Hořký samet: Směr Moskva (23. díl)

Kapitola pátá (část třetí)

Zítra bude včera

DÁLNICE Z BRATISLAVY se před námi ve světle dálkových reflektorů rozbalovala jako spirála lékořice. Čekala nás dlouhá cesta domů a prázdná břicha nám žalostně kručela. Máti se naštěstí vytasila s pytlíkem plným mrkve. Chroupali jsme je rezignovaně k večeři jako králíci, abychom alespoň trochu zahnali hlad.

Jaký dojem na tebe udělal ministr Ivanov, Jirko?“ Navzdory burácení motoru se ke mně dozadu donesl mátin hlas. „Zdá se, že se Gorbačov obklopuje velmi kompetentními lidmi, nemyslíš?“

Taky jsem měl pocit, že se jedná o mimořádně chytrýho a schopnýho administrátora.“ Vyhladovělý otec popadl největší mrkev a jal se ji agresivně drtit v zubech. „Jsem rád, že jsem poslechl svůj instinkt a přijal pozvání toho Gromka, I když si myslím, že pro nás obchodní partnerství se Sověty nepředstavuje reálný východisko z prekérní situace.“ Ledabyle ťuknul do páčky vedle volantu, čímž aktivoval dálková světla. Připustil, že perestojkoví Rusové působili věrohodně v jejich proklamované snaze reformovat zastaralý sovětský průmysl, ale zároveň pochyboval, že by se v současném SSSR našly peníze na financování investic, jako byla aparatura.

Naše Škodovka dělala za jízdy takový kravál, že jsem musela vklínit hlavu do škvíry mezi předními sedadly, aby mi z hovoru rodičů nic neuteklo.

Víš, co mi blesklo hlavou, když si s námi ministr Ivanov připíjel na přátelství?“ Otec si vzpomněl, že přesně před dvaceti lety v polovině června rovněž popíjel u stolu se skupinou mocných Rusů. „Tohle bylo v Sofii v roce 1968.“ Dochroupal mrkev. Prozradil nám, že se ho sovětské tajné služby v Bulharsku pokoušely verbovat pro spolupráci. „Dneska jsem si vážně chvilkama připadal, jako bych se propadl zpátky v čase.“ Kroutil hlavou.

Zvědavostí jsem skoro ani nedýchala a snažila se zařadit novou informaci do dosavadního myšlenkového systému.

Takže to je to, o čem jsi kdysi mluvil, když jsi mi říkal, že jsi se v Sofii potkal s ďáblem?“ Zařvala jsem otci do ucha. „Hele. Slíbil jsi přece, že mi o tom povíš, až budu trochu větší. Pamatuješ? A teď už jsem dost velká.“

Přestaň mi troubit do ucha, Trumpetko. Nejsem hluchej.“ Trhl s sebou. „Co se chystám vyprávět, je přísně tajná informace. Jseš si jistá, že si ji dokážeš nechat sama pro sebe?“

Spolehni se. Nikomu neřeknu ani slovo.“

Ani svojí učitelce občanský nauky?“ Škádlila mě máti.

Přísahám. Budu mlčet jako hrob.“ Pokřižovala jsem se na znamení loajality.

Tak dobrá.“ Otec se ve vyprávění přenesl do poloviny šedesátých let, kdy v něm velení reformní rozvědky vidělo nadějného špióna. „Jakožto ambiciózní mladík jsem hořel spalující touhou vysloužit si ostruhy. Ruským tajným službám jsem se musel jevit jako snadná kořist.“ Připustil skromně. Bulharská kontrarozvědka prý během jeho první služební cesty do zahraničí konspirovala se sovětskou vojenskou GRU s úmyslem nalákat nezkušeného českého špióna do pavoučí sítě vlastizrádné spolupráce.

Bratrské tajné služby proti sobě v rámci Varšavské smlouvy normálně neměly konspirovat, vysvětloval otec. „Z tohoto důvodu mi ze začátku vůbec nedocházelo, co se kolem mě děje.“ Součástí příprav na vojenskou intervenci byla snaha ze strany Sovětů zajistit si spojence mezi prominenty Pražského jara. „Zajímali je lidi v klíčových pozicích, kteří by jim v pravou chvíli, metaforicky řečeno, otevřeli brány do města.“ Dodal ochraptěle.

Chtěli tě použít jako trojskýho koně?“ Vzpomněla jsem si na řecké mýty.

Řekněme, že jsem byl značně perspektivní kůň, na kterýho si chtěli vsadit.“ Přikývl otec. „Zrádci mezi disidenty jsou klíčem k potlačení každý rebélie.“ Surově trhl rychlostní pákou. Vybočili jsme do levého pruhu a jali se předjíždět skupinu náklaďáků.

Od otcova příletu do Sofie ho bulharská strana zahrnovala neobvyklou, ba přímo dokonce královskou péčí. „Ubytovali mě v nejlepším hotelu ve městě a dali mi k dispozici vlastního průvodce a diskrétního řidiče, kterej mě vozil po Sofii v černým mercedesu.“ Jakmile jsme se zařadili zpět do pravého pruhu, otec navázal přetrženou nit příběhu. Přiznal se, že mu přišlo podezřelé, že se během návštěvy místních pamětihodností jeho kroky až příliš často křížily s delegací vysoce postavených důstojníků sovětské vojenské rozvědky. Ruští špióni se jakoby náhodou pokaždé nacházeli na stejných místech jako on.

Pamatuju si jejich uniformy. Černofialový se zelenou. Každej z těch borců měl na prsou vyvěšenou kolekci medailí.“

Jaký uniformy?“ Zamračila jsem se. „Myslela jsem, že si lidi ve vaší profesi zakládaj na nenápadným oblečení.“

Tihle Rusové stáli tak vysoko na žebříčku vojenský hierarchie, že už nemělo smysl, aby zatajovali svoji identitu.“

Odraz otcova úsměvu se mihl ve zpětném zrcátku.

Aha.“ Polkla jsem. „A jak jsi poznal, že se tě snaží verbovat?“

Zrovna jsem večeřel v hotelový restauraci, když ke mně přišel číšník, kterej nejspíš taky pracoval ve službách.“ Otec se napil studeného čaje z termosky a utřel si vlhká ústa rukávem. „Přinesl mi skleničku Ballantinky a vzkaz od delegace ruských špiónů.“ Zasněně vzpomínal a kroutil přitom volantem. „Jejich velitel mě pozval, abych jim prej dělal společnost u stolu ve vedlejším salónku.“

Naskočil mi obraz filmové scény jako vystřižený z napínavé bondovky.

Viděla jsem mladého Seana O´Conneryho, jak srká skotskou a popotahuje z cigarety, než odhodlaně típne hořící nedopalek do popelníku. Posléze se zvedne ze židle, urovná si klopy tvídového saka a vykročí směrem ke zmijí sluji.

Neměl jsem ponětí o Brežněvovým záměru vojensky potlačit Pražský jaro.“ Pokračoval rozechvěle otec. „Ale stejně jsem měl v břichu takovej blbej pocit.“ Cestou napříč parketem hotelové jídelny se pod ním třásly nohy. „Musel jsem se dost přemáhat, abych nedal najevo rozrušení.“ Hlesl. „Instinktivně jsem tušil, že se řítím do průseru.“

Proč jsi pozvání těch Rusáků neodmítl?“

Jak bych si mohl něco takovýho dovolit?“ Vyprskl. „Nezapomínej, že jsem byl mladičkej lajtnant bezvýznamný zpravodajský služby a měl jsem co do činění se šéfem jedný z největších tajných organizací na světě!“

Následoval popis atmosféry v privátním salónku.

Zvukotěsná kulatá místnost byla diskrétně osvětlená. Rusové u stolu měli drsné, větrem ošlehané obličeje zkušených válečníků. Půltuctu členů velení GRU dominoval generál nevyšší možné hodnosti a v zakouřeném salónku byl rovněž přítomen uniformovaný velitel bulharské kontrarozvědky.

Sadis, moloděc.“ Otec napodobil generálův hlas. „Poručil mi, abych si k nim přisedl. Jeden z Rusáků mi pak nalil do skleničky francouzskej koňak a navrhl, abychom si spolu připili na přátelství našich zemí.“

To dneska přece taky říkal ministr Ivanov!“ Vykřikla jsem a po zádech mi přeběhl mráz. „Mamma mia. Je to jako dèja vu.“ Nemohla jsem uvěřit, že se po dvou desetiletích celá situace opakovala.

Někde jsem kdysi četl, že se čas nepohybuje dopředu, ale dokola ve spirále.“ Otec zatočil kličkou ve dveřích, čímž spustil dolů okýnko. „Naše budoucnost se zjevně odvíjí od našeho porozumění minulosti.“ Škrtl sirkou a zapálil si Spartu. „Tím, že pořád procházíme stejnými situačními modely, se učíme odlišně reagovat na podobný zkušenosti.“

Chvíli jsem nad jeho výrokem přemýšlela.

Jakej je podle tebe rozdíl mezi dneškem a tím, co se stalo v Bulharsku před dvaceti lety?“ Napadlo mě zeptat se. „Tenkrát jsi odmítl s Rusy pít?“

Kdepak. To by byla úplná sebevražda.“

Jak to?“ Nechápala jsem.

Máti se otočila na předním sedadle a shovívavě mě pohladila po vlasech.

Vysvětlila mi, že pravidla života dospěláků bývají značně nelogická a rigidní, protože jsou hluboce zakořeněná v staletích kolektivního boje o přežití. V Rusku se odjakživa považovalo odmítnutí přátelského přípitku za smrtelnou urážku, stejně jako vhození rukavice do tváře nenáviděného soka.

Pravda.“ Vybavila jsem si Vojnu a mír. „V dobách Tolstoje by nejspíš táta byl za takové chování vyzván na souboj.“

To si piš. Kdybych tu skleničku do sebe nevyklopil, podepsal bych si rovnou úmrtní list.“ Zasmál se krátce otec. „Kromě toho jsem neviděl nic špatnýho na tom, že si připíjím na naše přátelství. Jenže u toho to neskončilo a v tom je právě háček.“ Poškrábal se v husté kštici vlasů. „Ještě jsem nedopil do dna první skleničku, když už mi soudruzi z GRU začali dolívat další. Přiťukávali si se mnou, jako když cinká na zvonkohru a navrhovali mi přípitky, který už jsem nedokázal spolknout.“

Jako třeba co?“

No, v určitým bodě, když si Rusové mysleli, že už mám dost, mi jejich velitel z ničeho nic navrhl, abych si připil na odstoupení Dubčekovy vlády.“

Všimla jsem si, že otcova čelist ztvrdla.

A co ty na to?“ Kousla jsem se do rtů.

Co jsem mohl dělat?“ Otec na mě vrhl pohled do zrcátka. „Byla to od něj podpásovka. Pochopitelně mi nezbylo nic jinýho, než se tvářit uraženě.“ Ušklíbl se. „Zeptal jsem se toho práskanýho vlka, proč si myslí, že bych byl zrovna já ochotnej pozvednout skleničku proti reprezentantům svý země. Měli mě snad sovětští kolegové za vlastizrádce?“

Než se překvapený generál stačil rozčílit, otec si dovolil poopravit znění přípitku.

Navrhl jsem mu, abychom se raději napili na vzájemný respekt našich spřátelených zemí.“ Burácel otec za doprovodu kvílejícího motoru. Dovolil si prý navíc generálovi připomenout, že opravdoví přátelé by měli spolupracovat, a ne házet jeden druhému klacky pod nohy. Svůj nehorázný návrh otec ještě doplnil diplomatickou promluvou. Snažil se sovětské činovníky přesvědčit o tom, že každá z členských zemí Varšavské smlouvy by měla mít právo svobodně si vybrat vlastní cestu k socialismu.

Byla to ode mě neslýchaná drzost, ale byl jsem mladej a měl jsem pocit, že mě ruka osudu poplácává po rameni.“ Hořce se usmál otec.

Venku se spustil prudký déšť.

Co na to řekli?“ Zajímala jsem se. „Akceptovali tvůj přípitek?“

Se skřípajícíma zubama.“ Přikývnul šibalsky. „Ale soudě podle toho, jak se generálovy oči podlily krví, parádně jsem ho nasral.“ Zdálo se, že je na sebe hrdý.

Nejspíš se asi moc často nestávalo, aby někdo tak mladý a bezvýznamný zkroutil mocnému veliteli GRU ruku v zápěstí před očima jeho podřízených.

Tlusté dešťové kapky nám začaly prudce bubnovat na střechu.

Nebál jsi se?“ Skřípající stěrače klouzaly nahoru a dolů po mokrém povrchu předního skla. „Mohli tě přece poslat do Gulagu.“

Máti si zimomřivě přetáhla přes ramena šátek.

Tatínka tenkrát naštěstí chránil diplomatický pas.“ Opravila mi naivní pohled na věc. „Přijel do Bulharska jako státní host. Nemohli ho jen tak bezdůvodně odtáhnout a zavřít do vězení.“ Připustila však, že otci hrozilo, že za svůj postoj ponese závažné následky, což se po invazi do puntíku vyplnilo.

Mezitím jsme vjeli do hustého lijáku. Naslouchala jsem zvuku gum prořezávajících proudy dešťové vody, valící se po dálnici.

Neušlo mi, že otce začíná jeho vyprávění unavovat. Veliteli sovětské GRU prý přestal po přípitku chutnat koňak. Jako by mu nahnědlý mok najednou zhořkl na patře. Zachmuřeně si prohlížel skleničku, než do sebe kopl její obsah a otřásl se nechutí.

Uvnitř našeho auta se náhle zamlžila všechna skla a otec musel zaměřit pozornost na řízení. Opřela jsem se vzadu o sedadlo a naslouchala kvílení motoru. Zatímco jsem se upřeně dívala do tmy, hlavou mi vířily rozporuplné myšlenky.

Když prudký liják zeslábl, otec navázal na svůj příběh.

Co si vy Čehůni o sobě vůbec myslíte?!“ Velitel bulharské kontrarozvědky vyskočil ze židle jako čertík na pérku. Otec pobaveně vykreslil zakrslého chlapíka s červeným nosem a krátkýma nožkama ve vysokých kožených holínkách. „Výhružně položil ruku na pouzdro služební pistole, jako by se mě právě chystal zastřelit, a začal vykřikovat, že Praha je hnízdo kontrarevoluce.“ Bulharský policajt byl brunátný vzteky. Neváhal nazvat Dubčekův socialismus s lidskou tváří nebezpečnou herezí. Mluvil z něj alkohol. Chrlil na otce nepřeložitelné invektivy a přitom si neuvědomil, že se hloupě prořekl. „Naši sovětský soudruzi udělaj zemím Varšavský smlouvy největší službu, když ty vaše zkurvený reformisty vymetou z úřadu vlády koštětem. K čertu se Smrkovským i s Dubčekem. Čím dřív k vám pošlou tanky, tím líp!“ Hulákal na šokovaného mladíka.

Tehdy jsem si uvědomil, že k nám Rusáci plánují vojenskou intervenci.“ Otec přimhouřil zarudlé oči. „Už dávno se rozhodli, že naši národní historii přepíšou hrubým násilím.“ Řekl. „Přípitkem na rezignaci Dubčekovy vlády mi jenom nabízeli důležitou roli v jejich scénáři.“ Přeručkoval po volantu a dodal, že mu svým způsobem zájem ruských tajných služeb lichotil. „Dobře jsem ale věděl, že kdybych se i jenom na oko podrobil jejich vůli, rázem bych zahodil všechno, na čem mi kdy v životě záleželo.“

Nebyla jsem si jistá, jestli otcovy žluté oči zvlhly dojetím, nebo se v nich zrcadlilo zamlžené přední okno. Bulharova slova ho hluboce znechutila, řekl. Už s Rusy nedokázal pít. Ožralého velitele místní kontrarozvědky následně umlčel pádnou připomínkou, že na rozdíl od Bulharů, Čechoslováci nikdy nebojovali proti SSSR po boku německých nacistů.

Řekl jsem mu, že je pokrytec. Kde bere morální právo mluvit o prezidentovi Svobodovi a členech antifašistickýho odboje jako o zrádcích?“ Otci zaplály žluté oči hněvem. „Chvíli jsem myslel, že ho buď trefí šlak, anebo mě zastřelí.“ Pustil ruce z volantu a vyhodil je do vzduchu v snaze napodobit Bulharovu reakci. „Já čekist. Já čekist.“

Celé auto se otřáslo výbuchem jeho smíchu.

Co to znamená čekist?“ Strnula jsem, zatímco se burácející Škodovka bez kontroly řítila neproniknutelnou tmou.

Čeka byla po velké říjnové revoluci něco jako sovětská verze Gestapa.“ Poučila mě máti. Bulharovo tvrzení se podle ní dalo nejlépe přeložit, jako že měl mimořádně bohaté zkušeností se zabíjením lidí.

Zachvěla jsem se při představě zarudlého oficíra, rázujícího v nablýskaných holínkách podél mělkých hrobů vykopaných politickými vězni, které se chystal popravit. Plop. Plop. Plop. Plop. Dokázal vystřílet kulky do lidských lebek, jako když sekretářka v kanceláři spojuje listy papíru sešívačkou.

Potrefená husa nejvíc křičí.“ Otcovy dlaně znova spočinuly na volantu. „Nic novýho pod sluncem.“ Hořce si povzdechl, že zločinci jsou vždy připraveni svést vlastní vinu na druhého člověka, včetně svojí oběti. „Udavači jsou první, kdo v druhých vyčmuchaj udavače, a zloděj typicky křičí: Chyťte zloděje!“

Před námi se ze tmy vynořily strašidelné siluety betonových kvádrů, zahalené do nezdravě načervenalého oparu. Oprýskaný nápis na dálniční ceduli ukazoval k Brnu. Zbývaly nám dvě hodiny cesty. Otec ospale zatočil kličkou a spustil dolů postranní okýnko, aby si zapálil další cigaretu. Vlhký noční vzduch, smíšený s vůní hořícího tabáku, zavál dovnitř vozu a vnikl mi do nozder.

Co na to řekli Rusové, když jsi toho čekistu usadil?“ Otřásla jsem se chladem a po těle mi naskočila husí kůže.

Neřekli vůbec nic.“ Otec vydechl mračno kouře z okna. „Ničevo.“

Bulharský potentát prý vypochodoval ze salónku, zatímco velitel GRU se stoickým klidem dokouřil hnědou cigaretu bez filtru. Potom se beze slova zvedl a odebral na pokoj, aniž by se s kýmkoli z přítomných rozloučil. Vetší část delegace ho mlčky následovala. Dva Rusové však zůstali sedět s otcem u stolu.

Nezbyl mezi námi žádný prostor pro slova. Nebylo o čem lhát.“ Otec vzpomínal na chvíli pravdy v privátním salónku.

Ostřílení ruští špióni respektovali otcovo rozhodnutí zůstat věrný sám sobě i za cenu ztráty života. Soudě podle jejich věku, mínil otec, nepochybně oba prošli krvavými bitvami Velké vlastenecké války.

Ani jeden z nich se nebál smrti.“ Usmál se. „Chápali, že život ve lži je mnohem horší, něž fyzická smrt.“

Tak proč si teda původně mysleli, že pro ně budeš dělat?“ Upřela jsem pohled na kužel dálkových světel, nenasytně polykající přerušovanou čáru vprostřed dálnice.

Kdo ví, co jim v tu chvíli šlo hlavou?“ Otec popotáhl nosem. „Není zase tak důležitý, co ti ďábel nabídne výměnou za tvoji nesmrtelnou duši. Dokud mu ji nedáš, máš pro něj vysokou hodnotu. Jakmile ale podlehneš pokušení, staneš se pro něj opovrženíhodným, bezejmenným otrokem, i když ti třeba neupře tvoji materiální odměnu.“ Otec vrhl letmý pohled do zpětného zrcátka, aby se přesvědčil, jestli jsem pochopila jeho slova. „Pravidlo životní hry je dost prostý. Jestliže si na úkor ztráty svojí integrity zachováš tělesnou schránku, předem jsi prohrála. Život přestane mít smysl. Můžeš získat bohatství, slávu či obdiv nebo bejt naopak obávaná, ale tvoje srdce navždy zůstane prázdný.“ Varoval mě. „Když ztratíš respekt sama k sobě, plamen lásky v tobě zhasne jako větrem sfouknutá svíčka, která už se nikdy sama od sebe nerozhoří.“

Podle tebe láska souvisí s duší?“ Chtěla jsem vědět.

Duše potřebuje lásku stejně jako hořící plamen kyslík.“ Vložila se do diskuse máti.

Otec nečekaně pustil řadící páku a uchopil do ruky její drobnou dlaň s okousanými nehty.

Jedině čistý srdce se může stát domovem štastný duše.“ Prohlásil. „Ja svoji duši vidím v maminčiných očích. Proto ji miluju.“ Zdálo se mi, že v jeho hlubokém hlase slyším upřímné vyznání. „Radši bych se na místě nechal zabít, než bych žil bez ní.“ Dodal, že byl vždycky přesvědčen, že by ho máti opustila, kdyby se choval jako hajzl a zradil jejich společný principy. „Nebo se snad pletu, Alice?“

Nepleteš.“ Přikývla rezolutně. „S hajzlama se nebavím.“

Vidíš?“ Otočil se ke mně otec a mrnutím oka mi dal najevo, kdo u nás doma drží žezlo. „Přestože jsem jako každej druhej mladej chlap toužil po moci a slávě, abych si mohl dovolit zahrnovat zbožňovanou ženu drahými dárky, zároveň jsem si uvědomoval, že bych se tvojí mamince zprotivil, kdyby zjistila, že si její lásku kupuju za Jidášovy stříbrňáky.“

Je to pravda, mami?“ Objala jsem ji zezadu kolem ramen.

Pravé bohatství si všichni nosíme uvnitř.“ Pohladila mě něžně po tváři. „Všechno ostatní je obyčený pozlátko.“

Přejížděli jsme Českomoravskou vrchovinu, když vítr rozfoukal dešťové mraky na nebi. Nad zalesněnými kopci se zatřpytily hvězdy. Obrysy stromů a kostelů se v svitu měsíce tyčily na tmavomodrém obzoru. Při pohledu na chudičkou krajinu jsem si najednou připadala nesmírně bohatá. Moje okupovaná vlast působila tak láskyplně a mírumilovně, teď když většina jejích obyvatelů tvrdě spala.

Tož, kde jsem to jenom přestal?“ Otec se zavrtěl na sedačce a protahoval si strnulá záda. „Rusové, co se mnou zůstali u stolu, dopili flašku a pak mě doprovodili k výtahu.“ Vyjeli spolu v kabince do jedenáctého patra, aniž by za celou dobu prohodili jediné slovo. Ruští rozvědčíci bydleli o patro níž než otec. Než vystoupili na chodbu, jeden z nich českého kolegu poplácal po rameni a usmál se na něj, jako by mu chtěl dodat odvahu.

Proč to udělal?“

Třeba měl doma stejně starýho syna, nebo si vzpomněl na svoje vlastní mládí? Kdo může vědět?“ Pokrčil rameny otec a popsal nám chvíli tíživé samoty uvnitř kabiny cestou do dalšího patra. Zatímco se výtah pohyboval směrem vzhůru, otci naopak připadalo, jako by se propadal podlahou do bezedné šachty. Cítil se stejně, jako když o deset let dřív nastoupil k první směně v uhelném dole. „Některý nabídky, který ti život přinese, je těžký odmítnout.“ Přiznal. „Stačilo držet hubu a chlastat koňak. Mohl jsem si rázem zajistit závratnou kariéru. Nejspíš bych to za normalizace dotáh na ministra vnitra nebo aspoň jeho náměstka.“ V otcově mysli vířil milión pochybností, když se za bezesné noci převaloval v hotelové posteli.

Celou dobu napůl očekával, že se potichu otočí klika ve dveřích a dovnitř pokoje vstoupí profesionální vrah. To se sice nestalo, ale po celý zbytek jeho pobytu v Sofii z něj bulharská kontrarozvědka nespustila oči.

Náhlá změna v postoji mých hostitelů byla přímo komická.“ Vyprskl smíchy. „Po černým mercedesu se ráno slehla zem. Místo toho mě pak po městě vozil nemluvnej chlápek v rezavý Ladě.“

O otcovu bezpečnost se postarali mladí důstojníci bulharské rozvědky, kteří sympatizovali s Pražským jarem. Zejména náčelníkovi oddělení pro západní Evropu prý osud mladičkého rozvědčíka ležel na srdci. Grigori zašel dokonce tak daleko, že přímo zaúkoloval některé své podřízené, aby zabránili pomstychtivému čekistovi v plánované odvetě, čímž mohl ohrozit svoji profesionální pozici.

Když jsem se pak s Grigoriem loučil na letišti, daroval jsem mu svůj špiónskej minifoťák na znamení vděku.“ Slyšela jsem otcův bručivý hlas jako z veliké dálky. Pravil ještě, že by bez jeho pomoci v Sofii asi dlouho nepřežil. Jedině díky spojenectví s kolegou z bulharské rozvědky se potom mohl o měsíc později znovu vrátit do Sofie, aby za zástěrkou účasti na studentském festivalu pátral po podrobnostech připravované invaze . . .

Nepamatuji si, kdy jsem usnula. Nabyla jsem zpola vědomí, až když jsme byli doma.

Dobrou noc, Trumpetko.“ Otec mě opatrně zvedl do náruče a odnesl do pokoje, kde mě položil do postele. „Sladký sny.“ Vtiskl mi polibek na čelo.

Dobrou noc, tati.“ Ospale jsem zašeptala. „Mám tě ráda.“

Měla jsem blažený pocit, že otci můžu plně důvěřovat. Nikdy by se nezpronevěřil svým principům bez ohledu na to, kolik těžkostí si tím v životě způsobil. Spoléhala jsem na něj, že ochrání moji duši před ďáblem, který číhavě vyčkával v temnotě mojí dětské mysli na další příležitost vypustit jed pochybností.

 

STARÉ RČENÍ praví, že ďábel nikdy nespí. Nepřetržitě pracuje jako pavouk tkající síť nekonečných protikladů. Naprosto jsem se spletla, když jsem si myslela, že se nám soudruh Gromkov neozve. Necelý týden po návratu ze Slovenska jednoho dne během večeře zazvonil telefon. Volali z Sojozchimexportu v Praze. Sovětský komisař otci hlubokým basem sdělil, že následujícího rána má přiletět z Moskvy do Prahy delegace mladých ředitelů továren. Ministr Ivanov se prý nechává ptát, jestli by otec sovětské hosty neprovedl po našem hlavním městě, hlaholil soudruh Gromkov do sluchátka, až ho bylo slyšet u jídelního stolu.

Soudruh ministr po mě chce, abych dělal medvědáře?“ Otec nevěřícně zalapal po dechu. Medvědářem mínil rusky hovořícího turistického průvodce, což bylo tenkát v Čechách jedno z nejméně populárních zaměstnání.

I počemu nět?“ Gromkov vybuchl smíchy. „Projdete se s nimi po Karlově mostě a kolem Staromáku. Na tom přece nemůžete nic ztratit.“

Nadšeně sovětské návštěvníky popsal jako velká zvířata, aby stimuloval otcův vlažný zájem. Naznačil, že zmínění ředitelé doma disponují velikými pravomocemi. „Na vašem místě bych chňapl po příležitosti nadělat si v SSSR podnikatelské kontakty.“ Komisař otce tak dlouho masíroval, až ho nakonec přesvědčil.

Soudě podle toho, jak mu svítily žluté oči, když položil sluchátko, Rusovi se v otci podařilo probudit jeho lovecký instinkt.

Rozhodl se následovat stopu.

Nechápu, proč si s těma Rusama pořád nedáš pokoj.“ Trucovala jsem u jídla. „Měl by ses chovat jako hrdina a ne jako zrádce. Vzpomeň si, že jsi vždycky pohrdal Čechama, který si od Rusáků kupujou naftu.“

No dovol!“ Vybafl na mě. „Nesnažím se přece obchodovat s kradeným zbožím na černým trhu, ale naopak hledám spojence, co bojujou za osvobození světa od stupidních ideologií a válečných zločinců, ať už jsou to Američani, Rusové a nebo Číňani. To je mi celkem jedno.“

Otec mi znovu připomněl, že individuální lidský charakter má pramálo společného s národní příslušností. Naši nepřátelé nejsou Rusové, prohlásil, ale špatní lidé, kteří se v Sovětském svazu uchytili u moci. „Nemůžeme pořád čekat na příchod spravedlnosti a snít o budoucí svobodě.“ Píchal do vzduchu vidličkou. „Dokud sami nepřiložíme ruku k dílu, tak se nikdy nic nezmění.“

Po večeři se usadil v polstrovaném křesle u krbu a zapálil si Spartu.

Perestrojka se podobá Pražskýmu jaru.“ Prohlásil směle a dodal, že jestli současný Kreml symbolizuje to, co před dvaceti lety reprezentoval Pražský hrad, a Michail Gorbačov je nový Dubček, tak přes veškerou averzi k Sovětskému svazu je naší povinností pomáhat reformním Rusům v boji proti konzervativnímu křídlu komunistické strany SSSR, které hrozí zničit svět studenou válkou.

Ale tati, jak víš, že Gorbačov nezradí svoje ideály, stejně jako to udělal Dubček?“

Dobrá otázka.“ Sledovala jsem otce, jak se drbe ve vlasech otvírákem na pivo. „Osobně ho neznám. Viděl jsem ho jenom v televizi. Ale můj instinkt mi říká, že je to poctivej chlap a charizmatickej vůdce.“ Popotáhl dlouze z filtru, než zahodil zbytek cigarety do popele. „Jestli Gorbačeva Yankeeové nenechaj na holičkách, jsem přesvědčenej, že se mu podaří studenou válku ukončit.“

Vydechl kouř a zahalil se do neproniknutelného mlčení.

Když jsem viděla, že otcovo rozhodnutí dělat medvědáře nebylo motivováno ziskuchtivostí, rozhodla jsem se mu jeho zradu odpustit. Stejně jsem si ale nebyla jistá, že mu čas strávený se sovětskými návštěvníky přinese štěstí. Také máti byla značně skeptická a snažila se mu jeho bláznivý nápad rozmluvit. Žádné racionální argumenty na něj nefungovaly. Následujícího rána vyrazil na letiště. Ačkoli nám slíbil, že se vrátí domů na oběd, neviděli jsem ho do pozdního odpoledne. Když se na úpatí kopce ozvalo ržání přehřátého motoru a ze zatáčky se vynořila zaprášená Škoda 120, byl skoro večer. Soudě podle podvozku sedícího nebezpečně nízko nad povrchem silnice, trojice medvědů sedící uvnitř našeho auta vážila nejmíň jako půl tuctu pytlů cementu.

Jednalo se o mimořádně vzrostlá zvířata.

Pjotr, Tamaz a Voloďa jsou sice těžký váhy, ale jsou politicky úplně krotký a přátelský.“ Žertoval otec. Když nám mohutné Rusy představoval ve dveřích garáže, prohlásil, že se jich nemusíme bát. „Bojujou na stejný straně jako my!“ Na důkaz svého tvrzení plácnul největšího z nich po zádech.

Otec už si s medvědy během prohlídky pražských pamětihodností víc než jednou připil na přátelství. Rusové se totiž chovali až podezřele srdečně. Nemohli se dočkat, až si prohlédnou aparaturu, která v garáži ještě čekala na plánovaný odvoz do moravského družstva.

No to je bomba!“ Zvolali úžasem při prohlídce chemického modulu. „Davaj Jirka moloděc!“ Uznale poplácávali otce po ramenou. „Skvělá práce. A tohle všechno jsi vymyslel sám a dal dohromady jako soukromník?“

Netrvalo dlouho, a bručení medvědů přilákalo souseda Šimka. Viděla jsem, jak se plíží po zahradních schodech s hráběmi. Když slyšel, že se z otevřených vrat naší garáže ozývá ruština, rozhořčeně začal kroutit hlavou.

Nět. Nět. To, co před sebou vidíte je výsledek práce týmu místních vědců a řemeslníků. Samozřejmě jsem veškeré práce koordinoval já a financoval z vlastní kapsy.“ Otec prozřetelně zabouchl dřevěná vrata. „Osobně jsem vymyslel několik originálních řešení a celkový koncept aparatury, ale nemám v úmyslu chlubit se cizím peřím.“ Prohlásil s předstíranou skromností a rozdával přitom sovětským hostům laboratorní zkumavky s mátiným džinem. „Je to na dlouhé povídání.“

Následovalo barvité vyprávění o tom, jak se otec setkal s doktorem Steineinem. Cestou do jídelny Sovětům objasnil důvody, které ho vedly k tomu, že se stal prvním československým kapitalistou v komunismu.

Pravda je ta, že jsem ve skutečnosti neměl na výběr.“ Přiznal se na schodech. „V týhle zemi jsem totiž nezaměstnatelnej.“ Když se pak všichni usadili kolem stolu, vysvětlil Rusům, že si negativním postojem k vstupu sovětských vojsk doma vysloužil postavení černé ovce. „Bejt vlastencem v Čechách se zkrátka nevyplácí.“ Smál se hořkému osudu.

To teda není správný.“ Ředitel jednoho z největších chemických závodů v Moskvě svraštil zježené obočí. „Samostatně myslící lidí, jako jsi ty, jsou hnacím motorem každé společnosti.“ Poznamenal Vladimír. „A cílem Perestrojky je právě změnit tuto neblahou situaci.“

Navěrno.“ Vladimírův kolega z Petrohradu souhlasně přitakal.

Na nášu družbu!“ Vyhrkl nedočkavě Tamaz, původem z malé zakavkazské republiky, která tenkrát byla součástí SSSR. „Připijme si na brzké změny k lepšímu.“ Očichal originální směs ve zkumavce a pozvedl ji proti světlu. „Co to je za pití?“ Zajímal se. „Je to moc dobrý. Kde se to dostane koupit?“

Celý zbytek večera jsme se s máti činily v kuchyni. Zatímco se otec v jídelně vesele družil s mědvědy, my jsme se staraly o krmení dravé zvěře. Na otcův pokyn jsme čile zajišťovaly nepřetržitý přísun potravin a alkoholických nápojů. Kolem půlnoci už nikdo ze stolovníků nedokázal stát na nohou. Museli jsme sovětské hosty uložit do pokoje pro hosty. Vladimír s Pjotrem se zmáčkli na rozkládacím gauči a snědý Gruzín se vyspal na zemi. Druhý den ráno během pozdní snídaně, otcovi kamarádi hrdě nesli následky třeskuté kocoviny. Když jim otec nabídl hořké plzeňské na bolest hlavy, svatosvatě odpřisáhli, že si od něj koupí hned několik aparatur. Než je naložil do auta a odvezl do pětihvězdičkového hotelu v Praze, pozvali ho i s rodinou na návštěvu do SSSR.

Je-li pravda, že se čas pohybuje ve spirále, následující dny a týdny u nás proběhly ve víru revolučních událostí. Z našeho domácího telefonu se stala horká linka mezi Prahou a Moskvou. Poštovní schránka nám najednou přetékala obálkami polepenými sovětskými známkami. Místní pošťačky se nás jaly pomlouvat, že otec pracuje pro KGB. Ti ze sousedů, kteří nás předtím nezdravili, najednou začali uctivě smekat. Naopak lidé, kteří mi dřív vždycky přáli dobrý den, z ničeho nic přestali.

Na začátku srpna k nám moravské družstvo poslalo náklaďák, do kterého Ríša Hába naložil rozebranou aparaturu. Oplešalá „mánička“ se provinile hrbila a za celou dobu se nám ani jednou neodvážil pohlédnout do očí. Otec se během celé operace potměšile usmíval pod vousy, které neměl. Podepsal předávací protokol bez sebemenší známky rozčilení. Poté, co družstevníkům odevzdal bedny s rozmontovanými kousky svého ‘dítěte’, přimhouřil žluté oči jako hráč pokeru, který se chystá položit karty na stůl v předem prohrané partii.

Pamatuješ na Podraz?“ Pískal si melodii z oblíbeného filmu. „Jak Paul Newman přehrál ve vlaku toho New Yorskýho mafiána, kterej fixloval v kartách?“ Nikdy nemusel chodit daleko, aby našel přirovnání v americké kinematografii. Stáli jsme spolu před garáží a dívali se za naloženým náklaďákem, poskakujícím po vymleté silnici v oblaku prachu. „Jestli si bolševici myslí, že mě konečně dostali, tak to se šeredně pletou.“ Mnul si spokojeně mozolnaté ruce, jako by právě neutrpěl devastující ztrátu, ale naopak vyhrál první cenu. „Darebák Čejka nebude věřit vlastním uším, až se doslechne, že se mi jeho zásluhou podařilo přeorientovat podnikatelský aktivity na vývoz aparatur do Sovětskýho svazu.“

Podle otcových zasvěcených informací se Gorbačovův kabinet chystal ekonomicky přitlačit na zpátečnickou normalizační vládu Miloše Jakeše, aby začala implementovat pravidla perestojky. Skutečnost, že se noví ředitelé sovětských fabrik nebránili obchodnímu partnerství s bývalým kontrarevolucionářem, zatímco nebyli ochotni obnovovat smlouvy s domácím managementem, složeným z pravověrných bolševiků, ukazovala na to, že boží mlýny přece jenom melou. Otec každou chvíli hlásal, že jeho hlavní podnikatelskou motivací je pomoci Gorbačovovi zasadit smrtelný úder zkorumpovanému politickému systému, nepravdivě nazývanému komunismus. Jakožto pionýr kapitalismu ve Východní Evropě se pochopitelně považoval za nástroj v Božích rukách. Na první pohled bylo poznat, že se jeho duše zmocnil duch politického mesianismu. Nevyhnutelně nám s máti hrozilo, že jeho víra v perestrojku brzy převáží nad smyslem našich obyčejných životů.

 

DVACET LET POTÉ, co KGB v Bulharsku nechala nastražit nálož do brzdového systému otcovy služební Simky, jsme šestnáctého srpna nastoupili na Ruzyni do letadla cestujícího do Moskvy. Nikdy předtím jsem ještě neletěla. Mé počáteční nadšení se cestou k startovací dráze proměnilo v dusivou úzkost. Ruská letuška se chopila mikrofónu a ujistila pasažéry, že Aeroflotu nesmírně záleží na naší bezpečnosti. Ukázala nám názorně, jak se zapínají bezpečnostní pásy a zatahují šňůrky na plovacích vestách. Motory se vztekle rozeřvaly. Začala jsem hyperventilovat. Šedivé masy mračen na východním obzoru se nakupily do bouřkové formace. Pomalu jedoucí letadlo se otočilo vlevo v bok a s trhnutím se na chvíli zastavilo. Ocitli jsme se v kritickém bodě, z kterého nebylo návratu.

Sevřela jsem mátinu ruku a pevně zavřela oči.

Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Mumlala jsem. „Pomož nám vzlétnout správným směrem. Nedopusť, abychom spadli dolů nebo vrazili do nějaké vysoké hory. Dej nám dostatek paliva, abychom dorazili k cíli a ochraňuj nás od všech technických poruch. Amen.“

Sotva pilot odbrzdil kola, letadlo se s námi zlověstně rozklepalo. Vyrazili jsme kupředu po ranveji a prudce nabírali rychlost.

Ztěžkly mi nohy. Měla jsem pocit, jako by mě sedadlo vcucávalo dovnitř.

Neboj se, Trumpetko.“ Zabručel mi do ucha otec. „TU 154 je jedním z nejbezpečnějších strojů na světě. Skoro nikdy ještě nespadlo.“ Prozradil mi, že ruské letadlo původně vymysleli v americkém McDonnell Douglasu. „Rusové na něj akorát ukradli technický výkresy.“

Cože?“ Zůstala jsem jako opařená. „Chceš říct, že cestujeme v ukradeným letadle?“

Dalo by se to tak říct.“ Otec si odkašlal a pobaveně dodal, že informaci získal z první ruky. „Mirek Reichert mi o tom vyprávěl.“ Slavný český špión prý totiž zmíněnou tajnou operaci v Americe osobně řídil. „Dostal od KGB za odměnu zlatý hodinky.“ Řekl otec. Reichertovi kalifornští agenti zabalili výkresy modelu DC 10 do perského koberce a převezli odcizenou technickou dokumentaci napříč Spojenými státy v pronajatém stěhovacím voze.

Panebože.“ Pokřižovala jsem se. „Odpusť nám naše hříchy.“

Tvary a barvy za kulatým okýnkem se postupně rozplizly v jedinou čmouhu. Předek stroje se odlepil od země a zvedl do ostrého úhlu. Chvilku to vypadalo, že škrtneme ocasem o povrch ranveje. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze nadlehčit svou váhu. Gravitační síla poutala moje fyzické tělo k matičce zemi jako neviditelná pupeční šňůra. Bolestivě se napnula a posléze se přetrhla jako žvýkačka. Cítila jsem úlevu a veškerá tíha mě opustila. Připadala jsem si jako znovuzrozená.

Hřejivý pocit mi naplnil plíce. Zdálo se, že jsem se ocitla mimo svoje tělo, lehká jako duše zbavená hříchů. I největší stavby se pode mnou rázem scvrkly do velikosti krabiček od sirek. Pestrobarevné záplaty letní krajiny připomínaly žebrákův kabát. Namodralá stužka známé řeky lemovala límec brdských kopců. Červenobíle pruhovaná televizní věž vyčuhovala z lesů jako okrasný špendlík. Městečka ve švu zeleného údolí se podobala knoflíkům. Natáhla jsem krk ve snaze naposledy spatřit rodné město. Vtom letadlo zabořilo čumák do mraků a nezadržitelně stoupalo výš a výš k bleděmodré obloze.

V uších mi zaklinkal zvoneček. „Vítejte v nebi.“

Jakmile nám zhasl ‘no smoking’ signál nad hlavou, otec zajel rukou do kapsy saka a s úlevou vytáhl krabičku cigaret.

Už jsem ti říkala, že jsem včera konzultovala naší cestu do Ruska s páterem Ondřejem?“ Otočila jsem se k podřimující máti. „Chtěla jsem si bejt jistá, že se tím nedopouštíme nějakýho hříchu.“

Vážně?“ Modré oči se doširoka rozevřely a její rty se chvíli cukaly ve výrazu zdvořilého pobavení. „A co ti na to řekl?“

Myslí si to samý jako táta.“ Seznámila jsem ji s výsledkem farářovy mediace. „Zlo a dobro každou chvíli mění strany.“

Nejlepší příklad tohoto tvrzení byl samotný Ježíš. Rozvíjela jsem dál nahlas svoje myšlenky. Připomněla jsem máti, že se narodil v Judeji v době římské okupace, ale pár desetiletí poté, co Pontius Pilát nechal Ježíše ukřižovat, se původně židovské monoteistické náboženství rozšířilo napříč římským impériem jako požár, až ovládlo celou Evropu. „Dneska má Ježíš v Římě sídlo svojí církve.“ Triumfálně jsem uzavřela.

To není špatný postřeh.“ Přikývla máti. „Akorát, že když se Evropané nechali pokřtít, začali v Ježíšově jméně zabíjet taky Židy.“

Hmm. To je taky pravda.“ Shrbila jsem ramena.

Historie lidstva byla plná paradoxů.

Moře mraků se rozestoupilo a odkrylo nám pohled na o poznání méně záplatované sukno ukrajinského venkova. Pod námi se v nádherné symbióze snoubily zelené, hnědé a zlaté tahy tlustým štětcem.

Nikdy bych nevěřil, že tahle země je skrznaskz prosáknutá krví.“ Otec se díval z okýnka a náruživě přitom popotahoval z filtru Sparty. „Kolik armád už asi pošlapalo tyhle úrodný lány? Kolik lidí pomřelo hlady na jedné z nejkvalitnějších černozemí na světě? A to ani nemluvím o černobylský kontaminaci!“ Kroutil smutně hlavou.

Z hladin jezírek a rybníků rozesetých kolem dokola širé roviny se odrážela oslepující záře poledního slunce, jako by se pod námi blýštily skleněné střepy. Napadlo mě, že jakási mocná orientální bohyně kdysi nad Ukrajinou rozbila kouzelné zrcadlo a přivedla ji tak na staletí do neštěstí.

Aeroflot k obědu servíroval pečeného lososa v koprové omáčce, která navzdory našemu počátečnímu skepticismu chutnala překvapivě dobře. Sotva letušky odnesly tácy s prázdným nádobím, letadlo se prudce sklopilo směrem k zemi. Zaklinkal kouzelný zvonek a rozsvítily se červené bezpečnostní signály nad hlavami. Dole se černaly lesy kouřících komínů a betonová pohoří paneláků. S poklesem výškové hladiny se rovnoměrně snižovala i moje schopnost slyšet. Letadlo se otřáslo a vypustilo z trupu podvozek. Zavřela jsem opět oči a zaryla jsem nehty do polstrování sedadla, dokud se naše kola nedotkla přistávací dráhy. Jakmile se pilotům podařilo zpomalit a odbočit z dráhy na postranní pruh směřující k budově terminálu, cestující s úlevou zatleskali.

Vítejte v Moskvě.“ Z vestavěných ampliónů zašveholil příjemný ženský hlas. Bolšoje spasibo, že jste si pro svůj let vybrali právě Aeroflot.“

Šeremetěvo bylo velké moderní letiště. Měli tam dokonce i pohyblivé rampy, spojující budovu terminálu přímo s letadlem. Otec si z úložního prostoru nad hlavou vytáhl příruční kufřík a bezohledně se začal prodírat kupředu davem stojícím v středové uličce, aniž by se minimálně zajímal o náš osud. Bylo to pro něj typické chování. Pořád se někam za něčím hnal a pak tam zbytečně čekal, což těžce nesl. Máti a já jsme se naopak nepokoušely soutěžit s netrpělivými pasažéry, kteří zacpali všechny východové cesty. Když se letadlo vyprázdnilo, důstojně jsme opustily palubu. Při průchodu tryskovým mostem, připomínajícím tahací harmoniku, jsem se neubránila narůstající nervozitě. Nemohla jsem přestat myslet na KGB. Žila jsem napůl v očekávání, že na nás u východu z letištní haly budou čekat agenti sovětské kontrarozvědky v kožených pláštích.

Už z dálky jsem viděla otce netrpělivě přešlapujícího před řadou budek pasové kontroly. „Prosím tě, kde celou dobu jste?“ Obořil se na máti, která se tvářila, že ho neslyší, aby s ním nemusela diskutovat. „Honem!“

Vysoký pán uvnitř budky připomínal Leonida Brežněva. Vzal do ruky naše pasy a svraštil křoviny obočí ve snaze rozluštit latinskou abecedu.

Kde máte v Moskvě zajištěné bydlení?“ Otázal se prkenně. „Zamýšlíte ještě kromě toho navštívit nějaké jiné město?“

Přátelé nám zarezervovali pokoj v hotelu Ostankino.“ Tvářil se důležitě otec, aby celník nezůstal na pochybách, že máme konekce s Moskevskou elitou. „V pátek pak máme letět do Petěrsburgu.“

Vot? Kuda?“ Rusovo husté obočí se hrozivě naježilo, jako kdyby se na nás chystal namířit puškou. Ale místo toho, aby nám přikázat pochodovat napříč Sibiří na Kolymu, překvapivě zamručel. „Kam jste to říkal, že poletíte?“

Iznivitě tovarišč. Manžel se spletl. Měl samozřejmě na mysli Leningrad.“ Máti otci pohotově přispěchala na pomoc. „Pochopte, pro nás cizince je někdy trochu těžké udržet krok s tolika revolučními změnami ve vaší zemi.“ Dodala omluvně.

Uniformovaný chlapák zúžil oční štěrbiny a chvíli si se zájmem prohlížel její slamák.

Da. Ponjatno.“ Nečekaně se na nás usmál, než rozvážně vybral to pravé z tuctu rozdílných razítek, jako by se chystal zahájit nejoblíbenější část celního rituálu. Chvíli na obarvenou gumu takřka něžně dýchal. Posléze razítko obřadně obtiskl dovnitř každého pasu jako polibek na přivítanou. „Buďte vítáni v Sovětském svaze.“ Povojensku nám zasalutoval a vpustil nás do revoluční země, kde zítra znamená již včera.

Tati. Jaký máš na tom razítku datum?“ Vzpomněla jsem si na Fučíkův nesmrtelný slogan, definující Sovětský svaz jako zemi naší budoucnosti. „Protože jestli je u nás v Praze dneska šestnáctej srpen a moskevský včera je naše zítra, tak by tu podle mých výpočtů mělo bejt osmnáctýho, ne?“

Zastavili jsme se u jednoho z mnoha odbavovacích okruhů, kam měly po páse přijet naše zavazadla.

Vím, co tím míníš.“ Otec se roztržitě rozhlížel, jestli už z dvířek ve zdi nevyjely naše kufry. „Jedna z mála pozitivních změn, který bolševici přinesli do Ruska, je, že sjednotili ortodoxní kalendář se zbytkem Evropy.“ Prohlásil a názorně si hned přeřídil náramkové hodinky. „Dnešní Moskvané se tak ocitli dvě hodiny před námi, místo aby se dodnes ploužili o celých pár týdnů pozadu. Ovšem co se týče úrovně technickýho pokroku,“ pronesl kousavě k máti, když se pás zavazadlového okruhu se skřípotem dal do pohybu, „až na kosmonautiku a raketovou techniku, jsou Rusáci pořád sto let za vopicema.“

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

5 1 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
leviathan
leviathan
6. 10. 2020 12:48

Hezká ukázka toho, že ti ruští rozvědčíci si poplácáním našeho hrdiny dovolili vnímat pražské jaro jako Stalinův cílový záměr. Tím totiž nebyl marxistický elitářský komunismus, ale něco na způsob národního socialismu bezelitní společnosti. Ruští bolševici opravdu chtěli něco jiného než komunisté marxistického nebo dokonce trockistického ideologického zaměření, kteří pak svým zrádným paktováním se západem zapříčinili pád SSSR. To samé z podobných důvodů (zrádní elitáři myslící pouze na sebe) dnes čeká USA.