Hořký samet: Hostina (4. díl)

Kapitola první

Hořký samet

část čtvrtá

 

„Tak holky. Je na čase zvednout kotvy.“ Otec sbalil plnou košili do rance a svázal ji rukávy. Hodil si náklad sameťáků na ramena a vykročil domů. Poslušně jsme za ním pochodovaly jako hejno slepic za kohoutem. Cestou dolů po pěšince vinoucí se kolem svahu Bobovky jsem před námi spatřila buclatou dívčinu na koni.

„Ahojky Vendulo. Podívej se, co jsme našli!“ Poznala jsem v jezdkyni dceru místní pěstitelky čistokrevných jezevčíků. „Nahoře všude rostou sameťáci.“

Vendulu jsem měla ráda. Byla jsem pravidelným návštěvníkem v secesní vile na druhé straně kopce, kterou Vendulina svérázná máma přetvořila na soukromou farmu. Vedle asi třicetičlenné smečky loveckých psů měli Dvorských nejméně pět koček, dva páry krav, tři koně, poníka, dvě prasata, kočkodana v kleci a kozu jménem Líza. Paní Dvorská rodičům prodávala nadbytečné mléko. Chodívala jsem pro něj dvakrát týdně přes kopec.

„Ty brďo. Dneska musel bejt váš šťastnej den.“  Dívčina přitáhla koni otěže ve snaze udržet zvíře v klidu, dokud jsme kolem ní neprošli.

„Mohl by klidně bejt i tvůj, kdybys chtěla.“ Rozšafně poznamenal otec.

„Nazdárek, Bonny.“ Poškrábala jsem koně na krku. „Neměla bys chuť na hříbek?“

S hnědou klisnou jsem pěstovala přátelský vztah. Vendula mi občas dovolila, abych se na ní projela. Bonny obvykle snědla, na co přišla, ale tentokrát očichala houbu a odvrátila hlavu.

„Kdepak ta. Je jako já. Má radši cukr.“ Vendula se zařehtala a zaryla paty klisně do slabin. „Houha, Bonny. Hni sebou.“ Klisna vesele zaržála. Než znovu vykročila, zvedla žíněný ohon a požehnala lesní stezku svými koblížky.

Kousek dál na rozcestí jsme odbočili na kozí stezku, vedoucí prudce dolů přímo k našemu domu. Musela jsem dávat velký pozor, abych neuklouzla na nánosu suchého dubového listí a neupustila vzácný náklad na zem. Kousek od našeho dřevěného plotu na konci slepé ulice jsem spatřila hlouček sousedů stojících v kruhu kolem pana Haška.

„Hele, kámo. Netahej nás za nohu.“ Slyšela jsem bručet pana Frankensteina. „Přece si vážně nemyslíš, že ti budeme věřit, že si nepamatuješ, kdes ty hříbky našel?“

Podsaditý mužíček se podobal miniaturní verzi filmového monstra. Měl skleněné oko, hrbatá záda a velkou, hranatou hlavu sedící na drobném těle.

„Přísahám bohu. Nemám nejmenší ponětí, jak se mi ty houby dostaly do trika.“ Pan Hašek nevinně kroutil hlavou. „Musel jsem je asi najít někde v lese.“

„Houbeles!“ Pan Zeman si znechuceně uplivl na zem. „S tímhle na nás nechoď.“ Plešatý fotbalista byl nechvalně proslulý mezi místními dětmi svojí zuřivou interpretací čerta během mikulášské nadílky. „Tvoje paměť není zase až tak špatná.“ Burácel. „Koukej pěkně kápnout božskou, kamaráde.“

„Jsme přece přátelé. Zkus se trochu zamyslet.“ Nejvyšší ze skupiny starousedlíků, pan Hrom, se rád stavěl do role mírotvůrce. „Co takhle dát si panáčka? To by ti mohlo rozvázat jazyk, ne?“

 „Přísahám na hrob svojí matky.“ Pan Hašek si vytrvale vedl svou. „Můj pes by vám řekl, kde jsem je našel, ale ten zase neumí mluvit.“

Ani jeden ze sousedů mu nevěřil.

