Hořký samet: Dětský pot (12. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola druhá –  Hořký Samet

Kapitola třetí, díl čtvrtý – Hořký Samet (1)

 

Kapitola třetí (část čtvrtá)

Slepice nebo vejce?

 

MŮJ DĚDEČEK chirurg ve volném čase rád hrával na housle a máti ho při tom jako malá holčička doprovázela na klavír. Vycvičila si znamenitý prstoklad a dokázala díky tomu zahrát jakoukoli skladbu přímo z not. Kdykoli se moji rodiče pohádali, náš dům se naplnil zvukem Chopinových preludií. Zatímco však pro máti hra na klavír představovala utišující lék, pro mě se stala příčinou nesnesitelného utrpení. Proklínala jsem den, kdy profesorka Drozdová pověřila matku dohledem nad mým cvičením. Máti teď denně obětovala hodinu času, aby mi pomáhala vybrousit soutěžní repertoár. Modlila jsem se, aby to přestala dělat. Její důslednost a rigidní etika práce mě doháněly k zoufalství. Byla tak zodpovědná, že se tato chvályhodná vlastnost v jejím podání proměnila v neřest.

„Mirando. Je čas na klavír.“ Bez ohledu na to, nakolik byla zrovna zavalená prací, nikdy nezapomněla na naše pravidelné seance. Hrozila jsem se chvíle, kdy se na chodbě ozvalo sladké volání. „Pojď dolů, Trumpetko. Čekám tu na tebe.“ Její vlídná slova vyvolávala křeč v mých vnitřnostech.

K cvičení na klavír si zásadně vybírala moment, když jsem byla nejvíc zabraná do četby. Rozčilovala mě čirá radost, s jakou se nemohla dočkat, až si zahraje Honzův part. Čím byla její nálada lepší, tím byla moje horší. Už během prvních minut cvičení jsme se většinou zuřivě pohádaly. Netrvalo dlouho a máti se mnou ztratila trpělivost. První drzou poznámku mi záhy oplatila fackou. Já jsem na oplátku propukla v pláč a utíkala hledat spravedlnost k otci do garáže.

„Souhlasím s tebou, že to maminka se svojí chorobnou zodpovědností někdy přehání.“ Otec mi projevoval soucit a s pochopením vyslechl mé rozhořčené stížnosti, jenže kromě obvyklého moštu z kyselých jablíček ze sebe nikdy nic pořádného nevymáčkl. „Musíš si ale uvědomit, že to dělá pro tvoje dobro.“ Šrouboval přitom něco na aparatuře.

Začínala jsem si přát, abych bývala žádnou soutěž nevyhrála. Měla jsem podezření, že na mě spočívala nějaká kletba. Nedovedla jsem si vysvětlit, proč se každá forma umění, které jsem se v životě přiblížila, musela proměnit v mučící nástroj v rukou mých ambiciózních učitelů a teď dokonce i mé vlastní matky.

„Vrať se a hezky se mamince omluv.“ Otec mě poplácal po zádech a vystrčil ven ze dveří. „Zatni zuby, Trumpetko. Víš, kolikrát jsem se v životě musel zapřít a dělat práci, kterou jsem nenáviděl, abych uživil rodinu?“

Skřípala jsem zuby a proklínala pana Steinwaye i s jeho syny, za to, že na začátku dvacátého století vyrobili naše vzácné polokřídlo; což byla další připomínka matčina bohatého dětství v komunistické rodině.

„Tak vidíš. Stačí se trochu snažit a všechno jde.“ Máti mi velkoryse odpustila, když jsem se připlazila zpátky k jejím nohám. „U hudby zkrátka záleží jenom na tom, nakolik si k ní dokážeš vytvořit pozitivní vztah.“

Kromě každodenního domácího cvičení s matkou jsem navíc trávila nespočet hodin týdně v hudebce, kde profesorka Drozdová takzvaně dotahovala všechny povolené šroubky na mojí interpretaci, jak ráda říkávala.

Studené listopadové deště bičovaly betonové hřiště před základkou a Mrákotín se pomalu připravoval k hibernaci. Husté mlhy visely nad řekou a výfuky dštily smog. Náklaďáky a vlaky duněly napříč předměstím. Televizní seriál skončil happyendem a dokud nezačal nový, moji spolužáci se neměli čím zabývat. Stalo se, že se někdo v 6. C dopídil mého platonického vztahu s Honzou a horká zvěst se rychle rozkřikla. Pihatý Nádhera mě od té chvíle na každém kroku otravoval enigmatickými otázkami.

„Hele, Mirando. Jak to má ten Pekař nejradši? Zezadu, anebo spíš zepředu?“ Píchal do mě kružítkem. „Normálně je dole von a ty si nahoře a nebo to radši děláte navopak? A co takhle z boku? Už jste to někdy zkusili?“

„Co máš konkrétně na mysli?“ Divila jsem se jeho naivitě. „My přece nerozhodujeme o tom, jaký hrajeme part. Záleží to na paní ředitelce.“

Moje nevinné odpovědi pokaždé způsobovaly výbuchy zlomyslného veselí. Polovina třídy se válela smíchy po zemi. Napadlo mě, že se asi v Nádherových otázkách skrývá dvojí smysl, ale nechtěla ho raději znát. Má láska k Honzovi byla čistá. Nemohla jsem dopustit, aby ji pošpinil pihovatý primitiv, jehož smradlavé prdy byly na mrákotínské škole přímo legendární. Kdykoli Nádhera vypustil větry, museli jsme přerušit vyučování a otevřít všechna okna.

Snažila jsem se vytěsnit syrovou realitu života dělnické třídy a naučila se přežívat nudné vyučovaní pomocí snění. Schovávala jsem si své romány pod lavici a během dopoledne v nich nerušeně listovala. Jakožto jediný intelektuál v celé třídě jsem se nemusela namáhat, abych měla dobré výsledky v teoretických předmětech. Učitelé mě většinou nechávali na pokoji a raději zaměřovali pozornost na méně nadané žáky. Celý den jsem trávila četbou a večer jsem v ní pokračovala doma na schodech. Průměrně jsem zkonzumovala přes pět tlustých svazků týdně. Literatura se pro mě stala drogou. Pokaždé, když jsem v noci dočetla knihu, zachumlala jsem se v posteli pod peřinu a představovala si různé romantické situace, v kterých jsme si s Honzou vyznávali lásku. Následovala pak vždycky pompézní svatba. Ve Svatovítské katedrále vyzváněly zvony. Na hlavy nám sněžily třešňové květy a rýžová zrnka. Znovu a znovu jsem si v mysli přehrávala filmový záznam nejšťastnějšího dne svého života a vystřihovala z virtuální pásky sebemenší nedokonalost, dokud má představa nebyla ideální. Na konci svatební hostiny mě novomanžel odnesl v náruči do ložnice, kde diskrétně sfoukl svíce. Nikdy jsem úplně přesně nevěděla, jak se nám ze sebe podařilo svléknout svatební šaty, ale vždy jsme skončili nazí na bělostném prostěradle jako Apollo a Afrodita.

„Zkussssila jssssi ssssi předsssstavit jaký má Honza penissss?“ Satanův hlas syčel hříšnými myšlenkami, zatímco jsem se oddávala nevinnému fantazírování. „Vssssadil bych sssse, že je ssssvětlej a hubenej jako žížala. Co můžešššš taky čekat od ššššprta, co posssslouchá ssssvojí maminku a brnká na piáno?“

Nic, ani hlt svěcené vody nepomohl zažehnat ďábelský hlas z mojí hlavy. Přes den se celkem krotil, ale k večeru se pokaždé vyplazil z temnoty a nepřestával rušit moje romantické myšlenky, dokud se mu nepodařilo rozvrátit moji vnitřní rovnováhu. Když mi následně vypučelo i druhé ňadro a stala jsem se opravdovou ženou, situace se radikálně zhoršila. Do školní tašky jsem si musela pro každý případ přibalit menstruační vložky. Pučící ženství se tak stalo těžkým křížem, který jsem denně nosila na ramenou.

 

OKRESNÍ KOLO klavírní soutěže se konalo v lidové škole na Santošce, ve čtvrti z velké většiny obývané romskou populací. Z okna tramvaje jsem spatřila zmalované ženy pokuřující cigarety bez filtru na chodníku. Jejich děti bez dozoru demolovaly místní hřiště. Dospělí muži v špinavých kalhotách lelkovali na rohu s rukama s kapsách. Neměli na práci nic lepšího, než záludným pohledem pozorovat kolemjdoucí. Odpadky a psí hovna se válely všude po zemi. Popraskaná omítka opadávala z špinavých fasád kdysi honosných činžáků podél hlavní ulice. Většina domů měla rozbité dveře a vytřískaná okna, někdy zalepená igelitem, což svědčilo o smutném výsledku bolševického integračního programu, který měl za úkol pomoci romským spoluobčanům dosáhnout sociální rovnosti se zbytkem populace.

„Nechápu, jaký mělo smysl nasadit si do města takovou verbež?“ Profesorka Drozdová se otřásla odporem při pohledu z okna vozu. „Cikáni se nikdy nenaučí pracovat.“ Distinguovaná dáma měla toho dopoledne obzvláště černou náladu. „Jsou jako švábi. Jediné, co umí, je krást a množit se.“

„Škoda, že k nim máte takový postoj.“ Namítla máti. „Romové sice neuznávají disciplinu a hygienu, ale mnozí z nich jsou talentovaní muzikanti. Co vy víte, v kolika dětech, které se tu bezcílně poflakují po ulici, se skrývá hudební génius? Kdyby tak dostali příležitost odborného vedení zkušeného pedagoga, jako jste vy? Možná byste s malými romskými klavíristy udělala v okresním kole větší slávu než s Mirandou a Honzou.“

„No, to by mi tak ještě scházelo.“ Profesorka Drozdová obrátila ledově modré oči v sloup. „Bože na nebi. Už takhle mám dost starostí s tím, abych přiměla dodržovat základní hygienické návyky Mirandu.“

Nevynechala jedinou příležitost, aby se do mě netrefila jedovatou poznámkou. Celou cestu neustále probírala všechny nepovedené rysy mého charakteru a nedala si pokoj ani potom, když jsme sešli z kopce k šedivé budově, kde se nejlepší klavíristé z Prahy 5 měli utkat o privilegium reprezentovat náš obvod na krajské úrovni.

„Tfuj. Tfuj. Tfuj.“ Honza si uplivl na schody u vchodu do hudebky, než jsme se roztřeseně odhodlali vstoupit do zalidněné vstupní haly. „Drž se, Mirando.“

„Čert nás vem.“ Stiskla jsem mu ruku. „Snad se zase stane zázrak a prohrajeme bez ztráty důstojnosti.“

„Na důstojnost se můžeš akorát tak vykašlat.“ Zamumlal, když si byl jistý, že nás ředitelka neslyší. „Hlavně, ať to máme rychle za sebou a můžeme se vrátit domů. Už jsem kvůli týhle vopičárně propás dva zápasy.“

Klepala jsem se potlačovanou nervozitou a žaludek jsem měla v krku. Když odborná porota vyvolala naše jména ze dveří, vkročili jsme do sálu a odevzdaně položili ruce na klaviaturu, jako bychom kladli hlavy pod ostří guillotiny. Sotva jsme však zahráli první dva tóny, magie naší vzájemné lásky začala znovu působit. Čím míň nám záleželo na hodnocení panelu klavírních profesorů, o to víc se nám všechny podařilo doslova nadchnout naší procítěnou interpretací. Později jsme se s úžasem dozvěděli, že se porota rozhodla ocenit náš expresivní přednes první cenou. Zdrcující ortel pro nás konkrétně znamenal, že jsme dostali za úkol hájit čest Prahy 5 v celopražském kole soutěže.

„To je proste k nevíře!“ Ředitelka cestou tramvají na Smíchovské nádraží zápasila s hysterií. „Včera jste to nedokázali zahrát v kuse ani pomalu a dneska jste to sfoukli rychlostí světla bez jediné chybičky.“ Kroutila bílou hlavou a nepřestávala žvatlat jako malé dítě. „Nemůžu vůbec pochopit, čím to je, že se pokaždé povznesete tak vysoko nad svoje obvyklé schopnosti, když musíte soutěžit.“

„Nejspíš je to tím, že hrají jako o život.“ Máti přispěchala se svojí teorií.

Honza ani já jsme nic neříkali. Upřeně jsme zírali ven skrze zamlžené okno a počítali ztráty. Žádný z nás neměl radost z Pyrrhova vítězství. Uvědomovali jsme si, že jsme byli odsouzeni k dalším třem měsícům hudební tortury.

Druhého dne hlas ředitele školy zachrčel z umělohmotného ampliónu na stropě šesté C nad umyvadlem v koutě třídy.

„Haló, haló. Poslechněte si školní hlášení. Je mi příjemnou povinností oznámit všem žákům základní školy, že se Miranda Urbanová z 6. C a Jan Pekař ze 7. A kvalifikovali na první místo v obvodním kole celostátní klavírní soutěže v kategorii hry na čtyři ruce. Nikdy dřív se mrákotínským klavíristům nepodařilo postoupit až do krajského kola.“ Radoval se Chřestýš. „Děkuji za pozornost. Konec hlášení.“

Všechny hlavy se otočily mým směrem. Neubránila jsem se, abych se nezapýřila.

„Ja těbja óčeň blagadarjú.“ Soudružka Rottová se jala nadšeně tleskat a pobízela zbytek třídy, aby následovali její světlý příklad. „Cha-ra-šo dě-voč-ka. Óčeň cha-ra-šo.“ Nutila mé spolužáky skandovat v ruštině jako při prvomájovém průvodu.

O přestávce jsem záhy okusila odvrácenou stranu popularity, když všetečný Nádhera objevil menstruační vložky v mojí aktovce. Potřísnil jednu z nich modrým inkoustem a nastražil jako falešný důkaz pod moji lavicí.

„Podívejte se všichni, že má Miranda modrou krev!“ Zvedl vložku ze země, jako by ji právě náhodně objevil, a mával s ní nad hlavou. „Nad všechny pochybnosti, je to fakticky šlechtična. Pojdte se přesvědčit.“ Hulákal.

Celá třída se otřásla hurónským smíchem.

Pokusila jsem se vložku Nádherovi vyrvat z ruky, ale pružně přede mnou vyskočil na lavici. „Tak pojď urozená lady. Chyť si mě, heč.“ Vřískal a přeskakoval z jednoho stolu na druhý jako opičák. V marné snaze obhájit ztracenou důstojnost jsem pihovatého drzouna celou přestávku honila po třídě. Byla jsem tak rozčilená a ponížená, že jsem ani neslyšela zvonek. Lapala jsem bezmocně po dechu, když se soudružka Rottová znovu zjevila ve dveřích, aby nás tentokrát vyškolila v oboru občanské nauky.

„Koukej okamžitě hodit ten špinavej kus vaty do vodpadkovýho koše, než tě pošlu rovnou k soudruhu řediteli!“ Zaječela. „To, že seš Nádhera, ještě neznamená, že mi tady budeš tropit kdejakej hnus.“

„Ale soudružko. To není moje.“ Pihatý spolužák pohodil poskvrněnou vatu na mojí lavici. „Urbanová to měla pod stolem.“ Prohlásil drze. „Ať si to vyhodí sama.“

„Što?“ Ruštinářka zrudla v obličeji. „Máš snad pocit, že jsem úplně blbá, Nádhero!“ Rázně zamířila k tabuli. „Já tě naučím mluvit s dospělýma, ty nevycválaný spratku.“ Pohotově popadla mokrou houbu a mrštila jí po Nádherovi.

Soudružka Rottová byla typická frontová bojovnice. Nechodila daleko pro silná slova nebo fyzické tresty. V její povaze se snoubila bezbřehá oddanost komunistické ideologii a upřímná vznětlivost. Její míra ovšem nebyla ani z poloviny tak dobrá jako její záměry. Sledovala jsem s otevřenými ústy jak houba přeletěla skrčenému Nádherovi přes hlavu a zasáhla do obličeje neoblíbeného syna místního evangelického faráře. Obtloustlý hoch v lavici za Nádherou byl nesnesitelně pravdomluvný. Jeho horlivá poctivost hraničila s práskačstvím. Nosil na sobě stále stejné kalhoty a jeho jediná kostkovaná košile protivně zapáchala. Zdálo se, že si nikdy nemyje mastné vlnité vlasy.

Sotva ho mokrá houba udeřila mezi oči, propukl v srdceryvný pláč.

„Proč zrovna já, soudružko?“ Natahoval. „Nikomu jsem nic neudělal!“

„Protože smrdíš, tlustoprde.“ Vykřikl pohotově Nádhera. „Soudružka učitelka ti prokázala službu. Potřeboval sis už dávno umejt špinavou držku. Vsadím se, že u vás na faře teče jenom studená svěcená voda z vobou kohoutků, když ten tvůj zkurvenej fort neumí nic jinýho, než se pořád jenom modlit.“

Jeho spontánní výstup sklidil bouřlivé ovace. Celá třída opět vybuchla smíchy a dokonce i soudružka Rottová se neubránila pobavenému úsměvu. Jako přesvědčená komunistka pohrdala náboženstvím. Notnou chvíli trvalo, než se dokázala ovládnout, a nasadila si masku soudružské objektivity, aby vyhlásila vlažný trest pro neposlušného žáka.

„Přines mi okamžitě žákovskou, Nádhero! Napíšu ti do ní poznámku.“ Třískla do katedry dřevěným pravítkem. „Hoď sebou, ty syčáku.“

Potrestaný drzoun se zvedl ze židle, uklonil se třídě a klátivým krokem prošel uličkou mezi lavicemi. Na pihovatém obličeji mu hrál samolibý úsměv. Zdálo se, že je na sebe pyšný, když učitelce podával vyžádaný dokument. Zatímco soudružka Rottová psala stížnost jeho rodičům, natřásal se před blonďatou Procházkovou jako hrdina. Cestou zpátky do lavice pak Nádhera schválně prošel kolem mě a na znamení pomsty vypustil ten nejsmradlavější ze všech svých zkažených pšouků.

„Pane bože.“ Chytla jsem se za nos.

„Proboha. Cos to dneska snídal, Nádhero?“ Soudružka Rottová zkroutila obličej. „Snad ne smažený pukavce?“ Ovívala se vějířem písemek z občanské nauky. „Pospěšte si děti. Otevřete rychle všechna okna.“

 

VÁNOČNÍ SVÁTKY jsem si ani tento rok neužila v klidu a míru. K mému zklamání se z hromádky dárků pod stromečkem vyklubala sbírka hudebních partitur a metronom. Máti mě nadšeně odtáhla ke klavíru a přinutila mě hrát koledy na čtyři ruce. Ani na Štědrý den jsem se nevyhnula cvičení na nenáviděný nástroj. Místo Tří oříšků pro Popelku v televizi jsem s nechutí sledovala máti, jak vedle mě s prožitkem tluče do černobílých kláves: „Půjdem spolu do Betléma, dudlaj dudlaj dudlaj dá.“ Mé zoufalství se však nedalo porovnat se zoufalstvím mojí sestry, která den před Vánocemi obdržela dotazník cizinecké policie, nezbytný pro podání žádosti o svatbu s devizovým cizincem.

Dívala jsem se, jak uslzeně listuje mnohostránkovým formulářem během slavnostní hostiny. Potůčky černé řasenky se jí roztékaly po tvářích.

„Co tam mám napsat? Co když mi tu svatbu kvůli tátově politickýmu posudku nepovolí?“ Vzlykala poraženecky. „Na pasovce Prahy-Západ o něm vědí všechno.“ Jala se nahlas předčítat některé z otázek. Z jejich záludné formulace vyplývalo, že jediná pravdivá odpověď by bývala stačila k zamítnutí Martiny žádosti. „Odmítám promarnit mládí v týhle posraný zemi a zůstat na ocet!“ Rvala si blonďaté vlasy.

Podobně jako houby s octem, i český výraz pro neprovdanou ženu se opět pojí s procesem nezdařené fermentace. Selhání najít lásku bylo zřejmě odedávna považováno za hlavní příčinu životního zklamání. Černé slzy se nezadržitelně koulely na vyšívaný ubrus po prababičce, když Marta vyčítala rodičům jejich neochotu přizpůsobit se normalizačnímu režimu. Matčin morální postoj k Rudé kněžně prý sestru připravil o šanci na šťastnější, privilegovaný život. S každým soustem vánočního kapra její výčitky více a více hořkly, až už nikdo z nás nedokázal pořádně polknout.

„To by snad stačilo.“ Máti málem zaskočila rybí kost v krku. „Udělali jsme, co jsme mohli, abychom z tebe vychovali dospělého člověka. Co po nás ještě chceš?“

„Nevím.“ Marta bučela jako zatoulaná kráva na pastvě. „Nemůžu přece za to, že jsem se zamilovala do Itala.“

Kaluže slz se rozpíjely na bílém dotazníku.

„Určitě existuje způsob, jak ty formuláře úspěšně vyplnit.“ Otec se chabě zmohl, aby smířil přísnou manželku s rozmazlenou dcerou. „Ukaž mi je, Marto.“ Natáhl se přes stůl pro papíry. „Podívám se na to.“

„Tak to teda ne!“ Máti ho zarazila. „Ať tě to ani nenapadne, Jirko. Neřekla ti snad Marta, že nemáš strkat nos do jejích záležitostí, když jsi jí před časem nabízel pomoc se svatební žádostí? Chlubila se, že si všechno umí zařídit sama.“ Máti strnule povstala jako mistr Jan Hus a upřela rozhořčený zrak na sestru. „Musí se už přece konečně naučit nést následky svých rozhodnutí.“ Plameny spravedlivého hněvu jí šlehaly z očí. „Poděkovala ti snad tvoje dceruška za to, že jsi ji statečně zachránil z basy a poté sehnal pohodlné zaměstnání, aby se mohla prokázat platným razítkem v občance?“ Ohnivým pohledem přimrazila otce k židli. „Houby!“ Vykřikla plačtivě. „Neřekla ti ani bé. Tak ať si teď bečí. Vždyť je to stejně jenom divadlo.“

Matka měla pravdu. Bez ohledu na její vážné námitky otec nakonec přesvědčil soudruha Kociána, aby Martu zaměstnal jako pomocnou sílu k obsluze aparatury. Způsobil si tím u vedení družstva zbytečné nepříjemnosti. Razítko v sestřině občance potvrzovalo, že je kvalifikovanou pracovnicí přidružené výroby moravského JZD se sídlem v Praze. Skutečnost byla trochu jiná. Marta pobírala pravidelný plat za to, že v garáži osm hodin pokuřovala cigarety a povídala si s Ríšou, který ji na aparaturu nenechal ani sáhnout.

„Máš pravdu, Aličko. Marta si naší důvěru příliš nezasloužila.“ Otec si sundal kovové brýle a unaveně si promnul kořen nosu. „Tohle je ale vážná věc. Nechci, aby moje dítě zůstalo na ocet kvůli mým vyhraněným politickým postojům.“

„Houbeles!“ Vyprskla matka.

„Ne, vážně. Alice. Tady přestává veškerá sranda.“ Otec podal nelidský výkon, aby si zachoval klidnou hlavu. „I kdyby Marta pocházela z ideologicky správně orientované rodiny, může klidně trvat několik let, než jí pasovka vydá vystěhovalecký pas, aby za svým mužem odjela do Itálie. Podobných odstrašujících případů existuje celá fůra. Na Svobodce před časem dávali pořad o Češkách, který se vdaly za západního cizince. Některý z nich dřív otěhotněly a porodily, než jim bolševici dovolili odstěhovat se k otci jejich dítěte. Navzdory všem mezinárodním dohodám umožňuje zdlouhavá byrokratická procedura režimu, aby porušoval právo sezdanejch párů na společnej život.“

Otcova slova uvrhla Martu do deprese. Začala s sebou křečovitě škubat jako v epileptickém záchvatu. „Jestli mi komouši nedovolí, abych si Gianniho vzala za muže, tak se prostříhám přes elektrický dráty, anebo se rovnou zabiju!“ Otřásala se nekontrolovatelným pláčem.

„Ty, že se zabiješ? Ty, ze všech lidí na světě!“ Máti se ironicky rozesmála. „Prosím tě. Vždyť omdlíváš při pohledu na injekční stříkačku. Nebo jsi snad netvrdila, že radši nebudeš mít děti, protože to bolí?“

„Jakej má teda smysl, abych vůbec žila?“ Sestra typicky odsekla. „Nikoho jsem se neprosila, abyste mě přivedli na svět!“

„No tak, děvčata, jsou přece Vánoce.“ Otec se postavil a smířlivě roztáhl paže jako rozhodčí v ringu ve snaze zabránit úderům pod pás. „Prosím vás. Slavíme svátek pokoje a míru.“ Vemlouvavě apeloval na rozvášněné ženské smysly. „Pojďme se radši projít na půlnoční mši, Alice. Odložme řešení problémů na Štěpána.“

Máti s Martou, stejně jako o minulých svátcích, spolu nakonec válčily až do Silvestra. Otci nezbylo, než výbušný konflikt opět přenést do soukromí ložnice. Na Nový rok se klidná máti vynořila z pokoje jako znovuzrozená. Potřásla si s Martou ruku na znamení příměří a slíbila jí pomoc s organizací vytoužených vdavků.

Po setmění jsme naplnili plechové necky vodou a položili na čirou hladinu čtyři ořechové skořápky, jako dřevěné loďky se stožárem dortových svíček.

„Podíváme se, co nám chystá osud.“ Otec optimisticky zapálil knoty.

Obyčejně jsme tuto tradici provozovali na Štědrý den, ale tentokrát jsme vinou nepřetržitých hádek propásli vhodnou příležitost.

Pozorovala jsem míhající se plamínky uvnitř necek. Skořápky se od sebe osudově vzdalovaly, každá jiným směrem, jakoby tažené neviditelnou silou na čtyři opačné strany plechové nádrže. Považovala jsem to za špatné znamení. Přes veškerý otcův entusiasmus a plánovanou návštěvu Michaila Gorbačova v Praze na začátku jara jsem měla pocit, že dortové svíčky věští blížící se rozpad naší malé rodiny. Jako by Smrtka po špičkách obcházela náš rozestavěný dům. V duchu jsem spatřila kostnatou ženu v závoji ověnčeném umělými liliemi. Brousila si břitvu kosy v očekávání první vhodné příležitosti k přetnutí vláken jemného citu, který nás zatím poutal dohromady.

Bim bam. Bim bam.

Prababiččiny porcelánové hodiny teskně vyzváněly na třešňové kredenci, zatímco jsme mlčky seděli v přítmí. Plamínky svíček se zimomřivě mihotaly v chladném průvanu. Připadalo mi, že vidím stíny našich předků tančit po stěnách jídelny. Nechtěla jsem se dozvědět, která ze svíček zhasne první, a raději se odebrala na lože. S rukama sevřenýma v úpěnlivé modlitbě jsem se proplakala k spánku.

 

PODLE KOMUNISTICKÉ ideologie nemá lidská budoucnost nic společného s osudem. Závisí jedině na správném plánování.

„Prioritú vládnej strany zôstává, aby sa kola pětiletky něprestala otáčať. Lebo tento rok sa naozaj musí točiť o veľa rychlajšo, jak ten minulý.“ Vodnaté oči Gustava Husáka plavaly za tlustými brýlemi v objektivu televizní kamery. Prezidentovy ruce pokryté jaterními skvrnami se během novoročního projevu nikdy nepřestaly třást. Přestárlá hlava státu žvatlala podivnou směsí českoslovenštiny o minulých úspěších a budoucích úkolech. „Němôžeme si dovoliť zaspať na vavrínoch, najme sa zastaviť v progrese. Je naozaj zapotrebí urobit všetko preto, aby zme prebudovali našu socialistickú spoločnosť podľa sovětského modelu.“

Na začátku roku 1987 už mohl člověk při troše představivosti slyšet skřípavý zvuk rezavých koleček a rozbitých pérek uvnitř normalizačního mechanismu. Naše socialistická společnost jako zastaralá lokomotiva řízená opilým strojvůdcem ve stavu všeobecné rezignace bezcílně spěla k nevyhnutelnému vykolejení.

Jediné místo v celé zemi, kde byly vidět reálné výsledky slibované Pěrestrojky, byl náš dům. Kolesa otcových grandiózních plánů se tu otáčela nonstop. Žádná překážka nedokázala otce zastavit v jeho neúnavném úsilí uskutečňovat svoje grandiózní představy. Pečlivě si prostudoval Martinu žádost o svatbu a vytyčil strategii, jež měla za úkol obelstít ideologickou pozornost zodpovědných úřadů. Podařilo se mu přesvědčit babičku Helgu, aby sestru připsala na nájemní smlouvu jednopokojového bytu na Praze 2 a pomohla jí převést trvalé bydliště z okresu Praha-západ na novou adresu. Otcův záměr byl podat Martinu žádost na městském oddělení pasovky, kde nebylo příliš pravděpodobné, že si některý z unavených úředníků dokáže spojit její jméno s jeho politickým škraloupem. Dalším krokem bylo vyplnit mnohostránkový formulář nehorázným blábolem o jejím původu.

„Co když praskne, že je to všechno bohapustá lež?“ Hrozila se Marta při čtení vybájených odpovědí. „Místo letenky do Itálie si nakonec půjdu sednout na Ruzyň za pokus o podvod!“

„Ale houby. Snaž se důvěřovat mojí zkušenosti.“ Otec vypadal klidný. „Jestli chceš, aby ti byrokrat orazítkoval papíry, musí ho četba tvýho formuláře unudit k smrti.“

Jeho lstivý záměr se mu proklatě zdařil. Sama jsem nedokázala potlačit zívnutí, když jsem se pokusila číst nudně vyplněné kolonky. Otec v nich prezentoval Martu jako skromnou pracovnici JZD. Její rodiče byli také povoláním zemědělci s dělnickým původem. Nezapomněl samozřejmě zdůraznit Gianniho členství v italské komunistické straně. Starý pan Papazzani byl důchodce a Gianniho matka chudá švadlena z horské vesnice. Odpovědi napsané hůlkovým písmem se četly, jako by je otec opsal z tlustých učebnic marxismu-leninismu vklíněných mezi manželskou postel a zdi rodičovské ložnice jako prevence rozpadu starožitného kusu nábytku. Vyplněnou žádost posléze otec osobně zanesl na pasovku společně s náručí dárečků, které šarmatně rozdával každému, kdo se oháněl mýtickým právem orazítkovat či neorazítkovat. Úřednice oslňoval vzorečkem antistatického změkčovače na prádlo, jejich pánské kolegy zase lahvinkou domácího džinu. Spolehlivě vycítil, komu má smysl lichotit a koho je naopak zapotřebí vystrašit. Uměl na zkorumpovaném byrokratickém aparátu zdatně mačkat knoflíky. Žádná z pracovnic cizinecké policie nedokázala odolat jeho pochvale čerstvého účesu.

„S trochou štěstí už bude dávno ruka v rukávě, než estébákům definitivně dojde, že je Marta moje dcera.“ Otec si spokojeně mnul ruce, když viděl, že jeho smělý plán jde jako po drátkách. „Hlavně to nikde nevytrubuj, Trumpetko!“ Připomínal mi důrazně.

Naplánoval sestřinu svatbu na první týden v červnu.

„Co myslíš, Alice?“ Prohlásil jednoho večera u jídla, když si vyslechl povzbudivé zprávy na Hlasu Ameriky. „Co kdybychom s přípravou Martiných vdavků mobilizovali naše síly a využili vzácnou příležitost k dokončení přestavby interiéru našeho domu, abychom se před Gianniho rodiči nemuseli stydět za naše bydlení?“

„Ach bože. To by bylo krásné.“ Zaslzela matka. „Nemyslela jsem si, že se toho ještě někdy dožiju.“

Otcův optimismus jsem osobně nesdílela, neboť jeho ambiciózní plány brutálně kolidovaly s ctižádostivým projektem mojí klavírní profesorky. Sotva na jaře roztál sníh na naší zahradě a stěhovaví ptáci se vrátili z jižních krajů, musela jsem odložit anglické romány a zasvětit veškerý volný čas klasické hudbě.

„Doufám, že si uvědomujete, že v porotě budou sedět samé gigantické osobnosti klavírní pedagogiky, jejichž jméno vyvolává respekt v adeptech tohoto vznešeného oboru po celém hlavním městě!“ Profesorka Drozdová nepřestávala zdůrazňovat důležitost naší role v rámci krajského kola klavírní soutěže. Každý týden roztřeseně otáčela stránku stolního kalendáře v očekávání neodvratně se blížícího dne s velkým D. „Jestli tam budete hrát tak mizerně jako tady dneska, celá pražská komunita profesorů hudby se mi vysměje. Budou si myslet, že jsem se zbláznila!“

Nestyděla se nám vyhrožovat pekelnými plameny, pokud bychom svým slabým výkonem poškodili její profesionální reputaci.

„Nepočítejte s žádnými dalšími zázraky.“ Varovala nás. „V seznamu soutěžících prý figuruje samotný Miroslav Sekera!“

Vyměnili jsme si s Honzou zničené pohledy.

Před očima mi vytanul obličej nadaného chlapce, který pár let předtím ztvárnil roli malého Mozarta ve Formanově Amadeovi. Představa, že budu muset soutěžit s místním géniem, mi připadala absurdní.

„Rychleji! Rychleji!“ Nepřestávala na nás křičet ředitelka.

Připadali jsme si s Honzou jako pár volů zapřažených do vozu plného žulových kvádrů na stavbu Národního divadla. Jako bychom za zvuku práskajícího biče táhli těžký náklad na vrchol Řípu. „Raz dva tři. Tři dva tři.“ Posedlá učitelka nám tleskala za zády a nutila nás nepřetržitě zvyšovat tempo.

Sdílená nenávist k drastickým vyučovacím metodám profesorky Drozdové nás pozoruhodně sjednotila. Jeden druhému jsme si pak v šatně na lavici otevřeně vylévali city. Navzájem jsme se litovali a nadávali na hořký osud.

„Doufám, že se nám tu babu tentokrát podaří pořádně ztrapnit.“ Mstivě se vyjádřil Honza poslední den před soutěží. „Radši se budu smažit v pekle, než týhle bestii pomáhat ke slávě.“ Zhroutil se na lavici jako někdo, kdo zrovna přežil letecký nálet. „Další kolo už bych vážně nepřežil!“

„Neboj. Tentokrát je to už doopravdy naposledy.“ Ujistila jsem ho. „Když pominu to, že nemáme reálnou šanci porazit svoje soupeře. Ale i kdyby se nám náhodou nepodařilo prohrát. V naší věkové kategorii se totiž v čtyřručce nepostupuje do celostátního kola.“

„Díky bohu.“ Zaúpěl Honza. „Nedá se to vydržet.“

„Moje řeč.“

„Nejradši bych tu starou čarodějnici zabil.“

„Já taky.“

 

KRÁTCE PO MÝCH dvanáctých narozeninách jsme se s Honzou třásli zimou na chodníku v diplomatické části Bubenče. Zvuk několika simultánně hrajících klavírů se rozléhal širokou kaštanovou alejí. Na střechách okolních vil se ve větru třepotaly vlajky cizích států. Na rohu parkovala limuzína s tmavými skly v oknech. Všimla jsem si také nenápadné kamery na blízkém sloupu veřejného osvětlení.

„Támhle naproti bydlíval můj praděda.“ Ukázala jsem prstem na stylovou vilu vedle čínské ambasády. „Byla to jeho rezidence, když dělal ministra obchodu.“

„To myslíš vážně?“ Honza vyvalil pomněnkové oči. „Kdy to bylo?“

„Těsně po válce.“

„Pospěšte si, děti.“ Profesorka Drozdová mi zapíchla dva prsty do zad, jako hlaveň nabité kulovnice. „Teď, anebo nikdy!“ Tlačila nás před sebou skrze otevřenou branku.

Vzdušné chodby uvnitř hudební školy bzučely vzrušenými hlasy rodičů a učitelů. Většina soutěžících byly hubené neurotické děti s dlouhými jemnými prsty a žilami pulsujícími napříč bělostným čelem. V nenápadném chlapci s útlými rameny jsem ihned poznala slavnou filmovou hvězdu. Miroslav Sekera se tvářil, že je mu lhostejná pozornost, kterou přitahoval. Listoval si sbírkou Beethovenových sonát, jako by to byla dobrodružná kniha o pirátech. Na první pohled vypadal jako génius. Napadlo mě, jestli má opět v úmyslu nechat si zavázat oči šátkem, jako to udělal v Amadeovi.

Sledovala jsem s napětím, jak se skromně uklání na pódiu a se zavřenýma očima usedá na polstrovanou koncertní židli. Vodopád akordů se záhy vyvalil zpod zvednuté desky lakovaného křídla a zaplavil setmělý koncertní sál. Než představitel filmového Mozarta dohrál první skladbu, moje sebevědomí se vyfouklo jako prasklá guma na kole. Zoufale jsem pomýšlela na útěk. V krajském kole klavírní soutěže nebylo místo pro přetvářku, jako nikde jinde v komunistickém Československu. Žádné transparenty a hesla. Žádná korupce, nepotismus ani politika. Jedině poctivá práce a nefalšovaný talent dokázaly obměkčit srdce nesmlouvavých porotců sedících v první řadě plného sálu.

Když jsme kolem poledne s Honzou vstoupili na jeviště, cítili jsme se tak trapně, že jsme se raději ani nepoklonili. Atmosféra v koncertním sále během dopoledne zhoustla maskovaným strachem a přepnutými ambicemi. Soutěžili jsme jako poslední pár před obědem. Neušlo mi, že se porotci přemáhají, aby vypadali čerstvě a nezaujatě.

„Číslo dvanáct.“ Předseda poroty oznámil svým kolegům bezbarvým hlasem. „Urbanová a Pekař.“

Zamířili jsme nejistým krokem k široké koncertní stolici. Bylo na ní dostatek místa pro oba. Posadili jsme se vedle sebe k lesklému nástroji.

„Fujtajbl. Vypadá to, jako by to tady někdo polil lepidlem.“ Honza rozvážně utíral klávesy kapesníkem.

Černobílé klapky byly doslova zalité potem předešlých soutěžících a také parkety na podlaze nesly stopy neidentifikovaných tělesných tekutin. S odporem jsem položila roztřesené ruce na lepkavou klaviaturu a zhluboka se naposledy nadechla, připravena veřejně spáchat hudební sebevraždu.

„Tfuj. Tfuj. Tfuj. Honzo.“ Stačila jsem ještě zašeptat. „Sejdeme se v pekle.“

Profesorka Drozdová pro nás strategicky vybrala rychlý kus kontemporární hudby z dílny disidentského skladatele, jehož zaměstnávala na hudebce. Byl to zdánlivě náročný výběr, plný prstové akrobacie. Vyžadoval přesnou koordinaci pohybů během častého překřižování paží za účelem dosáhnout na klapky v teritoriu spoluhráče. Tříminutová skladba se tak jevila mnohem složitější, než ve skutečnosti byla. Kromě toho poskytovala nespočet příležitostí, abychom se s Honzou intimně dotýkali.

Udeřili jsme plnou vahou do kláves, smíření s tím, že nejspíš ztroskotáme na prvním úskalí a vybuchneme před očima pražské hudební aristokracie. Zvuk počátečního akordu se odrazil od stropu, než ho posléze Honza rozmazal ohlušujícím dupnutím na pedál. Jala jsem se prudce vytloukat synkopický rytmus ve vysoké oktávě, když jsem si uvědomila, že mi koncertní stolička začíná na kluzkých parketách ujíždět pod zadkem. Prsty mi zatím sice poslušně skákaly a běhaly nahoru a dolů po klávesách, ale trup se mi nezadržitelně vzdaloval od klavíru, jako bych hrála na tekoucích píscích. Postupně jsme se s Honzou naklonili až do pravého úhlu, s pažemi nataženými jak jen možná nejdál od těla. Nakonec nám nezbylo, než si stoupnout.

Bez přerušení jsme pokračovali v hraní ve stoje a snažili se během rozhýbané interpretace neuklouznout na mokré podlaze.

„Bacha!“ Honzovi se zázračným způsobem podařilo uvolnit levou ruku. Chňapnul po živé koncertní stolici a, aniž by druhou rukou přestal bušit do kláves, přitáhl ji během krátké pauzy zpátky pod můj zadek.

Bez zaváhání jsem dosedla na koženkový polštář a upevnila vratkou kontrolu nad lepkavou klaviaturou. Podvědomě jsem zároveň akcelerovala, abych měla vystoupení rychle za sebou. Přibližně v půlce skladby naše koncertní stolice opět započala cestu směrem do kulis. Klouzala dozadu po parketách jako koráb po hladině teplého moře.

Slyšela jsem smích pobaveného publika. Nejspíš jsme s Honzou vypadali jako dvojice klaunů v groteskní snaze o koncertní přednes. Nevynechali jsme jediný úder a přesto se nám podařilo neposlušnou stolici přisunout zpět na místo.

„Bravo!“ Následoval výbuch spontánního veselí v hledišti.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak profesorka Drozdová v druhé řadě omdlívá matce do náruče.

Koncertní stolice nám pod zadkem ujela nejmíň třikrát, než jsme se statečně probojovali k poslednímu akordu. Když jsme se s pak Honzou klaněli publiku, koncertní sál se ještě otřásal kolektivním záchvatem smíchu. Několik členů poroty si utíralo slzy z očí.

„Asi byste měli vědět, že pan Kopelent tuhle skladbu složil trochu jinak, než jsme vám ji tu zahráli. Určitě přitom nepočítal s klouzající židlí.“ Cítila jsem se povinna poradit porotě, aby pódium nechali dobře vytřít, než budou odpoledne pokračovat v soutěži. „Promiňte, ale vaše podlaha je zmáčená dětským potem.“ Prozradila jsem jim.

Moje nevinná poznámka vyvolala nový výbuch smíchu a napětí v koncertním sálu zázračně povolilo. Lomoz sklápěných sedátek a zvuk skřípajících židlí oznámil čas k obědu. Všichni se hladově hnali ke dveřím.

Bez ohledu na to, jak strašně jsme se s Honzou v krajském kole zostudili, byli jsme na sebe poprvé hrdí.

Konečně bylo naše martyrium u konce.

„Dneska mě máš na svědomí, Mirando! Jak sis jen mohla dovolit pustit hubu na špacír před krajskou porotou?“ Profesorka Drozdová, zelená v tváři, vypadala na infarkt. „Co tě to proboha napadlo?“ Křečovitě žvýkala jantarovou špičku na chodbě.

S úžasem jsem ji pozorovala, jak si cpe dovnitř bílou Dunhillku opačným koncem. Byla tak dezorientovaná, že si zapalovačem zažehla filtr.

„Tohle bude moje profesionální smrt!“ Vyskočila do vzduchu v snaze uhasit prudký plamen. „Nikdo mě teď v Praze nebude už brát vážně. Můžu si rovnou požádat o důchod.“

Ředitelka se tolik soužila představou následků našeho výstupu, že si kromě cigaret za celou polední pauzu nevzala nic do úst. Později k večeru, při slavnostním vyhlašování cen, vedle nás truchlivě seděla v poslední řadě. Zdálo se, že tvrdý led v jejích modrých očích taje. Očividně se musela přemáhat, aby nedala průchod bolestnému zklamání. Když se porota dostala ke čtení výsledků čtyřruční kategorie, profesorka Drozdová si srdceryvně povzdechla a sevřela opěrku sedátka v očekávání nejhoršího.

„Vážené dámy a pánové.“ Odkašlal si významně předseda komise. „V kategorii nejmladších soutěžících získávají první cenu . . .“ tajuplně rozlepil zapečetěnou obálku, „Miranda Urbanová s Janem Pekařem!“

„Cože? To přece nemůže být pravda!“ Obvykle rezervovaná ředitelka se divoce vymrštila z křesla a vrhla se mi kolem krku. „Moje milovaný zlatíčka! Vyhráli jste mi první cenu!“

Vypadalo to, že mě chce uškrtit.

Rudá v tváři jako zářící neónová hvězda na nedalekém Internacionálu, postrkovala nás ke schůdkům na jeviště. Členové poroty se na nás uznale usmívali a publikum rodičů nepřejícně tleskalo. Z přítmí vyšlehlo pár blesků fotoaparátu. Hrstka méně úspěšných pedagogů se nakysle přemáhala profesorce Drozdové gratulovat.

„Máš ty ale štěstí, že jsi dostala do ruky takové ryzí talenty.“ Slyšela jsem, jak pražské kolegyně ředitelce podkuřují. „Kde jsi k nim přišla?“

Prošedivělý pianista pověřený řízením odborné poroty nám přede všemi slavnostně předal zlatou medaili a kytici povadlých karafiátů.

„Váš dnešní výstup nepochybně patří k jednomu z nejoriginálnějších kusů, které jsme tu za posledních osm let viděli.“ Vyhlásil pohnutě. „Absolutně dokonalá souhra zdánlivě chaotických elementů!“

Publikum rodičů jako na povel odměnilo jeho chvalořeč o poznání srdečnějším potleskem. Neušlo mi, že se profesorka Drozdová rozplakala štěstím.

„Z tohoto důvodu se celá porota shodla, že ve vašem případě učiníme mimořádnou výjimku z pravidla.“ Uznávaný profesor pokračoval v projevu, když utichl bouřlivý aplaus. „Navzdory mladému věku jste si svým výkonem zasloužili postup na celostátní úroveň.“

Pod jevištěm cvakla spoušť foťáku a do očí mi udeřil blesk.

„Ne!“ Vrhla jsem na Honzu zdrcený pohled. „Houby.“

„Ano! Ach ano!“ Naše vznešená profesorka klavíru vzrušeně objala máti a celou ji zulíbala. „Dokázali jsme to!“

 

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Chapter TWO

Bitter Velvet Chapter THREE Part 1-4

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

2
Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Autoři komentářů
zart Autoři posledních komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
zart
Člen
zart

Pěkná pakáž. Zažil jsem na základní škole podobné poměry o pár let dříve (1960-1966). Děti byly potomci podivných rodičů, kteří zažili protektorát a válku. Učili nás psychopaté, nejhorší byli toho ženského pohlaví (arogantní přičinlivé soušky učitelky). Všechny děti byly nějak postižené sociálně, duševně nebo byly i debilní. Okana se neotvírala, prdělo se o stošet, na správné škole to nehorázně smrdělo výkaly, močí, špínou, potem vylučovaným strachem. Nejslušnějším žákem byl jeden cikán, jmenoval se Žiga, měl jedno oko, vypadal jako náš táta, a asi 3x propadl. Seděl klidně v poslední lavici a nevšímal si jak všichni učitelé a my žáci blázníme.… Číst vice »

zart
Člen
zart

Ten Žiga při vyučování jen seděl, pozoroval a nezlobil. Učitelé z něj nevytlačili jediné slovo. Bylo zbytečné jej nutit, něco se učit, zkoušet jej. Přesto prošel do dalšího ročníku, aby se jej zbavili. V příštím roce už ve škole nebyl, na zvláštní školu jej nepředali. Zvolil ideální taktiku. Tak se na to musí v pekle – stávkovat od narození do smrti. A nakonec se ukáže, že vás peklo nechce pustit ani tak, i když mu nejste k ničemu, raději vás budou čerti živit. V momentě, jak naučíte kočky číst a psát, budou z nich stejní idioti jako z nás. Jen… Číst vice »