Hořký samet: Puchýře a modřiny (6. díl)

Kapitola druhá

Labutí píseň

část druhá

DRUHÝ DEN jsem se probudila s naprázdno kručícím žaludkem hodinu předtím, než se rozdrnčel budík v ložnici rodičů. Venku mrholilo. V bledém ranním světle jsem viděla vzduchem poletovat opadávající listí.

Kristovy rány. Co jsi tam všechno nacpala?“ Máti mi pomáhala nadzvednout narvanou školní tašku na záda. „Prosím tě, vždyť to váží skoro tolik, co ty sama.“

Jenom učebnice a věci na balet.“ Protáhla jsem paže do popruhů a spěchala ke dveřím. „Honem, mami. Nebo nestihneme vlak.“

Spěchaly jsme spolu s kopce k poštovnímu úřadu, když se v dálce ozvalo dunění vlakových koles přes most a záhy nato následoval zvuk signalizace závor. „Hergot, dneska to jede dřív.“ Vykřikla jsem a přidala do tempa. Školní taška mě bouchala do zad a popruhy se mi bolestivě zařezávaly do ramenou. Přeskočila jsem několik hlubokých louží na cestě, ale podařilo se mi přeběhnout kluzké koleje těsně předtím, než se sklopily závory. Zadýchaná máti s deštníkem běžela na podpatcích za mnou. Sotva jsme stanuly na přelidněném nástupišti, ze vzdálené zatáčky se vynořila lokomotiva. Dav příměstských cestujících se zavlnil radostným očekáváním a všichni se nahrnuli na déšť ke kraji nástupiště. Jaké však bylo naše zklamání, když se namísto pravidelné lokálky přikodrcal nákladní vlak naložený vojenskou technikou. „Čert aby to spral.“ Kolektivní úkrok pod střechu provázel povzdech plný frustrace. Máti si narovnala klobouk a nervózně se podívala na hodinky. Sledovala jsem nekonečné procesí vagonů, zatímco vlak monotónně duněl směrem k Praze s děly namířenými do tváří bledých cestujících. Celkem jsem napočítala čtyřicet pět tanků.

V osmdesátých letech se často stávalo, že veřejná doprava musela dát přednost vojenskému transportu. Dospělí pasažéři na perónu chvíli nespokojeně kroutili hlavou, než si rezignovaně zapálili další cigaretu. Očekávaná lokálka se dostavila s přibližně dvacetiminutovým zpožděním. Pneumatické dveře naštvaně pšoukly a do široka se otevřely. Lidé se začali přetlačovat lokty v bezohledné snaze prodrat se do přeplněných vagónů. Máti a já jsme uvízly v chodbičce vedle smradlavých záchodů. Cestou do další stanice jsme stály stlačené mezi skupinou rozjívených gymnazistů a tlustou paní s deštníkem. Naštěstí polovina cestujících v Mrákotíně vystoupila a o deset minut později rozvrzaná vlaková souprava dosupěla na Smíchov. Sotva pneumatické dveře zívly dokořán, vyrazily jsme s máti dolů po schodech a hnaly se na tramvaj. Podařilo se nám protlačit dovnitř beznadějně obsazené šestnáctky a s tvářemi přitisknutými k zamlženému oknu jsme putovaly napříč hlavním městem. Tramvaj kolébavě přejela řeku a zastávku po zastávce se šinula do kopce na náměstí Míru.

Tak ahoj. Uvidíme se večer. Hodně štěstí, Trumpetko.“ Máti mě před Domem železničářů políbila na zmoklé čelo. „Opatrně při přejíždění. Pořádně se rozhlídni, kdykoli budeš přecházet ulici. Pamatuj si, že je lepší přijít pozdě, než přijít k úrazu.“ Napomínala mě popadesáté. „A sněz celou svačinu. Máš tam knäckebrot se šunkou.“

Hodiny na věži Svaté Ludmily ukazovaly čtvrt na devět, když jsem stiskla masívní kliku na dveřích do majestátní vstupní haly. Nad mramorovým schodištěm jsem viděla plandavě viset červený transparent s ironickým žlutým nápisem: „MODRÁ ARMÁDA BOJUJE ZA LEPŠÍ A RYCHLEJŠÍ VEŘEJNOU DOPRAVU.“

Dobré ráno.“ Pozdravila jsem neodmyslitelného strážce v tmavomodré uniformě lidových milicí s rudou páskou na paži, který si četl Rudé právo uvnitř vrátnice. Z koženého pouzdra mu vykukovala lesklá pistole, ale nejevil ani sebemenší zájem o případné vetřelce do rozlehlé budovy.

Copak že jste se tak zadýchala, slečínko?“ Ptal se mě dutým hlasem, aniž by odlepil zrak od stránek novin. „Kampak máte tak naspěch?“

Můj vlak měl dvacet minut zpoždění.“ Vytáhla jsem školní průkazku.

To nic není.“ Vrátný mávl rukou. „Mohla to klidně bejt i hodina.“

Papírová cedulka s nápisem Taneční konzervatoř mě zavedla do tmavé chodby v prvním patře. Shodila jsem těžkou tašku na lavici v šatně a bleskově se svlékla. Natáhla jsem si silonové punčocháče a dres, zavázala si taneční piškoty a vybalila návleky od babičky. Helga opravdu nepřeháněla, když slibovala, že mě její ručně pletený dárek bude hřát. Růžová vlna byla tak tlustá, že jsem po cestě na sál měla co dělat, abych v návlecích ohnula kolena. Běžela jsem jako o život, s indexem zastrčeným za tlustou gumu kolem pasu.

Uvědomuješ si vůbec, kolik je hodin, mladá dámo?“ Soudružka Krůtová mě zrentgenovala ocelově šedýma očima, když jsem se objevila ve dveřích. „Máš skoro půl hodiny zpoždění.“ Rozkročená uprostřed sálu, pihatá profesorka držela v ruce dřevěnou hůlku a netrpělivě si s ní poklepávala druhou dlaň.

Moc mě to mrzí.“ Lapala jsem po dechu. „Nejel mi vlak.“

To mě vůbec nezajímá.“ Zasyčela. „Příště jeď laskavě dřívějším vlakem, anebo se vůbec nenámáhej jezdit.“

Zůstala jsem beze slov.

Vypadala jako krajta tygrovitá. Připadala jsem si před ní jako myška na otevřeném poli. Podvědomě jsem začala hledat únikovou cestu, když jsem spatřila ostatní spolužačky u tyče, bělostné a nehybné jako mramorové sochy.

Ani jedna z nich se neodvážila mrknout.

Kde máš index?“ Soudružka profesorka mi vytrhla sešítek z ruky dřív, než jsem jí ho mohla podat. „Budu si tě pamatovat.“ Významně zvedla ryšavé obočí, když si přečetla moje jméno. „Vyskoč si na váhu, Urbanová.“

Pokynula mi, abych se postavila na kovový přístroj u dveří, kde mi přitiskla k hlavě tyčku zahnutou do pravého úhlu. Dívala jsem se, jak vpředu na váze přesouvá ocelová závaží.

Nevypadá to, že bys podědila matčinu figuru.“ Soudružka Krůtová vyslovila svůj verdikt s viditelným potěšením. „Buď do konce pololetí shodíš dvě tři kila, nebo se můžeš rozloučit s baletem.“

Přeměřila si mě pichlavým pohledem a ušklíbla se.

Ty jsou ručně pletené?“ Dřevěnou hůlkou ukázala na moje vlněné návleky. „Dám ti jednu nezaplatitelnou radu, Urbanová. Mít tvoje lejtka, raděj bych ty růžový ponožky nepoužívala. Vypadáš v nich jako husa.“

V zrdcadle jsem viděla, jak se mi Ivanka Chudá směje za zády. Její tenké mohérové návleky pocházely z TUZEXU. Babička Helga mě svými dobrými úmysly zase jednou dostala do maléru. Nemluvě o tom, že mě její vlna nesnesitelně svědila na kůži.

Koukej to jít vypotit!“ Soudružka Krůtová mě poslala k tyči.

Zaujala jsem pozici u okna, což bylo nejchladnější místo v sále určené outsiderům. „Ahoj holky.“ Postavila jsem se mezi svalnatou mulatku, jejíž tatínek se narodil na Kubě, a Krístýnu Varhánkovou, co měla křivé zuby sdrátované rovnátky.

Nic si z tý čarodejnice nedělej.“ Šeptala Kristýna, aniž přitom hýbala rty. „Jsme podle ní všechny tlustý.“

Dokonce i ty?“ Obrátila jsem oči v sloup. „Ta se snad zbláznila.“

Kromě rovnátek na sobě vysoká Kristýna neměla gram nadváhy. Její hrudní koš připomínal harfu a lopatky jí vystupovaly na zádech jako kuřecí křidýlka.

Prostorný sál byl studený a prázdný, s kluzkou dřevěnou podlahou. Podél stěn pokrytých zrcadlem se vinula vodorovná tyč. V baletní přípravce jsme měly starou klavíristku, která nám během cvičení u tyče vyhrávala rozverné valčíky. V Domě Železničářů se o zvukový doprovod postaraly kulaté hodiny na zdi. Každých šedesát vteřin dlouhá ručička poskočila o jeden dílek s hlasitým cvaknutím.

Takže honem. Chodidla v páté pozici, paže v druhé.“ Soudružka Krůtová zavelela. „Grand battement pravou nohou a držte.“ Procházela kolem řady baletek a podrobně zkoumala naše postoje. „Nehýbej se. Stůj rovně!“ Rýpla do mě hůlkou.

Všechny moje předchozí učitelky baletu byly přísné, ale žádná z nich by nás nikdy nenutila zahájit ranní trénink náročným cvikem bez rozcvičky. Přístup soudružky Krůtové ke klasickému tanci byl nevídaně surový.

Narovnej koleno, Urbanová!“ Udeřila mě do stojné nohy tak silně, že jsem měla co dělat, abych se neskácela k zemi.

Ztuhla jsem hrůzou při pohledu na zarudlou, pihovatou tvář v zrcadle. Ačkoli byl po ránu taneční sál chladný, cítila jsem, jak mi kapky horkého potu stékají po zádech.

Tak zvedni pořádně tu haksnu.“ Soudružka Krůtová mi dýchala za krk s jakousi zvláštní, zvrácenou něhou.

Moje zvednutá noha tvořila pravý úhel k trupu. Snažila jsem se ji vytáhnout o něco výš, ale roztřásly se mi všechny svaly. Zavřela jsem oči a polykala slzy. Chtělo se mi zvracet. Zdálo se mi, že slyším napnuté šlachy brnět kolem kostí, jako struny natahované na skřipec houslí.

Panebože, prosím tě, ať už s tím přestane.“ Modlila jsem se v duchu.

To by stačilo.“ Profesorčin hlas mi vybuchl u ucha jako ruční granát. „Můžeš teď přejít na druhou nohu.“

Zalapala jsem po dechu a spustila rozbolavělou nohu na parkety. Když jsem se pustila tyče, podlomila se mi kolena.

Tohle není balet, ale normální mučení.“ Slyšela jsem, jak se Ivanka Chudá potichu svěřuje kamarádkám.

Projednou jsem s ní musela souhlasit.

Realita institucionalizovaného baletu se ani v nejmenším nepodobala mým představám. Pod odborným dozorem soudružky Krůtové se moje sladké sny v mžiku proměnily v noční můru. Nezbývalo nic jiného, než se modlit, abych se z ní co nejrychleji probudila.

O čtyři hodiny později jsem klesla na lavici v šatně a masírovala si rozbolavělá stehna. Baletní úbor jsem měla zbrocený potem. V zádech mě tak píchalo, že jsem se jen s námahou dokázala ohnout, abych si rozvázala piškoty. Z kohoutků ve sprchách tekla výhradně studená. Většina baletek si raději jenom vysušila zpocené trupy ručníkem, než na sebe natáhla šaty. Jedině Bára Dufková měla odvahu vystavit nahé tělo ledovému proudu. Nevyšší baletka ve třídě pocházela z venkova. Měla nezvykle dlouhý krk a mohutné klouby na vytáhlých údech, jako žirafí mládě. Bářiny pohyby vypadaly nekoordinovaně, což jí automaticky diskvalifikovalo na poslední místo v hierarchii našeho kolektivu.

Ty jo. To jste eště neviděli.“ Útlá blondýna drkotala zuby, když vylezla ze sprchy. „Hele, co tady mám.“ Rozbalila si ručník. Na jejím sýrově bílém zadku pokrytém husí kůží se černala obrovská podlitina.

Parádní jelito.“ Kristýna Varhánková znalecky obhlížela krevní sraženinu. „Jak se ti to stalo?“

Soudružka mě štípla.“

Ukaž.“ Ostatní baletky se nahrnuly kolem.

Předstíraly soucit, ale neušlo mi, že nejedna z nich Báře její neštěstí přála.

Dostala, co si zaslouží.“ Ivana Chudá špitla do ucha dceři populárního zpěváka. „Nemá tu co dělat, když neumí tancovat.“ Na rtech ji přitom hrál samolibý úsměv.

Nevěřícně jsem se na Ivanu podívala. Měla špičatou bradu, nos jako knoflík a růžové kruhy kolem korálkových očí jako krysa.

Co je to za blbost?“ Ŕekla jsem jí. „Jestli je tu někdo, kdo na konzervař nepatří, tak je to soudružka Krůtová. Jak může bejvalá tanečnice ze šantánu vyučovat balet? Nehledě na to, že je zakázaný mlátit děti, když nejseš jejich rodič.“

V šatně zavládlo hrobové ticho. Dva tucty páry vyděšených očí pohlédly směrem ke dveřím. Dokonce i Bára Duchová se ode mě bázlivě odtáhla, jako bych měla lepru.

Co na mě tak zíráte?“ Divila jsem se.

Otočila jsem se a spatřila soudružku Krůtovou opřenou o rám otevřených dveří.

Račte prominout, že ruším.“ Tlustá profesorka hovořila nebezpečně sladkým hlasem. „Jen jsem si vzpoměla, že jsem vám neřekla, abyste si na zítřek přinesly špičky. Chci s vámi začít nacvičovat ruskou techniku.“ Propíchla mě ledovým pohledem a uraženě za sebou zabouchla dveře na chodbu.

JAKÝ JSI dneska měla den, Trumpetko?“ Máti celá hořela zvědavostí, když jsem se večer vrátila domů. „Jak se ti líbí škola a tvoji noví profesoři?“ Pokládala mi jednu otázku za druhou, zatímco jsem se nimrala ve večeři.

Jsou skvělí.“ Nutila jsem se do úsměvu. „Jsem vážně nadšená. Profesorka Krůtová s námi začne nacvičovat ruskou techniku.“ Uvědomovala jsem si, že kdyby máti jen tušila, jak je moje profesorka baletu nekompetentní a brutální, okamžitě by mi studium na konzervatoři zakázala. „Věděla jsi, že studovala taneční pedagogiku v Moskvě?“

Myslela jsem, že tancovala v hotelovém baru.“ Máti pochybovačně zvedla obočí.

Kdepak. V mládí bejvala talentovaná primabalerína.“ Uměla jsem si skvěle vymýšlat. Jediný problém byl, že jsem pak často věřila svým vlastním lžím. „Holky povídaly, že měla dokonce účinkovat i v Bolšom Těátre. Den před premiérou nešťastnou náhodou spadla do orchestřiště a zlomila si nohu.“ Bájila jsem. „Musela nechat baletu a vrátit se domů.“

Nepovídej.“ Máti si vyměnila pohled s otcem, který vypnul Hlas Ameriky, aby si vyslechl moje historky. „Takže podle tebe je to dobrá profesorka?“

No, určitě má ohromnou zkušenost.“ Nasadila jsem fingovaný výraz nefalšovaného nadšení. „Její rozcvičky jsou sice trochu náročnější než rozehřívací rutina v baletní přípravce, ale to víš. Člověk musí něco vydržet, když se chce dostat na prkna, která znamenají svět.“

Čím se konkrétně vyznačuje ruská technika?“ Zavrčel otec.

No, v zásadě se dost podobá tý český.“ Pohotově jsem odpověděla. „Akorát musíš dělat všechno strašně pomalu.“

Když jsem školu vykreslovala rodičům, už mi nepřipadala tak hrozná. Pochmurný obrázek najednou zářil v jásavých barvách. Zeleninový vývar mi rozehřál zauzlovaný žaludek a ostny pochybností se na okamžik otupily. Tísnivé obavy uvnitř mého srdce se záhy rozplynuly jako dešťová mračna na větrné obloze. Teprve až když jsem se v noci převalovala v posteli, ošklivá pravda na mě začala znovu nemilosrdně doléhat.

Prosím tě, Panebože. Pomoz mi přežít osm let tréninku se soudružkou Krůtovou.“ Šeptala jsem do tmy. „Dej mi pokoru, abych dokázala potichu polknout její nadávky, a horu síly, abych vydržela její rány.“

Trvalo mi hodiny, než jsem dokázala usnout, což se mi nikdy nestávalo. Ráno jsem se zase naopak nemohla vzbudit. A to už bylo více než nezvyklé.

Ježišikriste.“ Musela jsem se vzpřít lokty, abych se překulila na bok. Připadalo mi, že mám všechny kosti zlámané. Oči jsem měla plné písku a obratle ve mně hlasitě křupaly, když jsem narovnávala záda.

Jsi strašně bílá v obličeji, Trumpetko. Nebolí tě náhodou něco?“ Máti mě při snídani s nelibostí pozorovala. „Neměla bych ti změřit teplotu?“ Sáhla mi na čelo.

Ne. Ne. Nic mi není.“ Usrkávala jsem netrpělivě horký čaj s mlékem. „Musím už běžet. Dneska si nemůžu dovolit zpoždění. Chci chytit dřívější vlak.“

Nechápu, proč musíš jezdit tak brzo. Jsi si jistá, že zvládneš cestu sama?“ Okusovala si nervózně nehty. „Mně se tohle vůbec nechce líbit.“

Za pár měsíců mi už bude jedenáct.“ Načepýřila jsem se. „Znám Prahu jako svoje boty. Nemusíš se bát.“

Poprvé jsem jela do školy bez doprovodu. Otec ještě za svítání vyrazil na služební cestu za soudruhem Kociánem. Máti měla na starosti pomáhat Ríšovi Hábovi v garáži, když otec nebyl doma. Ručila za to, aby se výrobní proces na aparatuře nezadrhl. Byl to otcův nápad, aby máti podala výpověď z Ekonomického institutu, kde léta pracovala jako analytik světového obchodu s naftou. Zemědělské družstvo ji formálně zaměstnávalo jako otcovu asistentku.

Dávej na sebe pozor, Trumpetko!“ Chudák máti vypadala jako strašák do zelí oblečená do o několik čísel většího laboratorního pláště. „Slib mi, že půjdeš podchodem, kdyby už byly závory dole.“ S ustrašeným výrazem na tváři mě vyprovodila ze dveří.

Obloha byla temně zatažená, když jsem vykročila ulicí. Rozblácený povrch cesty pokrývalo spadané listí. Sesbírala jsem hrst vlašáků pod ořešákem pana Šimka a po cestě dolů na nádraží louskala tvrdé skořápky v zubech. Sloupala jsem nehtem nažloutlý povlak ze sladkých jader a pochutnávala si na nich k snídani.

Copak, že jste tu dnes s takovým předstihem, slečinko?“ Vrásčitý vrátný na mě vybafl zpoza rozevřeného Rudého práva, když jsem za sebou zabouchla těžké dveře do Domu železničářů.

Dneska jely vlaky včas.“ Nešťastně jsem odvětila.

Jó, to je život.“ Stařík se usmál a žvýkal přitom svoje viržínko. „Vlaky jsou jako lidi. Úplně nevypočitatelný, co?“

Vyšla jsem nahoru po schodišti, abych se převlékla. Následující hodinu jsem strávila o samotě v prochladlém sále. Masírovala jsem si u tyče bolavé údy a protahovala zatuhlé svaly, dokud se soudružka Krůtová neobjevila ve dveřích.

To jsou mi věci, Urbanová. Nemůžu uvěřit, že na sobě pracuješ.“ Poklepala mě uznale po zádech dřevěnou hůlkou. „Vidím, že sis vzala k srdci moji radu a sundala z nohou oteplovací návleky.“ Zlomyslný úsměv jí zvrásčil pihatou tvář. „Nebudeš je potřebovat. Postarám se, aby ti bylo stále teplo.“

A opravdu dodržela slovo.

Á dva tři, dvá dva tři. Jeté. Relevé. Attitude.“ Od začátku lekce na mě nepřestala křičet a vyťukávat hůlkou o podlahu stále rychlejší rytmus. Stačila jí sebemenší záminka, aby rozpoutala bouři nadávek a fyzického násilí.

Tomuhle říkáš pátá pozice?“ Koncem hole mi klepla do růžové boty. „Touhle mezerou by projel povoz s párem volů.“ Zasmála se vlastnímu vtipu a štípla mě do zadku. „Zatáhni břicho! Ruce nahoru.“

Baletní špičky mají tvrdé, dřevěné podrážky. Beznadějně jsem se pokoušela udržet chodidla paralelně u sebe, s patami pevně přitisknutými k palcům. Lakovaná podlaha byla příliš kluzká. Rozbolela mě kolena. Bála jsem se vydechnout, abych si udržela plochý žaludek. Ale ať jsem se snažila jak jsem chtěla, stejně jsem nedokázala vyhovět soudružčiným vysokým nárokům. Za trest mi přikázala stát na špičkách s pažemi zdviženými do oblouku nad hlavou. Poklepávala přitom výhružně hůlkou podlahu a každou chvíli kontrolovala, abych se ani náznakem nepohnula. Se stisknutými zuby jsem počítala monotónní cvakání minutové ručičky hodin. Než se posunula o dvanáct dílků, praskly mi na chodidlech puchýře. Cítila jsem uvnitř těsných špiček, jak mi teplá tekutina prosakuje ponožkami.

Prosím, soudružko. Nemohla bych si trochu otřít podrážky v kalafuně?“ Ukázala jsem na dřevěnou krabici pod oknem, obsahující drcenou pryskyřici. Profesionální baletky měly ve zvyku ošetřovat taneční boty lepivým prachem, aby jim neklouzaly.

Ať tě to ani nenapadne!“ Sykla obtloustlá profesorka. „Když nedokážeš ani stát ve správný pozici, tak jsi to ty, kdo nemá na konzervatoři co dělat.“

Pssst. Hele Mirando.“ Mulatka stojící vedle u tyče do mě šťouchla loktem, když soudružka zaměřila pozornost na jinou oběť. „Zkus tohle.“ Monika vcucla dovnitř tváře a bleskurychle si plivla pod nohy. Dívala jsem se, jak rozmazáva zpěněnou slinu po podlaze podrážkou.

Bylo to geniální řešení.

Zvlhčená dřevená podrážka pevně přiléhala k parketám. Bohužel netrvalo dlouho, než slina znovu vyschla. Něco mezi třemi až pěti minutami. Záleželo na velikosti plivance. Rychle jsem adoptovala kubánskou techniku a začala shromažďovat sliny. Kdykoli jsem si byla jistá, že se soudružka Krůtová nedívá, vyprázdnila jsem obsah svých úst na podlahu. Stěny sálu pokrývala zrcadla a hrozilo nebezpečí, že mě zlá profesorka přistihne při činu. Naučila jsem se plivat jako kobra. Nikdy si ničeho nevšimla.

Klik.“ Hodiny na stěně lakonicky cvakly každých šedesát vteřin. „Klak.“ Začala jsem měřit lekce baletu počtem plivanců. Bylo jich zapotřebí nejméně čtyřicet pět, než se minutová ručička otočila dvakrát kolem ciferníku.

Plivání se tak stalo jednou z nejdůležitějších dovedností, kterou jsem během studia na taneční konzervatoři dotáhla do dokonalosti. Dlouhá léta jsem pak oslňovala své vrstevníky schopností přesně trefit cíl na velkou vzdálenost.

PO VYUČOVÁNÍ jsem si opláchla opuchlé prsty na nohou studenou vodou a vecpala je do kožených mokasín. Autobus do Podskalí zastavoval naproti přes ulici na tramvajových kolejích vedle kostela. Kulhala jsem parkem přes náměstí Míru a kousala se do rtů, abych se nerozplakala bolestí. V krvavých puchýřích mi mokval hnis a školní taška mě táhla k zemi jako nůše plná cihel.

Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Slyšela jsem za sebou vlídný hlas.

Ohlédla jsem se a k svému překvapení spatřila blonďatého uličníka, jehož jsem první den potkala v otáčecích dveřích na Rejdišti. Chodili jsme spolu do třídy.

Ta taška je na tebe moc těžká. Vezmu ti ji.“ Nabídl se galantně.

Jsi hodnej. Tos nemusel.“ Obdařila jsem ho vděčným úsměvem, když mi odňal břemeno. „Jak se jmenuješ?“

Martin.“

Opravdu? Já jsem Miranda.“ Chtěla jsem dodat něco inteligentního, ale nedostávalo se mi najednou slov.

Dobelhala jsem se mlčky s Martinem na zastávku. Uvnitř skleněné čekárny se Ivana Chudá producírovala před kamarádkami s barbínami. Pořádala baletní představení, v kterém její panny tancovaly na lavici s Kenem. Dlouhonohé plastikové modelky s ohebnými koleny byly tehdy vzácné. Nedaly se sehnat ani v Tuzexu. Pan Chudý je Ivance přivezl přímo ze Švýcarska, společně s umělohmotným kufrem plným miniaurních oblečků a botiček. Moje spolužačky byly z Ivančiny kolekce úplně paf. Jakmile nás s Martinem zpozorovaly na refýži, šťouchly do sebe a rázem ztratily zájem o barbíny. Začaly se hihňat a jedna druhé přitom něco vzrušeně šeptala do ucha.

Začíná bejt pěkný horko.“ Martin přimhouřil modré oči proti slunci vykukujícímu zpoza rozcupovaných mraků.

Všimla jsem si, že mu hoří uši.

To jo. Máš pravdu.“ Polkla jsem.

Ostatní baleťáci stáli ve frontě před kioskem na druhé straně kolejí. Kupovali si tam k obědu párky v rohlíku. „Chceš taky, Martine?“ Křičeli na kamaráda. „S kečupem, nebo s hořčicí?“ Chřestili mincemi.

Jo. Díky.“ Martin vztyčil dva prsty. „Voba s kečupem. Na hořčici jsem alergickej.“

Hoši si nemuseli dělat starost s dietou.

Autobus číslo 188 už hrčel u semaforu na druhé straně křižovatky. Než se dokodrcal k refýži, kluci přeběhli koleje s rukama plnýma párků. „Dělej, vole.“ Nahrnuli se k zadním dveřím, jež se s trhnutím otevřely jako tahací harmonika.

Zvládneš to sama?“ Martin mi podal tašku s omluvným úsměvem.

Nedělej si starosti.“

Hladově jsem ho pozorovala, jak uhání za svými kamarády a ukusuje teplý rohlík naplněný párkem. Když Martina polkly zadní dveře, vedrala jsem se do přední části autobusu společně s děvčaty. Hodila jsem tašku na zem a rozkročila se na špinavé podlaze ve snaze udžet si za jízdy rovnováhu. Autobus divoce zaržál a rozjel se s kopce. Po chvíli mě drnčení dlažebních kostek ukolébalo k polospánku. Se zavřenýma očima jsem se držela tyče a představovala si měsíc nad jezerem. Housle a hoboje sladkobolně lkaly. Vtancovala jsem na špičkách na osvícené jeviště. Krajková balerína posetá démanty mi kolem boků svítila jako polární záře. Blonďatý Martin v královském kostýmu už na mě čekal u jezera. Jen mě spatřil, jedním skokem se přenesl přes stříbrnou hladinu a vyzdvihl mě vysoko nad hlavu.

Roztáhla jsem paže jako labuť a vzlétla.

Auvajs.“ Řidič autobusu zašlápl tak prudce brzdy, že jsem narazila hlavou do okna.

Bylo na čase vystoupit.

Cestou do školy jsem potkala přílivovou vlnu školou povinných dětí valících se z budovy základky. Podskalští nezletilci bezstarostně hodili tašky na chodník a utvořili nedisciplinovanou frontu před školní jídelnou. Závistivě jsem pozorovala, jak spolu živě diskutují a smějí se pod stromy. Jejich vyučování bylo u konce a moje teprve mělo začít. Studium na konzervatoři mi najednou nepřipadalo jako takové úžasné privilegium. Daleko raději bych si teď s obyčejnými smrtelníky hrála na čerstvém vzduchu.

Padl na mě smutek. Loudala jsem se zšeřelým schodištěm posetým kusy papíru a zbytky vyhozeného jídla. Vzduch uvnitř třídy byl kysele zatuchlý. Odpadkový koš přetékal prázdnými kelímky od jogurtu a ohryzky. Otevřela jsem okno, abych vyvětrala. S čerstvým vánkem však dovnitř pronikl veselý smích zvenku. Nebylo v mých silách soustředit se na nudné vyučování. Unaveně jsem se schoulila na židli a podepřela si hlavu na lavici stohem učebnic. Musela jsem vynaložit hodně úsilí k tomu, abych uržela otevřené oči. Podskalští učitelé nejenže nejevili ani špetku smyslu pro humor, byli neobvykle přísní. Zdáli se unavenější, než jsme byli my, a během odpoledne si na nás vylévali špatnou náladu, jako by malým baletkám kladli za vinu, že musí pracovat přesčas. Hodiny nekonečně tikaly. Každých pětačtyřicet minut se prázdnou budovou rozdrnčel školní zvonek. Sluneční kotouč se překulil nad ocelovou konstrukcí Vyšehradského mostu a zapadl za Děvín.

Urbanová.“ Třídní učitelka mě k večeru vyvolala ke katedře. „Co jsi vyplnila jako povolání tvého otce ve školním dotazníku?“

Soudružce Bendové mohlo být sedmdesát let. Křečové žíly hyzdily její křivé nohy a težké náušnice jí visely z vytahaných lalůčků skoro až na ramena. Podobala se trochu Buddhovi. Ačkoli měla být dávno v penzi, suplovala na plný úvazek češtinu a zeměpis za mladou učitelku na mateřské.

Nemůžu přečíst tvoje šrábance.“ Rozčilovala se. „Přečti mi to.“

Táta pracuje pro jedno JZD na Moravě.“ Opatrně jsem odpověděla.

On je rolník?“

Baletky v předních lavicích se začaly chichotat.

Ne. Ne tak úplně.“ Zaváhala jsem.

Rodiče mi vysvětlili, že šťouraví učitelé dokážou způsobit ještě větší trable než pomlouvační sousedé. Zároveň jsem však před pražskými spolužáky nechtěla vypadat jako nějaká vesnická buchta.

Táta je něco jako vynálezce nebo technický manažer.“

Tomu nerozumím.“ Soudružka Bendová se nechtěla pustit tématu. „Jak může být zároveň zaměstnaný na Moravě a bydlet přitom v Praze?“

Jezdí hodně autem.“

A co tvoje matka?“

Co s ní?“ Soudružčin výslech mi začal jít na nervy.

Kdo je její zaměstnavatel?“

Pracuje doma s tátou.“

A jaké má povolání? Ona taky dělá v zemědělství?“

Proč vás to zajímá?“ Vybuchla jsem. „Tohle je snad základní škola, a ne policejní stanice!“

Soudružka Bendová nebezpečně zrudla.

No to je neslýchaná drzost!“ Nafoukla tváře. „Co si to dovoluješ, Urbanová? Dostaneš zápis do třídní knihy.“

Dívala jsem se, jak vztekle ryje perem do zažloutlého papíru. Podskalští pedagogové se vůbec nepodobali mým hodným učitelkám z prvního stupně, které natolik oceňovaly mou upřímnost a inteligenci, že z vlastní iniciativy nechaly zmizet otcův politický škraloup z mojí složky.

Venku za okny se pomalu začínalo smrákat. Školní zvonek naposled zadrnčel ve třičtvrtě na sedm. Belhala jsem se za spolužáky dolů po schodech, když jsem spatřila stříbrnou limuzínu zaparkovanou na chodníku před vchodem.

Nazdar otče.“ Ivana Chudá chladně políbila vysokého pána za volantem. „Doufám, že jsi dlouho nečekal.“ Nasedla do auta jako princezna.

Ty brďo. To je Fiat Regata.“ Slyšela jsem Martinovy kamarády obdivně hvízdnout. „Hele. Nechtěl by ses v tom bouráku s Ivanou svízt?“

Proč ne?“ Pokrčil rameny blonďák. „Kdyby mi to nabídla.“

V podbřišku mě bodl trn žárlivosti.

Můj táta má stříbrný Volvo.“ Neubránila jsem se pokušení fabulovat.

Nepovídej.“ Kristýna Varhánková se zasmála. „Předevčírem to byl černej Mercedes, ne?“

Historky o báječných autech mého otce jsem si vymýšlela, už když jsme spolu chodívaly do baletní přípravky. Měnila jsem jejich výrobní značku a barvu tak často, že jsem pak často ani nevěděla, jaké vozidlo zrovna vlastníme. Bohužel, Kristýna si moje lži pamatovala lépe než já. Snažila jsem si vymyslet nějakou důvěryhodnou výmluvu, když můj pohled padl na povědomě známou, žlutou Škodovku, poskakující po dlažebních kostkách směrem ke škole. Doslova jsem zkameněla hrůzou.

Jejda. Ujede mi tramvaj. Musím běžet.“ Vyrazila jsem tryskem dolů po chodníku navzdory řezavé bolesti v chodidlech. Sotva jsem zmizela spolužákům z dohledu za nejbližším stromem, divoce jsem na otce gestikulovala, aby mě následoval za roh. Ve vedlejší ulici jsem pak rychle naskočila do našeho rezavého auta.

Ujistila jsem se, že mě při tom nikdo neviděl.

Čau tati. Jak to, že jsi se tak brzo vrátil?“ Vtiskla jsem otci vlhký polibek na oholenou tvář. „Nemyslela jsem si, že mě dneska stihneš vyzvednout ze školy.“

Myslel jsem, že budeš mít radost, když ti ušetřím cestu vlakem.“ Otec se zamračil a zmáčkl spojku. „Schováváš mě před svými spolužáky? Snad se za mě nestydíš?“

Vůbec ne.“ Ujistila jsem ho. „Akorát jsem všem nakecala, že dneska řídíš Volvo.“

Lepší Volvo než Volha.“ Zakuckal se smíchy otec a z úst se mu vyvalil hustý kouř. Zařadil jedničku a vystartoval od obrubníku „Co se ti stalo s nohou, Trumpetko?“ Ptal se mě cestou Vyšehradským tunelem. „Kulháš jako závodní kůň na Velký pardubický.“

Ale to nic.“ Upřímně jsem lhala. „Trochu jsem si ve dveřích ukopla palec, když jsem ráno běžela ze šatny na sál.“

PRVNÍ TÝDEN školy mě úplně semlel v koloběhu bolestivých cvičení. V pátek večer jsem byla tak vysílená, že jsem si nechala zajít chuť na večeři. Zalehla jsem rovnou do postele jako zraněný voják do zákopu.

Panebože, prosím tě, pomoz mi.“ Zoufale jsem se modlila. „Potřebuju, aby se stal nějaký zázrak. Soudružka Krůtová mě chce vyhodit ze školy. Potřebovala bych všem dokázat, že mám fůru talentu. Jenže to nikdo nechce vidět.“

Pánbůh s porcelánovou fajfkou se mi zjevil uprostřed mých modliteb. Smutně na mě hleděl modrýma očima a kroutil hlavou, jako by mi chtěl naznačit, že cesta, po které se ubírám, vede špatným směrem. Než jsem se ho mohla zeptat, co si myslí, byl fuč. Cítila jsem se najednou rozpolcená. Skutečný život se čím dál tím víc vzdaloval mým snům. Můj vnitřní svět se náhle počínal lámat jako kry na jarní řece.

Druhého dne se doma nečekaně objevila Marta. Táhla s sebou otlučený kufr plný špinavého prádla. Pod tlustým nánosem šminků jí na obličeji prosvítal poraženecký výraz. Nebyla jsem očividně sama, komu nevyšly jeho sny.

Nepřichází vůbec v úvahu, že bych se vrátila zpátky do Liberce.“ Prohlásila, když jsme se v poledne shromáždili u jídelního stolu. „Rektor je bejvalej jugoslávskej partyzán, co napodobuje generála Tita. Má příšerně vzteklou povahu a řídí školu jako vojenskou jednotku.“

Marta viditelně pohubla. Dívala jsem se jak si hladově cpe máminy bramborové knedlíky do úst, jako kdyby se týden postila.

Na koleji to vypadá jako v kasárnách a žrádlo v menze chutná, jako kdyby ho vařili v polní kuchyni.“ Její litánie neměla konce. „Od devítí večer platí přísnej zákaz vycházení a spíme na tvrdých palandách.“ Stěžovala si hořce. „Aby toho nebylo dost, zapomněla jsem podepsat úkol z deskriptivní geometrie a profesor mě kvůli tomu přede všemi úplně ztrapnil.“ Sestra neváhala obžalovat zmíněného pedagoga z diskriminace slabšího pohlaví. „Netuším, kdo z vás má na svědomí tenhle umatlaný výkres,“ sarkasticky prý prohlásil, když rozdával oznámkované papíry studentům „Nepřekvapuje mě ale, že se pod něj radši nepodepsala.“

Jak mohl vědět, že to byla ona, a ne on?“ Divil se otec.

Jsem jediná holka v ročníku!“ Zoufale vykřikla sestra. „Zbytek mých spolužáků jsou samý praštěný máničky jako Ríša.“

Martě se nikdy nesnilo o tom, že bude jednou pracovat jako inženýrka. Rozhodla se studovat technický obor, aby získala čas mimo domov. Doufala, že jí už brzy její italský miláček nabídne manželství a navždy ji tak vysvobodí z šedivé životní reality za železnou oponou. Nemohla se dočkat, až všem vytmaví zrak a provdá se na západ.

Mám skvělej nápad.“ Zahlaholil otec. „Poprosíme Ríšu, aby ti pomohl s úkoly. Deskriptivní geometrie byla vždycky jeho koníček. Určitě bude rád, když mu naznačíš, že ti může prokázat přátelskou službu.“

To jo. Byl by celej štěstím bez sebe. Ale vo to přece nejde.“ Marta udělala dlouhý obličej. „Miluju Gianniho.“ Její černě orámované oči se záhy rozpily v slzách. Sestra mívala ve zvyku všechno si vynucovat pláčem. „Nechci už zpátky do Liberce.“ Popotáhla nosem. „Půjdu radši pracovat k babičce do kiosku.“

Na rozdíl ode mě měla Marta víceméně tichou povahu. Často jsme o ní celý den nevěděli. Jakmile ale potřebovala dát najevo svoji frustraci, dokázala rozvibrovat celý dům srdceryvnými vzlyky. Nedalo se to poslouchat.

Přestaň mi špinit ubrus, Marto!“ Máti zmrazila dojatého otce pohledem. „Do Liberce jsi se rozhodla jít sama. Varovala jsem tě, že textilní škola není zrovna tvůj ideální obor. Odmítla jsi poslouchat moje rady. Tak teď se holt musíš smířit se svým osudem.“

Ale proč? Jaký to má smysl?“ Marta ublíženě výrala přes stůl. Černé potůčky rozpuštěné maskary jí stékaly dolů po tvářích.

Nebreč, zlato.“ Otec se sice tvářil jako náramný tvrďák, ale ve skutečnosti měl srdce z vosku. Nedokázal se dívat, jak jeho dcery trpí. „Pokusím se dát řeč s tím tvým rektorem. Třeba tě nechá přestoupit na nějakou jinou školu?“

Máti nezbylo, než se ujmout role zastánce discipliny.

Tak to tedy ne!“ Zvedla ostře hlas. „Je už na čase, aby Marta přijala zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Musí přece pochopit, že za všechno se platí. Dospělost není o tom, že můžeš nosit minisukně a tuny mejkapu.“

Místo odpovědi sestra bolestně zavyla a hodila mastné příbory na stůl. Odstrčila se na židli od stolu a s pláčem vyrazila nahoru po schodech. Sotva za ní práskly dveře pokoje, v rozlehlém domě se rozhostilo mrtvolné ticho. Rodiče na sebe vrhli němý pohled plný výčitek. Raději jsem se zvedla k odchodu.

Půjdu pro mlíko.“ Popadla jsem bandasku ze spíže. Cestou nahoru po schodech jsem za zavřenými dveřmi uslyšela explozi rozhořčených hlasů.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments