Hořký samet: Láska, peníze a komunismus (18. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola druhá –  Hořký Samet

Kapitola třetí –  Hořký Samet

Kapitola čtvrtá, díl 1-4, Hořký Samet

 

Kapitola čtvrtá (část pátá)

Nejzelenější trávník

 

JAKMILE JSEM VYSTOUPILA z auta, abych se nadýchala chladného nočního vzduchu, uvědomila jsem si svoje rozlámané tělo. Únavou se mi podlomila bolavá kolena. Ale fyzické nepohodlí nemohlo zakalit čiré nadšení, které jsem pociťovala v srdci při myšlence na brzké shledání se ztracenou sestrou. Umělé hvězdy nadějně blikaly na sloupech pouličního osvětlení, zatímco jsem se v roli Ježíška chystala stisknout zvonek u Pappazzaniovic dveří.

Půjdem spolu do Betléma!“ Spustila jsem radostně, když se na druhé straně ozvaly kroky. „Důdlaj důdlaj důdlaj dá.“

Zitta. Zitta.“ Umlčela mě signora Pappazzaniová. „Uvědomuješ si vůbec, kolik je hodin?“

Její výslovnost zněla ostře jako břitva. Nebyla jsem si příliš jistá, nakolik jsem porozuměla významu italských slov.

. Já prosím vědět jaký je čas.“ Odpověděla jsem kostrbatě. „Dneska být Štědrý den.“

No, cara. Štědrý den už dávno skončil.“ Štěrbiny očí staré Italky se zúžily. „Je hodina po půlnoci.“

Gianniho matka si přitáhla župánek kolem kostnatých boků a sestoupila dolů po zahradních schodech, aby se pozdravila s mými rodiči. Pan Pappazzani zíval ve dveřích. Za jeho zády vykukoval Gianni a mladá žena v pytlovité noční košili.

Ahoj, Marto.“ Podvědomě jsem udělala krok dozadu, místo abych se bledé sestře vrhla do náruče. Marta vypadala jako duch. Její blonďaté vlasy byly ostříhané nakrátko a nabarvené na hnědo. V jejím voskové bílém obličeji zdánlivě nekolovala krev.

Signora Pappazzaniová se snažila zmírnit počáteční napětí. Obřadně vítala šokované rodiče prkennými polibky na tvář. Ačkoli měl zvuk mlaskajících rtů demonstrovat vřelý cit, měla jsem silný pocit, že mezi Pappazzaniovic klanem a naší rodinou stála tlustá skleněná stěna. Sestra se chovala jako robot. Její hlas se jevil plechově prázdný, její úsměv nahraný. Ulpíval na Martině nešťastné tváři jako karnevalová maska.

Podívej se, kolik jsme ti přivezli dárků, Marto.“ Ukázala jsem zaraženě na hromadu tašek, kterou mezitím rodiče stačili vytáhnout ze Škodovky.

To je od vás hezký. Děkuju.“ Odpověděla roboticky.

Opatrně jsem z chodníku zvedla krabici s porcelánovou lampou a následovala Martu dovnitř rozvíceného domu. „Kde tu máte stromeček?“ Chtěla jsem vědět cestou nahoru po kluzkých mramorových schodech. „Už jste si dneska rozbalili dárky?“

Marta moje otázky nebrala na vědomí. Provedla mě úzkou chodbou dovnitř stísněné jídelny. „Polož to třeba tady.“ Ukázala na umělou jedličku ozdobenou červenými mašlemi a zlatými koulemi, stojící na skleněném kávovém stolku.

Nebyla vyšší než třicet centimetrů.

Felice Natale!“ Široká televizní obrazovka v rohu bublala veselím.

Nedovedeš si představit, jak jsi mi scházela, Martičko.“ Svěřila jsem se jí se slzami v očích. „Neotevřeš to?“ Podala jsem jí krabici s dárkem. „Doufám, že se ti bude líbit. Vybrala jsem tu nejkrásnější, kterou tam měli.“ Chvěla jsem se vzrušením při pohledu na sestru trhající pečlivě naaranžovaný balící papír.

Moc hezký.“ Pravila bezbarvým hlasem, když z kartónové krabice vytáhla modrý cylindr pokrytý maličkými emailovými květy a zlatou malbou. Na jejím bezkrvém obličeji se objevil křečovitý úsměv.

Než mi stačila poděkovat, do dveří vtrhla signora Pappazzaniová.

Bellissimo lampadario. Ten je pro mě?“ Vytrhla Martě lampu z rukou, aniž by čekala na mojí odpověď. Grazie mille. Přesně něco takového jsem potřebovala na noční stolek.“

Martu vůbec nenapadlo protestovat.

Byla jsem tak rozčilená, že jsem ze sebe nedokázala vysoukat jediné slovo. Naprázdno jsem otevírala ústa jako vánoční kapr těsně předtím, než ho hospodyně klepne palicí. „Ma. Ma.“ Nedokázala jsem paní Pappazzaniové vysvětlit, kolik lásky jsem do svého daru investovala. Zdobená lampa ztělesňovala mojí baletní kariéru. Dala jsem za ní všechno, co jsem vydělala účinkováním v zhruba padesáti představeních.

Ve vstupní chodbě se mezitím rozléhaly těžké kroky. Slyšela jsem otce, jak se ptá signora Pappazzaniho, kam může položit křišťálové zrcadlo, které společně s Giannim nesli nahoru po schodech v dřevěném futrálu.

Vemte všechno na půdu.“ Odvětil znaveně plešatý Ital. „Tady dole na to není dost místa.“

Co jste to říkal?“ Otec si asi taky myslel, že špatně rozumí.

Pan Pappazzani mávnul rukou ke schodům vedoucím do zaprášené místnosti pod střechou. „Solaio.“ Starý muž zafuněl a svalil se na gauč. Pozorovala jsem, jak mačká knoflíky na kouzelné destičce, která mu umožňovala na dálku měnit televizní kanály. Na obrazovce se střídal jeden pozdní program vedle druhého, avšak Gianniho otec byl příliš netrpělivý, než aby se na něco dokázal dívat v kuse déle než deset vteřin.

Půjdu asi radši dolů pomoct mámě.“ Řekla jsem Martě a polkla knedlík, co mi uvízl v krku. Chystala jsem se sejít po mramorovém schodišti, když mě uprostřed kroku zmrazil ledový tón signory Pappazzaniové.

Buď tak las-ka-vá a jdi zad-ní-mi dveř-mi, cara.“ Slabikovala zřetelně každé slovo, jako bych snad byla retardovaná. „Přední vchod je rezervován pro hosty a ty jsi famiglia.“ Vyvedla mě na zahradu skrz kuchyň.

Betonové schodiště mě zavedlo na dvorek, kde pan Pappazzani pěstoval drůběž a záhony s rajčaty. Po cestičce jsem obešla jednopatrový městský domek. Nízká stavba zezadu vypadala mnohem méně honosná než zepředu. Když jsem míjela okno přízemního bytu, spatřila jsem osamělou stařenu uvnitř setmělého obýváku. Pappazzaniovic nájemnice nehybně seděla před modře blikající televizní obrazovkou a povídala si sama se sebou.

Opuštěná máti stála před vjezdem do garáže. Hlídala hromadu ranců pod baldachýnem světélkující vánoční dekorace.

Tohle budou ty nejsmutnější Vánoce ze všech, viď mami?“ Vrhla jsem se jí kolem krku s pláčem. „Nechápu, co se to s Martou stalo.“ Dusila jsem se zklamáním. „Chová se jako cizí.“

Nebreč, Trumpetko.“ Máti mě hladila po vlasech. „Přijeli jsme pozdě a všichni jsme hodně unavení.“ Povzdechla si odevzdaně. „Ráno bejvá moudřejší večera. Počkejme do zítřka, než si uděláme názor. Potřebujeme nechat odpočinout mysl.“

 

TOHO VEČERA jsme šli spát bez večeře. Nikoho nenapadlo zeptat se, jestli jsme něco cestou jedli, a máti považovala za neslušné dát Pappazzaniům najevo, že trpíme hlady. Gianni s Martou pro nás rozestlali gauč v obýváku, než zamířili zpátky do vyhřáté postele. Uvnitř Pappazzaniovic domu byla stejně nízká teplota jako venku. Studený obývák mi připomínal akvárium. Na každé straně se vcházelo prosklenými dveřmi a polovinu vnější stěny zabíralo obrovské okno. Když jsme rozsvítili světla, sousedé mohli zvenku vidět, jak plaveme po místnosti jako exotické rybky, dokud jsme se všichni nezavrtali pod tenkou vlněnou deku, nataženou přes naškrobené prostěradlo. Když nás spolkla tma, slyšela jsem v dáli odbíjet kostelní zvony. Za chvilku nám s máti začaly drkotat zuby. Přitiskly jsme se k otcově tělu, abychom se zahřály. Navzdory všem okolnostem, otec ze sebe ani ve spánku nepřestával vyzařovat mocnou solární energii. Jeho hlasité chrápání v kombinaci s tvrdými péry uvnitř matrace mi však nedovolilo usnout. Hvězdy venku za oknem se pravidelně rozsvěcovaly a zhasínaly.

Začala jsem je počítat jako ovečky.

Když jsem se ráno probudila, byla ještě hustá tma. Odlišné techniky chrápání prozrazovaly identitu spáčů za dveřmi každé z ložnic. V porovnání s otcovým silným rachocením, Gianniho chrápání připomínalo bublání děravého okapu v dešti. Pan Pappazzani zase zněl jako míchačka betonu. Vyplížila jsem se po špičkách skrz zasklené zasouvací dveře obýváku a po hmatu jsem pokračovala chodbou, až jsem narazila na koupelnu. Překvapilo mě, že byla největší ze všech místností v domě. Velké čtvercové dlaždice pokrývaly všechny stěny a podlaha se podobala vyblýskané šachovnici. Na vyvýšené platformě se hrdě tyčil porcelánový záchod jako osamělá šachová figura. Stál hned naproti velkému zrcadlu orámovanému miniaturními žárovkami, jež tvořilo součást elegantní lakované stěny se šuplíky a skříňkami a dvojitým umyvadlem. Rozpačitě jsem zdolala schůdek a zaujala pozici na černobíle kostkovaném jevišti. Nevěděla jsem kam dát oči. Než jsem si stáhla kalhoty pyžama, raději jsem je zavřela, abych se nemusela stát divákem ponižujícího představení. Nahmatala jsem roli toaletního papíru a užasla nad hebkostí jejího povrchu. Nemohla jsem odolat a podívala se zblízka. Nejen, že byl hedvábný papír potištěn růžovými květy, ale dokonce i voněl po růžích. Cítila jsem se doslova provinile, že mrhám tak vzácným materiálem na tak nedůstojný účel.

Poté, co jsem si umyla ruce, pustila jsem se do očichávání rozličných lahviček s balzámy a šampóny, které pokrývaly polici nad dokonale nablýskanou vanou. V šuplíkách skříňky jsem objevila tajemné nádobky s krémy a skleničky s voňavkami. Ze sestřiny tašky s líčidly jsem se opovážila vytáhnout deodorant, s kterým jsem se hojně nastříkala v podpaží, než jsem byla připravena opustit koupelnu a vyrazit na další průzkum. Mé příští kroky vedly kolem druhé koupelny do kuchyně, kde jsem chvíli obdivovala vycíděnou mramorovou plochu, pokrytou exotickými spotřebiči, které byly u nás doma ke koupi jen v Tuzexu. Poprvé v životě jsem si prohlédla myčku na nádobí, o které tolik mluvily holčičky z lepších rodin v baletní přípravce. Zklamalo mě, že se tento legendární spotřebič podobal obyčejné pračce. Vždycky jsem si ji představovala jako čtyřrukého robota podobného člověku. Hned vedle stála obrovská lednička. Byla jsem zvědavá, jak vypadá uvnitř. Opatrně jsem se zaposlouchala do koncertu chrápajících spáčů, než jsem otevřela nerezová dvířka.

No tohle.“ Žárovka se uvnitř rozsvítila nad policemi přetékajícími bájnými pochutinami. Mamma mia. To se mi snad jenom zdá!“

Lednička u nás doma sice nebyla o mnoho menší, ale většinou zela prázdnotou. Signora Pappazzani skladovala v chladu tolik dobrot, že jsem nevěděla, kam mám se mám dřív podívat. Všechny potraviny byly zabalené v kouzelně duhových barvách. Každý kousek sýru krášlila vypasená dojnice se zvoncem kolem krku či s čtyřlístkem v usměvavé tlamě. Obrázky čerstvě načesaného ovoce pokrývaly plastikové kelímky s jogurtem. Dokonce i nudné položky jako je máslo nebo odstředěné mléko slibovaly nějaké další magické kvality, než jenom dobrou chuť. Neodolala jsem svůdné reklamě a ponořila prst do sklenky se sardelovou pastou, kterou jsem objevila ve dveřích. Byl na ní vykreslen starobylý koráb a rybky vyskakující z modrých vln. Překvapilo mě, že esteticky prezentovaný výrobek chutnal podobně slaně jako sardelová pasta, kterou máti kupovala doma v ošklivé kovové tubě.

Co děláš v mojí kuchyni?“ Za zády mi zasyčel ostrý hlas.

Signora Pappazzaniová stála ve dveřích jako socha. Pohled na moji ruku uvnitř ledničky ji očividně nepřekvapoval, jako kdyby mě vždycky podezřívala ze sklonu k zlodějství.

Máš hlad?“ V jejích slovech se ozývalo více pohrdání než soucitu, když mi strnule podávala lesklý pytlík s obrázkem kakaových sušenek na tmavomodré obloze plné padajících hvězd. Mi raccomando. Ne, abys mi nadrobila na podlahu.“

Z obou koupelen se simultánně začal ozývat zvuk tekoucí vody. Slyšela jsem, jak se rodiče protahují za prosklenými dvěřmi. Posadila jsem se k jídelnímu stolu, roztrhla pytlík a začala chroupat sušenky. Na rozdíl od vánočního cukroví, které jsme každoročně pekly doma s máti, hnědá kolečka v neodolatelně krásném pytlíku chutnala jako oslazené piliny. Můj zrak padl na kouzelný dálkový ovladač, ležící vedle vánočního stromku na kávovém stolku. Nemohla jsem odolat pokušení a stiskla na něm červený knoflík.

Televizní obrazovka vybuchla svátečním veselím a přilákala do jídelny starého pána. Senti, bambina. Dej mi tu věc.“ Gianniho otec se těžce zhroutil na měkkou pohovku. Natáhl ke mně chlupatou paži a vzal si zpátky oblíbenou hračku. „V Itálii se Vánoce slaví teprve dneska.“ Informoval mě a bleskově přitom procházel nespočetné televizní kanály. „Na co by ses chtěla nejradši dívat?“ Zajímalo ho.

Nutnost vybrat si jedinou správnou možnost z širokého spektra lákavých nabídek mě jako obvykle paralyzovala. U nás doma v televizi bývaly jen dva programy a oba většinou o Vánocích vysílaly klasické pohádky. Ačkoli jsem každý z oblíbených filmů shlédla přinejmenším pětkrát, přesto jsem vždycky váhala, který z nich upřednostnit.

Teď jsem si měla vybrat z více než padesáti možností. Signor Pappazzani mě navíc na nic nenechal koukat dost dlouho na to, abych se mohla rozhodnout, jestli se mi to líbí.

Můžu tahle pohádka?“ Pípla jsem nakonec. „Per favore.“

To je pubblicità.“

Cože?“ Spatřila jsem zlatovlasou princeznu běžící po pláži. Ohnivý vraník cválal mělkými vodami. Na modré hladině se houpala bílá plachetnice jako příslib vzrušujícího dobrodružství. Spanilý mladý muž v námořnickém kostýmu se neohroženě díval proti větru. Pohodlně jsem se opřela o židli v očekávání dalšího vývoje slibného děje. Milenci se vášnivě objali a spojili rty v nekonečném polibku, když se z pozadí dramatické hudební kulisy nečekaně vynořil hluboký mužský hlas.

Žij svoje sny, dokud jsi mladý. Neboj se následovat hlas svého srdce.“ Následoval střih a v záběru kamery se ocitl zelený balíček se žvýkačkami. „Vychutnej si nenapodobitelnou chuť Wrigley Spearmint.“

Italská pohádka skončila dřív, než mohla začít.

Tohle je nějaká propaganda na jídlo?“ Cítila jsem se ošizená.

Komunistická televize obyčejně nevysílala reklamu na výrobky, jež byly normálně k dostání v obchodech. Kvalitních produktů bylo pomálu a většinou ihned zmizely z regálů.

U nás se reklama dělat jenom na věci, který nebýt dobrý.“ Snažila jsem se vysvětlit panu Pappazzaniovi. „Jako třeba politika.“

Aha. Dobrý věci nepotřebujou pubblicitá.“ Souhlasně kýval.

Takže Wrigley Spearmint nebýt dobrý?“

No so.“ Pokrčil rameny. „Já žvýkačky nesmím.“

A co takhle sušenku?“

Signor Pappazzani se pomalu naklonil dopředu, aby se přesvědčil, že je jeho manželka plně vytížená vedle v kuchyni. Když se ujistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí, nabral si plnou hrst kakaových koleček a nacpal si je všechna do pusy. Vypadal přitom jako hladový kočkodan v zoologické zahradě.

Giuseppe!“ Drobná ženička se zjevila na prahu jídleny dřív, než měl její muž čas polknout. „Nezapomněl jsi doufám na krocana?“

Hmmm. Uhmmm.“ Starý muž zoufale zavrtěl hlavou a vyvalil oči z ďůlků.

Kdy ho máš v úmyslu zabít, caro?“ Zamračila se jeho žena a položila si ruce v bok.

Nač vy vlastně potřebovat krocana?“ Rozhodla jsem se pana Pappazzaniho zachránit, aby nemusel odpovídat s plnou pusou.

Zatímco chudák nenápadně polykal rozžvýkané sušenky, aniž hnul brvou, jeho žena se mi pokoušela vysvětlit, že se v Toskánsku k vánočnímu obědu odjakživa jí pečené krůtí maso. Než Gianniho matka domluvila, usvědčující důkaz bezpečně zmizel v kulatém břiše jejího manžela. Nebylo dál co řešit.

Už jsem zapnula troubu.“ Obrátila se zpátky k muži a podezřívavě si ho přeměřovala. „Uvědom si, caro, že toho ptáka musím začít péct nejméně tři hodiny před obědem.“ Dodala důrazně, než se stáhla zpátky do kuchyně.

Starý muž si zhluboka oddechl a vděčně na mě mrkl.

Grazie.“ Smetl si kakaové drobky z klína hřbetem ruky. Vieni bambina. Pojď se mnou.“

Následovala jsem signora Pappazzaniho po schodech do zahrady, kde si v kůlničce u plotu připravil sadu ostrých nožů. Hejno hlučné drůbeže kvokalo za rezavým plotem v zadní části nevelkého pozemku. Okřídlení tvorové tu trávili krátký život snášením vajíček a čekáním na popravu. Velký hnědý kohout nás chvíli nedůvěřivě pozoroval koutkem oka, než ze sebe vydal varovné zakokrhání.

Ciao Giuseppe! Jakpak se ti vede?“ Spatřila jsem chlapíka s bílými vlasy a tmavým knírem, mávajícího z vedlejší zahrady. „Máte tu návštěvu z Prahy?“ Jeho černá očka sršela neskrývanou zvědavostí.

Salve Marco. Jak jsi přišel na to, odkud přijeli?“ Signor Pappazzani zakroutil hlavou a hlasitě mlaskl, aby dal najevo znechucení sousedovým šmírováním.

Viděl jsem u vás před domem parkovat Škodovku.“ Marco si bystře poklepal vrásčité čelo ukazováčkem, aby ukázal, že se k správnému závěru nedopracoval špehováním, nýbrž čirým důvtipem. „Chudáci Čechoslováci.“ Obrátil se ke mně soucitně. „Pamatuju si to jako dneska. V televizi jsme před dvaceti lety viděli záběry ruských tanků v Praze. Bylo mi vás opravdu líto, lidičky. Musí to bejt hrozný žít za plotem jako nějaký krocani.“

Překvapilo mě, že se vztahy mezi sousedy na západě nijak nelišily od sousedských vztahů v českém maloměstě. Ačkoli nebylo široko daleko nikoho vidět, hlasitost Markova projevu nasvědčovala tomu, že hovoří pro širší publikum. Cítila jsem na kůži pohled očí upřeně zírajících skrze zavřené okenice.

Tak pojď kamaráde.“ Signor Pappazzani směle chytil největšího krocana za červený krk a odnesl ho ke špalku za kůlnou.

Ubohý pták začal volat o pomoc a zoufale přitom mával křídly.

Marco si vrazil prsty do uší, aby neslyšel ptákův srdceryvný křik. „Brutto assassino!“ Nadával sousedovi do vrahů. Aiuto! Nemůžu se na to dívat.“ Dívala jsem se, jak se utíká schovat do vedlejšího domu.

Ma dai. Přestaň se chovat jako pokryteckej pacifista.“ Gianniho otec vykřikl za prchajícím sousedem. „Nemysli si o sobě, že jsi lepší než já, jenom protože tvoje žena kupuje vánočního krocana u řezníka.“

Hlasitý rámus přilákal na terasu moje rodiče. Opřeni o zábradlí nevěřícně zírali, jak signor Pappazzani bojuje s křičícím krocanem. Starý muž držel ptáka vzhůru nohama a pokoušel se ho tnout dlouhým nožem do krku. Žádná z ran se ovšem neukázala fatální. Dokonce i když se Gianniho otci podařilo krocanovi utnout hlavu, bezhlavé ptačí tělo se v touze po návratu domů rozběhlo k oplocenému výběhu po pískem vysypané cestě. Z bezhlavého krku přitom kolem dokola stříkala horká krev.

Obrátil se mi žaludek.

Už jsem se tolik netěšila na tradiční italský vánoční oběd.

U nás jíst na Vánoce smažený kapr.“ Cítila jsem potřebu informovat paní Pappazzaniovou, když o pár hodin později hrdě přinesla k svátečnímu stolu tác s dozlatava propečenou ptačí mrtvolou.

Rybu?“ Gianniho matka posměšně zvedla obočí. „Tu bude mít dneska k obědu Giuseppe. Slyšel jsi to, caro?“ Prohodila k nešťastně vyhlížejícímu manželovi. „Dneska můžeš svojí dietu považovat za československé Vánoce.“

Signor Pappazzani místo odpovědi znechuceně stiskl knoflík na dálkovém ovladači a vypnul zvuk na televizní obrazovce, kde polonahé tanečnice vykopávaly nohy na jevišti za zvuku elektronické hudby. Obědvali jsme v tichu. Marta si co chvíli povzdychla a Gianni si sem tam odkašlal, jako kdyby se chystal něco říct, ale nikdy se k tomu nerozhoupal. Otec hlasitě srkal Chianti, které signor Pappazzani přinesl ze sklepa. Máti si při jídle počínala tak neslyšně, že to působilo až neslušně, zato starý pán ze sebe vydával odporné mlaskavé zvuky, z kterých se mi doslova obracel žaludek. Nejspíš se nám všem snažil zkazit chuť na pochoutky, které měl sám zakázáno jíst. Signora Pappazzaniová vévodila hostině v čele stolu, důstojná jako královna. Prakticky se nedotkla pokrmu na talíři, ale pokaždé, když jsem se s Martou pokusila zapříst konverzaci, pohotově mě umlčela pronikavým pohledem.

Buono?“ Neustále se nás ptala.

Buonissimo.“ Způsobně jsme odpovídali v chóru.

Než jsme se projedli početnými chody k zmrzlině, můj žaludek byl tak plný, že jsem musela mražený krém odmítnout. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takového vůbec mohlo stát. Přebytek jídla měl stejný efekt, jako jeho nedostatek, uvědomila jsem si, když jsem se na konci odpoledne svalila na pohovku vedle hladového signora Pappazzaniho. Cítila jsem se podobně nešťastná jako on.

Přišel čas na dárky.“ Gianniho matka oznámila po kávě.

Vysvětlila mi, že v Itálii neznají Ježíška. Dárky tu prý nosí jakýsi Babbo Natale, neboli vánoční tatík, který se spouští komínem do lidských příbytků a nechává dětem dárky v pletené punčoše. Pozorovala jsem, jak stará Italka vytahuje nylonovou ponožku z kapsy květované zástěry. „Tak tady máte něco od vaší mamma, děti.“ Podala ji Giannimu s Martou. „Kupte si, co se vám líbí.“ Uvnitř byla nacpaná rolička bankovek.

Při pohledu na zklamaný výraz v mém obličeji paní Pappazzaniová opět ponořila ruku do zástěry a vylovila z ní desetitisícovou bankovku. „To je pro tebe. Auguri.“ V přepočtu to bylo necelých sto padesát korun.

Starý pán si za jejími zády nepozorovaně přihnul z láhve Chianti. Potom zmáčkl knoflík na dálkovém ovladači. „Felice Natale.“ Boubelatá moderátorka zvolala na jevišti jako ozvěna hlasu signory Pappazzaniové. Optimistická hudba otřásla celým domem. „Volare. Óoo. Cantare. Óooo.“ Obézní tenor procítěně pěl na obrazovce.

To je Luciano Pavarotti, víte?“ Poučil nás Gianniho otec, jako by předpokládal, že jsme o světoznámé operní hvězdě nikdy neslyšeli. „Je to nejlepší zpěvák na světě.“

. U nás především známe Pavarottiho podání Verdiho oper, zvláště Othela a Rigoletta.“ Odvětila zdvořile máti.

Boh. Doufám, že vám nebude vadit, když vás s Martou obdarujeme až po Novém roce?“ Omlouval se Gianni. Vysvětlil nám, že ze zásady nechodí do obchodů jindy než po svátcích. „Nechápu, proč bych měl utrácet jenom proto, že jsou křesťanský svátky. O pár dní pozdějc je všechno k mání za polovinu.“ Řekl, že v lednu nakupuje ponožky a spodní prádlo na celý rok dopředu. „Nebudu přece platit za nějakou tradici.“ Pozorovala jsem ho, jak počítá bankovky v nylonové punčoše.

Podívala jsem na sestru, abych se přesvědčila, co si o postoji svého muže myslí ona. Její bezkrevná tvář však neprozrazovala žádný názor. Vycítila jsem, že Marta byla pod neutrální obličejovou maskou hluboce nešťastná. Její mlčení a skelný pohled očí ve mně vzbuzovaly neurčitý pocit zoufalství. Rodiče si s ní také očividně nevěděli rady. Nikdo z nás se k ní nedokázal přiblížit. Potřebovali jsme zjistit, co se s Martou stalo, ale Signora Pappazzaniová a Gianni dávali pozor, abychom spolu nikdy nemluvili o samotě. Dostat se k mojí sestře byla nepochybně práce pro školeného rozvědčíka. Italská tchyně věru ztělesňovala nebezpečného protivníka, o kterém se mému otci nesnilo. Bylo už nad slunce jasné, že si při sběru klíčových informací budeme muset počínat nanejvýš diskrétně. Nezbývalo nám, než zapojit veškerou naši vynalézavost a maximálně přitom využít otcovu profesionální zkušenost v boji s nepřátelskými tajnými službami.

 

NÁSLEDUJÍCÍHO DNE jsme vyjeli navštívit stařičké rodiče signory Pappazzaniové v jejím rodném městečku. Gianniho matka nás všechny po snídani shromáždila u výjezdu z garáže. Nesmlouvavě zatlačila rodiče na zadní sedadlo manželova Fiatu, aby je během jízdy oddělila od Marty. „Presto. Presto.“ Honila nás. „Už bude deset hodin. Nedej bůh, aby tam tak moje sestra dorazila dřív než já!“

Stříbrnou trvalou měla nalakovanou tak tlustě, že se na ní v silném větru nehnul ani vlásek. Podobala se hlávce květáku. Rudá rtěnka na úzkých rtech panovačné Italky navíc vyvolávala představu krvácející rány.

Nastoupila jsem do auta s mladým párem. Měla jsem v úmyslu sestru během krátké jízdy rozveselit. Senti Gianni, vedět ty jaký být rozdíl mezi blbým a hluchým člověk?“ Ptala jsem se novopečeného švagra.

Tenhle vtip jsem znala z Mrákotínské školy.

No.“ Kroutil hlavou.

Cosa?“

Nevím. Už jsem ti to řekl.“

Cože?“ Položila jsem si dlaň k uchu a tvářila se, že neslyším.

Potěšilo mě, když na předním sedadle zabublal Martin smích. Gianni naježil husté obočí a vypadal uraženě. Mlasknul nespokojeně jazykem, jako to dělával jeho otec, a ťuknul do páčky blinkru. „Vůbec nechápu, co na tom má bejt vtipnýho.“ Opatrně vycouval z otevřených vrat a odbočil na hlavní silnici.

Chudák, má dneska černou náladu.“ Marta na mě konečně promluvila mateřským jazykem. Vysvětlila mi, že se Gianni děsí rodinného setkání, protože nemůže vystát zbohatlickou tetičku. Sestra paní Pappazzaniové si prý za peníze zazobaného milence v garáži svého domu pořídila soukromou pletařskou dílnu. Marta indiskrétně poodkryla oponu rodinného tajemství. Ačkoli Ginin manžel celý život pracoval jako zedník, vilná tetička si mohla dovolit zaměstnávat tucet pracovnic, které pro ni na drahých strojích vyráběly vlněné svetry. Odchovaná ve válečné bídě, Gina si libovala v okatém předvádění nezaslouženého bohatství. Dráždila rodinu starší sestry nadřazeným chováním. „Na oko jí podlézají, ale z hloubi duše ji nesnáší. Myslí si o ní, že je to obyčejná kurva.“ Uzavřela Marta.

Kamenité vinice a olivové háje obklopovaly San Gernonto, horskou vesničku postavenou z kamene, kterou už obývali jenom staří lidé. Marta tvrdila, že se v osmdesátých letech mladší generace přestěhovala do města.

Zastavili jsme před omšelou usedlostí s kovovými žaluziemi v oknech. Okolo vstupního schodiště stály prázdné květináče. Rozbité zemědělské nástroje a rezavé náčiní se válelo po neudržované zahradě.

Mamma.“ Signora Pappazzani vyhodila paže nad hlavu.

Ze dveří vyšla vysoká šlachovitá žena s dokonale rovnými zády. Nezdálo se, že by ji setkání s dcerou nějak zvlášť potěšilo. „Ciao.“ Odehnala její přeslazené polibky, jako by to snad byly neodbytné mouchy.

Felice Natale, mamma.“ Gianniho matka se k stařeně měla jako malá holčička a horlivě nás jednoho po druhém představovala.

Buon giorno.“ Otec starou ženu halasně pozdravil a srdečně jí stisknul vysušenou ruku, což ji očividně rozveselilo. „Piacere. Jak se daří?“ Vzpomněl si dokonce na základy italské konverzace. „Come sta?“

O dio. Už to není to, co to bývalo.“ Odpověděla mu nesrozumitelným dialektem. „Už ani nevidím kříž na věži Pistoiského kostela.“ Ukázala před sebe do údolí, kde se v mlžné dálce rozkládalo okresní město.

Usilovně jsem mžourala směrem, kterým ukazovala její pevná ruka, ale zmíněný kříž jsem pouhým okem neviděla. Stařena na mě pohlédla průzračnými zraky a odzbrojila mě šibalským úsměvem. Chystali jsme se ji právě následovat do domu, když se ozvalo křupání šterku na příjezdové cestě.

Na dvůr majestátne vplula nablýskaná limuzína.

Buon Natale a tutti!“

Do nosu mi stoupla silná vůně drahé voňavky. Kontroverzní tetička měla na sobě norkový kožich, navzdory mírné teplotě, která mohla na slunci dosahovat až patnácti stupňů Celsia. Odbarvená blondýna se rázem ujala vedení. Razila si cestu nahoru po schodech, jako by svou rodinu chtěla před námi zaštítit. Hubený manžel Ginu poslušně následoval v těsném závěsu, podobný věrnému psu.

Oba znepřátelené klany se střetly v tmavé předsíni, kde na sebe pohotově vypálili dávku jedovatých komplimentů a polibků. Nikdo z nich nebyl rád, že se zase vidí. Navzájem k sobě chovali hlubokou zášť, která byla nejspíš tak stará, že už si nikdo nedokázal vzpomenout, jak vlastně vznikla. Musela jsem ale konstatovat, že Italové jsou skvělí herci. Dokázali si nasadit přátelskou masku a vyplnit váznoucí hovor snad až příliš srdečným smíchem.

Ciao babbo.“ Signora Pappazzaniová pospíchala do obýváku.

Její stařičký otec byl ponořen v polstrovaném křesle s očima pevně přilepenýma k televizní obrazovce. Italská RAI zrovna vysílala kompilaci nejslavnějších momentů národní fotbalové historie.

Come stai, tati?“ Křičela mu do ucha. „Jak jde život?“

Jakej život?“ Stařec se pomalu otočil, aby si prohlédl vetřelce, a ukázal nám svůj bezzubý úsměv. „Jsem už prakticky mrtvej.“ Oči mu jiskřily potměšilým humorem. Jeho groteskně křivé nohy tvořily písmeno O. „Tvoje mamma se nemůže dočkat, až mě zakope pod zem, aby si už konečně mohla začít užívat.“ Žertoval. „Za celých sedmdesát let společnýho života mě nikdy nezačala milovat.“

Když trávíš celej život dojením krav a okopáváním vinic, tak ti holt nezbyde žádnej čas na lásku, babbo.“ Gina se postavila na matčinu stranu. „K lásce přece patří rozkoš. Bez ní to nemá žádnej smysl.“

Láska je především povinnost.“ Signora Pappazzaniová majetnicky položila ruku na otcovo rameno a pohodila natrvalenou hlavou, jako by vyzývala mladší sestru na souboj. „Mám tím přirozeně na mysli věrnou lásku, capito?“ Našpulila tenká rudá ústa.

Gina pozvedla tenké obočí a uhladila si odbarvenou helmu účesu, aby dala najevo, že se ji sestřina jedovatá poznámka ani v nejmenším nedotkla. Sestřina tchyně v Gině očividně našla neohroženého soupeře.

Když dělá manželka z lásky povinnost, není divu, že si manžel hledá lásku, pokaždé když odchází z domu za povinnostmi, capito?“

Bohaté tetičce se podařilo zasáhnout citlivý nerv. Paní Pappazzaniová se bolestně kousla do krvavých rtů.

Madona mia. To byl ale gól!“ Mužská část italské rodiny vyprskla nadšením a tvářili se, že komentují kompilaci fotbalových zápasů.

Příště, až mi zase budeš chtít dávat lekci z morálky, cara mia, nemíchej do toho lásku.“ Triumfovala Gina. „Když si Carlo vzal Patricii, pořídila jsem jim jejich vlastní dům, vero amore?“ Tetička přešla na druhou stranu obýváku, jako by kreslila neviditelnou čáru mezi oběma klany. „Můj syn nepotřebuje bydlet s rodiči na jednom patře jako někdo. Ukaž mi větší důkaz lásky.“ Postavila se vedle svého jediného potomka a zářila mateřskou pýchou.

Gianni si nervózně odkašlal a snažil se vypadat nezúčastněně.

Bratranec Carlo se vyškolil jako zubní technik. Nikdy nezískal univerzitní diplom, ale díky finanční pomoci své nemorální matky již léta provozoval privátní zubní kliniku, kde úspěšně vykořisťoval celý tým diplomovaných zubařů.

Láska je jenom sen.“ Carlova žena se odvážila vyslovit svůj názor. „Můžeš věřit, že ti láska patří, jak jenom nejdýl to jde. A pak je najednou navždycky fuč.“ Smutně zakoulela velkýma černýma očima. Zlaté náramky jí vesele chřestily na zápěstí. Bývala kdysi krasavice, ale měla předčasně odkvetlou tvář a tendenci k tloustnutí.

Její dva synkové bezcílně pobíhali po místnosti a rachotili přitom plastikovými samopaly. Nebylo jim víc než deset let. Každý z nich měl v obličeji nekontrolovatelný tik a ani jeden si nedokázal s tím druhým hrát. Když je matka okřikla, zarytě ignorovali její existenci. Dělali dál nesnesitelný rámus, až Carlo rázem ztratil hlavu a umlčel uřvané spratky několika zlobnými pohlavky.

Pro mě je láska v trpělivosti.“ Carlův otec mumlal ve stínu svojí manželky.

Proč musíme pořád žvanit o lásce, když se spolu jednou za rok vidíme?“ Přerušil ho jeho netrpělivý syn. Carlo si pěstoval tenký knír a měl cynické vrásky kolem poživačných úst. „Je to všechno daleko snazší, než si myslíte.“ Prohlásil sebevědomě. „Dej lidem prachy a budou tě milovat. Vem jim je a budou tě hned nenávidět. To přece není žádná věda. Co si o tom myslíš, inženýre?“ Vyzývavě se otočil k Giannimu v nadějném očekávání, že se mu vzdělaný bratranec pokusí odporovat.

Můj švagr se očividně necítil pevný v kramflecích. „Boh.“ Otočil se, aby se podíval, co si o Carlově otázce myslí Pappazzani senior. Jeho otec byl ale plně absorbován fotbalem a nejevil sebemenší zájem o diskusi na téma lásky.

Souhlasím, že nelze podceňovat roli peněz v milostných vztazích, ale obávám se, že pravda není zase tak prostá.“ Gianni ze sebe chladně vysoukal odpoveď, jako by stál na profesorském stupínku. „Láska by se nejlíp dala vyjádřit jako určitá forma dluhu. Děti ji dluží svým rodičům. Manžel svojí manželce a naopak.“ Rozpačitě si odkašlal.

Moje sestra raději neříkala nic. Vyměnila si pochmurný pohled s rodiči a zamračila se. Bylo jí nejspíš jasné, že ji v její italské rodině nebude nikdo mít tak bezpodmínečně rád, jako jsme ji milovali my.

Nedáte si šálek kávy?“ Stařičká paní domu pozvala rodiče ke kuchyňskému stolu. „Bůh zachránil italskej národ od fašistů, ale ďábel nás po válce zkorumpoval penězi.“ Svěřila se jim. „Mladí lidé už dneska nevědí, co je láska. Jediný, co je zajímá, jsou soldi.“

Aby ukázala o čem mluví, promnula si vysušené prsty, jako by solila horký nápoj v matčině hrnečku.

Capito?“ Rozvážně se uvelebila na židli a vzala do ruky rozpletenou punčochu. „Dneska je všechno jenom o penězích. Soldi. Soldi. Soldi. Kroutila hlavou. „Když se narodily moje dcery, bydleli jsme v jedné místnosti s dvěma kozama. Přežívali jsme díky chlebu, rajčatům a olivám. Nikdo z nás nebyl nemocnej, ani jsme netrpěli depresí. Místo toho, abychom pořád čuměli na televizi, bavili jsme se vyprávěním příběhů. Učili jsme se nazpaměť poezii a při práci v olivovém háji jsme zpívali písničky. V neděli každej tancoval. Dneska lidi neuměj tancovat ani zpívat a při práci nanejvýš tak nadávaj.“

Pozorovala jsem, jak stařena během svého monologu bleskově zatahuje smyčky a provléká vlněná vlákna skrze pravidelná očka pomocí jehlice, aniž by k tomu potřebovala brýle. Hladce a obrace. Ani jedno očko jí neuteklo. „Vypadáte jako hodná ženská a váš manžel je mi taky moc sympatickej.“ Natáhla se, aby vřele stiskla mátinu ruku. „Vyrábím tu vlněný bačkory na noc. Pocházíte z chladných krajů. Co kdybych vám jich pár darovala? V noci vás pěkně zahřejou v posteli.“

Grazie.“ Usmála se vděčně máti.

Nikdo v mojí famíliji je nechce nosit.“ Stěžovala si stařena. „Je to banda nevděčníků.“

Vyskočila hbitě ze židle, aby nám z ložnice přinesla troje páry pletených návleků na nohy. Ozdobeny saténovými mašličkami, stařeniny ruční výrobky vypadaly jako obrovské kojenecké capáčky. Nebylo divu, že se otec ošíval, když ho Gianniho babička vyzvala, aby si na zkoušku navlékl největší pár na nohy.

Když být v našem kraji velký zima, tak my se nejlepší zahřát v posteli láskou.“ Pokusil se žertovat se strašidelným přízvukem. „Ale stejně grazie. Možná se nám hodit.“ Nakonec přijal nabízený dar. „Když my v noci spolu milovat a dělat přitom velký rámus, tak my můžeme zakousnout do ponožky.“

Názorně si pro legraci nacpal pletenou bačkoru do úst jako roubík.

Otcův lechtivý výrok se setkal s okamžitým úspěchem. Italové se o sexu nestyděli hovořit otevřeně, pokud se intimní diskuse odehrávala uvnitř kruhu rodiny. Všichni vybuchli smíchy a napětí mezi znesvářenými klany povolilo. Neuniklo mi, že si Carlo zkušeným okem prohlíží matčinu štíhlou figuru. Byl nejspíš zvyklý kupovat si lásku krásných žen. Měla jsem pocit, že Gianniho bratranec hodnotí matčin mladistvý vzhled tak vysoko, že chudákovi otci záviděl. Stařičký dědeček byl rovněž otcovým výrokem ohromen. S námahou povstal z křesla, aby ho povzbudivě poplácal po zádech.

Ecco, co mě vždycky spolehlivě zahřeje, když mi moje žena odmítá dát lásku.“ Stařec vytáhl zaprášenou láhev s hustým mokem z kuchyňské kredence. „Ochutnejte trochu.“ Naplnil dvě skleničky pro moje rodiče. Vino santo. Pochází z mojí vinice. Vložil jsem do něj všechnu svojí lásku.“

Grazie.“ Otec s máti mu vděčně připili. „Salute.“

Starcovy oči zajiskřily radostí, když viděl, že cizincům chutná podomácku vyrobené dezertní víno. Členové Ginina klanu byli očividně zvyklí na lepší značky a Pappazzaniovi, s výjimkou Gianniho otce, který pít nesměl, byli zapřísáhlí abstinenti.

 

POZDĚJI VEČER jsme s rodiči pořádali tajnou konferenci na rozloženém gauči v obýváku. Silný vítr otřásal skleněnou tabulí v okně a teplota v místnosti mi připadala mnohem nižší než předchozí noc. Babiččiny bačkory ze San Geronta nám najednou přišly vhod. Navlékli jsme si pletenou vlnu na nohy a otec nám přes hlavu přetáhnul deku. Navzájem jsme na sebe dýchali, abychom se trochu zahřáli.

Nechápu, proč si Pappazzaniovi nemůžou doma zatopit.“ Drkotala jsem zuby. „Jediná teplá místnost v celém domě je kuchyně.“

Tohle je ironie moderního věku.“ Otřásla se zimou máti. „Paní Pappazzaniová sice bydlí v městském domě s mramorovým schodištěm, ale má mentalitu chudé vesničanky. Veškerý její život se odehrává kolem plotny, jako v časech, kdy vyrůstala v jedné místnosti společně s kozami.“

Gianni naopak tráví nejvíc času na záchodě.“ Podělila jsem se s rodiči o výsledky svého pozorování.

Není se potom co divit, že je Marta tak nešťastná.“ Připojil se otec. „Pokaždý, když se její manžel má vzepřít svojí matce, zaleze na záchod s knížkou.“

Podařilo se ti s ní promluvit?“ Šeptala máti.

Ne. Vyhejbá se otevřený diskusi, jako by měla z něčeho strach.“

Nebo možná spíš z někoho.“ Kousla jsem se do rtů. „Co navrhuješ, tati? Máš nějakej plán akce? Co budeme dělat?“

Otec se podrbal v šedivé kštici a šelmovsky přimhouřil oči.

Už jsem si to všechno promyslel, ale budeme muset postupovat s mimořádnou opatrností.“ Odhalil nám svoji profesionální strategii. „Příště, až se Gianni zamkne s knížkou na záchodě, pokusím se vylákat Martu ven na procházku. Od vás budu potřebovat, abyste na chvíli odvedli pozornost starých Pappazzaniů.“

Jeho plán vypadal jako opravdická konspirace. Těšilo mě, že vidím otce v akci. Cítila jsem se hrdá, že jsem se stala součástí jeho týmu.

Druhého rána po snídani, jakmile Gianni zamířil na své nejoblíbenější místo v domě, jsem přesvědčila signora Pappazzaniho, aby mě vzal s sebou na nákup.

Vidět reklama na italské výrobek v televize je moc pěkné, ale já chtít vidět tvrdá realita.“ Vysvětlila jsem mu.

Byl šťastný, že se na mě může vymluvit, když oznamoval své manželce, že jdeme ven. Než stačila překvapená Italka protestovat, máti mazaně zasáhla.

To tiramisu, co jsi pro nás udělala na Vánoce, bylo vážně úžasné, Maria.“ Popadla signoru Pappazzaniovou za loket a odvedla ji do kuchyně. „Nechceš mi na něj dát recept?“

Právě jsme se starým pánem chystali k odchodu, když jsem ještě koutkem oka zahlédla stín plížící se tmavou chodbou. Slyšela jsem otce potichu ťukat na dveře novomanželské ložnice. Všechno šlo jako na drátkách.

Místní obchody se nacházely na náměstíčku pár stovek metrů od Pappazzaniovic domu. Starý pán přesto trval na tom, že pojedeme jeho nákupní Pandou. Sotva zaparkoval před radnicí, rozverně zamával na skupinku prošedivělých seniorů, hrajících šachy na lavičce v parčíku. „Ciao ragazzi.“

Nazdárek Giuseppe. Ty jsi ještě naživu?“ Italští důchodci si s ním potřásli rukou jako váleční veteráni. „Come stai?“

Ani se neptej.“ Signor Pappazzani bolestně zkroutil obličej. „Znáš přece moji manželku.“

Eh. Ženský jsou všechny stejný.“ Smáli se kamarádi. „Na začátku jsou vždycky samej med. Teprve po svatbě se z nich vyklubou vosy, který maj místo jazyku žihadlo.“

Rozhlížela jsem se po renesančním náměstí s pastelově barevnými domy. Zdi kostela tvořily bloky pískovce a měl nezvykle vysokou zvonici. Na rohu se krčila kavárna s barem. Vedle stál obchůdek se sýry. Zelinář za výlohou vystavoval košíky s tropickým ovocem. Ze dveří krámku vonělo exotické koření. Zimní paprsky kropily kamennou dlažbu. Vůně pečeného těsta se linula z pekařství a mísila se s voňavým dechem voskově bílých lilií a rozkvetlých růží o kousek dál v květinářství.

Dio buono.“ Pan Pappazzani mlaskl jazykem a rozkošnicky zavětřil rozšířenými nozdrami. „Vyměnil bych celé království za plátek mortadely.“ Rozhodl se dát na svůj instinkt a zamířil k řezníkovi. Salve. Jak jdou obchody, Dino?“

V obchodě zalitém sluneční září visela z háku půlka krávy. V skleněné vitrině ležely kusy poražených zvířat zbavených kůže a nepřeberný výběr domácích klobás, slanin, šunek a salámů. Dinovy ruce pokrývala krev, ale jeho bílá zástěra zářila bez poskvrnky.

Ma, ani mi nemluv, Giuspeppe.“ Řezníkovy volské oči prozrazovaly něžnou duši. „Poslední dobou to stojí za starou belu.“ Utřel si zakrvácené dlaně do čistého hadru. „Co pro vás můžu udělat?“

Jsou tyhle česnekový klobásy čerstvý? Vzal bych si dvě.“ Signor Pappazzani opět mlaskl jazykem, ale tentokrát zase trochu jinak. Překvapovalo mě kolik rozličných významů dokázal vyjádřit pomocí neartikulovaných zvuků, které dělal pusou. Jako by mlaskání samo o sobě bylo nějaký zvláštní tajný jazyk. „Co tě tak trápí, amico? Snad nejsi naštvanej, že ti Ipercoop krade zákazníky?“

Radši bych o těch zpropadných komunistech ani neslyšel.“ Řezníkův obličej rázem zrudl. „Jestli nepřestanou tlačit dolů ceny, většina místních obchodů bude muset příští rok zavřít.“ Smutně si povzdechl, když balil klobásy do voskového papíru. Chiaro. Dneska se v neděli ráno jezdí nakupovat do supermarketu, místo aby lidi chodili na mši. V Ipercoopu si radši nahází hromadu levnýho hormóny krmenýho masa do vozejku, než by podporovali lokální výrobce zdravých produktů.“

Myslela jsem si, že jsem mu špatně rozuměla. Na kapitalismu se mi právě nejvíc líbily malé živnosti. Komunismus jsem si naopak spojovala s monopolizovanými, nefunčními službami a masovou produkcí. Otec mi vyprávěl, že když u nás bolševici po válce svrhli demokraticky zvolenou vládu, jedním z prvních kroků byla nucená kolektivizace soukromého zemědělství a vyvlastnění lokálních živnostníků. Z Dinova projevu by se skoro zdálo, že v Itálii proběhl komunistický převrat.

Naštěstí jsem dost starej na to, abych šel do důchodu.“ Uzavřel řezník. „Může mi to bejt všechno jedno. Naši mladý stejně o provozování živnosti nemaj zájem. Dneska chtěj všichni vydělávat prachy bez práce.“ Uložil do kasy umaštěné liry a srdečně věrnému zákazníkovi stiskl ruku. Arrivederci. Vždycky tě tu rád vidím, Giuseppe.“ Usmál se něžně a pokýval rezignovaně hlavou. „Pozdravuj Marii.“

Neušlo mi, že se pan Pappazzani opatrně rozhlédl, než vykročil ven z obchodu, jako by se ujišťoval, jestli ho někdo nesleduje. „Moje žena nemusí vědět, že jsme navštívili Dina, chiaro?“ Nabídl mi kus klobásy za mlčenlivost.

To se samosebou rozumět.“ Žvýkala jsem sušené maso s čenekem po cestě zpátky k Pandě. Comunque, kde být ty komunista, co Dino mluvit?“ Zajímala jsem se.

Un momento. Ukážu ti je.“ Starý pán natočil motor a vyjel po silnici ven z města. Po patnácti minutách jsme přejeli zvlněná pole obklopující rodiště Leonarda da Vinciho a zastavili před obrovským nákupním centrem uprostřed přeplněného parkoviště. Nízká stavba z betonových panelů mi připomínala komunistickou fabriku ozdobenou plakáty obchodní propagandy. Na placaté střeše dominovala rudá neonová písmena místo hvězdy.

Ipercoop.

Vidíš před sebou nejúspěšnější obchodní družstvo všech dob.“ Poučil mě Gianniho otec. „Podobných obchodů jsou po Itálii desítky, jestli ne stovky.“

Pane bože!“ Zírala jsem s otevřenou pusou.

Tlačila jsem před sebou vozík a prosklené dveře se samy od sebe otevíraly a zase zavíraly. Napadlo mě, co by na Ipercoop řekl můj pradědeček, který u nás před válkou založil prodejní družstvo, sdružující malé obchodníky do jediné mocné organizace. Ipercoop byl rozlehlý jako hangár a zosobňoval všechno, co jsem se ve škole učila o komunismu. Barevné transparenty na zdech zvěstovaly šťastnější budoucnost. Z optimistických sloganů jsem vyčetla, že za některé nabízené výrobky dokonce ani nebylo zapotřebí platit.

Kupte si dva šampóny a dostanete třetí zadarmo.“ Tvrdila rozesmátá modelka na plakátu. „S každou láhví Campari vám darujeme dvě nerozbitné skleničky.“ Slibovala kráska naproti přes uličku.

Jedině dlouhá řada pokladen podél samoobslužné prodejny naznačovala obchodní charakter dobročinné operace. Zákazníci komunistického obchodu tady nemuseli platit penězi. Stačilo prodavačce podat umělohmotnou kartičku a podepsat účet propiskou, aby si člověk odtlačil narvaný vozík k autu. Plula jsem mezi hradbami přeplněných regálů jako ve snu. Leželo tam všechno, od jídla k automobilovým pneumatikám. Elektronická hudba se linula z neviditelných ampliónů a ukolébávala mě do stavu sladké hypnózy. Mladistvé prodavačky měly na rukou plastikové rukavice. Obličej jim krášlil hygienický úsměv. Nekonečná nabídka levných, krásně zdobených výrobků v rozličných sekcích zahlcovala smysly a vytvářela v člověku pocit vnitřní prázdnoty.

Vem si mě, prosím. Vem si mě.“ Křiklavé nápisy a barevné obrázky se vnucovaly ze všech stran. „Díky mně bude tvůj život o mnoho lepší!“ Svůdně tvrdila reklama. „Je to vědecky prokázáno. Tvoje vrásky do druhého dne navždy zmizí. Tvé dítě se bude cítit šťastnější. Tvůj trávník se ihned zazelená.“

Oči pana Pappazzaniho se potáhly skelným povlakem. Házel jeden krásně zabalený slib za druhým do vozíku jako v transu, až se pyramida duhově potištěných sáčků, plechovek a krabic tyčila tak vysoko, že už jsem neviděla, kam ji vlastně tlačím.

Proč vlastně chodit nakupovat do komunistický obchod, když vy říkat, že je nemít rád?“ Zpovídala jsem Gianniho otce ve frontě u pokladny.

Eh. Rád je nemá nikdo, ale když se komunisti pustí do byznysu, tak uměj po čertu dobře konkurovat kapitalistickým obchodníkům.“ Signor Pappazzani začal vršit nákup na jedoucí pás. „Ipercoop je úžasně praktickej a dost levnější než ostatní místní obchody. Jako zákazník jdu přirozeně za nižší cenou.“

Ukaž, co ty nosit uvnitř peněženka?“ Obhlížela jsem plastikový obdélník s magnetickou páskou na zadní straně.

Tohle je kreditní karta, holčičko.“ Ušklíbl se starý pán.Guarda qui. Neptej se mě, jak to funguje, ale nějakým způsobem to propojuje tuhle pokladnu s mým bankovním účtem.“ Podal kartu usměvavé prodavačce. „Každý měsíc mi italský stát elektronicky převede penzi na konto. Nejspíš už brzo ani nebudu potřebovat papírový bankovky. Bude mi stačit trochu drobných v kapse na noviny.“

Pozorovala jsem pokladní, jak ledabyle přejíždí každou položkou nad rozsvíceným okem magického sensoru. U nás doma prodavačky pracně vyťukávaly cenu každého zakoupeného výrobku do pokladny. Na západě inteligentní kasa sama od sebe uměla číst černobílé kódy na obalech, klouzajících z jedoucího pásu do příhrádky, kde je mladá žena hbitě rozdělovala do igelitových tašek. Pokaždé, když kasa zaznamenala novou položku, ozvalo se tenké pípnutí a digitální displej nad pokladnou znázornil virtuální hodnotu dalšího výrobku, který si signor Pappazzani koupil na úvěr.

Chvíli mi trvalo, než se mi všechno rozleželo v hlavě.

Mamma mia. Takhle přece vypadat reálný komunismus!“ Prohlásila jsem nakonec. „Věčná škoda, že u nás doma nic takového neexistovat.“

 

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Chapter TWO

Bitter Velvet Chapter THREE

Bitter Velvet Chapter FOUR Part 1-5

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments