Hořký samet: Štěnice, kaviár a špičky (25. díl)

Kapitola pátá (část pátá)

Zítra bude včera

 

NA CHODBĚ VĚŽÁKU nesvítila jediná žárovka. Otec se marně snažil mačkat vypínač. Nepřicházelo v úvahu, že bychom dokázali sejít potmě po schodišti. Klopýtali jsme poslepu k výtahu a nastoupili s Andrejem do rozvrzané kabinky. Sotva jsme klesli pod úroveň třetího podlaží, sepjala jsem ruce v tiché modlitbě. Celou cestu do přízemí jsem za příšerného kvílení napnutých kabelů šeptem omílala Ave Maria.

Střízlivě odtažitý Andrej nás mlčky přepravil na druhou stranu Moskvy. Vylidněný bulvár v centru města připomínal kaňon. Betonové mrakodrapy se tyčily po obou stranách čtyřproudové asfaltky jako povětřím ošlehaná skaliska. Na špičkách výškových budov dominovaly pěticípé hvězdy. Jejich světelný odraz na hladině řeky připomínal kapky prolité krve. Kužel reflektoru zametal borůvkovou oblohu nad scénickou částí metropole. Z tlusté kamenné zdi vyrůstaly pagodovité strážní věže. Okna kremelského paláce svítila do noci, jako by se uvnitř konal bál. Baňaté kupole ortodoxní baziliky se třpytily pravým zlatem. Těšila jsem se, že budeme bydlet v centru. K mému zklamání však Andrej pokračoval v jízdě až do nehostinné čtvrti na severu Moskvy. Zastavili jsme před cihlovým blokem, postaveným ve stylu padesátých let. Na fasádě špinavé budovy visel neonový nápis HOTEL OSTANKINO.

Spokojnoj noči.“ Andej nám odnesl kufry ke vchodu do hotelu a slíbil, že nás ráno přijede vyzvednout.

Vyšli jsme nahoru po mramorovém schodišti. Pruh prošlapaného červeného běhounu nás dovedl do recepce v prvním patře. Zdálo se, že se od časů Velké říjnové revoluce v hotelu Ostankino nikdo nenamáhal vytřít podlahu. Nasupená děžurnaja za pultem se podobala tlusté housence se zlatými zuby. Našpulila rty a přísně si vyžádala naše pasy. Posléze si olízla palec a počala listovat v otcově dokumentu. Tovarišč Urban. Vsjo v porjadke. Řekla ostrým hlasem a odškrtla si v knize naši rezervaci. „Pamatujte si, že na pokojích je zakázáno kouřit a plivat na podlahu.“ Zabořila do máti pichlavý pohled a podala jí klíč. „Prochoditě sjuda!“ Panovačným mávnutím tučné paže nás poslala do druhého patra.

Pokoj číslo 275 se nacházel na konci nekonečné chodby. Rám našich dveří někdo tolikrát přelakoval na jinou barvu, že nebylo možné definovat její odstín. Vedly do temné předsíně. Apartmán se skládal ze dvou protějších ložnic. Napravo a nalevo jsem viděla zavřené dveře. Uprostřed byla koupelna.

Otci se právě podařilo trefit klíčem do zámku na pravé straně vstupní chodbičky, když na druhém konci předsíně zlověstně zaskřípaly panty. Naproti z pokoje vykoukla poďobaná tvář v černobíle kostkovaném šátku. Arab si nejprve se zájmem prohlédl matčiny nohy a pak bez pozdravu přibouchl dveře, aniž by se namáhal poskytnout nám jakékoli vysvětlení.

Takže my ten apartmán nemáme sami pro sebe?“ Zhrozila se máti. „To se budeme dělit o koupelnu s tímhle chlápkem?“

Otec se mezitím snažil vpáčit do našeho pokoje. „Co je tohleto za neskutečnej bordel?“ Lomcoval kulovitou klikou, až mu zůstala v ruce. „Krucinál fagot!“ Nakonec se mu podařilo zaseknutý klíč otočit v zámku.

Když jsme vstoupili dovnitř a rozsvítili světlo, naskytl se nám bezútěšný obraz.

To se mi snad jenom zdá.“ Máti měla co dělat, aby nedala najevo rozčilení.

Hluboké škrábance brázdily zelené lino na podlaze. Z popraskaného stropu se houpala holá žárovka. Většinu prostoru v zatuchlém pokoji zabírala rozvrzaná manželská postel s železným rámem. Zažloutlé povlečení vypadalo, jako by v posteli už někdo předchozí noci spal. Dveře ložnice se zevnitř nedaly zamknout. Poté, co jsme si s máti odskočily do koupelny vykonat nejnutnější hygienické potřeby, otec šikovně přišrouboval kapesním nožíkem odpadlou kliku zpátky ke dveřím.

Podepřel ji zevnitř opěradlem židle, aby nám zajistil iluzi soukromí.

Pro tentokrát to přežijeme, děvčata. Zejtra řeknu Voloďovi, aby nám zajistil nějaký lepší bydlení.“ Stulili jsme se spolu pod navlhlou, nevábně páchnoucí přikrývku, přehozenou přes nevyvětranou matraci. „Člověk tady nemusí usnout, aby se mu zdála noční můra.“ Hudroval naštvaně otec. „Tohle místo má špatnou karmu.“

Na rozvrzaném nočním stolku se vyjímala lampa z masivního bronzu. Vypínač na stojanu sloužil jen pro okrasu. Kovové vlákno uvnitř zčernalé žárovky bylo přepálené. Jakmile jsme zhasli stropní světlo, pohroužili jsme se do neproniknutelné temnoty. Po těle mě začalo nesnesitelně svrbět. Dlouho se mi nedařilo usnout. Hliníkové žaluzie se třepotaly v průvanu a narážely do okenní tabule se zlověstným chřestěním. Paprsky automobilových světel pronikaly škvírami mezi proužky kovu. Pohled na světelné kužely klouzající po zdi ve mně vyvolával reminiscenci na příběhy z doby Stalinova teroru, které jsem naposledy slyšela z úst Voloďovy maminky. V mysli mi ožila představa surových kágebáků v kožených pláštích s baterkami prohledávajících hotelový pokoj.

Russssům nemůžešššš nikdy věřit.“ Z hlubin nevědomí syčel ďáblův hlas. „Možná sssse chovají přátelssssky. Ve sssskutečnossssti tě nikdy nesssspusssstí z očí.“ Strašil mě. „Ani sssse nenaděješššš a příjdou ssssi pro vássss.“

Hrůzou jsem přestávala dýchat.

Ochraňuj nás Panebože.“ Modlila jsem se v duchu. „Nedopusť, aby nám v Moskvě někdo podřízl krk!“ Tak dlouho jsem odříkávala růženec, až jsem se nakonec úspěšně propadla do hlubokého spánku.

Nepamatuji si, o čem se mi zdálo, ale uprostřed snu jsem náhle slyšela matčin hlas jako v klasickém hororu.

Vzbuď se, Jirko!“ Cloumala vedle mě na lůžku chrápajícím otcem. „Někdo se k nám snaží vloupat do pokoje!“

Cože?“ Zaskřípala péra v matraci.

Otec vyskočil na nohy a poslepu zabořil prst do nástěnného vypínače. Na stropě se rázem rozsvítila žárovka. Zapřené dveře se pod tlakem vypoulily. Ozval se hluboký mužský hlas. Vykřikoval nesrozumitelná slova, znějící jako nadávky. Nebyl to sen. Otec instinktivně uchopil stolní lampu z nočního stolku a pozvedl ji nad hlavu jako bronzový kyj. Chatrná židle vetřelci nedokázala stát v cestě. Dveře se rozletěly a na prahu stanul obrovský Afričan s vytřeštěnýma rudýma očima.

Co tady chceš?!“ Zařval rusky otec a napřáhnul těžkou zbraň. „Vypadni ven, než tě s tím majznu po hlavě!“ Byl nejmíň o dvacet centimentrů menší než jeho protivník, ale vypadal nebezpečně divoce. Jeho naježená kštice připomínala vlčí kožich. Zuby měl vyceněné a žluté oči mu bojovně svítily z důlků.

Nevítaný návštěvník před ním v hrůze zavrávoral a ztuhl.

Čto? Já potřebat jít do koupelna?“ Blekotal zmateně v nesrozumitelné ruštině. Pustit mě honem dovnitř. Požalujlsta.“

Vypadalo to, že se mu chce zvracet.

Tady ne!“ Otec bez zaváhání odhodil lampu.

Pohotově přiskočil k černochovi a zatlačil ho vedle do koupelny. Jakmile se Afričan ocitl v blízkosti záchodové mísy, otec vyběhl zpátky do předsíně a práskl za sebou dveřmi jakoby v očekávání hrozícího výbuchu.

Jděte si lehnout, děvčata. Mám všechno pod kontrolou.“ Pokoušel se nás marně uklidnit. Vysvětloval nám, že se černocha nemusíme bát. „Jenom si spletl dveře.“

Z protějšího pokoje vykoukl úzkou škvírou pár podezřívavých očí.

Co se děje?“ Zajímal se Arab.

Ten černej chlapec tam uvnitř,“ otec ukázal směrem ke koupelně, „s tebou tady bydlí na pokoji?“

Místo odpovědi se zevnitř ozvalo dávivé kašlání, jež vzápětí kulminovalo v spektakulárním gejzíru natlakovaných žaludečních šťav.

Aha. To je Mohamed.“ Náš snědý soused se viditelně uklidnil. „Nemusíte se ho bát. Eto chorošij moloděc.“

Ukázalo se, že mohutný Afričan byl Rašídův spolubydlící. Tak se alespoň poďobaný Tunisan představil. Oba se v Moskvě nacházeli na studijním pobytu, řekl otci, aniž by se mu jedinkrát podíval do očí. Dozvěděli jsme se od Rašída, že Mohamed je původem z muslimské rodiny v Senegalu. „To víte. Oni tam nepijou. Nenaučil se ještě snášet vodku.“ Omlouval černého kamaráda, zatímco se z koupelny ozýval zvuk nepřetržitého zvracení.

Dobrá. Dobrá.“ Otec netrpělivě kýval hlavou, jako kdyby Rašídově vyprávění příliš nevěřil. „Spoléhám se na tebe, že svýmu kamarádovi potom pomůžeš do postele.“ Zavrčel na Araba. Zdůraznil, že si nepřejeme být nadále rušeni. Nezapomněl ho postrašit nasupenou děžurnou. „Nejspíš byste asi nechtěli, abych ji sem přivolal, da?“ Výstražně vztyčil prst, než za sebou zabouchl dveře. „V hotelu je přísně zakázáno plivat na podlahu. Natož na ní blít!“ Prohlásil důrazně.

Jakmile zapřel kliku židlí, vyčerpaně padl do postele.

Do prdele práce! Tohle přece není hotel, ale bordel!“ Vztekal se. „Nechápu, že nám mohl Voloďa zarezervovat nocleh v tak vykřičeným podniku. To nás sem musel Andrej vozit přes polovinu Moskvy?“ Všechny svaly se mu škubaly nervovým vypětím. „Ty dva maníci naproti vypadaj jako teroristi.“

Proč si to myslíš?“ Zbledla máti.

Maj to napsaný na ksichtě.“ Otec naše sousedy podezříval ze spolupráce se sovětskou rozvědkou. „Nedivil bych se, kdyby se tu školili ve střelbě ze samopalu a práci s třaskavinama.“ Zlověstně pak dodal, že je KGB nejspíš potom pošle domů, aby tam přiští rok zorganizovali ozbrojený převrat.

Vážně si myslíš, že Sověti nepřestali podporovat arabskej terorismus, i když Gorbačov dělá všechno proto, aby ukončil Studenou válku?“ Pochybovala máti. „Podle mě má teď KGB dost vlastních problémů, než je šíření komunistické ideologie do zemí třetího světa.“

Prosím tě. Financování terorismu je jedním z hlavních úkolů rozvědných služeb světových velmocí.“ Otec se nám rozhodl udělat přednášku o zákulisí geopolitiky. Terorismus podporovala nejen KGB, ale i CIA, tvrdil. Angličané se zvláště proslavili pěstitelstvím teroristů v dalekých koloniích s cílem udržovat animozitu mezi částmi podrobené populace. „Na povrchu se možná chovaj jako džentlmeni, ale jinak jsou to pěkný kurvy.“ Připomněl nám, že stejnou imperiální politiku dříve praktikovali i Římané. „Rozděl a panuj!“ Smál se.

Ještě, že v tobě máme takovýho ochránce.“ Vděčně jsme se k němu s máti stulily. „Všemu rozumíš a ničeho se nebojíš.“ Masírovala jsem otci zatuhlá ramena a ujišťovala ho o věrnosti. Navzdory jeho chrápání a neortodoxním stolovacím zvykům jsem ho bezvýhradně milovala a považovala za hrdinu.

Nikdy bych jinýho tátu nechtěla, tati.“ Vtiskla jsem mu polibek na tvář.

Zdálo se nemyslitelné, že bychom po noční příhodě s arabskými teroristy dokázali usnout. Nechali jsme v pokoji rozsvícené stropní světlo a zbytek noci jsme strávili povídáním v posteli. Rozprchlí švábi si na nás postupně zvykli. Začali vylézat ze škvír a šikovat se na podlaze jako paramilitární jednotka. Se směsí odporu a zvědavosti jsem pozorovala hmyzí pluky pořádající vojenské cvičení. Otec jim říkal rusi. Když jsem je chtěla zkusit rozmáčknout podrážkou jeho polobotky, varoval mě, že by z jejich útrob vyhřezla oplodněná vajíčka a o to víc by se pak rozmnožili.

Rusů se tak snadno nezbavíš.“ Měl na mysli hmyz. „Dokážou přežít i nukleární explozi.“

Rusi jsou ze všech forem života ta nejodolnější. Jsou skoro neporazitelní.“ Máti si libovala v slovních hříčkách. „Vzpomeň si, Jirko, jak jsme se po invazi učili stupňovat přídavná jména.“ Dloubla loktem do otce. „Dobrý, lepší, sovětský!“

Jak bych mohl zapomenout!“ Pobaveně kroutil hlavou.

Komunistická propaganda donekonečna opakovala, že v Sovětském svaze je všechno větší a lepší, než kdekoli jinde na světě.

Jednoho dne navštívila pražskou ZOO delegace moskevských soudruhů.“ Otci vytanul na mysli starý vtip. Český medvědář zavedl zahraniční hosty ke kleci s tygrem, ale Rusové byli zklamaní. Čto eto? Co to je za pruhovaný zvíře?“ Otec roztomile imitoval ruské soudruhy, než přešel do role medvědáře. „Vy jste nikdy neviděli tygra?“ Divil se Čech. „Takhle malýho ne!“ Chvástali se Rusové. „Kdepak. Tohle přece není žádnej tygr. U nás v Sovětským svaze máme daleko větší tygry!“

Ačkoli jsem už starý vtip slyšela několikrát, neubránila jsem se smíchu. Otec ho pokaždé interpretoval jinak. Měl mimořádný herecký talent. Dokázal se plynule přehrát z jedné role do druhé. Pokaždé změnil řeč těla i kvalitu hlasu. Následovaly další scény u dvou klecí s jinými exotickými zvířaty. „I čto eto?“ Ruským návštěvníkům se každý český exponát zdál směšně podvyživený.

Tak dlouho si Rusáci tahali triko, až se jim toho Čecha nakonec podařilo parádně nasrat.“ Vyjádřil se jadrně otec. Zaměstnanec ZOO zavedl nafoukané Rusy k výběhu s obřími želvami. S vážnou tváří pak prohlásil, že se jedná o blechy. Navěrno? Tak velký?“ Zděsila se sovětská delegace. „U nás v Sovětským svaze máme blechy úplně malinkatý.“ Ukazovali milimetrovou vzdálenost mezi palcem a ukazovákem. „Ale hodně, očeň mnogo!“

Váleli jsme se smíchy v křečích po posteli, až mě z toho rozbolely břišní svaly. Smích nám pomohl dočerpat ztracenou odvahu. Když mě přešlo veselí, položila jsem si hlavu na otcovu neohroženou hruď a naslouchala dunění jeho hlasu. Tu noc jsme převyprávěli všechny známé anekdoty o Rusech. Jedna salva dětinského veselí následovala za druhou, dokud k nám skrze hliníkové žaluzie nepronikly první sluneční paprsky.

 

BRZY RÁNO jsme se i s kufry vykradli z pokoje. Raději jsme si ani nešli vyčistit zuby. Nepopsatelně odporný pach v předsíni naznačoval, že se po sobě Mohamed nenamáhal uklidit koupelnu. Jiná tlustá děžurnaja od otce neochotně přijala podaný klíč a odměnila ho identicky nasupeným pohledem. Dozvěděli jsme se, cena ubytování zahrnovala snídani. Ruska namířila vypasený prst k hotelové restauraci v přízemí. Sestoupili jsme dolů po schodech, ale před pootevřenými dveřmi jídelny jsme vzápětí zarazili krok a couvli. Z restaurace se linul smrad spáleného tuku a shnilého zelí, který se v komunistické Moskvě zdál všudypřítomný. Nohy mi doslova vypověděly službu. Kolektivně nás přepadla nevolnost. Nedokázali jsme se přinutit překročit práh.

Otec posléze navrhl, abychom se šli najíst někam jinam. V celé čtvrti jsme však nenašli alternativní stravovací zařízení. Obešli jsme dokola pár bloků, ale po cestě jsme potkali jen bezdomovce, spící na chodníku pod přikrývkou dvoustránek Pravdy. Kolem se válely prázdné láhve a občasné hromádky zvratků.

Moji pozornost zaujala cisterna zaparkovaná u chodníku, označená podivuhodným nápisem: KVAS. Vzhledem připomínala fekální vůz a páchla podobně. Na jejím dolním konci vyčníval mosazný kohoutek, z něhož visel na řetízku otlučený emailový hrneček. Jakýsi starý Rus si z kohoutku naplnil hrneček nažloutlou tekutinou. K našemu naprostému údivu pak do sebe hrneček obrátil a jediným lokem vyprázdnil zakalený obsah. Rukávem si pak otřel vousy a spokojeně krknul.

Kvas je něco jako nefiltrovaný pivo.“ Smál se otec při pohledu na vytřeštěný výraz v mém obličeji. „V Rusku je to prej hodně oblíbený pití.“

Pokud si zákazníci nepřinesli svoji vlastní nádobku, pili všichni kvas z hrnku, který nebylo možné opláchnout. Byl totiž k cisterně pevně přivázán, nejspíš aby jej nikdo neukradl. Pojem hygieny zřejmě nebyl v komunistickém Rusku příliš rozšířený.

Cestou zpátky k hotelu Ostankino jsme se stali svědky surové šarvátky před obchodem s alkoholickými nápoji. V sedm hodin ráno se už fronta nedočkavých zákazníků vinula za roh. Postarší mužatka s měděnou medailí na klopě ošoupaného saka se pokoušela všechny čekající předběhnout.

Jako válečná veteránka mám přednostní nárok!“ Razila si cestu ke vchodu lokty a mávala papírovou průkazkou.

Hovno! Ty máš tak akorát nárok na figňu!“ Jeden z opilců ženu popadl za límec a strhl ji zpátky dozadu. Kusu zmačkaného papíru v její ruce si nikdo ani nevšiml. Když se pokusila vzdorovat, kdosi další ji udeřil pěstí do nosu. „Pomoc!“ Vojačka zavrávorala a skutálela se ze schodů jako zralá hruška. Požalujlsta. Slitování. Nemám doma ani kapku!“ Plazila se s pláčem po kolenou a zapřísahala neoblomné alkoholiky, aby jí dovolili koupit její příděl vodky dřív, než obchod vyprodá zásoby. „Když nemáte to srdce mi pomoct, tak mě alespoň zabte!“ Křičela. Rozmazávala si přitom po obličeji nudle s krví jako malé dítě. „Na to už nemáte kuráž! Co?“ Opilecké vzlyky se odrážely od šedivých zdí okolních činžáků. „Na co takový život?“ Kvílela. „Prokázali byste mi tím službu!“

Pohled na kamenné tváře alkoholiků a ženin zvířecí nářek mi drásal duši. Když se na blízké křižovatce zjevila zablácená Niva, považovala jsem to za vykoupení.

My zděs!“ Mávala jsem na Andreje, jako trosečník na ostrově plném kanibalů.

Privjet.“ Tovarišč Lyčenko stočil dolů okénko a obdařil nás stříbrným úsměvem. „Jak jste se vyspinkali?“ Optal se s přeslazenou roztomilostí. Překvapilo ho, když spatřil naše kufry před vchodem do hotelu. „Proč jste si je nenechali na pokoji?“

Protože se tam už nikdy nevrátíme!“ Vykřikli jsme v chóru.

Výraz nezkrývaného údivu v tváři Rusů záhy překryla maska vzájemně zakrytých rozpaků. Medvědář ze sebe vykoktal omluvu a odběhl zatelefonovat Voloďovi z hotelové recepce. Za necelých deset minut se vrátil. „I sejčas vsjo v porjadke.“ Z jeho rozesmátých úst triumfálně svítilo stříbro. Podařilo se mu pro nás zajistit nocleh v nejlepším podniku v Moskvě, nafoukl hrdě úzkou hruď.

Půl hodiny poté Andrej zaparkoval vůz na nábřeží řeky Moskvy blízko výškové budovy, připomínající narozeninový dort. Hotel Ukrajina se tvářil jako sovětská verze newyorského Empire State mrakodrapu. Sovětské kopie Buicků a Cadillaků z padesátých letech, lemovaly obrubník před vchodem do mramorového vestibulu. Ve dveřích nás s úklonou vítal vrátný v uniformě. Ve vstupní hale šuměl příliv hlasů, hovořících všemi známými světovými jazyky. Spatřila jsem jakéhosi cizince, jak s nenucenou grácií koloniálního suveréna vsunul složenou bankovku do dlaně recepčního. Jen těžko by člověk hledal více do očí bijící příklad sociální nerovnosti v komunistickém Rusku.

Tohle je přesně typ podniku, co bejvaj prošpikovaný štěnicema od sklepa až po střechu.“ Varoval nás ve výtahu otec.

Naznačoval tím, že si v Ukrajině máme dávat pozor na jazyk.

Nijak svou poznámkou neumenšil pocit vděku, který ve mně vyvolávala hladká jízda do patnáctého patra. Kabely výtahu ani jedinkrát nezaskřípaly a po smradu zelných pšouků se v Ukrajině slehla zem. Náš pokoj voněl čistotou a byl prostorný. Měli jsme vlastní balkón a barevnou televizi. Hned jsme se všichni nahrnuli do koupelny, abychom vykonali obřad ranní očisty. Strhala jsem ze sebe šaty, ale když jsem otočila červeným kohoutkem na trubce sprchy, začala mi na hlavu pršet studená voda. Teplá z nějakého důvodu netekla. Namydlila jsem si za igelitovým závěsem husí kůži, když si otec odkašlal a poklepal holicím strojkem hranu umyvadla.

Co jsem ti říkal, Alice?“ Obrátil se k máti, která si vedle pečlivě čistila zuby. „Koukni se za zrcadlo. Vídíš tam tu nenápadnou krabičku?“

Máti zůstala překvapivě klidná. „No a co? Ostankino bylo taky plný štěnic.“ Odpověděla nevzrušeně. „Radši mám na pokoji umělý než ty opravdický.“

Převlékli jsme se do čistých šatů. Máti si před zrcadlem ještě načernila řasy a nastříkala se voňavkou. Andrej měl otce odvézt na obchodní jednání s Voloďou a ministrem Ivanovem, na kterém měli dohodnout podmínky financování nákupu aparatury. Já a máti jsme odpoledne připadly na starost tovarišči Lyčenkovi. Sotva jsme se v celé kráse objevily v hale, medvědář neohroženě navrhl, že nás provede centrem města. Z Ukrajiny jsme vyrazili na Rudé náměstí moskevskou podzemkou. V němém úžasu jsem si prohlížela stěny metra pokryté avantgardní mozaikou. Na podlaze nástupiště se skvěl růžový mramor a ze stropu visely křišťálové lustry. Pohyblivé schody nás potom vyvezly ven na náměstí. Překvapilo mě, kolik tun bronzu se v Sovětském svazu promrhalo na sochy komunistických bohů. Marxismus-leninismus v ničem nezaostával za ostatními náboženstvími. Až na to, že kýčové ztvárnění bombastických idolů postrádalo originalitu. Naproti katedrále svatého Basila v nádobě ve tvaru pěticípé hvězdy hořel věčný plamen. Vzadu se tyčila žulová pyramida, kde v sarkofágu z neprůstřelného skla ležel mumifikovaný spasitel dělnické třídy.

Opulentní symboly imperiální moci ostře kontrastovaly s obyčejnými lidmi venku na ulici. Oblečení Moskvanů bylo na první pohled nekvalitní a obnošené. V davu kolemjdoucích jsme s máti tvořily světlou výjimku. Lidé na Rudém náměstí se po nás otáčeli a obdivovali moje mramorované džíny a flitry poseté tričko, jako kdybych byla nějaká top modelka na módní přehlídce. Před obchodním domem GUM trpělivě čekal dvojstup zákazníků. Táhl se po chodníku za roh ulice a končil v nedohlednu. Mohl být půl kilometru dlouhý. Uvnitř výlohy pózovaly umělohmotné manekýny v plandavých montérkách a gumových botách do deště. O kousek dál jsme s medvědářem narazily na frontu, která lámala světový rekord té předešlé. Tentokrát nebylo vidět, kde končí. Stovky milovníků umění se celé odpoledne smažili v záři srpnového slunce v touze navštívit výstavu kontemporárního ruského malíře Ilji Glazunova. Nekonečný zástup se pohyboval kupředu šnečím tempem. Málokterý ze zájemců o vstup do prosklené galérie měl naději, že do večera přijde na řadu.

Jsou tam v podstatě k vidění jenom dva obrazy, ale oba jsou nebývale kontroverzní.“ Informoval nás továrišč Lyčenko. První plátno se jmenovalo Nesmrtelná Rus. Byla prý na něm vymalovaná pravdivá minulost ruského národa. Druhý obraz nesl název Komunistická volba a znázorňoval lidské paže vyčuhující ze země.

Připadalo mi neuvěřitelné, že ačkoli tolik Rusů živořilo v chudobě a špíně jako největší primitivové, zároveň se v Moskvě našli kulturní lidé, ochotní prostát celý den na ulici, aby si prohlédli dva obrázky. Vladimír trefil hřebík na hlavičku, když nazval Sovětský svaz zemí extrémních protikladů.

Rusové odjakživa uměli ocenit umění.“ Medvědář nás zavedl na pěší zónu, kde moskevští hudebníci pořádali pouliční koncerty. V době perestrojky už mohli umělci na Arbatu svobodně vyjadřovat politické názory beze strachu z persekuce, o čemž se jejich kolegům ze satelitních zemích východního bloku ani nesnilo. Díky Gorbačevově glasnosti se pověstná promenáda podobala Hyde Parku.

Malíři tu vystavovali obrazy a nabízeli lidem možnost nechat si načrtnout portrét nebo karikaturu. Nechyběl tu pomalovaný klaun s míčky ani loutkoherci s přenosným divadýlkem. Rockový kytarista brnkal na lavičce jako o život v snaze přehlušit folkového zpěváka, co vedle vyhrával na akordeon. U fontány básník vášnivě recitoval verše. Pod stromy jakýsi filosof přesvědčoval hrstku přihlížejících o svém jedinečném pohledu na svět. Moskvané se jevili jako náročné publikum. Někteří se s filosofem hádali, jiní naopak ocenili výměnu názorů bouřlivým potleskem. Někdo vyjádřil i nespokojenost a nesouhlas, ale většina posluchačů dodržovala zdvořilou formu. Jedni přikyvovali, ostatní vrtěli hlavou. Nejčastěji se lidé shlukovali kolem muzikantů a vychutnávali si hudební zážitek se zavřenýma očima. Matky houpaly batolata na kolenou. Větší děti poskakovaly do rytmu po dlažebních kostkách. Milenci se k sobě tiskli na nedaleké zídce. Na lavičkách v stínu vysedávali moskevští důchodci. S rukama opřenýma o neodmyslitelnou hůlku mžourali nostalgicky v paprscích slábnoucího slunce stejně jako senioři kdekoli jinde na světě.

Každý z místních umělců zpíval o něčem jiném, ale všichni bez výjimky vyjadřovali stejně palčivou touhu po splynutí duší. Zoufalé volání o pomoc se nelišilo od protestsongů na druhé straně Železné opony. Měly jsme s máti příležitost poslechnout si tvorbu ruského Dylana i Leonarda Cohena z moskevské čtvrti.

V perestrojkové Moskvě se doslova snoubila horoucí vášeň s netečností. Davy spících duší, bezcílně bloudících metropolí, bezduchá těla, narážející na ulicích jedno do druhého, se zdály vyváženy stejným počtem lidských očí planoucích vnitřním světlem. Ať už Moskvané věřili v existenci Boha, anebo ne, většina lidí na Arbatu upírala v záři zapadajícího slunce pohled ke krvácejícímu nebi.

Procházka po Moskvě mě tak zahltila protikladnými dojmy, že jsem cestou do hotelu na chodníku málem vrazila do jakési velké plechové skříně. Podobala se telefonní budce a nesla tajemný nápis AVTOMAT.

Nemáte chuť na limonádu?“ Tovarišč Lyčenko vhodil minci do štěrbiny v plechu a zmáčkl knoflík po straně automatu.

Uvnitř skříně nebezpečně zarachotilo a ozval se zvuk nalévané tekutiny. Posléze se v boku otevřela kovová záklopka a z nitra automatu vystřelila lidská dlaň, svírající plastikový kelímek s malinovkou. Ruka kelímek položila na plochu před otvorem, než se opatrně stáhla dovnitř. Kovová záklopka se s klapnutím zavřela.

Koukaly jsme s máti jako ve vidění, ale medvědář na avtomatu neshledával nic zvláštního. S bezelstným výrazem na tváři mi podal plný kelímek a obnažil stříbrné zuby v očekávání zasloužených slov chvály.

Kousek od Ukrajiny se nacházel ještě jeden podobný avtomat. Místo malinovky distribuoval voňavku. Pokud člověk vhodil správnou minci do příslušného otvoru ve skříni, lidská ruka schovaná uvnitř ho osprejovala sladce páchnoucí tekutinou.

ÚKOLEM PERESTROJKY JE PŘEBUDOVAT SOVĚTSKOU BUDOUCNOST NA SOLIDNÍCH ZÁKLADECH NAŠÍ REVOLUČNÍ MINULOSTI.“ Tvrdil transparent vlající z lešení na fasádě nedaleké budovy.

V klimatizovaném vestibulu Ukrajiny jsme se rozloučily s obětavým medvědářem a s úlevou nastoupily do výtahu. Když se za námi zavřely kovové čelisti dveří, neubránila jsem se smíchu. Nešlo mi do hlavy, jak může někdo chtít přebudovávat něco, co není a nikdy nemohlo být postaveno, protože budoucnost se v přítomnosti pokaždé mění na minulost.

Nesmíš zapomenout, že v Sovětském svazu zítra znamená již včera.“ Připomněla mi vtipně máti cestou do patnáctého patra. „Ruská budoucnost je naše minulost, Trumpetko.“ Řekla. „Nehledě na to, že historie se neustále opakuje.“

Před vstupem do pokoje jsem se podle otcova vzoru přesvědčila, jestli na nás uvnitř někdo nečeká. Pořád jsem se tak trochu bála KGB. Vzduch byl naštěstí čistý. Obezřetně jsem potom dvakrát otočila klíčem ve dveřích. Máti se zatím vyčerpaně sesula do křesla. Sundala si těsné lodičky a odhalila nalité puchýře na patách.

O chvíli později někdo zvenčí zalomcoval klikou.

Pusťte mě dovnitř!“ Zařval česky.

Znělo to hodně jako otcův hlas, ale v Sovětském svaze nikdy nebylo opatrnosti nazbyt.

Nejdřív mi řekni heslo!“ Vyštěkla jsem s rukou na klíči.

Co je to za blbý srandičky, Trumpetko? Honem otevři!“

Blbý srandičky jsou špatná odpověď, tati.“ Začala jsem se chichotat. „Co člověk přinese pokaždý z lesa, i když v něm nic nenajde?“

Houby!“

Správně.“ Odemkla jsem.

Otec vtrhl do pokoje jako přílivová vlna a zaplavil celý prostor hlučným veselím. Nesl nám příznivé zprávy. Sovětské ministerstvo chemického průmyslu přislíbilo financovat nákup tří aparatur po sto tisících rublech za model, což bylo zhruba desetkrát tolik v československých korunách.

Byli jsme na nejlepší cestě stát se milionáři!

Na oslavu podnikatelského úspěchu otec vysypal z rukávu košile orosenou láhev jako profesionální kouzelník. Překvapilo mě, když jsem v jeho ruce spatřila tři úzké skleničky na šampaňské. Poručil nám, abychom ho následovali ven na balkón, kde triumfálně odzátkoval špunt. Poté co korek vystřelil do tmy směrem ke Gorkého parku, kdosi v protějším pokoji vystrašeně vyhlédl za zataženými záclonami, aby se přesvědčil, odkud se ozvala hlasitá rána. Bublinky zašuměly a skleničky se naplnily vinnou pěnou.

Na prvního industrialistu v komunismu!“ Přiťuknul si s námi otec. „Pamatuj si, Alice. Prožíváme historickou chvíli.“

Začal blouznit o tom, že první oficiální objednávka před námi otevírá nedozírné možnosti odbytu. K přestavbě SSSR bylo podle něj zapotřebí tisíce našich aparatur! Jásal. Prakticky to znamenalo tuny průmyslového skla, měděných kotlů, nerezových trubek, polypropylenových hadiček, hory vakuových pump, ventilů a moře elektronických součástek!

Pokud se nová technologie v Sovětském svaze úspěšně uchytí, naše soukromá iniciativa by mohla sama o sobě dokázat udržet nad vodou polovinu domácího průmyslu!“ Otec nadšeně papouškoval Voloďovo proroctví o tom, že nahrazení lidského faktoru ve výrobě bylo pro perestrojkové Rusy hudbou budoucnosti.

Uvědom si, že budoucnost je tady minulost.“ Máti skepticky usrkávala víno. „Co když ti Voloďa nakonec nezaplatí. Poslední dobou si Rusové zvykli všechno kupovat na kredit.“ Poznamenala. „Zapomněl jsi, že sovětský dluh reprezentuje největší část našeho národního deficitu?“

Otci v tu ránu roztál úsměv na rtech.

Vladimír mi dal svoje slovo.“ Přimhouřil oči a chvíli si prohlížel rudou hvězdu na špičce protějšího mrakodrapu. „Rozhodl jsem se mu věřit.“ Zabručel autoritativně, jako by chtěl máti odradit od další nepříjemné polemiky. „Mimochodem. Zapomněl jsem ti říct, Alice, že nás náměstek ministra před odletem pozval na večeři.“

Neformální setkání se mělo konat v našem hotelu následujícího večera. Samotný ministr se s námi tentokrát nemohl v Moskvě setkat, dodal trochu zklamaně otec, protože musel náhle služebně odjet do Kyjeva.

Lokla jsem si zpěněného šampaňského a převalovala na patře chuť triumfálního vítězství. Rodičům se přece jen nakonec všechny podstoupené oběti začínaly vyplácet! Myslela jsem si. Spravedlnost existuje.

Hele tati. Voloda o tobě ví, že jsi dřív pracoval jako špi…?“ vzpomněla jsem si na štěnice. „Rozumíš, co mám na mysli?“

Pssst, Trumpetko!“ Rodiče se na mě vrhli a zabavili mi poloprázdnou skleničku. „To ti ty bublinky stouply do hlavy, nebo co?“ Vyhrkli oba zároveň. „Tak to by snad pro dnešek stačilo, slečno. Šup s tebou do postele!“

 

NAZÍTŘÍ jsme si vzali příklad z Moskvanů a zasvětili celé dopoledne kvalitnímu umění. Podařilo se nám navštívit Treťjakovskou galerii. Máti vystřídala medvědáře v roli průvodce a obohatila náš zážitek přednáškou o slavných umělcích v ruské historii. Když recitovala úryvky z Puškina a Lermontovy básně v ruštině, tovarišči Lyčenkovi nevěřícně sklapla čelist. Poskytl mi vzácnou příležitost spočítat stříbrné zuby v jeho ústech. Bylo jich celkem osm, včetně zlatého můstku. Odpoledne jsme se vrátili do Ukrajiny, abychom se připravili na rozlučkový večírek. Schůzka s náměstkem ministra Ivanova se konala v hotelovém salónu.

Blagodarju, druzja.“ Soudruh Torběnko působil překvapivě exoticky. Měl havraní vlasy a pleť temně olivové barvy. Drobná postava nikterak neumenšovala vysoké sebevědomí mocného úředníka. Hranaté obroučky brýlí podtrhovaly náměstkův intelektuální vzhled.

Cestou do hotelové restaurace jsme se pohádali s další děžurnou. Nebyla jsem si jistá, jakou konkrétní funkci v komunistickém Rusku děžurné zastávaly, ale společným jmenovatelem všech děžurných byly pneumatiky špeků kolem boků, obrovská povislá prsa a nakyslý výraz v obličeji. V Sovětském svaze zjevně vládly zatrpklé ošklivky. Dokonce i ministrův náměstek se před hromskou děžurnou přikrčil, jako by se jí bál protiřečit.

Vy jste se v dětství nenaučil počítat?“ Rozkřikla se na něj, když se pokusil uplatnit naší rezervaci. „Večeři máte zamluvenou na sedmou. Viděl jste kolik je hodin?“ Chytla soudruha Torběnka za paži a vyhrnula mu rukáv saka, aby se podívala, jestli nosí na zápěstí náramkové hodinky. „Tak se na ně někdy zkuste podívat, tovarišč.“ Zapíchla tlustý ukazovák do skla displeje. „Jste tu brzo!“

Izvinitě.“ Otec se jí pokoušel domluvit. „Jsme tu přece o pouhých patnáct minut napřed. Neříkejte mi, že byste nás nemohla usadit u stolu, dámo.“ Vycenil na ni vlčí chrup a blýsknul žlutýma očima.

V obrovském sálu se nenacházel jediný host. V přední části jsem napočítala přibližně tucet kulatých stolů, ozdobených naškrobenými ubrousky a stříbrnými příbory. Vzadu byl nespočet dalších míst k sezení. Zrcadlová koule se líně otáčela nad tanečním parketem, kde se hotelová kapela pokoušela připojit elektronické nástroje k reprodukčním bednám.

Nehádej se s ní, Jirko.“ Vladimír odtáhl otce pryč z restaurace, dřív než děžurnaja stačila vybuchnout. „Je to takovej menší zázrak, že se nám tu podařilo zamluvit stůl.“ Řekl nám ve vestibulu. „Normálně si musíš podat žádost několik měsíců dopředu, abys mohl povečeřet v nějakým slušným moskevským podniku.“

Ministrův náměstek potvrdil jeho slova a tovarišč Lyčenko, který byl rovněž přítomen, se nesměle pokusil chování děžurné omluvit.

Personál asi právě večeří.“ Dodal, že v SSSR nebývalo výjimkou, když závodní jídelny a restaurace v poledne na hodinu zavřely. Podle sovětského zákoníku práce měli zaměstnanci stravovacího sektoru právo na obědovou pauzu. Stejné pravidlo se podle něj vztahovalo i na pozdější jídla.

Přesně čtvrt hodiny poté děžurnaja rozrazila dveře jídelny dokořán. Pod jejím velením jsme pochodovali ke stolu blízko tanečního parketu. Zdálo se, že v Ukrajině role hosta a obsluhy fungovaly obráceně. Děžurnaja poroučela a my jsme poslušně plnili každé její přání. Restaurace nabízela komplexní službu, oznámila tlustá Ruska. V praxi to znamenalo, že se budeme muset obejít bez jídelního lístku. Nejprve bylo zapotřebí předem zaplatit útratu a potom jsme mohli počkat, co nám obsluha přinese dobrého. S vytřeštěnýma očima jsem zírala, jak Vladimír sází bankovky na nataženou dlaň neurvalé ženštiny.

Yesterday. All my roubles seem to fly away.“ Ruská kapela zahájila živý koncert písní od Beatles. Oplešalý zpěvák drtil anglická slova s nenapodobitelně prkenným akcentem. Přebásněná verze originálního hitu by se bývala asi dala přeložit jako: „Včera. Všechny rubly se mi vypařily do večera.“ Ačkoli jsem nerozuměla anglicky, poznala jsem, že interpret nemá nejmenší ponětí o významu cizích slov v jeho ústech. „Now it looks this dough was dear to pay, oh I believe in yesterday.“ Stovky světelných bodů oscilovaly kolem parketu jako kosmický prach. „Všechny mi je nejspíš šlohla drahá Věra, co věřil jsem jí tolik včera.“

Máti se nám pokusila přeložit zmasakrovaný text.

Jaká škoda, že nám rovnou nezazpívali sovětskou verzi Yesterday.“ Posteskla si šibalsky. „Vzhledem k tomu, že v Sovětském svazu zítra znamená již včera, mělo by to správně být Tomorrow!“

No to je skvělý nápad!“ Vyprskl smíchy soudruh Torběnko. „Sadly.“ Zanotoval falešně za doprovodu kapely. „I´m not the alpha male I used to be . . . but I believe in tomorrow!“

Vysoké čelo se soudruhovi Torběnkovi lesklo potem a z orlího nosu mu čouhaly chlupy. Ministrův náměstek měl navzdory malému vzrůstu velkou jevištní prezenci. Když dozpíval, smyslně si olízl masité rty, což, jak jsem si všimla, dělával hodně často. Tímto zlozvykem se mi značně zprotivil. Nechtěla jsem si to připustit, ale malinko jsem žárlila na potlesk, který si u stolovníků vysloužil cizojazyčným výstupem. Máti byla jeho výkonem přímo nadšená. I otec s Vladimírem nějaké to slovo pochytili. Byla jsem s tovariščem Lyčenkem jediná, kdo nevládl Shakespearovým jazykem. Tvářili jsme se, že se báječně bavíme, ale potají jsme si vyměnili nechápavé pohledy.

Sdílená ignorance z nás rázem udělala komplice.

Bravo! Tomorrow by mohla bejt jednou nová ruská hymna!“ Navrhl ironicky otec.

Procesí číšníků oblečených do bílých smokingů s černými motýlky pohřebním krokem přešlo kluzký taneční parket. Strnule před nás postavili křišťálové mísy po okraj naplněné červeným kaviárem. Přinesli rovněž stříbrný tác s plátky uzeného lososa a láhve s ruským šampaňským. Děžurnaja nakonec slavnostně umístila doprostřed stolu košík s plátky žitného chleba, jako by skromným pokrmem korunovala naši hostinu.

Můžete nám přinést ještě trochu?“ Požádala ji máti, když půl tuctu párů rukou bleskově rozebralo obsah košíčku.

Víc vám dát nemůžu.“ Ohrnula horní ret Ruska. „Chleba je vzácný. Musíte s ním šetřit.“ V ústech se jí blýskalo zlato.

Kdysi jsem někde slyšela, že kapitalisté na západě nejraději snídají kaviár se šampaňským. Červená rybí vajíčka v broušené míse mi připomínala bobulky tisu. Opatrně jsem si rozetřela tlustou vrstvu kaviáru po tenkém krajíci černého chleba. Rozkousané jikry mi zaplavily ústa mastnou chutí, podobnou velrybímu tuku. Znechuceně jsem se natáhla po nejbližší sklence s šumivým vínem, abych si vypláchla ústa.

Trumpetko!“ Máti mě zarazila uprostřed pohybu přísným pohledem.

Jen ji nechte, paní Urbanová! Vždyť je to jenom šťáva z vinné révy s trochou bublinek.“ Ministrův náměstěk mi dobrosrdečně nalil až po okraj.

Stačilo mi pár loků, abych si ve třinácti letech zvykla na manýry horních deseti tisíc.

Na Gorbačova a Perestojku!“ Soudruh Torběnko si olízl vykrojené rty, než si se všemi přiťuknul. „Zajímalo by mě slyšet vaši předpověď pro nadcházející horkou politickou sezónu.“ Otočil se k otci. „Myslíte si, že se příští rok konečně dočkáme nějakých dramatických změn na československé scéně?

Následující konverzaci jsem vnímala jako v mlze, která s každou vyprázdněnou sklenkou houstla. Rozhovor se točil kolem Gorbačovova záměru osvobodit východní blok od sovětské supervize. Podle otcova názoru byla revoluce v Praze na spadnutí. Tvrdil, že Železná opona co nevidět padne. Jakmile dojde k demokratickým volbám, fantazíroval, naše hranice se otevřou a vrátíme se zpátky do Evropy. Díky přílivu kapitálu náš průmysl rychle dožene západní úroveň. Když se soudruh Torběnko ptal, koho bychom kandidovali na místo prvního demokratického prezidenta, otec bez váhání jmenoval disidentskou celebritu Hlasu Ameriky a rádia Svobodná Evropa.

Vaclav Gavel? Máš na mysli toho autora absurdních her?“ Vyvalil na něj oči Vladimír.

Da. Závidíte nám co?“ Škádlil překvapené Rusy otec. „Měli byste si taky zvolit absurdního spisovatele za prezidenta, když jste tak absurdní země.“

Koněčno! To dává smysl!“ Soudruh Torběnko se tak rozesmál, až mu vytryskly slzy z očí. „Pokusím se to navrhnout Gorbačevovi, až ho zase uvidím!“

Nečekala jsem od ministerského úředníka, že bude mít tolik smyslu pro humor. Tvrdil, že sebekritika a schopnost zasmát se sám sobě představovaly dva klíčové elementy v receptu na úspěšnou přestavbu SSSR.

Ke konci večeře sovětský náměstek náhle zvážněl. Oznámil rodičům, že ho ministr Ivanov pověřil, aby jim předal malý dárek. Vytáhl z aktovky list hlavičkového papíru, na němž se překvapivě skvěla rudá pečeť ministerstva chemie. Jednalo se o formální dopis adresovaný československé vládě.

Tento klíč vám v Praze odemkne všechny dveře.“ Náměstek navedl otce, aby v případě potřeby neváhal kouzelný papír vytáhnout z kapsy. Pokud by mu doma jako soukromému podnikateli soudruzi bránili ve vývozu investičního celku do SSSR, stačilo jim prý předložit ministrův dopis.

Bože na nebi!“ Máti nevěřícně obracela v rukách potištěnou stránku a studovala její obsah. „Tímto vás žádáme, abyste umožnili podepsání smlouvy o přímých vztazích mezi Závodem chemické syntézy v Bolgorodu a inženýrem Jiřím Urbanem.“ Když dočetla věty v azbuce, vzrušeně se zachichotala. „Našeho ministra průmyslu trefí šlak, až si to přečte.“

Na to vem jed!“ Vyprskl otec. „A to samo o sobě by byl důvod k oslavě!“

Následovala bouřlivá kanonáda korkových zátek a na stole přistála další mísa s kaviárem. Tentokrát byl pro změnu černý. Vzhledem k absenci chleba, na který bych si jikry mohla natřít, nalila jsem si naběračkou kaviár do hlubokého talíře a jedla ho lžící jako polévku. Soudruh Torběnko mi průběžně doléval skleničku šampaňským. Začínala jsem všude vidět bublinky. Restaurace se naplnila hosty a na parket se odvážily vstoupit taneční páry.

Jestlipak to víte, že je Miranda v Praze slavná baletka?“ Prozradil na mě Vladimír.

Opravdu?“ Soudruh Torběnko se zájmem naškrobil vysoké čelo. „V samom děle?“

Nět. Dřív jsem možná bývala baletka.“ Přiznala jsem se mu sklesle. „Teď už jsem jenom slavná.“

Tovarišč Lyčenko nato nadšeně vyskočil od stolu a požádal mě o tanec. Se sebevědomím zkušeného tanečníka mě odtáhl na parket. Sotva jsme začali vířit v kole, ostatní páry přestaly tancovat a ustoupily stranou. Kruh rozjařených tváří kolem nás vytleskával rytmus hitu Paula McCartneyho. „Back in the USSR.“ Hotelový zpěvák se kroutil před mikrofónem jako tasemnice. „You doughnut hello key your boy!“

Byla jsem tak opilá, že jsem vůbec necítila nohy, což jsem považovala za příznivé znamení. Poprvé po dlouhé době mě při tanci nebolela chodidla.

Taky jsem kdysi snil o tom, že se stanu tanečníkem.“ Zašeptal mi ucha medvědář, než mě vyzdvihl vysoko nad hlavu.

Připadala jsem si jako první žena v kosmu, Valentina Těreškovová. Letěla jsem vzhůru ke hvězdám, ale vtom se mi začala točit hlava a vzápětí i žaludek. Ačkoli se mi podařilo bezpečně přistát, podlomila se mi kolena. Připadala jsem si, jako bych našlapovala na gumovou pěnu. Pokračovala jsem v tanci na měsíčním povrchu. Zdálo se, že nepodléhám zemské gravitaci. Tsunami potlesku posléze korunovala náš improvizovaný výstup. Tovarišč Lyčenko se hluboce uklonil publiku. Když jsem se pokusila následovat jeho příklad, ze stlačeného břicha mi náhle vystřelilo do hrdla několik kuliček kaviáru. Uvědomila jsem si, že se můj žaludek připravuje k bezprostřední erupci.

Máti naštěstí okamžitě pochopila, co se ve mně vaří.

Vydržíš to nahoru do pokoje?“ Diskrétně mě uchopila za loket.

Hmmm.“ Přikývla jsem se zaťatými zuby. „Uhm.“

V snaze zamaskovat trapnou indispozici jsem ještě stačila poslat svým fanouškům vzdušný polibek. Máti mě pak odtáhla k výtahu. Hrdinsky jsem přemohla nával dávivých křečí během dlouhé jízdy do patnáctého patra.

To je naposledy, co jsem jedla tenhle humus!“ Zbytek večera jsem strávila na kolenou před záchodovou mísou. „Kdo ví, z čeho ty jikry vůbec byly?“ Nepřekvapilo by mě, kdyby se mi z vyzvrácených vajec před očima vylíhli žabí pulci. „Už se kaviáru nikdy v životě nedotknu!“ Přísahala jsem mezi stahy.

Ty jsi se především neměla dotýkat toho šampaňského.“ Máti mi držela vlasy, abych si je nezmáčela. „To máš za to, že jsi mě neposlechla.“ Napomínala mě. „Doufám, že si to budeš pamatovat.“

Nedokázala jsem si představit, že bych na to mohla někdy zapomenout.

Druhého dne se mě otec žertem při snídani zeptal, jestli si nedám kaviár se šampaňským. Zacpala jsem si rukou ústa a místo odpovědi vyrazila nejkratší cestou na záchod. V deset hodin ráno jsme měli letět Aeroflotem do Petrohradu. Tovarišč Lyčenko nás s Andrejem doprovodili v umyté Nivě na Šeremetěvo. Ačkoli se řidič snažil vyhýbat děrám, robustní auto každou chvíli nadskočilo na nerovném povrchu. Žaludek mi plaval na vodě. V zpětném zrcátku jsem viděla nazelenalou barvu svého obličeje. Celou cestu na moskevské letiště jsem se potila hrůzou z nekontrolovatelné exploze.

Proč jsi se včera večer tak najednou vypařila?“ Ptal se mě lítostivě můj taneční partner. „Soudruh ředitel ti nestačil dát dárek na rozloučenou.“ Tovarišč Lyčenko se otočil na předním sedadle, aby mi podal krabici ovázanou růžovou stuhou.

Rozvázala jsem uzel a odkryla papírové víko, pod kterým se skrýval pár tanečních špiček. Blýskaly se jako stříbro v ústech našeho medvědáře. Celé dětství jsem snila o tom, že si jednou nazuji na nohu originální ruské špičky. Správně tvarovaná bota měla pro profesionální baletku podobný význam jako stradivárky pro houslistu. Některé sólistky bez pravých ruských špiček neudělaly ani krok.

Je to ta správná velikost?“ Z medvědářových úst bezelstně svítil kov.

Da. Spasibo.“ Povzdechla jsem si.

Krutá ironie osudu způsobila, že jsem se stala vlastníkem vysněných bot, až když jsem je nepotřebovala. Věděla jsem, že bych v nich nedokázala udělat ani jedinou piruetu. „Jsou to ty nejkrásnější špičky, jaký jsem kdy v životě viděla.“ Pokusila jsem se usmát. „Řekněte prosím Voloďovi, že si neměl dělat takovou škodu.“

Sklonila jsem hluboko hlavu, aby v mých očích nikdo neviděl hořké slzy. Přiklopila jsem papírové víko, jako bych vytoužené špičky pohřbívala do rakve. Kolem krabice jsem omotala růžovou stuhu, abych ji už nikdy v životě nerozvázala.

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

2.8 6 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
11 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
PPK
PPK
19. 10. 2020 18:16

Je fascinující, ta „geniální“ představa otce ekonoma, že jen díky přílivu cizího kapitálu český průmysl rychle dožene západní úroveň. Asi nevěděl, že se vždy investuje jenom proto, aby se pak suroviny a zisky odvážely.

orinoko
orinoko
Reply to  PPK
19. 10. 2020 18:28

No pozor, všechno má svůj čas. Průplav bude i kdybychom stavěli Covida na hlavu. . Tohle by se asi hodilo, pod článek vedle , ale téma dostává nové kontury. Pod dohledem sametového komtura.

https://www.armadninoviny.cz/sechter-vodni-cesty-jsou-dulezite-tepny-statu.html

Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
Reply to  orinoko
19. 10. 2020 19:09

To nejsou „Armádní noviny“ ale… Je vidět že někteří „správně sebevědomí samozřejmí“ se neumí – a už ani nechtějí nijak maskovat. Větší „amerikanizaci“ pro pitomce kteří nevidí, že svět se mění, horší a zároveň ubožejší propagandu vydávanou za „zájem ČR“ jsem už dlouho neviděl… Prostě „snečí frma na některém měsíci Jupitera“ je realističtější, nežli D-O-L a jeho „pozitiva“… Po jeho „stavbě“ zaplanou „nové světlé zítřky“, poručíme nejen větru a dešti, ale i řekám změněným v kanály, vysázejí si nejspíše nové smrkové „hvozdy“… Že jde jen o názor „formační“ bubliny – která svět kolem sebe jen ničí jim samozřejmě nevadí –… Číst vice »

Bety
Bety
Reply to  orinoko
19. 10. 2020 19:28

Strategická logistika, přeprava vojenské techniky … opravdu nové kontury a vůbec ne pěkné… a jak už bez obalu říkají, na které ambasádě st schvaluje….
Hnus.

Gatta
Gatta
Reply to  orinoko
20. 10. 2020 2:33

Takže takový „náš“středoevropský trojramenný Suez.

A bude dost hluboký a široký pro torpédoborec, nebo třeba i pro jadernou ponorku? Nebo alespoň pro menší tankery ?

Mimo jiné, ten často vzpomínaný slavný Baťův kanál byl už ve své době pomalu technicky překonaná záležitost.

Last edited 1 měsíc před by Gatta
leviathan
leviathan
19. 10. 2020 21:38

Poněkud nechutné čtení. Cholerik raději utrhne kouli kliky než aby jemně zjistil správnou polohu klíče v zámku. Většina našich si do SSSR vozila MD sprej na promazání všeho, co bez toho nechtělo fungovat. Burani narazili na buranys podezíravostí vůči všem.

J. W.
J. W.
20. 10. 2020 16:13

Kvůli tomu, že to bylo v SSSR špatné (zejména počínaje s. Chruščovem), tak jsme si to u nás bez nás, po 1989 udělali ještě horší, než to u nás bez nás bylo před 1989. Nebýt reportáže od Dominiky Dery, tak vůbec nevíme, jak to v Rusku tenkrát bylo. Rovněž dnes nemá ČT dost kamer a manů, aby poslala do Ruska pár reportérů a natočili nám tam reportáže o tom, jak náš kapitalizmus je ohrožován kapitalizmem ruským.

estanislao
estanislao
20. 10. 2020 16:40

Tohle není ani literatura. Od roku 1974 do roku 1988 na který si autorka vzpomíná, jsem navštívil Moskvu asi čtyřicetkrát. Bývala na začátku a někdy i na konci mých cest a znal
jsem tedy nejen hotel Ostankino té doby, ale bydlel asi ve stovce hotelů Sovětského svazu, takže mohu říci, že to co ta madam píše je hnus, který má do pravdy o těch hotelech hodně daleko. Hotel Ostankino není ani věžák https://www.booking.com/searchresults.cs.html?aid=808251;sid=3912e059591517514f0bbc7b11cc3452;checkin=2020-10-22;checkout=2020-10-24;city=-2960561;highlighted_hotels=373293;hlrd=with_av;keep_landing=1;redirected=1;source=hotel&room1=A,A,; a z Arbatu západ Slunce také pro domy nelze uvidět. Je mi smutno z toho, že se sprostotě na OM dostalo místa.

orinoko
orinoko
Reply to  estanislao
20. 10. 2020 17:36

Tak teď si připadám jako zmoklá slepice. 😎

Gatta
Gatta
Reply to  orinoko
20. 10. 2020 19:28

Pro orinoko:
comment image

Gatta
Gatta
Reply to  estanislao
20. 10. 2020 19:27

To je slovo „do pranice“ :-)