Hořký samet: Návrat domů (20. díl)

Kapitola čtvrtá (část sedmá)

Nejzelenější trávník

 

NEŽ JSME dorazili k vjezdu do Pappazzaniovic garáže, tmavomodré nebe úplně zčernalo. Gianniho matka stála ve dveřích. Na obličeji jí seděl nakvašený výraz. Nohy staré Italky měly nápadně mužskou formu a její stříbrný účes připomínal paruku. Napadlo mě, že si ji náhodní kolemjdoucí mohli snadno splést s transvestitem.

Uvědomuješ si, kolik je hodin, amore?“ Tragicky si poklepala na náramkové hodinky, sotva Gianni vystoupal nahoru po schodech. „Čekáme tu na vás s tatínkem už celé hodiny.“

Televize hlasitě vyhrávala v jídelně. Spatřila jsem pana Pappazzaniho na pohovce. Hladově sledoval reklamu na psí žrádlo.

Už jsem se začínal bát, že jste se šli najíst do restaurace.“ Sestřin tchán vyčítavě mlaskl, když nás viděl vcházet do dveří. „Nemoh jsi aspoň zavolat, Gianni?“

Vycítila jsem, že před naším příjezdem asi u Pappazzanových proběhla manželská hádka. Atmosféra v chladném domě byla nabitá hořkými výčitkami, jako kdyby unikal propanbutan z nerezového sporáku v kuchyni. Zdálo se, že celý dům musí každou chvíli nevyhnutelně vybuchnout. Čekalo se jenom na to, až někdo z nás spáchá fatální chybu a jako první stiskne elektrický vypínač.

Promiň, mamma. Dneska byla ve Florencii ještě větší zácpa než obvykle.“ Gianni provinile sklopil hlavu a upřel pohled na pantofle. „Nenapadlo mě, že cesta zpátky bude trvat tak dlouho. Proč jste se s tátou nenavečeřeli bez nás?“

V pootevřených ústech signory Pappazzaniové se napružil jazyk jako tětiva samostřílu.

Vy už jste jedli?“ Její slova vylétla ven jako otrávené šípy.

, mamma. Zašli jsme si do McDonnalda na pozdní oběd.“

Cosa?“

McDonnald’s?“ Znechuceně zavyl signor Pappazzani a obrátil oči v sloup. „Che schifo.“

Máti s otcem si vyměnili unavený pohled. Sestra nervózně popotáhla nosem a začala mrkat vystrašenýma očima, jako by v nich měla tik. Její o deset let starší manžel nahrbil ramena a bezmocně odkašlal, aby získal čas.

Podle mě jídlo v MacDonaldu není úplně tak špatný, babbo.“ Vzepřel se chabě. „Na to jak velkou porci tam dostaneš, je to celkem levný. Kromě toho nám už všem mezitím vytrávilo. Můžeme se klidně s vámi znovu najíst.“

Jo tak. Pořídili jste to tam za hubičku?“ Na tváři jeho matky se vzdula maska přehnaného pobouření. „A já ubohá jsem si myslela, že tvůj tchán s tchyní nemaj peníze na rozhazování. Bláhově jsem žila v přesvědčení, že si nemůžou dovolit oběd v restauraci, a o to víc pak ocení teplou večeři.“

Scusa, Maria. Měli jsme asi odmítnout, když nám Gianni řekl, že nám chce oplatit naši pohostinnost během jeho pobytů v Čechách, a pozval nás na oběd.“ Mátiny rty se chvěly potlačeným rozčilením. „Na druhou stranu, při veškeré úctě k vám a vděku za vaši péči, naše finanční situace se vás vůbec netýká.“

E come no?“ Gianniho matka si položila ruce na hranaté boky jako dvě nabité pistole. „A koho jiného by se to mělo týkat?“ Z hluboka se nadechla.

To co následovalo, by se dalo nejlépe popsat jako profesionální výstup komedie dell´arte. Až na to, že monolog signory Pappazzaniové nikoho z nás nerozesmál.

Vy, otrhaní východoevropani, nás přicházíte do Itálie jenom vyžírat.“ Vykřikla dramaticky. „Chováte se barbarsky. Nerespektujete naše pravidla ani národní tradice. Podívejte se na svoji dcerušku. Přišla sem s holým zadkem. Myslela si, že blonďatý vlasy a pár nafouklých koz jí propůjčujou právo poroučet našemu synovi. Martino chování už naší rodině způsobilo až příliš hanby! Capito? Tady žádnej komunismus nechceme.“ Signora Pappazzaniová štěkala na máti. „Vezmu si na starost, aby moje snacha dostala pořádný vychování, když jste vy zanedbali vaši rodičovskou povinnost. A to ani nemluvím o tom, že od vás nedostala žádné věno, jak se v normálních italských rodinách sluší a patří.“

Skřípala jsem mlčky zubama při pohledu na matčino ponížení. Byla tak šokovaná, že se jí nedostávalo slov. Otec rovněž vypadal, jako by do něj praštil blesk. Jediné, co ze sebe dokázal vyrazit, bylo staré známé ´ti-peecho´. Zopakoval to několikrát za sebou, dokud se sestřina ústa nezkroutila do výrazu hořkého pobavení.

Cosa? Co to ten tvůj otec mele, Marto?“ Signora Pappazzaniová výhružně vyvalila oči za brýlemi. „Co vám tady vůbec připadá k smíchu?“ Nebezpečně se nakročila.

Martin oční tik ještě zesílil a koutky jejích úst se začaly neovladatelně škubat. „Říká, že jste typická…“ Vysoukala ze sebe. „Typická…“

Typická co?“ Zaječela její tchýně.

Typická píča.“ Vybafl na ni česky otec a jeho žluté oči se výsměšně rozsvítily neskrývaným pohrdáním.

Celá rodina jsme se jako na povel semkli do obranné formace.

Gianni? Ten vulgární chlap se mě snaží urazit?“ Rozzuřená Italka udělala krok dopředu v očekávání, že ji její manžel a syn podpoří. „Řekni mu, ať se mi okamžitě omluví!“

Signor Pappazzani mlčky pokrčil ramena a nervózně si popotáhnul knír. Gianni se očividně styděl a cítil se fyzicky špatně.

Amore. Tak jí něco řekni.“ Marta zoufale naléhala na svého muže. Ti prego. Teď a nebo nikdy.“

Když nevíš, co dál, dej si tic-tac!“ Radostný ženský hlas šveholil v televizi.

Promiňte, ale potřebuji jít urgentně do bagno.“ Švagr se něšťastně tyčil mezi znesvářenými tábory a přešlapoval z jedné nohy na druhou. „Je mi to moc líto, Marto.“ Stačil ještě říct, než se chytl za břicho a vycouval na záchod.

 

TU NOC S NÁMI sestra kempovala na gauči v obýváku. Vylévala si u nás zlomené srdce, přičemž zmáčela několik balíčků papírových kapesníků. Zhasli jsme a nad hlavy natáhli tenké prostěradlo, abychom si v proskleném obýváku vytvořili alespoň zdání soukromí. Uvnitř to vypadalo jako ve stanu. Zbytek večera jsme roztřesenou Martu rozehřívali horkým dechem a láskyplnými slovy. Rozkládací gauč byl příliš malý na to, než abychom se na něm mohli všichni pohodlně vyspat. Nakonec mě ale přece ukolébal otcův bručivý hlas. Usnula jsem s hlavou v matčině klíně.

Neboj. Všechno dobře dopadne, Marti. Ráno si sbalíš věci a vrátíš se s námi domů.“ Otec něžně hladil plačící sestru po ostříhaných vlasech. „Jestli tě Gianni opravdu miluje, pronajme si nějaký byt a přijede pro tebe. A pokud ne, bude ti bez něj líp.“

Asi máš pravdu, tati.“ Sestra rezignovaně kývala hlavou a bublala přitom jako rozvodněná horská řeka.

Garantuju ti, že do roka nebo maximálně do dvou komunistickej režim padne.“ Sliboval přesvědčivě otec. „Nebude dlouho trvat a naše národní hospodářství dožene úroveň západních států a tvoje zlomený srdce se taky uzdraví dřív než myslíš.“

To doufám.“ Popotahovala nosem Marta.

Zítra ráno za úsvitu vyrážíme.“

Dobře.“

Slib mi, že s námi pojedeš.“

Slibuju.“

Určite?“

Přísahám. Spolehni se.“

Otec zůstal vzhůru celou noc. Když jsem se brzy ráno probudila, viděla jsem ho, jak si mne zarudlé oči. Zapínal si zmačkanou košili a zíval přitom jako hroch. Zatímco jsme si balili kufry, v Pappazzaniovic domě panovalo hrobové ticho. Ale soudě podle absence chrápání, starý pán i jeho syn byli nejspíš vzhůru.

Půjdu si sbalit svoje věci.“ Marta se po špičkách vyplížila na setmělou chodbu a zamířila k novomanželské ložnici. „Za chvilku jsem zpátky.“ Slíbila nám.

Vyřiď Giannimu, že mu i jeho rodičům za všechno děkujeme.“ Kladla jí na srdce máti. „Počkáme na tebe dole v autě.“

Hnědý kohout v ohradě na dvorku byl jediný tvor v celé domácnosti, kdo dal najevo, že si povšiml našeho odchodu. „Kykyryký. Kykyryký.“ Vyrazil ze sebe pronikavý křik.

Vykradli jsme se ven z kuchyňských dveří a tiše našlapovali po cestičce spící zahradou jako zloději.

Díky Bohu, že už jedeme domů.“ Oddechl si otec, když nakládal zavazadla a poloprázdné kanistry do kufru auta. „Musím přiznat, že si připadám víc mrtvej než živej. Ale když si na dálnici vypiju šálek dvojitýho espresa, tak nás všechny do půlnoci dokážu bezpečně dopravit zpátky za železnou oponu.“ Opřel se o střechu Škodovky, unaveně škrtl sirkou a nasál do sebe nikotin. „Aaaaah. To jsem přesně potřeboval.“

Obloha postupně vybledla a vánoční hvězdy zavěšené na pouličních lampách přestaly blikat. Otec vykouřil polovinu balíčku cigaret Sparta, než se ranní opar nad kopcovitou krajinou zbarvil do oranžova. Zvony v obou místních kostelech právě začaly vyzvánět ke mši, když se moje sestra vynořila ve výjezdu z Pappazzaniovic zahrady. Pod pytlovitým županem jí pořád ještě plandala noční košile a na bosých nohou měla pantofle. Podala vykulené máti nákupní tašku s logem Ipercoopu a do dlaně jí vtiskla hrst zmačkaných bankovek.

Tady máte trochu peněz na cestu.“ Skopila zarudlé oči, aby se vyhnula našemu vyčítavému pohledu. „Snad vám to bude stačit.“ Rozevřela nákupní tašku, abychom viděli, co je uvnitř. „Koupila jsem Mirandě k Vánocům nějaký moderní oblečení.“ Ukázala mi džíny s plísňovou aplikací a pár křiklavých triček pošitých flitry. „Promiň, ségra, ale nezbyl mi už čas, abych to zabalila.“

Díky…“ Nevěděla jsem, co říct.

Kde máš kufr, Marto?“ Zeptala se rozechvěle máti. „Proč jsi se ještě neoblékla?“

Sestra nervózně zamrkala krátkými řasami bez maskary.

Rozhodla jsem se, že s vámi nepojedu. Gianni mě nakonec přesvědčil, abych mu dala ještě jednu šanci.“ Koutky jejích bezkrvých rtů se stáhly dolů, až její ústa vytvořila převrácené U. Neuniklo mi, že vosková pleť na sestřině tváři nesla čerstvé stopy nehtů. Nepochybně dlouho zvažovala všechna pro a proti na šachovnicových dlaždicích v honosné koupelně. Ve světle miniaturních žárovek se na sebe dívala do zrcadla a nejspíš přitom doufala, že se mačkáním zanícených pupínků dopracuje k řešení patové životní situace.

Co se proboha stalo?“ Zhrozil se otec. „Na něčem jsme se přece spolu dohodli!“

Miluju ho.“

Houby!“ Vybuchl naštvaně. „Jenom sama sobě lžeš.“

Noční košile nadutá větrem propůjčovala Martě vzezření ducha. Jakoby poslední jiskřičky naděje uhasínaly v jejích kdysi tak svůdně zelených očích. Najednou jsem pochopila, že sestřin pragmatismus nebyl nic než obyčejná maska, za kterou ukrývala touhu po ideální lásce, jejíž existenci vždy cynicky popírala.

Všechno je jenom iluze.“ Vysmrkala si červený nos. „Proč bych se neměla držet svých lží? Neučil jsi mě snad kdysi, že v nastoupeném omylu je vždycky nejlepší pokračovat?“ Vyčítavě pohlédla na otce. „Tohle je můj život. Nikoho jsem se neprosila, abyste mě přivedli na svět.“ Nešťastně vzlykla. „Teď už je holt přiliš pozdě. Musím se svým zkaňhaným životem sama prokousat, jak jenom nejlíp to jde.“

Martičko. Martičko.“

Máti se zadrhl hlas. Znělo to, jakoby přivolávala malé dítě, které se zatoulalo z domu. Při pohledu na odcizenou ženu stojící u vrat do Pappazzaniovic zahrady jsem si náhle bolestně uvědomila, že to dítě v ní už bylo nenávratně ztracené.

Všichni jsme to věděli.

Není to moje chyba, že věci nedopadly podle našich představ.“ Fňukala slabošsky Marta. „Nechápu, proč pořád všichni jenom lžou a nikdy nesplněj, co člověku slíbili? Celej svět je postavenej na podvodu.“ Vyhásila ukřivděně. „Ale jestli si mám vybrat mezi kapitalistickou a komunistickou verzí, moje preference přirozeně inklinuje k tý sofistikovanější z obou lží. To dá přece rozum.“

Nakonec jsme odjeli bez Marty. Hořké slzy mi stékaly po tvářích, když jsem sestře mávala sbohem skrze zadní okýnko rozjiždějící se Škodovky. Strnulá a zamračená, dívala se za námi ze dveří Pappazaniovic domu. Pomalu se zmenšovala a zmenšovala, až byla malá jako figurka z Člověče, nezlob se a zmizela mi z dohledu.

 

TENTOKRÁT SE OTEC nepokoušel ušetřit za dálnici. Za mýtnou branou jsme vyrazili k Bologni. Uháněli jsme přes závratně vysoké mosty a skrze nekonečné tunely, aniž bychom porušili truchlivé mlčení. Zvuk našeho motoru připomínal chór plaček na Středním východě. Závany severního větru fackovaly plechovou kastli celou cestu přes Apeniny.

Blížili jsme se k dálničnímu uzlu před Bologní, když otec protrhl tíživé ticho.

Víš co, Alice? Čert to sper.“ Vykřikl nečekaně a praštil dlaní do volantu. „Celej život pořád sníme o tom, že se jednou podíváme do Benátek. Co kdybychom si tam teď udělali zajížďku a trochu se rozveselili?“

Já teda nevím, Jirko.“ Máti si usušila uslzené oči rukávem. „Myslíš, že to je dobrej nápad? Dokážeš pak v noci dojet domů, když jsi od včerejška nezamhouřil oko?“

Otec doširoka zívnul a posměšně se ušklíbl. „To bude dobrý. Až budu mrtvej, tak můžu odpočívat celou věčnost.“ Ujistil nás.

O pár hodin později jsme dorazili k benátskému Lidu a rozehnali hejno křičících racků na nábřeží. Slovutné město v dáli před námi se ještě v poledne halilo do tajemného oparu mlhy. Renesanční paláce vyrůstaly z mořské hladiny jako mramorové koráby. Nalodili jsme se do parníčku veřejné dopravy a klouzali vstříc dobrodružství po Canal Grande. Okouzleně jsme nadechovali do plic slaný vzduch a pozorovali zčeřenou hladinu zrcadlící pestrobarevné shluky lodiček, domů na pilířích, věží a mostů, jako by je vymaloval na plátno Claude Monnet.

Už na to nemysli, Alice.“ Otec ovinul paži kolem matčina křehkých ramen a vtiskl ji na orosenou tvář polibek útěchy. „Marta teď holt půjde svojí vlastní cestou.“ Konejšil ji drsným hlasem. „To víš, žádná válka se neobejde beze ztrát a propásnutých šancí, ale neznamená to, že kvůli tomu ztratíme ze zřetele smysl našeho života!“

A co je podle tebe smysl života?“ Byla jsem zvědavá.

No, moje raison d´être je asi podobný, jako bylo pro chlapy, který postavili tohle nádherný město.“ Otec se strnule tyčil na přídi houpajícího se parníčku jako biblický prorok. Zamyšleně hleděl přes kanál a pozoroval golondoliéry odpichující se od mělkého mořského dna dřevěnými tyčemi. „Žiju proto, abych poznal, kdo jsem, a zůstal věrnej sám sobě. To je podle mě jediný, na čem v životě záleží.“ Bručel. „Století míjej, generace se rodí a umíraj. Jenom čas ukáže, co má skutečnou hodnotu a co je úplně na pytel. Tyhle zdi například podávaj svědecví o dobách, kdy krása nebyla jenom povrchní vlastností.“ Ukázal před sebe. „Časy, kdy člověk vynášel na svět poklady pohřbený v hlubinách svýho srdce a duše prostřednictvím poctivý práce a bohulibýho umění.“

Zbytek dne jsme strávili bezcílnými toulkami po ostrovech. Procházeli jsme sítí křivolakých uliček a po klenutých mostech. Před soumrakem jsme šli zapálit svíčku za Martu a Gianniho do katedrály svatého Marka. Venku na náměstí se naposledy v roce rozsvítily lampy a skupinka britských turistů zahájila silvestrovské oslavy zapálením prskavek. Hejno vypasených holubů vystrašeně zamávalo křídly a vzlétlo k nebi během výbuchu první petardy. Po cestě zpátky k přístavnímu molu jsme se s rodiči zastavili před osvětlenou výlohou hračkářství.

Nebude vám vadit, když se podívám dovnitř?“ Škemrala jsem při pohledu na displej hraček inzerovaných v televizních reklamách, které jsem už za týden v Itálii uměla všechny nazpaměť. „Jenom si to tam prohlídnu a hned se vrátím. Prosím.“

To víš, že jo.“ Otec nečekaně vytáhl bankovku z odřené peněženky. „Kup si tam něco.“

Myslíš to vážně?“ Váhavě jsem od něj přijala padesát tisíc lir.

Marta nám dala víc peněz než potřebujeme, Trumpetko.“ Máti na mě povzbudivě mrkla. „Zasloužila sis to.“

Jako ve snu jsem vstoupila skleněnými dveřmi a plula mezi regály plnými výrobků, jejichž jediným účelem bylo přilákat a zabavit pozornost rozmazlených dětí. Cedulky s cenami na vystavených krabicích hlásaly nehorázně předražené částky. V oddělení značky Mattel jsem si prohlížela dlouhou řadu blonďatých panenek v dokonalých replikách drahého oblečení. Štíhlé figuríny dokázaly ohnout kolena, otáčet hlavou a zvednout svůdné paže. Byla jsem velká na to, abych si hrála s Barbínami, ale vždycky jsem snila o tom, že budu alespoň jednu vlastnit. Skrz výkladní skříň nóbl hračkářství jsem viděla siluety rodičů na chodníku. Mátin Stetson patřil do dávné minulosti a její kožený kabát už taky očividně viděl lepší časy. Tlusté obroučky otcových brýlí mu propůjčovaly podobu Marcella Mastroianiho z Felliniho 8 1/2 , daleko víc než Jamese Bonda. Píchlo mě u srdce. Velkorysost mých skromných rodičů mě ještě nikdy tak nepohnula k slzám jako v Benátkách. Pochopila jsem, že žádný dárek na světě mi nemohl přinést radost, kdybych se o něj s nimi nerozdělila.

Vrátila jsem se ven s prázdnou.

Co kdybychom se radši navečeřeli v hospůdce, co jsme odpoledne obdivovali v támhleté zapadlé uličce za mostem.“ Táhla jsem překvapené rodiče směrem k podniku, který nás zaujal. Nabízeli tam menu za patnáct tisíc lir. „Za tohle se všichni tři bohatě najíme.“ Vrátila jsem darovanou bankovku otci.

 

ODJÍŽDĚLI JSME Z BENÁTEK s ohňostroji vybuchujícími na půlnočním obzoru. Zbylo nám dost peněz na to, abychom na rakouských hranicích zaplatili italskou dálnici a načepovali benzín na zbytek cesty domů. Měli jsme plná břicha a srdce nám překypovala dobrými dojmy. Nemohli jsme si přát honosnější silvestrovskou oslavu. Jakmile se majitel benátské restaurace dopídil, že pocházíme z východního bloku, přikázal své manželce, aby nám nosila na stůl jeden neodolatelný pokrm za druhým. Za padesát tisíc lir jsme dostali tolik jídla a pití, že bychom to nedokázali sníst a vypít ani za týden.

O peníze si nedělejte starost. Máte u nás novoroční slevu.“ Roztomilá servírka před nás postavila tác s grilovaným masem. „Nacpěte do sebe, kolik jenom můžete, než zase chudáčci pojedete zpátky za ostnatý dráty.“ Na hlavě se jí vršila hromada kudrnatých černých vlasů. Na tvářích se jí dělaly ďolíčky a v očích jí vesele jiskřilo. S tácem plným skleněných skleniček a porcelánových talířů tancovala kolem stolů pokrytých naškrobenými ubrusy.

Sál malé restaurace byl narvaný hosty. Spontánní výkřiky a srdečný smích se odrážely mezi kamennými zdmi. Cigaretový kouř stoupal ve spirále ke klenutému stropu. Většina klientů pocházela z Benátek. Všichni se k nám chovali s nefalšovanou srdečností. Každou chvíli někdo vyzval rodiče, aby si připili italskou verzí šampaňského, zvanou Prosecco. Atmosféra sdíleného veselí a upřímné pospolitosti na nás působila jako ozdravný lektvar. V tradiční italské restauraci jsme nenalezli žádnou přetvářku. V peci tam plápolal opravdový oheň. Z kuchyně voněl pravý olivový olej, kynuté těsto a bazalka. Nic tam nebylo na odiv nebo vyrobené z levných umělých materiálů jako v McDonaldu.

Byla to ta nejlepší vzpomínka na západní kapitalismus, kterou jsme si z celého výletu mohli odvézt domů.

Cestou přes Alpy jsem usnula. Schoulená na zadním sedadle, snila jsem sladce o benátském karnevalu. Zdálo se mi, že stojím na náměstí svatého Marka oblečena v kostýmu kolombíny. Obklopena roztancovaným davem, znovu jsem v sobě objevila ztracenou radost z pohybu. Najednou mě někdo chytil za ruku a vtáhl do kola. Rychlý rytmus taneční hudby se neustále zrychloval, až jsem už nemohla popadnout dech. Zpívající dav měl obličeje přikryté maskami. Rozjařelí Benátčané utvořili lidský řetězec a přebíhali cikcak po mostech přes kanály z jednoho ostrovu na druhý…

Vezete si s sebou nějaké předměty k proclení?“ Probudil mě hrubý zvuk celníkova hlasu. „Otevřte kufr, soudruhu.“

Posadila jsem se a nevěřícně si promnula oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se dívám do ústí červenobíle pruhovaného tankového děla. Z dálky se ozývalo štěkání vlčáků. Dráty vysokého napětí se prořezávaly příkrovem mlhy. Kapky rosy se třpytily na kovových trnech jako broušené drahokamy. Šedivé denní světlo, husté jako lepidlo na papír, se rozlévalo nad zpustlou krajinou na druhé straně plotu. Byli jsme doma. Pohraničník měl zkažené zuby a neurvalé způsoby. Celníci tentokrát jen zběžně nahlédli do poloprázdných úložních prostorů a rutinně vyštěkli na otce několik kontrolních otázek. Nikdo se nenamáhal prohrabávat naše zavazadla.

Zdálo se mnohem snazší cestovat za Železnou oponu, než se zpoza ní dostat zpět.

Jakmile jsme přejeli hranici, pod našimi koly začaly drnčet hluboké výmoly a vysoké hrboly. Barvy zimní krajiny jako na povel vybledly do vojenské šedé. Otec znaveně sešrouboval dolů okýnko a zapálil si cigaretu.

Očividně se přemáhal, aby za volantem neusnul.

Jak se těšíš domů, tati, teď když jsi poznal Západ?“ Rozhodla jsem se, že s otcem povedu hovor, abych mu pomohla udržet pozornost při řízení.

Připadám si podobně jako před dvaceti lety, když jsme v osmašedesátým jeli s mámou od hranic domů s čtyřletou Martou na zadním sedadle.“ Smutně se pousmál. „Jedinej rozdíl je, že nejsem už tak mladej.“

Není to zvláštní?“ Máti otřela zamlžené okno rukávem. „Krajina je stejná. Silnice a domky kolem cesty se zdánlivě nezměnily. Jenom my jsme starší.“

Vklínila jsem hlavu mezi přední sedadla, abych lépe slyšela, co rodiče vyprávějí. Tehdy děti nemusely mít sedačky ani bezpečnostní pásy. Musela jsem se akorát pevně držet, kdykoli otec prudce zabrzdil.

Ještě pořád si myslíte, že jste se rozhodli správně, když jste tenkrát obrátili auto zpátky?“ Zajímalo mě. „A co jste dělali, poté co jste dorazili domů? Věděli jste, co se stane. Bylo to jako čekání na válku?“

Máti přivřela oči a přesunula se zpátky v čase.

Dvacátého prvního srpna nás v pět hodin ráno probudilo hřmění blížících se vojenských letadel. Bzzzzum.“ Napodobila bzučivý zvuk motorů. „Znělo to jako invaze čmeláků.“ Otec vyskočil rovnýma nohama z postele a nabil si pistoli. Než odjel do práce, dal matce poslední instrukce. „Oba jsme plakali, když jsme se líbali na rozloučenou. Netušili jsme, jestli se ještě uvidíme.“ Dojatě mi stiskla ruku.

Do oka mi padly špinavé transparenty s prosovětskou propagandou, visící z otlučených budov podél silnice směrem k Plzni.

Později ráno přijeli moji rodiče z Prahy.“ Pokračovala ve vyprávění máti. Rudá kněžna se chtěla raději schovat do letní rezidence za Prahou. Patřila totiž ke skupině konzervativních bolševiků, kteří poslali zvací dopis Rudé armádě.

Tvoje babička se obávala, že rozzuřený pražský davy začnou vešet vlastizrádce na lampy.“ Odfrkl si pohrdlivě otec.

Dobře jí tak.“ Srdce se mi rozbušilo rozčilením. „Zasloužila by si to.“

Takhle nemluv. Je to pořád moje máma.“ Umravnila mě máti. „Z politickýho hlediska jsme sice byly v nepřátelským poměru, ale nikdy bych jí nedokázala odepřít pomoc.“ Soucitně se pousmála. „Musela bys ji vidět. Vypadala zoufale provinile, jako neposlušné dítě, co omylem zapálilo dům, když si hrálo se sirkama.“

Mátiny modré oči se najednou zakalily. Očividně se nikdy nevzpamatovala z toho, že se její matka zachovala jako bezcharakterní člověk. Dvě hluboké vrásky kolem jejích úst připomínaly prázdná říční koryta.

A co ty?“ Otočila jsem se k otci. „Jaká je tvoje osobní zkušenost s invazí?“

No. Po cestě do práce jsem se vyhnul pár tankům.“ Zapálil si další Spartu, aniž by přitom druhou rukou přestal točit volantem. „Kolem osmé jsem dorazil do Boudy, abych zjistil, že polovina mých kolegů odjela na dovolenou a nebo se hodili na nemocenskou.“ Zasmál se ochraptěle. „Prošel jsem se po budově rozvědky, abych se zorientoval, kdo z přítomných zaměstnanců kope za národní tým a kde maj doupě krysy.“

Otec od svého posledního pobytu v Sofii znal jména zrádců, pracujících v tajných službách. Nedalo mu proto velkou námahu lokalizovat centrum velení záškodníků v oddělení dopravy. Nacházelo se v přízemí Boudy blízko vjezdu do dvora. Tam se kuly pikle s cílem umožnit sovětským okupantům bleskové převzetí moci nad reformovanou rozvědkou. Bližší průzkum ukázal, že se krysám podařilo zatknout část vedení Boudy s úmyslem uspořádat neodkladnou popravu na dvoře.

Chtěli to udělat na hromadě uhlí před sklepem, aby se jim neodrážely kulky od kamenný dlažby.“ Zrádci prý vysoké důstojníky věznili ve sklepě. Ještě před obědem je měli v úmyslu postavit ke zdi. „Neváhal jsem a dal dohromady operativní tým asi tak šesti mladých kolegů.“ Pokračoval otec. „Vytáhli jsme si škorpióny ze skříněk a zaujali bojovnou pozici na balustrádě v prvním patře. Vinula se kolem dokola celýho dvorku. Bylo to ideální místo. Každej z nás se schoval za jinej sloup. Dohromady jsme pokryli celej plac pod námi. Měli jsme to tam jako na dlani.“

Otcovo vyprávění znělo jako česká verze sedmi statečných. Představovala jsem si mladé rozvědčíky klečící za sloupem s nabitými puškami jako v americkém westernu. Na jednu stranu jsem se bránila myšlence, že otec dokázal chladnokrevně střílet, ale zároveň jsem na něj byla patřičně hrdá.

Z úkrytu jsme sledovali, jak krysy vedou Mílu Čecha společně s ostatníma ven ze sklepa.“ Krátkozraký šéf rozvědky byl cukrovkář. Otci se svíralo srdce, když svého nadřízeného viděl klopýtat po dvorku s rukama spoutanýma za zády. „Jednali s našimi nejvyššími veliteli jako s nepřátelskými zajatci.“ Odplivl si z otevřeného okna Škodovky a prohlásil, že samozvanou popravčí četu tvořily největší nuly a zbabělci z celé rozvědky.

Ale proč chtěli Mílu zastřelit?“

Aby nad námi získali kontrolu.“

Dívala jsem se, jak otec přeřazuje rychlost. Vysvětlil mi, že sovětská strategie byla nechat špinavou práci na místních patolízalech, kteří dokázali snadno identifikovat známé osobnosti Pražského jara a navíc věděli, kde je hledat.

Potichu jsme se s klukama dohodli a vzali si na mušku každej jinýho člena popravčí čety.“ Pokračoval ve vyprávění otec. „Ruce vzhůru.“ Zavelel z balustrády a krvelačné krysy se rázem proměnily ve vyorané myši. „Chvilku jim trvalo, než pochopili, že to myslíme smrtelně vážně.“ Přimhouřil žlutavé oči a vyfoukl z plic modrý kouř. „Upozornil jsem je, že pokud někoho z nich jenom napadne sáhnout na spoušť, rovnou to do nich zeshora pustíme.“

Ty jo.“ Po zádech mi přeběhl mráz. „A co se pak stalo?“

Když poznali, že jsme schopný to do nich naprat, rychle si popravu rozmysleli.“ Kolem otcových očí se rozvinuly vějíře jemných vrásek. Se zadostiučiněním vzpomínal, jak zrádci volky nevolky propustili zajaté šéfy rozvědky na svobodu a utíkali se schovat do krysího doupěte. „Nažhavili nejspíš telefon, aby přivolali posily. Sověti brzy nato vyslali do Boudy obrněnej transportér.“ Otec zatočil kličkou a přivřel okno. „Mezitím už ale všichni reformisti přešli do podzemního odboje a začali koordinovaně spolupracovat.“ Podle otce sovětští vojáci nebyli v bojeschopné formě. „Vypadali vyhladověle a zmateně.“ Tvrdil přesvědčivě. „Hodně z nich mělo šikmý oči. Pocházeli nejspíš někde od hranice s Mongolskem.“

Máti se netrpělivě zavrtěla na sedadle.

Musíš Mirandě vysvětlit, že Brežněvova strategie byla vzít naši zemi bleskovým útokem.“ Skočila otci do řeči. „Rudá armáda si s sebou nepřivezla proviant.“ Rusové si prý pod vlivem válečné propagandy mysleli, že jedou osvobozovat bratrské Československo ze spárů nepřítele. „Představovali si asi, že je budeme vítat chlebem a solí.“ Řekla máti. „Jenže nikdo jim nedal ani drobek. Dokonce ani kapku vody nedostali.“

Neměli se kde umejt a museli před očima mladých holek chodit kadit za tanky.“ Otec byl přesvědčen, že celková demoralizace bojových jednotek byla jedním z hlavních důvodů, proč sovětská invaze neproběhla podle plánu.

Chvíli jsem o jeho slovech potichu přemýšlela.

Takže jsi zachránil spoustu životů tím, že jsi neutekl do Ameriky?“

Těžko říct, ale řekněme, že je to pravděpodobný.“ Polichoceně se načepýřil otec. „Musíš si uvědomit, že jsem nebyl jedinej patriot…“

Stovky a tisíce anonymních občanů během prvních dní invaze spolupracovaly na tom, aby zabránily krveprolití. Novináři, učitelé, železničáři, tramvajáci i studenti a spousta dalších lidí prokázalo nevídanou statečnost. Hrdiny těchto dramatických dnů se však prý nečekaně stali vlastenečtí pracovníci kontrarozvědky. Navzdory hrozbě přísného postihu odmítli poslechnout rozkaz generála Šalgoviče a zahájit zatýkání zastánců Pražského jara.

Ze sedmi stovek pražských estébáků asi jenom padesát bylo ochotných sloužit Rusům.“ Vzpomínal otec. „Pokaždý, když se někdo ze zrádců chystal vyjet z velení kontry kousek nad Kulaťákem, jeho vlastní kolegové zavolali do rozhlasu a detailně popsali vzhled každýho fízla v civilu, včetně poznávací značky vozidel, ve kterých jezdili zatýkat. O pár minut později už to rozhlasoví reportéři vytrubovali po celý zemi, což byl důvod, proč ruský tanky obklíčily budovu rozhlasu ve Vinohradský ulici.“ Otec mi pobaveně vyprávěl, že sovětští vojáci dostali rozkaz přerušit rozhlasové vysílání. „Naštěstí to byli techničtí negramoti. Přestříhali telefonní šňůry na stolech a provázky od žaluzií.“ Přeháněl, aby nás trochu rozesmál. „Co je nenapadlo, že hlavní kabely vedou ve zdi.“ K zoufalství vedení okupačních sil československý rozhlas nadále vesele informoval české vlastence o plánovaných aktivitách StB. Vzhledem k tomu, že krysy neměly příležitost operovat v utajení, ve strachu o život vycouvaly z vražedné mise, jejímž cílem byla poprava českých patriotů a odvlečení desetitisíců mladých rebelů na Sibiř.

Nebejt interního zásahu lidí z kontrarozvědky, tak by došlo k pořádným jatkám.“ Uzavřel vděčně otec.

Neříkal jsi mi, že kontrarozvědka spáchala v padesátých letech děsný svinstva a zaměstnanci vnitrozemský větve StB dodneška špehujou náš národ?“ Pochybovačně jsem odsekla.

Ano i ne. Během Pražskýho jara už kontra přestala fungovat jako politickej nástroj.“ Otec připustil, že většina pracovníků kontrarozvědky byli přesvědčení komunisté. Nicméně to prý neměnilo nic na skutečnosti, že se v klíčový moment národní historie zachovali jako vlastenci. „Nikdo jim nikdy nepoděkuje za to, co tenkrát udělali.“ Dodal zachmuřile. „A nebo za to, co neudělali.“

Hmm. To tedy asi ne.“

Otec zmáčkl plynový pedál až k podlaze a rozjel se z kopce k Rokycanům.

Víš, Trumpetko. Někdy nedělat vůbec nic je víc než dost.“ Řekl. „Škoda, že naši politici nezaujali podobnej postoj jako estébáci na kontře, když je Brežněv nutil podepsat Moskevský protokoly.“

Dozvěděla jsem se, že jedním z prvních strategických kroků sovětských okupantů byl únos Československé vlády do Moskvy. Rusové tam prý podrobili generálního tajemníka Dubčeka intenzivnímu psychologickému tlaku. Pod hrozbou nejvyššího trestu se většina pražskojarních reformátorů rozhodla zapřít svoje přesvědčení. Jedinou výjimku mezi zbabělci představoval František Kriegel, který Moskevské protokoly kategoricky odmítl podepsat. Stal se tak žijícím důkazem toho, že odvaha se vyplácí.

Nebyli jsme už daleko od domova, když jsme náhle vyčerpali všechna témata k rozhovoru. Přitiskla jsem tvář k studenému sklu okna a mlčky se pokoušela strávit všechny protikladné informace.

Byl Nový rok, čas důležitých předsevzetí.

Cestou zasněženou krajinou jsem se rozhodla odpustit svým rodičům, že neemigrovali do Spojených států. Hejna havranů zkřehle posedávala na telefonních drátech. Vyhublá lesní zvěř hledala zelené výhonky pohřbené v zmrzlých polích. Nahé stromy se kymácely ve východním větru. Při pohledu na moji chudičkou zem jsem pocítila sladkou tíhu u srdce. Aniž jsem si to dokázala přiznat, v hloubi duše jsem se už těšila domů.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments