Hořký samet: Léto v Toskáně (28. díl)

 

Kapitola šestá (část druhá)

Klíčový faktor

 

TÝDEN DLOUHÁ „palachiáda“ u veřejnosti získala bezprecedentní podporu, ale revoluční lavina se zatím nedala do pohybu. V pražských hospodách možná zhoustl kouř a ozývalo se hlasitější remcání. Dokonce i v televizi si sem tam některý komik dovolil zažertovat na účet establišmentu. Populací se šířily politicky nekorektní vtipy a stále více lidí projevovalo odvahu zasmát se jim nahlas na veřejnosti. Byl to však převážně bezzubý cynický smích, typický pro náš národ. 

Obleva na konci února přinesla vůni klíčící svobody. Pod tajícím sněhem na zahradě se z rozbláceného trávníku vyklubaly petrklíče. Sovětská armáda se oficiálně stáhla z Afganistánu a máti se radovala ze zprávy o sestřině těhotenství. Rok 1989 nepochybně předznamenával čas nových začátků. Otec se chystal odletět do Moskvy, aby podepsal smlouvu s Bolgorodskou chemičkou. Já jsem prošla třemi koly přijímacích zkoušek na hudebně-dramatické oddělení konzervatoře a nervózně jsem očekávala doporučený dopis s rozhodnutím odborné poroty. Pověstné kolo osudu se přece jen otáčelo. Křivda, kterou jsem před lety utrpěla na tanečním oddělení této instituce, mohla být navždy odčiněna. Doufala jsem, že se přede mnou otevírá zasloužená cesta ke kariéře české Barbry Streisand.

„Nedělej si lichý naděje, Trumpetko.“ Varovala mě máti. „Slyšela jsem, jak to dneska na prestižních školách chodí.“ Přijímací komise prý až tak nehleděly na talent uchazečů, jako na společenské postavení jejich rodičů. Poslední dobou se navíc přihlíželo k výši finanční částky, kterou byli rodiče do budoucnosti svého potomka ochotni investovat.

„Ale já jsem byla u zkoušek opravdu ze všech nejlepší.“ Cítila jsem se pevná v kramflecích.  „Opravdu. Věř mi to.“ Vybavila jsem si stůl v zaprášené učebně, za nímž seděl asi půltucet uznávaných i neznámých herců. Druhou polovinu místnosti zabíralo pódium z rozvrzaných praktikáblů. V koutě hicovala kamna na brikety. Porotci se hroutili na židlích a znuděně si do sešítku čárali jméno dalšího kandidáta. „Tak copak sis pro nás připravila, holčičko?“ Přemáhali zívnutí. Sotva jsem na jevišti spustila komický monolog, záda porotců se znatelně narovnala. V tvářích mnohých z nich se objevil nepředstíraný zájem a za chvíli všichni pobublávali smíchy. „Postupně jsem jim musela přehrát celej repertoár.“ Vysvětlila jsem máti, že ostatní děti měly příležitost přednést básničku a k tomu nanejvýš kus dramatického monologu. Málokdo zůstal uvnitř učebny víc než čtvrt hodiny. „Mě si tam nechali víc než hodinu.“ Pochlubila jsem se. „Všichni porotci se usmívali od ucha k uchu, když jsem dohrála, a dokonce mi tam někdo i zatleskal.“

U zkoušek jsem odhodila interpretační pojetí paní Kvildové a podala spontánní výkon. Vzpomínka na divácký úspěch mě hřála u srdce. Cítila jsem doslova profesionální satisfakci. Vychutnala jsem si návrat na jeviště. Bylo mi, jako když hodí rybu ze souše do vody. Nepochybovala jsem, že ve mně profesoři poznali rozenou herečku.

O to větší šok jsem zažila, když mi jednoho krásného rána pošťačka Mahlerová na mopedu přivezla doporučený dopis. Talentové zkoušky jsem prý složila, ale vedení konzervatoře bylo nuceno upřednostnit úspěšnější uchazeče, konstatoval suše krátký odstavec. „Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat.“ Strojopisová písmena mi poskakovala před uslzenýma očima. Zamítnutou žádost stvrzoval nečitelný podpis a červené razítko.

„Kdo jsou ti úspěšnější uchazeči?“ Černý inkoust se rozpíjel v kalužích slz, kapajících na rozevřený list papíru. „Nikdo další nedokázal porotu tak rozesmát, jako se to podařilo mně.“ Zhroutila jsem se na postel v návalu zoufalství. „Podle čeho se teda hodnotí výkon úspěšných interpretů!“ Zmítala jsem se nekontrolovatelnými vzlyky a posmrkala celý balíček kapesníků. „Nechápu, proč se potom tvářili tak nadšeně. Nebo se snad jenom přetvařovali?“

Máti mi soucitně položila ruku na rozpálené čelo.

„Kvalitu uměleckého výkonu nelze měřit objektivními prostředky.“ Snažila se mě uklidit. „Určitě je snazší u zkoušek posuzovat technickou dovednost nebo paměťovou znalost, než pravdivost interpretace nějaké role.“ Vysvětlila mi, že u hereckého výkonu porota nepracuje s konkrétními fakty, nýbrž se subjektivními dojmy jednotlivých členů.

Její moudrá slova nijak nezmírnila mou bolest. Cítila jsem se zrazená a na smrt vyčerpaná. Nedokázala jsem v sobě najít sílu, abych se postavila na nohy. 

Toho dne jsem nešla do školy. 

„Vzpamatuj se, Trumpetko.“ Slyšela jsem otcovy rázné kroky ve dveřích. „Nebudeš přece vzdávat bitvu před koncem. Koukej se zmátořit!“

Máti se k němu připojila. „Talentovky jsi přece složila. Můžeš se pořád zkusit odvolat.“ Připomněla mi.

„Já bych se na odvolání moc nespolíhal.“ Bručel nesouhlasně otec. „Víme, jak to chodí.“ Rozhodl se o zamítnutí mé žádosti napřed popovídat s ředitelem konzervatoře. „Jestli jsi byla opravdu tak dobrá, jak říkáš, možná je v jeho moci tohle nespravedlivý rozhodnutí zvrátit.“ Dobrosrdečně mi zacuchal vlasy a zvedl se k odchodu. „Nezoufej, Trumpetko. Slibuju ti, že nechám tvoje odvolání objektivně přešetřit, i kdyby to v praxi znamenalo, že mě to bude stát pořádnej balík!“

Vzhlédla jsem k němu skrze závoj slz.

„Ty mi nejspíš nerozumíš, tati!“ Popotáhla jsem. „Nechci nic víc, než co jsem si poctivě zasloužila.“ Vztyčila jsem se po mátině vzoru na posteli jako nekompromisní mistr Jan Hus. „Nejedná se přece o peníze, ale o spravedlnost!“

Zmínka o konceptu spravedlnosti vyvedla rodiče z rovnováhy. Bezradně si povzdechli a vyměnili si zkormoucené pohledy, jako by jeden od druhého očekával, že mi vysvětlí něco, co nedávalo žádný smysl. 

Něco, co bylo v naprostém protikladu k jejich dosavadnímu přístupu k mé výchově. 

„Víš, Trumpetko. V týhle zemi je celkem normální, že si často musíš koupit, co ti po právu náleží.“ Otec se odvážně zmocnil složitého úkolu objasnit mi temné stránky fungování světa dospělých. „Celej systém je cinknutej. Funguje jako zrezivělej stroj.“ Poučil mě rozčarovaně. „Pakliže chceš, aby se v něm točila kolečka, musíš je dobře promazat.“

O chvíli později na ulici bouchly dveře naší Škodovky a rozeřval se nastartovaný motor. Proležela jsem celý den v posteli jako kus vyždímaného hadru. Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho byl otec pryč, ale jeho triumfální návrat mi přinesl vysvobození.

„Vstávej Trumpetko.“ Na rtech mu zářil úsměv. Podařilo se mu prý mluvit s ředitelem konzervatoře. „Byla jsi opravdu ze všech nejlepší!“ Poklepal mi uznale na rameno.

Během večeře jsem se dozvěděla podrobnosti z otcova jednání se soudruhem Marvanem. Ředitel konzervatoře se navzdory členství ve straně ukázal jako slušný člověk. Když mu otec objasnil můj případ, soudruh Marvan se po telefonu spojil se svojí zástupkyní v hudebně-dramatickém oddělení, sídlícím v jiné budově. Na otázku, jak dopadlo hodnocení Mirandy Urbanové u talentových zkoušek, dostal kryptickou odpověď, že jsem byla první pod čarou. Znamenalo to, že jsem obdržela nejvyšší počet bodů. 

„V čem je teda problém?“ Chtěla vědět máti.

„No v čem? Dokážeš si představit, že ke kvalitě výkonu se u talentových zkoušek přihlíží až v poslední řadě.“ Odfrkl si pohrdlivě otec a otvírákem na pivo odzátkoval orosené plzeňské. „Naštěstí pro Mirandu, nejsem typ chlápka, kterej by se nechal hned na první pokus odradit.“ Žíznivě se napil a vysvětlil nám funkci čáry na seznamu přijímací komise. Jména takzvaně úspěšnějších uchazečů se totiž nacházela nad čarou.

„Vzal jsem toho Marvana na oběd do Číny.“ Ředitel konzervatoře pozvání do vyhlášené restaurace ve Vodičkově ulici vděčně přijal a po třetí sklence švestkového vína otci prozradil zákulisní intriky kolem přijímacích zkoušek. „Všechna jména nad čarou tam už byla napsána zelenou tužkou měsíc před talentovkami.“ Zakoulel očima otec a poškrábal se otvírákem ve vlasech.

„Takže to celý byl obyčejnej podvod?“ Zhrozila jsem se.

„Ach jo. To je hrozný.“ Máti znechuceně kroutila hlavou. „Když jen pomyslím, kolik jsme zbytečně utratili za Mirandiny herecký lekce. A kolik nás to ještě bude stát?“ 

„Byl jsem tomu chlapovi připravenej zaplatit třicet tisíc.“ Přiznal se otec.

„Tolik?“ Máti spadla čelist. „Vždyť je to roční plat!“

„Co by člověk neudělal pro svoje milovaný dítě?“ Otcův úsměv odhalil dva ostré tesáky. Připomínal vlka, nesoucího zabitou kořist hladovým vlčatům. „Ale podařilo se mi to nakonec pořídit zadarmo.“ Vytáhl z kapsy saka naditou obálku.

„Není to náhodou korupce?“ Namítla jsem.

„No a co?“ Pokrčil rameny. „Podle Borka Reicherta je třicet tisíc standartní částka, která se dneska platí za přijetí na uměleckou školu.“

Soudruh Marvan si sice od otce nechal koupit oběd, ale odmítl od něj přijmout úplatek za posouzení mého případu. Řekl, že jsem si přijetí na školu právem zasloužila. Nelíbil se mu prý způsob, jakým se za Perestrojky čachrovalo s místy na prestižních školách. Vyjmenoval hned několik politických organizací, které se na konzervatoř každý rok snažily protlačit své favority. Předchozí léta si konzervatoř nechávala pár volných míst pro opravdový talent, svěřil se otci. Tentokrát protekční děti zaplnily celou kvótu.

Děsilo mě pomyšlení, že o profesionální budoucnosti mladé generace rozhoduje špinavá zákulisní politika. Poprvé v životě jsem ocenila, že se otec jako bývalý špión umí pohybovat ve světě intrik. Na základě jeho intervence administrativa školy kladně přehodnotila moji žádost. K čtrnáctým narozeninám jsem dostala dopis, potvrzující mé přijetí.

„Děkuji ti, Panebože.“ Tiskla jsem si černě potištěný list papíru ke rtům a plakala štěstím. Považovala jsem ho za vstupenku do ráje.

V neděli po mši jsem poklekla před sochou bledé panenky Marie.

„Odpusť mi matko boží, jestli jsem někdy propadla pochybnostem a nedokázala následovat příklad tvýho syna.“ Šeptala jsem. „Není vždycky snadný najít správnou cestu v močále lidský zkaženosti a úskočných lží. Přimluv se za mě, svatá panno a pomoz mi v boji s ďáblem, co zatemňuje moji mysl sprostými slovy a negativními myšlenkami.“

„Houbelessss!“ Cizí hlas uvnitř hlavy mě rušil při modlení podobně jako kvílení rušičky přehlušovalo Hlas Ameriky v otcově rádiu. Intenzita ďáblova syčení v kostele ještě narůstala. „Nábožensssství je podvod a naprosssstá blbossssst.“ Vytrvale mě pokoušel zlomyslný Satan. „Nikomu tam nahoře na nějaký rozmazlený sssslečínce nezáleží a nikdo tě sssssamozřejmě neposssslouchá.“

„Prosím tě, Panebože, nevšímej si těch řečí.“ Snažila jsem se distancovat od nevyžádaných myšlenek. Upřeně jsem se zadívala do oka, zarámovaného nad oltářem v zlatém trojúhelníku. „Opravdu pevně věřím v tvoji existenci a doufám, že se blíží čas našeho vysvobození, kdy bezpodmínečná láska tvýho syna překoná krátkozraký sobectví. Kdy lidé konečně odvrhnou propagandu a vrátí se k pravdě.“ Sepnula jsem prosebně dlaně. „To si přeju ze všeho nejvíc. Amen.“

 

JARNÍ VÍTR před Velikonocemi vymetl šedé chumáče mraků z nebeské klenby a otec se vítězoslavně vrátil z Moskvy. Sršel tak nakažlivým optimismem, že jsme si o něj s máti dělaly starosti. V neděli jsme si u stolu vyslechly kázání, v kterém nám otec vyjevil svoje politické zmrtvýchvstání.

„Dvě desetiletí poté, co sovětská invaze pohřbila moje ambice, mě k hrůze bolševických opresorů Sověti vyzvedli do prominentní pozice.“ Hlaholil na celé kolo, když z láhve rozléval červené víno do dvou skleniček. „Připijme si spolu na dlouho očekávaný vykoupení!“ Podal obřadně máti její kalich.

Nato se pustil do vyprávění o rituálu každoroční ratifikace mezinárodních smluv, jehož se v Moskvě zúčastnil na československé ambasádě. Účelem slavnostního obřadu bylo zajistit domácím výrobcům odbyt do SSSR. Osvětlený vestibul s balkóny se hemžil řediteli největších československých podniků a továren. Nikdo z krajanů si soukromého podnikatele v koutku nevšímal. Šéfové státních fabrik si krátili čekání na sovětské partnery pojídáním šunkových chlebíčků a pitím Bohemia sektu. Čeština šuměla majestátním sálem jako vody po lučinách. Naducaní papaláši s aktovkami v rukách každou chvíli vrhali nervózní pohledy na náramkové hodinky. „Za celou dobu, co tam byli, z nich nikdo nic nepodepsal.“ Otec si zapálil Spartu a škodolibě nám popsal naštvaný výraz na obličeji delegace československých bolševiků, když pochopili, že do Moskvy přiletěli zbytečně. Žádný z jejich tradičních sovětských obchodních partnerů se toho jara na ambasádu nedostavil.

K večeru se nečekaně rozletěly dveře. 

„Voloďa vstoupil do vestibulu se svým doprovodem.“ Otcovy oči se zalily slzami sladké vendety. „Když si se mnou potřásal rukou,“ burácel, „přísahám bohu, že se v celý ambasádě rozhostilo takový ticho, že bys na zem slyšela spadnout špendlík.“ Vykulení bolševici se prý nakláněli z balkónu, aby si prohlédli soukromníka, který u stolku v přízemí podepsal smlouvu se sovětskou chemičkou. „Kdo to je?“ Ozýval se šeptot. „Ty ho znáš?“ Otec si loknul vína a prohlásil, že se toho večera stal jediným mužem v zemi, jemuž se podařilo vyvézt zboží do Sovětského Svazu.

„Uvědomujete si historickej význam týhle události, děvčata?“ Dojetím se mu lámal hlas. Dozvěděly jsme se, že Gorbačov na Československo uvalil importní embargo. „Já jsem díky intervenci ministra Ivanova dostal výjimku.“ Vyprázdnil kalich do dna a spokojeně mlaskl. „Zatímco stát přišel o miliardy, z nás se stali milionáři!“ 

„To je moc hezký, Jirko.“ Máti se nenápadně pokusila odnést poloprázdnou láhev ze stolu. „Upřímně ti to přeju. Ale nenech si ten úspěch stoupnout do hlavy.“ Varovala ho, že většina výdělku padne na pokrytí výrobních nákladů.

„Dej sem zpátky tu flašku, Alice!“ Otec se hbitě zmocnil vína a dolil si prázdnou sklenici. „Nemůžu tomu pořád uvěřit, že se situace otočila. Vždyť je to malej zázrak!“ Pozvedl číši jako páter Evžen při nedělní mši. „Konečně můžeme slavit konec normalizace.“ Tvrdil, že ztráta sovětského trhu fatálně otřese národním hospodářstvím a způsobí zastavení poloviny domácí výroby. Federální vládě podle něj nezbývalo nic jiného, než nechat fabriky vyrábět na sklad a zabránit nezaměstnanosti inflací československé koruny. „Uvidíte, že nebude dlouho trvat a bolševici to zabalej.“ 

Začínala jsem na otcově příkladu chápat, že ačkoli se kolesa osudu točí neúprosně pomalu, jednou za pár desetiletí mívají ve zvyku všechno nepředvídatelně přetočit vzhůru nohama. V úspěchu otcovy podnikatelské iniciativy jsem viděla pozemský důkaz božské spravedlnosti.

Po svátcích začal na otcově pracovním stole nepřetržitě vyzvánět telefon. Různí ministři a ředitelé státních podniků doufali, že si se soukromým podnikatelem pohovoří o možnostech spolupráce. Otec na ně většinou neměl čas. Jakmile mu z Moskvy přišel na konto první milión, pustil se do výroby tří aparatur, které měl podle smlouvy namontovat a uvést do provozu v Bolgorodném v polovině listopadu. Dal dohromady tým expertů a pronajal si výrobní halu ve strojírenském závodu na severovýchodě Čech.

Od chvíle, co započal práce na ambiciózní zakázce, jsme s máti otce už prakticky neviděly. Vyrážel denně na cestu před svítáním a vracel se domů po půlnoci. Uprostřed noci mě někdy probudilo vytí Škodovky, vlekoucí se z posledních sil zatáčkami do kopce. Sotva se otec stal milionářem, jeho spotřeba cigaret dramaticky stoupla. Pracoval o víkendu a začínal se na něm projevovat spánkový deficit. Měl našponované nervy s nedalo se s ním mluvit. Přesto odmítal zpomalit. Během vzácných příležitostí, kdy jsme se setkali jako rodina, po mě každou chvíli bezdůvodně vyjel. Kapitalismus z něj udělal arogantního člověka. Otcovo podnikání předem ospravedlňovalo všechny jeho špatné vlastnosti. Jakmile se z něj stal boss, nesměla jsem ho kritizovat.

Marta se mezitím v Itálii připravovala na porod a chtěla mít v těžké chvíli máti po boku. Přestěhovala se s Giannim do vlastního bytu a doufala, že jí někdo v prvních měsících pomůže s domácností. Nepřicházelo v úvahu, že by se o mě otec dokázal sám starat. Musela jsem s máti vycestovat za Železnou oponu. 

„Těšíš se na to, že se staneš babičkou, mami?“ Ptala jsem se, když jsme na pasovce stály v nekonečné frontě na výjezdní doložku.

„To víš. Jsem ráda, že se naše rodina rozrůstá.“ Odpověděla smutně. „I když mám výčitky svědomí, že jsem Martě v těhotenství nemohla být nablízku.“ Rýhy kolem jejích úst se rázem prohloubily. „Není snadné udržovat vřelé rodinné vztahy na takovou vzdálenost.“ Zdála se rozpolcená. 

Jako by se na cestu těšila a zároveň se bála odjet.

Taky se mi po Martě stýskalo, i když se ke mně nikdy nechovala jako loajální spojenec. Nedokázala jsem ocenit význam ztraceného sourozence ve svém životě. Martin pragmatický přístup k životu se mi protivil, ale v rodinných debatách měl její hlas nenahraditelné místo. Podobně jako máti, nebyla jsem jistá, jestli ve mně perspektiva pobytu na západě vyvolává víc nadšení nebo obav.

O týden později jsme s mátí vystoupily z rychlíku na nástupišti v Santa Maria Novella. Romantický přejezd Dolomit a italských Alp mi připadal jako líbezný sen, z kterého jsem se odmítala probudit. Gianni nás ve Florencii očekával na nádraží, zarostlý a unavený, jako kdyby předchozí noc nezamhouřil oko. Zatímco jsme s máti zdolávaly Železnou oponu, sestra přivedla na svět zdravého chlapečka, informoval nás hrdě. Vzal nás do porodnice ve zbrusu nové Alfa Romeo. Po cestě spletí chodeb nemocniční budovy se nám nezapomněl pochlubit novým zaměstnáním. Marta na nás čekala u vchodu do kojeneckého oddělení. Vypadala spokojeně. Hedvábný župan přehozený přes bavlněnou noční košili zdůrazňoval její sexy postavu, která neprozrazovala stopy těhotenství. Na slušivém střihu krátkých vlasů jí zářil blonďatý přeliv. Pokožku na obličeji měla hladkou jako v reklamě na pleťový krém.

„Pojďte se seznámit s Maurem.“ Sebevědomě nás vedla k prosklené stěně, za kterou jsem spatřila tucet bochníčků zabalených do povijanu. Jedno miminko leželo vedle druhého a každé mělo k zápěstí připevněný plastikový náramek s cenovkou, jako by bylo na prodej. Zlehka jsem zaklepala na sklo a jeden ze spících balíčků začal mňoukat jako kotě.

„Ten je nádhernej, Marto.“ Máti láskyplně dýchla na okno a polykala slzy dojetí. „Kdy tě s Maurem pustí domů?“ Zajímala se.

„Pokud nenastanou žádný komplikace, budeme zejtra venku.“ Nadmula hrdě prsa sestra. Nemohla jsem ji vůbec poznat. „Díky bohu, že jsi tady, mami.“ Poprvé v životě Marta nahlas projevila vděk vyšším silám. „Nevím, co bych si tu bez tebe počala.“

Role matky Martě slušela. Těhotenství jí očividně prospělo. Měla údajně rychlý a takřka bezbolestný porod. Chlubila se dokonce, že by mohla rodit každý rok, což mi připadalo mírně komické, vzhledem k tomu, že se celý život bála fyzické bolesti. Na operačním sále přitom vtipkovala s doktory. Na rozdíl od křičících Italek si sestra v porodnici vysloužila pověst otrlé seveřanky. 

Brzy po návratu z porodnice Marta sice začala mluvit o druhém dítěti, nicméně starost o novorozeně ji příliš nebavila. Koupání a přebalování Maura jsme dostaly na starost já s máti. Zatímco Marta odpočívala v posteli, vozila jsem plačícího synovce v kočárku po terase a pěla ukolébavky. Ideálně jsem měla sestře nosit ubrečené mimino do ložnice pouze na kojení. A to dokonce i v noci. Marta si zjevně za pár let života na Západě osvojila typicky kapitalistickou mentalitu. Na každém se teď snažila vydělat. Prázdniny v Itálii jsme s máti strávily doslova pracovně. Pilně jsme se střídaly v roli chův, kuchařek a uklízeček. Podobně jako ostatní chudé příbuzné z východní Evropy, musely jsme si pobyt na Západě zasloužit.

 

LÉTO V TOSKÁNĚ bylo prodchnuté slunečními paprsky, vůní borovicové pryskyřice a neúnavným cvrčením cikád. Strávila jsem dva měsíce péčí o mňoukajícího synovce. Marta s Giannim si pronajali dvoupokojový byt v zadní části venkovské usedlosti na kopci uprostřed olivových hájů. V údolí pod námi se bělalo roztomilé lázeňské město, kde italští milionáři v bělostných kalhotách a košilích na míru parkovali zářivě červená Ferrari pod pruhovanými markýzami kaváren. Ve vzácných chvílích, kdy jsem od sestry dostala volno, jsem sešla pěšky s kopce do gelaterie, kde jsem si za pár drobných kapesného koupila dva kopečky zmrzliny. V poledním horku jsem pak seděla v stínu u kašny a smutně pozorovala místní signoriny ve značkovém oblečení, vysokých podpatcích a slunečních brýlích. Mladé Italky vypadaly neodolatelně atraktivně a přitom k smrti znuděné, jako by je ani nebavilo flirtovat s bohatými nápadníky na slunné terase. Jen koutkem oka se mi poštěstilo zahlédnout pověstnou dolce vita. Zbytek času jsem v Toskáně promarnila zasněným bloumáním po dvorku a starostí o sestřinu domácnost. 

Na konci srpna už jsem nemohla roli Popelky vystát. Místo dramatických monologů jsem nepřetržitě žvatlala na miminko. Toužebně jsem vyhlížela dolů z rozpálené terasy a očekávala příjezd rytíře na bílém koni. Jednoho dne jsem věšela prádlo, když se na úpatí kopce ozvalo nenapodobitelné řvaní zmučeného motoru.

„Sláva. Je tu táta!“ Srdce mi skočilo až do krku. Seběhla jsem po schodech vítat našeho osvoboditele. „No tohle. Co se to děje?“ Na zaprášeném dvorku se zastavilo moderní vozidlo temně červené barvy.

„Raduj se, Trumpetko!“ Otec prudce zatáhl ruční brzdu. „Koupil jsem nový auto a Železná opona je na spadnutí!“ Vyskočil ven, aby se se mnou objal.

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Obcházela jsem poslední model Škody, který otec hrdě pasoval na Volkswagen východu. Favorit měl skosenou haubnu, módní čumák s velkými světlomety a páté dveře vzadu místo kufru. Nevypadal ani z poloviny tak trapně jako naše předchozí Škodovky. S přimhouřeným okem byl dokonce srovnatelný s osobními vozidly vyrobenými na Západě.

„Je to první série.“ Otec poplácal nové auto po střeše. „Teprve před týdnem sjel z pásu.“ Přiznal se, že za našeho Favorita zaplatil o pár tisíc víc, než byla prodejní cena, aby přeskočil pořadník. „Nelituju toho. Jezdí jako čert.“ Radoval se. „Tentokrát jsem se cestou po dálnici nemusel stydět.“

Ukázal mi palubní desku. Kulatý tachometr dosahoval přes dvě stě kilometrů za hodinu. K základnímu vybavení vozu patřilo vestavěné rádio a elektrický zapalovač. Zadní sedadla pokrývala igelitová fólie. 

„Seš opravdu úžasnej, tati.“ Nasála jsem do chřípí vůni novoty. „Promiň, jestli jsem kdy pochybovala o tvých slibech.“ Vlepila jsem mu vděčnou pusu.

„Jó, Trumpetko. Začíná se to už konečně všechno hejbat!“ Halekal otec široko daleko do olivových hájů. Vytáhl z kufru Favorita basu piva a hrnul se po schodech na terasu oslavovat narození vnuka. Zaplavil Martin byt bujarým veselím. Všechny poobjímal a zulíbal. Pohoupal Maura v svalnaté náruči, než se vyčerpaně skácel na židli, aby zapil svůj příjezd zteplalým plzeňským. Když vypil do dna celou láhev, zhluboka si vydechl a utřel zpocené čelo rukou, připraven podělit se s námi o nejnovější politické zprávy.

„Walesova Solidarność obsadila většinu křesel v parlamentu.“ Ohlásil vítězství polských disidentů ve volbách. Dozvěděli jsme se, že davy utečenců z východního Německa obklíčily západoněmeckou ambasádu v Praze. „Praha je teď plná opuštěných Wartburgů a Trabantů.“ Vyprávěl vzrušeně otec. „Je to úplnej exodus.“ Desetitisíce Němců navíc utíkaly na západ přes Maďarsko. „Tohle už nikdo nezastaví!“

„A co Češi?“ Zajímala se Marta. „Ti polínko z ohně určitě tahat nebudou. Vsadím se, že vyčkávaj, jestli si Poláci s Němcema spálej prsty.“

„Tak to se pleteš, holčičko.“ Otec razantně hájil náš národ. Česká filharmonie se podle něj vzbouřila a odmítla o prázdninách koncertovat. Uznávaní umělci podepsali petici Několik vět. Společně s dalšími významnými osobnostmi ze všech společenských oborů podpořili žádost o okamžité propuštění uvězněných disidentů. „Co se týče obsahu Několika vět, není to nic tak světobornýho. Takovej slabší odvar prohlášení Dva tisíce slov, co jsme s maminkou podepsali v osmašedesátým.“ Vysmál se patetické reakci politbyra, které zdvořile formulovanou petici postavilo mimo zákon v marné snaze umlčet sílící vox populi. Sdělovací prostředky odmítly Několik vět uveřejnit. Text šířený na kopírácích odsoudily jako projev nenávisti k socialistické vlasti.

„Celý se jim to bortí.“ Ujišťoval nás otec. „Jen úplný blbci ve straně se snaží vzdorovat nevyhnutelnýmu pádu režimu.“ Vládnoucí elity, které ve jménu společného blaha zotročovaly populaci, podle něj konečně pochopily, že jejich rovnostářská ideologie už ztratila publikum. „Avanti popolo, alla riscossa.“  Začal si pro legraci broukat italskou revoluční píseň, nejspíš aby Giannimu připomněl jeho členství v komunistické straně. „Železná opona se každá chvíle bude rozhrnout a západní levičák se směje tý rudá fraška, co se u nás čtyřicet roků odehrávat za portálem.“ Dodal italsky s děsivým přízvukem.   

„Jenom aby vám ta vaše fraška po revoluci nezměnila pouze tu barvu, Jirko.“ Gianni pochybovačně pozvedl černé obočí. Řekl, že je mnohem snažší převléct kostým, než změnit charakter. „Dějiny nás učí, že poctivci zůstávaj chudí, ale starý podvodníci vždy najdou nový způsoby, jak porušovat zákony.“

„Houby.“ Vyprskl otec česky. „V demokracii přece poctivost nikomu nebrání v dosažení materiálního úspěchu. To je výmluva neschopných slabochů.“ Vytáhl si z lednice tentokrát již vychlazenou láhev piva.

Jeho pichlavou poznámku jsme raději nechaly proplynout bez překladu. Máti diplomaticky odvedla téma hovoru na neutrální půdu. Společným úsilím se nám podařilo smířit politické protivníky a zažehnat nebezpečí zkaženého večera.

„Jo, holky.“ Plácnul se do čela otec při večeři. „Mám pro vás ještě jednu dobrou zprávu.“ Prohlásil mezi soustem. „Podařilo se mi umořit hypotéku na barák. Už nás z něj nikdy nikdo nemůže vyhodit!“

 Máti na něj překvapeně vytřeštila oči. 

„No to mě podrž.“ Upustila příbory na talíř a rozesmála se, až jí vyhrkly slzy. „To jsi musel takovou dobu čekat, než jsi s tím vylezl ven, Jirko?“ Vypravila ze sebe, když se jí podařilo chytit dech. „Ze všech zpráv, co jsi nám dneska přivezl, je tahle zdaleka nejlepší!“

 

TENTOKRÁT JSME pohodlně cestovali zpátky za Železnou oponu po placené dálnici v relativně tichém autě. Na hranicích s Rakouskem otec naladil zprávy v rádiu. Hlas Ameriky prorokoval pád Berlínské zdi. Kousek od Vídně jsme už začínali pozorovat první známky východoněmeckého exodu. Z rádia jsem se dozvěděla, že progresivní Maďaři na začátku léta rozebrali ostnatý plot na západní hranici. Když potom východoněmečtí fanoušci motorismu koncem června zaplavili Budapešť u příležitosti každoroční Grand Prix, mnozí z nich se po závodech formule 1 rozhodli pokračovat v cestě do sousedního Rakouska s úmyslem pozdravit německy mluvící bratry na opačné straně opony. Někteří překročili hranici pěšky, jiní ve svých plastových vozech. Emigrační psychózu prý spustil televizní program, odvysílaný na západoněmeckém kanálu. Reportéři do světa vypustili šokující zprávu, podle níž měl každý východní Němec právo na finanční náhradu za ztráty způsobené útěkem z okupované vlasti. Bonnská vláda dle televize přislíbila občanům z východní části Reichu sto tisíc marek na ruku, pokud se rozhodnou přesídlit na Západ.

„Celá ta záležitost je samozřejmě řízená dezinformace, něco jako reklamní šot hranej před objektivem kamery.“ Otec měl za to, že západoněmecká televizní stanice jednala v intencích kontrarozvědky s účelem zkomplikovat život nepřátelské Stasi. „Jen prvních padesát uprchlíků v Trabantech dostalo pohádkovou odměnu za svoje hrdinství.“ Smál se. „Většina ostatních si v týhle mediální pohádce nezahraje.“ 

Typičtí emigranti z východního Německa si prý do kapsy strčili nanejvýš padesát marek a putovali ein zwei drei do uprchlického tábora. Mohli se tam zdarma ubytovat na palandách a pochutnávat si dvakrát denně na teplém eintopfu v ešusu. Fiktivní zpráva o nabídce Bonnu se mezitím šířila ve východní části rozděleného německého teritoria jako lesní požár. Více a více Trabantů vyjíždělo na cestu. 

Trhlina v Železné oponě se tak stala nezacelitelnou. 

Po cestě do rakouské metropole jsme předjížděli stále hustší kolony plastikových vozidel. Některé Trabanty a Wartburgy za sebou táhly karavany vejcovitého tvaru, jiné vezly na střeše kempingový nábytek. Kakofonie dvoutaktních motorů připomínala závod formule 1, který paradoxně odstartoval masový úprk na Západ. Ze stovky výfuků se valil černý smradlavý kouř. Museli jsme rychle zavřít okýnka a vypnout ventilaci, abychom se uvnitř Favorita neudusili. Rakouští řidiči kolem nás rovněž nevypadali nadšení z invaze zapáchajících vozidel. Východní Němci okupovali všechna parkoviště kolem bezplatné dálnice a místa vyhrazená k pikniku. Uprchlíci se ilegálně utábořili na pečlivě posekaných trávnících. Postavili si u záchodů stany a rozdělali ohýnek.

Šnečím tempem jsme se v zácpě šinuli k městu na Dunaji. Odpoledne se před námi zjevil císařský Schönbrunn. Otec měl v úmyslu přespat ve Vídni. Chtěl máti umožnit prohlídku historického centra a využít příležitosti k setkání s bývalým náměstkem Expotechu, který si v Rakousku nedávno založil soukromou obchodní společnost. Pan Ovečka prý natolik stál o přátelství s otcem, že mu nabídl možnost bezplatného ubytování ve firemním bytě. Otec se bolševikovu nabídku přes mátiny námitky rozhodl využít. Zajímalo ho totiž, jaký obchod pan Ovečka ve Vídni provozuje.

„Ovečka dostal od Expotechu na založení firmy kapitál.“ Řekl nám, když jsme dorazili ke katedrále svatého Štěpána. „Nepřipadá ti to neuvěřitelný, Alice? Státní pézetka investovala tři milióny šilinků do podniku bejvalýho zaměstnance?“ Z jeho hlasu zněla směs spravedlivého rozhořčení a závisti. „Vsadil bych se, že ta Ovečkova firma slouží soudruhům jako pračka na špinavý peníze.“ Podařilo se mu zacouvat na bezplatné parkovací místo za kostelem.

Po prohlídce gotického chrámu s ikonicky strmou pestrobarevnou střechou jsme přešli na druhou stranu ulice do honosné čtvrti, kde měla sídlo firemní kancelář pana Ovečky. Otec se s vizitkou v ruce zastavil před secesním činžákem. Ujistil se, že si nespletl popisné číslo, než vstoupil do dveří.

„Ovečka je samozřejmě loajální člen strany.“ Šeptal máti cestou nahoru po mramorovém schodišti, lemovaném tepaným zábradlím. „Je poměrně chytrej a dokáže se plynule domluvit několika světovýma jazykama.“ V druhém patře stiskl mosazný zvonek na rámu velkých, bíle nalakovaných dveří. „Než ho Expotech poslal do Vídně,“ dodal potichu, „Ovečka nějakej čas sloužil v Bagdádu.“ Prozradil nám ještě, že se náš hostitel v osmdesátých letech v Iráku živil prodejem českých zbraní.

„Safra.“ Přečetla jsem nahlas jméno firmy, honosně vyleptané na zlaté destičce.

Vysoká Rakušanka středního věku nám otevřela dveře.

Nett Sie kennenzulernen, Her Urban.“ Strnule si s otcem potřásla rukou. „Folgen Sie mich.“ 

Následovali jsme sekretářku pana Ovečky do prostorné kanceláře s vysokými stropy. Tlustý perský koberec tlumil naše kroky na parketové podlaze. Za širokým nablýskaným stolem seděl robustní padesátník. Mluvil anglicky do telefonu. Pokývnutím hranaté hlavy nám dal najevo, abychom se usadili na koženou pohovku.

Sofistikované prostředí kanceláře reprezentované postavou seriózní sekretářky se zdálo v ostrém kontrastu s hrubými rysy v široké tváři českého venkovana. Shakespearův jazyk zněl v ústech pana Ovečky jako rozjíždějící se traktor. Bývalý náměstek Expotechu si těžkopádně pohrával se zlatým perem v tlustých prstech s pěstěnými nehty, zatímco si vychutnával roli západního obchodníka. 

Nechal nás čekat celých dvacet minut, než položil sluchátko zpátky na vidlici. 

„Odpusťte. Měl jsem důležitý hovor z Londýna.“ Vstal, aby se s námi přivítal. „To je ale překvapení! Jsem vážně moc rád, že jste se u mě po cestě zastavili, Jirko.“ Bezkrvé rty se mu roztáhly do neupřímného úsměvu.

Pan Ovečka otce převyšoval o patnáct centimetrů a jeho značkový oblek rovněž vypadal mnohem lépe než otcovy zmačkané kalhoty. Přesto však něco na jeho vzhledu prozrazovalo komunistickou minulost. Možná to byl způsob, jakým mhouřil oči pokaždé, když se pokoušel vyznít upřímně. Hranatá hlava na krátkém krku mu seděla mezi skleslými rameny. Hedvábná kravata narůžovělé barvy až příliš připomínala uzený hovězí jazyk. Navzdory svému příjmení vypadal spíš jako pohádkový vlk.

„Musíte mít určitě po tak dlouhé cestě hlad.“ Pan Ovečka si popotáhl manžetu košile. Vrhl pohled na pozlacené rolexky a rozhodl se ukončit pracovní den. „Zvu vás všechny na večeři.“ Autoritativním gestem zarazil matčiny námitky, dřív než je mohla vyslovit. „Mám tu ve Vídni oblíbenou Čínu. Nemůžeš si to nechat ujít, Jirko.“ Naléhal neodolatelně. „Tohle není žádná Vodičkova.“

Náš hostitel posléze lámanou němčinou udělil instrukce pracovité sekretářce. Do konce pracovní doby měla napsat tucet dopisů, odpovědět na případné telefonáty a zarezervovat u Českých aerolinek letenku do Prahy. Překvapovalo mě, s jakou samozřejmostí se tento bývalý bolševický kádr vpravil do role kapitalistického zaměstnavatele.

„Abych nezapomněl.“ Mezi dveřmi důvěrně zachrastil otci před očima svazkem klíčů na stříbrném kroužku. „Můžete ve firemním bytě spát, jak dlouho budete potřebovat. Jsme přece kamarádi, nebo ne?“ 

Všimla jsem si, že se matka kousla do rtů a zrudla.

Cestou po schodech pan Ovečka nenápadně vtiskl otci klíče do dlaně.

Nechápala jsem, proč se k nám podnikavý bolševik chová tak přehnaně přátelsky, když se s otcem neznali. Viděli se dvakrát v životě. Pan Ovečka měl hlavně zájem o otcovy sovětské kontakty. Domyslela jsem si nakonec, že když jde o budování obchodních vztahů, všichni zainteresovaní se tváří jako náramní kamarádi.

„Bude asi praktičtější, když pojedeme firemním autem.“ Pan Ovečka na dálku odemkl japonskou limuzínu zaparkovanou u chodníku. Uvelebili jsme se na sedačkách z bílé kůže provoněných falešnými květy. Náš řidič se usadil za volantem a digitální palubní deska ožila s diskrétním cinknutím. Sledovala jsem každý emancipovaný pohyb pana Ovečky, abych ho přistihla při nějaké nedokonalosti. Ledabyle zastrčil kazetu do vestavěného sterea. Stisknutím knoflíku upravil polohu bočních zrcátek, ťuknul lehce do blinkru a rozjel se ulicí za zvuku Mozartovy Malé noční hudby. 

Silný motor hnal potichu vůz napříč centrem, jako bychom se plavili po vlnách Dunaje. Připadala jsem si jako ve snu. Zastavili jsme u exotického podniku s vyřezávanými dřevěnými okenicemi podobnými těm v čínské restauraci v Praze. Ceny na jídelním lístku tu však byly desetkrát vyšší.

„Nekoukejte na peníze.“ Pan Ovečka nás bodře pobízel, abychom si vybrali podle chuti. „Stejně si to odepíšu z daní.“ Tvrdou němčinou vyřídil objednávku drahého pití a pokrmů. Proháněl přitom úslužné Asiaty se sebejistotou platícího štamgasta.

O chvilku později se skleněná točna uprostřed kulatého stolu naplnila kouřícími nádobami s čínskými pokrmy. Číšníci rozlili švestkové víno do sklenic dospělých, zatímco moji naplnili zpěněnou Coca-Colou.

„Víš, co by mě zajímalo, příteli?“ Pan Ovečka pozdvihl plnou číši proti dennímu světlu a prohlížel si ji jako křišťálovou kouli. „Jak dlouho bude ještě trvat, Jirko, než budeme smět provozovat přímý obchod se Sovětským svazem?“ Usrkl doušek a číhavě se na otce zadíval. „Proslejchá se, že je tam levně k dostání fůra toxickejch chemikálií, za který jsou naši západní partneři ochotni zaplatit balík.“ Převaloval víno v ústech.

Musela jsem chtě nechtě konstatovat, že náš hostitel šikovně zvládnul nabírání masových nudliček hůlkami. Když se mu posléze námahou začal perlit pot na širokém čele, omluvně se pousmál a chopil se vidličky. 

Na normalizačního bolševika byl mimořádně inteligentní. 

„Poslední dobou je na západě módní starost o životní prostředí.“ Řekl otci. „Každou chvíli v Rakousku odhlasujou nějakej novej zelenej zákom, takže si tu nikdo nemůže dovolit vyrábět nebezpečný substance.“ Pokračoval svůdným hlasem. „Neříkal jsi snad, že pěstuješ přátelské vztahy se sovětským ministrem chemie?“

Pan Ovečka s otcem hovořil, jako když maže krajíc chleba máslem a navrch kape med. Nezapomněl polichotit máti poznámkami o mladistvém vzhledu a co chvíli se mě optal, jestli náhodou nechci další Coca-Colu. Přesto jsem za přátelskou fasádou viděla duši studeného obchodníka. Pohrával si se slovíčky jako s mariášovými kartami a na všechno měl v rukávu připravenou falešnou odpověď.

Když otec prohlásil, že ambicí jeho podnikání bylo pomoci SSSR k ekologické výrobě chemikálií, a ne vytřískat peníze na ničení sovětského životního prostředí, Ovečka obrátil pomněnkové oči v sloup.

„Obávám se, že příliš nerozumíte duchu současného kapitalismu, Jirko.“ Předl jako tlustý kocour. „Buď hned popadnete za pačesy příležitost vydělat milióny, anebo se rovnou postavte stranou a nechte zbohatnout ostatní.“

Ve světě pana Ovečky i sebehorší zločin mohl dojít ospravedlnění, pokud na něm byla připevněná dostatečně tučná cenovka. 

„A co se stane s naší planetou, když všichni začnou preferovat krátkodobý zisk před dlouhodobým prospěchem?“ Zamračila se máti. Postoj majitele firmy Safra vedl podle jejího názoru lidstvo ke globální katastrofě. „Za dolary, vydělané ničením životního prostředí si už nekoupíme pitnou vodu a vzduch potřebný k přežití.“ Odstrčila svoji sklenku se švestkovým  vínem, jakoby jí zkyslo na jazyku.

„Když máte peníze, pořád ještě můžete někoho zaplatit za to, aby šel někam vysázet nové stromky.“ Pan Ovečka zúžil štěrbiny očí, až vypadaly jako hradní střílny. „Když jste na mizině, můžete si o záchraně životního prostředí nechat akorát tak zdát.“ Mávnul platinovou kreditní kartou na číšníka. „Pamatujte si, že největší filantropové na světě vždycky začínali jako kriminálníci.“ Dodal žertem, ale bylo znát, že se v hloubi duše necítí pobaven. Výsledek naší konverzace nesplnil jeho očekávání. Naštvaným tahem pera podepsal účet za večeři, jako by zároveň i škrtal otce ze svého adresáře.

Klasická hudba uvnitř japonské limuzíny podtrhla atmosféru vzájemného zklamání během krátké jízdy do moderní čtvrti, kde se ve vysokém činžáku nacházel firemní byt pana Ovečky. Jakmile se náš hostitel chladně odporoučel, mezi rodiči vypukla vášnivá hádka. Máti odmítala přespat ve Vídni. Chtěla se za každou cenu vrátit tramvají zpátky ke svatému Štěpánovi a pokračovat v noci autem v cestě domů. Vyčetla otci, že si ho pan Ovečka snaží přátelskými službami zavázat. „Já od toho hajzla žádné ‘fejvry’ nechci! Dělá se mi z něj upřímně špatně.“ Vyhrožovala dokonce vyzvracením večeře, kterou nám zaplatil. 

„Není přece žádný hřích přijímat služby od potencionálních zlosynů.“ Otec mátin postoj hodnotil jako přehnaný. „Je už pozdě, Aličko.“ Snažil si zachovat klidnou hlavu. „Za prvý ani nevíme, kde se přesně nacházíme, a jaký číslo tramvaje nás doveze zpátky do centra. Za druhý nemáme žádný drobný na jízdenky.“ Dalo mu dost práce, aby máti přesvědčil, že bude ze všeho nejlepší, když se všichni osprchujeme a půjdeme se vyspat.

Druhého dne jsme na papírek napsali poděkování a hodili je s klíči od firemního bytu do poštovní schránky v přízemí. Podařilo se nám rozměnit sto šilinků a najít tramvaj, která nás dopravila k autu. O chvilku později jsme zamávali rakouské metropoli. Neujeli jsme víc než sedmdesát kilometrů, když se před námi zjevilo známé červenobíle pruhované tankové dělo, sloužící jako závora Železné opony. „Pasová kontrola!“ Pohraniční stráž nám ostře přikázala vystoupit. Pozorovali jsme psovoda s německým ovčákem, který měl za úkol očuchat náš podvozek. Další chlapík v uniformě si posvítil baterkou do zavazadlového prostoru Favorita a prohrabával se nám v taškách.

Otec celníkům odevzdal zelené knížky a celou dobu přitom skřípal zuby v rozhořčení nad privilegovaným postavením pana Ovečky jako komunistického podnikatele na Západě.

„Jak je tohle možný, Alice?“ Odplivl si do prachu cesty. „Kdyby nám teď někdo vyšťoural nedeklarovanou stodolarovku, šel bych si za to nejspíš sednout do báně. Přitom Ovečka mohl legálně převézt do Rakouska milión dolarů?“ Kroutil naštvaně hlavou. „Bolševici se evidentně připravujou na příchod kapitalismu.“ Šeptem dodal, že StB musela být nepochybně zapojená do firmy pana Ovečky. Úkolem Safry bylo podle něj praní ukradených státních peněz, které měl zaměstnanec pézetky investovat do nákupu levných surovin ve východní Evropě a znásobit následným prodejem na Západ.

Tisíce otázek vířily v naší mysli, na které jsme tenkrát neměli odpověď. Mohli jsme jen spekulovat o tom, co se dělo za scénou, když nás pohraničníci propustili Železnou oponou, abychom doma pomáhali zinscenovat demokratickou revoluci. 

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

3 4 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Točmistr
Točmistr
10. 11. 2020 9:45

“Začínala jsem na otcově příkladu chápat, že ačkoli se kolesa osudu točí neúprosně pomalu, jednou za pár desetiletí mívají ve zvyku všechno nepředvídatelně přetočit vzhůru nohama. V úspěchu otcovy podnikatelské iniciativy jsem viděla pozemský důkaz božské spravedlnosti.” Myšlenka lineárního vývoje je pro člověka relativně nová, dříve lidé věřili víc v cyklickou povahu času. Je sice pravda, že se to zakládá i na starých fyzikálních představách, že omezený počet částic hmoty v omezeném prostoru vesmíru nemůže tvořit neomezený počet kombinací, tudíž se situace (takže i lidské dějiny) nevyhnutelně neustále opakují, ale dříve to bylo dáno spíše tím, jak důležitý vliv pro… Číst vice »