Hořký samet: Rumburak, houby s octem a Aparatura (2. díl)

Hořký samet

Kapitola první – část druhá

 

POSLEDNÍ PRÁZDNINOVOU neděli vysílalo Studio Kamarád populární seriál Arabela. Druhořadý filmový herec a otec rodiny, pan Majer, v práci během natáčení objeví kouzelný zvonek a náhodným zazvoněním přivolá do světa lidí čaroděje Rumburaka. Ten je zavázán vyplnit všechna přání majitele zvonku. Pan Majer se chce naučit střílet z pušky a čaroděj jej odnáší do říše pohádek, aby ho ve střelbě vyškolil. Dopouštějí se tu tragického omylu, když Rumburak dovolí Majerovi zacílit na vlka z Červené Karkulky. Jako trest za vraždu důležité pohádkové bytosti král pohádkové říše degraduje Rumburaka na vlka a přikáže mu napříště hladového predátora nahradit v jeho roli. Ponížený čaroděj ale odmítá poslušnost. S pomocí ježibaby se mu podaří získat ztracenou podobu a začíná snít o tom, že sesadí nenáviděného vládce pohádkové říše z trůnu a ožení se s jeho mladší dcerou, Arabelou. Plán pomsty zlého čaroděje je založen na chytré premise, že nadpřirozené bytosti mají povinnost chovat se podle toho, jak je děti znají z oficiální interpretace pohádek ve světě lidí. Rumburak vidí příležitost k odvetě v uchvácení kontroly nad lidskými sdělovacími prostředky. K tomuto účelu se lstivě rozhodne použít pana Majera, jenž má mimo jiné v pracovní náplni číst v televizi dětem pohádky na dobrou noc. Zatímco se nic netušící herec vrací do světa lidí a považuje výlet do pohádkové říše za pouhou noční můru, čaroděj si vybaví zapadlý pohádkový hrad moderní technikou na výrobu televizních pořadů. Pomocí kouzelného prstenu pak na sebe Rumburak vezme důvěryhodnou podobu pana Majera a napojí se do živého televizního vysílání během Majerova večerního vystoupení, aby místo herce dovyprávěl známé příběhy podle své postmoderní verze.

Líbilo se mi, jakým způsobem tvůrci Arabely dokázali upozornit na existenci ideologické manipulace v komunistických masmédiích. Rumburakovi se daří uvrhnout lidský i pohádkový svět do úplného chaosu, když veřejně nahradí šťastné pohádkové konce svými cynickými pointami. Zodpovědnost za kontaminaci dětské psychiky příběhy o násilnostech a podvodech však nese pan Majer. Spanilý princ v Šípkové Růžence tak podle zlého čaroděje už neprobouzí spící pannu polibkem, nýbrž ji ve spánku okrade o šperky. Červená Karkulka sežere babičku a trpaslíci ze Sněhurky mají v plánu vyhodit pohádkovou říši do vzduchu dynamitem. Schopnost libovolně měnit podobu a diktovat novou kolektivní doktrínu umožňuje Rumburakovi zmást lidské i pohádkové bytosti a zároveň je všechny navzájem dostat do konfliktu, takže se nevědomky stanou aktéry jeho perverzního scénáře.

Rozčiloval mě pohled na zlého čaroděje zlomyslně se smějícího z obrazovky, zatímco si pan Majer zoufale rve vlasy v televizním studiu, protože jakési tajemné sily jeho jménem rozvrátily morálku školou povinných dětí. Hořela jsem nedočkavostí uvidět Rumburaka pykat za jeho zákeřné zločiny, jenže deset minut před koncem třetího dílu Arabely jsem chtě nechtě musela vypnout televizi.

Byl nejvyšší čas jít na mši, čímž jsem Pánubohu přinesla opravdovou oběť.

Nikdo mě do kostela chodit nenutil. Byla jsem jedinou praktikující katoličkou v celé rodině. Z vlastního rozhodnutí jsem se nechala pokřtít ve věku osmi let. V době normalizace bylo náboženské přesvědčení považováno za něco velmi hloupého. Moji intelektuální rodiče střízlivě pěstovali intimní duchovní život. Mše se účastnili jen na Vánoce. Marta byla zatvrzelá ateistka. Přes její hlasitý nesouhlas jsem se však cítila povinna projevovat víru v Pánaboha zpěvem na kůru. Zdědila jsem svůj idealismus po rodičích. Nedokázala jsem potlačit vrozenou potřebu věřit v něco jiného, než jsou jenom zákony fyzické existence.

Když jsem o pár minut později vkročila do místního božího stánku, naskytl se mi pohled na hrstku věrných křesťanů modlících se v lavicích.

Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“ Zkušeně jsem se pokřižovala svěcenou vodou a vyběhla po schodech nahoru na kůr. „Pozdrav Pánbůh, pane Gregore,“ zahlaholila jsem na mladého, buclatého varhaníka.

Kde jsi se zase toulala?“ Nezdravě vyhlížející mladík mi podal ohmataný zpěvník a obdařil mě vyčítavým pohledem. „Díky bohu, že jsi to stihla. Už jsem se začínal vážně bát, že budu muset zpívat místo tebe.“

Pan Gregor měl slabý a pisklavý hlas.

Na balkóně se kromě mě nacházela ještě jedna členka kůru, ale ta taky zpívala, jako když tahá myš za ocas.

Ahoj Mařenko.“ Usmála jsem se na vyhublou starou pannu, zimomřivě se opírající o tepané zábradlí. „Nevíš jaké je číslo prvního žalmu?“

Sto osmnáct.“ Zamrkala.

Listovala jsem ještě hedvábnými stránkami, když se zdola ozvalo zvonění. Kovové píštaly si zhluboka povzdechly a hvízdly. Kongregace povstala za zvuku burácejících varhan.

Kristus kraluje. Kristus vítězí.“ Zpívala jsem z plných plic. „Kristus, Kristus vlááádne náááám.“

Na svůj věk jsem měla malou postavu. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych viděla přes zábradlí balkónu. Hlas jsem však měla obrovský. Doma mi od malička přezdívali Trumpetka, ačkoli jsem uměla troubit jako pozoun. Přezpívala jsem i varhany a sama o sobě jsem dokázala nahradit filharmonický chór. Neušlo mi, že páter Ondřej u oltáře se zalíbením naslouchá mým vehementním chvalozpěvům.

Budiž chvála Otci všemohoucímu a našemu pánu, Ježíši Kristu, s vámi se všemi.“ Místní velebníček požehnal stádečko svých věrných.

I s tebou.“ Všichni jednohlasně odpověděli.

Pátera Ondřeje jsem měla ráda. Měl dohladka vyholené růžolící tváře jako děťátko. Často si během bohoslužby sundal brýle s kovovými obroučkami, aby si vyčistil skla kapesníkem. Jeho kázání byla krátká a k přímo věci. Nikdy si pro mě po mši neopomenul najít chvilku a nevadilo mu se mnou vést dlouhé teologické diskuse. Dva místní kluci v bílých tógách mu asistovali u oltáře. Zvonili zvonečkem a čas od času nahlas přeslabikovali některou vybranou pasáž z Bible.

Čtení Svatého Písma podle knihy svatého Matouše.“ Viděla jsem jak páter Ondřej obrací posvátné stránky.

Sláva tobě, Pane.“ Věřící uctivě povstali.

Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavil strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ‘Na mého syna budou mít přece ohled!’ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ‘To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!’ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když se nyní vrátí pán vinice, co udělá těm vinařům?.“

Slyšeli jste slovo boží.“ Páter Ondřej zavřel Bibli a políbil koženou vazbu.

Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Stařenky s úlevou dosedly zpět na lavice.

Tuto neděli se kázání točilo kolem smrti spasitele na kříži. Páter Ondřej se snažil místním stařenkám vysvětlit, co vedlo syna božího k tomu, aby i nadále miloval lidi, ačkoli jej krutě umučili. Zdálo se mi, že i velebný pán zachází s písmem svatým podobně jako čeští spisovatelé s pohádkami. Když hovořil o farizejích a Římanech, nemohla jsem se zbavit pocitu, že má na mysli komunistické politbyro a rusy.

Za dva tisíce let se očividně nic nezměnilo.

Napadne někoho z vás, odkud se vzal český výraz pro pocit zklamání, ´houby s octem´?“ Vlídný farář studoval publikum. „Když náš pán trpěl na kříži a prosil o trochu vody, aby utišil žízeň, jeho mučitelé mu na tyči podali houbu nasáklou octem.“ Páter Ondřej ukázal k postavě vyřezané ze dřeva, visící na kříži nad bočním oltářem. „Zatímco Ježíš svým nepřátelům nalil kalich vlastní krve jako výraz lásky, oni mu oplatili vinným octem, symbolizujícím jejich hluboké zklamání ze života.“ Velebníčkův hlas se chvěl dojetím. „Navzdory všem bolestem a ponížení, které musel snášet, náš pán jim odpustil, protože byl v hloubi duše šťastnější než všichni jeho pronásledovatelé dohromady. Síla jeho lásky dala smysl jeho krveprolití. Duše jeho zatvrzelých nepřátel však byly bez lásky, kyselé jako houby s octem.“

Otec Ondřej si sundal brýle a zamyšleně si čistil skla, než je znova nasadil na nos. „Láska našemu životu dává nenahraditelný význam.“ Tiše uzavřel svůj proslov. „Bez boží lásky i ty nejsladší hrozny chutnají trpce. Bez ohledu na to, jestli se nám naši utlačovatelé zdají všemocní a arogantní, mělo by nám jich být vlastně upřímně líto. Pokusme si vzít příklad z našeho pána, Ježíše, jenž dokázal odpustit zrádcům národa i římským okupantům jejich krutost a pokrytectví, jejich modloslužebnictví bezbožným ideologiím. Jsou to jen ubožáci, žijící ve strachu a hněvu. Sami sobě odpírají radost ze života.“

Amen.“ Vydechla jsem.

Varhany tence pěly v nejvyšších tónech, zatímco ministranti pomáhali knězi mýt ruce. Páter Ondřej pak vyzdvihl hostii nad hlavu a rozlomil ji na dvě půlky. Jednu z nich si vložil do úst a zapil hltem mešního vína.

Beránku boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“ Zpívala jsem na kolenou, než jsem seběhla dolů, abych stihla frontu na svaté přijímaní.

Tělo Kristovo.“ Potlačený úsměv přelétl přes rty velebníčka, když mi pokládal oplatku na vyplazený jazyk.

Nejspíš mu přišel na mysl skandál, který jsem pár let předtím způsobila v místní křesťanské komunitě, když jsem začala chodit k svatému přijímání, aniž bych byla pokřtěná. Snědla jsem pěkných pár hostií, než páter Ondřej s hrůzou zjistil svůj omyl. Podle katolické církve jsem se nevědomky dopustila jednoho z nejtěžších hříchů vůbec. Hodný kněz se však naštěstí rozhodl anulovat můj smrtelný prohřešek pomocí svěcené vody. Urychleně mi zařídil křestní obřad a statečně uchránil mojí duši od pekelného ohně.

Amen.“ Přitiskla jsem si hostii na horní patro a poklekla za prázdnou lavici.

Můj milý Panebože.“ Modlila jsem se v duchu. „Chtěla bych ti nejdřív za všechno moc poděkovat, ale taky toho po tobě budu dneska hodně potřebovat. Doufám, že ti nevadí, že tě pořád tak zatěžuju. Zítra mám totiž začít chodit na baletní konzervatoř. Pomoz mi, prosím tě, abych si rozuměla se svými novými spolužáky a abych měla dobré učitele. Nezlob se, že jsem tátovi nacpala Sparty kozíma chlupama. Marta mi říkala, že je to nejlepší způsob jak někoho odnaučit kouřit. Víš, že jsem to udělala pro jeho zdraví. Když slyším tátu po ránu kašlat v koupelně, mám vážně strach, že brzo umře, jestli s tím zlozvykem nepřestane. Můžeš mi to, prosím tě, odpustit? Děkuju ti. Amen.“

Spolknutím těla Kristova jsem zapečetila svojí smlouvu s Pánembohem.

Po mši jsem se rozloučila s Mařenkou a panem Gregorem a spěchala jsem na hřbitov za mrtvou kamarádkou Růženkou. Byla to francouzská holčička, která před válkou zemřela svým rodičům, a ti se pak vrátili do vlasti. Bylo mi opuštěné francouzské holčičky líto. Proto jsem se rozhodla pečovat o její zanedbaný hrob. Po tři léta jsem v neděli poctivě zalévala růžový keř, který jsem zasadila kolem jejího náhrobku.

Ahoj Růženko.“ Skromný hrobeček se krčil za bombastickou rodinnou kaplí Polanských, ozdobenou mramorovými soškami cukrujících holubiček. „Nevěřila bys, kolik tu od minulého týdne vyrostlo kopřiv!“

Jala jsem se rvát houževnaté stonky ze země holýma rukama. Kopřivy sice pekelně pálily na kůži, ale myšlenka na utrpení pána Ježíše mi pomohla překonat bolest, dokud jsem nevyplela celý záhon. Růžičce bylo pouhých sedm měsíců, když jí v roce 1934 zakopali za kostelem. Rozbitá náhrobní deska, kterou jsem slepila dohromady maltou, uváděla datum jejího úmrí v den mých narozenin. Měla jsem vždycky málo kamarádů, takže mi nevadilo věnovat trochu času Růžence. Z černobílé fotografie vypálené na porcelánovém oválku ke mně vzhlíželo děťátko ležící na bříšku. Vypadala jako barokní andílek.

Pozdrav Pánbůh, Mirando.“ Slyšela jsem jak páter Ondřej otvírá dveře sakristie. „Dneska ráno jsi zpívala jako slavíček. Máš výjmečně silný a jasný hlas. Skutečný dar z nebes.“

Děkuju vám, důstojný pane.“

Velebníček se mezitím převlékl z černé kleriky do neformálního oděvu. Měl nyní na sobě manžestráky a tenký pulovr. Jediné, co naznačovalo jeho duchovní poslání, byl naškrobený bílý kolárek u krku.

Není to trochu škoda, abys chodila na baletní konzervatoř, když máš takový mimořádný pěvecký talent?“ Zeptal se mě.

To si tedy nemyslím.“ Zamračila jsem se. „Od mých čvtrtých narozenin, kdy mě máma vzala do Smetanova divadla na Labutí Jezero, se toužím stát profesionální baletkou. Mým největším snem je tančit Odettu s panem Slavickým.“

Aha.“ Páter Ondřej pobaveně přimhouřil oči. „Pan Slavický se ti líbí?“

Hmmm.“ Ošila jsem se. „Je to ten nejlepší princ, kterého znám.“

Nu, ať se ti tedy daří na studiích.“ Velebný pán mi dobrosrdečně poklepal na rameno. „Budiž ti Pánbůh nápomocen, abys v životě našla správnou cestu. Nashledanou příští neděli.“

Nashledanou.“ Chystala jsem se odnést vytrhaný plevel, když mi náhle přišla na mysl slova páterova kázání. „Co to bylo za houbu, kterou vojáci podali Ježíšovi, když je prosil o vodu?“ Volala jsem za odcházejícím knězem.

Co jsi to říkala, dítě?“

No, říkal jste, že podle písma jeden z vojáků dal Ježíšovi na tyči houbu s octem, a mě by zajímalo, jaký druh houby to byl a jestli se dá najít v lese.“

Zajímavá otázka.“ Páter Ondřej si sundal brýle a jal se je rozpačitě čistit. „Nejspíš se jedná o mořskou houbu. I když to mohl být také smrž.“ Poškrábal se za uchem než si posadil okuláry zpět na nos. „Musel bych se podívat do encyklopedie.“

Smrže znám.“ Vykřikla jsem nadšeně. „Vypadají jako houba na mytí vany.“

Pravda.“ Nejistě se mnou souhlasil velebníček. „Myslím, že rostou na jaře.“

Máma je nakládá do octu.“

Neříkej?“

Opravdu. Jsou moc dobrý. Ale já samozřejmě chápu, že evangelium hovoří v parabolách.“ Ujistila jsem překvapeného kněze. „Akorát jsem ještě nikdy nikoho neslyšela přirovnat duše k houbám. To je zajímavé. Obraz duše jako houby se mi líbí. Houby do sebe nasávají všechno kolem a ty, co jsou plný jedu, jsou vidět všude, zatímco na hříbky člověk narazí jen zřídkakdy.“

Jsi dobrá duše, Mirando.“ Shovívavě se usmál pan farář. „Líbí se mi, jak vždycky o všem přemýšlíš. Tož buď s Pánembohem.“ Zamával mi na rozloučenou. „Musím už běžet.“

Dívala jsem jak pečlivě zatahuje krajkové záclonky na skleněných tabulkách dveří do sakristie.

Tak a zpátky do práce.“ Obrátila jsem se k svojí malé kamarádce. „Zítra začnu chodit do školy a nebudu už mít na tebe tolik času.“ Odnesla jsem náruč kopřiv na kompost a rukávem vycídila francouzský nápis, vytesaný na Růženčiným náhrobku.

A Rósa prožila krátký život růže.

V prostoru jediného rána.

 

SLUNCE UŽ stálo vysoko nad kostelní věží, když jsem za sebou zavřela skřípající hřbitovní branku. Sotva jsem vykročila na rozbitou silnici spojující místní základní školu s nádražím, z rozpadlého statku naproti kostelu vyběhl stařičký podvraťák.

Štěkal na mě a zuřivě vrtěl ocasem.

Ahoj Bobíku. Jak se máš, kamaráde?“ Neváhala jsem mu podrbat špinavou, slepenou srst. „Můžu ti vytáhnout to obrovský klíště za uchem?“

Starý pes mi místo odpovědi vděčně olízl ruku. Odborně jsem parazita sevřela mezi palec a ukazovák jako do kleští a zakroutila jím proti směru hodinových ručiček. Jen co nacucaný hmyz otevřel kusadla, hodila jsem ho na zem a nemilosrdně zašlápla. Rozmazala jsem přitom krev po celém chodníku.

Tak a máš pokoj, brácho.“

Byla jsem kamarádská ke všem zvířatům. Trvalo mi vždycky celou věčnost, než jsem došla z kostela domů, protože jsem si musela popovídat s každým zatoulaným psem a kočkou, které jsem cestou potkala. Pamatovala jsem si jejich jména a snažila jsem se s nimi domluvit jejich vlastní, zvířecí mluvou. Na rohu hospody Pod Kopcem, kde někteří křesťané mužského rodu zapíjeli hostii plzeňským, jsem odbočila na cestičku, vinoucí se nahoru mezi dřevěnými ploty zahrad. V každé se nacházela nějaká živá bytost, s kterou jsem musela prohodit pár slov. Než jsem dorazila na vrchol kopce, odbíjelo poledne. Vůně pečeného masa se linula ze sousedovic oken a všude se rozléhal zvuk cinkajících příborů.

MI—RAN—DOOO!“

Mámin hlas se nesl s větrem přes údolí. Zdálo se mi, že plachtí mezi kopci a nad kolejemi vlakové dráhy než se odrazil od skály na druhé straně řeky. „Mi—ran—dooo. Mi—ran—doooo!“ Slábnoucí ozvěna se rozprskla nad poli táhnoucími se do dálky směrem k Praze.

S obdivem jsem do sebe nasávala pohled na líbeznou krajinu, která mi ležela u nohou. Šedé olše, shrbené vrby a topoly lemovaly řeku plazící se záplatami obdělaných polí. Televizní věž oděná do červenobílých pruhů propichovala barokní mraky na protějším kopci. Naše město uhnízděné mezi zelenými svahy vypadalo jako učiněná oáza klidu. Roztomilé vilky se špičatými střechami, pokřivenými komíny a barevnými fasádami připomínaly sladké dortíčky za výlohou cukrárny.

Tak se přede mnou rozprostíral poetický svět mého dětství, z něhož jsem se právě chystala vykročit, abych v hlavním městě nastoupila pracnou cestu k realizaci svých snů. Slyšela jsem řehtání koní v zahradě paní Dvorské na opačné straně naší čtvrti. V dálce se neslo rachocení poledního rychlíku přes ocelový most nad řekou.

MI—RAN—DOOO!“

Nojooo. Už jduuuu!“ Zakřičela jsem z plných plic a tryskem vyrazila do naší slepé ulice. Náš dům v ní byl ten největší úplně na konci. Nevypadal sice moc krásně, ale byl to můj ráj. Nacházel se v permanentním stavu rekonstrukce, protože náš táta nikdy neměl dostatek času a peněz na to, aby ho dokončil.

Dobrý den, pane Šimku.“ Zavolala jsem na postaršího souseda, který se zabýval hrabáním neviditelného listí před naší garáží. „Vy dneska nejdete na oběd?“

Pan Šimek byl vyhlášená místní drbna. Měl ovšem ve zvyku drmolit tak rychle, že jenom málokdo dokázal rozumět tomu, co vlastně říká. V hrabání spadaného listí kolem našeho plotu nacházel nevinnou záminku k ustavičnému šmírování. Jeho největší zábavou bylo navazovat s kolemjdoucími neartikulované konverzace.

Nosím tak čéče, cakty nesíš, jatě mám vlala?“ Vybafl na mě.

Máte pravdu.“ Snažila jsem se uhádnout smysl jeho otázky. “Mám trochu zpoždění.“

A depa si bílá?“

V kostele.“ Odpověděla jsem.

Aaaaah žně?“ Šibalský chlapík se ke mně začal hrabat. „A copas mděla v tom stele?“

No coby? Modlila jsem se přece k bohu, pane Šimek.“ Začala jsem před ním rychle couvat. „Promiňte. Máma se bude zlobit, že jdu pozdě na oběd.“

Odemkla jsem dveře a s úlevou za sebou zabouchla.

Někteří sousedé dokázali být pěkně protivní. Mnozí z nich sice v hospodě Pod Kopcem na bolševický režim remcali u půllitru piva, ale byli více než připraveni kdykoli snaživě projevit občanskou iniciativu. Otec měl několik obyvatel naší ulice v podezření, že na něj donášejí. Nikdy jsem přesně nevěděla, kdo to byl, ale bylo dost snadné se dovtípit. Ti, kdo měli černé svědomí, se tvářili, že mě nevidí, když jsem šla kolem jejich zahrady. Neodpovídali ani na mé hlasité pozdravy. V případě, že se nemohli vyhnout přímé konfrontaci, chovali se najednou s přehnanou srdečností, ze které mě rozbolely zuby. Byla jsem si skoro jistá, že se mi za zády vysmívají a zakazují svým dětem, aby si se mnou hráli.

S kým jsi si to povídala?“ Slyšela jsem vedle hromový hlas.

Skrz skleněnou výplň ve dveřích ze vstupní chodby do garáže jsem viděla otce stojícího na žebříku. Opíral se o prototyp automatizovaného chemického zařízení, který nedávno postavil na místě, kde dříve parkoval naší žlutou Škodovku. Aparatura reprezentovala poslední vynález profesora Steineina, do nějž táta investoval za tím účelem, aby si ho zaregistroval jako patent. Otcovo přátelství s potrhlým makromolekulárním fyzikem ho vedlo k osudovému rozhodnutí zasvětit život technickému pokroku.

Ahoj tati.“ Strčila jsem hlavu do dveří. „Narazila jsem venku na pana Šimka.“

To mě vůbec nepřekvapuje. Čenichá tu už od snídaně.“ Zavrčel otec. Pozorovala jsem jak francouzským klíčem utahuje ventil na varné nádobě ze skla. „Taky jsem s nim už mluvil. A protože mám dneska zvlášť dobrou náladu, rozhodl jsem se ulehčit jeho chorobné zvědavosti a ukázat mu Aparaturu.“

Ne! Tys ho pozval dovnitř?“ Byla jsem v šoku.

Tajemný chemický modul se tyčil mezi podlahou a vyvýšeným stropem garáže, zatímco naše auto parkovalo venku na chodníku. Na krychlové konstrukci z ocelových tyčí visely dva tucty skleněných nádob roztodivných tvarů vybavených hermetickými ventily. Obrovský měděný kotel, podobný batiskafu s kulatým okýnkem, v sobě ukrýval stočenou krajtu topného tělesa. Divoká spleť umělohmotných hadic a trubiček navzájem propojovala celý systém, automaticky řízený plechovou skříní na zdi, které otec hrdě říkal počítač. Aparatura ztělesňovala jeho neohrožený pokus vydělávat si na život jako soukromý podnikatel. Jako bývalý exponent Pražského jara měl otec za normalizace problém udržet si zaměstnání. S příchodem Pěrestrojky se naštěstí začala uvolňovat zkostnatělá ideologická pravidla, která do té doby zakazovala vykonávání jakékoli nezávislé činnosti za peníze. Díky přátelství, které se otci podařilo navázat s šéfem velkého zemědělského družstva na jižní Moravě, se mu v polovině osmdesátých let podařilo chopit se příležitosti pracovat sám pro sebe. Soudruh Kocián panoval nad širými lány polí, na kterých Napoleón kdysi vyhrál slavnou bitvu. A protože podnikavý komunista věřil, že i v jeho žilách koluje krev francouzského císaře, nebál se riskovat. Politicky přikryl otcovo podnikání a poskytl jeho aktivitám formální platformu výměnou za tučný podíl na zisku z produkce Aparatury. Věděla jsem ale, že přes mocnou ochranu šéfa JZD nesplňovala alchymistická továrna v naší garáži zcela podmínky komunistické jurisdikce. Otec se z tohoto důvodu vždy snažil Aparaturu schovávat před zraky našich podezíravých sousedů.

Šimek se dovtípil, že tady asi pracuju na něčem zakázaným.“ Sledovala jsem tátu jak slezl z žebříku, aby si vyměnil francouzák za cigaretu. „Včera večer jsem si kvůli nějaký závadě na telefonní lince v našem sluchátku vyposlechl, jak se po telefonu vykecává se svým bráchou. Nevěřila bys tomu, ale nadával mi do teroristů. Prej tu vyrábím atomovou bombu.“

Cože?“ vykřikla jsem. „Jak si mu mohl rozumět? Já si nikdy nejsem jistá, o čem mluví.“

Není tak moc důležitý, co říká, ale jak blbě to zní.“ Otec pokrčil rameny a vyfoukl oblak kouře. „V každým případě si myslím, že bylo lepší ukázat mu, co tu opravdu dělám, než dávat prostor jeho bezbřehý fantazii. Nalil jsem mu skleničku domácí pálenky a vysvětlil, že tenhle projekt vyvíjím ve spolupráci s družstvem. To mu snad zavře zobák a nebo to naopak půjde vyslepičit všem ostatním, což by mohlo mít paradoxně ještě lepší efekt.“

Otec byl původně promovaný ekonom. Jako ambiciózní mladík dostal nakrátko příležitost zažít závratnou kariéru na ministerstvu zahraničí na konci šedesátých let. Jeho odmítavý postoj k okupaci mu však vynesl padáka. Během dvou následujících let nemohl zavadit o práci, ale nějaký čas před mým narozením se konečně chytil jako taxikář. Vydělával tak trochu načerno více než slušné peníze. Když na konci sedmdesátých let tajná policie začala nutit taxikáře ke spolupráci, rozhodl se otec raději změnit profesi. Chvíli se mu dařilo přežívat na volné noze. Podílel se na rozvoji technických projektů pro rozličná zemědělská družstva, protože hnojaři nemívali až tak přehnaný sklon zkoumat černé skvrny na něčí politické minulosti. S nástupem Gorbačeva k moci se najednou všude začala zdůrazňovat důležitost individuálního přístupu k řešení problémů v procesu oživení zakrnělého socialistického průmyslu a hospodářství. To našeho tátu přesvědčilo, že nazrál čas investovat všechny úspory do rozvoje vědy a pokroku. Podle jeho názoru budoucnost lidstva závisela na nových ekologických technologiích. Doufal, že vydělá balík produkcí jakési zázračné, medově lepkavé antistatické látky, která slibovala vyřešit polovinu problémů lidstva.

Prosím tě, Jirko, nemohl bys už ten smrad vypnout?“ Spatřila jsem jak se máti zhnuseně ovívá rukou ve dveřích. Měla k aparatuře skeptický postoj, protože často naplňovala náš dům podezřelými chemickými výpary. „Nezdá se ti, že to s tou prací nějak přeháníš? Je snad neděle.“ V jejím hlase se ozýval nebezpečný náznak pocitu ukřivdění. „Dole mi stydne polívka a kotlety budou za chvíli tvrdý jako podrážky.“

Už běžím, Aličko, přísahám bohu. Neboj.“ Otec měl ve zvyku máti nepřirozeně oslovovat zdrobnělinou jejího jména pokaždé, když se cítil provinile. „To víš. V noci mě něco napadlo a musel jsem si to hnedka vyzkoušet.“

Stlačením červeného knoflíku na kontrolním panelu gigantického počítače zastavil výrobu antistatu. Aparatura nešťastně vydechla nakyslý pach a zafuněla jako parní lokomitova, když zastavuje u perónu. Otec se sebe taky vyfoukl hustý dým. Razantně zašlápl zbytek Sparty a následoval mě po schodech dolů do jídelny.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
J. W.
J. W.
11. 4. 2020 17:39

Bez mazání kolem huby medu, pěkně napsané. Cením dobrou paměť, když si už jeden pamatuje houby s octem. Něco přece: Faráři před 1989 byli většinou skvělí, vzdělaní, veselí a drželi s lidem, známost s nimi vyžadovala odvahu a snášení potíží ze strany režimu i občanů. Po 1989 se to spojení nějak podělalo, kněžstvo se lidu odrodilo. Komunistický režim potlačené církvi velmi prospíval. Z okázalosti, majetku, drahých bouráků a hlavně z kolaborace s režimem je mnohým po Velkém listochcádu napoblití. Vstup do kostelů byl dříve volný a zdarma, dnes jsou tam mříže a vstupné jak na veřejné WC.

zart
zart
11. 4. 2020 18:32

Mne ti pitomí komunističtí farizejové (lidově „hajzlové“) donutili před 1989 přečíst klasiky Starého a Nového zákona, a ti pitomí demokratičtí fazizejové (oportunisté) mne po 1989 donutili přečíst klasiky marxismu-leninismu. Vlastně bych měl být všem těm převlékacím hňupům a hajzlům vděčný. Nebo možná vůbec, neboť nebýt takových nemusel bych číst nic, nebyl bych nakažen žádnou korunovou virologií. Podívejte na ptactvo nebeské, psy a kočky a jiná hovádka boží, jak jsou šťastná, zatímco nepodařený zmetek z unavené továrny boží od svého početí do smrti i potom jenom trpí, trpí a trpí…