Hořký samet: Golgota (8. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola 2, část 1-3, Hořký Samet

Kapitola druhá (část čtvrtá)

Labutí píseň

 

TOHO ROKU jsme slavili smutné Vánoce. Nakyslý pach epichlorhydrinu vanul z garáže do kuchyně a mísil se s vůní skořice a vanilkových rohlíčků. Týden před Štědrým dnem se náhle oteplilo. Z postele jsem pozorovala tající rampouchy na střeše Šimkovic vily a naslouchala vodě bublající v prorezlých okapech. Pro zábavu jsem si četla pohádky a vyráběla vánoční dárky pro členy své rodiny. Na plicích mi sice odlehlo, ale srdce jsem měla beznadějně zlomené. Máti si postavila hlavu, že se na konzervatoř nevrátím, a odmítala vzít na vědomí jakékoli polehčující okolnosti, jež by zmírnily její krutý rozsudek. Aby toho nebylo dost, nová antibiotika, která mi předepsala paní doktorka v Motole, mi v ústech zanechávala nahořklou pachuť. Každých osm hodin jsem polykala prášky a myslela na hřiby satany, které jsme na konci prázdnin nasbírali v místním lese.

Otec nechal vánoční nákupy na poslední chvíli. Teprve Štědrého dne ráno se rozhoupal jít koupit stromeček a kapra. Všude už bylo beznadějně vyprodáno a sjezdil prý kvůli tomu půlku okresu. K poledni se vrátil domů s pokroucenou jedličkou v kufru a mrtvou rybou v síťovce. Předchozí léta vždycky s předstihem kupoval živého kapra a nechával ho plavat ve vaně až do Štědrého dne. Dopoledne kluzkou rybu nemilosrdně vylovil a v kuchyni ji klepnul do hlavy kladívkem. Vykuchal kapra dlouhým nožem a z těla mu seškrábal šupiny. Podobaly se lesklým mincím. Sušili jsme je na topení a na Nový rok si je rodiče nacpali do peněženky jako záruku prosperity.

Další místní pověra tvrdí, že když se člověk během dne poctivě postí, může na Štědrý večer spatřit zlaté prase. Vynechala jsem proto snídani a po dvou týdnech marodění poprvé vstala z postele, abych sestře v jídelně pomohla ozdobit zakrslý stromek elektrickými světýlky. Nikdy předtím jsem se neúčastnila zákulisních příprav na Vánoce. Teď, když jsem viděla, jak se věci doopravdy mají, začínala jsem si přát, abych bývala nikdy nepřestala věřit na Ježíška. Vánoce se jevily mnohem krásnější, dokud byly zahaleny závojem tajemství. Rodiče mě předchozí roky v předvečer oslavy posílali na procházku s Martou. Brodívala jsem se zmrzlým sněhem a počítala blikající stromečky v rozsvícených oknech a zasněžených zahradách. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím domů. Jakmile jsem s tlukoucím srdcem stanula ve dveřích, ozvalo se zevnitř cinkání Ježíškova zvonečku. Cililink. Probíhala jsem domem a hledala kouzelnou jedli, která se pnula mnohem výš než jenom do stropu a zářila pravými hvězdami a kometami.

Tentokrát jsem o Vánocích nespatřila ani zlaté prase, ani jsem nepocítila sebemenší záchvěv vzrušení. Otec u stromečku zacinkal zvonečkem. Celé sváteční představení byla prachobyčejná iluze. Když jsem prohlédla pozadí kouzelných triků, magie Vánoc mi zdaleka nepřipadala tak přitažlivá. Skromná hromádka balíčků pod nazdobenými větvemi ve mně nevyvolala bezbřehý příval vděku. To, že mi dárky neposlalo nebe, ale rodiče je koupili v obyčejném obchodě, jim značně ubíralo na hodnotě. Už mě tolik nebavilo dostávat věci. Připadalo mi teď mnohem víc vzrušující obdarovávat ty druhé. Pozorovala jsem rodiče a Martu, jak trhají papír z dárků, které jsem vyrobila během své rekonvalescence. Otec rozbalil dřevěný popelník. Máti ode mě dostala ručně vyšívanou utěrku a Marta korálkový náhrdelník.

Po slavnostní večeři jsme se shlukli kolem máti u klavíru jako za starých časů a zpívali české koledy. Mírumilovná atmosféra v naší domácnosti však byla výsledkem dočasného příměří. Od Štěpána jsme se sestrou byly opět na válečné stezce s naší milovanou máti. Každá z nás však bojovala z úplně opačných důvodů. Marta si mohla vybrečet černě orámované oči, protože se nechtěla vrátit do Liberce. Já jsem naopak nepřestávala bulet, poněvadž jsem se svých studií odmítala vzdát.

Spojeným úsilím jsme do konce roku prolily jezero slz. Zvuk práskajících dveří a skřípajících zubů se rozléhal po celém domě. Sváteční atmosféra zhořkla výčitkami. Otec se nejprve v roli smírčího soudce pokoušel hasit prudký svár a dovést nás ke kompromisu. Když na sebe máti s Martou začaly ječet uprostřed silvestrovské oslavy, opustila ho trpělivost. Bylo jasné, že chladný rozum nikdy nepřemůže vír zjitřených ženských emocí. Nezbývalo, než se uchýlit k hrubé síle. S otevřenou pusou jsme se sestrou zíraly, jak si otec přehodil protestující matku přes rameno a odnesl ji po schodech do ložnice jako nějaký neandrtálský válečník. Nedbaje bušení drobných pěstiček do svalnatých zad, pevnou rukou otočil klíčem v zámku. Za zavřenými dveřmi chvíli doznívaly neartikulované zvuky předem prohraného zápasu, než posléze v celém domě zavládlo hrobové ticho.

Rodiče jsme toho večera už nespatřily.

Neměla jsem tušení, co otec s máti v noci provedl, ale na Nový rok ráno vypadala jako vyměněná. Zdála se podivně klidná a smířená, když nám u snídaně oznámila svoje novoroční předsevzetí. Marta mohla odejít z textilní školy pod podmínkou, že začne pracovat a postupně rodičům splácet náklady spojené s neúspěšným studiem. Co se mě týkalo, máti také nakonec obměkčila svoje srdce. Rozhodla, že jestliže mě místní dětská doktorka shledá úplně zdravou, dostanu ještě jednu šanci vrátit se k baletu. Otec se máti na oplátku zaručil, že si v novém roce promluví a ředitelem Babou o neprofesionálním chování soudružky Krůtové.

Tak, holky.“ Zavelel u novoročního oběda. „Hezky se mamince omluvte a potřeste si s ní rukou na znamení míru.“

Zapila jsem své vítězství sklenicí broskvové limonády Broňa.

Na zdraví.“ Rodiče s Martou si ťukli Bohemia sektem. „Ať je tenhle rok šťastnější než ten minulý!“ Všichni jsme se s chutí pustili do čočkové polévky a uzeného masa s bramborovými knedlíky.

 

PO TŘECH králích mi doktorka na zdravotním středisku zkontrolovala stetoskopem plíce. Pozorně mě změřila a zvážila a doporučila mi přibrat tři kila. Podle jejího názoru jsem sice byla zdravotně způsobilá k návratu na konzervatoř, ale kladla mi důrazně na srdce, abych se během prvních týdnů fyzicky nepřetěžovala. Musela jsem pak matce odpřisáhnout, že se budu během hodin klasického tance držet zpátky.

To je nám překvapeníčko!“ Ivana Chudá mě ironicky přivítala, sotva jsem vplula do šatny v Domě Železničářů. „Nemůžu uvěřit svým očím.“ Ušklíbla se nakysle. „Nemyslela jsem si, že tě tu ještě uvidíme.“

Soudě podle Ivančina nového kožichu z králičí kůže, u Chudých měli toho roku mimořádně bohaté Vánoce.

Vidíš. Mě zase vůbec nepřekvapuje, že sis něco nemyslela.“ Bez zaváhání jsem odsekla a pomyslela si. „Všichni dobře víme, že v hlavě nemáš mozek.“ Pohladila jsem proti srsti chlupy jejího kabátu. „To jsou polární krysy?“

Ačkoli jsem si na tvář nasadila sebevědomou masku, v hloubi duše mnou Ivančina uštěpačná poznámka silně otřásla. Žádná ze spolužaček se očividně neradovala z mého návratu. Všechny nejspíš tajně doufaly, že můj odchod ze zdravotních důvodů naplní pololetní kvótu neúspěšných studentek. Hozené kostky se teď však ocitly zpátky na stole. Neušlo mi, jak po mně vysoká Bára Dufková zklamaně pokukuje. Během svátků o kus povyrostla. Nechtělo se jí zpátky na pozici nejhorší tanečnice ve třídě.

Jakmile jsem vstoupila do studeného sálu, soudružka Krůtová viditelně pozvedla obočí, ale tvářila se, jako by mě neviděla.

Šup. Šup. Všechny rychle k tyči.“ Poklepala prkennou podlahu hůlkou. „Projedeme si teď v kuse celou choreografii. Jsem zvědavá, kolik se vám toho přes svátky vykouřilo z hlavy.“

Zaujala jsem svoje místo u okna mezi Kristýnou Varhánkovou a čokoládovou mulatkou v naději, že odkoukám jejich pohyby a později se doučím celou sestavu. Po pár krocích jsem ale s hrůzou zjistila, že mám po měsíci lenošení beznadějně zatuhlé tělo. Po chvíli mi došel dech. Vypadla jsem z rytmu a jen sporadicky skečovala jednotlivé figury komplikované choreografie. Nakonec už jsem nedokázala počítat kroky a zakopla uprostřed otočky.

Nemělo cenu pokračovat.

Ostatní spolužačky se kolem mě dál pohybovaly se strojovou přesností. Jejich paže a nohy mechanicky pumpovaly studený vzduch jako kovové písty a připomínaly mi parní lokomotivu z nedávné noční můry. Dokonce i Bára Dufková teď tancovala mnohem lépe než já. Dolehla na mě syrová pravda. Ujel mi zkrátka vlak.

Soudružka Krůtová mě už nepochybně odepsala. Dříve by mě ihned nemilosrdně ztrestala, kdybych se opovážila přerušit cvičení. Teď si mě vůbec nevšímala. Nenamáhala se mě ani uhodit holí. Byla jsem pro ní vzduch.

Promiňte, soudružko.“ Provinile jsem se ozvala.

Copak, děvenko?“ Její hlas zněl skoro přátelsky, když se ke mně přece jen nakonec otočila. „Proč netancuješ?“ Tenké rty se jí zúžily ve zlomyslném úsměvu. „Být tebou, tak tvrdě makám. Pololetní zkoušky jsou už za tři týdny.“

Nevím, kde začít.“ V krku se mi vzpříčil hořký knedlík. „Nedokážu si zapamatovat všechny kroky. Potřebovala bych, abyste mě celou choreografií pomalu provedla.“

No ne? Ty ode mě něco potřebuješ?“

Buďte tak hodná.“ Panáčkovala jsem. „Prosím. Pomozte mi.“

A proč bych to měla dělat?“ Soudružka Krůtová hovořila odporně nasládlým hlasem. „Už chápeš, kdo z nás dvou na konzervatoř nepatří? Máš akorát velkou, nevymáchanou hubu, ale talentu, ani co by se vešlo za nehet.“

Studánky očí mi přetekly slzami. „Proč jste ke mně tak nespravedlivá?“ Odvážila jsem se vzepřít. „Co jsem vám udělala?“

Bývala bych byla radši, kdyby mi soudružka Krůtová vztekle nafackovala, nebo mi za trest zmalovala zadek holí, než aby mi krutě odepřela možnost dohnat zmeškané učivo. Chvíli to vypadalo, že jsem ji svou upřímností přece jen vyprovokovala k brutální odvetě, když netrpělivé klepání na dveře přerušilo eskalující konflikt.

Co se mě týče, Urbanová, tak už tu vlastně ani nejseš.“ Stačila ještě zasyčet než přešla na opačnou stranu sálu. „Nechápu, co ode mě ještě chceš. Dej mi alespoň jeden důvod, proč bych s tebou měla ztrácet čas.“ Stiskla pak kliku u dveří a otevřela je prudce dokořán. „Koho to sem, sakra, čerti nesou?“

Spatřila jsem na prahu stát svoje rodiče.

Jsme tu správně v 1. B?“ Ptal se hlubokým hlasem otec.

Soudružka Krůtová před ním podvědomě couvla.

Co, co pro vás mohu udělat?“ Zakoktala. „Jsme uprostřed vyučování. Nemohu se vám teď věnovat.“

Jmenuji se Urban.“ Otec hovořil autoritativně jako školní inspektor. „Klidně dělejte, jako bychom tu nebyli.“ Sebevědomě stiskl profesorčinu pihatou rukou. „Nemáme v úmyslu rušit vás při práci, soudružko. Omlouvám se, že jsme se předem neobjednali.“ Aniž by čekal na svolení, pobídl matku, aby ho následovala dovnitř místnosti. „Prosím, pokračujte v tom, co jste doposud dělala. Přišli jsme se podívat na Mirandu. Zajímá nás, jak pracuje.“

Soudružka Krůtová jen s námahou zakrývala rozčilení. „Asi jsme si nerozuměli. Takže vy jste Mirandini rodiče? Za normálních okolností něco takového není dovoleno.“ Nervózně mžikala. „Tohle je opravdu neobvyklá situace.“

Máme k tomu vážné důvody.“ Máti vypadala nebezpečně půvabná v přiléhavém kabátku a s černým kloboukem na hlavě. „Předtím, než Miranda onemocněla, upadla prý během vaší hodiny na mokrých schodech.“ Trpce se usmála a proklála tlustou učitelku vědoucím pohledem. „Sloužící lékařka na nemocniční pohotovosti v Motole nás upozornila na krvavé modřiny na Mirandiných hýždích. Nemůžete se potom divit, že se s manželem chceme přesvědčit, v jakých podmínkách naše dítě studuje.“

Doufám, že vám naše soukromé vyšetřování nebude vadit.“ Otec se rozhlížel po sále jako Sherlock Holmes.

Pihy na obličeji soudružky Krůtové najednou úplně vybledly. „Ovšem, že ne. To se rozumí.“ Polkla naprázdno. „Pravda, mramorové schodiště ve vstupní hale bývá po ránu značně kluzké. Nechápu, proč ho ti železničáři pořád vytírají.“ Vysvětlovala. „Nedovedete si představit, jak mě mrzí, že si Miranda způsobila takové zranění.“ Soucitně na mě pohlédla a nestyděla se ke mně přistoupit, aby mě demonstrativně pohladila po vlasech. „Chudinka malá. Bylo toho na ní od začátku školního roku víc než dost.“

Ale proč právě ona?“ Otec si pozorně prohlížel moje spolužačky. „Zajímalo by mě, jestli je tu ještě někdo jiný, komu se stala podobná nehoda.“

Holčičky se na sebe vyděšeně podívaly a začaly se ošívat u tyče.

Začíná se připozdívat.“ Soudružka Krůtová se scvrkla z tlusté krajty tygrovité na obyčejnou ještěrku. Bezradně vzhlédla k hodinám na zdi. „Raději si o tom všem popovídáme až na konci vyučování.“

Rodiče se usadili na lavici u dveří a se zaujetím pozorovali, co se bude dít.

Tak honem, děvčátka. Ještě jednou si pomalu, krok po kroku, od začátku projedeme celou choreografii.“ Soudružka nenápadně odložila hůl a jala se bodře vytleskávat zpomalený rytmus. „Musíme dát Mirandě šanci, aby se to pořádně naučila.“ Nepřestávala mě zahrnovat zářivými úsměvy.

Kousla jsem se do jazyku, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Podobně jako Rumburak v Arabele, bývalá šantánová hopsanda v mžiku dokázala změnit hlas i řeč těla. Málem bych si ji spletla s Mary Poppins. Do konce hodiny mi trpělivě opravovala baletní postoje a vysvětlovala každý technický detail, dokud jsem si nezafixovala dlouhou sekvenci pohybů.

Miranda bude na sobě muset ještě pořádně zapracovat, aby dohnala všechno, co zmeškala během nemoci. Ovšem při její inteligenci a talentu to nepochybně zvládne levou zadní.“ Slyšela jsem ji říkat máti na konci lekce.

Neměli bychom požádat ředitelství školy o odklad zkoušky?“ Bručel otec.

Kdepak. To nebude zapotřebí.“ Horlivě ho ujišťovala soudružka. „Mám v úmyslu věnovat Mirandě pár hodin volného času. Když bude do konce ledna dvakrát týdně docházet do školy o hodinu dřív, ráda jí pomůžu všechno dohnat.“

 

RODIČE NEPOCHYBNĚ udělali na soudružku Krůtovou silný dojem. Začala se ke mně chovat tak dobře, že jsem si až přála, aby s tím přestala. V úterý a ve čtvrtek ráno jsem pod jejím dohledem v ledovém sále praktikovala strečink. Už na mě nemusela vztáhnout ruku, aby se mi pomstila. Sama sobě jsem si teď před jejíma očima dobrovolně působila nevýslovná muka, což jí očividně působilo radost.

Zvedni pravou nohu na tyč a sklouzni dolů do provazu.“ Soudružka Krůtová mi po ránu dýchala za krk. „Tak a teď si hezky přitáhni hlavu ke kolenu a narovnej záda.“ V zrcadle na mě zezadu mířila hůlkou, jako nabitou puškou. „Vidíš! Tak je to správně.“

Ze všeho nejradši mě viděla cvičit na prochladlé podlaze. Od rána se nemohla dočkat, až mi poručí roztáhnout zatuhlé nohy do ekarté a přitisknout břicho na zem.

Tak a teď si pro změnu dáme košíček.“ Labužnicky mi nařídila ke konci hodiny.

Bylo to moje nejneoblíbenější cvičení. Bývala bych přísahala, že teplota v sále byla několik stupňů pod nulou. V leže na břiše jsem se neochotně vzepřela pažemi o zem a zaklonila páteř v snaze přitáhnout si špičky špinavých piškotů až k temeni hlavy. Celá moje váha přitom spočívala na pupíku.

No tak.“ Odfrkla si soudružka. „Chybí ti pár centimentrů.“

Moje tělo tvořilo jediný oblouk. Byla jsem jako had, zakousnutý do vlastního ocasu. Jen úzká mezera dělila má chodidla od hlavy. Ale ať jsem se snažila jak jsem chtěla, zmrzlé obratle mě odmítly poslouchat. Nedokázala jsem začarovaný kruh uzavřít.

Nejde to.“ Kousla jsem se do rtů.

Dovol, abych ti trochu pomohla.“ Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, soudružka mě pevně uchopila za kotníky.

Slyšela jsem hlasité lupnutí v páteři.

Vidíš?“ Zasmála se. „Všechno jde, když se chce.“

Podrážky piškotů mi teď pohodlně spočívaly na temeni hlavy, ale ztratila jsem přitom cit v nohou. Viděla jsem nad sebou pihatou profesorku vzhůru nohama. Zdála se nadmíru spokojená s výsledkem své práce.

Můžeš si dát pohov.“ Rozverně klepla hůlkou do podlahy, aniž by jevila sebemenší starost o můj zdravotní stav.

Nemůžu.“ Zaskučela jsem. „Jsem zablokovaná.“

Neboj. To se v baletu stává každou chvíli.“ Mávla nade mnou rukou. „Hnedka to spravíme.“ Násilím mi odtrhla nohy od temena a stlačila je k zemi.

V páteři mi znovu luplo, tentokrát ještě o poznání hlasitěji než předtím, ale zázračně se mi uvolnila záda. Mohla jsem se hned postavit na nohy a zbytek dopoledne tančit u tyče. Zdálo se dokonce, že osteopatický zákrok soudružky Krůtové učinil mou páteř ohebnější. Obratle se mi najednou natahovaly kolem míchy jako na gumičce. Bývala bych mohla přemýšlet o kariéře hadí ženy.

Soudružčiny metody byly možná trochu neortodoxní, ale přinesly nečekané výsledky. Za tři týdny jsem se opět dostala do formy a složila pololetní zkoušku. Porota mé chvályhodné úsilí odměnila krásnou čtyřkou s hvězdičkou.

Když na sobě budeš dál pracovat, můžeš to na konci roku dotáhnout na trojku minus.“ Slibovala soudružka Krůtová.

Konečně jsem viděla světlo na konci tunelu.

Začínalo se mi dařit. Martin mi nabídl, abych s ním nacvičila duet ve školním představení. S profesorkou Kudrnovou jsem nastudovala novou skladbu pro čtyři ruce. Každý čtvrtek jsme muzicírovaly ve sklepení Rudolfina. O sobotách jsem docházela na Akademii za Barčou, dokud socha baletky nebyla hotová. K jedenáctým narozeninám jsem od otce dostala pravou balerínu posetou falešnými diamanty. Když jsem si ji pak druhého dne ráno oblékla na hodinu klasiky, Ivanka Chudá zezelenala závistí.

Sluneční paprsky na začátku března nezadržitelně pronikaly oknem baletního sálu a pomalu ohřívaly zatuchlý vzduch. Zdálo se, že mě nic nemůže zastavit na cestě ke štěstí, když jsem jednoho rána při cvičení pocítila nepříjemné brnění v bederní části páteře.

Co je s tebou, Urbanová?“ Soudružce Krůtové nic neušlo. „Bolí tě noha?“

Ale. Mám v ní trochu křeč.“ Masírovala jsem si stehno. „To přejde.“

Baletky jsou zvyklé potlačovat fyzickou bolest. Rozhodla jsem se ignorovat varovný signál a pokračovala v tanci.

Několik dní mě pak střídavě pálilo a mrazilo v pravé noze, jako by mi v žilách špatně kolovala krev. Bolest v kříži nepřestávala narůstat. Někdy mi bleskově vystřelovala z kyčle až do palce u nohou. Pokaždé jsem se musela kousnout do rtů, abych nevykřikla bolestí. Bála jsem se, že se prozradím a budu muset jít k doktorovi. Mlčky jsem trpěla a jako malá mořská víla tančila po neviditelných střepech. Naučila jsem se navzdor nesnesitelné bolesti roztáhnout rty do sličného úsměvu a předstírat, že se pohybuji s lehkostí.

Poslyš Urbanová. Nebortí se ti náhodou klenby?“ Soudružka Krůtová mě zaměřila ostřížím zrakem. „Ukaž nárty.“ Podezřívavě mi proklepala podrážky růžových špiček dřevěnou hůlkou. „Řekni matce, ať tě vezme k ortopedovi.“

Extrémní ohebnost chodidel je pro baletky nepostradatelná. Sólistky by dokonce měly umět přitlačit palec u nohou až dolů k patě. Plochá chodidla automaticky znamenala profesní konec. Nemohla jsem nadále ignorovat zhoršující se situaci a musela se svěřit máti. Několik dní před Velikonocemi jsem se na zdravotním středisku podrobila vyšetření zkušenou dětskou lékařkou. Bezradně mi proklepala záda a poslala mě na kontrolu do Klimentské nemocnice.

Na zelený čtvrtek jsem se po ránu zády opírala o oprýskanou zeď na přelidněné nemocniční chodbě. Všechny židle zabírali prošedivělí pacienti s bolavými kyčlemi a artritidou. Brněla mě noha, ale neměla jsem se kam posadit. Dlouhé hodiny jsme s máti čekaly, než nasupená sestra vyštěkla moje příjmení ze dveří.

Urbanová!“

Odložila jsem si šaty v předsíňce a bázlivě vstoupila do ordinace.

Doktorka Petříčková, maličká a kulatá jako balón, mě překvapila svou dobrosrdečností. Pod obrovským rozteklým zadkem jí komicky vyčuhovala tenká noha kancelářské židle, ale sedadlo nebylo vůbec vidět. Chvíli mě zpovídala a přitom vyťukávala mé osobní údaje na elektrickém psacím stroji. Odhadla jsem její váhu na sto čtyřicet kilo.

Když mi bylo jako tobě, bejvala jsem taky jako proutek.“ Tlusté prsty jí běhaly po klávesách jako profesionální klavíristce. Když se dozvěděla, že chodím na taneční konzervatoři, překvapivě prohlásila, že v mládí toužila být baletkou. „Tohle se ti stane, když s baletem najednou přestaneš.“ Buclatýma ručkama si demonstrativně ohmatala pneumatiky tuku.

Navzdory značné nadváze se ortopedka pohybovala čile. Vyskočila z otočné židle a jala se mě vyšetřovat na lůžku. Funěla přitom jako lokomotiva. Zkušeně mi projela páteř špalíčky prstů a bleskově na stroji naklepala žádost o rentgen. Po obědě jsme se s máti vrátily do ordinace a paní doktorka si pečlivě prostudovala černobílý obrázek proti světlu nástěnné lampy.

Nezdá se mi, že by bylo s Mirandinou kostrou něco v nepořádku.“ Naježila obočí a mumlala chvíli v latině. Posléze se obrátila k máti. „Problém s bortícími se klenbami je nejspíš spojený s náhlým růstem na začátku puberty. Napíšu Mirandě vitamín D a kalcium. Doufejme, že se to časem upraví.“ Dívala jsem se, jak bubnuje do kláves. „Pro jistotu vás ještě zítra pošlu na krev.“ Dodala. „A když už jsme u toho, můžete se taky zastavit na neurologii.“

Druhého rána jsme s máti za úsvitu zahájily oslavy Velkého pátku návštěvou nemocnice. Zatímco v Getsemanské zahradě políbil Jidáš Ježíše na tvář, podrobila jsem se na lačno odběru krve. Mladičká sestra mi opakovaně zapíchla jehlu do předloktí, než se posléze trefila do žíly. Překvapilo ji, že jsem ani nemrkla. Nepřestávala mě chválit za moji statečnost. Později mě máti doprovodila o patro níž na neurologii. Žvýkala jsem na chodbě suchý rohlík a dlouhé hodiny nešťastně pozorovala procesí pacientů o berlích a na vozíčcích, hrnoucí se dovnitř a ven skrze dveře ordinace.

Další.“ V poledne jsem přišla na řadu.

Neurolog měl holou hlavu a hustý černý knír. Připomínal mi průvodčího ve vlaku. Když mi poklepával kolena kladívkem, pískal si vesele pod fousy. „Nervové reflexy jsou v pořádku.“ Svítil mi baterkou do očí. „Budu vás ale ještě muset poslat na EEG, abych mohl definitivně potvrdit diagnózu.“ Řekl matce. „Zkusím brnknout doktorce Fouskové do čtvrtého patra, aby Mirandu prohlédla, než začnou svátky.“ Dívala jsem se, jak točí číselným kotoučem na telefonu. „Haló Martičko. Jak jsi dneska na tom? Mohla by ses mi odpoledne mrknout na jednu malou baletku?“ Perlil do sluchátka. „Díky, zlato. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“ Plešatý neurolog položil telefon a nadiktoval sestře žádost o vyšetření.

Musím vás varovat, že se jedná o vcelku nepříjemné vyšetření.“ Vzpomněl si, když šarmantně potřásal matce rukou. „Ale jako baletka bude Miranda nejspíš asi zvyklá na bolest.“

Přesunuly jsme se výtahem do posledního patra v podkroví nemocniční budovy. Smaltová cedulka na dveřích hrdě hlásila jméno vyšetřující lékařky. Ačkoli zima dávno skončila, prázdná čekárna s nízkým stropem byla nesnesitelně přetopená. Po půl hodině čekání nám procházející zdravotní sestra stroze sdělila, že si doktorka Fousková odskočila na oběd. Začínala jsem šilhat hlady. Máti se posléze odvážila sjet výtahem do přízemí a koupila nám v bufetu ruské vejce v umělohmotných miskách. Jedly jsme je pomocí plastikových vidliček a přitom hlídkovaly před dveřmi ordinace.

Není to absurdní?“ Konstatovala trpce máti. „Narodila jsem se v rodině doktorů, ale nikdo z nich pro tebe nehne prstem. A to nemluvím o tom, že je moje matka osobně zodpovědná za zoufalý stav současného zdravotnictví.“

Doktorka Fousková si protáhla polední pauzu do pozdního odpoledne. Kristus pán pomalu umíral na kříži. Kolem třetí se máti rozhodla ventilovat narůstající frustraci a šla zavolat otci z veřejného telefonu na konci chodby. Naštěstí byl doma. Vyslechl si její výčet stížností na socialistické doktory a slíbil, že pro nás k večeru přijede autem.

Opona nad Golgotou už se právě roztrhla a Kristus pán odevzdal svojí duši Bohu, když se neuroticky vyhlížející ženička v bílém plášti přihnala od výtahu. Ani ji nenapadlo, aby se matce omluvila. Bez pozdravu vrazila klíč do zámku a práskla za sebou dveřmi vyšetřovny. Po hodině znovu otevřela a zamečela moje jméno.

Tak prosím. Nezdržuj, holčičko.“ Pobídla mě nakvašeně. „Bude lepší, když během vyšetření maminka počká venku.“ Vytlačila můj doprovod ze dveří a než se chudák máti stačila ohradit, zabouchla jí je před nosem.

Vyšetřovna doktorky Fouskové sestávala ze dvou místností. První byla nacpaná světélkujícími elektronickými přístroji. Druhé místnosti zase vévodilo obrovské, strašidelné křeslo. Podivný kus nábytku na první pohled připomínal mučící nástroj z křivoklátského sklepení. Doktorka mě bez okolků požádala, abych se svlékla do kalhotek. Na rozdíl od přetopené čekárny venku, masivní radiátory uvnitř ordinace netopily. Sledovala jsem hubenou neuroložku, jak mi pevnými řemeny poutá ruce a nohy ke křeslu. Zimou mi drkotaly zuby. Natřela mi kůži krémem a pokryla tělo plastikovými přísavkami. Chvíli trvalo, než mě pomocí drátů připojila k pípajícím přístrojům ve vedlejší v místnosti.

Budu do tebe postupně pouštět stále více elektřiny, abych změřila tonickou aktivitu v tvých svalech, OK?“ Doktorka Fousková mi vrazila do úst dřevěný roubík. „Tohle musíš mít, aby sis přitom nepřekousla jazyk.“ Vysvětlila mi s odzbrojující samozřejmostí.

Sotva zmizela za dveřmi, moje tělo se začalo nekontrolovatelně zmítat v palbě elektrických výbojů. Každý z nich byl o poznání delší a silnější než ten předchozí, až jsem si připadala napůl mrtvá.

Tak to bychom měli.“ Mnula si ruce paní doktorka, když se vrátila z vedlejší místnosti. „Teď začnu vyšetřovat tvoje nárty.“ Vyndala mi z pusy uslintaný roubík. „Budu potřebovat, abys mi přesně popisovala, co a jak tě kde bolí.“

Než jsem se vzmohla k protestu, sundala plastikový obal z dlouhé, tenké jehly a zapíchla mi ji hluboko do nártu. Zatmělo se mi před očima. Podle jejích příkazů jsem pak střídavě napínala a povolovala chodidla a přemýšlela o tom, jak Kristus trpěl na kříži, když ho k němu římští vojáci přibíjeli hřebíky.

Co ti připadá horší?“ Ptala se doktorka s profesionální zvědavostí. „Když napneš nohu nebo když jí naopak povolíš?“

Nevím. Snad mě to bolí víc, když jí napnu.“ Skřípala jsem zuby.

Nedovedla jsem si představit autentičtější způsob oslavy velikonočních pašijí.

Fajn.“ Doktorka Fousková mi neuroticky vytrhla dlouhou jehlu ven z nártu. „Tak a ještě druhou nohu.“

Chvíli se mi nimrala v levém nártu, než povolila řemeny, které mě poutaly k vyšetřovacímu křeslu, a dovolila mi, abych se oblékla.

Jestli tomu dobře rozumím, v současnosti studuješ klasický tanec na pražské konzervatoři.“ Nezaujatě listovala mojí složkou. „Máš tedy v úmyslu stát se baletkou?“

Mým největším životním snem je tančit roli Odety v Čajkovského Labutím Jezeře.“ Upřela jsem k ní nadějný pohled.

Tak se na to tedy podívejme.“ Doktorka Fousková se zvedla ze židle a utrhla z nejbližšího přístroje roli počmáraného papíru. „Nervový tonus v pravém nártu máš značně nepravidelný.“ Oznámila mi, když si prohlédla nesrozumitelné grafy. „Vzhledem k tomu, ze klasický rentgen neprokázal žádné malfunkce ve struktuře kostry,“ pravila stroze, „obávám se, že zaznamenané nervové problémy souvisí s chronickou hepatitidou.“

Co to znamená?“ Vyvalila jsem na ji oči. „Konkrétně.“

Jestli krevní testy potvrdí moji diagnózu,“ neuroložka nervózně sklapla složku, „budeš mít s baletem utrum.“

Vyschlo mi v ústech a začala se mi točit hlava.

To přece není možné.“ Jazyk se mi přilepil na patro. „Investovala jsem do baletu sedm let práce.“

Budeš ráda, když budeš v dospělosti schopná normálně chodit.“ Doktorka Fousková přísně uzavřela debatu. Zamračila se a strnule povstala, jako by se nade mnou chystala vynést nejvyšší rozsudek. „Mohla bys taky klidně skončit na vozíčku.“

Její slova zněla z velké dálky jako na zpomaleném magnetofonovém pásku. Moje noční můra se stala skutečností. Zúžil se mi dech. Plameny strachu se rozhořely v plicích. Ztěžkly mi nohy. Slyšela jsem sama sebe hlasitě dýchat jako potápěč na dně oceánu. Doktorka Fousková mezitím pozvala máti dovnitř ordinace.

Podle mého názoru je vaše diagnózna předčasná.“ Máti se snažila vypadat klidně, ačkoli její roztažené nozdry svědčily o opaku. „Počkejme, co ukážou krevní testy.“

Má mysl už nedokázala vnímat okolní dění. Připadalo mi, že spolu obě ženy konverzují v hebrejštině. Nechala jsem se matkou vyvést ze dveří EEG vyšetřovny a jako v hypnotickém spánku jsem nastoupila do výtahu.

Co se, proboha, děje, Alice?“ Otec vyskočil z auta, sotva jsme vyšly z nemocniční budovy. Vypadal vyděšeně, když mu máti sdělila výsledek vyšetření. Nechala jsem rodiče diskutovat a otupěle pokračovala v chůzi. Přešla jsem po trávníku kolem dětského hřiště a opřela se o tepané zábradlí nad řekou.

Na druhé straně Vltavy se vedle Štvanice bělala velká budova Dopravních podniků, pokrytá špinavými dlaždičkami. Kdysi jsem tam pod vedením laskavé profesorky Šmídové udělala první baletní krůčky. Kolik mezitím uplynulo vody pod mostem? Pomyslela jsem si. Zdálo se to tak dávno. Oči mi překryl závoj horkých slz. Rozmazaně jsem přes něj na vlnách šedivé řeky viděla plout hejno bílých labutí.

Nebreč, Trumpetko.“ Pár těžkých tlap mi přistál na ramenou. „Pánbůh by nikdy nepřipustil, aby se ti stalo něco špatnýho.“ Otec mi něžně bručel do ucha. „Na žádným vozíku nikdy jezdit nebudeš.“

Jedna z labutí připlula k rampě, svažující se od nábřeží k hladině řeky. Jakmile se ladný pták vynořil z vody, rázem přestal vypadat ladně. Dívala jsem se, jak se labuť na krátkých nohách neohrabaně kolébá nahoru po dlažebních kostkách.

Jsem zrovna jako ona.“ Bolest hořkého zklamání mi projela nemocnou nohou. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. „Nikdy už nebudu tancovat Odetu s Martinem.“ Vzlykala jsem. Všechna moje dřina, moje sny a odříkání, se zdály úplně zbytečné. „Jsem k ničemu. Můžu se jít zastřelit.“

To nebude tak zlý.“ Otec mě vzal do náruče a odnesl do škodovky. „Maminka si myslí, že doktorka Fousková neví, o čem mluví.“ Opatrně mě složil na zadním sedadle máti do náruče. „Uvidíš, že všechno dobře dopadne.“

Otočil klíčkem v zapalování a celou cestu domů mě dojemně utěšoval.

Možná je dobře, že se vykašleš na balet.“ Kroutil volantem a nutil se do bodrého optimismu. „Víš, jak operní zpěváci a herci říkají baletkám?“ Snažil se přeřvat burácející motor. „Vývrtky!“ Otřásl se při vzpomínce na zákulisí zlaté kapličky. V divadelním bufetu prý vyslechl nejednu zlomyslnou konverzaci, zatímco čekal, až mi skončí představení. „Na vývrtku jsi zkrátka příliš inteligentní, Trumpetko.“ Uzavřel pak svůj monolog. „Zasloužíš si něco lepšího. Třeba tančit a zpívat v muzikálu jako Barbra Streisand!“

 

KREVNÍ TESTY ukázaly, že se doktorka Fousková ve své diagnóze k mému štěstí zmýlila. Vědecké zkoumání neodhalilo žádné vážnější nesrovnalosti v mém metabolismu. Moje nervy i kosti se zdály v pořádku. Klenby chodidel se mi ovšem nepřestávaly bortit a v kříži mě nadále nesnesitelně píchalo. Vzhledem k tomu, že mým přetrvávajícím problémům obézní ortopedka nedokázala přijít na kloub, rozhodla se mi doporučit, abych se odhlásila ze školy.

Vím, jak ti asi je.“ Doktorka Petříčková mě mateřsky objala tučnými pažemi, když jsem u ní byla po Velikonocích na kontrole. „Sama jsem tím kdysi prošla.“ Sledovala jsem, jak na klapkách elektrického stroje vyklepává žádost o přerušení studia. Její krátké prsty se podobaly vídeňským párkům. Napadlo mě, jestli taky tak ztloustnu, až přestanu čtyři hodiny denně cvičit u tyče.

Pár dní poté mě Barča vzala na soukromou oslavu své promoce v Akademii umění. Sbírka excentrických umělců a intelektuálů v černém oblečení stála kolem dokola mé sochy. Zamyšleně popíjeli červené víno ze sklenic od hořčice a kouřili ručně ubalené cigarety bez filtru. Jeden druhému šeptal do ucha kritické poznámky. Všeobecně hluboké úvahy se nikdy neobešly bez významných pohledů, které v sobě zároveň skrývaly několik dalších významů, podle toho, co si pod nimi zrovna kdo představoval.

Bravo.“ Pár lidí si se mnou potřáslo rukou. Někteří dokonce trvali na tom, že se se mnou vyfotí.

Díky.“ Připadala jsem si jako na vlastním pohřbu.

Ztvárněná v nesmrtelné hmotě, tyčila jsem se s rukama nad hlavou na piedestalu uprostřed ateliéru jako Mistr Hus. V mém případě však sádrový monument neoslavoval hrdinství. Stal se naopak věčnou připomínkou mého selhání.

Máš na baletku nezvykle svalnaté tělo.“ Bářin profesor mi oplzle šeptal do ucha. Uznávaný akademický sochař měl od vína červené zuby a podobal se upíru. „Kdy se můžeme těšit, že tě uvidíme na prknech, co znamenají svět?“ Do nosu mi vnikl závan zkaženého dechu. Postarší alkoholik si podle Honzy po válce vybudoval úspěšnou kariéru socháním sovětských vojáků na tancích.

Nikdy se ze mě nestane baletka.“ Odtáhla jsem se od něj. „Mám nějakej divnej problém s nohama. Ale nikdo neví, jakej.“

Igor mě naštěstí zachránil ze spárů opilého národního umělce.

Promiňte, soudruhu profesore. Nebudete se zlobit, když vám na chvíli Mirandu odvedu?“

Bářin spolužák mě zatáhl k improvizované tabuli s občerstvením.

Je sice blbý, že jsi se musela vzdát baletu, ale na druhou stranu teď zase můžeš jíst a pít, co hrdlo ráčí, ne?“ Povzbudivě na mě mrknul.

To jo. Hmm.“ Rezignovaně jsem vzdechla.

Při pohledu na důstojné profesory ládující si do bezedných úst chlebíčky s pražskou šunkou a plátky eidamu mě taky najednou přepadlo pokušení nacpat si pusu jídlem a spláchnout pachuť zklamání bublinkovou limonádou.

Dej si tohle. Přivez jsem ho včera z hor.“ Mladý sochař mi pod nos strčil papírkový talířek s krvavým jelitem, jako by četl moje myšlenky. „To ti spraví náladu.“

Tentokrát mi jelito libě vonělo. Vytáhla jsem z jednoho konce špejli a namočila ho do hořčice na talíři.

Nemůžu se dívat na to, jak jsi smutná.“ Igor mě otcovsky objal kolem ramen, zatímco jsem žvýkala střívko. „Můžu ti dát jednu nezaplatitelnou radu?“ Ukázal směrem k mojí soše. „Vidíš se támhle na tom podstavci? Krucinál, seš slavná!“ Prohlásil kategoricky. „Vyser se na dětský sny. Jediný, co tě teď musí zajímat, jsou prachy.“

Při pohledu na výraz v mém obličeji se Igor zarazil. Začal se prohrabovat v kapse kalhot, až z nich triumfálně vytáhl kovovou pětikorunu.

Každá mince má možná dvě strany, ale koukej.“ Názorně vyhodil pětikorunu do vzduchu. Chňapl pak po ní, jako by to byla moucha, a připlácl si ji na dlaň. „Panna nebo orel? Co myslíš?“ Zeptal se.

Panna?“ Pokrčila jsem rameny.

Podíval se. „Ne. Orel. Ale pamatuj si, že ti to může bejt úplně fuk.“

Jak to?“ Poraženecky jsem špitla.

No, to je přece jasný.“ Poučil mě osvíceně Igor. „Když je ta mince tvoje, není důležitý jaká strana ti padne. Pořád máš v ruce bůra, ne? Rozumíš?“ Vtiskl mi pětikorunu do dlaně. „Na její kupní hodnotě se tím nic nemění.“

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Chapter TWO

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na