Hořký samet: Marta, Pitti a travestiti (19. díl)

Kapitola čtvrtá (část šestá)

Nejzelenější trávník

MARTA MĚLA podezřele zarudlé oči, když se vrátila z procházky s otcem. Ten se během oběda také očividně přemáhal, aby si zachoval klidné vzezření. Sestřin nos vypadal nezvykle červený a stále posmrkávala. Vymlouvala se na alergii, ale signoru Pappazzaniovou nebylo tak snadné ošálit. Připravena odhalit i sebemenší náznak falše, rentgenovala naše nevinné obličeje pichlavými zraky. Soudě podle těsně semknutých rtů sestřiny tchyně, stará Italka dávno pojala podezření, že proti ní za jejími zády chystáme spiknutí. Kdykoli se můj pohled zkřížil s jejím, podvědomě jsem se scvrkla za jídelním stolem. Mlaskání pana Pappazzaniho prozrazovalo znechucení jeho dietou a Gianniho mimořádně skleslá ramena rovněž svědčila o problémech se zažíváním. Příbory ostře skřípaly o talíře a signalizovaly reálnou hrozbu ozbrojeného konfliktu. Mrazivá atmosféra v jídelně tragikomicky zrcadlila dynamiku studené války. Zatímco teplota vzduchu nepřetržitě klesala, napětí mezi zúčastněnými aktéry narůstalo.

Oddechla jsem si, když se setmělo, a mohli jsme jít spát.

Tak, co jsi se od Marty dozvěděl?“ Máti udeřila na otce, sotva zhasla světla vedle v kuchyni.

Stulili jsme se spolu pod tenkou vlněnou deku jako medvědi v doupěti v přípravě na zimní spánek.

„Situace je o hodně vážnější, než jsem si původně myslel.“ Otcův hlas prozrazoval obavy. „Nejlepší by bylo, kdyby si Marta sbalila kufry a vrátila se s námi domů.“ Podle jeho názoru se sestra nacházela na pokraji nervového zhroucení. Marta prý dokonce tvrdila, že se ji signora Pappazzaniová snaží zabít. Věřila, že její tchyně platí jakousi čarodejnicí v San Gerontu, aby vykonávala rituály zaměřené proti Martě. Svěřila se otci, že Gianniho matku nedávno spatřila zametat šachovnicovou podlahu koupelny. Sbírala přitom ústřižky nehtů a blonďatých vlasů a sypala si je do kapsy u zástěry.

Ježišmarja.“ Máti se otřásla zimou. „Marta přece nikdy na kouzla nevěřila. Doufám, že nám signora Pappazzaniová něco nedala do matrace.“

Nepřekvapilo by mě, kdyby tam nacpala hřebíky.“ Převalila jsem se na skřípajících pérech. „Mám z jejího gauče úplně rozpíchaný tělo.“

Rodiče byli příliš rozrušení, než aby dokázali ocenit můj smysl pro humor.

Mrzí mě, že to musím říct, ale zdá se, že se Marta při volbě manžela pořádně spletla.“ Pokračoval otec. „V hloubi duše už to ví, ale odmítá si to zatím připustit. Nechce si přiznat, že udělala fatální chybu.“ Marta byla přese všechno ještě do Gianniho tak trochu zamilovaná. Za všechno vinila tchyni a finanční situaci mých rodičů. „Snažila se mě přesvědčit, že kdyby měla hromadu peněz, všechno by bylo v pořádku.“

Cože? Snad ti nevyčítala, že jsme si v Čechách nemohli vyměnit liry?“

Signora Pappazzaniová naší Martě furt vyčítá, že přišla do Itálie bez věna.“ Otec sklíčeně pokrčil rameny. „Všechny vzácný dary, co jsme sem přivezli, a co skončily na zaprášený půdě, prošly tak nějak bez povšimnutí.“

Neměli bychom si už konečne promluvit s Gianniho rodičema?“ Navrhla unaveně máti. „Myslím si, že je na čase přestat se tvářit, jako že jsme sem přijeli slavit Vánoce. Musíme se rozhoupat ke konfrontaci.“

O čem s těmahle lidma chceš mluvit?“ Otec kroutil hlavou. „Maria je primitivní ženská. Překvapilo by mě, kdyby měla ukončenou základku. S Giuseppem se můžeš bavit akorák tak o fotbale a o městech, který v životě navštívil jako řidič autobusu. Jedinej člověk v týhle rodině, schopnej racionální diskuse, je Gianni.“ Uzavřel svůj proslov. „S ním je potřeba dát řeč. Jenže nebude snadný se k němu dostat.“

 

DRUHÝ DEN při snídani máti opatrně vyjádřila toužebné přání navštívit galerii Uffizi ve Floriencii. Vyjmenovala všechna slavná plátna, která si celý život přála vidět na vlastní oči, a poprosila Gianniho, aby nám v blízkém městě dělal průvodce. Signora Pappazzaniová ihned vytušila skrytou agendu za naším kulturním programem a dělala všechno proto, aby jej zhatila. Dokázala si vymyslet nepřeberné množství důvodů, proč Gianni nikam nemůže odjet. Špatné počasí a chatrné zdraví jejího manžela typicky patřily mezi základní argumenty. Bohužel nás limitoval nedostatek peněz. Zcela jsme záviseli na Pappazzaniovic dobré vůli. Mohli jsme se nanejvýš procházet po Leonardově rodišti a obhlížet místní dva kostely či muzeum géniových vynálezů. Otec mezitím využil času k přípravě na eventualitu bleskového útěku. Zašel pěšky za město koupit trochu benzínu do kanystru. Musel nejdřív nalít pár litrů do úplně suché nádrže Škodovky, aby s ní mohl dojet k pumpě natankovat. Na předražené palivo padly všechny naše úspory včetně bankovky, kterou mi darovala signora Pappazzaniová. Dobrovolně jsem ji otci odevzdala. Vydala přibližně na sedm litrů benzínu.

Otec pak navrhl Martě, aby zvážila možnost návratu do rodné vlasti. Slíbila, že o tom bude přemýšlet.

Sestřin vnitřní konflikt se začínal zračit v její mrtvolně bledé tváři. Měla horečnatě suché rozpraskané rty a do krve rozškrábaný obličej. Příštího rána jsem ji přistihla v šachovnicové koupelně, kde si nervózně vymačkávala pupínky před zrcadlem. Dalších pár dnů se Gianni vymlouval na zácpu a schovával se na záchodě, zatímco jeho zatrpklá matka mlčky panovala v kuchyni a signor Pappazzani klímal před švitořící televizí.

Sváteční sezóna plynula v smrtelné nudě. Animované japonské kreslené seriály pro děti mi připadaly plné nesmyslného násilí. Nekvalitní italský dabing zněl nepřirozeně. Bezbarvé hlasy kreslených hrdinů mě iritovaly. Televizní vysílání navíc každou chvíli přerušovala reklama na hračky. Agresivní chlapečci buď před kamerou pořádali bitvu robotů, nebo na sebe útočili plastikovými tyranosaury. Náklaďáky se v jejich rukách proměňovaly v hrůzostrašná monstra bořící vše, co jim stálo v cestě. Jindy se na obrazovce naopak objevili jednorožci s nylonovou hřívou. Slečny v růžových šatičkách s volánky sypaly diamantový prach po trávníku za zvuku kouzelné zvonkohry a plýtvaly dokonale syntetickými úsměvy. V reklamě na panenku Barbie účinkovaly dlouhonohé dívčí modelky. Mávnutím kouzelné hůlky převlékaly jeden nevkusný kostým za druhým a před zrcadlem si štětcem malovaly obličej. Reklamy pro dívky provázelo protivné chichotání, z kterého mi trnuly zuby. Dívala jsem se, jak si blonďaté panenky naložily kufry s oblečením do růžového karavanu a spolu s Kenem odjely k moři na prázdniny.

Mattel.“ Hluboký mužský hlas v pozadí reklamy předl jako mlsný kocour. „My děvčata si můžeme dovolit cokoli.“

Italská televize navozovala dojem, že slečny mého věku se mohou starat jedině o to, aby si dokázaly vybrat vhodné šaty pro každou příležitost.

Den před Silvestrem se slunce přece jen proklubalo na zimní obloze. Navzdory četným námitkám signory Pappazaniové se Gianni nakonec po snídani rozhodl, že nás doprovodí do města.

Nemůžu se dočkat, až uvidím Florencii!“ Otec si popotáhnul ze Sparty, než nastoupil do červené Lancie. „Prý je ještě krásnější než Neapol.“ Připomněl Giannimu známé rčení, podle kterého, kdo uvidí Neapol, může umřít.

Jen dořekl poslední slovo, nad hlavou nám vybuchl ohlušující rámus, až mi srdce leknutím vyskočilo do krku. Po nebi se bleskově mihl pár vojenských stíhaček. Nadzvukovou rychlostí proletěly tak nízko nad střechami, že málem z kostela shodily zvonici.

Pomóc. Válka!“ Vrhla jsem se máti do náruče. „Nikdy neuvidíme Davida.“

Gianni vypadal víc pobaveně než vystrašeně. Jakmile se zvuk tryskových motorů rozplynul v dálce, vysvětlil nám, že jsme se stali svědky cvičného letu F 16 ze základny Air Force v Pise. „Americký piloti se baví tím, že lítaj v zakázaný výšce.“ Stěžoval si. „Už tu rozbili nespočet okenních tabulek.

To je od nich trochu sprostý, ne?“ Divila se máti.

Ma certo.“ Souhlasil Gianni a nastartoval auto. „Ale zahraniční armády si na okupovaných zemích málokdy počínají slušně.“ Dodal během jízdy. „Yankeeové nám prostě potřebují stále připomínat svojí vojenskou přítomnost. Asi to znáte. Rusové s vámi nejspíš taky nejednají v rukavičkách.“

Rusové jsou tisíckrát horší než Američani!“ Vybafl česky otec a nutil Martu, aby zeťovi přetlumočila jeho správný politický názor. „Vysvětli svýmu manželovi, že nemůže porovnávat Rudou armádu s Air Force.“

Proč ne? Americkej imperialismus je přece zrovna tak nechutnej jako ten ruskej.“ Hádal se Gianni. Snažil se nám namluvit, že Američané od konce války zneužívali vojenské převahy k manipulaci západoevropské politiky. Neštítili se ani špinavých triků. CIA spolupracovala s italskou mafií, jejímž prostřednictvím vraždila levicové politiky, pokaždé když hrozilo, že se komunistická strana dostane k moci. „Není to tak dávno, co po celé Itálii zorganizovali vlnu teroristických útoků.“ Rozčiloval se hořce Gianni. V Bologni na nádraží si podle něj výbuch nastražené bomby vyžádal stovky civilních obětí. „Policajti to přišili radikální levici a bylo vymalováno.“ Prohlásil přesvědčivě.

Otci se najednou nedostávalo slov.

Taky jsem slyšel, že za vraždou Alda Mora stála CIA, i když se k jeho únosu přihlásila Rudá brigáda.“ Neochotně připustil. Vysvětlil nám, že se Američané potřebovali zbavit oblíbeného předsedy italské vlády, aby mu zabránili v uzavření koalice s komunisty. „Stejně to není nic ve srovnání s brutálníma metodama, který používá KGB.“ Dál trval na svém. „Na západě máte nezávislý novináře a soukromě vlastněný média, který vyšetřujou a zveřejňujou nezákonný vládní praktiky. V parlamentní demokracii je možný pohnat k soudu každého politika, kterej porušuje zákony. U nás je většina soudců a policajtů naprosto zkorumpovaná a novináři jsou placený za to, aby lhali.“

Myslíš si, že to tady chodí jinak, Jirko?“ Gianniho výsměšný hlas zněl protivně vysoko. „Italskou vládu má v rukách mafie.“ Švagr u výjezdu z města nečekaně přibrzdil a nechal kolem předjet rychlejší auta, která se nám lepila na kufr. „Vidíte támhletu usedlost na kopci?“ Ukázal prstem na rozsáhlou nemovitost uprostřed zvlněných vinic. „Bydlí tam kápo zdejší mafie.“ Vyprávěl, že si mafioso dlouho dělal na mimořádně pěkný pozemek zálusk, ale majitelé ho zatrvrzele odmítali prodat. Jednoho dne našli na dvorku mrtvou kočku, kterou jim někdo pro výstrahu hodil přes plot. Rodina starousedlíků se následně rozhodla statek přepsat na čtyřletou vnučku majitele, aby odvrátila nebezpečí nátlaku.

Krátce poté se mafiózo naposledy objevil na statku.“ Gianni si odkašlal a přeručkoval po volantu. „Vytáhl z kapsy bouchačku a holčičku před očima jejích rodičů zastřelil.“ Po těle mi naskočila husí kůže a zauzlovaly se mi útroby. Málem jsem se rozplakala, když jsem slyšela, co následovalo. Očití svědkové u soudu tvrdili, že nic neviděli. Místní novináři vraždu hanebně přikryli. Policie nikoho nevyšetřila a porota u Nejvyššího soudu došla k jednotnému závěru, že pistole vystřelila nešťastnou náhodou. Postižená rodina nakonec prodala usedlost vrahovi a odstěhovala se jinam. „Podobná věc se v Itálii nestala poprvý ani naposled.“ Gianni s klidem přeřadil rychlost.

Párkát jsem toho chlapa potkala na ulici.“ Marta potvrdila jeho slova. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to sprostej vrah. Nosí košili šitou na míru a kolem krku hedvábnou kravatu. Každou neděli chodí do kostela a dokonce přispívá na charitu.“

Otec celou dobu zarytě mlčel. Snažil se vymyslet nějaký argument, kterým by dokázal, že komunistické politbyro přece jen představovalo větší zlo než italská mafie. Bylo ovšem těžké trumfnout veřejnou vraždu malého dítěte, za kterou prominentní vrah nikdy nebyl pohnán k zodpovědnosti.

Zatímco jsme uháněli k Florencii dlouhou alejí billboardů, pokoušela jsem se přijít na veselejší myšlenky čtením optimistických sloganů. Do oka mi padl plakát připomínající komunistickou propagandu. Nápis na rudém pozadí hlásal: Sempre Coca-Cola.

Možná, že Západ není ráj, ale přece je o hodně lepší než Východ.“ Mudrovala jsem nahlas. „Radši budu pít Coca-Colu, než bejt se Sovětským svazem na věčný časy, žejo?“

Podařilo se mi všechny rozesmát.

Jo. Jenom do tý doby, než se Coca-Cola stane tak bohatá a mocná, že se zmocní vlády nad světem a zakáže nám pít cokoli jinýho, než jenom Coca-Colu.“ Žertovala Marta, čímž si rázem vysloužila Gianniho hluboké uznání.

Na jejím výroku jsem neshledávala nic vtipného. Milovala jsem chuť Coca-Coly. Nikdo mě nikdy nemusel nutit, abych pila sladkou limonádu. Jednu věc jsem však nechápala. Vzhledem k celosvětové proslulosti Coca-Coly její výrobci přece nepotřebovali reklamu na to, aby lidé oblíbené pití kupovali. „Proč teda utrácí peníze za plakáty, místo aby je darovali na nějakej dobročinněj účel?“ Zajímalo mě.

Musela bys znát korporátní mentalitu kapitalistickýho systému.“ Vysvětloval mi mentorsky Gianni. „Globální kompanie neuznávají žádný jiný hodnoty než peníze. Až jednou vyčerpáme všechny zásoby vody, budeme navždy pít Coca-Colu. Budeme se s ní nejspíš taky sprchovat a splachovat záchod.“ Uzavřel posměšně.

Na mostě přes Arno jsem si zacpala nos, abych necítila organický smrad, který jsme skrze ventilaci nasáli dovnitř auta. Hluboké koryto řeky obklopovaly mrtvé stromy. Špinavý proud vypadal a smrděl jako žumpa. Suché větve se natahovaly k obloze jako lidské paže žadonící o pomoc. Místo listí z nich plandaly umělohmotné pytlíky. Na některých byly napíchnuté boty a prázdné kelímky. Provoz kolem nás ve Florencii zhoustl. Nikdo se tu nenamáhal respektovat dopravní pravidla. Skútry a kola se krkolomně proplétaly škvírami mezi rychle jedoucími vozy. Italští řidiči na sebe sprostě pokřikovali a každou chvíli troubili.

Gianni musel kroužit kolem centra jako hladový sup, než se mu napotřetí podařilo ulovit parkovací místo za galerií Pitti. Sotva jsme zastavili, máti vyskočila ven z auta a nadšeně nás provedla zahradou Boboli, jako by tam chodila každý den na procházku. Udělala nám přitom přednášku o historii Toskánska. Gianni na ni koukal s otevřenou pusou, když mu vyjmenovala slovutné architekty a výtvarné umělce, zodpovědné za skvostné stavby historické čtvrti. Sám většinu ze zmíněných jmen slyšel poprvé.

To jste věděli, že pojem ‘bankrot’ vznikl tady, na Ponte Vecchio?“ Vzpomněla si máti cestou přes starobylý most, z jehož oblouku vyrůstaly roztomilé renezanční domky florentských zlatníků. Dozvěděli jsme se, že se mezinárodní termín pro finanční krach zrodil z praktiky městských výběrčích daní. Pokud neúspěšný obchodník ve Floriencii přestal platit daně, stráž mu zrušila živnost rozbitím stolu, na kterém nabízel své výrobky.

To by mě nikdy nenapadlo.“ Dodatečně jsem si uvědomila, že slova banco rotto znamenají rozbitý stůl.

Jak je to možné, že se tady tak dobře vyznáte, Alice?“ Gianni vypadal zároveň užasle i zahanbeně. „Sám tu mám dodneška problém nezabloudit, a to jsem ve Florencii chodil na univerzitu.“

Hodně jsem o Floriencii četla.“ Přiznala se máti. „Bolševici mohli uvěznit jenom mé tělo. Mému zvídavému duchu však nemohli bránit v cestování po světě. Literatura je nadčasová a neuznává hranice. Italská tvorba je obzvláště barvitá a autentická. Mám pocit, jako bych tu už v minulosti žila.“

Máti nás posléze překvapila citací oblíbených pasáží nejznámějších autorů zlatého věku v italštině. Po cestě klenutým renezančním podloubím nás provázely verše Petrarky, Danteho a Boccaccia, dokud jsme nedorazili k cihlovému paláci na náměstí, pyšnícímu se vysokou věží na placaté střeše. U vstupu do paláce Medicejských jsem poznala slavnou sochu nahého hrdiny. Holubi vrkali na pokálené mramorové hlavě. Na zemi u podstavce seděl chromý chlapík a neúspěšně se snažil přitáhnout pozornost davu turistů, kteří si nadšeně fotili Davidův penis fotoaparátem značky Kodak a chichotali se přitom jako malé děti.

Smilujte se.“ Mával na ně berlí mrzák. Per favore. Pomožte mi.“

Nikdo se o něj nezajímal.

Místní paničky v norkovém kožichu klapaly na podpatcích po náměstí. Na prstech se jim blýskaly diamantové prsteny. Přelétaly z jednoho luxusního obchodu do druhého jako včely sbírající pyl.

Co tady ten člověk dělá?“ Ptala jsem se Gianniho.

Ty jsi nikdy neviděla žebráka?“

Zůstala jsem v šoku. „V Praze žádní žebráci nejsou.“ Vždycky jsem byla přesvědčená, že bolševici lžou, když v televizi vykládali, že na západě vládne třídní nespravedlnost a někteří lidé dokonce nemají střechu nad hlavou. „Škoda, že nemáme žádný peníze. Strašně ráda bych mu pomohla.“ Do očí mi vstoupily slzy.

Neblbni, Trumpetko.“ Usadil mě suše otec. „Taky jsme žebráci.“

Měl pravdu.

Vstupenky do slovutné galerie byly tak drahé, že nám dal Gianni na vybranou, abychom si vybrali mezi obědem a prohlídkou obrazů. Ačkoli byla máti připravena hladovět, zbytek naší skupiny přeci jen preferoval jídlo před uměním.

Uvnitř Duomu se taky nachází nádherné fresky.“ Gianni nás táhl ke katedrále obložené mramorem, vedle níž se tyčila impozantní bílá zvonice. „Když se nám podaří prodrat davem žebráků, aniž by mi přitom ukradli peněženku, nemusíme za vstup platit.“ Varoval otce před kapsáři.

Naštěstí jsme u sebe neměli nic, co by nám někdo mohl ukrást.

Armáda cikánů a mrzáků obléhala vchod do božího stánku. Hnali se s nataženou rukou ke každému, kdo se přiblížil. Giannimu nakonec nezbylo než obětovat hrst mincí, aby nás žebráci pustili dovnitř. Při vstupu do tiché lodě se moje srdce naplnilo bázní boží. Ohromeně jsem si prohlížela výjev posledního soudu uvnitř kupole. Když odzvonilo poledne, máti si prosadila návštěvu dalšího kostela.

Santa Maria Novella vděčí za svoji proslulost kontroverzní soše kojící Madony od Nina Pisaniho.“ Cestou do basiliky fanaticky listovala v turistickém průvodci, který ji Gianni koupil darem.

Uvnitř chrámu jsem ponořila prsty do mramorové mušle se svěcenou vodou a poklekla na vyleštěnou podlahu, abych se pokřižovala.

Vyslyš mě prosím, panebože.“ Modlila jsem se vroucně šeptem. „Pomoz Martě, aby se s Giannim dokázala osamostatnit a založit šťastnou rodinu.“

Slabé denní světlo pronikalo dovnitř zšeřelé lodi skrz barevné vitráže oken. Pár svíček se mihotalo na podstavcích. A výjimkou věčného světla hořícího vedle Bruneleschiho krucifixu, v celém kostele nebylo žádné osvětlení, jež by nám umožnilo prohlídku fresek v postranních kaplích, o kterých prý nadšeně bájil turistický průvodce.

Jak to, že je tu taková tma?“ Máti zklamaně mžourala skrze závoj stínů. „Tady píšou, že to musíme absolutně vidět. To si z nás dělají legraci?“

Támhle.“ Gianni ukázal na podivný kovový přístroj přišroubovaný ke kamennému sloupu. „Musíš tam nejdřív hodit pětset lir.“ Názorně dovnitř nacpal minci.

Ozvalo se cvaknutí a následoval zvuk kovu padajícího systémem páček. V strojku se spustil časoměřič, skřípající jako cikáda o námluvách. V rohu temné kaple se rozsvítil reflektor a dal na chvilku ožít překrásné Madoně s archandělem Gabrielem, vymalovanými na zdi. Měli jsme tři minuty na to, abychom si dojemný výjev prohlédli. Časoměřič ztichl a světlo v kapli zhaslo. Přesunuli jsme se do vedlejšího výklenku a celou operaci zopakovali, dokud Giannimu v kapse nezbyly žádné mince.

Tohle by určitě Ježíš nikdy nedovolil.“ Venku před katedrálou jsem dala průchod svému rozhořčení. Od pátera Evžena jsem věděla, že Syn Člověka odsuzoval farizeje za to, že si z náboženství udělali živnost. „Kristus přece kázal, že je hřích provozovat výdělečnou činnost v stánku božím.“ Rozčilovala jsem se. „Co by asi řekl, kdyby viděl, že v Itálii katolická církev obchoduje se světlem? Taková ostuda!“

Když Marta Giannimu přetlumočila můj rozhořčený monolog, švagrovo čelo se svraštilo do výrazu sarkastického pobavení.

Ma chiaro. Křesťanství je největší byznys všech dob.“ Ujistil mě. „Kolik století už římští papežové nepřetržitě kážou o milosrdenství a míru a přitom odjakživa vedou války pro peníze?“

Komunisti dělat to úplně stejně.“ Otec nedbale škrtl sirkou a zapálil si cigaretu jako James Bond. „A ty přece věřit v komunismus.“ Vydechl do vzduchu kouř.

Komunismus nevyžaduje víru.“ Protestoval ateistický švagr. „Je založen na vědě.“

To se ale pleteš.“ Odporovala mu máti. „Kdyby se komunismus nezakládal na víře, tak by bolševici nepotřebovali šmírovat lidi pomocí tajné policie, aby se dozvěděli, co si kdo myslí.“ Dodala ještě, že vědecký přístup se rovněž opírá o bezpodmínečnou víru v lidský mozek a ve vyváženou objektivitu kolektivního vnímání.

Boh. Stejně raději věřím tomu, co vidím, než tomu, co vidět není.“ Gianni prohlásil cestou kolem vlakového nádraží. „Je to určitě bezpečnější.“

Možná, že kdybys byl slepý jako my, musel bys věřit tomu, co cítíš.“ Máti vtipně využila italského výrazu pro slepce, cieco, který se vyslovuje stejně jako označení pro příslušníka naší národnosti.

Češi jsou pro Italy slepí.“ Vysvětlila jsem otci.

Marta se neubránila smíchu.

Člověk si může věřit v co chce, dokud se neoctne na mizině.“ Podělila se s námi o svůj pragmatický pohled na život. „Když nemáš v kapse floka, nevyhnutelně poznáš tvrdou realitu.“ Ušklíbla se vědoucně. „Osobně nevidím žádnej rozdíl mezi katolickou církví a komunistickým politbyrem. Až na to, že jsou zdejší faráři o hodně mazanější než naši estébáci. Místo, aby se namáhali běhat někde venku a šmírovat místní populaci, seděj ve zpovědnici a čekaj, až k nim ovečky samy přijdou a dobrovolně na sebe vyklopěj všechna tajemství.“

Táhlé pískání lokomotivy uvnitř prosklené haly nádraží přerušilo naši filosofickou diskusi.

Kručí mi v břiše.“ Vzpomněla jsem si. „A taky mě bolej nohy.“

Pojďme se najíst naproti přes ulici.“ Gianni ukázal na červenou ceduli s velkým žlutým M. „Koupím vám menu v McDonaldu.“

Zatímco jsme čekali na semaforu, všimla jsem si cikánského chlapce sedícího na chodníku. V ruce držel kus špinavého kartónu s kostrbatým nápisem v italštině. „Mám hlad. Prosím vás, pomozte mi.“

Per favore.“ Usoplená tvář asi pětiletého dítěte vzhlížela k uspěchaným chodcům, kteří ho bezcitně ignorovali. Chlapec měl na sobě tenký roztrhaný svetřík a rozšlapané mokasíny bez ponožek. Na zem si položil roztřepaný slaměný klobouk, do kterého mu občas někdo upustil bezcennou minci.

Pravda. Člověk se neubrání soucitu, když vidí žebrat tak malé dítě.“ Gianni se provinile poškrábal za uchem při pohledu na můj zaražený výraz. „Když mu dám peníze, budu tím podporovat mafii.“ Snažil se nás přesvědčit, že prý některé rómské rodiny vydělávají hromadu peněz, když posílají děti na ulici a na konci dne jim zabavují všechen výdělek. Otočil se zády k snědému chlapci a diskrétně obvinil cikánské gangy z krádeže bílých dětí. Tvrdil, že je snad dokonce mrzačí za účelem vyvolat v lidech větší soucit.

Srdce mi zaplavil smutek a tíživý pocit viny. Červený mužík na protějším semaforu záhy přeskočil na zelenou a houf chodců spěšně vyrazil po přechodu. Já jsem se však nedokázala pohnout z místa. Očima jsem se vpila do bezedných hnědých duhovek žebrajícího cikáněte a uvědomila si tíhu špatného svědomí. Táhlo mě k zemi jako mlýnský kámen. Bez váhání jsem sundala vlněné rukavice a podala je překvapenému chlapci.

Nech si je.“ Řekla jsem mu. „Já je stejně nikdy nemít ráda.

Překvapeně na mě civěl.

Nedokázala bych mu nikdy vysvětlit, že jsem v pletených rukavicích musela cvičit na klavír Slovanské tance.

Grazie.“ Usmrkaná ústa se nevěřícně roztáhla do úsměvu. Rómský hoch si natáhl vlněné rukavice na ruce a rozpohyboval v nich zkřehlé prsty.

Di nulla.“ Zrudla jsem studem.

Zelený panáček se chystal přeskočit zpátky na červenou. Víc už jsem pro malého žebráka nemohla udělat. Rozběhla jsem se rychle přes ulici za svojí rodinou.

 

PODNIK, DO KTERÉHO nás Gianni pozval na oběd, vypadal jako komunistická školní kantýna na Marsu. Všechno tam bylo vyrobené ze syntetických materiálů, jídlo nevyjímaje. Pubertální prodavačky na sobě měly proužkované uniformy. V rozesmátých ústech se jim leskla rovnátka. Sledovala jsem, jak vrší kelímky a krabičky z plastikové pěny na umělohmotné tácy. Navrch na požádání přihodily sáčky s kečupem či majonézou.

Chceš Coca-Colu, Sprite a nebo Fantu?“ Ptala se mě poďobaná dívka.

Certo, Coca-Colu.“ Snažila jsem se působit sebevědomě, ačkoli jsem nevěděla, o čem jde řeč. Sprite ani Fantu jsem do té doby neochutnala.

Střední nebo velké brambůrky?“ Dívčina na mě rutinně vyprskla další dotaz.

Grande. Ty největší!“ Rozsvítily se mi oči.

Jakmile jsme všichni obdrželi plné krabičky, kelímky a pytlíky, odnesli jsme si svoje tácy k umakartovému stolu v rohu nedaleko od záchodů.

Jak se tenhle pokrm jmenuje?“ Máti nedůvěřivě píchla do housky plastikovou vidličkou. Nasládlé těsto připomínalo plastelínu. Bylo nacpané něčím, co vypadalo jako kus nastříhaného polypropylenu a rozteklý silikon.

To je cheeseburger.“ Gianni byl v rozpacích. Omlouval se, že americká kuchyně sice není nejlepší na světě, ale je rychlá a levná.

Nepřipadá vám směšný, že někdo, kdo tak z duše nemá rád Američany, je najednou celej spokojenej, když může ušetřit za jejich jídlo?“ Otec si česky píchl do zetě. „Tvůj manžel mi připomíná naše patrioty, co nakupujou levnou naftu od Rusáků.“ Uštěpačně prohodil směrem k Martě.

O čem tvůj otec mluví?“ Gianni podezřívavě zavětřil.

Marta o poznání zbledla, ale tvářila se, jakoby nic.

Poslyš Gianni.“ Máti opatrně otevřela krabičku se smaženými brambůrky a vymáčkla na ně kopeček majonézy z pytlíku. „Jirka a já si s tebou dneska potřebujeme o něčem popovídat.“ Takticky se odmlčela. „Jako Martini rodiče si přirozeně děláme starosti o osud milované dcery.“ Změnila tón. „Mohu tě ujistit, že pro nás nebylo jednoduché dostat povolení k vycestování za železnou oponu, abychom navštívili dceru. Skutečný důvod, proč jsme se rozhoupali učinit radikální opatření a přijet do Itálie na Vánoce, spočívá v tom, že nám už delší dobu od Marty přicházely poštou zoufalé dopisy, v kterých popisovala realitu soužití s tvými rodiči v jednom domě, jmenovitě s tvou maminkou.“ Máti se nadechla a vyrazila ze sebe hluboký povzdech. „Takže, možná je na čase pohovořit si o nějakém reálném řešení tohoto vážného problému? Nemyslíš, Gianni?“

Všimla jsem si, že Giannimu během matčina projevu zrudly uši. Kroutil se celou dobu na plastikové židli a vypadal jako gymnazista, kterého třídní učitel chytil při opisování. Otočil se k Martě v naději, že s ním jeho mladá manželka bude sympatizovat. Sestra ale nedala najevo sebemenší pohnutí.

Cucala slazenou sodovku brčkem a vydávala přitom kloktavé zvuky.

Nemyslete si, že jsem s touhle situací spokojený.“ Gianni posléze polkl a provinile shrbil ramena. „Ale co můžu dělat?“ Vypadalo to, že se rozpláče. „Nemůžu přece riskovat otevřený konflikt s mojí mamma. Bez finanční pomoci rodičů se nám s Martou nikdy nepodaří založit rodinu.“

Jako chudí přivandrovalci z východního bloku jsme byli v nevýhodné vyjednávací pozici. Naštěstí se otci pod diplomatickým vedením naší máti podařilo formulovat několik základních požadavků.

Dokážu pochopit, že jsi se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny.“ Řekl smířlivě Giannimu. Zatímco Marta tlumočila jeho sdělení, zmačkal v ruce prázdný plastikový kelímek, aby podtrhl závažnost situace. „Když jsme se s Alicí před pětadvaceti lety poznali, ocitli jsme se v podobné situaci. Dva roky po svatbě jsme žili pohromadě s tchánem a tchyní, kteří mě nenáviděli a dělali všechno proto, aby nás rozvedli. Měli fůru peněz a významné společenské postavení. Nebylo snadné se jim vzepřít.“ Otec ve zkratce načrtl důvody, které vedly k drsné roztržce s Rudou kněžnou. „Zůstali jsme ale jednotní.“ Prohlásil pevně. „Síla naší lásky nám pomohla překonat bolestné následky našich kroků.“ Povzbudivě stiskl zeťovo sklíčené rameno. „Pokud manžel neupřednostní potřeby svojí ženy před iracionálními požadavky žárlivé matky, nemůže se divit, když se jeho manželství nečekaně rozpadne.“ Prohlásil natvrdo. „Jestli chceš s Martou založit rodinu, musíš bojovat za vaši nezávislost, i kdybys měl riskovat, že přitom utržíš šrám.“

Silný závan větru venku za oknem zametl smetí z chodníku a shluk šedých mraků zahalil vybledlý kotouč slunce.

Šrámů se nebojím.“ Povzdechl si poraženecky Gianni, když mu Marta přetlumočila otcův monolog. „Co mi nahání hrůzu, je nabroušenej jazyk mojí matky.“

V snaze potlačit narůstající frustraci jsem si naplnila ústa kostkami ledu a drtila je mezi zuby. Studená tříšť mi zmrazila mozek. Měla jsem pocit, že rozhovor úspěšně skončil oboustrannou dohodou. Gianni dokonce rodičům po jídle koupil kávu.

Po cestě do auta mě máti přistihla, jak si dýchám do zkřehlých dlaní.

Kde jsi nechala rukavice?“ Zahájila vyšetřování.

Nemám tušení.“ Lhala jsem. Styděla jsem se přiznat, že jsem si za ně koupila kus čistého svědomí. „Asi jsem je někde zapomněla.“

Během návratu do Leonardova rodiště mi máti v autě dělala přednášku o tom, jak si ničeho nevážím a nestarám se o darované věci. Otráveně jsem se dívala z okýnka a sledovala pomalu šinoucí se vozy v husté zácpě, když můj pohled nečekaně padl na extravagantní stopařky ve vysokých podpatcích, postávající u krajnice.

Začínalo se stmívat.

Chtěla jsi vědět, jak vypadaj prostitutky.“ Vzpomněl si otec. „Podívej se na tyhle nafintěný ženský v umělým kožichu.“

Vysoká černoška v černých síťových punčocháčích před nás neohroženě vyskočila v záři světlometů a vyplázla na Gianniho dlouhý růžový jazyk. Nalepené řasy jí trčely z očí jako dvě tarantule. Pod rozepnutým kožichem měla jenom spodní prádlo.

Money, money, money, must be funny in the rich man´s world.“ V radiu na Gianniho palubní desce vyhrávala ABBA.

Nezlob se, tati, ale musím tě opravit.“ Sestra se otočila na předním sedadle. „Tyhle šlapky nejsou ženský.“ Usmála se sarkasticky.

Cože?“ Ani jeden z rodičů nechápal, co se snažila nazačit.

Jaký šlapky?“ Vykřikla jsem, než sestra pohotově obohatila můj slovník vulgarismů o další homonym. „Jo takhle. Aha. A co teda jsou, když nejsou ženský?“

Jsou to prostituti.“

Travestiti.“ Ukázal před sebe Gianni a obdivně kroutil hlavou, ačkoli se navenek snažil dát najevo pobouření. „Už jste je někdy viděli?“

No.“ Civěli jsme nechápavě s otevřenou pusou.

Vypadají jako ženský, ale maj ve skutečnosti pinďoury a choděj za peníze s mužskýma.“ Chichotala se Marta, celá šťastná, že nás konečně může o něčem poučit. „Většinou pocházej z Brazílie.“

Jasně. Jsou to teda mužský oblečený jako ženský.“ Snažila jsem se nemyslet na všechny implikace, které její předchozí výrok obsahoval.

Některé společenské jevy na západě byly hluboce znepokojující.

Ale jak praví rčení: Jiný kraj, jiný mrav.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments