Hořký samet: Sametový Mikuláš (33. díl)

 Kapitola šestá (část sedmá)

Klíčový faktor

 

VEČER MI PŘI návratu domů poskočilo radostí srdce v hrudi. Už ve dveřích jsem slyšela otcovo bručení, rozléhající se z jídelny celým domem. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Bylo povznášející vědět, že je táta zase doma. Jako medvědí samec, který se vrátil z lovu do doupěte, přinášel s sebou pocit stability a hřejivé síly.

„Připadám si jako v pozemským ráji. Nikdy dřív jsem si tolik nevážil toho, že se můžu osprchovat teplou vodou v čistý koupelně a najíst se doma uvařenýho jídla.“ Burácel v přízemí cestou do kuchyně, kde si z ledničky vyndal láhev dvanáctky. „Nebudeš mi to chtít věřit, Alice. V bolgorodské továrně běhalo po podlaze tolik švábů, že nám křupali pod podrážkama jako Šimkovic vlašáky.“

Trouba monotónně hučela a vanul z ní horký vzduch. Cítila jsem vůni pečené drůbeže a zkaramelizovaného másla. 

„Není to nádhera, že jsi odjel z totality a vrátil jsi se do svobodný země?“ Utíkala jsem po schodech do kuchyně a vrhla se otci kolem krku. „Čau tati. Co říkáš na sametovou revoluci?“ Samou radostí jsem ho málem uškrtila. „Jakej jsi měl let?“

Vypálila jsem na něj tolik otázek, že nevěděl, na kterou má dřív odpovědět. 

„No tak, no tak. Nech mě vydechnout, Trumpetko!“ Zacuchal mi láskyplně vlasy. „Jsem šťastnej, že jsem zpátky doma a že jste obě živý a zdravý. To je hlavní.“ Řekl dojatě odřeným hlasem. „Nic tak chlapovi nepřipomene, co má v životě cenu, jako když je chvilku daleko od rodiny.“ Následovala jsem ho do jídelny, kde se usadil v křesle před hořícím krbem a nalil si plzeňské do skleničky. „Tři tejdny pobytu v Moskvě, ze všech míst na světě, mě naučily vidět všechno z úplně jiný perspektivy. Jak si teď vážím toho, co mám doma!“ Napil se a mlasknul. „Dneska si připadám jako boháč!“ Utřel si pěnu ze rtů rukávem flanelové košile.

„Už si prosím tě nezapaluj, Jirko.“ Máti se zjevila ve dveřích s pečeným kuřetem v pekáči. „Budeme jíst.“

Pomohla jsem jí z kuchyně přinést salát a brambory s máslem. Když jsem otci servírovala oblohu na talíř, pobídla jsem ho nedočkavě, aby mi vyprávěl o tom, jak v Moskvě zabránil pražskému Tiananmenu. 

„Jak to, že jsi v úterý věděl, že se do Prahy blíží tanky?“ Položila jsem před něj dozlatova propečené stehýnko. „Až do středečního rána jsem nikde žádný neviděla!“

Otec si dal na čas, než se rozhoupal k odpovědi. Rozkládal si na klíně papírový ubrousek a vypadal spokojený sám se sebou. V žlutých očích se mu zrcadlila hrdost a šibalsky mu v nich jiskřilo. Nenechal mě na pochybách, že se mu po dvaceti letech opět podařilo provést nějaký obzvláště podařený kousek.  

„No. Asi víte, že jsem byl v Moskvě skoro denně v telefonickým kontaktu s redaktorem Brabcem.“ Měl na mysli vousatého novináře z televizních Sond, s kterým koordinoval natáčení montáže aparatury v Bolgorodném. „V pondělí ráno po událostech na Národní třídě jsem z Bolgorodnýho volal do televize kvůli nějakým problémům, který jsme řešili se sovětským štábem.“ Otec se přenesl o dva týdny zpátky v čase. „Dlouho mi v Praze nikdo nebral telefon. Vytáčel jsem Brabcovo číslo alespoň hodinu, než mi to zvedl. Když jsem se ptal, co se děje, podezřele koktal.“ Otci bylo divné, že obvykle výmluvný novinář najednou tak těžce nacházel odpověď na zdánlivě banální otázku. „Bylo na něm poznat, že je z něčeho strašně vyděšeněj.“

Otec se chopil stehýnka a jal se okusovat maso kolem kosti.

„Když jsem na Brabce uhodil, aby mi řekl, co ho tak vyvedlo z míry,“ olízl si mastné rty, „přísahám bohu, že jsem uvnitř sluchátka slyšel, jak mu drkotaj zuby strachy.“ Názorně nám předvedl reakci redaktora Sond.

Neubránila jsem se smíchu, i když mi v předtuše dramatického vývoje událostí naskočila po celém těle husí kůže. 

„Nejspíš se bál mluvit do telefonu.“ Máti si utřela prsty do ubrousku.

„To nepochybně. Byl zrovna ve střižně. A nemohl vědět, kdo nás poslouchá.“ Souhlasil otec. „V každým případě jsem instinktivně vycítil, že Brabec ví něco důležitýho, o čem bych měl taky vědět, ale bojí se mi to říct.“ Vyprávěl nám, jak televizního reporéra nejprve uklidnil a pak ho požádal, aby dál už mluvil jenom v tajenkách. „Řekl jsem mu, ať jedním slovem shrne, o co se jedná, a tehdy z něj vystřelil ten Tiananmen.“ Otec si nabral vidličkou okurkový salát z misky. „Rázem mi bylo jasný, co se chystá.“ Řekl. „Zeptal jsem se Brabce: ‘Kdy a kde?’ Když jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval, poděkoval jsem mu a zavěsil.“ 

„Ježiši Marja.“ Přestala jsem žvýkat. 

„Jak se o tom dozvěděl?“ Zajímala se máti.

 Zatímco si otec rozmačkával v omastku brambory, vysvětlil nám, že ačkoli známý televizní redaktor proklamoval v Sondách odvážné politické postoje, byl zároveň členem Komunistické strany, ROH a náčelníkem jednotky Lidových milicí. „Když Jakeš v neděli vyhlásil mobilizaci, Brabec se s dalšími důstojníky lidových milicí nejdůležitějších pražských podniků a institucí zúčastnil noční krizový schůze na Kavčích horách. Nějakej šašek z ÚV tam řekl, že budou ve čtvrtek střílet do demonstrantů ostrýma. Dal jim prej na vybranou. Buď akceptovat účast na potlačení revoluce, anebo odejít a držet hubu.“

To všechno se otec samozřejmě dozvěděl až později, poté co bylo nebezpečí brutálního zákroku zažehnáno a redaktor Brabec se nemusel bát mluvit do telefonu. Během revolučního pondělí se rozhovor mezi oběma muži odehrál prostřednictvím zdánlivě nesouvisejících slov. Redaktorovi Sond se podařilo předat otci zprávu o připravované vojenské akci, proti které se někteří zaměstnanci televize pokusili vzepřít. Neloajální členové milice prý položili stranickou průkazku na stůl a opustili budovu. „Což pro ně bylo prakticky to samý, jako podat výpověď.“ Dodal na vysvětlenou otec.

„No to je děsný morální dilema!“ Odfrkla si ironicky máti. „Zajímalo by mě, kolik pražských novinářů bylo ochotno obětovat kariéru pro záchranu nevinných životů.“ Složila příbory na prázdný talíř. „A mimochodem, jak se zachoval Brabec?“ Zdálo se mi, že v jejím hlase slyším náznak pohrdání.

„Nesnaž se ho soudit, Alice. To bys mu křivdila.“ Otec se postavil na obranu zbabělého redaktora. „Není až tak důležitý, co řekl na schůzi, ale že měl dost svědomí na to, aby mě o plánovaným krveprolití informoval.“ Odsunul se na židli od stolu a zapálil si cigaretu. „Díky Brabcovi jsem v pondělí měl všechny zásadní informace o plánovaný akci. Zbejvalo už jen přemejšlet o tom, co bych mohl udělat, abych zachránil svojí ženu a neposlušnou dceru před zastřelením.“ 

Pohlédl na mě káravě přes stůl.

„Prosím tě, tati!“ Zakoulela jsem očima, naštvaná jeho přehnaně dramatickým pojetím situace, kterou jsem viděla z mnohem reálnějšího úhlu. „Nedovedu si představit, že by lidový milicionáři stříleli do dětí na náměstí.“

Máti se také zdráhala připustit, že výhrůžky senilního politbyra mohly být něčím víc, než strašákem do zelí. Ani nejzatvrzelejší stalinisté nebyli tak šílení, aby na Václaváku za bílého dne prolévali krev, argumentovala rozumně. Nehledě na to, že Berlínská zeď padla a žádná represe ji zpátky na nohy postavit nemohla.

„To jsem si taky původně myslel.“ Otec se přemístil ke krbu a opatrně si odklepal popel z cigarety do ohně. „Nevěřil jsem, že by si to soudruzi lajsli, dokud jsem si o svým telefonátu s Brabcem nepopovídal s Voloďou.“

Otcův ruský přítel byl přesvědčen, že Gorbačov o plánovaném krveprolití v Praze nic neví, protože jinak by to tvrdě zakázal. Tajemník komunistické strany SSSR se na začátku prosince připravoval k podpisu smlouvy o nukleárním odzbrojení na Maltě s americkým prezidentem. Konzervativní síly ve vládě mohly mít zájem na operaci pod falešnou vlajkou, jako byl pražský Tiananmen. Vladimír tvrdil, že zpátečnické struktury uvnitř KGB jsou připraveny udělat cokoli, aby zabránily konci studené války.

„Vedení válek je jediná věc, co tihle lidé umí.“ Perestrojkový ředitel továrny naléhal, že je zapotřebí rychle jednat, aby se zabránilo tragédii. Nukleární zbrojení zajišťovalo pracovní místa desetitisícům armádních velitelů a důstojníků KGB. Za posledních čtyřicet let se studená válka stala jejich jediným raison d’être. Voloďa nepovažoval za náhodu skutečnost, že pokaždé, když se reformní představitelé SSSR jako byl Andropov nebo Gorbačov chystali k mírovému jednání s představiteli západních mocností, postihla Sovětský svaz nějaká katastrofa, která jim v tom zabránila.

„Jako co?“ Vyvalila jsem oči.  

„No třeba sestřelení korejskýho civilního letadla sovětskou stíhačkou a nebo zemětřesení v Arménii minulou zimu?“ Otec vyfoukl kouř.

„Cože? Voloďa si doopravdy myslí, že někdo schválně vyvolal zemětřesení, aby zabránil Gorbačovovi v setkání s Reaganem v New Yorku?“ Máti zalapala po dechu. „To zní jako konspirační teorie přitažená za vlasy!“

„Nikdo neví, jak to ve skutečnosti bylo.“ Pokrčil rameny otec. „Podle Vladimíra existují podložený důkazy o tom, že Rudá armáda v tý době prováděla v blízkosti Arménie podzemní nukleární exploze. Což by dávalo smysl, vzhledem k tomu, že kaspickej region byl odjakživa seismicky citlivá zóna.“ Znepokojeně se zamračil a připustil, že představa uměle vyprovokované přírodní katastrofy za účelem manipulace politickým děním byla dost možná šílená. „Ale oproti tomu zařídit postřílení pár desítek demonstrantů na náměstí je vyslovená brnkačka.“ Nebylo to nic, co by rozvědky celýho světa v minulosti úspěšně nevyzkoušely. Operace pod falešnou vlajkou patřila na špiónské akademii k hlavním předmětům. Jednalo se prý o běžnou formu manipulace s veřejným míněním.

Otec vůbec nepochyboval o tom, že pražská centrála KGB měla informace o mobilizaci vládních ozbrojených složek. „Vsadil bych se, že v tom měli namočený prsty až po loket.“ Nebezpečně mu zežloutly oči. „Přesně takhle se to dělá.“ Vycenil zuby jako vlk. „Recept na krveprolití je našeptat špatnou radu do správnýho ucha.“ Vysvětlil nám, jak ďábel operuje v politickém zákulisí a pomocí sofistikovaných lží získává potřebné spojence a mate protivníky. Otec si od samého začátku uvědomoval, že bolševickým loutkám v politbyru někdo tahá za špagátky a cynicky je navádí k nesmyslnému zločinu, jehož jediným účelem bylo rozbouřit diplomatické vody v mezinárodních kruzích a zabránit Gorbačevovi v navazování partnerských vztahů s USA.

„Pražští kágébáci o čtvrtečním Tiananmenu museli vědět.“ Prohlásil. „Zbejvalo už jenom odpovědět na otázku, proč se tahle klíčová informace nedostala ke Gorbačevovým lidem.“

Přisedly jsme si k němu s máti na římsu krbu a nervózně si hřály prokřehlé dlaně nad praskajícími plameny. 

„No dobře. A co bylo dál?“ Hořela jsem zvědavostí. 

„Předpokládám, že jsi šel hned volat Gorbimu.“ Podotkla kousavě máti.

„Kdepak. Až tak vysoko jsem nedosáh.“ Otec se skromně pochlubil, že mu Voloďa zařídil telefonické spojení s kamarádem ze studií, který pracoval v sekretariátě sovětského ministra zahraničních věcí.„Vybalil jsem na něj všechno, co jsem věděl.“

„Na koho? Na Ševarnadzeho?“ Divila jsem se. 

„Ne.“ Vyfoukl kouř a zamáčkl zbytek cigarety do popele. „Se samotným ministrem jsem nemluvil, ale povídal jsem si půl hodiny se Ševarnadzeho pravou rukou.“ Dodal pro přesnost. „Vysvětlil jsem mu, že mám ze spolehlivýho zdroje ověřenou zprávu, že soudruzi v Praze mobilizujou ozbrojený složky a že se má z Václaváku ve čtvrtek dvacátýho čtvrtýho ve tři odpoledne stát Tiananmen.“ Vzal do ruky měch a jal se rozdmýchávat vyhasínající plameny. Ševarnadzeho náměstek otce vyzval, aby počkal u telefonu ve Voloďove kanceláři, dokud si na ministerstvu neověří jeho informaci. „Asi za hodinu pak volal nazpátek, aby mi poděkoval.“ Vítězoslavně konstatoval otec.

„Poděkoval za co?“ Zatajila jsem dech.

„Totiž, potvrdil mi, že hrozba pražskýho Tiananmenu byla více než reálná.“ Odkašlal si. „Ševarnadze mi přes náměstka nechal vzkázat svoje díky. Chtěl, abych věděl, že se moje zpráva dostala do nejlepších rukou. Už jsem se o nic nemusel starat.“

„Csssss.“ Zasyčelo v krbu smolné poleno, jako by nás poslouchal samotný ďábel.

„Ty brďo!“ Nemohla jsem se vzpamatovat. „Takže je to všechno nakonec pravda?“

Máti se zavrtěla na římse a rozčarovaně se zahryzla do nehtů. „Pamatuješ, co jsem ti říkala, Trumpetko?“ Vrhla na mě vyčítavý pohled. „Nemalovala jsem čerta na zeď, když jsem minulej tejden podezřívala Havla, že k národu drží projev z balkónu. Nejspíš se bál, aby ho netrefila zbloudilá kulka.“ 

Chvíli jsme všichni tři koukali do plamenů a přemýšleli o tom, jakou roli v revoluci hrálo Občanské fórum.

„Tak na to zatím nemám žádný teorie.“ Otec se zvedl, aby si přinesl další pivo z ledničky. „Nicméně pochybuju, že by Občanský fórum nedostalo o plánovaným masakru avízo.“ Volal cestou. „Proto si asi zařídili tribunu v Melantrichu.“

„Ale proč nám nic neřekli a nechali nás tam demonstrovat?“ Kroutila jsem hlavou.

„Nemám ponětí. Naštěstí to dopadlo dobře.“ Anonymní hrdina sametové revoluce se zjevil zpátky ve dveřích s orosenou lahví. Odzátkoval ji otvírákem a nalil hořký mok do sklenice, než spláchl moji znepokojivou otázku mocným lokem. Dozvěděly jsem se, že následujícího dne moskevské rádio informovalo o návštěvě sovětského velvyslance u soudruha Johanese na ministerstvu zahraničí v Praze a u Miloše Jakeše. „K večeru jsem po telefonu znovu mluvil s Brabcem, kterej mi potvrdil, že politbyro příkaz k mobilizaci zrušilo.“

Překvapilo mě, s jakou rychlostí se na geopolitické šachovnici tahalo figurkama.

„Co podle tebe ten ruskej ambasador Jakešovi řekl?“ Ptala se skepticky máti. 

„Představuju si to tak, že generálnímu tajemníkovi vyřídil zdvořilej vzkaz od Gorbačova a připomněl mu, že se na našem území nachází sto čtyřicet tisíc vojáků Rudé armády, který jsou v případě potřeby demonstranty připraveni bránit.“ Otec se ušklíbl a pozvedl půllitr k přípitku. „Koho z nás by to v osmašedesátým napadlo, Alice, že jednou bude českej národ sovětským okupantům vděčit za záchranu našich dětí!“ 

Dopil sklenici do dna a drsně se rozesmál.

„Tak to tady máš, Jirko.“ Máti se unaveně zvedla na nohy a jala se odklízet talíře ze stolu. „Nepřipadá ti to tak trochu zvláštní, že se na jevišti dějin pokaždý objevíš v správnej čas na správným místě, abys tý správný straně předal chybějící kus tajný informace?“ Z jejího hlasu vyznívaly více obavy než obdiv. „Začínám mít pocit, že křížení plánů tajných služeb je tvým celoživotním koníčkem. Ty by ses bez toho prostě neobešel, viď?“

„Já jsem přece nic takovýho neplánoval, miláčku.“ Bránil se otec. „Šlo mi jenom o vás. Neposlouchaly jste mě a bál jsem se o váš život.“ Vyndal si z krabičky další cigaretu a uraženě škrtnul sirkou. „Jsem rád, že se mi podařilo překazit plány konzervativního křídla KGB, ale rozhodně nemám ambice vrátit se po revoluci na rozvědku. Už jsem si vydělal první miliony.“ Zapřísahal se. „Věř mi to, Aličko. Můžeš bejt klidná. Chci se teď plně zaměřit na podnikání. Minulost je pasé.“

„To ráda slyším.“ Máti zdaleka nevypadala přesvědčeně. „Nezbývá mi než doufat, že si svoje slova budeš zítra ráno pamatovat.“ Opatrně na sebe naskládala cibulové talíře a odnesla je do kuchyně. 

Nechápala jsem, proč v ní otcův hrdinský čin nevzbuzoval patřičné sympatie. Cítila jsem se povinna mátin chlad vyvážit.

„Seš vážně úžasnej, tati.“ Vrhla jsem se mu do náruče. „Udělal jsi dobře, že ses do toho vložil!“ Místo medajle jsem mu na zarostlou tvář vtiskla polibek. „Co bychom bez tebe dělaly? Opravdu jsem na tebe moc hrdá!“

 

 ČERT PRÝ nikdy nespí. Otcův odhodlaný výrok o tom, že nechce mít nic společného s rozvědkou, ještě nedozněl mezi zdmi jídelny, když se na mahagonovém parapetu vedle krbu rozezvonil telefon, jako by ho peklo chtělo podrobit zkoušce.

„Ahoj Borku. Co se děje?“ Hlaholil do sluchátka.

Bylo mi rázem jasné, že mluví s bývalou hvězdou špionáže. Po patnácti letech družstevní právničiny dopřál osud Borkovi Reichertovi vytouženou příležitost přejít na opačnou stranu Bartolomějské, aby jménem Občanského fóra provedl čistku tajných služeb a podrobil velení rozvědky sametové autoritě. Starý přítel cítil morální povinnost obeznámit otce s revolučními změnami na ministerstvu vnitra.

„Poslyš Jirko.“ Pan Reichert šel rovnou k věci. „Kluci v komisi pro rehabilitaci bejvalých exponentů rozvědky tě včera jmenovali jako ideálního kandidáta na jednu z klíčových pozic na ministerstvu. Můžu tě zejtra pozvat na schůzi?“

„Hele to asi nepůjde. Nezlob se kamaráde.“ Otec se na mě podíval a poškrábal se na temeni. „Dneska odpoledne jsem se vrátil z Moskvy.“

Zkušený rozvědčík se však nenechal jen tak odradit, stejně jako když v šedesátých letech pomáhal urovnávat Kubánskou krizi. Stěžoval si, že má od Občanského fóra revoluční mandát k deratizaci normalizačních policejních struktur, ale nebylo snadné najít zkušené velitele mezi nezkorumpovanými důstojníky, kteří z první správy odešli po invazi. Pokud se na místo krys nepostaví prověření vlastenci, žádná revoluce se nekonala, argumentoval přesvědčivě. Borek Reichert útočil na otcovu občanskou zodpovědnost a stimuloval jeho přirozenou zvědavost. Podařilo se mu nakonec otce dotlačit k tomu, aby účast na schůzi rehabilitační komise chabě přislíbil.

Když položil sluchátko, očividně se cítil provinile, protože cítil potřebu obhajovat svoje rozhodnutí. Vyprávěl mi, že se chce přesvědčit o tom, jak probíhá reformní politika v tajných službách. Zajímalo ho, jakým způsobem má dojít k rozpuštění kontrarozvědky a jestli se ministerstvo vnitra chystá zveřejnit jména tajných informátorů. K vítězství revoluce prý bylo nezbytné zajistit policejní archívy, vysvětloval máti. „Vládne vždycky ten, kdo má přístup ke kompromitačním materiálům.“ Bylo by tragédií, kdyby se k přísně tajným dokumentům dostal někdo nepovolaný, řekl, nebo je bývalí zaměstnanci stačili včas zničit.

V pátek ráno mě otec cestou na ministerstvo zavezl do školy. Zatímco s bývalými kolegy probíral revoluční strategii reformace tajných služeb, já jsem pilně praktikovala demokracii v auditoriu Konzervatoře. Půltucet členů stávkového výboru v čele s profesorem Kalošem školil studenty o pravidlech fungování demokratické společnosti, aby nás po obědě dovedl k prvním celoškolním volbám. Tím, že jsme naházeli papírky se jmény oblíbených profesorů do krabice od bot, jsme naplnili revoluční právo rozhodovat o tom, koho budeme či nebudeme poslouchat.

Atmosféra politického soutěžení a boje o moc záhy nahradila kolektivní snahu o změnu k lepšímu. Revoluce mě začínala unavovat. Dusila jsem se potlačeným smíchem, když jsem poslouchala řeči profesorek hudebně-dramatického oboru, hodnotících morální způsobilost kandidátů na ředitele školy. Přestárlé herečky si převlékly kostýmy, jako kdyby nikdy nenosily pionýrský šátek. Každá z nich měla na hrudi připnutou usměvavou placku s OF. Naučily se papouškovat politické výroky Václava Havla a zaštiťovat sebehloupější návrh dramatikovým jménem, čímž vylučovaly možnost jakékoli kritiky. Profesorka Hořká ze všech členek souboru nejhorlivěji bojovala za čistotu sametové revoluce. Zasněně jsem za oknem pozorovala vířící sněhové vločky. Moje profesorka zatím na pódiu hlásala neochvějnou podporu světoznámému autorovi absurdních her, který měl podle jejího názoru patent na pravdu. Ikonické srdíčko za Havlovým podpisem stvrzovalo jeho lásku k lidem dobré vůle, mezi něž se hrdě řadila v snaze získat nejvyšší počet hlasů.

Demokratické volby prokázaly, že popularita našich profesorů ani tak nesouvisela s jejich lidskými kvalitami nebo pedagogickou schopností, jako s absencí studu a ochotou říkat, co si většina studentů přála slyšet.

Začínalo se pomalu stmívat. Skrz okno jsem k veliké úlevě spatřila červeného Favorita, zabočujícího do ulice za Rudolfinem. Vyskočila jsem na nohy, sebrala z věšáku bundu a omluvila se z revolučního zasedání.

„Čau tati.“ Nasedla jsem do auta. „Před chvilkou jsme si zvolili novýho ředitele školy.“ Znechuceně jsem ho informovala o volbách, ve kterých uchazeči nad zelenou čarou sesadili poctivého administrátora z funkce. „Snažila jsem se ho bránit.“ Podrobně jsem otci popsala předvolební diskusi, do níž jsem se aktivně zapojila svědectvím o tom, jak mi ředitel Marvan umožnil dosáhnout spravedlivého přijetí na školu na základě výsledku talentových zkoušek. „Nakonec ho stejně vyhodili, protože je prej mizernej muzikant.“ Zklamaně jsem uzavřela vyprávění. 

„Co to má s tím společnýho?“ Nechápavě točil volantem otec celou podél nábřeží.

Sdělila jsem mu vysvětlení předsedajícího dějepisáře. Funkci, kterou v minulosti zastávaly osobnosti velikosti Antonína Dvořáka, nemohl podle stávkového výboru vykonávat hudební diletant. Profesor Kaloš se mnou sice souhlasil, že soudruh Marvan byl hodný komunista a kompetentní organizátor, ale jako trumpetista na jevišti neobstál. Studenti pro něj nemohli mít respekt.   

„Aha. A co se stane s tvojí profesorkou herectví?“ Otec na křižovatce u Národního divadla klepnul prstem do blinkru a přejel přes most. „Ta taky dostala padáka?“

Hořce jsem se zasmála. Venku se napravo nad Vltavou tyčily kulisy pohádkového hradu, čekajícího na nového hrdinu.

„Kdepak.“ Informovala jsem otce o tom, že soudružka Hořká vytáhla ze skříně kalhotový kostým z černého sametu a připnula si na sako víc revolučních placek než vysloužilý armádní generál. S tím rozdílem, že plechová kolečka na špendlíku neoslavovala válku, nýbrž vzývala světový mír. „Je teď největší kamarádka s nově zvolenou zástupkyní hudebně-dramatickýho oddělení.“

„No, to je typický!“ Otec se tvářil pobaveně a zároveň zklamaně. Dozvěděla jsem se, že sametová hra s židlemi na ministerstvu vnitra probíhala stejným způsobem. „Někteří z hochů v rehabilitační komisi jsou tak starý a profláknutý, že by udělali nejlíp, kdyby šli rovnou do důchodu.“ Jako příklad za všechny uvedl Sochora. “Přišel na rozvědku v padesátých letech a nepochybně má na rukou krev. Dneska se staví do role hrdiny Pražskýho jara a chtěl by mladý generaci kázat o pracovní etice.“

„A co po tobě vlastně ta rehabilitační komise chtěla?“ Zajímalo mě.

„No. Ptali se mě, jestli prej nechci dělat náměstka novýmu ministrovi.“

„Kecáš!“ Vyskočila jsem na sedačce. „Nabídli ti práci, kterou dělal Venda Veselek?“ Vybavila jsem si večerní návštěvu v Ďáblicích, kde jsem za oknem paneláku viděla otcova bývalého spolužáka a popravčího v jedné osobě.

„Jo. Něco v tom smyslu.“

„A cos jim na to řekl?“

„Co myslíš?“ Otec zmáčkl elektrický zapalovač v zásuvce a zasunul si Spartu mezi suché rty. „Poradil jsem těm pokrytcům z rehabilitační komise, ať si tu Veselkovu funkci strčí někam.“ Poklepal si čelo ukazovákem, čím naznačoval, že není tak naivní, aby bývalým rozvědčíkům posloužil jako morální štít. „Nebude dlouho trvat a archívy se otevřou veřejnosti.“ Zapálil si a vyfouknul z pootevřeného okýnka oblak dýmu. „Řekl jsem jim na rovinu, že je na čase, aby se postavili tváří v tvář vlastnímu stínu.“

Projížděli jsme právě kolem benzínové pumpy na Strakonické, kde o patnáct let dřív čekal sněžný pluh. Žluté světlo lamp matně osvětlovalo ledovatou vozovku za mostem Inteligence podobně jako při nepovedeném atentátu na mého otce. Cestou k nechvalně proslulé zatáčce do Chuchle jsme se oba odmlčeli. Cítila jsem v duši zlověstnou předtuchu, že ďábel naši rodinu nenechá na pokoji, bez ohledu na to, kolikrát otec odmítnul jeho návrhy. 

„Zloduššši žádný ssstíny nemaj.“ Syčel skeptický hlas uvnitř mojí mysle.

Doma jsme našli máti v stavu hlubokého zamyšlení. Usazená v ušáku v koutě setmělé haly, čekala tiše na náš návrat. „Přečti si tohle, Jirko.“ Podala otci kus potištěného papíru. „To jsem zvědavá, co na to řekneš!“

Doporučený dopis z Ekonomického ústavu máti doručila pošťačka Mahlerová. Na první pohled se zdál být napuštěný jedem. Vemlouvavý text úvodem hovořil o adresátce jako o mučednici komunistického režimu. V dalším odstavci potvrdil mátiny mimořádné morální zásluhy a její nezpochybnitelnou profesionální kvalifikaci, která prý zasluhovala neodkladné jmenování na vedoucí funkci v rámci Akademie věd. „Jste jedním z mála odborníků ve Vašem oboru, kteří se nebáli otevřeně varovat před kolapsem hospodářského systému zemí RVHP, několik let předtím, než se tato prognóza stala skutečností.“ Dopis pokračoval chvalozpěvem na téma mátiny odvahy a její neomylné schopnosti předpovídat děje na světovém ropném trhu ve vztahu k národohospodářské politice. „Sametová revoluce Vás potřebuje. Lidé jako jste Vy představují intelektuální sílu, která v době rodící se demokracie pomůže naší zemi dosáhnout ekonomické úrovně rozvinutých evropských států.“

„Prosím tě, co se ti na tom nelíbí?“ Ptal se překvapeně otec.

Máti mučednicky obrátila oči v sloup. „Podívej se na to, kdo se pod tím podepsal.“

Na spodní straně stránky se skvělo naškrábané jméno bývalého mátina šéfa, který ji v době normalizace pravidelně vyhrožoval propuštěním, ač věděl, že na jejím pravidelném platu naše rodina závisí.

„Tihle lidi nemají žádnej stud.“ Máti zmačkala obálku a hodila dopis do koše na papír. „Pamatuješ si, Jirko, jak mě Hoffmeister vydíral, abych za něj po nocích psala vědecký práce a nestyděl se za moje publikace shrábnout nejen slávu, ale i větší část peněžní odměny?“

„Jak bych na to mohl zapomenout?“ Otec si z ledničky vytáhl láhev piva, aby nahořklou tekutinou spláchl pachuť sametového pokrytectví. „Na lidech jako Hoffmeister stojí každá revoluce, miláčku. Copak jsi v osmašedesátým neviděla, jakej to byl horlivej zastánce Oty Šika, a hnedka po invazi dělal ideologický salta mortále a lezl soudruhům na ÚV až do střev, aby se zapomnělo na jeho pomýlení?“ Smál se. „Ten chlap měl vždycky úžasnej smysl pro přežití. Neomylně pochopil, že stud mu prázdnou šrajtofli po revoluci nenaplní. Zvykni si na to, že profláknutý šmejdi, jako je Hoffmeister, nám od teďka začnou lízat ruce jako věrný psi, aby si udrželi místo u misky se žrádlem.“

 

AČ JSEM začínala vidět stinné stránky revoluce, stále jsem věřila, že je v jádru dobrá. Připomínala jsem si oblíbené rčení Josefa Vissarionoviče Stalina, kterým kdysi komunistická propaganda omlouvala jeho zločiny: Když se kácí les, létají třísky. „Velké změny jdou vždycky rrruku v rrruce s drrrobnými újmami.“ Řekl v televizi jinými slovy autor absurdních her, když komentoval poslední pokus bolševické vlády o sametový facelift, během kterého byli nejvíce zprofanovaní političtí dinosauři nahrazeni méně známými tyranosaury. „Nikdo není dokonalý. Naděje, to není přesvědčení, že—ehe—něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Václav Havel konejšil rozčarované televizní publikum a vyzval obecenstvo k další protestní akci v pondělí odpoledne. „Politika není snadná prrráce. Nesmíte zapomínat, že Občanské fórrrum se narrrodilo teprrrve nedávno. Na politické scéně jsme začátečníci a prrroto někdy děláme dětinské chyby.“ Dramatik se plaše usmál a vrhl na kameru nevinný pohled, který by odzbrojil i Čingischána. „Učíme se zkrrrátka za pochodu.“

Sametový reportér pro informaci dodal, že skromnost Václava Havla a jeho lidský přístup k politice z něj na mezinárodní scéně v několika týdnech udělaly obdivovanou morální ikonu. Západní svět nám Havla záviděl. Jeho filosofie, že by měl každý člověk akceptovat druhé lidi takové, jací jsou, a naučit se žít s jejich chybami, sklízela v intelektuálními kruzích na západě nevídaný úspěch.

„Návod na rrrevoluci, samozřejmě nemůžeme vyčíst z učebnice—ugh—nehledě na to, že žádný učebnice o mírrrumilovných rrrevolucích, jako je ta naše, prrrozatím neexistují.“ Budoucí prezident se uchichtl a jeho smích se nečekaně transformoval v kuřácký kašel. „Hmm. Uhm.“ Vyčistil si zahleněné hrdlo. „Možná bych o tom měl napsat příručku, až skončí křehké období politického přechodu do svobody a demokrrracie a budu se moci vrrrátit k svojí autorrrské prrrofesi.“

Havlův příklad mě tak inspiroval, že jsem usedla za stůl. Přes víkend jsem zplodila scénář mikulášské besídky pro zrakově postižené děti. Nejprve jsem zhruba načrtla tématický rámec představení a zbytek času věnovala vymýšlení originálních her pro vizuálně hendikepované publikum, abych dětem umožnila aktivní účast na představení.

Přestože jsem měla práce nad hlavu, v neděli ráno jsem nepropásla adventní bohoslužbu. Kostelík doslova praskal ve švech. Sametoví křesťané tu okatě oslavovali příchod prvních demokratických Vánoc. Prosincová neděle 1989 se rovněž zapsala do dějin jako den, kdy se vrcholní představitelé atomových mocností setkali u středomořského ostrova, aby na palubě sovětského křižníku Maxim Gorký ukončili studenou válku. 

„Svět opouští jednu epochu a vstupuje do nové éry.“ Sliboval Gorbačov ve večerních zprávách. „Stojíme na začátku cesty k trvalému míru. Hrozba vojenského použití nukleární síly, nedůvěra a psychický a ideologický boj o globální dominanci by se měly ode dneška stát minulostí.“

Americký prezident si se sovětským kolegou prkenně potřásl rukou, jako farmář, který si poctivou prací vydobyl zaslouženou prosperitu. Bývalý ředitel CIA sice v roli bodrého Texasana nepůsobil tak přesvědčivě jako jeho předchůdce, bývalý holywoodský herec, ale dokázal Gorbačovi obstojně sekundovat. Sovětský reformátor s ikonickou skvrnou na lysině se stal bezkonkurenční hvězdou geopolitické scény. Gorbačov byl pro nás hrdina, vedoucí lidstvo do Zlatého věku.

„Kam jsi dala tu flašku s džinem, Alice?“ Otec se marně hrabal v prababiččině kredenci. „Musíme to zapít!“ 

„Můžu si s váma ťuknout?“ Položila jsem tři skleničky na stůl. „Už jsem skoro dospělá, tati. V březnu mi bude patnáct.“

„Nevím, nevím.“ Zarazil se otec, než mi nalil kapku na dno. „Tady máš trochu na zahřátí, Trumpetko, když je ten konec Studený války.“ Spiklenecky mrkl na máti.

„Na celosvětovej mír a svobodu!“ Zacinkalo broušené sklo.

 

TŘETÍ TÝDEN sametové revoluce začal demonstrací na Václaváku. Cílem pondělních protestů v režii Občanského fóra bylo ventilovat nespokojenost lidí s personálními změnami v staronové vládě. Začátek odpolední akce časově kolidoval s nacvičováním dobročinného představení v budově Konzervatoře.

„Občanskému fóru pomůžete daleko víc jako dobří herci než jako pouliční křiklouni.“ Přesvědčovala jsem úspěšnější uchazeče, aby mi neutíkali ze zkoušky. „Sametová revoluce nepotřebuje vaši účast.“ Řekla jsem jim v záchvatu smyslu pro povinnost. „První demonstrace začaly bez vás, a bez vás zrovna tak i skončí.“

Polovina mého ansámblu však přesto dala přednost účinkování v pouličním představení budoucího prezidenta. Podezřívala jsem je, že nedojdou daleko. Na rohu Kaprovy ulice jsem úspěšnější uchazeče později spatřila za oknem kavárny Depresso. Chovali se sebestředně jako filmové hvězdy na prázdninách. Jejich sobecký postoj kontrastoval s přístupem ke kolektivní existenci, charakterizovaným komunistickou ideologií. Egoismus přišel za normalizace do módy jako protiváha pokrytecké starosti o druhé. Začínající herci napodobovali modely starších kolegů. V souladu s duchem sametového převratu, pilně v zakouřené kavárně nacvičovali rádoby zasvěcené monology. Havlova slova o tom, že člověk musí milovat sama sebe, našla v mysli konzervatoristů úrodnou půdu. Dramatikova slova si vysvětlovali jako pobídku k tomu, aby nadřazovali osobní zájmy zájmům ostatních lidí. Děti z privilegovaných normalizačních rodin odjakživa vyrůstaly s pocitem, že jsou něco lepšího. Zvyklé hrát podle odlišných pravidel než zbytek marginalizované populace, definovaly svobodu jako příležitost dělat si, co chtěly. Idea demokracie propůjčovala budoucím hercům právo na vypouštění plytkých myšlenek bez zodpovědnosti za jejich vnitřní význam. Zdálo se, že sametová mládež považuje život za nepovedený žert.

Jako by v životě vůbec nezáleželo na tom, co kdo udělá a řekne.

V noci na úterý jsem nedokázala zamhouřit oko. Vzdala jsem naději, že se ansámbl mých spolužáků druhého dne dostaví na scénu. Ráno jsem v jídelně u stolu usrkávala čaj s mlékem a lámala si hlavu, jak přepsat mikulášskou besídku na představení jednoho herce. 

„Nedělej si starosti, Trumpetko.“ Otec během snídaně vytáhl z kapsy naditou peněženku. „Uvidíš, že se ti podaří odehrát skvělý představení bez cizí pomoci.“ Zabručel. „Navrhuju ti dohodu. Já těm chudákům dětem nakoupím nějaký dorty a ty se jim postaráš o zábavu. Platí?“ Vysázel na stůl hromádku zelených bankovek.

Jeho velkorysé gesto mi dodalo ztracenou sebedůvěru. Běžela jsem si připravit kostým. S ohledem na interpretaci zlého anděla o dva roky dřív, jsem se tentokrát raději rozhodla převléknout za hodného čerta. Máti mi darovala starý opelichaný kožich a ocas jsem vyrobila z punčochy vycpané pilinami. Na čepici jsem si připevnila kusy dřeva, podobné zahnutým rohům. Z černé bavlny jsem čertovi vyrobila kudrnaté vlasy. Kus červeného filcu se hodil na ďábelsky dlouhý jazyk.

Po obědě mě otec zavezl do Prahy. „Kolik myslíš, že těch dětí bude, Trumpetko?“ Na Vinohradské jsme si ve výloze cukrářství prohlíželi šlehačkové dorty.

Nebyla jsem si jistá, tak jsme pro jistotu koupili všechny.

Společně jsme tucet krabic se zákusky zavezli do základní školy pro zrakově postižené na Náměstí Míru. Ve dvě odpoledne jsem podle dohody čekala na schodech u vchodu do svaté Ludmily, oblečená za čerta. Nedoufala jsem, že se úspěšnější uchazeči dostaví na smluvené představení, ale rozhodla jsem se jim věnovat akademickou čtvrthodinku. Byla jsem právě na odchodu, když se překvapivě vynořili z podchodu stanice metra. Veronika se nenamáhala obléknout kostým s tím, že jí děti stejně nemůžou vidět. Dvě ze spolužaček se při troše představivosti podobaly andělům a chlapecká část souboru vypadala jako čerti i bez kostýmů. Nejvyšší čouhán si na sebe nařasil relativně čisté prostěradlo, na které si nešikovně našpendlil červený kříž. Na hlavě mu křivě seděla papírová mitra a poďobané tváře měl polepené vatou. Oháněl se biskupskou berlou se zahnutým koncem z alobalu, ale jenom velmi malé děti by si ho na ulici spletly s oblíbeným světcem.

 „Tak jdeme na to!“ Zachřestila jsem řetězy. Snažila jsem se neposlušné stádečko sehnat dohromady. „Máme zpoždění.“

Cestou přes ulici jsem hlučným hercům připomněla, že našim úkolem bylo ztělesňovat nesmrtelné síly dobra a zla. Věčný konflikt morálních protikladů nám umožňoval nepřeberné množství příležitostí k improvizaci. Pokusila jsem se rozjívený herecký ansámbl stimulovat konkrétními nápady, které jsem pracně sepsala během víkendu, ale nikdo mě neposlouchal. Žvýkající puberťáci se zjevně se chovali podle Veroničiny režie. Připadala jsem jim naprosto směšná.

„Vsaďte se, že to bude děsná ostuda.“ Krásnější spolužačka konspirovala za mými zády. „Nezapomeňte, co jsme si slíbily, holky.“ Šeptala do ucha méně hezkým herečkám. „Jsme tu, abychom dělaly hlasy.“ Veronika si pak nahlas srdceryvně povzdechla, jako by její účast na dobročinném představení vyžadovala bolestivou oběť.

Ředitelka školy nás čekala u vchodu. S prstem položeným na rtech mi naznačila, že děti netrpělivě čekají na příchod nebešťanů. Dostali jsme od ní košíky s dárky a následovali ji po schodech do školní jídelny, kde na několika řadách židliček čekalo publikum asi padesáti nevidomých školáků. 

„Hudry, hudry, kohopak nám to sem čerti nesou?“ Řekla jsem měkkým hlasem a opatrně zachřestila řetězy při vstupu do tmavé místnosti. „Že by to byl čert?“ Prohlížela jsem si tváře  vystrašených diváků. Některé z dětí měly černé nebo miopické brýle, jiným se z tmavých důlků kulily šilhající oči. „Ale kdepak kdepak. Čertů se nemusíte bát, milé děti. Vy jste přece vždycky hodné. Říkal mi to sám Mikuláš.“ Obcházela jsem po špičkách publikum, které napětím ani nedýchalo. „Čistým duším peklo neublíží.“ Ujistila jsem je. „Nejspíš si asi pamatujete, že mým úkolem je vařit v kotlích duše hříšníků. Poslední dobou se jich k nám hrnou takový davy, že nestíhám přikládat do ohně.“

Průsvitné dětské obličeje se po sluchu otáčely za mým hlasem. Spatřila jsem odraz svojí ďábelské masky v jejich černých brýlích. Setkání s publikem nevidomých školáků mě naplnilo bezedným soucitem.

„Nepřišla jsem k vám, abych vás tu strašila povídáním o pekle. Toho jste si užili až dost.“ Poklekla jsem před bázlivým prvňáčkem s očima permanentně obrácenýma v sloup a vzala ho jemně za ruku. „Přišla jsem, abych vám ukázala, kudy se jde do ráje.“ Vysvětlila jsem mu, že potřebuju, aby vstal a nechal se mnou vést. „Pojď se mnou, zlato. Zavedu tě tam, kde bydlí pohádkovej Pánbůh s fajfkou.“ Naznačila jsem přitom strnulým hercům, aby následovali můj příklad.

Šestiletý kluk se váhavě postavil na nohy a nejistým krokem mě následoval k jedné z dívek v andělském kostýmu. Poté, co si osahal její svatozář a křídla, viditelně se uklidnil. Veronika zazvonila na triangl a ostatní úspěšnější uchazeči se zapojili do hry. Zpěv andělských trylků doprovázel můj popis nebeských zahrad, které nikdo neviděl. Z imaginární fontány stříkala malinovka. Ve vzduchu se vznášely chomáčky cukrové vaty. Uprostřed jídelny poskakovali po trávníku plném voňavých květin chundelatí králíci. Na větvích rozkvetlých jabloní cvrlikaly sýkorky. Uprostřed rajské zahrady stál český Pánbůh v košili a nebo Mikuláš s košem plným kouzelných dárků.

Chrlila jsem ze sebe jeden obraz za druhým a moje slova se v mysli dětí rázem stávala skutečností. Dokonce i úspěšnější uchazeči se nakonec rádi nechali unést na vlnách fantazie a pomáhali vytvářet iluzi neviditelných kulis a kostýmů. Zvonivý smích rozsvítil ponurou školní jídelnu. Slepé publikum viditelně pookřálo a stále více dětí jevilo zájem o cestu k nebeským výšinám.

„Pozor, tady je lávka přes potůček.“ Vymýšlela jsem si různá dobrodružství. „Opatrně, ať nespadnete do vody!“ Rozestavěla jsem volné židle kolem místnosti a proměnila je ve skálu s poustevníkovou jeskyní nebo ve studánku, která dobrým lidem plní tajná přání. „Napij se a v duchu si pomysli, po čem nejvíc toužíš.“ Vytvářela jsem pro slepce úkoly a stavěla před ně imaginární překážky. Úspěšní uchazeči mě šikovně napodobovali a také některé z učitelek se zapojily do hry, takže netrvalo dlouho a školní jídelna se proměnila v pohádkový les.

„Vítejte v ráji.“ Každému, kdo prošel branou, jsem dala do ruky balónek na provázku. Nafukovala jsem jeden za druhým, až se mi z toho roztočila hlava. „Chovejte se tu jako doma. Jenom nejezte žádný jabka!“ 

Temné kruhy kolem vyhaslých očí zázračně vybledly. Bílé dětské zuby zářily v dychtivě pootevřených ústech. Okouzlené publikum se stavělo do fronty na Mikuláše a natahovalo ruce v naději, že si pohladí vatový plnovous.

„Jakpak se jmenuješ?“ Ptal se hubený herec a s pomocí učitelky vybíral z košíku balíček s příslušnou popiskou.

Dobročinné představení se setkalo s takovým úspěchem, že se úspěšnější uchazeči neměli k odchodu. Bývali by slepým dětem hráli divadlo až do noci. Postižení školáci odměnili naši námahu odzbrojujícím vděkem. Sledovala jsem dojatě, jak jemnými prsty trhají balící papír, přesvědčení, že jim skromné dárky poslalo samotné nebe. Přijímali symbolické tretky s tak nefalšovanou radostí, že jsem se skoro styděla. Někdo dostal plastikový hřebínek. Jiný nový kartáček na zuby. Když kuchařka přinesla kousky dortů na talířích, nevidomé děti se s pomocí učitelek usadily u stolů a s výrazem posvátného vytržení olizovaly šlehačku ze lžičky, jako by to byla nebeská mana.

Překvapilo mě, jak málo jim stačilo ke štěstí.

Poprvé od začátku školy moji spolužáci vypadali spokojení sami se sebou. Hoši se hrdě poklepávali po ramenou. I ošklivé herečky byly andělsky krásné, bez ohledu na to, jestli měly kostým a nebo ne.

„A o tom má divadlo být!“ Po představení jsem hereckému ansámblu udělala revoluční přednášku na náměstí. „O lásce a pravdě nemá smysl řečnit. Lásku je zapotřebí vyjadřovat prostřednictvím každodenního konání dobra na jevišti světa.“ Kázala jsem v záchvatu euforie. „Musíme se naučit praktikovat nefalšovanou laskavost ve vztahu k druhým bytostem. Našim uměleckým posláním je otevírat lidem srdce.“ Poděkovala jsem hercům za nezištnou pomoc revoluci lásky. „Když na sebe v životě lidé přestanou pořád něco hrát, a začnou se upřímně projevovat jako duše, můžeme všichni proměnit tragickej lidskej osud v božskou komedii.“ Prohlásila jsem přesvědčeně. „Politický sladký sliby a utopický ideologie patří do minulosti. Budoucnost lidstva závisí na realizaci našich nejlepších úmyslů!“

V očích úspěšnějších uchazečů zářil bezvýhradný souhlas. Měla jsem pádný důvod k tomu, abych si myslela, že v nich moje věty zanechaly trvalé následky. Byla jsem na sebe patřičně hrdá, dokud jsem druhého dne na schodišti budovy hudebně-dramatického oddělení nedopatřením nevyslechla rozhovor mezi profesorkou Hořkou a nově zvolenou zástupkyní. 

„Bože, to jsem ráda, že jsem tě tu natrefila.“ Šéfka hereckého sboru volala na moravskou kolegyni. Podle stupně její rozjařilosti, profesorka Hájková si už po ránu zaskočila ke Sviním. „Představ si, že mi volala ředitelka Základní školy na Praze 2. Byla úplně bez sebe nadšením.“ Šlapala si přiopile na jazyk. „Proč jsi mi neřekla, že tam tví studenti včera odehráli charitativní představení.“ Divila se. „To byl tvůj nápad?“

Našlapovala jsem po špičkách a nikým nepozorována jsem se v prvním patře za sloupem naklonila přes zábradlí. Překvapilo mě, když jsem u záchodků na rohu chodby spatřila s profesorkami postávat Veroniku.

„To se ví, že byl. Ještě abych o něčem takovém nevěděla!“ Profesorka Hořká zachrastila plechovými plackami přišpendlenými na hrudi, jako by nacvičovala roli Mahátmy Gándhího v Bollywoodském trháku. Informovala blonďatou zástupkyni o tom, že mikulášskou besídku zorganizoval stávkový výbor studentů prvního ročníku v čele s Veronikou. „Samozřejmě jsem studentům tuto mimoškolní aktivitu ráda povolila, i když školní řád prvním ročníkům veřejné učinkování přísně zakazuje.“

Její slova mnou projela jako elektrický šok. Musela jsem se chytit mosazného klandru, abych nespadla ze schodů. Profesorka herectví lhala hladce a obrace, jako když plete vlněnou šálu. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že mám halucinace.

„Ředitelka slepecký školy prej taky volala Dáše Havlový do Špalíčku, aby jí řekla o našem programu boje za demokracii pomocí divadla.“ Profesorka Hájková nadšeně škytla. „To nám v Občanským fóru udělá velkou slávu. Musím za to Veronice jménem hudebně-dramatickýho oddělení poděkovat!“

„Jsem moc ráda, že jsme mohli pomoct.“ Slyšela jsem skromně pípnout hezčí spolužačku. „Považujeme to přirozeně za čest.“

Profesorka Hořká si pospíšila, aby úspěšnější uchazečce dodala sebevědomí.

„To víš. Veronika je jedna z těch dobrých duší, který by se pro revoluci lásky rozkrájely.“ Kvokala jako slepice v kurníku. „Mladým lidem, jako je ona, všichni vděčíme za to, že jsme se dočkali svobody. Kdyby naši studenti nezvonili klíčema na Václaváku, žili bychom dodneška v hluboký totalitě.“

„Svatý slova.“ Bublala zástupkyně. „Mohla bys je tesat do mramoru!“

Profesorka Hořká posléze vyzvala Veroniku, aby vyjádřila originální myšlenky na téma role sametové generace v Havlově revoluci. 

„Sametová revoluce je jako opona, která otevírá novou kapitolu českých dějin, kdy slušné chování převládne nad hrubostí.“ Zelenooká krasavice překroutila moje včerejší slova. „Jako jevištní umělci máme za úkol jít národu příkladem a ukázat lidem jejich role v demokratické společnosti.“

„Jsi vážně báječná. Fenomenální!“ Nová zástupkyně hereččin výstup odměnila potleskem. „Skvěle řečeno. Smekám klobouk.“ Nejistě zavrávorala na podpatcích. „Ve tvým věku jsem nevěděla polovinu toho, co víte dneska vy!“

Sotva se jí podařilo najít ztracenou rovnováhu, omluvila se a zapadla na záchodky, jako by nemohla zadržet nutkavou potřebu.

„Ty poslyš, Miluško.“ Volala za ní profesorka Hořká skrze pootevřené dveře. „Promiň, že tě otravuju, ale nevíš náhodou, kdy má skončit protestní stávka? Myslíš, že se ještě před Vánocema vrátíme k normálnímu rozvrhu?“

Z nitra umývárny se ozvalo nesrozumitelné huhlání.

„Máš pravdu, drahoušku. Určitě není kam spěchat.“ Profesorka herectví zabouchla dveře a spokojeně pohodila hlavou. „Počkejme, až jak dopadne prezidentská volba, abychom něco předčasně nepokazili.“ 

Urovnala si mírové placky na saku a otočila se blahosklonně k Veronice. 

„Výborně, zlato. Poctivých dívek jako jsi ty nikdy není dost.“ Vrhla na ni gumový úsměv. „Mimochodem, Magdaléna o tobě pěje jenom chválu.“

„Je to moje kamarádka.“ Začepýřila se moje sokyně.

„Nepovídej. Vážně?“ Profesorka Hořká vykročila směrem ke schodišti, rychleji, než jsem předpokládala. „To jsou mi věci.“ Spatřila můj stín za sloupem.

Naše pohledy se střetly jako nabroušené kordy.

„Nezajdeme spolu na čaj, abychom si promluvily o dalších revolučních projektech?“ Řekla Veronice a prošla kolem mě dolů po schodech, jako by mě vůbec nezaregistrovala. „Na Staroměstském náměstí prý otevřeli novou kavárnu?“

„Nazdar Mirando.“ Úspěšnější uchazečka se přece jen asi trochu zastyděla a letmo mě pozdravila, jako když kape jed na kostku cukru. „Jak se máš?“

„Skvěle. Dík za optání.“

Potlačila jsem v sobě ďábla, který mi našeptával, abych jí plivla do obličeje.

Pochopila jsem, co mínil otec, když mi kladl na srdce, že nemá cenu bojovat se sviněmi. Konfliktem s protekční holčičkou a prolhanou herečkou jsem nemohla nic získat. Jenom bych riskovala, že si potřísním štít vlastními exkrementy. Uchýlila jsem se proto raději k dobrácké přetvářce a dělala, jako bych nic nevyslechla.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

3.8 5 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
PPK
PPK
Reply to  fajt
15. 12. 2020 11:50

Možnost páchání zvůle úředníky s názvem „soudci“ (v této „demokracii“ ve volbách lidem nevolenými), vyplývá ze dvou „právních“ zásad: 1/ tzv. soudcovská nezávislost (otázkou je – na čem, anebo snad na kom?) a také 2/ zásada tzv. volného hodnocení důkazů (pokud se soudcům vůbec chce nějaké důkazy hodnotit)… No a to vše vyplývá z kvality legislativy. Legislativy, které je to všechno lhostejné, protože si vymyslela a ustanovila, že případné křivdy a škody nespravedlivě odsouzeným vždy uhradí jen stát a nkoliv ti prakticky neodvolatelní špatní soudci, vybavení takovou nezávislostí, že za své činy už nenesou pražádnou trestní, natož hmotnou zodpovědnost. Zkrátka,… Číst vice »

PPK
PPK
Reply to  PPK
15. 12. 2020 12:15

Jedna taková „perla práva“ amerikanizace cz práva, kdy právo už si tvoří sami soudci nikoliv přísně podle zákona, ale jen podle svého „právního názoru“.
https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/Vecera_Trendy_Soudcovska_tvorba.pdf