Hořký samet: Kapitalista (21. díl)

Kapitola pátá (část první)

Zítra bude včera

 

V DEN, KDY se otec stal legálně prvním kapitalistou v socialistickém Československu, nás pozval s matkou na oběd do čínské restaurace v Praze ve Vodičkově ulici.

„Dvacet let se mnou bolševickej režim zachází jako s podčlověkem.“ Svěřil se postaršímu vrchnímu „Konečně se můžu ujmout kontroly nad svým životem a narovnat záda.“ Připil si na svoji nezávislost švestkovým vínem.

Postarší číšník pracoval v restauraci už od nepaměti. Znal se s otcem z časů Pražského jara. „Zasloužíte si to, pane inženýre.“ Diskrétně se usmál a podal máti jídelní lístek. „Ze srdce vám oboum přeju to štěstí.“ 

„Tohle je pro mě historickej moment. Věřte mi to nebo ne.“ Povzbuzený otec se pustil do kázání o Perestrojce. Poeticky přirovnal zákon o soukromém podnikání k sněžence, která se po dlouhé zimě vyklubala ze sněhové závěje. „Nevyhnutelně musí následovat politická obleva a doufejme, že přijde i revoluční povodeň.“ Dodal.

„Vždycky jste byl nevyléčitelný optimista, pane Urbane.“ Číšníkovy modré oči zářily za profesionální maskou chladné sebekontroly. „Vaše slova zní zajisté sladce mým uším, avšak obávám se, že je to píseň sirény.“ Opatrně ztlumil hlas a dolil rodičům skleničku švestkovým mokem. „Časy se možná změnily, ale národ nikoli.“ Prohlásil posmutněle. „Všichni pořád vyčkávají, až se režim sám od sebe zhroutí, ale málokdo dnes myslí na nové začátky.“

Přátelský vrchní naklonil hlavu na stranu a se zvednutým obočím významně přehlížel sál zaplněné restaurace. Skoro všechny stoly byly obsazeny různými šéfy podniků zahraničního obchodu sídlících na Václavském náměstí. Oplešalí padesátníci trůnili na lakovaných židlích. Chovali se s předstíranou bodrostí, typickou pro vládce dělnické třídy.

„Všimněte si, jak jsou si jisti svojí pozicí u koryta.“ Utrousil potichu vrchní.

Pozorovala jsem růžolící muže v oblecích šitých na míru. Zpocení námahou, ládovali si do otevřených úst jídlo tyčkami. Jediné, co je znepokojovalo, bylo reálné nebezpečí, že si během služebního oběda zašpiní vyžehlené kalhoty.

„Tihle nafoukaní chlapci chodí po tenkým ledu a vůbec to nechápou.“ Otec se zlomyslně ušklíbnul. „Nemáte taky pocit, že už ho slyšíte praskat?“

„To jistě. Praskání ledů je slyšet na kilometry daleko.“ Starý vrchní pokrčil rameny. „Ale pamatujte si, že česká politická scéna byla odjakživa mělkej a bahnitej rybník, pane Urbane.“ Utrousil posměšně. „Ať už to praskne a nebo ne, žádnej z těhle bolševiků se v něm neutopí. Nanejvejš si ve studený vodě zmáčej nohavice a zaboří se po kotníky do bahna.“

Z jeho sametového hlasu zazníval filosofický nadhled. Hovořil nenuceně, s aristokratickou noblesou. Připadalo mi nespravedlivé, že tak kultivovaný člověk má za úkol obsluhovat lidi s mnohem méně vybraným chováním.

„Dobře si to prohlídněte.“ Otec vytáhnul z peněženky růžovou občanku a ukázal vrchnímu čerstvé razítko, potvrzující, že jeho zaměstnáním je teď podnikat v oboru lehké chemie a výroby průmyslových celků. „Tak co? Už mi to věříte?“

„Gratuluju.“ Vrchní shovívavě stiskl otci rameno, jako když dospělý člověk chválí malé dítě. „Upřímně doufám, že vás tato práce dlouhodobě uživí.“ Dodal bez sebemenší známky ironie. „Mimochodem. Už jste si vybrali hlavní jídlo?“

O chvilku později procesí mladých číšníků obklopilo náš stůl. Přinesli porcelánové misky se spařenou rýží a tácy s Kung-pao a Buddhovou rukou. Ač byli všichni zaměstnanci čínské restaurace v Praze českého původu, uklonili se nám jako Číňané, a pak tiše vycouvali zpátky do kuchyně.

„Pořádně si tu dobrotu vychutnejte, děvčata.“ Otec si nabral maso v omáčce na talíř. „Ode dneška si budeme muset utáhnout opasky. Budování úspěšnýho byznysu vyžaduje oběti.“ Vyhrožoval. „Nejspíš teď asi chvilku nebudu mít peníze na to, abych vás mohl pozvat do restaurace.“

„Na mě se nedívej, Jirko. Dobře víš, že mi k přežití stačí malá miska rýže na den.“ Máti se zatvářila uraženě. „Jestli chceš začít šetřit, proč nepřestaneš s kouřením?“

Otec se ušklíbnul, jako kdyby nedopatřením skousl kuličku pepře, ale nenapadla ho žádná pohotová odpověď.

„Myslela jsem, že v kapitalismu lidi spíš tloustnou než hladověj.“ Přispěchala jsem se svojí troškou do mlýna. „Už jsem si dost užila odtučňovacích diet, když jsem se věnovala baletu.“ Škádlila jsem otce. 

Ten si mezitím opatrně polil rýži sójovou omáčkou a vrhl na mě pohled plný předstírané rodičovské frustrace. „Vidíš to, Alice?“ Zahlaholil. „Takhle to dopadne, když se ke svým dětem chováš jako demokrat.“ Popadl do ruky dřevěné tyčky a nacpal si plnou pusu Buddhovou rukou. Jakmile uspokojil náruživý apetit, otřel si mastné rty naškrobeným ubrouskem a pokračoval v konverzaci.

„Člověk, kterej chce nezávisle podnikat, musí nejdřív investovat spoustu práce a peněz, než začne sklízet plody svýho úsilí.“ Poučil mě. „Říká se: Člověče pomož si a Pánbůh ti pomůže.“ Výstražně zvedl ukazováček. „Budování byznysu je, jako když sedlák zaseje pšeničný zrna do odplevelený a zoraný země v naději, že jednou vyklíčí a vyrostou v bohatou sklizeň.“

Sledovala jsem, jak pokládá dřevěné tyčinky na stůl, aby mi opět slavnostně ukázal svoje mozolnaté ruce. „Cesta k prosperitě se daleko více zakládá na tvrdý práci, než na zázracích.“ Prohlásil, což podle něj normalizační manažeři státních podniků nechápali. To byl hlavní důvod, proč se životní úroveň v naší zemi za posledních dvacet let propadla tak hluboko pod západní standart, řekl.

„Všichni tihle vykukové, co si tu kolem nás za podnikový peníze cpou břicha, jsou nejlepší příklad lenosti a nezodpovědnýho hospodaření.“ Otec se znechuceně rozhlížel po sále plném komunistických VIP. „Denně sem chodí obědvat i večeřet a vůbec jim nevadí, že projídaj a propíjej naše důchody.“ Mluvil k nám s plnou pusou a máchal přitom kolem sebe lakovanými hůlkami, jako by šermoval s neviditelným protivníkem. „Berou vysokej plat za to, že vytvářej fiktivní hodnoty na papíře. Cucaj si z prstu statistiky a pořádaj různý konference, na kterých si pohrávaj s číslíčkama.“ Obvinil bolševický establishment z hromadění nesplatitelných dluhů. „Obyčejný lidi jsou bohužel naivní a soudruhům se snadno daří vytvářet dojem, že mají naši ekonomiku pod kontrolou.“ Povzdechl si. „Všechno je to samozřejmě jeden velkej podvod. Zasouváním problémů pod koberec se nic nevyřeší. Naopak. O to rychleji se přibližuje chvíle pravdy. Soudruzi vědí, že sedíme na potápějící se lodi, ale nehodlaj si za to brát žádnou zodpovědnost.“ Otec žalobně namířil lakované hůlky směrem k obědvajícím šéfům pézetek. „Obdivuju blazeovanej klid, s jakým generace současných kádrů akceptuje sebevražednej postoj přestárlýho politbyra.“ Kroutil nesouhlasně hlavou. „Pro tyhle chlapce je život jedna velká party. Co na tom, jestli po nich bude potopa?“

„Prosím tě, Jirko. Snaž se trochu respektovat pravidla slušného stolování.“ Máti nenápadně napomenula otce za jeho přehnanou gestikulaci. „Nemluv tak nahlas.“ Zasyčela ostře. „Jedna z prvních věcí, kterou se musíš naučit, pokud se chceš jednou pohybovat v lepší společnosti, je dokonalá sebekontrola. Úspěšný kapitalista by měl působit jako slušně vychovaný člověk.“

„Blbost.“ Ukřivděně vyprskl otec. „Zdá se mi, že vůbec nechápeš motivaci, která mě vedla k soukromýmu podnikání, Alice. Neudělal jsem to přece proto, abych si vylepšil společenský postavení. A po pravdě řečeno, ani abych na tom zbohatl.“

„Co?“ Překvapením mi spadl kus Buddhovy ruky do klína. „A z jakýho jinýho důvodu by se člověk namáhal pracovat osmnáct hodin denně jako kapitalista?“

Bylo vidět, že otec nad podobnou otázkou ještě nikdy nepřemýšlel. Podrbal se ve vlasech a chvíli mlčky přežvykoval.

„Když vidím, v jak havarijním stavu se nachází naše ekonomika, cítím povinnost přispět k vytvoření funkčního prototypu jakéhosi záchranného člunu pro náš potápějící se průmysl.“ Prohlásil ochraptěle. „Moje motivace je snaha jít lidem příkladem a pomoci Čechům znovu vybudovat ztracenou reputaci průmyslové velmoci, tím, že budu vyrábět užitečné špičkově produkty ekologickým způsobem.“

„Promiň, Jirko, ale uvědomuješ si, že mluvíš tak trochu jako komunista.“ Máti na něj vrhla ironický úsměv.

„Jak to? Co to je za pitomost?“ Naježil se. 

„Neříkal jsi, že ti nejde o peníze?“ Píchla jsem si do něj.

„Dobrá. Dobrá. Máte jako vždycky pravdu.“ Otec začal bezradně lovit zapalovač z kalhot. „Přiznávám se, že si chci podnikáním vydělat dostatek peněz na to, abychom si mohli nechat dostavět náš dům. A mým největším snem je koupit si jednou auto, který nastartuje pokaždý, když otočím klíčkem v zapalování.“

Chvíli nasával z hořící cigarety. Posléze z hluboka vydechl a zahalil nás hustou clonu kouře.

„Každej normální chlap má potřebu zanechat po sobě na tom světě něco smysluplnýho.“ Pronesl smrtelně vážným tónem. „Ženský to maj samozřejmě daleko snažší. Stačí, aby porodily dítě a staly se dobrou matkou. Všechno ostatní, co udělaj v práci nebo pro společnost, je něco navíc. Chlapi, na druhou stranu, jsou z hlediska přírody úplně k ničemu, podobně jako trubci. Jakmile nedokážou využít svojí sílu a intelekt k prospěchu lidstva, jejich životní funkce spočívá v oplodňování a čekání na smrt.“ Otec s hůlkou v ruce podtrhl svůj výrok. „A já vás děvčata ujišťuju, že až budu jednou ležet na smrtelný posteli, chci mít srdce naplněný klidem a pocitem radosti při myšlence na to, že jsem svým životem přispěl k zlepšení životních podmínek pro budoucí generace.“

Stačili jsme si objednat moučník, než se otec pustil do vysvětlování strategie svého dalšího podnikání.

„Prozatím mám v plánu pokračovat v spolupráci s družstvem.“  Svěřil se nám, že se chystá soukromě fungovat jako výrobce antistatických výrobků. Žluté oči mu svítily mesiánským posláním. Zdálo se, že doopravdy věří, že dokáže spasit lidstvo, když bude v garáži míchat změkčovač na prádlo. „Kocián mi zajistí obalovou techniku a já si vezmu na starost distribuci.“ Mnul si spokojeně ruce. „Co se týče reklamy,“ rošťácky na mě mrknul, „doufal jsem, že bys pro mě mohla pracovat jako fotomodelka, Trumpetko.“ Významně zamáčkl nedopalek v popelníku. „Co ty na to?“

„To myslíš jako, že mě bude někdo fotit?“ Rozzářila jsem se.

„Přesně tak.“ Otec benevolentně dovolil mladému číšníkovi, aby před nás postavil misky s malinovým želé. „Ode dneška si ale budeš muset začít dávat pozor na váhu.“ Varoval mě. „Představoval jsem si, že si na sebe oblékneš bílou balerínu, co jsem ti před časem daroval k narozeninám.“ Nabral průhlednou hmotu na lžičku. „Nebylo by to krásný, kdyby sis na obale aviváže Anelu zatancovala Labutí jezero?“

„Cože? Mám pro tebe pózovat na špičkách?“ S hrůzou jsem od sebe odsunula načervenalý moučník. Nevěřila jsem, že bych dokázala zaujmout baletní postoj. „Jsou to skoro dva roky, co jsem naposledy tancovala.“ Chabě jsem namítla.

Od odchodu z konzervatoře jsem sice příliš nevyrostla, ale pochybovala jsem, že bych ještě mohla zapnout pučící poprsí do těsného živůtku. Nemluvě o tom, že se mi navzdory veškeré lékařské pomoci nepřestávaly bortit klenby chodidel. 

Už jsem si zvykla na nepřetržitou bolest nohou. Většinou jsem ji ani nevnímala. 

„Ber to jako první krok k hvězdný kariéře.“ Otec přimhouřil oči. „Milóny lidí tě každý ráno uvidí tančit na policích koupelen.“ Sliboval. „Budeš slavná.“  

„Jako česká Barbra Streisand?“ Máti si neodpustila narážku na jeho obsesi hollywoodskou herečkou.

„To se ví.“ Vůbec nepochopil její humor. Mávnul na vrchního naditou prkenicí, aby mu dal najevo, že je připraven platit. „Barbra Streisand. A proč ne?“

Máti viditelně nesdílela jeho nadšení. 

„Vždycky jsem si myslela, že příliš velká ambice je stejně škodlivá jako úplná bezcílnost.“ Přísnost jejího hlasu mě překvapila. „Sám jsi o tom přece před chvílí mluvil.“ Připomněla mu. „Peníze a sláva nestačí. Kdo nemá milující rodinu, upřímné přátele a čas na to, aby si v klidu vychutnal slasti života, může celý život zářit na prknech, co znamenají svět, aniž by kdy došel k světlu poznání.“
 

O NĚKOLIK MĚSÍCŮ později mě v hodině ruštiny vyvolala soudružka Rottová k tabuli. Chtěla, abych volně pohovořila na téma: Sovětský svaz je náš nejlepší model. Zrovna jsme v zastaralé učebnici kolektivně dočetli článek o tom, že SSSR reprezentuje vůdčí sílu ve světě, schopnou navždy vědecky vyřešit veškeré problémy lidstva. Sověti byli podle autorů učebnice napřed úplně ve všem, díky tomu, že upřednostňovali technický pokrok a racionální přístup k otázkám pozemské existence před pověrami a vírou v nadpřirozené síly. Při čtení článku moji spolužáci neochotně chroupali azbuku jako zvětralé suchary. S výjimkou horlivého synka evangelického kněze se nikdo nenamáhal pochopit smysl čtených vět. Všichni věděli, že jde o propagandu. Slyšela jsem, jak se Nádhera v poslední lavici vysmívá nebetyčným úspěchům sovětského hospodářství. Poznamenal vtipně, že se jakémusi zemědělci v Černobylu nedávno podařilo vyšlechtit krávu s dvěma vemeny. Vyslovil názor, že by se naše domácí JZD mohla inspirovat ukrajinským přístupem ke genetickému inženýrství a zdvojnásobit tak produkci radioaktivního mléka.

Nádherovo podání se nutně neobešlo bez neopakovatelných vulgarismů, které okamžitě rozesmály celou třídu. 

Ticho, rebjata!“ Učitelka ruštiny třískla dřevěným pravítkem o katedru. „Poslechneme si nyní Mirandu.“ Pohladila si platinovou trvalou po srsti a posunula si prstem rudé obroučky brýlí na špičku lesklého nosu. „Davaj, děvočka. Skaži nam, jak můžeme nejlépe využít sovětského příkladu k rozvoji naší země a socialistické komunity?“ 

V té době se regály mrákotínské samoobsluhy naplnily krabicemi s aviváží Anel okrášlené fotkou půvabné baletky. Otcovy tržby rostly a moje sláva se rovněž šířila na všechny strany. Přirozeně jsem měla pocit, že je mou občanskou povinností podělit se svými spolužáky o můj originální pohled na svět.

Nu da. Podle mě by naše země mohla napodobit sovětský model zavedením glasnosti.“ Rozhovořila jsem se plynule a nevinně se přitom na ruštinářku usmála, ačkoli jsem moc dobře věděla, že vykládám přesný opak toho, co ode mě chtěla slyšet. „Určitě by nám prospěla větší svoboda tisku.“ Prohlásila jsem neohroženě. „Můj otec si třeba stále stěžuje, že když se chce dozvědět, co se děje v domácí politice, musí si přečíst týdeník Aktuality.“

Kak? To jsou věci.“ Ruštinářka nevěřícně zamrkala v němém nesouhlasu, neboť nemohla otevřeně kritizovat sovětskou publikaci.

Ironií osudu u nás Aktuality začaly vycházet po sovětské invazi. Mí rodiče na tento týdeník vzpomínali jako na zdroj nestydaté propagandy, kterou byl jen málokdo ochotný číst. Většinu článků tam prý psali zrádci národa a sovětští novináři. O dvacet let později však nenáviděná publikace představovala v Čechách jediné periodikum, které ne nebálo psát pravdu o našem hospodářství či o válce v Afghánistánu.

„Podle Aktualit se prý v poslední době dějí v Sovětském svazu kolosální politické změny.“ Nepřestávala jsem provokovat. „Generální tajemník Gorbačov se rozhodl otevřít sovětský trh západnímu kapitálu. Což je další skvělý příklad, který by si československá vláda mohla ze Sovětského svazu vzít. Jakožto promovaný ekonom, můj otec je pevně přesvědčen, že nejlepší způsob, jak vzkřísit stagnující socialistickou ekonomiku, je nechat západní investory, aby co nejrychleji napumpovali peníze do našeho průmyslu, a zachránili tak krachující fabriky před rozpadem.“

Da? No to je neslýchané.“ Soudružka Rottová se zamračila a naškrábala si poznámku do sešítku. „Kde tvůj otec vlastně pracuje?“

„Sám pro sebe.“ Prohlásila jsem hrdě. „Je totiž kapitalista.“

Čto?“ Učitelce spadla brada. „Kakoj kapitalista?“

„Znáte asi aviváž Anel, ne?“ 

Soudě podle vůně zelených jablek linoucí se z jejího oblečení, soudružka Rottová při praní nepochybně používala antistatický změkčovač.

Počemu?“ Vykřikla nevrle. „Co má aviváž Anel společného s tvým otcem?“

„Aviváž je jeden z jeho posledních výrobků.“ Triumfovala jsem. „Provozuje soukromou továrnu v naší garáži.“

„Že by?“ Blondýna na mě zírala skrze rudé obroučky brýlí a snažila si v hlavě srovnat mojí podobu s obrázkem baletky. „Takže přece jenom jsi to ty!“ Připustila. „Kolegyně ve sborovně říkaly, že je ti podobná. Ale stejně nemůžu uvěřit, že by socialistický obchod nabízel ve svém sortimentu výrobky, které nebyly vyrobeny a vědecky otestovány v seriózní socialistické továrně. Má vůbec tvůj otec na svojí činnost oficiální povolení?“

Da. Da. To se rozumí, že má.“ Ušklíbla jsem se poťouchle.

Aviváž Anel vděčila za mimořádnou popularitu atraktivnímu obalu z kartónu. Na barevném pozadí se vyjímala moje fotka v upnuté baleríně a čárkový kód, který tehdy mívaly jen západní výrobky. S průvanem větru čechrajícím bílý šifón sukně jsem se vypínala na špičkách před americkou pračkou značky Philco. Polovina spolužáků voněla zelenými jablky. Třídní kráska Procházková více než všichni ostatní. Tvářila jsem se, že nevidím, jak mě pozoruje z lavice s nenapodobitelnou směsí obdivu a sžíravé závisti. 

„Ale kdo tvému otci dovolil soukromě prodávat prací prostředky?“ Soudružka Rottová se považovala za experta na socialistické právo. Učila občanskou nauku a zároveň také na škole zastávala funkci zástupkyně ředitele.

„No přece federální parlament, továrišč učitělnica.“ Sebejistě jsem odpověděla čistou ruštinou. „Nevěděla jste, že soudruzi poslanci na začátku roku přijali zákon o soukromém podnikání?“

Kakoj zakon?“ Zoufala si ruštinářka. „V naší socialistické společnosti?“ Nikdy jsem tuto frontovou bojovnici neviděla tak vyvedenou z míry. „Jak je tohle možné?“

„Tohle všechno právě umožnila Perestrojka, továrišč Rottová.“ Nadmula jsem důležitě prsa, vědoma svojí převahy. „Můj otec jednoduše napodobil sovětský model tím, že investoval do technického pokroku a vyvinul nové moderní technologie.“

Klasická česká technika boje se lží spočívá v zlomyslné schopnosti předstírat patologickou naivitu. Nejlepší způsob, jak zpochybnit pitomost je, že se člověk tváří, jako by jí v hloubi duše věřil. Fungovalo to báječně. Pohled na odzbrojenou a dezorientovanou soudružku Rottovou ve mně vzbuzoval blažené pocity. Neměla navíc šanci potrestat mojí maskovanou drzost špatným hodnocením mých jazykových schopností. Musela mi do žákovské knížky napsat červenou jedničku. Když mi ji dávala zpátky, vrhla na mě zdrcený pohled, jako kdybych nedopatřením poskvrnila květované tapety v jejím obýváku.

Záhy nato školní zvonek oznámil začátek hlavní přestávky. Vytáhla jsem z aktovky rohlík a zamířila na chodbu v doprovodu svých fanynek. Sotva se aviváž Anel objevila na policích mrákotínské samoobluhy, začala jsem mít spoustu kamarádů. Stejné holčičky, které o mě dřív neprojevovaly zájem, mě najednou nenechaly na pokoji. Chovaly se podobně jako bulvární novinářky. Neustále ze mě pumpovaly informace a nadšeně přikyvovaly na všechno, co jsem vypustila z úst.

„Hele. To jsi jako myslela vážně, že tvůj otec napodobuje sovětskej model tím, že dělá kapitalistu?“ Flóra Pánvičková zahájila rozhovor. Otylá spolužačka se nedávno ujala role mé neoficiální tiskové mluvčí. Ostrými lokty mi razila cestu davem dětí a tlumočila mi vzkazy od potenciálních nápadníků.

„To se ví, že jsem to tak nemyslela.“ Obrátila jsem oči v sloup, abych dala najevo negativní postoj k okupantům naší země. „Pche. Kdo by dneska chtěl mít něco společnýho s Rusákama? Dělala jsem si srandu.“

„No proto.“ Oddechly si fanynky. „Rusové jsou teď naprosto pasé.“ Bzučely v kolektivním souhlasu.

„Ty jsi byla na západě, Mirando?“ Zpovídala mě Flóra. „Jaký to tam je?“

„Skvělý.“

„Jako v amerických filmech?“

„Jo. Je to pohádka, která se stala skutečností.“ Bájila jsem. „Nedokážu vám to ani popsat. Všechno je tam automatický a digitalizovaný. V obchodě si můžeš nabrat do koše, co chceš. Nepotřebuješ k tomu ani peníze. Stačí vlastnit takovou umělohmotnou magnetickou kartu. Nepřeháním. Současnej kapitalismus se podobá tomu, co jsme se učili o komunismu daleko víc, než cokoliv, co jsem kdy viděla u nás doma.“

„Tvoje ségra měla kliku, že se mohla vdát do Itálie.“ 

„To teda jo.“

„Musí tam bejt asi hodně šťastná!“

„To si piš, že je.“ Lhala jsem, až se mi od pusy prášilo. „Šíleně šťastná. Je štěstím úplně bez sebe.“

Poslední dobou jsme od Marty neměli skoro žádné zprávy. Místo dopisů nám raději začala posílat dárečky. Západní oblečení, které mi dala k Vánocům, mě automaticky zařadilo mezi nejpopulárnější žákyně školy. Spolužačky mi záviděly přiléhavé plesnivé džíny a žluté tričko s ananasem pošité zelenými a oranžovými flitry. Procházková sice rovněž vyměnila hnědé manšestráky za modré džíny, ale ty její nebyly plesnivé. Koupila si je od Vietnamců, kteří v osmdesátých letech přišli pracovat do Čech v rámci programu splácení poválečného dluhu. Drobní Asiaté nejprve za směšné peníze otročili v našich fabrikách, ale netrvalo dlouho a přizpůsobili se novým podmínkám. V ubytovnách si zařídili krejčovské dílny, kde se pustili do kopírování západního oblečení, které bylo u nás v té době možno zakoupit jedině za bony v Tuzexu. Vietnamci během několika let doslova zaplavili domácí černý trh levnými výrobky. Oblečení místní populace se díky jejich vynalézavé podnikavosti postupně zmodernizovalo a zabarvilo. Zářivé barvy vytlačily hnědou a šedivou, které byly tak symptomatické pro období normalizace. Zatímco se čím dál tím více občanům dařilo pašovat elektronické přístroje z východního Německa, satelitní antény vyrůstaly z balkónů paneláků jako houby po dešti, a zpřístupnily tak dělnické třídě kanály rakouské a západoněmecké televize. Nic už nebránilo duchu kapitalismu v ovládnutí místní populace.

„Hele, Mirando. Nemáš náhodou nějaký plechovky na prodej?“ Volal na mě přes chodbu blonďatý sedmák.

Max Weisberg možná nepatřil k nejlepším studentům, ale provozoval byznys se sběratelsky cennými plechovkami. Nebylo mu zatěžko zajet do Prahy a prohrabávat odpadkové koše na místech navštěvovaných západními turisty. Na školním černém trhu zpeněžoval nepoškozené prázdné plechovky kolem pěti korun za kus. Sběratelství hliníkových obalů bylo v té době jedním z nejrozšířenějších koníčků mezi dětmi, společně se sběrem známek a angličáků. Na domácím trhu plechovky od piva a limonády nebyly k dostání. V socialistických obchodech se nápoje prodávaly v skleněných láhvích. Po návratu z Itálie jsem oslnila mrákotínské spolužáky, když jsem o přestávce kolovala po chodbě a srkala přitom brčkem Coca-Colu z plechovky. Max Weisberg mi tehdy dal tři koruny za prázdný hliníkový obal.

„Nezlob se, kámo. Jsem dočasně na suchu.“ Volala jsem na něj. „Počkej, až zase pojedu za ségrou. Má doma obrovskou ledničku, která je pořád narvaná Spritem, Fantou a dietní Coca-Colou.“

„Cože?“ Vypísknul obdivně Max. „Ty vole. Dietní Coca-Colu ještě nemám.“ Rázem jsem stoupla v jeho očích. „Tvoje ségra se ale musí válet v peří.“ Uznale kroutil hlavou.

Moje fanynky se na sebe významně podívaly a začaly se chichotat.

„Jakou má vlastně chuť dietní Coca-Cola?“ Zajímalo je.

„No, je vlastně docela dost podobná normální Coca-Cole…“ koktala jsem ve snaze nedat najevo, že nemám ponětí, o čem mluvím. „Akorát že obsahuje umělý sladidlo a je přesto hodně sladká. Na rozdíl od normální Coly voní, no jak bych to řekla, voní tak trochu vanilkou.“ 

Když jsme procházeli kolem záchodků, zahlédla jsem skrze otevřené dveře dětský černý trh v plné akci. Skoro každý žák, který se odvážil vstoupit do smradlavé umývárny, se pokoušel na něčem vydělat. Osmáci si tam vyměňovali plakáty s poloobnaženými zpěvačkami popu, jako například Sabrinou Salerno nebo Samathou Fox. Od Nádhery si člověk mohl na záchodě koupit osahaný časopis Bravo nebo pirátské kazety se západní diskohudbou. Dále, podle čerstvých informací Flóry Pánvičkové, rómská spolužačka, která po třetí opakovala sedmou třídu, se prý prodávala v záchodové kabince. Ale nechtělo se mi moc věřit, že by někdo utrácel peníze za Moniku Gabčikovou. Měla sice dost velká prsa, ale děsně poďobaný obličej, chlupatý zadek a krátké, tlusté nohy. 

„Kolik peněz jsi vlastně dostala za to, že jsi pracovala jako reklamní modelka?“ Oddaný doprovod mě nepřestával zpovídat po cestě zpátky na druhý konec chodby. „Cítila jsi se před kamerou nervózní?“ Štěbetaly moje fanynky. „Hele, Mirando. Myslíš si, že tě někdy uvidíme v televizi?“ 

„Všechno záleží na tom, jestli se mi příští rok podaří složit talentový zkoušky na hereckou konzervatoř.“ Odvětila jsem s hranou skromností. „Nevylučuju, že se budu v dospělosti živit herectvím.“ 

„Teda. To by tak bylo!“ Kruh mých obdivovatelek se kolem mě vzrušeně stáhnul. „Možná budeme jednou hrdý na to, že jsme s tebou chodily do školy, až budeš hrát nějakou hlavní roli v televizním seriálu.“

Natěšený výraz v tvářích spolužaček ve mně vzbuzoval pocit studu. Připadalo mi trapné zosobňovat objekt jejich submisivního obdivu. Získat si respekt těchto děvčat bylo stejně tak snadné, jako bylo nebezpečné je zklamat.

„Nechtěla by ses přece jen radši živit tancem?“ Flóra se nevědomky dotkla bolavého zubu. „Na Anelu vypadáš jako skvělá baletka.“

„Připadá ti to tak?“ Roztáhla jsem rty do nuceného úsměvu. „To jsem ráda.“

Kterého z kupců změkčovače by napadlo, kolik nesnesitelné bolesti jsem musela vydržet, zatímco jsem dlouhé hodiny stála s úsměvem na špičkách před objektivem profesionálního fotografa. Samotnou mě překvapovalo, jak milý a radostný dojem jsem z kartónového obalu vyzařovala.

Můj úsměv na fotce byl tak odporně falešný, že se mi při pohledu na sebe samotnou dělalo špatně od žaludku.

Zvonek na konci přestávky mě zachránil před dalšími všetečnými otázkami. Ačkoli jsem se navenek tvářila sebejistě v roli budoucí hvězdy, ve skutečnosti jsem se nevyrovnala se ztrátou dětských snů. Moje sestra byla nenávratně fuč. Ode dne, kdy se otec vrhl do podnikání, na mě rodiče přestali mít čas. Neměla jsem žádné blízké kamarády, kterým bych mohla odhalit svoji pravou identitu. Pohřbila jsem svou tvář pod vrstvami rolí, které jsem musela hrát, abych si zachovala zdání úspěšnosti. Někdy jsem si ani nedokázala vzpomenout, kdo vlastně jsem. A zatímco ďáblův hlas uvnitř mé hlavy nezadržitelně sílil, líbezná melodie v mém srdci pomalu utichala. Obratle mi křupaly v ztuhlé páteři a rozbolená chodidla každou chvíli zakopávala o neviditelné střepy. Na cestě k záviděníhodné budoucnosti jsem za bodrou maskou zakrývala smutek. 

Rozpíjel se v mojí osamělé duši jako inkoust.

KDYŽ JSEM toho odpoledne přišla domů, překvapilo mě, že vidím otce u jídelního stolu. Poslední dobou býval většinou pryč z domu. Odjížděl na služební cesty a často se vracel až po půlnoci. Od té doby, co se z něj stal kapitalista, málokdy se mi poštěstilo, abych si s ním mohla popovídat.

„Ahoj, tati. Vsadím se, že neuhodneš, co se dneska přihodilo?“ Zahlaholila jsem ve dveřích. „Dostala jsem od ruštinářky jedničku a přitom jsem jí dala politickou lekci.“ 

 „Hmm. To je skvělý.“ Zabručel roztržitě otec, aniž by se namáhal vzhlédnout od hromady popsaných papírů. 

Faktury a účtenky se válely všude po stole i na podlaze. Křišťálový popelník přetékající vajgly ležel na zmačkané stránce týdeníku Aktualit. Hlas Ameriky kvílel v pozadí. Zaprášená televizní obrazovka mrkala vedle krbu. Odulé obličeje bolševických politiků na ni diskutovaly o blíže nespecifikovaných problémech Perestojky.

„Nemusíme vždycky dělat to, co nám sovětští soudruzi říkají, že máme dělat.“ Předseda československého politbyra měl nízké čelo a čelist jako Neandrtálec. Kulaté rybí oči mu lezly z ďůlků v úsilí formulovat neexistující myšlenky. „Například, kdyby nám generální tajemník Gorbačov řekl, abychom skočili z okna, tak bychom si to měli pořádně rozmyslet. Nesmíme zapomenout, že jsme pořád svobodný národ s jedinečnou historií a kulturou.“ Miloš Jakeš se vyjadřoval tak hloupě, že působil doslova komicky.

„Nepřipadá ti to absurdní, Jirko?“ Smála se máti, která přinášela talíře s polévkou z kuchyně. „Stejný lidi, co v osumašedesátým pozvali Sověty do naší země, jsou teď největšími oponenty Gorbačevovy politiky.“

„To jsem přesně řekla soudružce Rottový.“ Přitakala jsem horlivě.

Chtěla jsem rodiče oslnit, ale byli příliš unavení, než aby mě vnímali.

„Grrr . . . spekulace, že Gorbačov . . .  juíííí . . . . plánovaného setkání s Helmutem Kohlem . . . grrr . . . . vidět Německo sjednocené . . .  juííí . . . je více než pravděpodobné . . . grrrr . . . nedávno prohlásil disidentský spisovatel Václav Havel.“

„To je zajímavý, Alice.“ Otec otočil knoflíkem rádia, aby zesílil jeho hlasitost. „Gorbačov by nemohl udělat nic lepšího, než prodat východní Německo Kohlovi. Vsadím se, že má něco takovýho v plánu. Zachránil by tím ruskej rubl před inflací. Západní Němci jsou nepochybně připravený solit prachy, aby dostali zpátky ztracený území.“

Barva otcova obličeje působila nezdravě nazelenale. Pytle pod jeho očima se podobaly bouřkovým mrakům. Mátin vzhled byl rovněž nezvykle zanedbaný. Celé dny dřela v garáži za účelem zvýšit produkci antistatu. Kromě toho se starala o rozlehlý dům a vyřizovala otcovu korespondenci a telefonáty. Byla tak vyčerpaná, že jí nezbyla energie na to, aby otci zakázala poslouchat zprávy. 

Mlčky jsme usrkávali polévku za zvuku politických reportáží a chrčení rušičky. Sotva máti položila na stůl hlavní chod, rozdrnčel se neodbytně telefon. 

„Rozumím. Jedno balení je dva tucty kusů.“ Řval otec. „Kolik jste říkal, že toho chcete?“ Zapisoval si objednávku. Vždycky si myslel, že musí mluvit víc nahlas, když vyřizuje dálkové hovory. „Heleďte, velkoobchodní cena za tekutý Anel je necelých dvanáct korun a Anel sprej prodávám za sedm pade.“

Než se mu podařilo uzavřít obchod, dojedly jsme s máti večeři.

„Dva a půl tisíce sprejů plus tři tisíce kusů aviváže.“ Dívala jsem se, jak otec u stolu počítá výdělek. Vytíral si studenou křenovou omáčku na talíři okoralým knedlíkem. „Kolik hodí osm procent z padesáti šesti tisíc?“ Chtěl vědět.

„Necelých čtyři a půl tisíce.“ Pospíšila jsem si s odpovědí.

„Výborně.“ Nalil si pivo do skleničky. „Tak to jsem teď zrovna vydělal.“ 

Máti si s úlevou přestala kousat nehty. „Díky bohu. Tenhle měsíc budeme mít na splátku hypotéky.“

„Zatím nám všechno klape.“ Otec se spokojeně opřel o židli a poprvé po dlouhé době o mě projevil zájem. „Jaká byla škola?“ Zeptal se.

„Už jsem ti to říkala, tati. Měla jsem politickou diskusi s ruštinářkou!“ Prohlásila jsem hrdě. „Myslím, že se mi podařilo zasadit smrtelnou ránu jejím stupidním teoriím o socialistickým hospodářství a výjimečnosti Sovětskýho svazu. Škoda, že jsi mě neslyšel. Málem dostala infarkt, když jsem jí řekla, že pracuješ jako kapitalista.“

Byla jsem si jistá, že otce zmínka o mé politické angažovanosti upřímně potěší. Jeho oči nečekaně zežloutly jako pivo.

„No to byla teda od tebe pěkná blbost, Trumpetko!“ Položil sklenici na stůl tak drsně, že ji málem rozbil. „Chceš mě dostat do maléru?“

„Ne.“ Byla jsem v šoku. „Myslela jsem si, že…“

„Prosím tě, nemysli.“ Vybuchl otec. „Jaký myslela? Vážně by mě zajímalo, co se ti honilo mozkem, když jsi vykládala ve škole takový nesmysly!“¨

Dostat se na špatnou stranu do otevřeného konfliktu s mým otcem byla hrozná zkušenost. Z očních panenek mu sršely hněvivé blesky. Jediným pohledem mě dokázal probodnout a přibít k židli.

„Chvástat se před ruštinářkou, že je tvůj otec kapitalista, je čirá sebevražda.“ Křičel na mě tak silně, že se na prababiččině lustru v jídleně rozezvonily křišťálové rampouchy. „To už jsi mohla rovnou tahat černou mambu za ocas!“ Praštil pěstí do stolu, až nadskočily talíře. „Co se od takovýhle baby dá čekat? Aby tak ještě začala smolit dopisy a posílat je poslancům jménem pracujícího lidu, aby mi zakázali moje soukromý aktivity!“

„Ale ty se přece nemusíš ničeho bát, tati.“ Plačtivě jsem namítla. „Parlament přece oficiálně přijal zákon o soukromém podnikání. Neděláš nic ilegálního.“

„Ježišmarja! Kolikrát ti mám vysvětlovat, že bolševici neměli v úmyslu legalizování velkých soukromých aktivit, jako je ta moje.“ Zoufale zavyl otec a vjel si rukama do vlasů, jako by se je chtěl vyškubat. „Zákon o soukromým podnikání je napsanej tak, aby lidem umožnil prodávat pečený klobásy na ulici, nebo vyrábět doma hračky vyřezávaný ze dřeva. To, že se mi podařilo podnikat ve velkým, je způsobeno špatnýma formulacema v zákonech. Kdyby někoho napadlo tyhle mezery zacpat, tak jsem namydlenej!“

Najednou na mě dolehla tíha mého omylu. 

Připadala jsem si, jako by se mi pod nohama rozhoupala zem. Svět dospělých se podobal petřínskému labyrintu zakřivených zrcadel. Všechno v něm fungovalo naopak. Člověk mohl způsobit zlo tím, že se snažil konat dobro, a zároveň se často mohl mít o to lépe, oč hůře se zachoval. Dospělí leckdy považovali loajalitu za zradu. V jejich převráceném světě jsem mohla spoléhat jen na svoje rodiče. Nikomu jinému jsem nemohla důvěřovat, že mi poctivě objasní nelogická pravidla, podle kterých se člověk musí v životě řídit. Nemohla jsem riskovat jejich zatracení. Otcův spravedlivý hněv mě uvrhl do hlubin zoufalství. Připadalo mi, jako bych se propadala do horoucích pekel. 

„Vůbec nemáš ponětí o tom, na jak tenkým vlásku visí celá naše existence, od chvíle, kdy předseda Kocián dostal infarkt.“ Otec se chytil za žaludek, což bylo znamení, že ho rozbolel peptický vřed. Dozvěděla jsem se, že poté, co otcův kamarád odešel na nemocenskou, vedení moravské JZD přešlo do rukou chamtivého místopředsedy, který začal agresivně porušovat partnerskou smlouvu s otcovým podnikem. „Ten darebák Čejka na mě ustavičně tlačí, abych zvyšoval prodej, a přitom vůbec nebere v potaz, že fůra státních obchodů se pořád ještě bojí kupovat zboží od soukromých subjektů.“ Naříkal si hořce otec. „Za každej prodej, kterej se mi podaří realizovat, se nejmíň dvakrát stane, že mi nějakej obchodní náměstek na poslední chvíli odřekne.“

„Opravdu mě to mrzí, tati. Neměla jsem o tvých problémech nejmenší tušení.“ Polykala jsem horké slzy. „Nemusíš ale kvůli tomu na mě takhle řvát. Jsem přece na tvojí straně. Copak si to nepamatuješ? Taky jsem pro Anel udělala hodně práce a nikdy jsem si za to neřekla ani halíř.“

Obrátila jsem se k máti pro podporu, ale tentokrát mi nedala najevo ani špetku sympatie.

„Jak si můžeš dovolit mluvit o penězích?“ Její nozdry se zlověstně rozšířily. „Mám pocit, že z tebe slyším mluvit Martu. Nebo snad nechápeš, že jsme tentokrát vsadili všechno na tátovo podnikání? Kdyby nešťastnou náhodou zkrachoval, nezbylo by nám nic jinýho, než prodat náš dům, abychom splatili dluhy.“

„Tím, že ses potřebovala předvést před celou třídou, jsi zbytečně ohrozila naší existenci!“ Zahřměl otec. „Měla by ses stydět!“

Propukla jsem v usedavý pláč. 

Nedokázala jsem unést představu, že bych svou hloupostí způsobila ztrátu domova, za který rodiče tak těžce bojovali a jehož rekonstrukce nás všechny stála tolik úsilí. Na mysl mi vytanul příběh o českém pilotovi, který jsem se dočetla v časopise Svazarmu, co Ríša kdysi zapomněl v garáži. Mladý Čech za války emigroval do Anglie, aby v řadách RAAF bojoval proti Hitlerovi. Nešťastnou ironií osudu se mu ke konci války podařilo shodit bomby na rodné město, kde v troskách zahynula celá jeho rodina.

„Já jsem se ale nesnažila před nikým předvádět.“ Vzlykala jsem hořce. „Soudružka Rottová chtěla jednoduše vědět, kde pracuješ. A já jsem neviděla nic špatnýho na tom, když jí řeknu pravdu.“ Z nosu mi crčely proudy nudlí. „Vážně ničemu nerozumím. Kolikrát jsem slyšela, jak lidem vykládáš, že jsi kapitalista? Vůbec by mě nenapadlo, že je to tak nebezpečný, tati.“ 

Pohled na moje upřímné slzy otce přece jen trochu zklidnil.

„Musíš nechat na mně, co kdy komu říkám, a jak mu to říkám.“ V ochraptělém hlase jsem zaslechla náznak vlídného tónu. „Musíš mít hodně životních zkušenosti, aby sis mohla dovolit dělat, to co dělám já.“ Odpověděl smířlivě. Posléze mě poučil, že se normalizační společnost zakládala na složité lži. Všechno prý záleželo na vhodné formulaci. „Až se tě zas někdo zeptá na moje povolání, nazývej mě radši podnikatelem než kapitalistou.“ Poradil mi. „Většina lidí si za tímhle výrazem stejně nebude schopna představit nic konkrétního.“

„Nechápu, jak má člověk poznat, který slovo je správný a který špatný.“ Bezmocně jsem popotahovala. „Ty to umíš, protože jsi se vyučil špiónem?“

„No, to taky.“ Otec pobaveně vypustil cigaretový kouř skrze nosní dírky. „Dva roky práce v tajných službách mě naučily jednu věc.“ Řekl. „Vždycky najdeš dobrý lidi na obou stranách. Jedinou výjimku tvoří domovnice a ruštinářky.“

„Jak si to mám vyložit?“ Nechápala jsem.

„Zahořklý baby jsou vždycky zlý.“

„Proč?“

„Nevím.“ Pokrčil rameny otec. „Proč je v každý pohádce nějaká čarodejnice?“ Zazubil se. „Starý, ošklivý ženský, co nikdo nemá rád, byly vždycky pilířem každýho zločinnýho režimu. Nevěřila bys kolik zbytečných tragédií způsobily v padesátých letech závistivý drbny v uličních výborech.“ Odfrknul si. „A to z nich většina ani nebyla ve straně!“

V duchu jsem si představila blonďatou ruštinářku, jak rázným hlasem velí popravčí četě. 

„Připravit k střelbě. Namířit. Pal.“

V plicích mi vybuchla ohnivá koule strachu. Pohltila do sebe všechen kyslík, který jsem potřebovala k životu.

„Myslíš si, že nás soudružka Rottová zničí?“ Zalapala jsem po dechu.

„Snad to nebude tak horký.“ Otec se nade mnou přece jen smiloval. „Pár vzorečků tekutého Anelu to nejspíš spraví.“ Unaveně přimhouřil žluté oči. „K tomu nějakej ten sprej zdarma a  všechno bude jako dřív.“

Přes veškerá ujištění, že se otec osobně postará o to, aby mstivá učitelka nepoškodila jeho podnikatelské plány, jsem v noci stejně ani na chvíli neusnula.

„Nikdy nicccc ve sssskutečnossssti není, jak sssse to zdá.“ Zasyčel ďábelský hlas jen jsem položila hlavu na polštář. „Vidíšššš? I nejlepšššší záměry můžou vésssst ke katasssstrofickým výssssledkům.“ Vysmíval se mi Satan. „Míssssto, aby sssse z tebe sssstala sssslavná hérečka, můžešššš ússsspěššššně asssspirovat na prásssskače.“

Zavřela jsem pevně oči. V mysli jsem místo obvyklých hadů nebo penisů viděla miliony červíčků. Kroutili se neposedně v dužině panenského jablka, což mě nevyhnutelně přivedlo k myšlence, že moje duše začíná být zkažená.

„Slituj se nade mnou, Panebože. Prosím, neopouštěj mě.“ Poklekla jsem vedle postele se sepjatýma rukama. „Odpusť mi mou pýchu a všechny hloupý hříchy. Slibuju, že budu hodná. Přestanu se ode dneška přetvařovat a zasvětím zbytek života charitě.“

Ráno jsem se vyčerpaně doplížila na mrákotínskou základku, aniž bych se na sebe pokusila upoutat obvyklou pozornost. Vypadala jsem sice jako svůj vlastní stín, ale byla jsem pevně odhodlaná, že přestanu kamuflovat svoje negativní pocity, i kdyby to mělo znamenat, že budu v očích spolužáků působit zranitelně.

„Co se s tebou stalo, Mirando?“ Flóra Pánvičková mě neupřímně objala tlustou paží kolem ramen. Vycítila jsem, že mi svým gestem vyjadřuje falešný soucit. Během hlavní přestávky mi nedovolila kolovat o samotě na chodbě. „Hele. Je u vás doma všechno v pořádku?“

Všechny moje fanynky vypadaly vyděšeně a zároveň v hloubi duše šťastné, že mě vidí tak pohaslou. Připomínaly masožravé piraně. Byla jsem si jistá, že kdybych se k nim otočila zády, neváhaly by v tu ránu rozcupovat moji dobrou pověst. 

„Všechno je v úplným pořádku.“ Roztáhla jsem rty od ucha k uchu do zářivého úsměvu. Nevěřícně jsem slyšela sama sebe, jak radostně štěbetám proti svému nejlepšímu předsevzetí. „Včera večer jsem dočítala jednu zajímavou knížku a šla jsem spát až dlouho po půlnoci.“ Ostentativně jsem zívla.

Byla jsem rozená herečka.

Zatímco Flóra nedůvěřivě zkoumala moji usměvavou masku, potlačovala jsem v hloubi narůstající pocit, že se mi každou chvíli rozletí hlava na tisíc kousků jako přezrálý meloun. Uvědomovala jsem si palčivě, že někdo tak průměrný jako samozvaná mrákotínská královna bulvárních klepů, nikdy s někým jako jsem byla já, nemůže upřímně soucítit. Jediný rozumný způsob, jak jsem si mohla Flóru a její následovnice udržet od těla, bylo nepřestat se nikdy usmívat.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments