Hořký samet: Špioni (15. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola druhá –  Hořký Samet

Kapitola třetí –  Hořký Samet

Kapitola čtvrtá, díl 1. – Hořký Samet

 

 

 

Kapitola čtvrtá (část druhá)

Nejzelenější trávník

 

O DVA DNY později jsem si během hodiny italštiny v jazykovce všimla, že je otec ještě roztržitější než obvykle. Inteligentní máti se účastnila kurzu pro pokročilé v pondělí. Já s otcem jsme se každý čtvrtek učili správně vyslovovat ‘buon giorno’ a ‘arivederci’ spolu s tuctem dalších pomalých začátečníků. Byla jsem v třídě nejmladší a otec nejstarší. Dělili jsme se spolu o lavici v přetopené místnosti. Prošedivělá dáma s trpělivostí světice se nám toho odpoledne pokoušela vtlouct do hlavy pravidla jednotného a množného čísla. Hodná paní profesorka dělala, co bylo v jejích silách, aby otce přiměla dávat pozor. Strašně zlobil. Nejdřív ho přistihla, jak si ode mě opisuje domácí úkol pod lavicí, posléze se neposedně vrtěl na židli během čtení článku z učebnice,  ustavičně se díval na hodinky a nedokázal jí správně odpovědět ani na jednu jedinou jednoduchou otázku.

„Pane Urbane, jaká je jednotná forma přídavného jména ‘tipici’?“ Ptala se ho.

„Tipíčo!“ Vyhrkl bez rozmyšlení.

Nejen, že otec zkomolil italské slovo typický. Tím, že položil přízvuk na druhou slabiku, neúmyslně kultivovanou profesorku italštiny počastoval jadrnou českou nadávkou. Celá třída kolektivně ztuhla, než si překvapení spolužáci uvědomili otcovu nevinnou chybu a v zákrytu otevřených učebnic se začali svíjet v záchvatu hysterického smíchu, zatímco postarší dáma omdlévala za katedrou. Na chvíli zmizela pod stolem, aby z kabelky vyštrachala pytlíček mentolových bonbónů.

Dala si jeden do pusy a zhluboka vydechla.

„Signore Urbane, přízvuk je na první slabice.“ S obdivuhodnou duševní silou ovládla svoje rozčilení. „To ctipici se vyslovuje jako č, narozdíl od jednotného čísla tipico, kde se naopak vyslovuje jako k, ano?“ Opravila ho. „Minulou lekci jsme to přece brali. Zkuste to po mně zopakovat. Ti-pi-ci. Ti-pi-co.“

„Co je tohle za blbej jazyk!“ Sotva hodina skončila, byl otec venku ze dveří. „Kdo si má krucinálfagot pamatovat všechny ty detaily v přízvuku? Copak jsem nějakej podělanej operní zpěvák nebo co?“

Navlékl na sebe černou koženou bundu a po cestě ze dveří jazykovky si na Národní třídě nedočkavě vyklepal cigaretu z krabičky měkkých Sparet.

„Poslyš, Trumpetko.“ Škrtl na chodníku sirkou a dlaní přikryl mihotavý plamen, dokud si nepřipálil. „Musím si ještě něco vyřídit, než se vrátíme domů.“ Nasál do sebe kouř.

Následovala jsem ho k naší nové Škodovce 120. Před nedávnem jsme slavnostně vyměnili zkorodované žluté vozidlo za poslední model. Zvenčí se sice nové auto podobalo starému jako vejce vejci, ale zatím nebylo prorezlé a mělo odlišný béžový odstín. Další výrazný rozdíl představovaly velké oválné světlomety na přední masce auta a motor, který se jevil o chlup spolehlivější než ten předchozí.

„Počkej na mě uvnitř.“ Otec vytáhl z kapsy klíčky. „Zapnu ti motor, abys tu měla pěkně teplo. Za chvilku jsem zpátky.“

„Nemůžu jít s tebou?“ Udělala jsem dlouhý obličej. „Kam jdeš?“

„Za Borkem Reichertem. Nezdržím se tam dlouho.“

Oči se mi zalily slzami. „Jo. To říkáš vždycky a pak na tebe vždycky čekám celý hodiny.“ Nafoukla jsem tváře.

„No tak dobře.“ Kapituloval nakonec.

Pan Reichert patřil k úzkému kruhu otcových přátel z doby Pražského jara. Vyznačoval se dobrodružnou minulostí a hustým tmavým ochlupením, které mu neposlušně vylézalo z uší i z nosu a zpoza límečku košile. Byl strhující vypravěč a nijak se netajil tím, že před rokem 1968 pracoval jako špión Československé rozvědky. Reichert během šedesátých letech operoval ve Washingtonu, kde se zabýval řízením severoamerické divize. V návaznosti na šestidenní válku Izraele s arabskými státy Borek zažehnal mezinárodní diplomatickou krizi zprostředkováním mírového jednání mezi CIA a KGB. První setkání představitelů tajných služeb se prý konalo v Reichertově washingtonském bytě. Po invazi spřátelených vojsk do naší vlasti se ovšem na rozvědce vyměnilo vedení. Reichert byl v roce 1969 stažen do Prahy a následným odmítnutím vyjádřit podporu sovětské okupaci si vysloužil padáka bez ohledu na předchozí profesionální zásluhy. Dlouho nemohl zavadit o práci, než se mu díky bohaté síti kontaktů podařilo najít bezpečné útočiště na právním oddělení výrobního družstva. Jeho kancelář se čirou náhodou nacházela naproti obávanému sídlu StB v Bartolomějské ulici pokrytému špinavými bílými dlaždičkami.

„No to jsou k nám hosti.“ Sotva jsme nakoukli do zaprášené místnosti v suterénu, Borek vyskočil ze židle, aby si s otcem potřásl rukou a drsně ho poplácal po zádech. „Copak je u tebe novýho, kamaráde?“ Ptal se ho halasně. „Pořád ještě kuchtíš ilegální chlast v garáži?“

Vlhké zdi kanceláře měly na mnoha místech vyboulenou omítku a zelené skvrny svědčily o přítomnosti plísně. Uvnitř byla zima. Hnědý koberec smrděl myšinou. Mladá asistentka pana Reicherta pilně pracovala v koutku u stolu, zabalená do hnědého svetru. Sekretářka si zaujatě pilovala červené nehty, které vypadaly o pár centimetrů delší, než aby se s nimi mohla trefit do kláves psacího stroje. Kancelář byla zavalená krabicemi se složkami uzavřených případů. Tlusté soudní lexikony na policích pokrýval prach. Zamřížovaná okna nad úrovní chodníku rámovala pohled na obuv spěchajících kolemjdoucích.

„S Jolanou se ještě neznáš?“ Borek nám představil novou pomocnici.

Bázlivě vzhlédla od haldy papírů a přátelsky se na nás usmála. Vysoká a křehká mladá žena mi připomínala vystrašenou laň.

„Než ke mně přišla pracovat, strávila fůru času na druhý straně ulice.“ Otcův přítel na nás spiklenecky mrkl a prozradil na Jolanu, že se před lety vdala za mladého evangelického faráře, signatáře Charty 77. Krátce po svatbě státní bezpečnost Jolanina muže obvinila z distribuce zakázaných politických materiálů a soudce ho poslal na několik let do vězení.

„Věřil bys, že ty zkurvený bolševici chudákovi mladý holce nedovolili ani prodávat okurky v zelenině?“ Bývalý špión potřásal prošedivělou hlavou, když otci líčil Jolanin tragický osud. Stigmatizovaná jako manželka disidenta se mladá žena ocitla sama na malém městě, kde se s Jolanou nikdo neodvážil ani mluvit, natož ji zaměstnat. „Jediný živý duše, který se tam o ni zajímali, byli estébáci, co měli za úkol čmuchat kolem jejího domku. Neměla pomalu co jíst a každou chvíli byla předvolaná k výslechu.“ Litoval svojí kolegyni Reichert. „Naštěstí mi jeden známej přived Jolanku do kanceláře.“ Prohlásil dojatě a nafoukl hruď v chlupatém žersejovém svetru jako holub bublák při námluvách. „Když jsem si uvědomil její intelektuální potenciál, neváhal jsem ji u sebe zaměstnat. Viď Jolanko?“ Hodil po své asistentce ješitným pohledem. „Podařilo se mi aktivovat pár starých dobrých kontaktů a protlačit její přihlášku na právnickou fakultu.“ Utrousil skromně. Koutkem oka přitom ale kontroloval, jestli Jolana září upřímným vděkem. „Od září dálkově pracuje na doktorátu.“

„No to seš teda pašák, Borku.“ Pochválil ho otec.

„To je to nejmenší, co jsem mohl udělat. Musíme si přece pomáhat.“ Legendární špión se rozverně otočil kolem dokola na kancelářské židli. Elegantně si přehodil nohu přes nohu a pohodlně se opřel o opěrku jako James Bond. „A teď se podrž, Jirko.“ Přimhouřil oči a naježil husté obočí. „Víš na koho Jolana narazila hned první školní den?“ Rétorická pauza měla otci umožnit, aby názorně zakroutil hlavou. „Představ si, že chodí do stejnýho ročníku s mladým estébákem, co ji naproti vyslýchal kvůli jejímu manželovi!“

„Děláš si srandu.“ Vyprskl otec. „Že by se řezníci rekvalifikovali na advokáty?“

„No jo. O to se přesně snaží.“ Potvrdila znechuceně Jolana. „Vždycky, když se potkáme na chodbě, důvěrně na mě mrkne, jako bychom byli staří dobří známí.“

„Celá ta estébácká skvadra poslední dobou nedělá nic jinýho, než že se všichni strašně rychle rekvalifikujou.“ Ušklíbnul se Reichert. „Mám je tu jako na dlani.“ Vytáhnul z šuplíku u stolu divadlení kukátko a postavil se k nízkému oknu. „Vypadaj nezvykle aktivní jako mangusty před bouřkou. Běhaj dovnitř a ven z doupěte a čmuchaj nám tu před dveřma. Od tý doby, co byl Gorbačov v Praze, něco visí ve vzduchu.“

Legendární špión se díval kukátkem skrze mříže a zkušeně studoval boty překračující práh budovy tajné policie.

„Předpokládám, že seš výjimečně dobře informovanej, Borku.“ Odkašlal si významně otec a podíval se přes rameno směrem k lelkující sekretářce. „Měl jsem totiž v úmyslu položit ti pár citlivých otázek.“

„Chápu. Dej mi chvilku.“ Pan Reichert položil kukátko na psací stůl a vytáhl z kapsy kalhot zmačkanou bankovku. „Paní Krutinová.“ Zavolal bodře přes celou místnost. „Byla byste tak laskavá a zašla nám pro nějaké zákusky?“

„S radostí.“ Obtloustla žena přerušila manykýru. „Právě jsem si říkala, že je čas na svačinu.“ Jakmile klapání sekretářčiných podpadků doznělo na schodišti a ozvalo se prásknutí vstupních dveří, atmosféra v studené kanceláři značně pookřála.

„Před Jolanou můžeš mluvit otevřeně.“ Ujistil otce pan Reichert. „Má moji plnou důvěru.“ Dívala jsem se, jak bývalý špión štrachá za hromadou zaprášených listin, dokud nevytáhl láhev vzácného Johnnyho Walkera. Rozlil trochu nahnědlého moku do dvou skleniček.

„Díky, Borku. Na zdraví.“ Srknul si otec. „Poslyš kamaráde. Nevíš náhodou, kdo teď tahá za nitky na první správě?“

„No. Něco bych možná veděl. Co po nich potřebuješ?“

„Chci, aby mi chlapci zrušili blokaci na vydání pasu.“ Zamračil se otec. „Musím se urychleně dostat do Itálie, abych Martě pomohl v prekérní manželský situaci, ale pasovka mi už dvacet let nedovolí vyjet jinam, než do Polska a Maďarska. Dokonce ani do blbý Jugošky mě nepustěj, ti kreténi.“

„Hmm. To nebude snadnej úkol.“ Pan Reichert se poškrábal za chlupatým uchem.

„Podívej se, Borku. Zase tak moc toho po tobě nechci.“ Otec se nenechal odradit. „Bude mi úplně stačit, když mi dáš jméno správnýho člověka. Já už si ho pak najdu. Kdo si myslíš, že rozhoduje o těhle záležitostech?“

Legendární špión rozlil další kolo skotské a v hustém křoví srostlého obočí se mu objevila hluboká vráska.

„Teoreticky to má v pravomoci náčelník správy, ale po pravdě řečeno, nevěřím, že by ti mohl bejt v nejmenším užitečnej.“ Zamyšleně převaloval v ústech skotskou pálenku. „Soudě podle toho, že většinu pracovní doby tráví U Pavouka, je to neschopnej vožrala.“ Pan Reichert si mnul nos. „Zato jeho zástupce je náramně práskanej hajzl.“ Vzpomněl si. „Nejspíš jsi ho znal pod levým jménem.“ Zkoumavě se podíval na otce. „Říká ti něco Venda Veselek? Slyšel jsem, že je jedna ruka s ministrem.“

„No to mě podrž! Neříkej mi, že se tenhle bezpáteřní ‘tičo’ vyšplhal až na vrchol estébácký hierarchie!“ Otec zařval jako raněný lev a znechuceně si odplivl. „Teda pardon, mladá dámo. Omluvte moji italštinu.“ Otočil se k překvapené Jolaně. „Taky jsem měl mezi spolužáky pár exemplárních sviní.“ Koulel očima.

„Na mě se neohlížejte.“ Nezdálo se, že by se cizojazyčné vulgarismy disidentské asistentky dotýkaly. „Osobně jsem toho názoru, že v češtině neexistují dost silná slova, která by pravdivě označila tenhle typ pokryteckých kurev.“ Prohlásila suše s překvapující řízností, než se znovu sklonila k práci.

„Takže Veselek.“ Otec si nevěřícně odfrknul a vyklopil do sebe skleničku whisky. „To jsou věci.“ Otřepal se. „Nevíš náhodou, kde teď Venda bydlí?“

„Tady ti bohužel nemůžu sloužit.“ Pan Reichert rozvážně leštil divadelní kukátko hedvábným kapesníkem, než ho uložil zpátky v šuplíku. „Někam jsem si zapsal číslo poznávací značky jeho služebního Žigula, ale to by ti stejně nebylo k ničemu.“

„A co Béďa Stein? Ten by to vědět mohl, ne?“ Otec si vytáhl rukáv bundy a podíval se na hodinky. „Je tři čtvrtě na čtyři. Když s sebou hodíme, mohli bychom ho ještě odchytit na jeho obvyklým místě.“

Bedřích Stein byl další z otcových blízkých přátel z doby před sovětskou okupací. Postarší signatář Charty 77 pro otce reprezentoval postrádanou otcovskou figuru. Stein byl přesvědčený komunista, který v mládí bojoval proti fašismu ve Španělsku, a později se během 2. světové války v protektorátu zapojil do odboje. Strávil pár let v německém koncentráku, což mu po osvobození zajistilo strmý profesionální postup v domácích ozbrojených složkách. V šedesátých letech se podílel na reformní politice, dokud sovětská invaze neučinila tečku za jeho kariérou. Nejen, že přišel o práci, ale navíc se sám stal terčem policejní perzekuce pro své nekompromisní postoje k okupaci a pro své přátelství s dalším odhodlaným ‘španělákem’, Karlem Krieglem. Navzdory trudným zkušenostem s normalizačním režimem však Steinova víra v Marxův ideál komunismu zůstala neotřesena.

„Béďa kdysi učil Vendu na škole.“ Pan Reichert pokčil rameny. „Kdo ví? Třeba zná někoho, kdo s ním zůstal v kontaktu?“

„Tak ti teda děkuju za tip, kamaráde.“ Otec se právě zvedal k odchodu, když zadýchaná sekretářka vrazila do kanceláře s balíčkem čokoládových ježků.

„Nedáte si s námi kafíčko?“ Vrkala sladce.

„Dáš si. Žejo, tati?“ Podařilo se mi spěchajícího otce obměkčit prosebným pohledem.

Mezitím, co jsem se zakousla do oblíbeného zákusku, zapálil si další Spartu.

„Rád bych si poslech tvůj odbornej názor na novej zákon o soukromým podnikání, Borku.“ Otec pro jistotu změnil diskusní téma. „Prej ho bolševik po novým roce připravuje k schválení v parlamentu, aby vyhověl Gorbačovovým požadavkům.“

„Na tvým místě bych do něj nevkládal žádný naděje.“ Reichert pochybovačně zvedl huňaté obočí. „Je to jenom další z trapnejch politickejch manévrů, kterej má za úkol vytvořit povrchní dojem, že se snad něco vážně změní. Jediný, co bolševici uměj, je předstírat, že starý je nový a servírovat okoralý žvásty v recyklovaným balení. Kdo jim na ten jejich novej zákon skočí, hned zjistí, že je plnej nesmyslnejch podmínek, který nikdy nikdo nemůže splnit.“

„Stejně si myslím, že to stojí za to zkusit.“ Otcovy žluté oči plály touhou po dobrodružství. „Chystám se zrušit smlouvu s družstvem a vykročit do roku 1988 jako soukromej podnikatel.“

„No to je od tebe vážně nezodpovědnej krok, kamaráde.“ Pan Reichert pobaveně kroutil hlavou. „Ale nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť překvapovalo.“ Loučil se s námi u dveří. „Vždycky jsi měl pověst člověka, kterej rozbíjí zeď hlavou.“

 

ŘÍTILI JSME se s otcem ve Škodovce podél Vltavy po tramvajových kolejích. Chuchvalce šedých mraků se městnaly kolem špiček malostranských věží jako naducaná peřina. Začínalo se stmívat. První sněhové vločky vířily mrazivým vzduchem.

„Hele tati. Nevěděla jsem, že pan Stein pracoval jako učitel.“ Nešlo mi do hlavy, co jsem zaslechla v kanceláři pana Reicherta. „Co učil?“

Prokličkovali jsme zacpaným Klárovem a vyrazili po nábřeží směrem do Holešovic.

„Co by? Nic.“ Otec zařadil vyšší rychlost a chystal se po kostkách podjet Štefáníkův most vedoucí k letenskému tunelu. „Byl to . . . ehm . . . ředitel školy.“ Rozpačitě si odkašlal.

„Vážně.“ Zpozorněla jsem. „Jaký školy?“

„No . . . takový speciální.“

„Jo? A co na ní bylo tak speciálního?“ Upřeně jsem visela na otcově rtech, zatímco se snažil nacouvat do volného místa u obrubníku na Štrosmajerově náměstí, kde Béďa Stein odpoledne hrával šachy v dietní restauraci. „No tak. Proč mi to nechceš říct?“ Pobízela jsem ho netrpělivě.

„No dobře, když jinak nedáš, Trumpetko.“ Otec si unaveně povzdechl a zatáhl ruční brzdu. „Chápeš doufám, že po mně chceš, abych ti svěřil přísný tajemství? Musíš ho v sobě hluboko pohřbít. Jasný?“ Zahleděl se mi do očí a chvíli čekal, až mi dojde zavazující význam jeho slov. „Béďa by učitě nechtěl, aby tak malá holka, jako jsi ty, věděla o jeho zapojení do světa špionáže.“

„Cože?“ Spadla mi čelist.

„Měl před okupací na starosti výchovu mladých rozvědčíků.“

Otec vyskočil z auta dřív, než jsem stihla vyslovit další otázku.

Restaurace na rohu sněhem pocukrovaného náměstí byla pozdě odpoledne prázdná, až na stolek za plátěným paravánem v rohu místnosti. Spatřila jsem pana Steina nehybně sedícího u šachovnice tváří v tvář staršímu rivalovi. Dvojité hodiny tikaly v tichu. Skupinka přihlížejících důchodců obklopovala oba hráče a zasmušile si mnula šedivé brady.

„Nazdárek Béďo.“ Otec rozrazil křídlo dveří a hnal se rozlehlým sálem jako velká voda. „Doufám, že ti neruším vítěznou partii.“ Hlaholil na celé kolo. „Můžeš si na mě potom udělat minutku času?“

Po tvářích přihlížejících džentlmenů se přelila vlna potlačené nevole, ačkoli Béďa Stein měl očividně radost, že nás vidí.

„Zachránil jsi mi kůži, synku.“ Přerušil hru státnickým gestem. „Tady pan generál i já jsme zrovna nevěděli kudy kam. Pokoušíme se tu vyřešit patovou situaci.“ Jeho průsvitné šedivé oči přehlížely pár zbývajících figurek. „Je to jako kubánská krize.“ Béďa Stein odsunul šachovnici a postavil se, aby otci potřásl rukou. „Nejlepší, co v týhle prekérní situaci můžeme udělat, je minimalizovat ztráty a vycouvat ze hry.“

Plešatý důchodce nízkého vzrůstu byl oblečen do modré nylonové bundy a flanelové košile. Vypadal jako bezbranný stařík, kterému bych v tramvaji nabídla místo k sezení a nikdy by mě přitom nenapadlo, že měl na starosti výchovu českých špiónů. Bližší pozorování však odhalilo určitou kvalitu jeho pohybů, která mu propůjčovala auru silné autority. Stačilo, aby Béďa zvedl ruku, a všichni důchodci se poslušně vzdálili, včetně vysokého spoluhráče, kterého pan Stein nazýval generálem.

„Mějte se hezky, chlapci.“ Rozloučil se vlídně se starými kamarády. „Uvidíme se tu zítra odpoledne.“ Zatímco si důchodci navlékali kabáty u věšáku a chystali se vyjít ze dveří, Stein spiklenecky pošeptal otci: „To byl Standa Vacek z vojenský kontry.“

„Vůbec bych ho nepoznal.“ Otec se usadil na generálově židli. „Nějak poslední dobou zestárl.“

„Ahoj, Mirando.“ Pan Stein se ke mně přátelsky otočil a poklepal mi na rameno. „Neměla bys chuť na borůvkový lívance? Maj je tu dobrý.“ Než jsem stačila odmítnout, mávl na číšníka a vytáhl hubenou peněženku ze síťovky, která visela na opěradle jeho židle.

„Venda Veselek.“ Otec šel přímo k věci, sotva Béďa Stein učinil objednávku a zaplatil útratu. „Říká ti to jméno ještě něco?“

Obličej starého muže si zachoval perfektně neutrální výraz.

„Hraješ šachy?“ Zeptal se mě.

„Ty mi moc nejdou.“ Přiznala jsem se. „Radši hraju Člověče, nezlob se.“

„No vidíš. To je skvělá hra. Naprosto bez skrupulí.“ Pan Stein ukázal na bednu se stolními hrami u okna. „Běž se kouknout, jestli ji tam nenajdeš, zlato. My si tu s tatínkem zatím trochu popovídáme.“

Vzala jsem na vědomí jeho pokyn a bez řečí se přesunula k vzdálenému stolu s barevnými figurkami v krabičce, abych si rozdala partii Člověče nezlob sama se sebou. Nenápadně jsem se přitom ovšem nakláněla dozadu na židli s nastraženýma ušima, aby mi neuniklo ani jedno slovo z následující konverzace.

„Kdybych si měl Vendu pamatovat podle školního prospěchu, splynul by mi v mysli s fůrou jiných bejvalých žáků.“ Zabručel potichu Béďa Stein a nenápadně hodil oko mým směrem. Podařilo mi ho uspokojit zdáním, že jsem zcela absorbovaná stolní hrou. „Jako student byl naprosto průměrnej, ale měl mimořádně přizpůsobivej charakter a mluvil dobře rusky. Po invazi udělal závratnou kariéru, když na svoje kamarády napráskal všechno, co věděl.“ Bývalý ředitel rozvědné školy se odmlčel při pohledu na blížícího se číšníka, který mi přinášel z kuchyně talíř lívanců s borůvkami a šlehačkou.

„Děkuju.“ Uložila jsem figurky zpátky do krabice a ozbrojila se vidličkou.

„Co mi o něm ještě můžeš říct, Béďo?“ Šeptal hlasitě otec. „Máš na Vendu nějakou špínu? Potřebuju Martě píchnout v Itálii a podle Borka Reicherta má zrovna Venda pravomoc nařídit rozvědce, aby zrušili tu blokaci, co na mě uvalili před dvaceti lety, abych nemohl vycestovat do ciziny.“

„To je to s Martou tak špatný?“

„Bohužel.“ Otcovi žlutě zaplály oči. „Věř mi.“

„No. Když je to tak.“ Béďa Stein si poškrábal prošedivělé strniště na bradě. „Úplnou náhodou bych věděl něco, co by tě mohlo zajímat.“ Rozhlédl se kolem sebe a ztlumil hlas. „S ohledem na Vendovu zkurvenou povahu a jeho služební pozici v daný době, řekl bych, že to byl von, kdo s konečnou platností podepsal příkaz k tvojí popravě.“

„Nepovídej!“ Otec zůstal koukat na plešatého seniora s otevřenou pusou. „Věděl jsem, že je Venda zkurvysyn, ale neřek bych do něj, že je schopnej vraždy.“

Jeho poslední slova mě vyvedla tak z míry, že mi zaskočila borůvka v krku. Na vteřinu jsem zazmatkovala a začala se dusit. Podařilo se mi ale přitom naštěstí zachovat nenápadné vzezření. Přikryla jsem si ústa papírovým ubrouskem a několikrát tlumeně zakašlala, dokud mi lesní plod nevystřelil z hrtanu.

„Vidíš, synku. Zdání klame.“ Pan Stein se smutně usmál. „Tihle bezpáteřní hoši uměj bejt překvapivě krutý, zvlášť když maj k ruce nějakýho podřízenýho, co za ně udělá špinavou práci. Takoví machři, jako je Venda, tě klidně zabijou škrtem pera.“

Dojedla jsem lívanec a tvářila se, že nemám ponětí o čem jde řeč, ačkoli mi běhal mráz po zádech.

„Nevíš, kde Venda bydlí?“ Vyzvídal otec.

„Nemám ponětí.“ Přimhouřil šedé oči Béďa.

„A koho bych se na to podle tebe měl zeptat?“

Ředitel rozvědné školy přimhouřil škvíry očí a chvíli se zamyslel. „Bejt tebou, obrátím se na někoho, kdo byl po invazi vyhozenej ze služby, ale dál pro ně dělá melouchy.“

„Pechar?“

„Pálí ti to, synku.“ Béďa Stein pochvalně kývnul, než se ke mně otočil na židli.

„Úplně jsem ti zapomněl popřát dobrou chuť, Mirando.“ Přátelsky na mě zavolal. „Jakpak ti chutnaly lívance?“ Vějíře vrásek se rozprostřely kolem jeho šedivých očí. „Která z vás nakonec vyhrála Člověče nezlob se?“ Chtěl vědět. „Ty a nebo tvoje já?“ Pohled na zmatený výraz v mém obličeji ho upřímně rozesmál. „Neboj se. Dělám si jen legraci.“ Pokynul mi, abych se přiblížila. „Často hraju šachy se svým vlastním stínem.“ Vysvětlil mi. „Někdy je věrnej přítel, jindy lítej protivník, ale dělá mi společnost ve chvílích samoty.“

Béďa Stein nás potom doprovodil ven k autu. Musel být hodně otužilý. Navzdory mrazivé teplotě necítil potřebu navléknout si na větrovku kabát. Nesl si s sebou odřenou peněženku v síťovce jako leklou rybu.

„Rád jsem vás oba viděl.“ Galantně mi otevřel dveře auta. „Vyřiďte můj pozdrav Alici.“

„Taky od nás pozdravuj Evu.“ Otec se natáhl od volantu a pevně stiskl kamarádovu pravici. „Jak se vlastně má? Už ani nevím, kdy jsem s ní mluvil naposled.“

Steinova svérázná žena svého času působila jako mluvčí Charty 77. Podobně jako já za mlada snila o práci baletky. Několikaletý pobyt v koncentráku jí naučil reálnému pohledu na život a vyrýsoval její štíhlou postavu, kterou pak po válce úspěšně využila na jevišti. Za normalizace se stala prominentní členkou disentu a přísně sledovanou osobou. StB prý vysloužilou baletku nenechala na pokoji. Eva Steinová pravidelně trávila celé víkendy ve vazbě společně se svým nejlepším kamarádem, Vaškem Havlem.

„Podle mě je Eva ve skvělý formě.“ Pokrčil rameny její muž. „Minulej tejden z ní jednoho vyšetřovatele trefil šlak.“ Ušklíbl se pobaveně a obrátil šedivé oči v sloup. „Však víš, jakej má temperament.“ Otřásl se při pomyšlení na svojí hubatou manželku. „Spustil na ní ňák víc zhurta nebo co. Takže mu vynadala do krys a obvinila ho, že za války za flašku rumu vypomáhal na Pankráci v popravčí četě.“ Sněhové vločky se snášely na lesklou pleš ošuntělého důchodce. „Samozřejmě blafovala. Neměla ponětí, že se jí podaří trefit do černýho. Jenže fízl prej jenom zalapal po dechu, chytil se za prsa a bylo po něm.“ Zasmál se suše pan Stein.

„Ježišikriste. To je baba.“ Otec pobaveně otočil klíčkem v zapalování. „Nechtěl bych se s ní hádat. Nedivím se, že trávíš tolik času mimo domov.“

„Tak, tak. Uhodil jsi hřebík přímo na hlavičku, synku.“ Otcův přítel se zašklebil a zabouchl dveře. „Jeď opatrně. Klouže to.“ Mával nám z chodníku.

 

VYJELI JSME přes štvanický most v době dopravní špičky. V pět hodin večer už byla tma. Nekonečné fronty aut se tlačily na obou stranách dálniční spojky. Každý pruh se sunul jiným tempem skrze střed města zahalený do závoje smogu. Všechny pruhy dohromady připomínaly tovární pásy naložené různobarevnými plechovkami od sardinek.

„Kdo je Pechar?“ Uhodila jsem na otce, zatímco jsme čekali v zácpě.

„No dovol!“ Hodil po mě opovržlivým pohledem. „Odkdy jsi se naučila odposlouchávat soukromý hovory?“

„Prosím tě. Vždyť ty řveš, i když šeptáš.“ Mávla jsem rukou. „Všechno jsem dobře slyšela. Nemusela jsem se ani namáhat.“ Poukázala jsem hrdě. „I to o tvý popravě. Myslíš si, že jsem hloupá?“

Sledovala jsem otce, jak z krabičky Sparet mlčky vyklepává cigaretu. Stáhnul dolů okýnko a vyfoukl oblak kouře do promrzlé tmy. Měsíční srpek se posadil na střechu Národního muzea. Brzdová světla aut před námi blikala jako rudé hvězdy. Symbolicky už chybělo jenom kladivo. Třímala ho hranatá socha představitele pracujícího lidu u federálního parlamentu.

„Proč tě chtěl Venda Veselek zabít?“ Zeptala jsem se. „A jak to, že jsi ještě naživu?“

„Dobrá otázka.“ Otec se zasmál. „Jediný vysvětlení, proč jsem přežil svojí popravu, je, že mi pánbůh zachránil život.“ Nasál cigaretový kouř a poškrábal si stříbrnou kštici. Chvíli se potom odmlčel. „Moje jméno figurovalo na seznamu lidí, co na začátku sedmdesátých let zahynuli za podivných okolností.“ Prozradil mi. „Bylo nás celkem asi šedesát osm, samí bejvalí kolegové. Nejdřív se jeden utopil doma ve vaně. Další pak skončil pod kolama náklaďáku, když jednoho večera čekal na refýži na tramvaj.“ Uzavřel chmurně. „Jsem z nich jedinej, komu se to podařilo přežít.“

„Děláš si legraci.“ Vyvalila jsem na něj oči. „Vyprávěj mi o tom.“

„Až někdy jindy.“

„Ale kdy?“ Vykřikla jsem. „Co jsi komu udělal, že tě chtěli sprovodit ze světa?“

„Příliš jsem toho věděl.“

„No a? Co je špatnýho na tom, když něco víš?“

„Všechno.“ Zasmál se otec a odklepal si popel z okýnka. „Záleží na tom, pro koho pracuješ.“

„A pro koho jsi pracoval?“

Otec pomalu zařadil první rychlost a rozjel se k výjezdu z magistrály.

„Ještě jsi to neuhádla?“ Utrousil. „Taky jsem si svýho času hrál na špióna.“

Chvíli mi trvalo, než jsem zapracovala chybějící kus informace do stávajícího myšlenkového systému. Bylo to, jako by otec hodil kámen do hluboké studny. Představovala jsem si, jak letí temnotou, a počítala v duchu čas, který zbýval do jeho nárazu o vodní hladinu. Očekávané šplouchnutí se ale neozývalo.

„Uvědomuješššš ssssi, co je ššššpión?“ Ďábelský hlas mi syčel v hlavě jako papiňák. „Někdo, kdo ššššpehuje pro SSSStb.“

„Takže Pechar byl tvůj kolega?“ Polkla jsem naprázdno.

„Správně.“ Otec klepnul do blinkru a odbočil pod mostem na Žižkov, další čtvrť obývanou romskou komunitou. „Seděl jsem s ním za stolem v jedný kanceláři, když jsem pracoval jako důstojník na německým odboru.“ Upřesnil.

Zelené světlo na semaforu se právě měnilo na oranžovou. Otec dupl na pedál, až jsme proletěli křižovatkou jako žíznivá čára.

„Rozdíl mezi mnou a Pecharem byl v tom, že když KGB převzala naše vedení, já jsem z rozvědky dobrovolně odešel.“ Otec ubral plyn na zasněžených dlažebních kostkách cestou do kopce. „Pechar se jako většina dalších držel svýho místa jako klíště. Byl ochotnej sloužit ďáblu. Udělal by cokoli, aby se zachránil.“ Prohlásil pohrdlivě. „Stejně mu to bylo houby platný a dostal padáka.“ Otec tvrdil, že prověrkovou komisi neobměkčilo ani to, že Pechar při prvním výročí okupace v srpnu 1969 dobrovolně nastoupil na Václavák a nebyla mu hanba tlouct mírumilovné vlastence po hlavě obuškem. „Dneska si ovšem chlapec hraje na oběť režimu a náramnýho disidenta.“ Dodal nakonec.

Projeli jsme špinavou ulicí plnou rozbitých domů a zakouřených hospod. Na vrcholu otec nečekaně strhl auto do protisměru a, v rozporu s dopravní značkou hlásající zákaz zastavení, zaparkoval na chodníku.

„Hele. Támhle má Pechar kancelář.“ Sledovala jsem otcův ukazovák mířící k nenápadnému obchůdku s nápoji. Uvnitř se svítilo. Vytažená roleta odkrývala upatlanou vitrínu s displejem alkoholických výrobků.

Podívala jsem se otci zblízka do obličeje a uvědomila si, že ho vlastně neznám. Úzkost a potlačené rozčilení mi bolestivě sevřely hrdlo.

„Proč jsi mi lhal?“ Zeptala jsem se ho vyčítavě.

„Nelhal jsem ti.“ Zamračil se. „Jenom jsem ti nikdy neřekl celou pravdu.“

„Proč?“ Cítila jsem se zraněná.

„Byla jsi malá a nerozuměla bys tomu.“ Vypnul motor a láskyplně mě objal kolem ramen.

Zatímco jsem brečela na jeho široké hrudi, hladil mě po hlavě těžkou rukou.

„No tak, Trumpetko. Pojď. Musíme jít za Pecharem, než zavře.“

Hlasitě jsem se vysmrkala a následovala ho z auta dovnitř obchodu.

„Dobrý den, pane Kostko. Co tady děláte?“ V podsaditém prodavači za pultem jsem poznala sázavského chataře, za kterým jsme pravidelně s rodiči jezdívali na kus řeči. Pan Kostka a jeho blonďatá manželka nás vždycky u sebe rádi viděli na chatě, přestože se přátelská konverzace dospěláků k večeru zvrhávala v horkou politickou diskusi.

„Nazdar Jirko. To je překvapeníčko.“ Pan Kostka se nervózně usmál a oprášil si modrý plášť, ačkoli se nezdál ani trochu špinavý. Kromě nás se v obchodě nenacházeli žádní další zákazníci. „Dejte mi minutku.“ Dívala jsem se, jak běží k proskleným dveřím a píše něco křídou na černou tabulku pověšenou zevnitř. „Zavřeno z důvodu zásobování.“

„Kde je Pechar?“ Ptala jsem se po straně otce.

Napadlo mě, jestli má pan Kostka kolegu, který se schovává za mastným hnědým závěsem, oddělujícím veřejnou část obchodu od skladiště.

„To je on.“ Ušklíbl se otec a ukázal prstem na Kostku. „Pechar je jeho levý jméno.“

„Co to tu vykládáš?“ Známý chatař nás musel slyšet, protože najednou zesinal a začaly mu škubat oční víčka. „Nemyslíš si, že je to od tebe poněkud indiskrétní?“ Káral otce.

„Možná.“ Otec se naklonil přes pult. „Indiskrece byla odjakživa moje poznávací značka.“

Pan Kostka se kysele ušklíbl, jako kdyby spolkl mouchu.

„Něco ti povím, kamaráde. Vždycky jsi měl na špióna proříznutou hubu.“ Zmizel vzadu za závěsem. „Byl by z tebe báječnej komentátor fotbalových zápasů.“ Ozvalo se řinčení prázných láhví. „Co vám můžu nabídnout k pití?“

„Nemáš tam nějakou dobrou podpultovku?“

„To si teda piš.“ Pan Kostka se objevil s láhví Hennessy v podpaží. „Nejsem tu pro srandu králíkům.“ Sledovala jsem, jak nalévá tenký pramínek koňaku do jedné sklenice a vodopád do druhé. „Seš tady autem, ne?“ Omluvně podal otci skromnější dávku s vychytralým výrazem na široké tváři. „Zdravíčko.“ Připil si. „A teďko mi pěkně vyklop, co tě sem ke mně přivedlo. A nevykládej mi, že jsi jel úplnou náhodou kolem a zastesklo se ti po starým kamarádovi.“

„Vidíš to, Trumpetko?“ Drcnul do mě loktem otec. „Jak se člověk jednou stane špiónem, přiroste mu to navěky ke kůži.“

Začervenala jsem se a v rozpacích si upřeně prohlížela svoje boty

„Nechceš trochu Coca-coly, Mirando?“ Oslovil mě pan Kostka.

„Díky. To by bylo fajn.“ Coca-cola byla pro mě to samé jako francouzský koňak pro bývalé špióny. Srkala jsem ji z láhve brčkem a snažila se rozpomenout, kdy jsem naposledy dostala příležitost popíjet oblíbený mok.

Otec si pomalu vložil Spartu mezi suché rty a dal si na čas, než ji zapálil.

„Tak co, Milane. Ještě se vídáš s Vendou Veselkou?“ Sfoukl hořící sirku. „Vy dva jste spolu přece vždycky pekli, ne?“

„Proč si to myslíš?“ Pan Kostka viditelně ztuhnul.

„No, jen tak. Říkej tomu intuice.“

Ozvalo se ťukání na skleněné dveře obchodu. Spatřila jsem frontu pánských zákazníků na sněhem pokrytém chodníku. Hlučně gestikulovali za vitrínou a jejich pohyby se zdály nezvykle divoké na obyčejné žižkováky.

„Neumíte kurva číst? Vraťte se zejtra.“ Křičel na ně bývalý rozvědčík. „Zkurvený cikáni.“ Kroutil hlavou. „Dneska se berou přídavky.“ Vysvětlil nám, když se k svým zákazníkům otočil zády. „Jakmile si strčej do kapsy prachy na děti, už ke mně běží pro flašku rumu.“

„Vsadím se, že sis nikdy nepředstavoval, že budeš jednou dělat rozvědnou činnost mezi cikánama.“ Otec se zakuckal smíchy. „Tihle chlapci jsou možná gauneři, ale jsou v podstatě neškodný. Zato Venda je sakramentsky nebezpečnej hajzl.“ Otec se chvíli odmlčel a pozoroval efekt svých slov na starším kolegovi. „Ze spolehlivých zdrojů jsem se dneska dozvěděl, že měl Veselek na svědomí ten nevydařenej pokus na moji popravu před patnácti lety.“ Pokračoval v monologu. „Potřeboval bych se dozvedět, kde teďko bydlí. Musím ho najít.“

„Hele. Už jsem ti to řekl jednou. Nemám páru.“ Pan Kostka uhnul před otcovým upřeným pohledem a předstíral, že čistí vyblýskaný pult špinavým hadrem.

„Houbeles! Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybys pro něj schovával další flašku Hennessy pod pultem.“

„Zbláznil ses!“ Otcův bývalý kolega kategoricky kroutil hlavou. „Nemám sebemenší důvod, abych se tím člověkem zabejval.“ Tikal očima. „Ani nevím, co teď vlastně dělá.“

„Ale máš.“ Otcův hlas zněl hlubší, než kdykoli předtím. „Vážně si myslíš, že jsem se narodil včera, kamaráde? Ty i tvoje žena už jste byli dvakrát v Americe od doby, co tam váš synáček zdrhnul.“

Všimla jsem si zlého pohledu v Pecharovým očích. Koutky jeho rtů se zatrpkle propadly, nicméně nevěděl, co by řekl na svoji obranu.

„Taky mám dceru na západě a má tam teď zrovna nějaký velký problémy.“ Pokračoval otec. „Nejspíš bys nechtěl, aby si tě CIA spojila s tvým slavným agentem Alfredem Frenzelem, viď? Dovedu si představit, že by si s tebou určitě o Alfrédovi rádi popovídali, až zase někdy přeletíš velkou louži, nebo se pletu?“

S klidem dopil koňak a položil prázdnou skleničku na pult.

„Tak do toho, kamaráde. Ven s tím.“

 

ZPÁTKY V NAŠÍ nové Škodovce jsem pozorovala otce listujícícho v pražském uličníku. Spokojený úsměv mu hrál na tváři. „Je to fakt sranda, když někdo jako Venda bydlí zrovna v Ďáblicích.“ Prstem hledal ulici, jejíž jméno mu pan Kostka nakonec prozradil.

„Kde jinde by mohl bydlet?“ Opáčila jsem, „Svůj ke svým, ne?“

„Svatá pravda.“ Zasmál se otec. „Nomen omen.“

V Ďáblicích jsem do té doby byla jenom jednou. Strašidelné normalizační sídliště na severu města sestávalo z dlouhých betonových bloků, vysokých nejméně dvanáct pater. Do každého z paneláků by se bývala mohla nastěhovat celá vesnice a bylo jich tam přinejmenším dva tucty, všechny geometricky uspořádané okolo hlavní silnice .

„Co bys na to řekla, kdybychom zajeli milýho Vendu navštívit?“ Otec zkontroloval čas na náramkových hodinkách. „Bude z práce doma. Nejspíš teď před večeří relaxuje v obýváku před televizí.“

Vystřelili jsme od obrubníku a uháněli přes Libeň vzhůru k betonové hradbě rozsvícených paneláků.

Ďáblice se před námi vynořily ze tmy jako futuristická verze pekla. Kromě holého křoví, rostoucího kolem zaplněných parkovišť, jsem nikde neviděla žádný strom. Všechno tam bylo z betonu. Každý z dlouhých paneláků měl alespoň deset různých vchodů. Televizní obrazovky blikaly za stovkami stejných oken jako svíčky v kolumbáriu. Budova výtopny uprostřed sídliště připomínala krematorium.

„Jak tady může někdo chtít bydlet?“ Otřásla jsem se.

Projeli jsme zasněženou ulicí a zastavili před číslem 566.

„Škoda, že to není 666!“ Vtipkoval otec, když zatahoval ruční brzdu.

Nechal klíček v zapalování a vyskočil ven z auta.

„Ty tady počkej, Trumpetko.“ Přikázal mi. „Nechal jsem běžet motor, kdybychom odsud náhodou potřebovali rychle zmizet. Nařídil jsem ti taky topení, abys tu měla teplo, dokud se nevrátím.“

„Tati.“ Srdce mi vyskočilo až do krku. „Já se o tebe bojím.“

„Blbost. Než napočítáš do pěti, budu zpátky.“ Zabouchl dveře. „Ale stejně se radši zevnitř zamkni, zatímco budu pryč.“

Zapnul si zip kožené bundy a rázným krokem přešel po zamrzlém chodníku k vchodu do paneláku. Prosklené dveře neměly kliku a byly opatřeny bezpečnostním zámkem. Otec studoval jména na panelu zvonků, když se na schodišti ve všech patrech nečekaně rozsvítilo. Z výtahu vystoupila postarší paní a táhla za sebou tlustého pudla na vodítku.

„Dobrý večer.“ Slyšela jsem otcův bručivý hlas. „To je dneska ale zima, co?“

Galantně staré paní podržel dveře. Nezapomněl podrbat jejího psa za ušima, než vklouznul dovnitř paneláku, jako by tam bydlel. Otřela jsem rukávem zamlžené okno auta, abych mohla zevnitř sledovat, co bude následovat. Otec minul výtah a vydal se pěšky nahoru po schodech. Představovala jsem si, že si na každém odpočívadle čte jména na zvoncích. Ve třetím patře se nejspíš zastavil a zazvonil u dveří. Skze okno jsem ještě viděla jeho siluetu stojící mimo dohled špehýrky, když načasovaná světla na schodišti zhasla. Chvíli poté úzký světelný klín vyklouzl z jednoho z bytů. Následoval krátký souboj dvojice stínů. Kužel světla ve dveřích se rychle scvrknul, znovu narostl a zase se o kus zmenšil, než ho přece jen polkla tma.

Mezitím tlustý pudl očuchal pneumatiky našeho auta, vyčůral se do sněhu a vytlačil kouřící hovínko na betonovém hřišti pro děti. Nevšimla jsem si, že by po něm jeho exkrement panička sebrala. Tvářila se jakoby nic a táhla psa zpátky do domu. Na schodišti se opět rozsvítilo a dveře výtahu se zavřely. Spatřila jsem otce, jak si povídá s vyhublým člověkem na třetím poschodí. Veselek měl na sobě obnošený župan a zdálo se, že se klepe zimou. Otcův kat během krátkého rozhovoru neustále smrkal do kapesníku, jako by ho snad otec rozplakal. Mluva Vendova těla prozrazovala touhu uprchnout. Náměstek náčelníka první správy STB nejprve kroutil hlavou, potom začal naopak horlivě kývat, dokud ho otec nepropustil ze spárů.

O chvíli později už byl otec zpátky v autě a uháněli jsme pryč prázdnou ulicí.

„Bingo!“ Spokojeně svíral volant. „Nemohli jsme si vybrat lepší načasování.“

Venda Veselek prý ležel doma s chřipkou. Byl jednak fyzicky slabý a navíc značně vyděšený Pěrestrojkou.

„Má vůči mně nepochybně špatný svědomí.“ Radoval se otec. „Když jsem mu řekl, že mám v úmyslu informovat Svobodku a Hlas Ameriky o jeho roli v popravách mých kolegů, posral se strachy.“

„Myslíš jako, že si vážně nadělal do kalhot?“

„No, nejspíš ne. Aspoň jsem necítil žádnej podezřelej smrad.“ Rozesmál se otec. „V každým případě mi ale svatosvatě slíbil, že se osobně postará o vydání mýho pasu. Můžu si na pasovce podat oficiální žádost a do týdne ho tam prej budu mít.“

Vystřelili jsme z Ďáblic, jako kdyby nám hořelo za patami. Na druhé straně řeky se na kopci tyčila silueta svatovítské katedrály. Město připomínalo moučník z perníku, ozdobený cukrovou polevou. Pražský hrad se honosně pnul k zataženému nebi v zlaté záři světlometů. Když jsme projížděli kolem, nebyla na Hradčanech ani noha. Prezidentská vlajka se splihle třepotala na stožáru. Znamenalo to, že se Gustav Husák nachází v hlavním městě a že slabý vítr vane ze severovýchodu.

„Můžu se tě na něco zeptat, tati?“ Odkašlala jsem si. „Hele. Za kterej tým vlastně kopeš?“ Připadalo mi těžké vyslovit moje pochybnosti.

Kola naší Škodovky monotónně drnčely na dlažebních kostkách.

„Cože?“ Otec sundal botu z plynu a prudce strhnul auto do protisměru. Sjeli jsme kolem ministerstva zahraničí k arcibiskupskému paláci a zaparkovali u barokního morového sloupu na hradčanském náměstí.

„Je na čase, abychom si spolu promluvili.“ Oznámil mi drsným hlasem. „Pojďme se spolu trochu projít.“

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Chapter TWO

Bitter Velvet Chapter THREE

Bitter Velvet Chapter FOUR Part 1-2

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na