„Přestaň nás tady všechny opíjet rohlíkem.“ Pan Frankenstein se začal rozpalovat. „Nechceš nám to říct, protože seš prachobyčejnej sobec. Tváříš se jako že seš jeden z nás, ale přitom si to svoje loviště chceš nechat sám pro sebe.“

Čtveřice mužů byla tak zaujata stupňující se hádkou, že si ani nevšimli blížícího se otce.

„Čest práci, soudruzi.“ Výsměšně je pozdravil. „Copak? Copak? Držíte tady schůzi uličního výboru? Měli byste si raději zaběhnout domů pro košík, než tu dokola pořád spřádat ty vaše konspirační teorie. V lese je plno hříbků jako za starých časů.“

Sousedé se ve stínu otcovy impozantní osobnosti automaticky svrkli. Jedině pan Zeman si dokázal udržet půdu pod nohama.

„Tě pic, Jirko.“ Pevně otci potřásl pravicí a zkoumavým okem přeměřil obří ranec na jeho ramenech. „Vážně jsi to všechno našel tady v lese? Myslel jsem, že houbařská sezóna dávno skončila.“

„To víš, kamaráde. Snad si nemyslíš, že jsem ty zlatý sameťáky propašoval ze západu přes německou hranici?“ Otci se podařilo všechny rozesmát.

Povědomé skřípání vrátek oznámilo příchod další drbny. „Páčku. Tsou mici.“ Pan Šimek se přihrabal na scénu. Když spatřil naší sklizeň, upustil na zem svoje náčiní. „Notmě odruž. Destě símvás šlitový chbů?“

„Chce vědět, kde jsme to nasbírali.“ Přeložila jsem.

„To se ví, že chce. Aby ne.“ Martin zarytý výraz naznačoval, že kdyby to záleželo jen na ní, žádný ze sousedů by se nic nedozvěděl.

„Máte teda štěstí, že mám zlatý srdce.“ Otec často říkával, že by do něj většina místních ani nekopla, kdyby ho našli mrtvého v pangejtu. „Přece mě znáte. Nebo ne?“ Rošťácký úsměv mu pohrával na rtech.

„Vždycky jsi pro nás měl pochopení. Jsi dobrá duše.“ Sousedé mu dychtivě podkuřovali. „Honem, povídej. Kde rostou?“

„No tak teda dobře, když jinak nedáte.“ Táta na mě spiklenecky mrkl. „Znáte ten kráter na vrcholu Bobovky, co do něj bijou blesky?“

„Ježkovy voči. Začínám si vzpomínat!“ Pan Hašek se teatrálně udeřil do čela, ale nikdo jeho výstup nebral vážně.

„Díky, Jirko. Seš férovej chlapík.“ Všichni spěchali domů a chrastili klíči.

Sotva jsme stačili odemknout vstupní dveře, polovina obyvatel ulice vyrazila úprkem k lesu vyzbrojena proutěnými košíky. Pan Zeman se dokonce přihnal s nůší na zádech. Nikdy předtím jsem nezažila, že by se k nám sousedé chovali tak přátelsky. Všichni nás zahrnovali úsměvy a v očích jim zářily jiskry nefalšovaného vděku. Najednou bylo dost hub pro všechny. Bylo tak snadné být štědrý.

„Naházejte to do dřezu.“ Máti nám přikázala odnést celou sklizeň do kuchyně. „Nejprve všechny hříbky očistíme. Ty menší necháme celé a zavaříme je do octa. Zbytek pak můžeme nakrájet.“

Vyběhla jsem na půdu a jala se po podlaze rozprostírat dvojstránky starých Literárních novin. Marta měla za úkol přinést prázdné skleničky ze sklepa, zatímco otec se chutě pustil do ostření nožů.

„Krájení byla vždycky moje vášeň.“ Šklebil se jako Mackie Messer, když jsem mu podávala dřevěné prkýnko.

Obdivně jsem ho pozorovala, jak v mžiku naplátkoval velký hříbek se strojovou přesností.

„Teda tati. Kde jsi se tak naučil zacházet s nožem?“

„Zapoměla jsi, že jsem léta jezdil s dročkou?“

„Co tím myslíš?“

„Buď bez starosti, tatínek si z tebe jen dělá legraci.“ Chichotala se máti. „Poslyš, Trumpetko. Nemohla bys přinést ze špajzu láhev octa?“

Sklenky, sterilizované ve vroucí vodě, jsme naplnili sameťáčky a zalili nálevem z octa, cukru bobkových listů, kuliček nového koření a pepře. Chvíli trvalo, než jsme je neprodyšně zavařili. Venku se začalo stmívat, zatímco jsme s Martou na půdě pokrývaly podlahu tenkými plátky hub.

„Můžeš jít prostřít stůl, Trumpetko?“ Máti si otřela ruce do zástěry, když jsem se vrátila do kuchyně. „Jdu dělat smaženici.“

„Mám hlad jako vlk.“ Zavyl otec. „Dnešní oslava si vyžaduje mimořádný přípitek.“

Viděla jsem jak běží nahoru do garáže. Za chvíli byl zpátky s objemnou zkumavkou plnou podomácku vyrobeného džinu. Tohle byla další z otcových ilegálních aktivit. Destilační kolona na aparatuře totiž mimo jiné uměla získávat čistý alkohol z levného průmyslového lihu. Máti buď otcovu pálenku ochucovala karamelem, nebo do ní přidávala jalovcové kuličky. Nikdo nikdy nedokázal rozeznat její domácí výrobky od džinu a rumu koupeného v socialistickém obchodě. Přesto se stále hrozila, že se její zločin jednou provalí.

„Prosím tě, nemohl bys ten džin nalít do originální flašky, aby to vypadalo, jako že jsme ho koupili?“ Rozčilovala se.

„Co furt máš, Aličko? Zůstaň prosím tě v klidu.“ Dívala jsem se, jak otec rozlévá aromatický nápoj do tří skleniček.

Rozsvítila jsem svíčky na rokokovém svícnu se soškou Pierota hrajícího na loutnu. Na jemně vyšívaný ubrus jsem položila stříbrné příbory a přinesla cibulové nádobí z prababiččiny kredence z třešňového dřeva. To všechno byla připomínka matčina bohatého dětství, společně s ručně broušenými křišťálovými sklenkami a porcelánovou slánkou ve tvaru holandské vesničanky se psem zapřaženým do vozíku.

„Zacházej s tím opatrně, Trumpetko.“ Máti volala z kuchyně, když uslyšela zvuk cinkajícího porcelánu. „Tu soupravu mi moje babička darovala k patnáctinám.“

„Neboj, mami.“ Naaranžovala jsem čtyři naškrobené ubrousky vedle talířů jako profesionální číšnice. „Přece vím, co dělám.“

Ačkoli se Rudá kněžna nevybarvila jako milující matka, moje prababička byla podle všeho spravedlivá duše. Máti chovala každou maličkost, kterou po ní zdědila, jako oko v hlavě. Jako by modré míšeňské talíře ztělesňovaly naše křehké rodinné vztahy a připomínaly jí, jak snadno a nenávratně se mohou rozbít.

„Skvělá práce.“ Otec spokojeně obhlížel stůl. „Houbová hostina může začít.“

Marta postavila košíček s plátky kmínového chleba na stůl v tu chvíli, kdy máti vplula do dveří s pánví plnou smaženice.

„Berte si každý kolik chcete. Je tam toho ještě habaděj.“

Usadili jsme se na židle a vychutnávali vůni smažené slaniny a cibule.

„Tak teda na zdraví, děvčata.“ Otec ceremoniálně pozdvihl sklenku. „Připíjím nám všem na štěstí. Na dny, které nám přinesou svobodu. Společně tu oslavíme blížící se nevyhnutelný pád sovětského impéria.“

„Na zdraví.“ Máti mu vtiskla něžný polibek.

Křišťál zacinkal a vůně jalovce mě uhodila do nosu.

„Já piju na lásku.“ Marta si usrkla ginu.

„A co já?“ Zklamaně jsem ukázala na svojí prázdnou skleničku.

„Ty na houby s octem!“ Sestra na mě udělala dlouhý nos.

„Můžeš si s námi připít mlékem.“ Navrhla máti.

Poslechla jsem a nalila si ze džbánu bílou tekutinu.

„Tak teda na zdraví.“ Ťukla jsem si s ostatními. „A na dobrou chuť.“

„Dobrou.“ Odpověděli všichni.

Nabrala jsem si smaženici na lžíci a tlustě jí navršila na plátek chleba. Sotva jsem ale donesla sousto do úst, rozlila se mi pod jazykem odporná, hořká chuť.

„Fujtajbl.“ Vyplivla jsem houby na talíř.

„Co jsi do toho dala, mami? Chutná to jako žluč.“ Marta zkřivila obličej.

„To se mi snad jenom zdá, Alice.“ Otec zkameněl. „Řekni mi, že to není pravda. Že ty houby nejsou, co si myslím, že jsou.“

Máti se z hluboka nadýchla ve snaze zachovat si důstojnost, než diskrétně vyprázdnila obsah plných úst do ubrousku. „Zdá se, že jsme se asi spletli.“ Tiše konstatovala. „Tohle nejsou praví sameťáci, ale falešní satani.“

Houba, kterou máti neodborně nazvala satanem, bývá v mykologickém slovníku správně označována jako hřib žlučník nebo hřib hořký. Jedovatí satani s načervenalým kloboučkem u nás nerostly.

„Ježišmarja.“ Podívali jsme se na sebe. „Proč jsme na to nepřišli dřív?“

Falešný satan je totiž odpradávna v našich krajích jedinou výjimku v pravidle, že houby se sametovou podšívkou jsou vždycky dobré k jídlu. Není jedovatý, ale chutná tak hořce, že se ho nedotknou ani slimáci. Což je důvod, proč hořčáci mnohdy rostou v hustých shlucích. Kromě neposkvrněného vzhledu však nevykazují žádné viditelné znaky, které by je odlišily od pravých sameťáků. Jako všechno, co pochází z dílny ďábla, falešného satana může prozradit jen to, že vypadá až příliš dobře na to, než aby to mohla být pravda.

„Tak to bychom měli. Můžeme teď všechno vyhodit do popelnice.“ Otec si unaveně sejmul brýle a začal si mnout kořen nosu. „Nezbývá nám než doufat, že to nebylo boží znamení.“

„Ale tati.“ Ohradila se Marta. „Žádnej bůh přece neexistuje.“

„Houby neexistuje.“ Vykřikla jsem. „Bůh je, jenže Satan taky.“

„Netrap se tím, Jirko.“ Máti usmířlivě objala otce kolem krku. „Udělám smažený vajíčka.“

„Taková ztráta času a tolik zmarněnýho úsilí!“ Otec hořce litoval. „Těšil jsem se, že si zase jednou pochutnám na smaženici. Je to moje nejoblíbenější jídlo.“

Vysypali jsme obsah talířů do koše na odpadky. Zatímco jsme s Martou šly sesbírat plátky hořčáků z novin na půdě, táta s mámou se dole v kuchyni zabývali vyprázdňováním dvou tuctů zavařených sklenic do igelitového pytle. Nakonec jsme čertovy houby odnesli ven do popelnice stojící před garáží.

„Dobrý večer, pane Šimek.“ Oslovila jsem plíživý stín na protější straně ulice.

„Sakra, to je teda smůla s těma houbama, co?“ Otec zaburácel do tmy. „Vážně mě to mrzí.“ Smířlivě prohlásil. „Vypadá to, že si z nás ze všech Matka Příroda pěkně vystřelila.“

„Dětmi k čípku, pne rban.“ Hlas pana Šimka prozrazoval rozčilení. „Lemste mitrávy clou jí rdinu.“ Stín za sebou prásknul rezavou brankou a bleskurychle se proplazil mezi rododendrony nahoru po schodech.

„Co to říkal?“ Marta zkoprněla.

Otec nevěřícně kroutil hlavou. „Jestli jsem mu dobře rozuměl, klade mi za vinu, že jsem se pokusil otrávit jeho celou rodinu.“

Závan studeného nočního větru mě roztřásl do morku kostí. Cítila jsem nepřátelské vibrace vycházející z dolní části ulice. Když jsem se otočila, spatřila jsem siluety sousedů besedujících u Žaludovic plotu. Žlutá pouliční lampa jim zlověstně bzučela nad hlavou a kolem poletoval roj nočních můr.

„Nevšímej si jich.“ Otec mě ochranitelsky chytil kolem ramen a doprovodil do dveří. „Je to spolek nevděčníků.“

 

PŘÁTELSKÁ ATMOSFÉRA pozdního odpoledne byla najednou fuč. Sousedé k nám opět zaujali podezřívavý postoj. Zdáli se podobně zahořklí jako hřiby, které jsme právě vyhodili do odpadků. Źivot se vrátil do starých kolejí. Rozesadili jsme se kolem stolu. Otec nažhavil Hlas Ameriky a nalil si další pivo.

„Grrrr . . . komunistická propaganda . . .  huíííí . . . pokrytectví současného režimu . . . grrrr . . . minimální naděje, že studená válka . . . huíííí . . . zdaleka neskončila . . . grrrr.“

Prosím tě, Jirko. Nemůžeš to rádio u večeře vypnout?“ Máti křičela z kuchyně.

„Co to říkáš?“ Otec vylovil z kapsy krabičku Sparet. „Neslyším.“

Pozorovala jsem, jak si labužnicky vkládá cigaretu do úst. Sotva přiblížil plamen zapalovače k jejímu konci, bylo mi hned jasné, že se jednalo o jeden z exemplářů, které jsem nacpala kozími chlupy. Začalo se z ní kouřit jako z doutnáku. Hustý černý kouř se otci valil do nosu.

„Co je to za sračky?!“ Vyskočil jako čertík na pérku.

„Fuj, to je ale hnus, tati.“ Marta se ovívala ubrouskem, jako kdyby se právě chystala omdlít. „Vážně bys už s tím měl přestat.“

„Krucinál fagot!“ Otec duchaplně zamáčkl podstrčenou cigaretu v krbu. „Smrdí to, jako když se pálí vlasy.“ Zkoumavě si prohlížel nedopalek.

Scvrkla jsem se za stolem a upřeně studovala bačkory.

„Tohle je tvoje práce, Trumpetko.“ Otec mě okamžitě prokoukl. „Netvař se, že o ničem nevíš. Přísahám bohu,“ rozkašlal se, „ještě jednou mi provedeš podobnej žertík a hodím tě přes plot k Haškovým, ať se Hektor nasvačí.“

Otcova spravedlivého hněvu jsem se vůbec nemusela bát. Nikdy na mě nevztáhl ruku.

„Hektor je náhodou můj kamarád. A pan Hašek si nikdy nic nepamatuje.“

Zmínka o zapomnětlivém sousedovi musela v otci vyvolat nějakou vtipnou asociaci, protože najednou přestal hudrovat a vyprskl smíchy.

„Když jsme u toho Ha-ha-ha-ška.“ Koktal jako pan Śimek. „Jestlipa-ha-hak Ha-ha-ha-šek ty hou-hou-houby hahaha hehehe . . . „

„Cože? Vo co kráčí?“ Marta byla zvědavá.

„Nedi-hi-hi-vil bych se . . .“ Otec se chechtal, až mu tekly slzy. „Kdy-hy-hy-by sta-ha-ha-rej Haha-ha-hašek,“ hýkal, „zba-ha-ha-štil k ve-he-he-čeři ho-ho-ho-řkou . . . sma-ha-ha-ženici.“ Zmítaly jím takové křeče, že ze sebe nemohl vysoukat srozumitelné slovo.

Teprve když máti přinesla improvizovanou večeři na stůl, otec opanoval svůj záchvat smíchu. Douškem plzeňského spláchl sousto smažených vajíček připraven podělit se s námi o svoji komickou vizi.

„Představte si Haška v kuchyni u stolu jak zjistí, že si uvařil smaženici ze satanů.“ Otec se přemáhal, aby se znovu nerozesmál. „Vyplivne houby do talíře, jako jsme to udělali my, a jde je vyhodit ven do popelnice. Jenže zatímco se šourá zahradou a otevírá vrátka, opustí ho paměť. Božská vůně sameťáků se slaninou ho šimrá v nose a on si ne a ne vzpomenout, kam vlastně směřoval a proč by se měl zříkat tak chutné večeře.“

Bylo nám všem jasné, kam míří. Viděla jsem před sebou chudáka souseda, jak se vrací do kuchyně, aby dojedl večeři. Propukla jsem v hurónský smích a také máti s Martou se otřásaly výbuchy nekontrolovatelného veselí.

„Jenže. Ledva donese první sousto do úst, Hašek se upřímně zhrozí, že voňavá smaženice chutná jako žluč.“ Pokračoval otec. „Jde ji znovu vyhodit, ale než dojde k popelnici, všechno zapomene.“

Táta se minul profesí. Byl rozený herec. Jeho imitace sklerotického souseda nás dostala do kolen. Válela jsem se po zemi smíchy, když předváděl pana Haška jak spěchá domů, aby shltnul další nestravitelné sousto. Tak dlouho chodil s večeří od stolu ke dveřím a zpátky, dokud nebyl jeho talíř dočista vylízaný.

Černý humor je nejlepší způsob, jakým se český národ vyrovnává s těžkostmi. Po staletí jsme pěstovali umění smát se cizímu neštěstí, až jsme je vybrousili do dokonalosti. Představa staříka vylizujícího talíř smažených hořčáků byla nepochybně zlomyslná, avšak neodolatelně legrační. Dokonce i naše maminka, jež si odjakživa osvojovala roli arbitra vhodného chování a zdravé morálky, nedokázala odolat pokušení bavit se na cizí účet.

„A jaké nám z toho vyplývá poučení?“ Utírala si slzy z očí ubrouskem.

„No přece houby s octem!“ Škytla jsem.

A tak jsme se spolu smáli a smáli, dokud jsme upřímným smíchem nespláchli hořkou pachuť pokryteckých hub z půnebí.

A tak už to chodí v lidském životě, že bývá plný zklamání. Naše sny jsou totiž většinou příliš krásné, než aby se někdy mohly splnit. Ďábel se nejraději ukrývá pod lesklým povrchem zdání dokonalosti a nikdy nás nepřestane mást obrazem falešné naděje. Možná je to zákon vesmíru. Možná nemá cenu doufat ve změnu k lepšímu. Přesto, raději než abychom zahořkli a propadli smrtelnému cynismu, můžeme se z hloubi duše zasmát ironii věcí a přimíchat zrnko cukru do hořkosladké komedie života.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments