. Dozvěděly jsem se od ní, že se bývalá ředitelka školy léta udržela ve funkci díky politické pozici svého manžela, který patřil k staré gardě komunistů. „Soudružka Bílá sice nebyla žádná primabalerína, ale alespoň měla jevištní zkušenost jako sboristka.“ Paní Varhánková žalovala. „Baba neměl s baletem nikdy nic společnýho. Zato prej ale není ve straně.“

Nový ředitel tanečního oddělení ztělesňoval typický příklad nesmyslné doby. Normalizační funkcionáři tehdy žili ve strachu ze změn navrhnutých Gorbačovem. Leckteré instituce se preventivně snažily manévrovat a dávaly příležitost ve vedení mladší generaci kádrů. Pěrestrojka v Praze připomínala tanec se židlemi za zvuku Kalinky, ve kterém byli původní, částečně kompetentní kovaní bolševici postupně nahrazeni zcela neschopnými politickými chameleóny s ostrými lokty.

„Soudruh Baba určitě nevypadá jako milovník baletu.“ Máti se zamračila.

„Kdepak ten.“ Paní Varhánková vyprskla. „Nedávno v Národním prochrápal celou Šípkovou Růženku.“

Mezitím bývalý ředitel varieté odhalil svůj plán na vedení baletní školy.

„Vzhledem k tomu, že nám v hlavní budově konzervatoře tradičně chybí prostory, rozhodli jsme se pronajmout několik tanečních sálů v Domě Železničářů.“ Baba bručel do mikrofonu. „Takže od zítřka žáci prvního ročníku zahájí výuku čtyřhodinovým blokem klasického tance a gymnastiky na Vinohradech. V poledne se autobusem č. 188 přesunou do základní školy v Podskalské ulici, aby se mohli zúčastnit povinné výuky ostatních teoretických předmětů. Jednou týdně večer bude mít každý z žáků individuální hodinu hry na klavír. V Rudolfinu nám předběžně přislíbili potřebné prostory k výuce.“

Vlna tichého nesouhlasu proběhla publikem.

„Promiňte.“ Máti neohroženě povstala. „Podskalí, Vinohrady a Rudolfinum jsou od sebe na kilometry vzdálené. Znamená to, že naše děti budou bez dozoru pobíhat po městě?“

„Dobrá otázka.“ Soudruh Baba evidentně neměl připravenou žádnou odpověď. „Děkuji vám soudružko, jakže se jmenujete? Aha. Soudružko Urbanová.“ Otřel si zpocené čelo kapesníkem a bezradně se otočil k pihaté kolegyni.

Zrzavá učitelka šeptala bezradnému řediteli do ucha instrukce, jako by ve skutečnosti baletní školu řídila ona sama. Přitom se dívala našim směrem a nakonec si něco rychle poznamenala propiskou do zápisníku.

„V pořádku.“ Soudruh Baba zamíchal papíry, které před ním ležely na stole jako mariášové karty. „Samozřejmě se vynasnažíme zajistit našim žákům maximální bezpečnost během častých přesunů.“ Blekotal nepřesvědčivě. „Bohužel náš rozpočet pro tento školní rok je již značně omezený. Nějaké další otázky?“

„Ne. Děkuji.“ Máti se posadila.

„Nikdo se nehlásí?“ Ředitel oddělení zaujal výhružný postoj.

Žádná z brblajících matek se neodvážila zvednout ruku a dát hlasitý průchod svým obavám.

„Výborně.“ Soudruh Baba spokojeně předal mikrofón pihaté učitelce, kterou publiku bodře představil jako soudružku Krůtovou.

„Takže teďko bych vám řekla něco k pravidlům školy.“ Soudružka Krůtová zahájila proslov. „Především si musíte uvědomit, že taneční konzervatoř je přísně výběrová škola.“ Pohledem ocelových očí zmrazila publikum. „Varuji vás, že budeme průběžně sledovat fyzický stav a váhu všech našich studentů a pravidelně známkovat jejich výkony. Na konci každého pololetí porota examinuje všechny žáky a rozhodne, kdo z nich je způsobilý k dalšímu studiu.“ Výraz krutého pobavení jí přelétl přes pihovatou tvář. „Nechci vás samozřejmě strašit, ale každým rokem nás několik dívenek musí opustit.“ Soudružka Krůtová dodala a významně přitom pohlédla na mojí matku.

V sále zavládlo hrobové ticho. Matky holčiček na sebe vrhaly kradmé pohledy a snažily se uhodnout, která z jejich dcer bude vedením školy vybrána jako příští obětní beránek. Z nějakých důvodů se soudružčina hrozba vůbec netýkala přítomných chlapců. Paní Varhánková nám hned ochotně objasnila, že vzhledem k trvalému nedostatku mužských zájemců o balet se žádný z přijatých kandidátů nemusí obávat vyhazovu.

„S kluky se tu jedná v rukavičkách.“ Šeptla. „Porota nechá projít i kulhavého osla.“

„Nemusím dodávat, že disciplína a dočasnost jsou našimi hlavními kritérii při hodnocení studentů.“ Soudružka Krůtová uzavřela svůj výstup. „Skvělé známky z teoretických předmětů, dobrá klavírní technika jsou jistě další plus. Doufám, že chápete, že se tu zabýváme výchovou světově proslulých tanečníků.“

Soudruh Baba souhlasně pokýval hlavou než předal slovo další kolegyni, aby nám přečetla seznam zakázaných činností a jídel. Navíc jsme se dozvěděli, jaké vybavení máme denně nosit v školní tašce a co všechno nám rodiče musí zakoupit.

„Krůtová bývala hvězda Babových šou.“ Prozradila paní Varhánková.

„Děláte si legraci?“ Máti byla v šoku. „Neříkejte mi, že se živila tancem ve varieté?“

„A co jste čekala?“ Paní Varhánková se hořce zasmála. „První věc, kterou nový ředitel udělal, jakmile se chopil funkce, byla, že okamžitě vyházel ty nejlepší učitele a natahal si sem místo nich svoje kamarády.“

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Drby paní Varhánkové zněly až příliš informovaně. Matka veteránka nenechala na Babovi nit suchou, ale na konci vítací ceremonie se spolu s ostatními nezapomněla postavit a nadšeně mu zatleskat.

„Potřebuju si zajít na záchod.“ Táhla jsem matku ke dveřím. Připadalo mi, že se mi houpe podlaha pod nohama. Všichni v auditoriu byli v zajetí nějaké role. Nechápala jsem smysl toho představení.

Později jsme mířily s máti k východu z budovy, když jsem před námi spatřila trio rošťáků, hrajících si na honičku uvnitř točících se dveří. Starý vrátný se je bezmocně snažil okřiknout z okénka, ale jeho hlasité výhrůžky připadaly hochům k smíchu. Až pohled na elegantní matku v klobouku v nich zázračně vzbudil respekt.

„Račte prominout, madam.“ Nejhezčí z nich pevnou rukou zarazil mlýn dveří. Měl vysokou, svalnatou postavu a blonďaté vlasy. Nebyl o mnoho starší než já. „Můžete klidně projít.“ Srazil podrážky a uklonil se jako Evžen Oněgin.

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli svůj výstup myslí vážně a nebo si z nás před kamarády tropí šprýmy.

„Dík.“ Sklopila jsem oči, když jsem ho míjela.

„Plezír je na mojí straně.“ Neohroženě se na mě usmál.

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Málem se mi podlomily kolena a uvnitř dveří se mi zatočila hlava. Byla jsem ráda, když jsem se venku mohla nadechnout čerstvého vzduchu.

„Co chceš teď dělat?“ Ptala se máti, když jsme přešly tramvajové koleje směrem k židovské čtvrti. „Škoda jít domů, když je tak hezky.“

„Pojďme si sednout na Staromák.“ Navrhla jsem.

Ráda jsem se po matčině boku procházela městem. Svým aristokratickým vzhledem k sobě přitahovala pozornost. Když jsme se loudaly Pařížskou ulicí kolem lesklé výlohy Christian Dior, prodavačky uvnitř obchodu zvědavě pokukovaly, jako by v nás tušily nějaké filmové hvězdy. Většina ostatních chodců na sobě měla uniformní, beztvaré oblečení z nekvalitního materiálu. Vybledlé, zašedlé barvy tehdy převažovaly v kolektivním ošacení. Ve fialovém kostýmu ručně přešitém z šatů, které jí koupila Rudá knežna v době raného mládí, vypadala máti jako pestrý kolibřík uprostřed hejna vrabců.

Sotva jsme dorazily k radniční věži, orloj začal odbíjet poledne. Sledovala jsem dvanáct apoštolů, dokud všichni neprošli oběma okny. Smrtka pak zatáhla za zvoneček a zlatý kohout zakokrhal na konci představení. Přešly jsme na druhou stranu náměstí, abychom se usadily na schodech pod sochou Jana Husa. Impozantní sousoší oslavovalo českého katolického kněze, upáleného vlastní církví za kacířství, protože si podle Ježíšova vzoru dovolil kritizovat farizejství svých kolegů. Zvěčněný v bronzu, vousatý mučedník se neohroženě tyčil nad šedým chórem porobených žen, dětí a starců, plazících se po mohutném piedestalu. Za slunečného počasí jsme s máti mívaly ve zvyku odpočívat v Husově stínu.

„Tak co, Trumpetko?“ Máti vytáhla z kabelky prázdnou silonku a položila ji na pískovcové schody, abychom si neumazaly zadek. „Jaký máš dojem z nové školy?“

„Není špatná.“ Mžourala jsem do sluníčka. „Proč se ptáš?“

Skupinka japonských turistů cvakala foťáky u barokního kostela svatého Mikuláše. Kromě hrstky návštěvníků a náhodných chodců bylo historické centrum prázdné. Holubi vyzobávali drobky mezi dlažebními kostkami. Vlaštovky kroužily kolem štíhlých věží Týnské katedrály a pomalu se šikovaly k odletu.

„Nelíbí se mi organizace tvého vyučování.“ Tón matčina hlasu prozrazoval vážné pochybnosti. „Ředitel Baba mě v nejmenším nepřesvědčil, že se vaše každodenní přejíždění bude konat pod dozorem učitelů.“

„Co se mi snažíš říct?“

„Zkrátka a dobře, nejsem si jistá, jestli je moudré, abys nastoupila ke studiu na konzervatoři, Trumpetko.“ Máti vypadala ztrápeně. „Mám pocit, že ti tahle škola nemůže nabídnout to, co hledáš.“

„Proč by nemohla?“ Vykřikla jsem. „Stálo mě to roky dřiny, abych se sem dostala. Nikdy se baletu nevzdám!“ Oči se mi zalily horkými slzami. „Možná to bude těžší, než jsem si původně představovala, ale musím se přemoct.“ Pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe. „Sama jsi přece říkala, že člověk musí leccos obětovat, aby dosáhl svých cílů.“

Máti se zahalila tichem.

„Třeba on!“ Ukázala jsem prstem na sochu nad našimi hlavami. „Obětoval svůj život.“

„Jan Hus bojoval za pravdu, ne za své sny.“ Poučila mě matka. „Vždycky jsme tě s tátou ve všem podporovali. Roky jsme tě vozili do Prahy do baletu, protože jsme ti nechtěli kazit radost. Tajně jsme ale celou dobu doufali, že tě to jednou přejde.“

Pohlédla jsem vzhůru a sevřela ruce v pěstích. Kostnatý mučedník zapadlými zraky horečnatě hleděl do dálky. „Raději shořet na hranici, než přestat tancovat.“ Zdálo se mi, že se mistr Hus maličko pousmál.

„Co bys na to řekla, Trumpetko, kdybychom se prošly po Karlově mostě?“ Máti moudře usoudila, že nemá smysl jitřit moje vnitřní rozpory. „Můžeme chytit tramvaj z Malostranského náměstí.“ Pohladila mě po hlavě.

Procházky po Starém Městě jsem milovala. Máti znala rozličné tajné průchody skrze ztichlé dvory starobylých paláců. Rezavé lešení pokrývalo oprýskané zdi. Trubky a podlážky v Karlově ulici se pnuly nad hlavami jako hřmotný baldachýn, určený k ochraně chodců před opadávající omítkou. Z černých výklenků vykukovali kamenní andělé s rozbitými nosy. Klapání matčiných podpatků se hlasitě rozléhalo úzkými ulicemi. Pach navlhlého vápna, psích čůránků a holubího trusu mě zároveň znechucoval a svým způsobem mi i voněl.

Prošly jsme pasáži divadla Disku a za mosteckou branou spočinuly pohledem na půvabném obrazu Hradčan. Červené střechy s křivými komíny se krčily kolem úpatí kopce. Nad zelenými kupolemi a věžičkami kostelů se vypínala čistá nebeská klenba. Vitráže v oknech Svatého Víta odrážely sluneční paprsky. Celé panoráma doslova zářilo zlatem. Vltava se valila dolů přes jez a pěnila se kolem pilířů. Na hladině se vlídně zrcadlily tváře svatých, jako by plynoucí masy vod dávaly ožít pískovcovým sochám na mostě.

„Nemáš náhodou hlad, Trumpetko?“

Ve výloze malé pekárny na Malé Straně voněly čerstvé rohlíky a kynuté koláčky s mákem a tvarohem. Nasála jsem neodolatelnou vůni pečeného těsta a polkla sliny. Tady jsme si s máti obvykle kupovaly oběd.

„Ani ne.“ Potlačila jsem osten pokušení.

„Nebude ti vadit, když si něco koupím pro sebe?“ Máti mířila dovnitř obchodu.

Raději jsem zůstala venku a skrze výlohu pozorovala známou prodavačku jak balí dvě sýrové rolky do pytlíku. Byly ještě teplé, když je máti přinesla ven. Málem jsem omdlela touhou kousek ochutnat.

„Vážně si nechceš dát?“ Naléhala na mě. „Dneska ráno jsi nesnídala.“

Nemusela jsem se rozhodně obávat, že bych se pod jejím dozorem někdy přejedla. Dávala vždycky pozor na mojí štíhlou linii. Výhružná slova pihaté učitelky však nepřestávala rezonovat v mojí mysli. Stačilo mi jen pomyslet, že druhého dne stanu na váze a začalo mě bolest břicho. Raději jsem si nechala zajít chuť.

„Mám dneska staženej žaludek.“ Řekla jsem. „To budou asi ty satany, co jsme měli včera k večeři.“

Břicho mi kručelo skoro tak hlasitě jako tramvajové koleje, když naše dvanáctka projížděla blízkou zatáčkou. Sotva vozy skřípavě zastavily u perónu před Malostranskou kavárnou, vylezla jsem po schodech dovnitř a klesla na plastikovou židličku naproti máti. Kouzelné panoráma za oknem se nenávratně rozplynulo v mlze výfukových výparů. Nahradila je depresivní scenérie průmyslové čtvrti. Snažila jsem se vyhnout pohledu na matku, vychutnávající si křupavý rohlík. Zvuk jejího žvýkání mě hluboce iritoval. Ve snaze vytěsnit neodbytné myšlenky na jídlo jsem smutně přemýšlela o mistru Janu Husovi a o dalších obětech, které jsem ještě měla podstoupit, abych naplnila svůj sen.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments