Hořký samet: Rudá kněžna (29. díl)

 

Kapitola šestá (část třetí)

Klíčový faktor

 

JAKÉ BYLO moje zklamání, když jsem celou cestou domů neviděla jediného vlastence protestovat v ulicích. Lidé na chodnících nerozdávali letáky, ani nepodepisovali žádné petice. Z okýnka našeho auta jsem neviděla jedinou známku změn, které podle otce silně otřásaly normalizační společností. Teprve při vjezdu do našeho městečka mi padl do oka červeně nasprejovaný nápis na rezavých vratech areálu čističky. Zkosené písmo neohroženě inzerovalo Několik vět. Z tajemného nápisu ovšem ani náznakem nevyplývalo, jaký byl obsah těch kontroverzních frází a co na nich bylo tak nebezpečné, že byly oficiálně zakázány. Ostatní nasprejované symboly na vratech se týkaly nevyslovitelných vulgarismů.

Opět přišel podzim a listy na stromech se vybarvovaly do žluta a do červena. Vlaštovky se šikovaly k odletu na drátech bez ohledu na geopolitická omezení, která lidem nedovolovala vycestovat za hranice.

První školní den jsem vyrazila vlakem do Prahy, abych po čtyřech letech dobyla ztracené postavení studentky konzervatoře. Při zahajovací ceremonii v auditoriu hlavní budovy jsem si vychutnala setkání s nafoukanými spolužačkami z baletního oddělení. Ivana Chudáková málem omdlela, když mě spatřila ve společnosti budoucích herců. Řízení osudu mě nejen vytáhlo z úplného zapomnění, Ivanku i s jejími kamarádkami jsem navíc drze přeskočila v hierarchii jevištních umělců. Otec měl kdysi pravdu. Muzikanti, operní zpěváci a herci nad vývrtkami ohrnovali nos. Vyhublé dívky se v auditoriu nesměle krčily v koutě a nikdo si jich nevšímal. Málokterá z bývalých spolužaček jevila zájem o navázání přetržených vztahů. Jediná Ilona Varhánková mě na konci ceremonie přišla pozdravit. Dozvěděla jsem se od ní, že soudružka Krůtová po mém odchodu stačila zmrzačit celou řadu dalších obětí. Nakonec se proti ní nahromadilo tolik stížností, že musela být odejita z konzervatoře. Potěšilo mě, že sadistická profesorka došla svého trestu, ale při pohledu na plaché spolužačky ve zpoceném dresu mě napadlo, že mi soudružka Krůtová vlastně prokázala službu, když mě neodborným zásahem přiměla změnit profesi.

Hudebně-dramatické oddělení sídlilo v nenápadné třípatrové budově na rohu Křižovnické ulice, naproti Filozofické fakultě. V boční straně zastavěného bloku se na náměstí nacházela vysoká UMPRUM a vzadu se z nábřeží vcházelo do střední zdravotní školy. O dva bloky dál před Karlovým mostem sídlila v bývalém klášteře legendární Bouda, kde otec v šedesátých letech pracoval jako špión. Stačilo se vyklonit z okna učebny herectví nad rušnou křižovatkou, abych dohlédla k budově rozvědky ve stínu mostecké věže.

První dny školy jsem prožila v euforii, ale moje počáteční nadšení do konce září rychle vyprchalo. Herecká třída sestávala ze čtrnácti úspěšnějších uchazečů. Ani jeden z mých nových spolužáků nevypadal jako někdo, kdo by si na věci vytvářel vlastní názor, natož aby za něčím dokázal pevně stát. Co se týče profesorského sboru, nejméně polovina z dam si podle vzoru Helenky Kvildové mohla na dveře učebny pověsit popisku: Členka souboru. Vypadaly jako převlečené upírky s natupírovanou trvalou. Hrstka televizních celebrit vyučovala herectví ve vyšších třídách, ale ve sborovně panovaly druhořadé umělkyně, v jejichž zatrpklých tvářích se zračily nenaplněné ambice.

Nejlepším příkladem frustrované pedagožky byla naše profesorka herectví. Její příjmení vyjadřovalo všechno, co se o ní dalo říct. Soudružka Hořká měla rozměklé rysy v obličeji a bezpáteřní charakter. Její dcera patřila do úzké skupinky úspěšnějších uchazečů o přijetí na hudebně-dramatické oddělení, což byl důvod, proč se stará herečka s těžkým srdcem rozhodla podat výpověď v provinčním divadle a přijmout placené místo na konzervatoři. Nemohla snést pomyšlení, že by svoji ratolest pustila do hlavního města samotnou. Magdino jméno bylo v seznamu poroty nepochybně napsáno zelenou tužkou. Její matka zahájila hodinu herectví dramatickým monologem o tom, jak oplakala nečekaný úspěch dcery u talentových zkoušek. Nezapomněla zdůraznit význam oběti, kterou odchodem z provinční scény položila na oltář mateřské lásky. Modlila se prý dokonce, aby Magda u přijímaček neuspěla.

„Pochybuju, že se pro moji holčičku hodí městský život.“ Profesorka Hořká vyvinula obdivuhodné úsilí, aby studenty prvního ročníku přesvědčila o tom, jak se Magdě pokoušela rozmluvit, aby kráčela v jejích stopách. „Herectví je jedno z nejtěžších povolání na světě.“ Něšťastně vzdechla a vymáčkla si v koutku oka slzu. „Všechno je to stejně moje chyba. Viď Magdičko?“ Pohlédla provinile na vytáhlou puberťačku. „Moje láska k divadlu se ti stala osudovou.“

Z výstupu profesorky Hořké mi zůstala pachuť na jazyku, jako když jsme kdysi večeřeli smaženici ze satanů. Magda se celou dobu červenala a ošívala na židli. Bylo jí zjevně trapné účinkovat v matčině dramatu před publikem začínajících herců.

„Magdička po mně samozřejmě zdědila komický talent a potřebu uměleckého vyjádření.“ Bezvýrazný hlas profesorky herectví se zachvěl hranou emocí. „Nemohla jsem se dost dobře postavit do cesty jejím snům.“

„Ne. To by nebylo správné.“ Všichni spolužáci předvídatelně souhlasili. „Rozhodla jste se dobře, soudružko profesorko.“

„Houby.“ Zachichotala jsem se.

„Copak. Copak?“ Profesorka na mě podezřívavě upřela zrak. „Něco se ti nelíbí?“

„Prosím…“ snažila jsem si vymyslet nějakou důvěryhodnou odpověď, „zajímalo mě, jestli Hořká je vaše umělecké jméno, nebo jestli je Magdin tatínek také Hořký?“

„Hořká je moje příjmení za svobodna.“ Odpověděla s přepjatou důstojností. „Můj manžel se jmenuje Kyselka.“

„Aha.“ Kousla jsem se do rtů, abych se nerozesmála.

Profesorka herectví se sice snažila působit férově, ale byla jsem si jistá, že byla v hloubi nekonečně zatrpklá. Po několika dalších lekcích jsem došla k závěru, že veškeré její herecké schopnosti sestávaly ze schopnosti vrývat se do zadku nadřízeným kolegyním a papouškovat názory uznávaných autorit. Na obličeji nosila tolik různých masek, že nebylo vůbec možné definovat její osobnost. Jejím posláním zjevně nebyla kultivace mladistvého talentu, nýbrž přistřihování neopeřených křídel. 

A v tom byla opravdu nepřekonatelná.

„První schopnost, v které se mladý herec musí vycvičit, pakliže chce dobýt prkna, která znamenají svět, je pokorný postoj k divadelnímu autorovi.“ Profesorka herectví se ke konci zářijového odpoledne ovívala Goldoniho Sluhou dvou pánů. „To je vedro. Může někdo otevřít okna?“ Stěžovala si na návaly horkosti. „To bude ta menopauza. Kde jsem to přestala? Ano. Divadelní autor je pro herce bohem.“ Unaveně nás poučovala. „Musíte se do tvůrce vaší role zamilovat, abyste dokázali přesvědčivě interpretovat jeho slova před publikem. Ať už s ním souhlasíte či ne, nezapomínejte, že jste placení za to, aby lidé uvěřili všemu, co se jim vaším prostřednictvím autor snaží říct.“

Její nepřirozený výstup přerušil skřípot pantů. 

Odbarvená blondýna, která se zjevila v otevřených dveřích, zastávala funkci zástupkyně hudebně dramatického oddělení. „Neruším?“ Zakrákala. 

„Jak bys jen mohla, Jaruško?“ Z hlasu profesorky Hořké kapal med. „Právě jsem dětem vyprávěla o tom, jak je důležité ctít uznávané autory.“ Členka provinčního souboru se rázem přehrála do role neodolatelné kolegyně. „Pojď dovnitř. Copak máš na srdci? Vypadáš skvěle. Nebyla jsi náhodou u kadeřníka?“ 

Napadlo mě, čí scénář asi zrovna interpretuje.

„Opravdu?“ Postarší byrokratka vypadala příjemně překvapená. Soudružka Knoblochová neblaze proslula přísným dohledem nad ideologickou náplní výchovy budoucích herců. Měla šlachovitou figuru a náznak kníru pod nosem.

„No to bych řekla! Tenhle účes tě určitě dělá o hodně mladší.“ Profesorka Hořká ze sebe vydávala hrdelní zvuky jako pářící se tetřev.

Její lichotky byly tak falešné, že vyzněly urážlivě. Zástupkyně je přesto s radostí přijímala. „Drahoušku. Jsi vážně moc milá.“ Něžně poplácala mladší kolegyni po zádech a připomněla jí večerní schůzi revolučně odborového hnutí. 

„Spolehni se. V osm tam budu jako na koni!“ Odpřísahla moravská herečka s bezelstnou upřímností pionýrky. „Se mnou můžeš vždycky počítat, Jaruško.“

Sotva však zástupkyně opustila učebnu, měkká tvář naší profesorky se zhroutila do výrazu znechucení. „Zatrachtilý schůze.“ Svalila se vyčerpaně na židli a chopila se Sluhy dvou pánů namísto vějíře. „Jako bych po večerech neměla nic důležitějšího na práci.“ 

Většina úspěšnějších uchazečů se tvářila chápavě.

Dramatická umělkyně se neodvážila zajít tak daleko, aby před studenty hovořila špatně o revolučně odborovém hnutí, ale dala jasně najevo negativní postoj k byrokratickým rituálům normalizačního režimu.

Zbabělé pokrytectví celkově definovalo tehdejší pedagogický přístup k studiu divadelnické profese. Generace normalizačních herců žila v představě, že hrát divadlo je to samé jako lhát. Povzbuzovali nás, abychom se naučili co nejrychleji dobře lhát a dosáhli tím profesionálního úspěchu. Většina mých spolužáků na tomto postoji neviděla žádný problém. Přetvářka jim šla snadno. Nebyla jsem si jistá, jestli se to tak dobře naučili doma, nebo sledováním televize. Rozčilovalo mě, že na sebe moji vrstevníci neustále něco hráli. Přes veškerou snahu jsem se s žádným z nich nedokázala spřátelit. Pro starší ročníky jsem byla plankton. Lecjaký student hudebně-dramatického oddělení se pyšnil postavením filmové celebrity. Málokdo tu nesehrál nějakou dětskou roli v normalizační kinematografii. Čtvrtý ročník byl nabitý pubertálními filmovými hvězdami, které se na nové příchozí dívaly skrze prsty. Často se ani nenamáhaly odpovědět na pozdrav. Školní chodby zapáchaly drahými francouzskými voňavkami. Špatně maskovaná profesionální žárlivost se halila do sacharinových úsměvů. Načančané krasavice s dlouhými nehty na sebe mhouřily oči jako kočky. Tvářily se jako nejlepší kamarádky, ale ve skutečnosti si byly nejhoršími sokyněmi.

Přetvářka pro mě představovala přesný opak toho, čím mělo divadelní umění opravdu být. Vždycky jsem si myslela, že by herec měl soucítit s postavou, kterou zosobňuje, aby divákovi umožnil pochopit smysl jejího chování. Doufala jsem, že se na konzervatoři dozvím něco o psychologii a že se naučím vklouznout do cizích rolí jako do vlastních bot. Svoji přecitlivělou povahu jsem chtěla využít k tomu, abych v lidech vyvolala skutečné emoce a přenesla na ně poselství autora.

Všechno bylo bohužel jinak.

Jestli se podle parametrů baletní konzervatoře dobrý tanečník podobal dřevěné loutce bez mozku, na hudebně-dramatickém oddělení si profesoři zase pletli herecké nadání s absencí charakteru. Od herců se zkrátka očekávalo, že budou schopni předstírat cokoli před kýmkoli. Posláním dramatických umělců bylo pronajímat za peníze nacvičenou osobnost libovolnému režisérovi. Mladí herci se ke konci osmdesátých let zabývali především údržbou estetického vzhledu, práci na korektní výslovnosti a nacvičováním standartních klišé jevištního chování. Málokterého z profesorů trápilo, jestli rozumíme smyslu veršů, které nám za domácí úkol přikazovali memorovat. Začínala jsem je podezřívat, že buď sami nedokázali uchopit smysl moudrých slov autorů, jejichž díla nás učili správně interpretovat, nebo jim mohl být zcela ukradený. 

Pokud stinná stránka studia baletu spočívala v nutnosti podrobit se vojenské disciplíně, docházka na hudebně-dramatické oddělení naopak vyžadovala vrozenou schopnost fungovat uprostřed úplného chaosu. Profesoři se často zapomněli a nezřídka přicházeli do učebny s půlhodinovým zpožděním. Na jejich obhajobu je nutno říct, že celebrity v řadách studentů se leckdy ani ráno neobtěžovaly dostavit do školy. Ambiciózní plán výuky se nezřídka protáhnul od osmi ráno pozdě do večera. Něco jsme studovali společně s muzikanty a operními zpěváky v hlavní budově školy za Rudolfínem. Odborné a individuální lekce se konaly na druhé straně náměstí a přestávky mezi nimi často trvaly i několik hodin. Prázdné učebny bývaly povinně zamčené a žáci se během dlouhých prostojů bezcílně poflakovali po chodbách. Na rozdíl od pražských spolužáků jsem si ve volném čase nemohla na hodinku odskočit domů. Bydleli jsme příliš daleko od centra. Dokud mi stačilo kapesné, zašla jsem si v poledne na levný oběd do židovské radnice v Meislovce. Zbytek měsíce jsem si pak v krámu kupovala rohlík a hladově bloudila po Starém městě. 

Starší studenti se kolem poledne scházeli v nedaleké kavárně přezdívané Depreso, zatímco pedagogický sbor preferoval hospodu U sviní. Vždy, když se nějaká profesorka neukázala na hodině a nebyla k nalezení ani uvnitř sborovny, dalo se celkem bezpečně předpokládat, že se zastavila v levné vinárně na rohu. Chybějící pedagožky jsem často nalezla na barové židličce, zahalené do cigaretového kouře. Časem jsem se naučila tolerovat navinulý dech mých učitelů. V komunistické Praze se umění nerozlučně snoubilo s alkoholismem.

Dokud vydrželo teplé počasí, ráda jsem se o přestávkách procházela historickým centrem. Starobylá architektura podávala svědectví o umělecké tradici českého národa kontrastující s opileckým odkazem normalizační kultury. Jako držitelka indexu umělecké školy jsem měla bezplatný vstup do galerií a početných muzeí. Nemohla jsem se nabažit bohatství tvůrčího a intelektuálního potenciálu našeho malého národa. Přišlo mi k nevíře, kolik velkých umělců se zrodilo v romantické éře národního obrození! Spisovatelé, básníci, výtvarníci i hudebníci po stoletích útlaku despotickým režimem oživili pohřbenou duši národa a vykopali zapomenutý kulturní odkaz z hrobu. Během krátké doby dokázali nahradit němčinu slovanským jazykem. Divadlo se tenkrát obzvláště osvědčilo jako zbraň v boji za národní nezávislost. Ke konci Habsburského panovnictví se čeští herci postavili do role hrdinů. Chudí a vysmívaní, mnozí zasvětili život práci na vzdělávání populace o zapomenutém jazyce a dějinách. Dojímaly mě osobnosti typu Josefa Kajetána Tyla, které svoji misi vykonávaly takřka zdarma a skoro s náboženským fanatismem, podobně jako kdysi křesťanští misionáři. Vlastenečtí divadelníci se navíc museli vypořádat s hlubokou nedůvěrou a ignorancí, když na voze kočovali od vesnice k městu jako toulaví mniši, rozsévající slova zmrtvýchvstalé mateřštiny z jeviště. Na rozdíl od normalizačních herců tito lidé žili a pracovali v podmínkách naprosté chudoby. Museli v hloubi duše věřit všemu, co hlásali, jinak by to nemohli vydržet.

Na této tradici jsem toužila stavět svoje životní poslání. Chtěla jsem následovat příklad bezejmenných umělců, kteří zasvětili život boji za národní sebeuvědomění. Stejně jako oni, odmítala jsem zradit svoje vnitřní přesvědčení a předstírat, že jsem nadšená z něčeho, co mě nechávalo chladnou.

Za slunných zářijových dnů byla Praha nejkrásnější místo na světě. Měla jsem na zábradlí Karlova mostu vysezený ďůlek. Vylezla jsem si na kamenný podstavec ve stínu svatého Jana Nepomuckého a nikým nepozorována jsem pozorovala kolemjdoucí. Místo oběda jsem si do notýsku poznamenávala myšlenky a pokoušela se psát básničky. Na nebeské klenbě se líně převalovaly mraky a bílé chuchvalce se zároveň odrážely i na kovové hladině Vltavy. Trup Národního divadla se vypínal nad jezem. Na mysl mi přišla jména umělců, kteří kdysi Zlatou kapličku proslavili. Budova z pískovcových kvádrů postavená ze skromných peněžních darů českého lidu byla skoro hotová, když ji na konci devatenáctého století zpustošil požár. Ze zčernalých trosek se ještě kouřilo, když lidé zahájili sbírku na rekonstrukci divadla. Po vzoru legendárního ptáka Fénixe, Národní divadlo znovu povstalo z vlastního popela. Na památku neslýchaného příkladu národní solidarity umístil Vojtěch Hynais na portál jeviště hrdý nápis: NÁROD SOBĚ.

„Kde je dneska ten národ?“ Posteskla jsem si do notýsku.

Místo aby nová generace Pražanů bojovala za nezávislost a dělala demokratickou revoluci, poflakovala se po centru a hledala, co se dalo ukrást. Hordy českých šikulů se dobývaly do opuštěných trabantů a wartburgů na Malé straně za zády příslušníků VB. Za bílého dne vymontovali z bakelitových karoserií autorádia a odnesli si domů všechno, co mělo sebemenší hodnotu. Několik týdnů jsem sledovala kolektivní krádež v podhradí jako televizní seriál na pokračování. Pod bronzovou sochou jsem si pak zaznamenávala smutné dojmy do zápisníku. Napadlo mě, že by bylo na místě Hynaisův nápis v Národním divadle patřičně zmodernizovat. Zrušila jsem háček nad E, připsala C a vyšlo mi: NÁROD SOBEC.

Tolik jsem si přála, aby demokratická revoluce zatočila se zlodějskou mentalitou, která se v Čechách rozmohla za normalizační éry. Programovým upřednostňováním plev před zrnem dovedli bolševici českou populaci k úpadku. Elity národa však pomalu začínaly sbírat odvahu k obraně pravdy. Podpisem Několika vět se známé osobnosti aktivně zasazovaly za očištění společnosti od zla komunismu. Mnohé populární hvězdy signalizovaly nezadržitelný úsvit demokracie. Ač se to zdálo nepravděpodobné, chtěla jsem věřit, že s poctivými vůdci v čele vybydlená vlast znovu rozkvete.

Opřena zády o sochu královského zpovědníka, vzpomínala jsem na doby, kdy Praha bývala sídlem Římské říše a křižovatkou evropských kultur. Vkládala jsem veškerou svoji důvěru do disidentského autora absurdních her. Svobodná Evropa s Hlasem Ameriky opěvovaly postavu Václava Havla jako potencionálně osvíceného vladaře. Představovala jsem si, že kdyby měl zdemoralizovaný národ v Havlovi zářný příklad, možná by se mnozí lidé chopili příležitosti k uskutečnění dávných snů. 

 

SOTVA V PŮLCE října dorazily do Prahy severní větry, ani nejžhavější fantazie mě už na Karlově mostě nedokázaly rozehřát. Studené spršky začaly bičovat kočičí hlavy na Staromáku. V poledne jsem se teď uchylovala do divadelního oddělení Městské knihovny, kde jsem místo oběda hltala hry. Jindy jsem zase pro změnu trávila volno v Klementinu. Přilepila jsem se v universitním archivu k teplým radiátorům a listovala zažloutlými novinami. Čmárala jsem si poznámky do notýsku a snila s otevřenýma očima. Pokud se někdy podzimní nebe vyjasnilo, nastoupila jsem na Lávce do libovolné tramvaje a projížděla bezcílně křížem krážem Prahou. Natáčela jsem po cestě filmy uvnitř svojí hlavy. Oči jsem používala jako filmovou kameru. Nastraženýma ušima jsem zaznamenávala zvuk. Virtuální kinematografie se mi během studia na konzervatoři stala koníčkem. Zapisovala jsem si za uši náhodně vyposlechnuté dialogy a ukládala si do paměti komické grimasy, postoje a gesta pro pozdější ztvárnění na jevišti.

Těsně po Dušičkách jsem jednoho šedého dne na začátku listopadu vystoupila z tramvaje ve Spálené ulici a v honu na jakéhosi nic netušícího herce v mém virtuálním filmu jsem prošla průchodem do vágně povědomé postranní ulice. Kostelní zvony ve Františkánské zahradě vyzváněly poledne. Ocitla jsem se nečekaně před vchodem do zaprášeného činžáku, ve kterém bydleli mátini rodiče. 

Hodina herectví mi na Křižovnické začínala až ve tři. Nevěděla jsem, co s časem.

Rozbušené srdce mi napumpovalo do hlavy horkou krev. V uších se mi rozezněly akordy Beethovenovy páté symfonie. Napadlo mě, že mě neúprosná ruka osudu dostrkala na práh babiččina domu, abych se pokusila změnit její nepřátelský postoj k naší rodině. Ještě jsem se s Rudou kněžnou nikdy nesetkala. Dědečka jsem krátce viděla jenom jednou v nemocniční kanceláři, když mi byly čtyři roky. S třesoucími koleny jsem teď tápala po temném schodišti. V prvním patře jsem odvážně nabrala dech a stiskla mosazný knoflík na dveřích, abych se přesvědčila, jestli ke mně prarodiče na stará kolena nezměnili odmítavý postoj.

„Kdo je?“ Ze škvíry, zajištěné řetízkem, opatrně vykoukla stařena. 

Domyslela jsem si, že mluvím s tetou Blaženkou, která se Rudé kněžně věrně starala o domácnost od mátina narození.

„To jsou k nám hosti.“ Na služčině tváři se rozzářil dobrosrdečný úsměv. „Asi si na mě nepamatuješ, ale já vím, kdo jsi.“ Mluvila ke mně vlídně jako pohádková babička. „Sundej si v předsíni boty, Mirando, a pojď dovnitř.“

Máti mi často vyprávěla o tetě Blažence, která se prý o ni a o její mladší sestřičku láskyplně starala jako o vlastní děti. Vynořila se mi mlhavá vzpomínka na předchozí setkání se služkou. Musela jsem být batole, nedlouho poté, kdy rodiče vyhráli soudní spor s babičkou o mátino dědictví. Dveře u nás doma na chodbě, které bývaly obvykle zamčené, jsem najednou našla pootevřené. V letním bytu Rudé kněžny balila nějaká paní nádobí do krabic. Spletla jsem si tetu Blaženku s babičkou, jejíž absenci ve svém životě jsem těžce nesla. Vběhla jsem do místnosti a vrhla se překvapené Blažence kolem krku. Postavila mě opatrně na parkety a zarděla se studem, když uváděla na pravou míru moji mylnou doměnku. Darovala mi pak na památku růžovou skleničku z plexiskla.

„Jako bys z oka vypadla Alici.“ Přeměřila si mě od hlavy k patě teta Blaženka. Byla očividně ráda, že mě vidí. Následovala jsem ji z předsíně do nóbl salónu. „Paní doktorka bude moc překvapená, až jí řeknu, kdo přišel na návštěvu.“ Pobídla mě, abych přijala místo u stolu, než otevřela prosklené posouvací dveře ve zdi a potichu zmizela ve vedlejší místnosti. „Máte tu vzácného hosta, paní doktorko.“ Slyšela jsem ji oznámit.

Babiččin pompézní příbytek působil tak trochu strašidelně. Připomínal pohřební ústav pro bohaté. Vyšívané dečky halily nábytek vyřezávaný z masivního dřeva, pod nímž se plazily stíny zemřelých. Na pseudogotické skříni uprostřed dvou stříbrných svícnů dominovala pozlacená Stalinova bysta, jako na oltáři bezbožného náboženství. Pokaždé, když venku projela tramvaj, zachvěly se v prosklené kredenci talíře z čínského porcelánu a křišťálové sklenky. Slyšela jsem šoupání nohou po perském koberci. Bušící srdce mi vyskočilo až do krku. Prosklené dveře, oddělující salón od knihovny, se tiše otevřely. Poprvé v životě jsem se setkala tváří v tvář s legendární Rudou Kněžnou.

„Babičko.“ Špitla jsem.

Matka mé matky byla oblečená do nařasené černé róby. Nehybně zarámovaná ve dveřích, vypadala jako vdova. „To jsi ty, Mirando?“ Mžourala přes tlustá skla brýlí. Strnulý postoj a vytřeštěné zraky naznačovaly, že se babička nemůže rozhodnout, jestli před sebou vidí ducha, anebo reálnou osobu z masa a kostí.

„Ano. Jsem to já.“ Podařilo se mi ze sebe vypravit. „Tvoje vnučka.“

Spontánně jsem se k ní vrhla a obě zároveň jsme propukly v usedavý pláč. Dlouho jsme se objímaly a vzlykaly. Podobně jako se to o deset let dřív stalo dědečkovi, ani babička v sobě nedokázala potlačit vrozený cit, který se v její hrudi náhle probudil při setkání se zavrženou vnučkou. Její zatvrzelý postoj nebyl dostatečné tvrdý, aby zastavil přílivovou vlnu lásky. Ne nadarmo se říká, že krev není voda. Rudá kněžna si uvědomila, jaké se dopustila chyby, když promarnila čtrnáct let čekáním na to, aby zjistila, jak moc v hloubi duše touží po své vnučce. Záchvěvy potlačované něhy a lavina lítosti otřásaly babiččiným tělem, když mi pokrývala tvář polibky. Mocně vzlykala a tiskla mi hlavu do výstřihu, až jsem se bála, že se udusím. Mezi vzdouvajícími ňadry jí stékala stružka mých slz. 

„To jsem ráda, že jsi mě přece jen našla!“ Štkala. „Jak jsi věděla, kam máš jít?“

„Bylo to celkem jednoduchý.“ Udělala jsem krok dozadu a nabrala dech. „Vyšla jsem po schodech a zazvonila u dveří.“ Natáhla jsem ruku a sevřela babiččinu překvapivě křehkou dlaň. „Máma mi kdysi ukázala, kde bydlíte. Vždycky o tobě mluvila hezky.“

„To si dovedu představit.“ Rudá kněžna se ode mě chladně odtáhla a těžce dosedla do polstrovaného křesla. „Tvá maminka si vždycky uměla hrát se slovíčky.“ Strnule si prohlížela broušené diamanty v prstenech. „Vždycky jsem měla pocit, jako kdyby Alice považovala lidský život za nějakou knížku.“

Bolestná maska překryla její upřímné dojetí. Dala si záležet na tom, aby působila zraněně. „Příběhy mojí dcery mě nechávají zcela chladnou.“ Ztuhla v nacvičené póze mateřské oběti. Povadlé tváře se jí vyfoukly. Vypadala jako postava v Čechovovi. Po chvíli ticha si babička srdceryvně povzdechla, jako by chtěla dát najevo, že je dost silná na to, aby dokázala žít se zlomeným srdcem.

„A co Marta? Slyšela jsem, že se vdala.“ Změnila tón. Kdybych nevěděla, že jí sestra poslala svatební oznámení, myslela bych, že rodiče babičku na svatbu nepozvali. „Měla jsem to dítě tak ráda.“ Vycítila jsem v jejím hlase náznak citu. „Nikdy v životě neodpustím tomu  . . . tomu . . . hroznému člověku,“ buď zapomněla otcovo jméno, nebo jí nemohlo přejít přes rty, „že mě připravil o moji milovanou vnučku.“

„Táta by nikdy nic takovýho neudělal, věř mi, babi. To bude určitě nějaký nedorozumění.“ Postavila jsem se automaticky na otcovu obranu. „Znám ho mnohem líp než ty a přísahám bohu, že táta má dobrý…“

„Pro mě je mrtvý!“ Rudá kněžna mě popuzeně umlčela pozvednutím ruky. „Nemluv přede mnou o tom… tom… tom člověku.“ Cítila jsem, že by otce daleko raději nazvala nějakým peprnějším výrazem, nicméně pro ni bylo důležité zachovat zdání nadřazené kultivovanosti. „Ukradl mi moji dceru, můj dům a můj klavír.“ Drahé kameny se jí třpytily na tlustých prstech. Nasávala rozčileně vzduch do rozšířeného chřípí a její vybledlé oči bezbranně pomrkávaly za půlměsíci obrouček silných brýlí. „Vynech laskavě svého otce z naší konverzace, děvenko.“ Poručila mi. „Budeme se spolu bavit, jako kdyby ten sprostý člověk nikdy neexistoval, ano? Rozumíš?“

„Můžeme se pokusit mluvit o něčem jiným.“ Souhlasila jsem s ní nejistě a usrkla čaj z porcelánového hrnečku, který přede mě postavila teta Blaženka společně s talířkem plným domácích sušenek.

„Nemám vám něco přinést, paní doktorko? Nepotřebujete prášky?“ Věrná služka se točila kolem stolku v diplomatické snaze zmírnit narůstající napětí. „Musíte být pyšná, že máte tak šikovnou vnučku.“

„Děkuji vám, Blaženko. Máte zajisté právo vlastního pohledu na věc.“ Rudá kněžna hrdě našpulila rty. „Mohla byste mi laskavě přinést šálek kávy?“

Zatímco se služka po špičkách vrátila do kuchyně, přemýšlela jsem o neutrálním tématu k dalšímu rozhovoru.

„Jestlipak víš babi, že se z tebe v létě stala prababička?“ Chroupala jsem opatrně sušenku. „Škoda, že s sebou nemám Maurovu fotku. Měla bys z Martina synáčka radost. Je opravdu mimořádně krásnej a chytrej.“

„Ráda bych toho chlapečka viděla.“

„To nebude snadný. Žije totiž v Itálii.“ Svůj výrok jsem doplnila opatrně redigovanou verzí příběhu o Martině vdavkách na Západ. Přes veškeré vypravěčské nadání jsem horko těžko popisovala sestřino seznámení s Giannim a její vystěhování za Železnou oponou, aniž se bych slůvkem zmínila o otcových zásluhách. „Možná k nám Marta příští léto přijede s Maurem na dovolenou.“ Utrousila jsem.

„Ráda ji uvidím, až bude v Praze.“ Zamrkala vznešeně babička. „Řekni Martě, že je u nás vždycky vítaná.“

Potěšilo mě, že je Rudá kněžna ochotna odpustit svým vnučkám otce, kterého ze srdce nenáviděla. 

„Marta bude mít určitě velkou radost, až se to doví.“ Napadalo mě plácnout. „Nemůže zapomenout, jak si s bratrancem Pepou kdysi hrávali v tomhle bytě. Strašně ráda by se sem podívala.“ 

Rozhodla jsem se chytnout příležitost za pačesy a rozehřát babiččino srdce láskyplnými vzpomínkami, dokud jsem ji měla ve své moci.

Teta Blaženka přinesla na stůl kávu. Babička uchopila hrneček na podšálku a uvelebila se v měkkém křesle. Zvědavý pohled obou žen ve mně vyvolal pocit, jako bych se ocitla se na divadelní scéně v záři reflektorů. Musela jsem před nimi odehrát improvizované představení. Rozhodla jsem se vylíčit několik osobitých postřehů ze života v hlavním městě. Komické postavičky a situace, které jsem zachytila ve svých virtuálních filmech se u stařen setkaly s nečekaným úspěchem. Babička zapomněla na smutek a začala se usmívat. Postupně se natolik odvázala, že jsem se mohla začít dotýkat citlivějších strun. Popisovala jsem místa spojená s mátinými vzpomínkami na dětství. Slovy a gesty jsem do zarámovaného kontextu načrtla Alici v roli malé holčičky, když se babiččino čelo zlověstně svraštilo. Musela jsem zapojit všechny divadelnické schopnosti, abych si udržela její pozornost. Opatrně jsem našlapovala v bahnitém terénu pohřbených emocí a prostřednictvím převyprávěných obrazů mojí matky se pokusila přenést Rudou kněžnu do jejího mládí. Mluvila jsem o náletech, strávených v krytu plzeňské nemocnice. O cestě do Písku vlakem taženým parní lokomotivou. O prvních poválečných Vánocích. Bruslení na Otavě. O návštěvách v ministerské vile v Bubenči. Podařilo se mi obě posluchačky tak vtáhnout do iluze šťastné minulosti, že si nevšimly dědečka, který se zjevil v prosklených dveřích jako stín.

„Máš výborný vypravěčský talent, Mirando.“ Babička si utřela uslzené oči. „Byla by z tebe náramná herečka.“ 

„Pro mě je celej svět divadlo.“ Rozzářila jsem se. „Proto jsem se taky rozhodla studovat na hudebně-dramatický konzervatoři.“

„Ha!“ Sarkastický smích přerušil přátelskou rozpravu.

„Tak proto k nám přišla na návštěvu.“ Triumfálně vyštěknul děda, jako by mě chytil na švestkách. „Nepochybně doufá, že se jí podaří využít našich konexí k tomu, aby se dostala na školu!“ Oslovoval mě v třetí osobě stejně jako paní Kvildová. Jeho slova se podobala kletbě, vibrující v temném prostoru.

Dědečkův nespravedlivý rozsudek utnul proud mojí láskyplné imaginace jako ocelový nůž. Hrudí mi projela ostrá bolest. Ztuhla jsem, neschopna obrany. Oblečen do černých šatů podle vzoru své politicky angažované ženy, slavný chirurg také vypadal jako pozůstalý. Jeho kdysi atraktivně tesaná tvář nyní nesla výraz tragické ztráty. Z vystouplých lícních kostí mu visela zažloutlá kůže. V jeho chytrých očích dávno vyhasl oheň touhy po poznání. Poulily se mu z hlubokých důlků jako duhové kuličky na hraní. Nemohla jsem se smířit s tím, že tento mimořádný muž na stará kolena tak zahořkl. Působil skoro přihlouple, když na mě zíral z posouvacích dveří s výrazem spravedlivého rozhořčení. 

„Kvůli tomu jsem k vám na návštěvu nepřišla, dědečku. Já už totiž na konzervatoři dávno studuju.“ Sklopila jsem oči. Cítila jsem stud za starého muže. „Odvážila jsem se u vás dneska zazvonit, protože mi schází dědeček a babička.“ Vypravila jsem ze sebe. „Doufala jsem, že teď když Gorbačov vyhlásil Perestrojku a Berlínská zeď se začíná hroutit, zapomenete na dřívější politický rozpory. Čas strašně rychle utíká a nikdo z nás neví, jak dlouho tady ještě budeme.“ Odkašlala jsem si.

Rudá kněžna si vyměnila rozpačitý pohled s uznávaným chirurgem, jako truchlící vdova s vdovcem, kteří bok po boku prožili padesát let. Zdálo se, že pár metrů vzdálenosti mezi manželským párem tvořilo nepřeklenutelnou propast. Působili na mě jako úplně cizí lidé, kteří z nějakého nepochopitelného důvodu uvízli na stejném místě. Nechápala jsem, co je drželo pohromadě. Jestli to byla sdílená bolest ztráty, nebo síla zvyku. Dost možná také falešný pocit bezpečí, založený na absenci citů a dokonalé znalosti charakterových vad životního partnera. Neměli jeden o druhém žádné iluze. S cynismem válečných veteránů nebo spoluherců, vždy předem věděli, co jeden od druhého může čekat, až se spolu na stará kolena sžili v atmosféře pohodlné nudy. 

„No vidíš, zlato.“ Babička mi smetla neviditelné smítko z ramene. „Gratuluju ti k složení přijímaček.“ Snažila se vyznít povzbudivě.

Děda naježil bílé obočí a mlčky přežvykoval novinku, která jeho obvinění postavila do neomluvitelně trapného světla.

„Tak dobře.“ Polkl pár pilulek z plastikového kalíšku, stojícího na skříni. „Musím běžet na schůzi do nemocnice.“ Spláchnul léky douškem vody, než si na hlavu narazil klobouk a popadl kabát z věšáku.

Chystal se právě vykročit do předsíně, když se neubránil letmému pohledu na svoji vnučku. „Nashledanou Mirando.“

„Ahoj, dědo.“ Postavila jsem se s rukou napřaženou v smířlivém gestu. „Nezlob se na mě, prosím. Mám tě ráda.“

„Hm. Že by?“ Nervózně zamrkal, ale dokázal si uchovat důstojné vzezření pod neutrální maskou, kterou si pravděpodobně nasazoval v práci u příležitosti oznamení diagnózy smrtelně nemocnému pacientovi.

„Oceňuju, že jsi vážila takovou cestu, abys mi tohle řekla, drahoušku, ale nemusela jsi se namáhat.“ Dědeček se na mě blahosklonně usmál. „Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že jednou dosáhneš slávy v hereckém povolání.“ Dodal s kousavou ironií, aby mi dal najevo, že opovrhuje mým profesním výběrem. „Bohužel mě teď musíš omluvit.“ Tvářil se, že nevidí moji nabízenou ruku. „V nemocnici na mě čekají medici.“

Sotva za ním zabouchly dveře, Blaženka s babičkou si oddechly. Teta mi dolila do šálku čaj a přihodila do něj o pár kostek cukru navíc, jako by chtěla osladit zahořklý dojem, který ve mně dědeček zanechal. Rudá kněžna si se mnou povídala další hodinu, ale už jsme spolu nedokázaly souznít jako předtím. Na téma současné politiky babička prohlásila, že dějiny jednou usvědčí sovětské reformisty z omylu. Vyčítala jim, že zradili odkaz hrdinných předků a komunistickou ideologii. Když se zmínila o Stalinově pevné ruce, zdálo se mi, že jí zlatá bysta přikyvovala z pseudogotické skříně. Babička zašla tak daleko, že Gorbačova nazvala klaunem. Nemohla generálnímu tajemníkovi strany odpustit, že dovolil tisku zesměšnit socialistický systém, který možná měl nějaké vady, připustila, ale nepochybně to byl jediný správný způsob řízení lidské společnosti.  

Nepokoušela jsem se s ní hádat. Babička byla teoreticky zanícená komunistka, ale v praxi zůstávala slepá k tragickému protikladu mezi rovnostářskou ideologií, kterou vždy vyznávala, a privilegovaným životním stylem, který odjakživa praktikovala za cenu odporného pokrytectví. Tento rozpor ji charakterizoval jako špatného člověka. Ale s výjimkou jejích pomýlených názorů babička nevypadala ani z poloviny tak zlá, jako to o ní tvrdil otec.

„Přijdu tě brzo navštívit.“ Slíbila jsem jí přinést fotku pravnuka. „Musím se k vám předem objednat nebo se můžu stavět, až půjdu zase kolem?“

„Přijď kdykoliv, kdy se ti to bude hodit. Vždycky tě ráda uvidím.“ Babička mě ujistila, že málokdy vychází z domu.

Doprovodila mě ke dveřím a sledovala, jak si nazouvám boty.

„Mám radost, že jsem v sobě našla kuráž zazvonit.“ Řekla jsem ji ještě. „Nikdy není pozdě na lásku, babičko.“

Pevně jsem Rudou kněžnu objala. Chtěla jsem jí tím dát najevo, že bez ohledu na vývoj politických událostí žádná ideologie mě nepřinutí vzdát se znovunalezené babičky. I kdyby demokratická revoluce vyústila definitivním zavržením komunismu, přesto bych se ke svým prarodičům neotočila zády za to, že spojili svoje životy s materialistickým náboženstvím pozemského štěstí.

 

KDYŽ JSEM se toho večera vrátila domů, spatřila jsem před rozvaleným plotem flotilu zaparkovaných aut a dodávek. Všechna vozidla byla okázale označena logem Československé televize. Tlusté kabely se táhly z největšího náklaďáku dovnitř našeho domu. Dovedly mě po schodech dolů až do jídelny. Našla jsem otce, sedícího před hořícím krbem. Dva chlapíci mu lampami nasvěcovali obličej. Další mu nad hlavou držel mikrofon připomínající chlupatou housenku. Kolem pobíhal kameraman a naproti otci seděl reportér, který mu kladl otázky.

Ve vousatém novináři jsem poznala moderátora tehdy velice oblíbeného týdenního bloku televizních reportáží. Sondy se zabývaly odhalováním korupce a kritikou negativních jevů, sužujících „přestavbovou“ společnost. Údajným cílem programu bylo nalézání nových přístupů k řešení starých problémů. Nebyla jsem si zcela jistá, jakým způsobem se producentům Sond donesly zprávy o bláznivém podnikateli, jehož ambicí byla spása vybydleného národního hospodářství přeorientováním průmyslové výroby na vývoz ekologických zařízení. Vousatý reportér otce požádal o hodinový rozhovor. Kritický postoj k režimu zajistil Sondám velkou sledovanost. Každý čtvrtek večer usedalo před televizi kolem šesti miliónů diváků. Bylo mi okamžitě jasné, že jestliže se revoluční události nedají do pohybu dřív, než televize odvysílá rozhovor s otcem, tak po pořadu s ním už určitě začnou padat hlavy.

Publikum technických pracovníků po celou dobu natáčení souhlasně pokyvovalo hlavou. Otcovy neohrožené odpovědi rezonovaly s televizním štábem. Co chvíli se všichni roztřásli smíchem v reakci na peprné politické anekdoty, jimiž otec šikovně kořenil svůj výstup. S nenapodobitelným šarmem vyprávěl příběhy ze života a vysmíval se neschopnosti, řídící socialistickou společnost. 

„Jaká byla reakce zaměstnanců ZVU Hradec Králové na to, že si soukromý podnikatel pronajal výrobní halu v jejich fabrice, aby tam smontoval automatizované chemické zařízení?“ Vousatý reportér vrhl profesionální pohled do kamery. „Pokud někdo z diváků hradecké ZVU nezná, dodávám, že se jedná o továrnu, která má dvacet tisíc zaměstnanců a zabývá se investičním strojírenstvím.“

„Většinou jsem tam měl s lidmi dobré zkušenosti.“ Otec šibalsky popotáhl z filtru zapálené cigarety. Popsal divákům starého příslušníka lidových milicí, jehož celoživotním úkolem bylo zvedat závoru u vjezdu do továrny. „Něco vám řeknu, soudruhu Urbane,“ otec zahrál roli milicionáře. „Za třicet let, co v ZVU dělám, jsem viděl lidi odnášet věci a materiál jedině ven z fabriky.“ Řekl odřeným hlasem. „Vy jste první, kdo je nosí dovnitř!“

 Vlna neslyšitelného smíchu rozhoupala televizní štáb a vážně ohrozila kvalitu natáčeného materiálu. Otec vydechl kouř a spokojeně se zašklebil. Nikde mu nebylo tak dobře jako před kamerou.

Raději jsem zavřela dveře a šla si promluvit s máti.

Našla jsem ji v kuchyni. Loupala brambory v dřezu. Na plotně se vařila voda v hrnci. Vůně pečeného masa se linula z horké trouby. „Představ si, co se stalo, mami?“ Vypálila jsem jí bez varování do zad, až s sebou vystrašeně trhla. „Odpoledne jsem byla za Rudou kněžnou.“

„Cože?“ Zbledla.

„Povídám, že jsem se seznámila s babičkou.“ Vzrušeně jsem jí referovala. „Nebudeš tomu nejspíš věřit, ale posílá ti svoje pozdravy. Podařilo se mi ji přesvědčit, že jsi ji nikdy nepřestala milovat.“ Jásala jsem. „Tátu sice pořád ještě nesnáší, ale prej pro ni přestal existovat. Ty a já ji můžeme navštívit, kdy chceme. A taky Martu chce babička vidět, pokud by příští léto přijela s Maurem do Prahy!“

Máti chvíli trvalo, než se vzpamatovala z šoku. Byla tak dezorientovaná, že omylem vyhodila oloupanou bramboru do odpadkového koše a vysypala bramborové slupky do hrnce s vařící vodou.

„Panebože na nebi!“ Spráskla ruce. „Co jsem komu jen udělala, že si zasloužím takový blázinec?“ Viděla jsem, že nemá daleko k pláči. „Tatínek mě zapomněl informovat o dnešním natáčení a teď si na poslední chvíli vymyslel, že musím nakrmit celý televizní štáb.“ Naříkala. „Potom přijdeš ty a vypustíš na mě takovouhle bombu. Chceš, abych mě z toho trefil šlak?“

Svraštila jsem čelo a udělala krok zpátky ke dveřím. 

„Myslela jsem si, že budeš aspoň trochu ráda, když se dozvíš, že jsem urovnala spor v naší rodině.“ Hlesla jsem uraženě. „Od táty by mě nepřekvapilo, kdyby mi vynadal, ale ty?“

Nato se máti vzpamatovala.

Zhasla plynové hořáky na plotně, sedla si na židli a vztáhla ke mně ruce. „Pojď si ke mně sednout, Trumpetko.“

Uvelebila jsem se jí na klíně, jako jsem to dělávala za mala.

„Nesmíš se na mě zlobit.“ Přitiskla mi hebkou tvář k lícím. „Jsem poslední dobou strašně přetažená a nervózní.“ Řekla, že se nemůže dočkat, až otec dokončí práce na první zakázce a odveze Aparaturu do Moskvy. Zhluboka se nadechla a pevně mě k sobě přitiskla. „Co se týče mých rodičů, to víš, že bych dala cokoliv za to, abychom se spolu usmířili.“ Ubezpečila mě. „Všechno, co mi matka měla za zlé, se časem ukázalo jako úplná hloupost. Dějiny mi daly za pravdu.“ Smutně se pousmála. „Bylo by to krásný, kdyby si to konečně přiznala a otevřela mi srdce.“

Nevěděla jsem, jestli se mám smát a nebo plakat. Málem jsem máti samou radostí uškrtila. „Nedokážeš si vůbec představit, jak jsem šťastná, že mi to říkáš!“ Zulíbala jsem jí obě ruce. „Nejsme přece jako oni, viď? My se babičce po revoluci nebudeme mstít!“ Vykřikla jsem. „Přimhouříme jedno oko nebo radši dvě, když to bude zapotřebí. A zapomeneme starý křivdy, abychom slepili rozbitou rodinu, žejo?“

„Jo.“ Mátiny modré oči plavaly v slzách.

„Slibuješ?“ Orazítkovala jsem jí tvář slaným polibkem, jako bych obřadně stvrzovala naši dohodu.

„Ano. Zajisté.“ Poplácala mě po zádech. „Ale teď už s sebou musíme hodit. Pomůžeš mi připravit večeři.“

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

3 8 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
8 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
PPK
PPK
16. 11. 2020 17:20

Stojí za přečtení:
První zprávy – Domácí – Petr Žantovský_ PŘEVRAT – Pravda, fámy a lži o 17. Listopadu

PPK
PPK
Reply to  PPK
16. 11. 2020 17:22
orinoko
orinoko
16. 11. 2020 18:14

Listopade sedmnáctý, jak to bylo zase?
Já jel tehdy v pátek z Prahy domů,
a ve knajpě se zlil jak prase.

To byl nářez! A ta vytuněná kocovina!
Nežít se lží!
To je dneska prima!

🎉 🎉

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  orinoko
17. 11. 2020 11:33

Oslavy nebo tryzna?

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
17. 11. 2020 13:13

Ani jedno. Jen transdimenzionální průlet plachtovím esoteriky, umocněný konjunkcí levé a pravé půlky pravdy. Násobený navíc postavením Střelce v rošádě Dallasu.
Spodní proudy vrchního nadhazovače Osudu se v tomto případě ještě snoubí s oscilací Všehomíra objevujícího se zneNADÁNÍ tu i onde.
Tak pravil Vatsjájána mnich.

troll-alert.jpg
Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  orinoko
19. 11. 2020 16:19

„…Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů, a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od NEekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v této chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme…“

https://www.pravdaozrude.cz/