Hořký samet: Sledovačka (37. díl)

    

Kapitola šestá (část desátá)

Klíčový faktor

 

POPRVÉ OD REVOLUCE jsem se v neděli nezúčastnila bohoslužby. Po dvou probdělých nocích jsem se cítila úplně vyčerpaná. Neměla jsem sílu na modlení. Předchozí noc byl venku mimořádný mráz. Ani Medůza se kolem nás nenamáhala šmírovat a zůstala v teplíčku u Srnků. Přesto jsme s máti nezamhouřily oka, dokud se otec před svítáním nevrátil z rozvědné výpravy. Jakmile jsem k ránu ulehla do postele, usnula jsem jako by mě do vody hodil. Ocitla jsem se v tropickém moři. Bezstarostná a radostná, bezcílně jsem se potápěla pod hladinu, prohřátou slunečními paprsky. Plavala jsem kolem korálových útesů, na nichž vyrůstaly husté záhony mořských sasanek a rozmanitá fauna ve všech možných barvách. Krása vodního světa mě očarovala. Zapomněla jsem na nebezpečí. 

Vtom se zpod útesu vynořil červený had s černobílými proužky.

„Dávej sssi pozor na měchýřovku portugalssskou, Mirando.“ Zasyčel korálovec. „Jsssou jedovatý a plavou úplně všššude.“

Srdce mi do hlavy napumpovalo adrenalin. Probudila jsem se zbrocená potem.

Z přízemí stoupala vůně vařené zeleniny a masa. Obědvali jsme opět v kuchyni za zvuku naprázdno zapnutých kuchyňských přístrojů. Stejně jako předchozí den, otec během celonoční mise nevypátral nic, co by nám pomohlo pochopit naši prekérní situaci a vysvobodit nás z obklíčení.

„Nikdo, s kým jsem se setkal, nejdřív vůbec nechtěl věřit, že nám Medůza vyhrožuje.“ Vyčerpaný otec krájel maso na talíři a kroutil hlavou. Zvuk horkovzdušné trouby monotónně podbarvoval jeho monolog. Žádný z bývalých rozvědčíků, které oslovil, neuměl identifikovat tajemné síly, velící personálu zrušené StB. Borek Reichert si stejně jako Béďa myslel, že by profesionální sledovačka neztrácela čas, kdyby za to nedostávala zaplaceno. Ale kdo Medůzu financoval? Předseda výboru OF na ministerstvu vnitra nebyl otci schopen dát smysluplné vysvětlení. Kontrarozvědka fungovala jako Golem, řekl slavný český špión. K oživení tohoto monstra bylo zapotřebí mít šém. Díky zkušenostem se špionáží v USA měl Borek Reichert informovaný pohled na boj rozvědek o globální kontrolu. Byl přesvědčen, že KGB šém k českému Golemovi za revoluce někam zašantročila. Zároveň ale netušil, kam se magická formulka moci poděla. Usiloval prý o ni kdekdo. Jakožto geografický střed Evropy se Praha poslední dobou stala oblíbeným místem setkání zahraničních rozvědek, mafií a všech tajných globalistických organizací, svobodné zednáře nevyjímaje, vysvětlil Borek překvapenému otci. V každém případě, jestli je pravda, že nás Medůza doopravdy sleduje, znamená to, že nejspíš stojíme v cestě nějakým cizím zájmům.

„Pamatuješ si, co jsem ti kdysi říkal, Trumpetko, když jsme si spolu povídali o Jaltský konferenci?“ Povzdechl si otec. „Kdo má v ruce klíč k tajným archívům s kompromitačním materiálem, ten u nás vládne. A dneska existujou digitální nosiče, na který se vejdou řekněme desetitisíce svazků najednou.“

Vystrašeně jsem polkla. „A to má bejt jako ten šém?“

„Na to vem jed.“ Otec přimhouřil žluté oči a ztišil hlas. „Kvůli tomu nás podle mě hlídaj. Veselek mi přece řekl, že se Medůza chystá převést vybranou databázi StB do elektronickýho formátu.“ Zašeptal. „Bojej se, abych jim tuhle transakci z pozice parlamentního poslance nepřekazil. Určitě v tom lítaj velký prachy.“

Dojedli jsme oběd v smrtelně vážném tichu.

Otec posléze zapnul televizi, aby si vyposlechl nedělní zprávy. Na obrazovce se rozzářil bezvýrazný obličej demokratického prezidenta. V rozhovoru s překabátěným normalizačním novinářem obhajoval tolerantní postoj k vládnutí, který ho na začátku roku vedl k vyhlášení generální amnestie. Na základě Havlova dekretu bylo z kriminálu propuštěno třicet tisíc vězňů. Havel televizním divákům vysvětlil, že jako bývalý politický vězeň cítí morální povinnost napravovat omyly bolševické justice.

„Každý z nás má prrrávo dostat příležitost k tomu, aby zapomněl na svoji minulost a začal znovu od začátku—uhmm.“ Mumlal bývalý dramatik. Soucitně hovořil o odsouzených jako o obětech totalitního režimu. Sám byl přece nespravedlivě odsouzen a odkroutil si čtyři roky v Heřmanicích a na Borech, kde se setkal se spoustou hodných a nevinných muklů. „Záleží především na každém z nás, abychom svými činy prrrokázali, nakolik jsme připrrraveni žít ve svobodě!“

Havlova tolerantní slova mě naplnila podvědomým odporem. Rázem mi přestalo fungovat zažívání. Po setmění jsem za oknem viděla světelný kužel baterky, pročesávající křoví kolem rozvaleného plotu. Otec toho večera zůstal doma. Šla jsem si brzy lehnout a podařilo se mi promodlit k spánku. V noci se mi zdál jeden zmatený sen za druhým. Nejdřív mě někdo pronásledoval, potom jsem zase někoho honila já. Šla jsem na oběd do židovské radnice v Meislovce. Na stole se vršila hora macesů. Strčila jsem si jeden do úst, ale sotva jsem do něj kousla, proměnil se v počítačovou disketu. „Můj šém. Dej ho sem!“ Křičel na mě Venda Veselek v křiklavé kipě a pokusil se mi digitální maces z ruky vytrhnout. Utíkala jsem před ním do synagogy, kde Béďa Stein četl ze zažloutlého svazku jména lidí, co se za normalizace upsali k spolupráci s StB. Bývalý ředitel rozvědné školy se pohupoval jako modlící se rabín, zatímco listoval stránkami kompromitačních materiálů. „Někdo v tom nedávno gumoval.“ Mračil se znepojojeně. „Chybí tu celé odstavce.“ Podala jsem mu šém. „Vemte si to to. Je tam napsaný všechno.“ Najednou se ze sklepa ozval zvířecí ryk. Z podlahy odletěly dlaždice a vynořil se rozzuřený Golem. Začal kolem sebe všechno bořit. Prchala jsem pak mezi lavicemi za zvuku kácející se menory. 

Rodiče mě cestou na generální prokuraturu ráno zavezli na Václavák, kde jsem měla hodinu klasiky v Alhambře. Během jízdy jsem dostala za úkol zapisovat SPZ vozidel, která se nám celou dobu lepila na kufr. Napočítala jsem celkem čtyři. Tři jsem znala a jedno přibylo. Stříbrná Volha měla haubnu polepenou samolepkami OF a na anténě modrého Favorita se třepotala vlastenecká vlajka. Čtveřice vozů se střídala. Vypadalo to, že se řídí podle nějakého systému, připomínajícího techniku lovu vlčí smečky. Vždycky, když za námi některý člen tlupy zmizel, později se znovu vynořil někde jinde před námi. Bylo nade všechny pochybnosti jasné, že nás vozidla nesledují náhodně a dorozumívají se mezi sebou pomocí vysílačky. Medůza se dokonce nebála projet zlíchovskou křižovatku na červenou, když na to přišlo.

Ve škole jsem se dopoledne nedokázala koncentrovat na vyučování. V tanečním studiu na dvorku Ambasadoru jsem si se skřípajícími zuby odkroutila hodinu u tyče a pak proběhla smradlavou pasáží kolem snědých vexláků, kteří si jako každé jiné pondělí neodpustili oplzlé posuňky. Taxikáři, číhající ve Volhách za Alhambrou, mi připomněli Medůzu. Přešla jsem přes Staromák do Kaprovy ulice a spěchala přes křižovatku na Křižovnickou. Budova hereckého oddělení bzučela tolerantní rétorikou jako úl. Sametová přetvářka se po revoluci stala módní novinkou. Profesorský sbor se s úspěšnějšími uchazeči předháněl v imitaci nejnovějších trendů. Oblíbená slovní spojení ‘těžce vydobytá svoboda’ a ‘demokratické hodnoty’ zněla v ústech profesorky Hořké jako výsměch.

„Za mlada jsem vždy toužila hrát v Havlových aktovkách.“ Přesvědčovala studenty během hodiny herectví. Náš pan prezident byl podle ní nejen nejlepší státník na světě, ale i největší současný žijící dramatik. „Bohužel za normalizace jsme jeho geniální tvorbu nesměli hrát.“ Vysvětlila protekčním dětem. „Politická cenzura je opravdu strašná věc!“ Profesorka lítostivě zdůraznila, že by si sametová generace měla vážit svobody, která nám umožňovala účinkovat v Havlových absurdních hrách. „Já jsem to štěstí neměla, ale vám se možná podaří ztvárnit některou z prezidentových postav!“

Díky zážitku s Medůzou jsem samet v Havlově revoluci přestávala vnímat jako kladnou hodnotu. Viděla jsem v něm hebký symbol pokrytectví, dusící organický proces kolektivního pokání. Připadal mi jako přehoz, pod kterým se skrývala kaluž zaschlé krve. Jeho účelem bylo vytvořit zdání, že maskovaná nenávist je pravá láska a holá pravda naopak lež. Díky sametu se Havlově revoluci podařilo smíchat životní realitu s lživými iluzemi tak dokonale, že je od sebe nebylo možné rozeznat. Cítila jsem se rozervaná. Už jsem si nebyla jistá, jaká je moje role v přechodu k demokracii. Záviděla jsem úspěšnějším uchazečům jejich dětinskou naivitu. Sametová faleš překabátěných pedagogů mě obzvláště fascinovala. Vypadali dokonale šťastní. zatímco já se trápila protikladnými myšlenkami. Zmítala jsem se v duševním konfliktu, ale profesorka Hořká demonstrativně dávala najevo duševní klid a vychutnávala si iluzi svobody. Nejvíc mě štvalo, že jsem před ní musela předstírat falešný klid, což ze mě dělalo parádního pokrytce. Začínala jsem ztrácet vnitřní integritu. Pod zdánlivě neutrální maskou jsem celý den potlačovala nutkání k zvracení, kdykoli se bývalé soudružky rozpovídaly o tom, jak jim minulý režim zkazil mládí a vinily komunismus za profesionální neúspěchy. Polovinu výuky všichni rozebírali téma křivd, které utrpěli z politických důvodů. Mlčky jsem v sobě potlačovala návaly bouřlivého nesouhlasu, aniž bych si dokázala srovnat v hlavě logické argumenty, protiřečící sametovému duchu doby.

Rodiče mě naštěstí odpoledne vysvobodili ze školy.

„Naše trápení je skoro u konce.“ Řekl mi nadějně otec, když jsem naskočila do Favorita, parkujícího u obrubníku před vchodem. Dozvěděla jsem se, že se rodičům podařilo sejít s generálním prokurátorem, který prý na ně udělal dobrý dojem. Trpělivě si všechno nechal vysvětlit. Náš případ ho zaujal a rozhodl se celou záležitost vyšetřit. „Od zítřka by nám Generální prokuratura měla poskytnout právní ochranu.“ Otec klepl do blinkru a vyjel podél nábřeží v dopravní zácpě.

Máti také potvrdila, že na ni prokurátor působil jako poctivý člověk, který nepracuje pro Medůzu. Během jednání projevil nestranný postoj, řekla. Překvapilo ji, s jakou pozorností si vyslechl otcovo svědectví, připraven hledat praktická řešení situace. Na základě některých konkrétních faktů, jako bylo odmítnutí Vendy Veselka poskytnout otci přístup k svazku, což plynule navazovalo na začátek našeho sledování, prokurátor dospěl k názoru, že rodiče mají zákonné právo podat na zrušenou StB žalobu. Požádal je, aby události posledních dnů chronologicky sepsali a přišli druhý den ráno na prokuraturu. „Jakmile bude žaloba podána, prokurátor nám zajistí ochranu.“ Dodala máti.

„Od chvíle, kdy jsme navštívili jeho kancelář, nám Medůza hnedka přestala šlapat na paty.“ Chlubil se otec. „Všimni si.“ Ukázal dozadu palcem. „Přestali nás sledovat.“ Aby mi názorně dokázal, že si nevymýšlí, pokusil se po kolejích předjet kolonu vozidel, ale nakonec se musel poslušně zařadit zpátky a udělat místo zvonící tramvaji.

„Seš si tím jistej?“ Otočila jsem se.

Všechna auta se lepila jedno druhému na kufr, takže jim nebyly vidět poznávací značky. Zelených stodvacítek v různých odstínech jsem celkem napočítala pět. Za námi popojížděly nejméně dvě Volhy. V protějším pruhu projely tři modré Favority, ale ani jednomu z nich se netřepotala vlajka na anténě. Nebylo možné stanovit, jestli se na nás řidiči těchto vozidel lepí schválně, anebo zkrátka nemají na vybranou. Od Mostecké brány jsme k Národnímu divadlu popojížděli celou věčnost. Medůza by nás bývala mohla sledovat, kdyby se loudala pěšky po nábřeží.

„Ještě jedna noc a všechno bude jako dřív.“ Tvrdil otec.

„Doufejme, že tahle naděje není pouhá fata morgána.“ Máti si v zpětném zrcátku narovnala stetson a přitom se nevyhnula letmému pohledu dozadu, aby se přesvědčila, že nás doopravdy nikdo nešpehuje. 

Zdálo se, že jsme všem řidičům naprosto lhostejní. Ani na Strakonické po nás nikdo ani neštěknul.

Sotva jsme přijeli domů, první ze všeho jsem se podívala nahoru k Srnkovic verandě. Byla prázdná. Víkendoví návštevníci bývalých žalářníků se vypařili stejně tak rychle, jako se zjevili. Pocítila jsem úlevu a hluboký vděk. Přece nad námi někdo držel ochrannou ruku!

„Děkuju ti, Panebože.“ Modlila jsem se večer v posteli. „Prosím tě, ochraňuj nás před estébáckou mafií a pomož Generálnímu prokurátorovi vylovit Medůzu z revolučních vod, aby nemohla nikoho žahnout. Amen.“

Snažila jsem se pravidelně dýchat a relaxovat strachem ztuhlé svalstvo. Naslouchala jsem zpomalujícímu bušení srdce v hrudi. Po těle se mi přitom rozléval hřejivý pocit boží milosti a ochrany. Než jsem se nadála, usnula jsem jako špalek.

 

DRUHÝ DEN ráno se ďábel v mojí hlavě probudil dřív než já. „Vssstávej! Někdo vásss šššmíruje.“ Varovný hlas se mi vplazil do ušrumeného vědomí a nedal pokoj, dokud jsem se nevykulila z postele a nevyhlédla škvírou mezi povytaženými žaluziemi. Venku byla tma. Na protější zahradě jsem nikoho neviděla. Srnkovic veranda se zdála opuštěná. V prvním patře sousedovic vilky se svítilo uvnitř kuchyně. Za oknem jsem zahlédla robustní siluetu bývalé dozorkyně. 

„Ty je sssice nevidíššš, ale oni ssse na tebe dívaj, hlupáčku.“ Nepřestával sýčkovat ďábel. „Medůza vásss nikdy nepussstila z očí!“

„Houby.“ Zahnala jsem paranoidní myšlenky. „Přestaň malovat čerta na zeď!“

Ačkoli jsem ďáblovy řeči nebrala moc vážně, přece jsem se o nich u snídaně zmínila otci. Naznačoval totiž, že bych toho rána mohla jet na Konzervatoř veřejnou dopravou. Rodiče plánovali zůstat dopoledne doma, aby společně vypracovali právní podklady pro Generálního prokurátora.

„Vážně si myslíš, že mi nic nehrozí, když pojedu sama, tati?“ Snažila jsem se nedat najevo nervozitu. „Co když se na mě Medůza přilepí?“

Kdepak. To by si nikdy nedovolili!“ Otec zkoumavě vyhlédl z okna a zkušeným zrakem se přesvědčil, že je vzduch kolem nás čistý. „Dneska ty drzý hajzly pořádně skřípnu.“ Sliboval odhodlaně. „Ale situace si zřejmě ještě vyžádá trochu rychlý jízdy. Bude pro tebe mnohem bezpečnější jet vlakem, než s náma v autě, Trumpetko.“

„Budu klidnější, když Mirandu uvidím nastoupovat do vlaku.“ Máti se zvedla, aby mě doprovodila na nádraží.

„Samozřejmě. Když myslíš, Alice.“ Přikývl otec a osladil si horkou kávu. „Začnu na tom pracovat sám. Když na to teďko sednem, mohli bychom ty písemný podklady před polednem doručit na prokuraturu.“ Vyzařoval sebejistotu. „Snad už to brzo skončí!“

Vykročily jsme s máti na ulici, kde jsme si nevšimly ničeho neobvyklého. Ze psí boudy na Haškovic zahradě se ozvalo zavytí, ale jinak křupání našich kroků nepřitáhlo ničí pozornost. Pospíchaly jsme mlhavým ránem, zatímco v kurníku sousedky Kotrbové kokrhal kohout. V rozsvícených oknech rodinných vilek se míhaly postavy. Za některými ploty flegmaticky poštěkávali psi. Seběhly jsme k poště uličkou mezi zahradami, když v celém městečku zhaslo pouliční osvětlení. Trhla jsem sebou a obezřetně se otočila, ale nic zvláštního jsem za sebou neviděla. Nebe se vyjasňovalo a z dálky se ozvalo rachocení koles přes most nad řekou. Ze zkušenosti jsem věděla, že máme čtyři minuty, než se skácí závory na železničním přejezdu. Zrychlila jsem krok. Když jsme zahýbaly za roh zelinářství, padl mi do oka béžový žigulík u chodníku nad přejezdem. Poznávací značka auta se nenacházela na našem seznamu vozů sledovačky, ale z nějakého důvodu mi připadalo, že k ní žigulík také patří. Za volantem se protahoval pupkatý řidič. Jeho spolujezdec lelkoval venku, ačkoli byla velká zima. Opíral se o haubnu a předstíral, že si čte noviny. Když jsme kolem žigulíku s máti procházely, oba muži zkoumavě vzhlédli a posléze na sebe vrhli významný pohled, aniž by se jim na kamenných obličejích pohnul jediný sval.

„Vidíššš, že jsssem ti nelhal.“ Triumfoval ďábel. „Medůza vásss má v merku. Jenom ssse od včerejššška začala chovat dissskrétně, aby ssse vyhnula průšššvihu s prokuraturou.“

Syčení uvnitř hlavy mě naplnilo úzkostí. Připadala jsem si, jako bych měla kolem krku obtočeného hroznýše královského. Mezitím co jsem po chodníku mířila ke kolejím, utahoval sevření, až jsem skoro nemohla dýchat.

Výstražná světla závor se červeně rozblikala za doprovodu nakřáplého zvukového signálu. Napadlo mě, že bych mohla vynechat školu a vrátit se domů s máti. Vtom chlapík, stojící před žigulíkem, složil rozečtené noviny. Podíval se na hodinky a naskočil dovnitř auta. Ozvalo se prásknutí dveří a béžový vůz se rozjel směrem na Karlštejn.

„Tak teda pa, mami. Uvidíme se pozdějc.“ Políbila jsem ji na tvář a přeběhla přejezd vteřinu předtím, než se závory spustily dolů. Byla jsem s rodiči domluvená, že pro mě přijedou na Konzervatoř. „Ahoj a díky za doprovod!“ Mávala jsem z protější strany a dívala se, jak máti pospíchá zpátky do kopce.

Když zmizela za rohem, přešla jsem zalidněné nástupiště a zaujala obvyklé místo mezi gymnazisty dojíždějícími do Mrákotína. Opřela jsem si těžký batoh o námrazou pokrytý klandr podchodu.

Na opačné kolejí se od Prahy přiřítil zpožděný rychlík. Dudum-dudum. Dumdu-dudum. Ocelové kotouče bušily do spojů v kolejnicích. Rozjeté vagóny pod sebe nasávaly vířící vzduch. V mrazivém víru mezi pražci poletovalo drobné smetí a kousky vysušeného toaletního papíru. Podvědomě jsem se chytila zábradlí. V mysli se mi vynořila představa pádu pod kola vlaku. Připomněla mi děsivou noční můru, která se mi zdála, když jsem na taneční Konzervatoři onemocněla zápalem plic. V zádech mě píchnul upřený pohled, jako nabroušená čepel nože. Nenápadně jsem se pootočila a všimla si dvojice mladých chlapíků, stojících vedle vchodu do nádražní čekárny. Ani jeden neměl tašku, ani aktovku jako ostatní spolucestující. Oblečeni do těsných kalhot z vybledlé džínsoviny a plesnivinových bund s podšívkou z umělého beránka vypadali jako fotbaloví fanoušci, anebo veksláci. Koutkem oka jsem se předsvědčila, že na mě chlapíci upřeně čumí, jako kdyby zvažovali, že do mě drcnou. V  obličejích se jim zrcadlilo sadistické pobavení zlomyslnou myšlenkou.

„Nemysssli sssi, že tu tihle dva borci ssstojej jen tak pro sssrandu králíků.“ Sýčkoval ďábel. „Dossstali za úkol, aby tě sssledovali, drahoušššku.“

Musela jsem uznat, že chlapíci bez tašek působili v davu ranních pasažérů trochu podezřele. Většina místních obyvatel, dojíždějících v 7.13 osobákem do Prahy, se navzájem důvěrně znala. Nestávalo se, že by se ráno na nástupišti objevil někdo cizí, natož aby jel do města bez tašky. Cestující v džínách jsem nikdy předtím neviděla. Něčím mi připomínali oplzlé Araby z pasáže Alhambra. Jejich bundy nesly ostentativní znaky revolučního zapojení. Každý měl na hrudi našpendleného alespoň jednoho smajlíka OF a výstavní kolekci plechových placek s mírovými symboly, včetně vzácného Havlova podpisu se srdíčkem.

„Tohle nejsssou obyčejní cessstující.“ Ďábel nepřestával syčet uvnitř mojí hlavy. „Tyhle ksssichty normálně nejezděj vlakem. Leda, že by jim někdo platil za to, aby šššlapali na paty milionářssské dcerce.“

Menší z chlapíků měl pod nosem knírek a vypadal jako lasička. Do špičatého nosu nasával studený vzduch jako čenichající predátor a těkal blízko posazenýma očima, když si mě jakoby nenápadně prohlížel od hlavy až k patě. Druhý chlapík byl němá tvář a hora živoucího masa. Z tupých očí mu čišela nedůvěra ke komukoli a čemukoli, co ještě neznal. Zjevně to nebyl ten chytřejší z dvojice.

Mezitím se ze zatáčky od Berouna blížil skřípající dvoupatrák. 

„Prosím tě, Panebože. Dej mi znamení, že se mnou tihle dva týpci nemají nic společnýho.“ Modlila jsem se v duchu. „Dej, ať nastoupěj do jinýho vagónu, pokud možno na opačný straně vlaku.“ Cítila jsem, jak mi pod péřovou bundou po zádech stéká studený pot. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych nepropadla panice.

V uších mi opět zazněl hudební motiv z Chobotnice s houslemi, hrajícími pizzicato. Zvuk tenkých strunek bodal moje našponované nervy jako špendlíky. Na mysli mi vytanul pobledlý obličej dcerky komisaře Cattaniho. Dva chapíci v černých kuklách ji unesli za bílého dne na chodníku, když vycházela ze školy. Zatáhli bezbrannou školačku dovnitř nablýskané limuzíny s kouřovými skly v oknech. Než se kdokoli z šokovaných kolemjdoucích mohl vzpamatovat, vyrazili od obrubníku za zvuku ječících pneumatik.

Nedočkaví pasažéři se zatím hrnuli k brzdícímu vlaku. Bylo zapotřebí ručně roztáhnout pneumatická křídla dveří a zdolat převýšení mezi namrzlým perónem a prahem dvoupatráku. Dvojice chlapíků v džínách se nemohla rozhodnout, do kterého vozu nastoupí. Nakonec se bratrsky rozdělili. Kníratá lasička se mi pověsila na paty a cvalík mířil k druhému vchodu do posledního vozu.

„Co si teď počnu?“ Celý svět se kolem mě dočasně rozmazal. V uších mi pištěly brzdy. Nástupiště se dalo do pohybu. Kluzký perón se mi zavlnil pod nohama. Chtělo se mi brečet. Nevěděla jsem, kam se mám vrtnout.

„Uklidni se, Trumpetko. Dělej jakoby nic.“ Slyšela jsem uvnitř hlavy pevný hlas. Vůbec se nepodobal syčení ďábla, který se mě naopak snažil vystrašit. Domyslela jsem si, že ke mně promlouvá Pánbůh, který otci zachránil život, když se ho StB pokusila zavraždit v chuchelské zatáčce. „Nastup do posledního vchodu na konci soupravy. Až se rozjede, snaž se protlačit dopředu. Podle toho poznáš, jestli za tebou někdo jde, anebo se jedná o falešný poplach.“ Autoritativně mi radil. „Rozumělas?“

„Rozkaz.“ Vydechla jsem. Vědomí boží blízkosti mi pomohlo opanovat panickou hrůzu. V nohách jsem pocítila proudící sílu. Zamlžená vize vnějšího světa se mi před očima vyjasnila. Zafixovala jsem pohled na poslední vagón. „Jdu do toho.“

Na nic a na nikoho jsem se neohlížela. Když jsem se probojovala do vstupního mezipatra, připadalo mi, jako by mi někdo dýchal za krk. Do nosu mi vnikl pach česneku a piva. 

„Pardon. Potřebujete jít nahoru?“ Stanula jsem tváří v tvář hubeňourovi v džínové bundě, ozdobné revoluční symbolikou. Ukročila jsem stranou, abych mu uvolnila cestu k schodišti do horního podlaží.

V očích mu zatěkalo. Místo poděkování na mě vrhl oplzlý škleb. Dal mi najevo, že nemá v úmyslu měnit stanoviště.

„Říkal jsssem ti to! Platěj ho za to, aby tě nessspouššštěl z očí!“ Had uvnitř mého mozku se rozsyčel tak nahlas, že přehlušil pískot průvodčího. Dveře vagónu se automaticky sklaply jako žraločí čelisti. Všichni kolem mě se prozíravě rozkročili, anebo se chytili chromovaných tyčí. Dvoupatrák s sebou překvapivě prudce trhl a dal se do pohybu.

Vnitřek ranního vlaku byl jako každý všední den plný švitořících gymnazistů. Dospělí ze vzdálenějších měst zabrali volná sedadla, zatímco se školou povinná mládež mačkala v úzkých chodbičkách. Hloučky puberťáků postávaly u záchodků i na schodech mezi patry a všechny průchody byly zacpané zpocenými těly. V obou podlažích se rozléhal smích a bezstarostné klábosení.

„Pokus se projít uličkou spodního patra a přeběhnout do dalšího vozu.“ Pobízel mě hlas Pánaboha. „Medůzu nesmí napadnout, že máš podezření, že tě sleduje. Chovej se přirozeně. Předstírej, že mezi gymnazisty hledáš kamarádku.“

To byl úkol jako šitý na míru dceři bývalého rozvědčíka.

Využila jsem nadskakující podlahy vlaku. Pod záminkou, že se chci chytit zábradlí, jsem se protlačila směrem k záchodku. Nemohla jsem se dočkat, až ze sebe setřesu kníratého chlapíka, zapáchajícího česnekem. Proplétala jsem se hbitě mezi trupy a končetinami, blokujícími volný průchod vlakem jako liány a padlé kmeny v lidské džungli. Odhodlaně jsem následovala hlas intuice, rozhodnutá ignorovat ďáblův sykot, který se mě snažil brzdit. „Neblázni! Kam ssse prosssím tě ženeššš?“ Šeptal hystericky. „Na druhý ssstraně zassse hlídkuje valibuk. Přece se nebudeššš pokoušššet o průchod mezi vagóny? Co když tě tam Medůza načape a ssshodí do kolejiššště?“

Obrnila jsem se důvěrou v boží vedení. Věřila jsem, že mě vševědoucí hlas dokáže vyvést z průšvihu. 

Vlak nabral rychlost a rachotil přes pole směrem k Mrákotínu. „Promiňte.“ Sunula jsem se dopředu uličkou mezi sedadly jako sněžný pluh. „Někoho hledám.“ V zamlžených oknech spodního podlaží se zrcadlil obličej kníratého chlapíka, tlačícího se mezi pasažéry pár kroků za mnou. Jeho parťák se tyčil na protější straně napravo u schůdků do mezipatra. Moje drobná postava se v nepřehledné situaci ukázala jako výhoda. Elegantně jsem si proštupovala cestu zpoceným davem a tvářila se jako bych netušila, že mě Medůza monitoruje. Cestou jsem se pozdravila s bývalými spolužáky ze základky a pak jsem nečekaně odbočila doleva k druhým schůdkům na mezipodlaží. Svalnatý chlapík, stojící na opačné straně, viditelně ztuhnul. Vyslal bezradný pohled k  parťákovi, který se beznadějně zasekl uprostřed středové uličky. Podezřelí chlapíci mě nade všechny pochybnosti sledovali. Ale prozatím se oba chovali celkem klidně. Očividně je nenapadlo, že o nich vím.

„Nazdar holky.“ Obešla jsem hlouček šprtek, které se připravovaly k výstupu v Mrákotíně. „Neviděly jste náhodou Danu Bukovou? Domluvily jsem se, že pojede v posledním vagónu.“ Troubila jsem na celé kolo, aby mě sledovačka zdaleka slyšela. „Měla jsem jí vrátit kazetu s posledníma Depešákama.“

„Danu?“ Brýlaté gymnazistky kroutily hlavou. „Tu jsme teda neviděly.“ Na rozdíl ode mě netušily, že Dana jezdívala na ekonomku pozdějším vlakem. 

„Nevadí.“ Vesele jsem se kolem nich prodrala k průchodu mezi vagóny. „Bude asi někde vpředu!“ 

Než se Medůza vzpamatovala, vrhla jsem se ke dveřím.

Dalo mi dost práce roztáhnout zatuhlé čelisti dokořán. Nervózně jsem si chvíli prohlížela ocelové pláty spojovacího můstku. Roztočená kolesa vydávala ohlušující rámus. Vždycky jsem obdivovala mladé trampy, kteří v pátek odpoledne procházeli napříč vlakem s kytarami a ešusy, připevněnými k vojenským batohům. Průchod mezi jedoucími vozy mi odjakživa připadal nebezpečný, nicméně nezbývalo, než se pochlapit. Medůza se rychle blížila. Teď nebo nikdy. S polozavřenýma očima jsem došlápla na klapající plát kovu a přeběhla pohyblivou propast. Uchopila jsem madla protějších dveří a chvíli s nimi zuřivě zápasila, než se mi je podařilo poroztáhnout. 

„Zaplaťpánbůh.“ Protáhla jsem se úzkou škvírou. Sotva za mnou čelisti hladově zaklaply, oddechla jsem si a podívala se za sebe skrze špinavé okýnko.

„Vidíššš. Maj v popisssu práce, že tě nesssmí ztratit!“ Spatřila jsem svalnatého chlapíka, jak roztahuje dveře průchodu jako pírko. Jeho parťák se za ním ostrými lokty prodíral houfem protestujících gymnazistů. 

„Kruci!“ Už jsem neměla pochybnosti o tom, že mě  Medůza má v hledáčku.

Ďábel to se mnou myslel dobře, když mě ráno probudil varovným syčením.

„Nezastavuj se, Trumpetko.“ Volal Pánbůh. „Musíš si před nimi udržet náskok.“

Výhružná řeč těla sledovačky nesvědčila o ničem dobrém. Nečekala jsem, až projdou po ocelových plátech. Provrtala jsem se zalidněným mezipatrem jako nebozez a po schodech do horního podlaží proti proudu pasažérů, připravujících se k výstupu. Na druhé straně jsem se zamíchala mezi vystupující gymnazisty a vpáčila se co nejblíž k východu. Vlak se otřásal jako osedlaný býk v rodeu a nebylo snadné udržet rovnováhu. Zakopávala jsem o školní batohy, pohozené na podlaze. „Jejdánky, promiňte. Nezlobte se.“ Každou chvíli jsem do někoho drcla. Neměla jsem se čeho chytit. Celou dobu jsem se koukala přes rameno, jestli za mnou nestojí Medůza. 

Zatím mě nedostihla, ale ze spodního podlaží se ozýval podezřelý rozruch.

„Kampak, kampak, mládenci. Přece nehoří. Nemůžete chvíli počkat, až se otevřou dveře?“ 

Jakýsi tvrdohlavý senior odmítl uvolnit průchod uličkou. Pokusil se výtržníkům kázat o pravidlech chování a poselství Havlovy revoluce.

„Sklapni zobák, dědku.“ Umlčel ho drsný mužský hlas. „Nevidíš, že spěcháme? Koukej si kecnout na zadek, nebo ti zlámu hnáty.“

Přes chabý pokus sametových pasažérů odsoudit neurvalé chování chuligánů se Medůze podařilo prosadit svoji vůli. Zvenčí se ozval pronikavý skřípot brzd. Vlak překodrcal přes sérii výhybek a vjel na mrákotínské nádraží.

Srdce mi skočilo do krku. Jestliže se Medůza nebála spostě nadávat starému člověku, co by udělali mně, kdyby mě chytili? Šlo mi hlavou. Dvoupatrák se s trhnutím zastavil. Polovina cestujících se vyhrnula na nástupiště. Bylo mi zcela jasné, že se během deseti minut jízdy na Smíchovské nádraží nemůžu nadále skrývat v hustém davu. Rozhodla jsem se proto změnit strategii. Vyskočila jsem spolu s ostatními ven a rozběhla se podél stojícího vlaku dopředu po perónu. Utíkala jsem, jak nejdál to šlo, než výpravčí zvedl nad hlavu zelenou plácačku. Ostré písknutí mě přinutilo naskočit do prvních dveří po levé ruce. Stačila jsem z nich ještě rychle vyhlédnout, než se s pšouknutím zavřely, abych se podívala, jestli za mnou Medůza náhodou neběží.

Sledovačka očividně po ránu neměla náladu na to, aby se za mnou honila po nádraží. Předpokládala jsem, že dvojice chlapíků dala přednost průchodu vnitřkem vyhřátého vlaku. Bleskově jsem spočítala vagóny, které mě dělily od lokomotivy. Zbývaly jenom čtyři, ale díky dvojitému podlaží měla Medůza teoreticky osm vozů k prohledání. Doufala jsem, že se mi v členitých prostorech vlaku podaří unikat, dokud nedorazíme do Prahy.

Volným krokem jsem postupovala vylidněnou uličkou a naslouchala klábosení pasažérů. Nejdiskutovanějším tématem, které, jak se zdálo, ostře rozdělovalo veřejné mínění dospělých občanů, byla amnestie. Většina žen prezidentův tolerantní přístup k zločincům chválila. Muži naproti tomu považovali Havlovo gesto za nepochopitelně unáhlené a nezodpovědné. 

„Uvidíte paní, že se většina těch darebáků do roka vrátí za mříže.“ Slyšela jsem krákorat vrásčitého muže v obnošené bundě. Prorokoval, že Havlova amnestie na jaře vyústí v epidemii znásilnění a vražd.

Zlověstná slova mě tnula do duše. Došlo mi, že si Medůza k sledování naší rodiny mohla najmout vysloužilé kriminálníky. Napadlo mě, kolik by asi stálo zaplatit dvojici propuštěných recidivistů, aby strčili pod vlak pubertální herečku.

„Havlova amnessstie je sssoučássstí plánu!“ Zasyčel ďábel. „Nejlepššší způsssob, jak sssi podrobit lidssskou ssspolečnost, je vypussstit krvelačnou bessstii ze řetezu a nassstolit chaosss.“

Uvnitř vlaku bylo nesnesitelně přetopeno. Pod péřovou bundou a vlněnou šálou mi po těle stékal pot. Během průjezdu pod mostem Inteligence jsem si připomněla otcovu nezdařenou popravu. Do čela vlaku zbývaly dva vagóny. Zrychloval se mi tep, jako bych se blížila k cíli běžeckého závodu. 

„Přestaň se pořád otáčet, Trumpetko.“ Pánbůh mě ani na chvíli neopouštěl. „Nemysli na sledovačku a nikam nespěchej.“ Cítila jsem, že musím udělat všechno, co mi říká, i kdyby to znamenalo, že se mám vrhnout do ohně. „Musíš si dobře načasovat rytmus, abys dorazila k poslednímu východu, až bude vlak vjíždět na Smíchov. Jakmile začne brzdit, roztáhni dveře a vyskoč za jízdy na nástupiště, dřív než všichni ostatní.“ Hluboký hlas zněl smrtelně vážně. „Neohlížej se na nic a utíkej jako o život.“

Chápala jsem, že můj život závisí na tom, jak dobře dokážu splnit boží příkazy.

Rezivé destičky se zahryzly do ocelových koles a jaly se ostře naříkat. Sevřela jsem madla poloautomatických dveří v přípravě na předčasný výstup z dvoupatráku. Vtom jsem za sebou zahlédla Medůzu. Kníratý hubeňour s cvalíkem obezřetně postupovali spodním patrem vlaku směrem ke schodům do mezipatra. Když mě uviděli stát u posledního východu, viditelně si oddychli. 

Přestali se bát, že jim uniknu ze spárů.

„Nedivil bych ssse, kdyby na nádraží čekala dalššší sssledovačka.“ Vyhrožoval ďábel. „Pro Medůzu je sssnadný chytit malou holku. Jsssi jako bezbranej králík, utíkající před sssmečkou hladových vlků.“

„Neposlouchej svůj strach, Trumpetko. Má zbytečně velký oči.“ Z hlasu Pánaboha hřměla nezpochybnitelná autorita. „Když mě budeš následovat, nic zlýho se ti nestane.“ Ujistil mě. „Připrav se ke startu, pozor, teď!“  

Vlak se ještě pohyboval vysokou rychlostí, když jsem vyskočila ven. Špinavý beton mi pod nohama připadal tvrdší, než jsem čekala. Moc nescházelo a skutálela jsem se na perón, ale jako zázrakem se mi podařilo nabrat rovnováhu a vyrazit dolů po schodech do metra.

„Ukončete výstup a nástup. Dveře se zavírají.“ Slyšela jsem měkký ženský hlas šveholící z reproduktorů v podzemí.

Jako na zavolanou stála u nástupiště otevřená souprava.

„Naskoč!“ Zavelel Pánbůh.

Bezmyšlenkovitě jsem vyplnila příkaz a hned poté za mnou zaklaply dveře. 

„Příští stanice, Radlická.“

Až uvnitř mi došlo, že se nacházím v soupravě, mířící ven z centra.

Vlak zůstal stát se zavřenými dveřmi ve stanici. O vteřinu později se na schodech objevila dvojice postav v džínách, běžící v čele davu. Medůza vypadala vzteky bez sebe. Po zádech mi stékaly pramínky potu. Modlila jsem se, aby se metro rozjelo, než mohla sledovačka násilím roztáhnout čelisti dveří. Jako v zpomaleném filmu jsem viděla detail gumových podrážek, přistávajících na mramorové podlaze nástupiště. Vtom s sebou souprava cukla. Ztratila jsem rovnováhu a těžce dosedla na prázdnou lavici. Vlak se rozjel k tunelu. Obličeje za oknem se rozmazaly. Medůza se rozpila v barvenou čmouhu a odplula mi z dohledu. Úlevou jsem se rozsypala. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala z šoku. Zavřela jsem oči a nabírala vzduch do hořících plic. Kolesa soupravy bubnovala na koleje. Když jsem se vrátila zpátky do reálného časoprostoru, napadlo mě rozhlédnout se kolem sebe. Mdlé světlo se neutěšeně rozlévalo po podlaze mezi lavicemi. V soupravě kromě mě jeli ještě další tři cestující. V přední části vagónu štrikovala nějaká stařenka pruhovaný svetr. Vytahovala vlněnou šňůrku z igelitky a cvakala jehlicemi. Naproti mně netečně přežvykovali dva mladíci jako skot na pastvě. Jejich oblečení připomínalo sledovačku. Měli na sobě vyšisované džíny a plesnivé bundy s falešným beránkem kolem krku, ušité Vietnamci.

„Co když jsssou tihle dva taky ssspojený sss Medůzou?“ Rozsyčel se ďábel. „Podsssvětí má chapadla všššude!“

Mladíci si zatím hladově prohlíželi moje stehna, jako by v nich viděli kus libového masa na grilování.

Stařenka na opačné straně vagónu složila pletení do tašky a pomalu se zvedala k odchodu. Myšlenka na to, že bych měla zůstat v tunelu sama s dvojicí primitivních přežvýkavců, ve mně vyvolala záchvat paniky. Zdálo se mi, jako by se vzduch naplnil pachem spálené gumy. Uvnitř vagónu náhle scházel kyslík. Na krku mi zduřily slinné žlázy. Snažila jsem se spolknout dávivý reflex, ale místo toho jsem se začala dusit.

„Prober se, Mirando!“ Hlas Pánaboha mě přivedl k rozumu. „Nedej na sobě vidět, že jsi rozčilená. Pokus se vydýchat stres a zůstaň v klidu sedět, dokud metro nezastaví ve stanici.“ Vysvětlil mi, jak se mám chovat, abych vyvázla z nebezpečí. „Nech stařenku vystoupit a tvař se, jako že máš v úmyslu pokračovat v jízdě.“ Kladl mi na srdce. „Jakmile se dveře začnou zavírat, vyskoč ven.“

Vzdálenost mezi Smíchovem a Radlickou mi toho rána připadala nekonečná. Za jízdy jsem propotila spoďáry. Bojovala jsem se suchem v ústech. Jazyk se mi pevně přilepil na patro. Nedokázala jsem polknout. Přežvýkavci naproti si co chvíli olizovali cynické rty, jako by se mě chystali sníst. Jeden z nich měl na rukávu našitý znak Slávie. Oběma se na prsou skvěly odznaky Občanského fóra. Netušila jsem, jestli na mě visí očima, protože jsem dcera podnikatele Urbana, anebo jsem pro ně jednoduše pěkná kost.

Za okny soupravy přece jen zjevila osvětlená stanice.

„Radlická.“ Oznámil hlas z reproduktorů.

Čelisti dveří zívly dokořán a stařenka se vybelhala na perón. Sledovala jsem ji, jak se kolébá k východu s nadutou igelitkou v ruce. Kromě ní ze soupravy vystoupilo několik dalších lidí. S výjimkou řidiče, schovaného v čelní kabině, a slávistů naproti na lavici, se v dlouhé šňůře rozsvícených vozů nenacházel jediný živáček.

Byla jsem odsouzena k dlouhé cestě tunelem do Jinonic bez jediného svědka.

Vtom se zeshora po schodech přihrnula skupina dětí v doprovodu učitelů a zaplavila široký prostor mezi nástupišti. Naší soupravy si školáci nevšímali. Očividně se připravovali vyrazit opačným směrem.

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Blikající světla signalizovala odjezd metra ze stanice. 

Přežvýkavci na opačné straně uličky si vyměnili pohledy a oplzle se na mě křenili, jakoby v očekávání blížícího se dobrodružství.

Ozvalo se pšouknutí a čelisti dveří se k sobě začaly přibližovat. 

„Běž!“ Zavelel boží hlas uvnitř mojí mysli.

Vystřelila jsem ze sedadla jako srna a na poslední chvíli proskočila zužující se škvírou, než za mnou zaklapla past.

„Příští stanice Jinonická.“ Oznámil reprodukovaný hlas.

Překvapení slávisté vyskočili na nohy. Než doběhli ke dveřím, souprava se s nimi rozjela. Nevěděla jsem, jestli mě chtěli následovat ven. Kdo ví? Možná jsem je zaujala excentrickým chováním a chtěli se podívat, kam jdu. 

Pravdu se naštěstí nikdy nedozvím. 

V každém případě jsem byla ráda, že jsem se jich zbavila.

Proud zvířeného vzduchu mi ochladil rozpálené tváře. Zůstala jsem stát na nástupišti jako mramorová socha. Pociťovala jsem hluboký vděk za to, že jsem naživu. Přítomnost dětí mi dodávala pocit bezpečí. Myslela jsem si, že kdyby mi někdo chtěl ublížit, bylo tu dost hrdel, schopných volat o pomoc.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že s třídou radlických školáků není něco v pořádku. Pohybovali rty, jako když spolu mluví, ale z úst dětí ani učitelů nevycházela slova. Napadlo mě, jestli jsem cestou v tunelu neohluchla. Pak na mě teprve dolehla ironie osudu. V Radlicích se nacházela základní škola pro hluchoněmé. Žádné z dětí by bývalo nehleslo, kdyby mě Medůza znásilňovala před jejich očima. 

Dorozumívaly se pouze znakovou řečí.

„Ssspoléhej jedině sssama na sssebe.“ Syčel ďábel. „Nikdo jiný tě nessspasssí.“

Připadala jsem si tragicky osamocená v davu hluchoněmých. V hloubi duše jsem nečekanou situaci považovala za neblahé znamení. Jako by mi osud naznačoval, že je mi dáno prožít léta v nepochopení.

 

KDYŽ NA DRUHOU stranu nástupiště přijela souprava mířící do centra, nastoupila jsem daleko od hluchoněmých do posledního vozu a usadila se v koutku. Pánbůh mi radil, abych z batohu vytáhla knížku a schovala obličej za rozevřenou obálkou. Poslušně jsem se skrčila za mátinou kopií Kunderova Žertu, aby mě Medůza nepoznala, kdyby náhodou nahlédla dovnitř oknem. Cestou na Můstek jsem pozorovala nastupující a vystupující pasažéry zpoza prvního a posledního vydání kultovního románu, který se rodičům podařilo zachovat z šedesátých let. Kunderovy stránky mi odhalily revoluční pohled na sametový svět. Umožnily mi totiž vidět, aniž bych sama byla viděna. Učila jsem se za Žertem rozlišovat obyčejné lidi od potenciálních spolupracovníků Medůzy. I když ve mně skoro každý vzbuzoval podezření. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, kolik falešných masek běhá po městě v sametových kostýmech. Najít čistou duši v pražském metru se zdálo stejně těžké jako vydloubnout praváka v kolonii satanů.

Za bolševika se zdálo daleko snazší na první pohled rozpoznat dobré lidi od špatných. Po převratu se kdekdo najednou začal tvářit, že je hodný. S Havlovým příkladem přišlo do módy uhlazené chování. Člověk nemohl doufat, že se stane úspěšným aktérem sametového dramatu, pokud ze sebe nevyzařoval bezpodmínečnou lásku a altruistické motivace.

Změna na scéně přišla tak rychle, že jsem se přestala orientovat.

Medůza mě po cestě na konzervatoř nedohnala. Nepozorovaně se mi podařilo proběhnout labyrintem přestupu na Můstku. Na Staroměstské jsem vyběhla strmé eskalátory tak rychle, že kdyby za mnou nějaká sledovačka šla, nedokázala by mě dohnat. Doběhla jsem k semaforu na křižovatce zpocená a zadýchaná, ale nepopsatelně hrdá. Podařilo se mi obalamutit Medůzu. Nemohla jsem se dočkat, až se svým dobrodružstvím pochlubím otci. U refýže na Křižovnické zastavila tramvaj. Červený panáček změnil barvu. Přebíhala jsem právě přes koleje, když jsem uprostřed zebry zkameněla.

U vchodu do budovy hudebně-dramatického oddělení zimomřivě postávaly dvě postavy v bundách z plesniviny.

Zůstala jsem stát, jako by do mě vrazil blesk a přemýšlela, co budu dělat. Vtom panáček na semafóru znovu zčervenal. Ozvalo se cinkání tramvaje. Nedokázala jsem se pohnout z místa. Klink-klank. Klink-klank. Všude kolem začala projíždět auta. 

Medůza mě spatřila dřív, než jsem viděla já je. Opřeni o fasádu, krátili si čekání kouřením. Nemělo smysl, abych před nimi znovu utíkala. Věděli o mně. Neměla jsem se kam schovat. Rozhodla jsem se pokračovat v chůzi na druhou stranu. Zpoza rohu školní budovy se zrovna vynořila skupinka čtvrťáků. Prokličkovala jsem mezi troubícími vozy a přidala se ke starším spolužákům. Doufala jsem, že se mi v doprovodu filmových celebrit podaří kolem sledovačky proklouznout. 

„Hele, vole. To je ta kozatá zrzka ze Sedím na konári!“ Hubený chlapík dloubl loktem do parťáka, když kolem něj prošla navoněná hvězda. Spolužačka se nedávno proslavila v snímku slovenského režiséra, když se před kamerou nestyděla lézt v Evině rouše po stromě. „Slečno. Nedáte nám autogram?“

Myslel to nejspíš jako vtip, ale začínající herečka jeho poznámku vzala vážně. Po vzoru dostihových klisen pohodila zrzavou hřívou a vykouzlila na rtech úsměv, jako by se ocitla na červeném koberci. „Ale ovšem, s radostí, pánové.“ Myslela si, že Medůza před školou čeká na ni. „Máte moji fotku?“ Půltuctu méně slavných celebrit se nahrnulo kolem. Žárlivě komentovaly ochotu spolužaččiných fanoušků mrznout na chodníku kvůli jedinému podpisu. 

Než se obklíčení chlapíci stačili vzpamatovat z omamující vůně francouzských parfémů a odpovědět, že žádné fotky nemají, protlačila jsem se za jejich zády ke vchodu. 

Právě jsem stiskla kliku, když se za mnou ozval hrubý smích. „Pospěš si, princezno.“ Volal svalnatec. „Ať nepropásneš vyučování.“

Překvapením jsem oněměla. Medůza se nejen nebála sametové legislativy, přísně zakazující sledovat soukromé osoby, byla navíc drzá. Teď když si sledovačka uvědomila, že se nehoní za naivní kořistí, už se nadále nenamáhala skrývat pravé záměry. Všichni jsme věděli, že víme. Obličejové rysy mých pronásledovatelů prozrazovaly stejně tolik smyslu pro černý humor jako ochoty páchat násilí.

Naštěstí se za mnou Medůza neodvážila jít dovnitř. Tušila jsem, co by se stalo, kdyby se mě pokusila zastřelit na kamenném schodišti. Úspěšnější uchazeči by moji vraždu rádi sledovali v přímém přenosu a profesorka Hořká by mým vrahům nejspíš nadšeně zatleskala. Opatrně by v bílých kozačkách překročila kaluž krve, jako by to byl kečup.

Během individuální hodiny jevištní řeči s tajemnicí školního výboru OF, která si roztomile šlapala na jazyk, jsem z okna sledovala Medůzu, podupávající na protějším chodníku. Z úst sledovačky se valila oblaka páry, i když zrovna nekouřili. Později jsem přešla o patro výš na kolektivní vyučování dějin divadla. Když jsem znovu vykoukla ven, nikoho jsem na chodníku neviděla. Očima jsem pročesávala známý terén, dokud jsem Medůzu nelokalizovala za oknem pivnice na rohu. Usadili se na strategickém místě, odkud z tepla koukali na východ ze školy. O kousek dál směrem ke Karlovu mostu se nacházela zažloutlá budova otcovy Boudy. Kousky osudového puzzle do sebe začínaly zapadat.

Moji pronásledovatelé se ozbrojili plnými půllitry a krabičkou Sparet. 

Nenapadalo mě, co bych mohla udělat, abych o ranním sledování informovala svoje rodiče. Nevěděla jsem o žádném alternativním východu ze školy, kudy bych se mohla nepozorovaně vyplížit, abych zatelefonovala domů z budky na rohu Židovského hřbitova. Nepřipadalo vůbec v úvahu, že bych mohla volat ze sborovny. I kdybych se s otcem dorozumívala tajnou šifrou, připadala bych si nesvá. 

Nemohla jsem se s ním bavit o sledovačce před profesorkou Hořkou. 

„Dokud jsi uvnitř, jsi v bezpečí.“ Snažila jsem se rozumně uvažovat. „Úterky bejvaj klidný. Nemusím nikam přecházet.“ Rozhodla jsem se soustředit na vyučování a počkat, co bude. Škola končila v sedm večer. Dalo se čekat, že mě rodiče do té doby přijedou vyzvednout.

Odpoledne se v druhém patře konala hodina historických tanců. Právě jsem se převlékala do dlouhé sukně, když jsem spatřila profesorku Hořkou, jak se blíží dlouhou chodbou. Gumový obličej měla roztažený do nadšeného výrazu.

„Děcka. Děcka. Nenamáhejte se oblékat do kostýmů.“ Volala přeslazeným hlasem. „Zbytek vyučování až do hodiny herectví odpadá.“ Oznámila úspěšnějším uchazečům, že se hudebně-dramatické oddělení účastní demonstrace na Palachově náměstí.

„Cože?“ Vykřikla jsem vyděšeně. „Jaká demonstrace?“

„Přece na oslavu výročí upálení Palacha.“ Profesorka herectví na mě pobouřeně pohlédla. „Zapomněla jsi snad, že je dneska šestnáctého ledna?“ Obrátila zmalované oči v sloup, jako by nemohla omluvit moji do nebe volající ignoranci. „Prezident Havel má pronést projev a na programu je taky Yves Montand.“ Poučila mě důležitě. „Přiletěl kvůli tomu až z Paříže!“ Při pomyšlení, že na vlastní oči spatří francouzskou filmovou hvězdu, stará herečka zaslzela, což ohrozilo její pracně nanesená líčídla.

„Promiňte, ale já bych tu Palachovu demonstraci vynechala.“ I mně se do očí nahrnuly slzy. „Radši bych zůstala ve škole a něco bych se naučila.“

„Co tím myslíš?“ Profesorka Hořká si teď pro změnu nasadila masku spravedlivého hněvu. „Vzdát čest Palachovu mučednictví je tvá revoluční povinnost, drahoušku. Bez Palacha by se mladým lidem jako jsi ty o demokracii ani nesnilo!“

Připadalo mi, jako by se mi otočilo naruby nejen moje trávicí ústrojí, ale celý svět.

„Vždycky jsem obdivovala Palachovu odvahu, ale nechápu, proč bych teď kvůli němu měla zanedbávat studium.“ Odsekla jsem drze. Na rozdíl of prvního dne revoluce jsem se ústavním právem na vzdělání oháněla, abych nemusela opustit bezpečí školní budovy. „Už jsem kvůli revoluci zmeškala dost hodin!“

„Nepřipadá vám to legrační, holky, že Mirandu přestalo stávkování bavit?“ Slyšela jsem Veroničin výsměšný hlas. „Dřív by za to dala nevím co, aby se vyhnula hodině tance.“

„To není pravda!“ Otočila jsem se naštvaně.

Úspěšnější uchazečka na sebe navlékla kožich z hebké králičiny a spolu s ostatními vyběhla ke schodišti s výrazem revolučního nadšení na tváři. V přízemi se prváci přidali k navoněnému procesí celebrit. Slyšela jsem, jak se chórus herců rozehřívá skandováním sametových hesel. Vypadalo to, že jsem si se spolužáky vyměnila role. Protekční děti teď ztělesňovaly odvážné revolucionáře, zatímco ze mě se stal zbabělý stávkokaz.

„Takže co? Oblékneš se a půjdeš, nebo ne?“ Profesorka herectví se mnou začínala ztrácet trpělivost, kterou neměla. 

Z profesionálně synchronizovaného hulákání hudebně-dramatického oddělení mi zatrnulo v dásních. Začalo mě škrábat v krku a v průduškách se mi nahromadily hleny. 

„Nezlobte se paní profesorko, ale mám si to vyložit, jako že moje účást na demonstraci je povinná, jako to bylo na prvního máje za totality?“ Zeptala jsem se jí ironicky.

„Zajisté, že nikoliv.“ Proklála mě nenávistným pohledem, ale alibisticky si přitom zachovala přeslazenou masku. „V demokracii má každý na vybranou, Urbanová.“ Procedila ostře mezi roztaženými rty. „Bohužel všichni ostatní se dobrovolně rozhodli jít a soudružka—tedy paní zástupkyně za námi musí zamknout školní budovu, takže tady nemůžeš zůstat sama.“ Ani se nezačervenala studem za svůj spektakulární překec. „Pokud tě nezajímá prezidentovo poselství, můžeš se přesunout na Rejdiště do školního bufetu.“ Mluvila se mnou, jako když maže chleba máslem a medem, ale z jejích slov odkapával prudký jed. „Po ukončení akce se výuka vrátí k obvyklému rozvrhu.“

Udělaly se mi mžitky před očima. „Ráno jsem dostala měsíčky a venku je děsivej samec.“ Názorně jsem se chytla za podbřišek. „Nenuťte mě chodit na mráz! Cítím se špatně.“

„Jestli ti není dobře, bude nejlepší, když půjdeš domů.“ Pravila stroze moravská herečka. Evidentně nevěřila, že říkám pravdu. „Proč si nezajdeš k obvodnímu lékaři? Není to daleko. Předepíše ti prášky proti bolesti.“

Profesorka Hořká jako správná profesionální lhářka tušila podvod za vším, co kdo řekl. Podařilo se jí ve mně vyvolat podvědomý pocit viny. Vůbec jsem nechápala, jakým způsobem dokázala otočit rozehranou šachovnici ve svůj prospěch. Najednou jsem to byla já, kdo byl notorická lhářka, ne ona. 

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než s spolu s rozjařenými herci vypochodovat z budovy. Obezřetně jsem si ovinula obličej šálou a ve společnosti slavnějších spolužáků došla za roh na bývalé náměstí Krasnoarmějců. Na rozdíl od budoucích seriálových hvězd jsem toužila zůstat neviditelná. Sledovačku jsem zatím nikde neviděla, ale předpokládala jsem, že ona vidí mě. Nezbývalo než doufat, že pokud se budu zdržovat uvnitř revolučního davu, Medůza se na mě neodváží zaútočit.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

3.6 8 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments