Hořký samet: Medůza (36. díl)

   

Kapitola šestá (část desátá)

Klíčový faktor

 

ZLOLAJNÁ PŘEDTUCHA, že se otec zaplétá do nebezpečné mise, se potvrdila hned následujícího rána, když se u snídaně rozdrnčel telefon. Volal redaktor Brabec. Televiznímu Občanskému fóru se dostal do rukou anonym, hanobící otcovu politickou minulost. Strojově naťukaný text podnikateli nejen vyčítal členství v komunistické straně, ale přímo ho vinil ze spolupráce s StB. Neznámý pisatel tvůrcům Sond hrubě vynadal za to, že dělají reklamu notorickému lháři a pomáhají stavět bezcharakterního oportunistu do role revolučního lídra. Naznačil také tajemné spojení mezi otcovými kontakty v Rusku a KGB a tvrdil, že otcovo vystoupení v televizi vykazovalo všechny znaky bolševické provokace.

Překvapilo mě, že si otec redaktorovo hlášení mlčky vyslechl až do konce. Zachoval si obdivuhodný klid.

„To se přece dalo čekat, že mezi tisíci nadšených diváckých reakcí na Podnikatele budou i jedovaté anonymy,“ prohlásil nevzrušeně. Nebyl to zdaleka první případ pomluvy, s níž se po odvysílání Sond setkal. „Jedna věc by mě ovšem vážně zajímala.“ Kroutil hlavou. „Odkdypak televizní pracovníci na Kavčích horách začali brát na vědomí divácký dopisy, u kterých schází podpis?“

Identita pisatele nebyla známá, blekotal novinář, ale ať už to byl kdokoli, věděl o otcově profesionální minulosti podezřele mnoho detailů. Například, že Jiří Urban v šedesátých letech operoval pod krycím jménem „Klíček“? „Je to pravda?“ Odvážil se zeptat redaktor. Neletěl náhodou otec v červnu 1968 do Bulharska, aby se tam setkal s šéfy KGB?

„Jo, tak takhle je to.“ Otec vrhl letmý pohled na náramkové hodinky. „Je zřejmě na čase, abychom si spolu popovídali mezi čtyřma očima.“ Vyštěkl do sluchátka. „Kde se teď přesně nacházíš, Milane?“

Televizní novinář volal z domu, ale udělal si s otcem konspirační schůzku u semaforu na Kulaťáku, nedaleko svého bydliště.

„Uvidíme se tam za hodinu.“ Otec vyděšenému Brabci řekl co a jak má dělat, aby ho na domluvené místo nikdo neodsledoval. „Nezapomeň si vzít ten anonym s sebou.“ Kladl mu na srdce. „Začínám tušit, kdo za tím stojí.“

Jakmile zavěsil, podal nám stručné hlášení.

„Tady zjevně nejde o amatérskej pokus o pošpinění mý pověsti.“ Svěřil se chmurně máti. „Tímhle způsobem dokážou zkroutit fakta jen trénovaný manipulátoři.“ Přirovnal anonymní stížnost k nábojnici, vystřelené z pušky profesionálního odstřelovače. 

„Kdo to podle tebe napsal?“ Zbledla máti. „Moje matka?“

„Nebo Chobotnice?“ V uších se mi rozezněl zneklidňující hudební motiv seriálové znělky s výhružným bubnováním a ostrými tahy smyčců, stoupajícími stále výš a výše ve spirále k nevyhnutelně tragickému vyvrcholení.

„Nebojte se, děvčata.“ Otec si na sebe neohroženě hodil koženou bundu, jako to dělával v normalizaci, když odcházel hledat pracovní příležitosti. „Místní kontrarozvědka není žádná Camorra.“ Ve srovnání s italskou Chobotnicí byla druhá správa StB nanejvýš žahavá Medůza, žertoval. Pevně nás objal na rozloučenou. „Pamatujte si, že jsem osamělej žralok. Jedovatým výpadům se umím efektivně bránit.“

Otcův sebevědomý přístup mě dočasně uklidnil. Rozhodla jsem se uvěřit, že Medůza nepředstavuje vážnou hrozbu naší existenci a že se nám podaří dosáhnout morální očisty prostřednictvím demokratického soudního procesu. Abych přehlušila znepokojivé myšlenky, nalistovala jsem rozečtený román od Victora Huga. V noci jsem dokončila Devadesát tři na schodišti a četbou na čas překryla všechny podvědomé obavy. Revoluce, kterou popisoval francouzský novelista, se udála dvě stě let před pádem železné opony. Na rozdíl od Havlova přechodu k demokracii však byla násilně impulzivní a nespravedlivá. Zdálo se dokonce, že Francouzům přinesla víc utrpení než svobody. Když jsem otáčela poslední stránku, byla jsem v hloubi duše ráda, že sametoví revolucionáři nepoužívali gilotinu. Otcova šedivá hlava by se v takovém případě už nejspíš dávno koulela po dlažebních kostkách, navzdory jeho hrdinské minulosti.

 

NOVOROČNÍ NÁVRAT na Konzervatoř proběhl chaoticky. Jestliže hudebně-dramatické oddělení před revolucí fungovalo podle nelogických zákonitostí, po revoluci se organizovaný nepořádek mnohonásobně zhoršil. Žádný z herců si nebyl jistý, jestli se nachází v stávkové pohotovosti, anebo se už naši profesoři vrátili k původnímu rozvrhu. Pojetí svobody jako všeobecné anarchie mě začínalo značně dopalovat. Každý si dělal, co ho napadlo, což v praxi znamenalo, že nikdo nedělal nic. Ke konci prvního lednového týdne situace na Konzervatoři degenerovala do takového stavu rozkladu, že jsem se rozhodla formulovat protestní petici. V intimitě studovny Klementina jsem si do zápisníku načrtla hlavní body kolektivní stížnosti. Pokusila jsem se pojmenovat zásadní problémy se vzdělávacím procesem mladých umělců a navrhnout praktická rešení. Zmínila jsem nedostatek učebních prostorů a absenci jídelny. Poukázala jsem na to, že nekompetentní přístup k výuce ze strany některých normalizačních pedagogů a tolerance nepravidelné docházky ohrožovaly reputaci kdysi respektované školní instituce. „V Praze žije mnoho uznávaných umělců, kterým by revoluční vedení školy mohlo nabídnout příležitost učit mladou generaci.“ Naznačila jsem nezbytnost personálních změn v pedagogickém sboru a v rámci stránkové petice jsem rovněž nezapomněla odsoudit praxi upřednostňování protekčních uchazečů u talentových zkoušek.

„Stávkový výbor školy by se měl postarat o to, aby se první demokratické přijímačky konaly podle poctivých pravidel.“ Text jsem zakončila hrdým tvrzením, že férová soutěž je klíčem k úspěchu domácího umění na světovém poli a k tomu, aby se Praha znovu stala kulturní křižovatkou v srdci Evropy. Jménem všech studentů jsem žádala, aby pro děti z vlivných rodin začal platit stejný metr jako pro všechny ostatní.

Petici jsem doma naklepala na stroji a ráno ji předložila úspěšnějším uchazečům k podpisu. Halasně předstírali, že s jejím textem víceméně souhlasí, ale nikdo se pod něj nebyl ochoten podepsat. Mezi muzikanty se mi toho dne podařilo vybrat víc než padesát podpisů. Stvrzený dokument jsem pak doručila stávkovému výboru. Profesor Kaloš si petici zběžně přečetl. Nenamáhal se ani tvářit, že ho upřímná kritika fungování školy osobně nadchla. Měla jsem teoreticky pravdu, nahrbil pochybovačně ramena. On sám se necítil povolaný k tomu, aby posuzoval úroveň profesionality svých kolegů. V zaprášeném kabinetu si nad umyvadlem alibisticky opláchl měkké bílé ruce a poradil mi, abych petici zanesla demokraticky zvolenému vedení Konzervatoře.

Když jsem se k večeru vrátila domů, neuniklo mi, že v jídelně panovalo ovzduší potlačené nervozity. Blížilo se výročí Palachovy smrti. Ze šveholíci televize jsem se dozvěděla, že pražská radnice přejmenovala rušnou křižovatku před filozofickou fakultou na náměstí Jana Palacha. Staronový hlasatel Televizních novin otočil list a oznámil divákům, že federální ministr vnitra jediným škrtem pera zrušil instituci tajné police. „Poslanecká sněmovna dnes postavila veškeré aktivity porušující soukromí občanů mimo zákon.“ Radoval se novinář, jako kdyby ještě před nedávnem nedělal hlásnou troubu nenáviděnému režimu. „Ode dneška se bolševická praktika odposlouchávání a sledování stává trestným činem.“ Hlasateli se dařilo vytvářet dojem, že za normalizace denně lhal národu z obrazovky ve strachu, že by se jinak stal terčem politické persekuce. „Konečně můžeme začít svobodně dýchat!“ Zamáčkl si slzu v oku.

Otec se znechuceně zvedl ze židle, aby televizi vypnul. Během večeře se choval nezvykle zamlkle. Ani máti zjevně nebylo příliš do řeči. Zatímco rozlévala polévku do prababiččiných cibulových talířů, třásla se jí naběračka v ruce.

„Snaž se do sebe dostat něco teplýho, Jirko.“ Domlouvala otci, který si tisknul rozbolený podbřišek. „Slepičí vývar ti na vřed udělá dobře.“

Bylo mi jasné, že přede mnou rodiče něco tají. 

Ve vzduchu visela špatná zpráva. Během následujícího chodu se už napětí u stolu nedalo vydržet. Uhodila jsem na otce, co se stalo. Dalo mi překvapivě hodně námahy, než jsem z něj vypáčila kloudnou odpověď. Dozvěděla jsem se, že si odpoledne zaskočil do Kachlíkárny s úmyslem najít povolaného člověka, se kterým by si mohl popovídat o anonymním dopisu československé televizi. Z klasifikovaných informací, které divácká stížnost obsahovala, otec poměrně snadno vydedukoval identitu bývalého kolegy, který hanlivý dopis na Kavčí hory anonymně poslal.

„V celým baráku jsem nenašel nikoho, kdo by mi byl ochotnej zodpovědět jedinej dotaz.“ Rozčarovaně nabíral kouřící vývar na lžíci a nesl ji do bolestně zkřivených úst. Jeho zážitky z návštěvy centrály čerstvě rozpuštěné tajné policie by se nejlépe hodily do Kafkova románu. „Naprosto nikdo tam o ničem nic neví a především si za nic nehodlá vzít žádnou služební zodpovědnost.“ Kachlíkárna připomínala divadelní zákulisí na konci představení. Ve spletišti dlouhých chodeb se na dlaždičkách válely vybrabčené kancelářské složky a rozbité rámečky s černobílým portrétem Gustáva Husáka. Chórus zrušených orgánů běhal nahoru a dolů po kluzkém schodišti a rozvěšoval po zdech barevné fotky nového prezidenta.

„Nakonec mě kdosi poslal do kanceláře šéfa nově vzniklýho úřadu, kterej má dohlížet na transformaci kontrarozvědky v demokratickou bezpečnostní službu.“ Otec si vytíral chlebem omáčku z talíře. „A koho si myslíte, že jsem tam našel sedět za stolem?“ Rozhořčeně si srkl plzeňského a dal nám příležitost, abychom se samy dovtípily.

„Sochora?“ Ztuhla máti.

„Kdepak. Toho bych ještě dokázal vydejchat.“ Hořce se zasmál. „Když jsem vlezl do dveří, uviděl jsem před sebou Vendu Veselka!“

„Děláš si legraci?“ Nevěřila jsem svým uším.

„Ne. Bohužel.“ Otec se otřásl při vzpomínce na setkání se svým vrahem. „Venda byl pravděpodobně ještě míň nadšenej z toho, že mě vidí, než jsem byl já z něho.“ Popsal nám rozpačitou situaci, když před bývalého náměstka šéfa první správy položil kopii anonymního dopisu. „Řekl jsem mu, že vím, kdo tu slátaninu napsal a proč. Chtěl jsem, aby byl její autor exemplárně potrestán.“

„Jak se ten člověk jmenuje?“ Chtěla jsem vědět.

„Rosák.“ Odpověděla za otce rozčilená máti. „To bylo nejspíš jeho levý jméno, ne Jirko?“ Překvapilo mě, že pisatele znala.

„To se rozumí.“ Otec si zapálil cigaretu. „Nemohl to napsat nikdo jinej. Nese to otisky Rosákových prstů.“ Vyfoukl z plic kouř a vysvětlil mi, že s Rosákem na konci šedesátých let pracoval v Boudě. „Když jsem jel podruhý do Bulharska, dostal za úkol, aby mě po Sofii doprovázel.“ Řekl, že z něj kolega celou dobu nespustil oči. „Byl jako klíště. Měl jsem co dělat, abych ho setřásl.“ Na zpáteční cestě prý seděl Rosák vedle otce, když jim na služebním voze v Jugoslávii vybouchly brzdy.

Otec předpokládal, že diskreditující dopis televizi vznikl jako soukromá iniciativa ze strany závistivého kolegy.

„Pamatuješ, Jirko, jak jsi mi říkal, že Bulhaři pořád radili Rosákovi, aby se vrátil do Prahy letadlem?“ Máti kroutila hlavou. „Zjevně se mu snažili naznačit, že cesta v tvým autě nebude bezpečná.“  

„Rosák byl tak natvrdlej, že by mu to nedošlo, ani kdyby mu to vyklopili na rovinu.“ Otec bývalého kolegu považoval za nejméně schopného špióna ve Východní Evropě. „Nikdy se nedokázal naučit žádnej jazyk a koktal, i když mluvil česky.“

Představa koktajícího špióna mě navzdory vážnosti situace rozesmála.

„Prosím tě, jak mohl takovej člověk operovat v zahraničí a tvářit se přitom nenápadně?“ Vyprskla jsem nevěřícně. „Chceš říct, že na otázky KGB odpovídal da-da-da-da a CIA zase přikyvoval ye-ye-ye-yes?“

„Zní to neuvěřitelně, ale Rosákovo koktání mu nejspíš pomohlo projít prověrkama jako naostřenej nůž máslem. Dotáhl to až na podplukovníka a úřadoval pak na rozvědce celou normalizaci.“

Otec staršího kolegu vždycky podezříval, že žárlí na jeho profesionální úspěchy. Rosák na rozvědce pracoval před jeho příchodem a nemohl se smířit s mladíkovým strmým karierním postupem. Když ke konci roku 1968 otec z rozvědky dobrovolně odešel, byl to Rosák, kdo se aktivně postaral o to, aby v kolegově osobním svazku nechyběly materiály, dokumentující jeho nepřátelské chování během prvních dnů okupace. Sesmolil prý tenkrát podobný dopis, plný žlučovitých obvinění. Jediný rozdíl byl v tom, že před dvaceti lety Rosák otci vyčítal, že je antikomunista a nepřítel socialistického lidu, který není ochoten spolupracovat se spřátelenými mocnostmi. Po revoluci pomluvu obrátil naruby jako obnošený kabát.

„Všechno, co televizi napsal, je vlastně zrcadlovej portrét sama sebe.“ Poznamenala máti. „Nejdřív tě postříká blátem a pak na tebe ukazuje prstem a obviňuje tě, že jsi špinavej.“

„To není nic novýho pod sluncem.“ Pokrčil smutně rameny otec. „Tohle už kdysi popsal Goebbels jako typickou techniku propagandy.“ 

„A co si o Rosákovi myslí Venda Veselek?“ Máti ti vzpomněla, že bývalý náměstek ministra vnitra měl pověst muže, který dokázal zabít člověka jediným škrtnutím pera. „Rozhodl se ho odepsat, anebo se ho pokusil chránit?“

„Ano i ne.“ Otec se poškrábal ve vlasech. „Ten bezpáteřní zkurvysyn by mi byl prakticky ochotnej odkejvat cokoli, jenom abych se nezačal zajímat o to, co dělá ve funkci reformátora kontrarozvědky.“ Otcův vrah neprojevil sebemenší známku odporu až do chvíle, kdy ho otec požádal o svůj osobní svazek. „Chtěl jsem porovnat Rosákův dnešní anonym s textem jeho anonymního udání pro prověrky.“

Otec trval na tom, že je jeho revoluční právo znát identitu práskačů, kteří na něj donášeli okupačním orgánům. „Řekl jsem, že mám v úmyslu použít obsah svýho svazku k tomu, abych prokazatelně očistil svoji pověst.“

V televizi se začínalo hovořit o lustračním zákonu, který měl bránit bývalým pracovníkům tajných služeb v zastávání veřejných politických funkcí. Vzhledem k nedávné nominaci do federálního parlamentu otec doufal, že si požádá o rehabilitaci na základě důkazů, které se nacházely v archívu tajné policie. V jeho svazku byly materiály o tom, že nastavil život za reformační vládu. Bohatě to stačilo na to, aby očistil svůj morální štít a mohl se zapojit do demokratické politiky.

„Když už jsem tady, možná bys mi mohl pomoct, abych se k svýmu svazku dostal.“ Řekl Veselkovi. 

Otcův vrah začal sametovým hlasem blábolit o pravidlech, která zaměstancům vnitra bránila v odnášení klasifikovaných složek z budovy. Absurdní výmluvu navíc podepřel volnou citací nedávného výroku prezidenta Havla. „Je nezbytné dodržovat staré zákony, dokud nebudou nahrazeny novými, aby se zabránilo pádu revoluce do chaosu.“ Venda se obrnil bolševickým právem a odmítl ze svého stanoviska couvnout.

Dívala jsem se, jak do sebe otec žíznivě lije pivo, aby posílil pocuchané nervy. Vyprázdnil polovinu sklenky, než byl připraven pokračovat ve vyprávění.

„Ujistil jsem Vendu, že si domů nehodlám odnést originál svýho svazku. Úplně mi postačí fotokopie některých záznamů.“ Naléhal na bývalého spolužáka, aby ho doprovodil do archívu. „Stejně tu nemáš nic kloudnýho na práci.“

Oplešalý úředník se nato začal kroutit v křesle jako žížala, vykládal otec, a názorně nám předváděl Vendovu řeč těla. „Vykládal mi, že to prej není možný, abych se do svýho svazku v nejbližší době podíval. Polovina archívu byla převezená někam na Slovensko.“ Otec svraštil obočí. Bývalý náměstek šéfa rozvědky se vymlouval na Sachra. Federální ministr vnitra nařídil převod záznamů bolševické StB do elektronického formátu. Mohlo trvat i řadu měsíců, než slovenští odborníci normalizační archív zpracují.

„Medůza nejspíš potřebuje čas na to, aby mohli inkriminující materiály bezpečně spálit v nějakým starým lomu.“ Usoudila logicky máti. „Mám takový tušení, že svůj svazek už nikdy neuvidíš.“

„Soudruzi zjevně nic nenechali na náhodě.“ Otec se chopil otvíráku na pivo, aby se s ním poškrábal v týlu. „Představ si, Alice, co mi ten tipeeecho nabídnul místo mýho svazku.“ Zaržál rozhořčeně. „Oficiální rehabilitaci!“ Praštil pěstí do stolu, až na něm nadskočilo prababiččino nádobí. „To už jsem se neubránil a zařval jsem na něj: ‘Ty, ze všech lidí na světě, bys mě chtěl rehabilitovat?! Děláš si ze mě prdel, kamaráde?’“ Otec se tak vžil do odpolední role, že úplně zčervenal v obličeji. „Ty svý pohádky o archívech na Slovensku si vykládej naivním hipíkům v Občanským fóru a ne mně! Máš mě snad za imbecila?“ Vyskočil na nohy a výhružně procedil mezi zuby, že nazrála doba zmobilizovat vysokoškolské studenty a vzít archívy StB útokem. Důkazní materiály měly být zapečetěné a doručené k prozkoumání parlamentní komisí, řekl pobledlému Vendovi. „Počítej s tím, že se o to osobně postarám.“ Otočil se na podpatku a vypochodoval z kanceláře.

„To zní jako vyhlášení války.“ Polkla jsem naprázdno.

Situace byla vážná. Otočila jsem se k máti. Chtěla jsem vědět, co si myslí o otcově srážce s Medůzou. Snažila se zdánlivě zachovat klid, ale nebyla ze sebe schopna vydolovat rozumný komentář. 

„Co se teď bude dít?“ Naléhala jsem na rodiče. „Mám se něčeho začít bát?“

Kdepak. Otec měl všechno pod kontrolou, ujišťoval mě nepřesvědčivě. Alespoň prozatím. Medůza nás nemohla reálně ohrozit. Totalitní režim přece oficiálně skončil. Síť normalizačních fízlů byla přinejmenším zpřetrhaná. Rozpuštěná tajná organizace se ocitla mimo legální rámec a bez veřejného financování. Medůze scházel loajální personál a prostředky k tomu, aby mohla provádět sofistikované operace.

Přes všechno ujišťování máti s otcem působili, jako by se přede mnou snažili zatajit nějaký důležitý detail, na který jsem podle nich ještě nebyla zralá. Až druhý den jsem zjistila pravdu. Medůza nám totiž dýchala za krk.

Přišlo to zcela nečekaně. Rodiče pro mě v pátek odpoledne přijeli autem ke škole. Z okna hudebně-dramatického oddělení jsem na Křižovnické poznala červeného Favorita, stojícího u obrubníku. Máti seděla uvnitř, zatímco otec vyskočil ven. Ostražitě se rozhlédl, než si zapálil cigaretu. Jakmile jsem vyšla ze dveří, spěšně odhodil nedopalek a vrhl se ke mně, aby mě ochranitelsky vzal pod křídlo, jako bodyguard. Zatlačil mě na zadní sedadlo a skočil za volant. Mezitím po celou dobu v autě běžel motor. Rozjeli jsme se dřív, než jsem za sebou stačila zabouchnout dveře. Profičeli jsme podél nábřeží jako o závod. Cestou k Strakonické výpadovce jsem se divila, že otec kličkuje v hustém provozu ještě divočeji než obvykle. Neustále přejížděl z jednoho pruhu do druhého, jako by se nemohl rozhodnout, kam se má zařadit. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že auto, které se nám lepilo na kufr, nás mělo za úkol sledovat.

„Co se to proboha děje?“ Vykřikla jsem.

Byl mrazivý podvečer a povrch cesty byl podobně zledovatělý jako před léty, když se StB pokusila otce zavraždit pod mostem Inteligence. Řítili jsme se vysokou rychlostí směrem k Chuchelské pumpě a za námi se jako v nějakém dejà-vu střídala skupina tří aut. 

Rodiče neměli na vybranou. Museli mě zasvětit do situace.

Od chvíle, kdy otec předchozího dne vyšel z budovy tajné policie, za ním začala jezdit sledovačka. Jednalo se nepochybně o profesionály. Otec si myslel, že zatímco byl uvnitř Kachlíkárny, Medůza mu připevnila na kastli zařízení, které signalizovalo jeho aktuální pozici. Pokaždé, když se pokusil sledovačku setřást rychlou jízdou v pražských uličkách (a otec byl trénovaný k tomu, aby se uměl zbavit pronásledovatelů), vždycky ho ihned dostihli. Prohledal Favorita od střechy až po podvozek, ale nedokázal žádné signalizační zařízení lokalizovat. Po dvaceti letech mimo rozvědné řemeslo neměl představu o tom, jaké technické prostředky se používají a co má konkrétně hledat.

„Co po nás Medůza vlastně chce?“ Promnula jsem si oči v naději, že až opět vyhlédnu ze zadního okýnka, zjistím, že se mi všechno zdálo. Chtěla jsem věřit, že vozidla, která se na nás zezadu agresivně tlačila, aniž by se nás snažila předjet, jenom někam pospíchala, ale bála se policejního radaru. Toho večera však na Strakonické rychlostní kontrola nebyla. „Panebože!“ Zaryla jsem se nehty do mátina sedadla. „Řekni mi, že to není pravda.“  Zaúpěla jsem. „Chci se z týhle noční můry okamžitě probudit!“

„Bohužel se ti to nezdá, Trumpetko.“ Máti mě provinile pohladila po hlavě. „Snaž se zůstat v klidu. Všechno dobře dopadne. Už jsme s tatínkem o celé věci informovali prokuraturu a kriminální policii. Je to otázka několika dnů, než se naše životy vrátí do normálních kolejí.“

Zelená stodvacítka, bílá Lada a stříbrná Volha za námi sjely zatáčkou z výpadovky a cestou k Mrákotínu se nám přilepily za nárazník, ačkoli byla silnice přes pole poloprázdná. Mezitím se nebeská klenba úplně setměla. Když jsme s Medůzou v závěsu předrncali železniční přejezd u výjezdu z Mrákotína, zpoza Brdských kopců se vynořil veliký žlutý měsíc. Naši pronásledovaté zapnuli dálková světla.

„Vidíte to, jak si ti hoši foukaj?“ Otec musel změnit úhel zpětného zrcátka, aby ho prudké světlomety neoslepily. Očima visel na krajnici a po zvyku ostře vytáčel nechvalně proslulé serpentýny, v kterých už nejeden nepozorný řidič skončil na střeše. Dozvěděla jsem se, že se Medůza nebála rodiče sledovat na Městský soud, kam se předtím vydali podat stížnost na její chování. Během pohovoru s obvodním prokurátorem se otec nestačil divit, jak podrobně byl  zdánlivě nestranný právník informován o našich soukromých aktivitách. „Připadalo mi, že má k dispozici sledovací složku.“ Otec u vjezdu do našeho městečka přidal plyn navzdory značce přikazující snížit rychlost. „Zeptal se mě, co jsme ráno dělali ve Vlašský na italským kulturním institutu, ačkoli jsem s ním o tom nemluvil. Vezl jsem tam maminku, aby mohla vrátit nějaký knížky.“

„Všechno prostě funguje, jako to bylo dřív.“ Máti drkotala zuby, přestože jsme v autě měli zapnuté topení. 

„Co si teď počneme?“ Rozbušilo se mi srdce.

Otec trhl řadící pákou a podřadil. Těsně za závorami strhl prudce volant doprava a sešlápl plynový pedál na podlahu. Vyrazili jsme do kopce směrem ke kostelu, odkud vedla alternativní cesta domů. Motor Favorita zběsile zaržál a vyletěl do vysokých otáček. Proletěli jsme kolem hospody a doslova přeskočili přes rigol u památníku padlých vojákům, kde se většina jiných normálních řidičů téměř zastavila. Rozjeli jsme se strmou ulicí k vrcholu kopce, což nám na překvapené sledovačce umožnilo získat značný náskok. Favorit se rozeřval jako raněný býk. Prokličkovali jsme mezi dírami ve vymleté asfaltce a uprostřed kopce bleskově odbočili na mimořádně kluzkou panelku, vedoucí k rodinné vile Dvorských, kam jsem dřív chodívala pro kravské mléko. 

„Tak to bychom měli.“ Otec zatáhl ruční brzdu a vypnul světlomety. V celé uličce nesvítila jediná lampa, což se nám výborně hodilo. „Zkusíme paní Dvorskou poprosit, jestli by nám neprodala trochu domácí smetany.“ Než vyskočil z auta jako James Bond, odhalil nám bojovou strategii. „Vy dvě zdržte paní Dvorskou ve stáji, až si jako náhodou vzpomenu, že si urgentně musím někam zavolat. Zeptám se jí, jestli mi dovolí vytočit místní hovor z jejího telefonu.“ Pamatovala jsem si, že paní Dvorská měla aparát v kuchyni a kromě asi dvaceti koček, které se volně pohybovaly po špinavém domě, tam nebyl nikdo, kdo by mohl otcův důvěrný hovor vyposlechnout. „Tak holky, jdeme do toho.“ Ve zpětném zrcátku se ujistil, že je vzduch čistý. „Všichni za mnou.“ 

Váhavě jsem se otočila. Skrz ploty zahrad jsem postřehla pohybující se světelné kužely aut v druhém rameni rozdvojky. Sledovačka očividně přejela nenápadnou odbočku. Netrvalo jim dlouho, než si to uvědomili. Favorit na sobě asi musel mít indetifikační maják. Za chvíli se rozzsvícená světla objevila v ústí panelky, kterou kromě místních obyvatel nikdo neznal, a začala se k nám rychle přibližovat.

Vyskočila jsem ze dveří a vyběhla po kluzkém povrchu betonové cesty směrem k brance Dvorských. Sílící záře dálkových světel mě dočasně oslepila. „Ježiši Kriste!“ Zavrávorala jsem. Připadala jsem si jako prchající laň.

Naštěstí se mi podařilo uchopit kliku branky dřív, než jsem se skácela na zem. Rodiče už vstoupili na zahradu. U nohou se mi rozštěkala smečka jezevčíků. Někteří starší psi mi začali důvěrně olizovat ruce. Viděla jsem jednoho z Medůzy vystoupit z auta, ale ohlušující štěkání ho nejspíš odradilo od toho, aby se přiblížil. Pohybem ruky cosi naznačil ostatním kolegům a nespokojeně zakroutil hlavou, než dosedl zpátky na sedadlo spolujezdce.

Všechna tři auta současně vypnula světla.

 

NAŠE SITUACE se podobala scénáři absurdní hry. Nedávno poté, co Havel dosedl do prezidentského křesla, jsme se stali terčem sledování oficiálně rozpuštěné kontrarozvědky. Vypadalo to, jako by zrušená StB nalezla vzor v seriálové Chobotnici. O rok předtím se otec zúčastnil demonstrace protivládních aktivistů u příležitosti vzpomínky na Palachovu oběť. Kontrarozvědka podle něj tehdy působila dezorganizovaně a až směšně neschopná zvládnout protestující dav. Najednou se tajná organizace ocitla zpátky ve hře a vůbec se nezdálo, že by si s něčím nevěděli rady. Asi desetičlenný tým fízlů v třech vozech připomínal zkušené lovce, pronásledující vystopovanou kořist.

Paní Dvorská nám naštěstí prodala pět litrů nadojeného mléka, na které jsme si od ní navíc museli vypůjčit bandasku. Podařilo se nám do puntíku splnit bojový plán. Zatímco jsme s máti zpovídaly amatérskou farmářku ve stáji, otci se z kuchyně podařilo telefonicky spojit s Béďou Steinem. Nehrozilo nebezpečí, že by ho přitom Medůza odposlechla a dozvěděla se tak o domluvené schůzce později večer. V doprovodu štěkajících jezevčíků jsme opustili zahradu a nastoupili do auta, jako kdybychom nevěděli, že na nás venku někdo čeká. Se sledovačkou za kufrem jsme vyjeli na vrchol prudkého kopce a sjeli na druhou stranu k ústí naší slepé uličky. Z chování Medůzy začínalo být zřejmé, že nás zatím neměla v úmyslu žahnout. Snažila se jen vytvářet psychologický tlak. Poskytla nám dokonce dostatek času na to, abychom bleskově zaparkovali před domem a schovali se uvnitř. Skrz povytažené žaluzie jsem z dětského pokoje později nenápadně pozorovala dění na ulici. Napočítala jsem šest stínů pod sloupem pouliční lampy. Někteří z řidičů asi zůstali sedět uvnitř vyhřátých vozidel. Vulgární hlasy a mluva těla sledovačky připomínala taxikáře z hotelu Ambasador. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem Medůzu slyšela bezstarostně klábosit před rozbitým plotem. Podupávali na sněhu, smáli se a pokuřovali a neměli se k odchodu. Připadalo mi neuvěřitelné, že se vůbec nesnažili chovat nenápadně. Jako by se nebáli, že nám naši sousedé jednou půjdou odsvědčit žalobu k soudu. Očividně si nic nedělali ze sametového zákona, který pod trestem odnětí svobody zakazoval špehovat úctyhodné občany.

„Určitě tu nebudou čmuchat celou noc.“ Ujistil nás šeptem otec, když jsme se shromáždili k rodinné poradě v kuchyni. „Jakmile odjedou, vezmu si naši starou Škodovku a zajedu za Bedřichem.“ Dívala jsem se, jak nervózně popotahuje z filtru Sparty. „Potřebuju vás tu chvíli nechat samotný.“ Zkoumavě přimhouřil žluté oči. „Medůza samozřejmě nebude vědět, že tu nejsem. Vydržíte to, než se vrátím?“

„To snad ne!“ Propukla jsem v pláč.

„Vážně musíš jet?“ Zhrozila se máti. „Kdy si myslíš, že budeš zpátky?“

„To ti nemůžu přesně říct.“ Otec vyfoukl kouř a rozkašlal se. „Ale nemusíte se ničeho bát, děvčata. Uvnitř domu vám nikdo nic udělat nemůže.“ Zapřísahal se svatosvatě. „Kromě toho je venku pořádná kosa a chlapi ze sledovačky musí někdy jíst a spát.“ Snažil se rozumně argumentovat. „Jsou to přece taky jenom lidi.“

Kolem desáté jsme zvenčí slyšeli zvuk bouchajících dveří osobních aut a ozvalo se hrčení vzdalujících se motorů. Otec potmě vyběhl schodištěm do garáže. Vytlačil naši béžovou stodvacítku z vrat a se zhasnutými světly se samospádem potichu rozjel dolů ulicí. Teprve až v zatáčce natočil motor. 

Nezdálo se, že by si někdo jeho odjezdu všimnul. 

Zabalila jsem se do prošívané deky a usadila se s knížkou na nejvyšším stupni schodiště. Nedokázala jsem usnout, ale nemohla jsem ani číst. Hlavou mi vířily myšlenky na medůzy a chobotnice. Všechny smysly jsem měla nastražené. Vystrašeně jsem naslouchala každému podezřelému zvuku zvenčí. Nárazy větru často rozdrnčely tabulky v oknech. Tvář měsíce vykukovala mezi cáry mraků. Cítila jsem přítomnost okultních sil. Jako by něčí nepřátelské myšlenky kroužily kolem našeho domu.

Začínalo mi docházet, že zlé čarodějnice a draci neexistují jenom v pohádkách, ale že tyto pohádkové bytosti, které se živí lidským strachem, jsou nadčasově skutečné. Nikdy se nevzdají touhy po moci. Temný prostor noci připomínal studený oceán. Připadalo mi, jako bych byla hluboko pod vodou. Všude kolem kroužilo anonymní nebezpečí. Průhledné a beztvaré, jako kolonie talířovek, připravených vypustit jed.

„Medůza by násss určitě nechala na pokoji, kdyby ssse ji otec nesssnažil zkřížit cessstu.“ Nepřestával syčet ďábel uvnitř mojí hlavy. „Medůzy tě nežahnou, protože tě chtěj sssežrat, ale protože jsssi je vyrušššil!“

Z lesa se ozvalo houkání. Soví hlas ostře protnul nesnesitelně tíživé ticho uvnitř mé duše. Představila jsem si zkorodovný koráb lidstva, houpající se nad mořskou propastí, obydlenou predátorskými tvory. Zmocnilo se mě zoufalství. Zdálo se mi, že před sebou vidím tsunami, chystající se převrátit děravý trup lodi. Páteří mi proběhlo bodnutí. Stiskla jsem zuby, abych nevykřikla hrůzou.

„Neměla by sis jít lehnout?“ Máti se vynořila z příšeří jako duch.

V tu chvíli se venku ozvaly kroky v křupajícím sněhu.

„Někdo chodí po zahradě!“ Vyskočila jsem na nohy.

„To snad ne.“ Pochybovačně zamrkala. 

Následovala jsem ji po špičkách do ložnice rodičů. Povytáhla na okně papírovou žaluzii a opatrně vykoukla ven.

„Ježišmarja. Mělas pravdu.“ Zašeptala vyděšeně a ukázala dolů na dvojici lidských stínů, natahujících se na terase. „Jsou tam nějaký chlapi s baterkou!“

„Co teď?“ Cítila jsem se zrazená a rozezlená na otce, že nás nechal napospas Medůze. „Nechápu, jak mohl bejt tak nezodpovědněj a odejít si pryč, když věděl, že nás sledujou!“ Rozhořčením mě rozbolelo v krku. „Mysleli jsme si hloupě, že odjeli domů, ale asi si jenom zaskočili do hospody na večeři.“ Z oči mi kapaly horké slzy. „Jestli jim dojde, že tady s náma táta není, tak je s náma amen.“

„Nekřič tak, Trumpetko.“ Zatřásla se mnou máti, jako by mě chtěla probudit. „Vidíš tohle?“ V paprsku měsíčního svitu se zaleskla naostřená čepel. „Jestli se pokusí vloupat dovnitř, budu bojovat o tvůj život do poslední kapky krve!“

Pohled na branžírák v její ruce mě překvapil, ale neuklidnil.

„Kde jsi ho měla?“ Divila jsem se.

„V rukávu.“ Ukázala mi kovové ostří. „Pro každej případ jsem si ho vzala v kuchyni.“

„Vážně si myslíš, že bys s tímhle nožem mohla někoho zabít?“ Nevěděla jsem, jestli se mám mátině naivitě smát, anebo plakat.

„Maso se s ním náhodou krájí dobře.“ V jejích očích se zablesklo vražedné odhodlání. 

Neznámí vetřelci se naštěstí nepokusili proniknout dovnitř domu. Nebylo by to bývalo nic složitého. V přízemí se nacházely francouzské dveře, které se daly lehce vypáčit. Medůza se prozatím omezila na strašení. Kužel baterky nám svítil do oken. Ze zahrady doléhal nahoru přisprostlý smích a vulgární slova. Napadlo mě, že nezákonným vstupem na náš pozemek si Medůza poznačuje teritorium. Jako by ve vzduchu visely cizí feromony a úmyslně navozená představa možnosti znásilnění. Sebevědomé chování vetřelců naznačovalo přízemní záměry. Okamžitě jsem si vybavila epizodu z Chobotnice, ve které mafie unese dvanáctiletou dceru komisaře Cattaniho, aby jejího otce přinutila ukončit vyšetřování. Výměnou za její život musí komisař do rukou zločinců odevzdat veškerou dokumentaci s důkazy trestné činnosti kmotrů. Cattaniho dcerka se nakonec vrátí domů k otci. Tichá a uzavřená do sebe. V bledém obličeji holčičky se však zrcadlí násilná sexuální zkušenost, na kterou už nikdy v životě nedokáže zapomenout.

V uších se mi rozcinkala tragická filmová melodie, jako by vycházela z porcelánové hrací skříňky. Ani jedna jsme s máti nevěděly, jestli máme volat policii. Bály jsme se, že by nám to nepomohlo.

Medůzu chození po zahradě nakonec omrzelo a protáhla se mezi vyvrácenými laťkami plotu zpátky do lesa. Během hodiny mezi psem a vlkem jsme s máti z okna koupelny pozorovaly pětičlennou skupinu chlapíků, lelkujících pod poslední lampou na konci slepé ulice. Vůbec se nesnažili skrývat. Ba naopak. Dávali si záležet na tom, abychom nikdy nezapomněly na jejich výhrůžnou přítomnost. Jako kdyby se dovtípili, že sledujeme daleko víc my je, než oni nás. Nemohly jsme vědět, jestli Medůza zaregistrovala otcovu absenci v spícím domě. V béžové stodvacítce nemohlo být žádné signalizační zařízení a málokdo tušil, že vlastníme dvě vozidla. Červený Favorit stál pořád zaparkovaný před domem. Nezbývalo než doufat, že si sledovačka myslí, že je otec pořád s námi. 

Ale jistá jsem si nebyla ničím. Z Chobotnice jsem věděla, jak snadné je někoho vystopovat a zařídit, aby navždy zmizel. Mezi lidmi, u nichž otec hledal pomoc, mohla být spousta zrádců. Podobně jako Rosák anebo profesorka Hořká, schovávali pravou identitu pod nánosy tolika falešných masek, že by se jejich obličej dal loupat jako cibule. Medůza by leckoho nejspíš ani nepotřebovala motivovat finanční odměnou, aby pomohl nahnal kamaráda do náruče smrti. Dovedla jsem si živě představit, kdo všechno by se rád dožil otcova pohřbu. Možná by pak v krematoriu i dojatě přednesl vzpomínkový projev na rehabilitovaného rozvědčíka Urbana, povýšeného na kapitána in memoriam.

O půl druhé zašel měsíc za vrcholky stromů.

„Sním, anebo bdím?“ Zašeptala mi za zády máti. „Zdá se, že mířej nahoru po schodech k Srnkům.“ Ukázala naproti přes ulici na dvojici siluet, stoupajících po zahradních schodech protější vily. „Jdou se schovat dovnitř.“

U Srnků se pozdě v noci svítilo, což se stávalo málokdy. Pan Srnka s paní Srnkovou byli důchodci, ale v mládí oba pracovali jako dozorci ve věznici. Otec pana Srnku podezříval ze spolupráce s StB. Za normalizace nás často pozoroval z verandy dalekohledem a zapisoval si poznávací značky náklaďáků, které nám přivážely materiál na stavbu. Jak se zdálo, Sametová revoluce na situaci nic nezměnila. Srnkovi teď našim špehům poskytli pohodlný útulek. Když dvojice chlapíků zmizela naproti ve dveřích, zbytek sledovačky naskočil do aut a odjel.

Zbytek noci jsme Medůzu neviděly. Hlídkovaly jsme s máti u okna, dokud se nevrátil otec. Připlížil se pěšky lesem, podobně jako předtím Medůza, a provlékl se do zahrady skrz laťky děravého plotu. Nejdřív jsem se lekly, že se sledovačka vrátila. Naštěstí jsme ho poznaly podle nenapodobitelného chrchlání, když si otevíral dveře do sklepa. S úlevou jsme se mu obě vrhly kolem krku a jedna přes druhou vyprávěly, co se stalo. Když slyšel, že Medůza dostala azyl u sousedů, rázně nás umlčel a naznačil, abychom ho následovaly tmavou chodbou do kuchyně, nacházející se na opačné straně domu, než byla Srnkovic vila. Stejně, jako v dobách, kdy jsme se dělili o bydlení s rodinou místních udavačů, otec zapnul horkovzdušnou troubu a mixér jako prevenci proti odposlouchání. Máti mezitím uvařila silnou kávu a usedli jsme spolu ke stolu, abychom si promluvili o naší neblahé situaci.

Doufala jsem, že otec nese dobré zprávy, ale ukázalo se, že mu bývalý ředitel rozvědné školy tentokrát nedokázal poradit. 

„Všechno jsem Béďovi dopodrobna vylíčil, ale vůbec ho nenapadalo, kdo by za naším sledováním mohl stát. Bejvalá kontrarozvědka se podle něj od konce listopadu nachází ve stavu totálního rozkladu. Nechtěl věřit, že by druhá správa byla schopná dát dohromady funkční sledovačku.“

Otcův mentor nad otcovým popisem událostí vrtěl plešatou hlavou a odvážil se i dokonce vyjádřit pochybnost, jestli se snad nejedná o výplod profesionální paranoi. Revoluční sdružení reformačních rozvědčíků, propuštěných ze služby na začátku normalizace, prý mělo situaci s archívem StB pod kontrolou, tvrdil. Béďa Stein otce vyzval k aktivnímu působení v rámci Obrody. S pomocí oficiální platformy mohl pomoci v transformaci bolševické kontrarozvědky v poctivou demokratickou službu.

„A jéje!“ Máti se chytla za hlavu. 

„Na to jsem mu oznámil, že se tohohle vznešenýho úkolu ujal náš starej dobrej známej Vendoušek Veselek.“ Pousmál se otec a usrkl horkou kávu z hrnku. „Zůstal z toho úplně paf. Nevěděl, co má říct.“ Řekl. „Zopakoval jsem mu, o čem jsme si včera s Vendou povídali v Kachlíkárně, a to mu poněkud změnilo úhel pohledu.“ Béďa Stein si jen nerad přiznal, že se uvnitř tajných služeb děje něco podezřele nekalého. „Zeptal jsem se ho, kdo teď podle něj velí Medůze. Neměl tušení. Ale připustil, že se operativně schopná část kontry mohla spojit se svojí agenturou v pražském podsvětí.“

A cui bono? Otcův mentor si marně lámal hlavu, zatímco s otcem do noci seděli u Steinů v kuchyni holešovického bytu. Pokoušel se vypočítat, kolik peněz by stálo najmutí skupiny vycvičených žoldáků s třemi auty, aby celý den jezdili za něčí rodinou. Jedině státní anebo zločinecká organizace si mohla dovolit nařídit podobnou operaci. Ale proč by nás nechávala sledovat KGB nebo CIA? Béďa Stein postrádal věrohodný motiv. Nic mu nedávalo smysl. Řekl nakonec otci, aby o sledování napsal podrobné hlášení, s tím, že ho osobně doručí do rukou ministra Sachera.

Manželka Bédi Steina rovněž zastávala názor, že se ze strany Medůzy nemáme čeho bát. Neohrožená mluvčí Charty 77 považovala pracovníky Medůzy za klauny, kteří v osmdesátých letech odůvodňovali svoji existenci tím, že otravovali život několika stovkám profláknutých disidentů. Eva Steinová by dokázala vyprávět nekonečné historky o zkušenostech s Medůzou. Přirovnala normalizační kontrarozvědku k bezzubým psům a radila otci, aby si nevšímal jejich vzteklého štěkotu. „Musí přece vědět, že se se mnou znáš a já se zase kamarádím s Vaškem.“ Neodvážili by se nás nikdy kousnout.

„Takže Eva si taky myslí, že ten lidoveckej ministr může Medůze nařídit, aby nás přestala sledovat?“ Ptala se skepticky máti. „Pamatuju si, že jsi ještě nedávno Sachera podezříval ze spolupráce.“

„Sacher hraje formální roli hlavy Medůzy, ale kromě toho, že medůzy žádnou hlavu nemaj, Lidovci odjakživa ničemu nevládli.“ Otec sdílel její pochybnosti. „Nevěřím, že má smysl za Sacherem chodit.“

„Takže, co je náš příští krok?“ Povzdechla si máti. „Existuje vůbec někdo, u koho můžeme hledat ochranu? Co takhle obrátit se na generálního prokurátora?“ 

„Koho chceš teďko v sobotu ráno volat?“ Otec si zamyšleně poškrábal zarostlou bradu. „Vzhledem k tomu, že se Medůza na neurčito uhnízdila u Srnků, musíme počítat, že máme napíchnutou telefonní linku. Je možný, že nás poslouchaj i když je zavěšeno, takže se o ničem nebavme jinde, než v kuchyni.“ Kladl nám na srdce. Slyšel někde, že existují speciální antény, pomocí kterých lze na dálku odposlouchávat, co si lidé povídají v obýváku, aniž by tam byla umístěná štěnice.

„To mi připadá přehnaný.“ Odmítala jsem uvěřit.

„Možná je to pravda, možná ne. Fakt je, že náš protivník o nás ví kdeco a my o Medůze v podstatě nic nevíme.“ Pokrčil bezradně rameny. „V každým případě musíme zachovávat opatrnost. Sametový vládní instituce jsou zjevně infiltrovaný lidma, který jsou tím či oním způsobem spojený s Medůzou.“

„No a co s tím chceš dělat?“ Máti si zdrceně přikryla obličej dlaněmi, jako by se zdráhala pohlédnout do tváře syrové realitě. „Měsíc a půl po revoluci přece musí někde existovat někdo, schopný nastolit spravedlnost! Nebo ne?“

Otec si z hlavy na nikoho nedokázal vzpomenout.

Rozhodl se, že si půjde lehnout, aby si na chvíli odpočinul. Se soumrakem se opět chystal nepozorovaně vyplížit z domu a seběhnout lesem do údolí, kde nechal zaparkovanou nikým neoznačenou stodvacítku. Slíbil, že bude v noci pokračovat v pátrání po skutečné hlavě tajné organizace, která nám už třetím dnem ostentativně šlapala na paty. Z protější vilky nás celé odpoledne nerušeně pozorovali sousedovic noční hosté. Viděla jsem je pokuřovat na verandě a dokonce si od pana Srnky půjčili dalekohled a pozorovali s ním nejspíš veverky vedle v lese, přeskakující ze stromu na strom. Kdybych ty dva předtím na vlastní oči neviděla čmuchat kolem našeho domu, nikdy by mě nenapadlo, že patří k Medůze. Jakmile se špehové odebrali k večeři, otec se chystal proklouznout setmělou zahradou. Nechtěla jsem ho za žádnou cenu pustit, ale zapřísáhl se, že se vrátí dřív než předchozí noc. Pokoušel se mě přesvědčit, že se tajné služby zásadně nedopouští fyzického násilí na rodinných členech.

„Je to nepsanej zákon, že si mezi sebou v politických válkách policajti nevyřizujou účty prostřednictvím manželek a dětí.“ Položil mi těžké tlapy na ramena, dokud jsem nepřekonala záchvat nekontrolovatelného pláče. „No tak, Trumpetko. Musíš bejt silná holka.“ Hladil mě povzbudivě po hlavě. „Spoléhám na tebe, že se dokážeš postarat o maminku a dělat jí milou společnost, zatímco budu pryč.“

„Bejt tebou, tak si nejsem až tak jistá, že dokážu bejt silná.“ Utřela jsem si oči rukávem vytahaného svetru. „Škoda, že jsi po invazi vrátil služební revolver.“ Popotáhla jsem nešťastně. „Cítila bych se teď mnohem silnější, kdybys ho ještě měl.“

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

3 4 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
fajt
fajt
11. 1. 2021 16:06

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/termin-nadeje-pro-skiarealy-22-leden-havlicek-oznami-kompenzace-137037#dop_ab_variant=0&dop_req_id=rB4E81jgH1V-202101111602&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.czchce se mi zvracet, pro jedny exkluzivní komunismus, pro druhé brutální feudalismus – tohle Andrej naprosto posral, asi mu biden už vlezl na mozek … prostě další potvrzení toho, že nejlepší politik je prostě mrtvý politik. ..