Hořký samet: Svatba jako řemen (13. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola druhá –  Hořký Samet

Kapitola třetí, část 1-4 – Hořký Samet

 

Kapitola třetí (část pátá)

Slepice nebo vejce?

 

V OČEKÁVÁNÍ PLÁNOVANÉ návštěvy Michaela Gorbačova se ve dnech prvního výročí Černobylu matička Praha nečekaně naplnila armádou řemeslníků. Městský národní výbor se v pěrestrojkovém duchu rozhodl dát zašedlé metropoli potřebný facelift a nechal oprýskané fasády nasprejovat novou vrstvou pastelové omítky. Buď však řemeslníci neměli k dispozici dostatek materiálu, anebo jim scházel potřebný čas. Implementované změny měly čistě kosmetický charakter, což prozrazovalo, že si nomenklaturní kádry pod pojmem pěrestrojka představovaly stavbu Potěmkinových vesnic. Většina činžáků se dočkala nové fasády pouze do výšky prvního patra. Horní část domů ponechali řemeslníci v původním rozpadlém stavu. Bolševická věrchuška měla totiž v plánu vozit sovětského vládce po historickém centru ve vládní limuzíně a někdo si chytře spočítal, že pohled skrze okno jedoucího auta Gorbačovovi neumožní ocenit krásy architektury nad úrovní ulice.

„Vlk se nažral a koza zůstala celá.“ Smál se u nedělního oběda otec, když Hlas Ameriky popisoval Potěmkinovské přivítání komunistického cara. „Připomíná mi to vojnu.“ Prohlásil pobaveně. „Taky jsme natírali trávu na zeleno pokaždé, když se nějaká vysoká šarže chystala navštívit naší jednotku.“

Během příprav na sestřinu svatbu se přestavba našeho domu zdála stejně tak uspěchaná a povrchní jako probíhající přizdobování hlavního města. Rodiče s Martou se ozbrojili smirkovým papírem a plechovkami s terpentýnovým lakem. Ač byli omezeni nedostatkem času a finančních zdrojů, pustili se po nocích do opravy interiéru našeho domu. Žulové schodiště zmizelo pod levným kobercem, který otec nechal nalepit na chodbě, aby schoval rozšlapané černobílé dlaždičky na odpočívadlech. Měl přitom v úmyslu zamalovat vápnem moje rozsáhlé nástěnné kresby na zdi chodby, které mi před léty dovolil spáchat v naivním přesvědčení, že pár tahů štětkou bohatě postačí k překrytí mojí plodné tvorby. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se na voskových pastelkách obyčejná malba nechytá. Než by se pustil do seškrabávání pomalované omítky, rozhodl se raději pohřbít moje dětinské umění pod béžovou tapetou.

„Krucinálfagot, Alice!“ Viděla jsem ho balancovat na schodech na štaflích. „Co tě to jen napadlo, když jsi Mirandě dovolila používat zdi našeho domu jako ňákou knížku omalovánek?“ Vztekle přitom namáčel štětec do kýblu s lepidlem. „Taková kravina.“

„Vždyť to byl tvůj nápad, Jirko. Copak si to nepamatuješ?“ Máti po něm střihla nůžkama. Odvinula z role dlouhý kus té nejméně odpudivé tapety, která se tenkrát dala sehnat ve špatně zásobovaných obchodech. „Nehledě na to, že ty voskovky kdysi dostala Miranda k narozeninám od tvojí matky.“

Voskovky se tak zařadily na dlouhý seznam babiččiných proklatých dárků.

„Bacha tati. Teče ti lepidlo na koberec.“ Křičela sestra, která pracovala na žebříku v těsném závěsu za otcem. Měla za úkol přitlačovat kusy mokrého papíru ke zdi a vyhlazovat je vlhkou houbičkou. „Nezastavuj se, nebo to do rána nestihneme. Zbývá nám ještě celé první patro, než přijedou Gianniho rodiče.“

„Nechcete, abych vám s tím pomohla?“ Vyhrnovala jsem si rukávy.

„Ty běž radši dolů ke klavíru cvičit stupnice, Trumpetko.“ Odmítla mou velkorysou nabídku máti. „Mimochodem, když už jsi u toho, nezapomeň si navlíct ty pletený rukavice, cos dostala pod stromeček.“

Poslední krutý výmysl profesorky Drozdové měl za účel zdokonalit přesnost mého úhozu. Červnové datum celostátního kola soutěže se pomalu a neodvratně blížilo a bělovlasé ředitelce začínalo přeskakovat. Nutila mě, abych si při cvičení zavazovala oči šátkem a hrála v tlustých prstových rukavicích.

„Co jsem komu udělala, že musím takhle strašně trpět?“ Snažila jsem se neobratně trefit do kláves prsty pokrytými vlnou. „Radši bych se živila jako metař, než se stát profesionální klavíristkou.“ Chtělo se mi brečet.

Následujícího odpoledne, když jsem se vrátila ze školy, jsem před garáží spatřila flotilu italských vozů. Pan Šimek jako obvykle shrabával neviditelné listí podél našeho plotu a soused Hašek s Hektorem lelkoval na chodníku. V předsíni jsem na podlaze našla čtvero párů módních kožených bot. Otisk dlaně na rámu vstupních dveří svědčil o tom, že se některý ze svatebních hostů opřel o nátěr čerstvé barvy.

Sešla jsem po schodech do jídelny, abych se seznámila s Gianniho rodiči a s ženichovým přítelem z dětství, který se měl stát jeho svatebním svědkem.

„Mamma mia, Marta. Ma che grande casa, che avete!“

Gianniho matka byla šokovaná velikostí našeho domu. Mluvila neuvěřitelně rychle a kladla důraz na každé druhé slovo, takže její řeč připomínala střelbu z kulometu. Na rozdíl od svého mohutného syna měla paní Pappazzaniová malou vyhublou postavu. Chovala se s přehnanou důstojností a podezřívavě kolem sebe těkala malýma očkama.

„Hele tati. Maria chce vědět, jestli jsme bohatí nebo chudí.“ Marta se ujala role tlumočnice. „Co jí mám na to odpovědět?“

„Vysvětli svý budoucí tchýni, že všechno, co tu vidí, jsem postavil těmahle dvouma rukama.“ Jako důkaz svého tvrzení otec názorně předvedl své mozolnaté tlapy.

„Bravo! Buon lavoro.“ Gianniho vysoký otec měl oplešalou hlavu a pečlivě ostříhaný knír. I on vystavil svoje jemné ruce na odiv v zrcadlovém obraze otcova komického gesta. Neušlo mi, že jedna z jeho dlaní byla pokrytá bílým lakem. „Dio buono. Je vidět, že jste odvedl dobrou práci.“ Šedivé oči starého Itala jiskřily humorem.

 

V DEN SESTŘINY svatby se celý náš dům ocitl vzhůru nohama. Sledovala jsem členy Papazzaniovic klanu, jak poslušně klušou nahoru a dolů po schodišti jako závodní koně v Chuchli, aby vyhověli vrtkavým přáním miniaturní hlavy rodiny. Drobná ženička na sebe za každou cenu strhávala pozornost svého poddajného syna, jako by snad Gianniho nastávající nevěsta byla ona a ne moje blonďatá sestra.

„Jak mi to sluší, amore?“ V hale před zrcadlem si vyzkoušela celou kolekci slavnostních rób, z nichž ani jedna nevylepšovala její vyhublou postavu.

„Bene. Mamma. Sei bellissima.“ Ujišťoval ji neúnavně Gianni.

Signor Pappazzani připomínal plastikového psa s hlavou na pérku, kterého si lidé s oblibou dávali na palubní desku osobních aut. „Sì. Sì. Cara. Sì. Sì.“ Projevoval manželce bezvýhradný souhlas nepřetržitým pokyvováním.

Buongiorno všichni vespolek.“ Marta se zjevila na schodech v růžových svatebních šatech. Připomínala víc drůžičku než nevěstu. Překvapivě jemně nalíčená a nervózně pobledlá, budila v dlouhém oděvu ctnostný dojem. „Jak jsi se vyspal, tesoro?“ Něžně objala svého snoubence.

Úzké rty signory Pappazzaniové při pohledu na líbající se pár znatelně zbělaly.

Be-bene. Ce-certo.“ Koktal nervózně Gianni. „È tu?“    

„Prosím tě, Marto. Řekni všem, ať si pospíší.“ Spatřila jsem v zrcadle otcův odraz v lněném béžovém obleku. „Šupito presto.“ Povykoval na Italy. „Svatební obřad má začít za hodinu.“ Odnášel do garáže vysokou krabici s třípatrovým dortem, který pro sestru soukromě vyrobila vyhlášená místní cukrářka.

„Těšíš se, Trumpetko?“ Máti mi třesoucíma rukama přišpendlila umělou červenou růži na rameno bílých bavlněných šatů. „Nejsi z toho ani trochu nervózní?“ Sama se vkusně oblékla do přiléhavého modelu z šedivého hedvábí ve stylu třicátých let. Na hlavu si nasadila klobouk připomínající helmu.

V předsíni jsme si společně s Italy opatrně nazuli boty a dávali přitom pozor, abychom se náhodou o něco neopřeli. Vedle v garáži otec s Ríšou nakládali do kufru Škodovky krabice se svatebními koláčky a láhve s domácí pálenkou.

„Nepotřebuješ roztlačit, Jirko?“ Ríša zřejmě v koutku duše doufal, že se rezavé auto pokusí Martinu svatbu sabotovat. Sotva motor sám od sebe naskočil, poslední jiskra naděje v Ríšově zlomeném srdci definitivně vyhasla. „Bude se mi po tobě stýskat, Marto.“ Vysoké máničce se zamlžily tlusté brýle dojetím, když se svatební flotila chystala k odjezdu. Obestřen oblakem benzínových výparů a zvířeného prachu, nešťastně se tyčil ve vratech garáže jako poslední Mohykán a mával sbohem ztracené lásce svého života.

Haubny tří vozů se svatebčany zdobily bílé stužky a snítky myrty v duchu nejlepší tradice. Ceremoniálně jsme poskakovali dolů z kopce po děravé silnici a snažili se objíždět ty největší výmoly. Na železničním přejezdu jsme našli spuštěné závory. Červená signalizace monotónně blikala a na obou stranách kolejí stála nedohledná fronta vozů. Většina řidičů vypnula motor. Někteří stáli venku a pokuřovali, jiní si v autě listovali v novinách. Červnové slunce začínalo po ránu silně žhnout. V teplajícím vzduchu bzučely neodbytné mouchy. Z obličejů čekajících se snadno dalo vyčíst, že závory už spočívaly ve vodorovné pozici notně dlouhou chvíli a nikdo neočekával, že by se mohly brzy zvednout.

„Kurva šteluňk. To je ale pech.“ Otec vrhl netrpělivý pohled na náramkové hodinky. „My to snad nestihneme.“

Z obou stran projely nekonečné nákladní vlaky, ale závory zůstaly dole vinou rozbitého signalizačního systému. To se za normalizace stávalo pravidelně. Normálně by nás otec vyhnal z auta a přikázal zvednout nad hlavu pruhované tyče. Opatrně by se rozhlédl, než by koleje neohroženě přejel. Jeho příklad obvykle spustil lavinu ilegálního přejíždění ze strany méně zkušených řidičů, která mohla snadno skončit tragickou nehodou.

Tentokrát jsme si však nemohli dovolit riskovat.

Signor Pappazzani prý v minulosti pracoval jako řidič pravidelné autobusové linky. Vůbec nevypadal jako někdo, kdo by se odvážil porušovat dopravní pravidla v cizí zemi.

„Za mnou!“ Otec mával na Italy z okýnka.

Alternativní cesta do Prahy vedla skrze les údolím místního potoka a napříč řepnými poli. Málokdo nenápadnou objížďku znal a místní řidiči se jí pokud možno vyhýbali, protože byla vydlážděná hlubokými výmoly. Přestože bylo horko, v některých zvláště velkých dírách ještě nestačilo vyschnout bláto. Díky otcově duchapřítomnému řešení se nám možná podařilo včas dorazit do Prahy, ale vypadali jsme teď jako vojenský konvoj. Gianniho rudá Lancia po cestě k nepoznání zhnědla a Pappazzaniovic Fiat vypadal jako miniaturní traktor.

„Ty vole, brácho, vážně sis nemohl vybrat nějakou lepší příležitost pro závod v autokrosu?“ Sarkasticky vtipkoval strýc Miloš, když nás viděl parkovat před radnicí. „Nezdá se mi, že by ti Talijáni oceňovali tvůj dobrodružnej styl.“

Otcův bratr pracoval u filmu jako švenkr. Ozbrojen filmovou kamerou a slunečními brýlemi, namířil objektiv na Pappazzaniovy jako neodbytný paparazzi, zatímco si obsesivně oprašovali neviditelnou špínu ze svatebních šatů.

„Moje milovana vnučka!“ Babička Helga se ctižádostivě vrhla do záběru strýcovy kamery a Martě kolem krku. „Nemužu se s tim vnitřně smiřit, že se mi odstěhuješ daleko na zapad.“ Její broskvový kostým připomínal cirkusovou uniformu.

Na schodech před vstupem do radnice se filmoval rituál seznamování rodin.

Piacere.“ Gianniho matka se tvářila důstojně jako anglická královna, když si potřásala rukou s Milošovou poklonkující manželkou.

Buongiorno. Těší mě.“ Koktala teta a zářila přitom neupřímnou srdečností. Jakmile se však Gianniho matka otočila, aby se pozdravila s Helgou, slyšela jsem, jak Milošova žena po straně promlouvá k mým sestřenicím. „Má to ale někdo z pekla štěstí.“ Zakysle se ušklíbla. „Vidíte to holky? Doufejme, že vám taky narostou velký kozy jako Martě a najdete si ženicha na západě.“

Neubránila jsem se studu při pohledu na naši rozšířenou rodinu, pózující před strýcovým filmovým objektivem. Tolik falešných úsměvů pohromadě jsem ještě neviděla. Miloš se mohl přetrhnout, aby vypadal jako profesionál. S nasliněným prstem kontroloval směr větru a měřil intenzitu světla, zatímco skupina svatebčanů rozpačitě přešlapovala na slunci u dveří kamenné budovy a předstírala bujaré rozjaření. Neschopni konverzovat v cizím jazyce, jeden druhému vystavovali na odiv vyceněné zuby.

„Vypadá to, že babička s dědečkem už dneska nepřijdou.“ Marta se zklamaně otočila k máti, když se všichni pozvaní hosté nahrnuli do vstupní haly. „Poslala jsem jim pozvánku s dopisem. Nenamáhali se mi poslat ani formální omluvu.“ Její zelené oči se leskly slzami.

Sestra si v raném dětství vytvořila k Rudé Kněžně silné citové pouto. Doufala asi, že při příležitosti její svatby babička obměkčí svoje srdce a přijde jí osobně požehnat. Sestra hořký konflikt v rodině prožila traumaticky. Připadalo mi, že se nedokáže rozhodnout, které ze dvou znepřátelených stran by měla vlastně fandit.

„A co jsi čekala?“ Máti pokrčila rameny. „Můžeš být ráda, že matku nenapadlo zavolat na pasovku a informovat policajty o tom, kdo je tvůj otec. Uvědomuješ si, jak bylo riskantní, že jsi mým rodičům dopředu odhalila svůj záměr vdát se do Itálie?“ Poklepala si ukazováčkem na klobouk v místě, kde měla čelo.

Vstupní halou radnice otřásl protivně jásavý zvuk elektronických varhan a lakované veřeje svatebního sálu se slavnostně otevřely. Odhalil se mi pohled na vousatého muže s bronzovou medailí kolem krku stojícího za pulpitem. Hosté se nahrnuli dovnitř a usedli na místa. Italské capriccio triumfálně zaburácelo sálem. Všichni zvědavě otočili hlavy, aby si prohlédli signoru Pappazzaniovou zavěšenou do svého syna. Důstojným krokem doprovodila Gianniho uličkou mezi židlemi. Italská matróna si nasadila tragickou masku, jako by pulpit ceremoniáře stál na popravišti a místo svatby jsme se chystali slavit pohřeb. Když se s Giannim loučila mateřským polibkem, roztřásla se potlačovaným návalem pláče. Můj otec nevypadal o mnoho veselejší než sestřina nastávající tchýně. Naposledy nabídl Martě svalnaté rámě, aby ji dovedl k exotickému ženichovi. Sestra vrávorala na podpatcích vstříc šťastnějšímu osudu a její exklusivní poprsí se pohupovalo pod tenkým růžovým hedvábím.

„Táži se vás tímto pane Pappazzani, zda úplným a dobrovolným prohlášením vstupujete do svazku se zde přítomnou nevěstou slečnou Urbanovou?“ Vousatý úředník pateticky deklamoval v češtině roztřeseným hlasem. „Jste připraven být jejím partnerem pro život, pomáhat jí, ctít a milovat ve chvílích radosti i bolesti?“

„Sì.“

„Ano.“ Placená tlumočnice potvrdila souhlas.

Zdlouhavý rituál oficiálně tlumočené novomanželské přísahy mi poskytl ideální příležitost k zasnění. V duchu jsem si představovala, že stojím na Martině místě.

„Slečno Mirando Urbanová.“ Slyšela jsem hlas oddávajícího. „Berete si zde přítomného Jana Pekaře za právoplatného manžela?“

„A-no.“ Zašeptala jsem společně s Martou.

Babička Helga se vedle na židli hlasitě vysmrkala.

„Cosa?“ Italští svatebčané vypadali na smrt zděšení. Český výraz pro souhlas jim zněl jako jednoznačné odmítnutí.

„Sì.“ Tlumočnice profesionálně zachránila situaci. „Lo vuole!“ Ujišťovala je tvrdým akcentem. „Nedělejte si starosti.“

„Ah no?“ Gianniho svědek si otřel zpocené čelo kapesníkem. „Tutto a posto.“

„Meno male.“ Starý pan Pappazzani se s úlevou rozesmál, ale jeho vyhublá manželka se zdála v hloubi duše zklamaná.

Novomanželé si vyměnili prsteny a dlouze se líbali, než je oddávající pozval k pulpitu, aby svatební smlouvu stvrdili podpisem. Publikum se roztleskalo. Oči se mi zalily slzami. Gianniho svědek se také zodpovědně podepsal. Pak si vyměnil inkoustové pero za japonský fotoaparát a začal mému strýci nebezpečně konkurovat v snaze zvěčnit neupřímné výrazy gratulantů na filmovém pásku. Babička Helga na kameru orazítkovala Gianniho hladce oholenou tvář rudou rtěnkou. Milošova manželka se v světe blesků proměnila z uvadlé úřednice ve filmovou hvězdu. Odrecitovala přání trvalého manželského blaha se zatrpklými rty roztaženými od ucha k uchu, ačkoli v duchu sestřino štěstí nejspíš proklínala. Ještě všichni hosté nestačili mladému páru poblahopřát, když si vousatý oddávající diskrétně poklepal na hodinky. Na chodbě už šuměly tlumené hlasy dalších svatebčanů. Na programu byla příští svatba a nám nezbylo než vyklidit prostor a zamířit přes parkoviště k blízké restauraci.

„Na vaše trvalé spojení!“ Otec šokoval italské hosty, když ve dveřích vytrhl přihlížejícímu číšníkovi z ruky podávaný talíř a hodil ho prudce na dlaždičky, až se rozletěl na tisíc kousků. Zmateným Pappazzaniovým chvíli trvalo, než vyhodnotili jeho barbarský čin jako místní tradici.

„Hezky nám to tu teďko zaměťte. Přinese vám to štěstí.“ Buclatá servírka škodolibě podala vyvalenému ženichovi smetáček. „Musíte si vyzkoušet, jestli spolu dokážete pracovat v týmu.“ Vrazila sestře do ruky lopatku.

Sledovala jsem Gianniho s Martou, jak se nešikovně pachtí na podlaze. Mladý pár si k práci podřepnul. Drobné kousky porcelánu se jim špatně nametaly a jeden do druhého každou chvíli vráželi lokty.

„Bravo!“ Všichni nadšeně tleskali.

Další část rituálu pokračovala u svatební tabule. Vrchní číšník svázal novomanželům krky naškrobeným ubrouskem a postavil před ně talíř plný hovězího vývaru s játrovými knedlíčky. K zlomyslnému pobavení všech přihlížejících dostali za úkol nakrmit jeden druhého jedinou polévkovou lžící.

Málem jsem se počůrala smíchy, když se novopečenému švagrovi na první pokus podařilo vyklopit horký knedlík do sestřina výstřihu.

„Na vaši vzájemnou lásku!“ Strýc Miloš bujaře pozvedl sklenku plnou domácího džinu. „Ať spolu máte kopu dětí!“ Házel do sebe jeden neupřímný přípitek za druhým. Netrvalo dlouho a začal se chovat podezřele emocionálně.

Během hlavního chodu už otcův bratr definitivně odložil filmovou kameru k ledu, aby se dokázal plně soustředit na pití Bohemia sektu. Přibližně po dvou láhvích se v Milošovi začala probouzet potlačená agresivita ve vztahu k mému otci.

„Ty vole brácho. Kápni božskou.“ Hulákal přes celý stůl. „Jak je to možný, že se ti vždycky podaří všechno, co si vezmeš do hlavy?“ Nebezpečně škytnul a zíral přitom na otce krvavýma očima. „Jaktože ti bolšouni takhle najednou dovolili provdat dceru za zápaďáka? Co? Není to trochu divný? Zrovna tobě, ze všech lidí na světě?“

„Podívej se mi na ruce, Miloši.“ Nervózně si odkašlal otec a v nacvičeném gestu vystavil upracované tlapy mladšímu bratru na odiv. „Do hrobu si to nevezmu.“

Skutečnost, že jeho úspěch byl vykoupený odříkáním a tvrdou prací, však jeho sourozenec nemohl nikdy ocenit.

Babička Helga narůstající napětí mezi svými syny úspěšně posilovala.

„Pamatuj si, že bez moji krvave oběti a meho potu by moji synkove nikdy neměli tak krasny život, jako ho tu dneska mate v Praze.“ Vychloubala se před Milošovou ženou, která se na oko tvářila, že s ní souhlasí. Zatímco falešný úsměv bolestně vrásčil tetinu obličejovou masku, její mandlové oči žhnuly touhou po pomstě.

Moje sestřenice seděly naproti přes stůl a jako obvykle mě nebraly na vědomí. Dívala jsem se, jak si navzájem šeptají do ucha zlomyslné postřehy. Signora Pappazzani mezitím rentgenovala otcovu rodinu podezřívavýma očima. Ve vzduchu visel neodvratný skandál. Neuniklo mi, že si rodiče vyměnili rozčarovaný pohled.

„Haló. Haló. Mohu vás všechny poprosit o pozornost?“ Otec zacinkal na vinnou sklenici nožem. „Strašně nás to mrzí, ale jsme nuceni ukončit svatební hostinu o chvilku dřív, než jsme původně počítali, protože ve čtvrt na pět mají Marta s Giannim schůzku na italské ambasádě.“ Vysvětloval rozčarovaným příbuzným.

Sestra měla za úkol doručit čerstvý oddací list spolu s žádostí o vízum, aby jí italské úřady umožnili s manželem odcestovat do nové vlasti. Ostatní cestovní formality z Československé strany už byly vyřízené, vychloubal se otec, což byl sám o sobě malý zázrak. Nenechal nic na náhodě. Snažil se Martu dostat co nejrychleji za hranice, než si byrokratický aparát stačil dát dohromady její případ s jeho politickým posudkem.

„Abyste nepřišli zkrátka,“ navrhl mazaně rodinným příslušníkům, „můžete si vzít domů všechno, co jste během hostiny nestačili sníst a vypít.“ Ke krabici koláčků jim daroval basu plzeňského a půl tuctu láhví s kořalkou.

„Je tady taky ještě svatební dort, mami.“ Připomněl velkoryse babičce Helze, aby ji naladil k dobrovolnému odchodu. „Co ty na to, Marto?“ Významně mrkl na bledou sestru, která si byla očividně vědoma blížícího se rodinného skandálu. „Můžou si ho vzít?“

„Gianni a já jsme najezený k prasknutí.“ Marta podpořila otcovu diplomatickou inicativu v naději, že se nám podaří předejít ostudě. „Klidně si ho celej vem, babi. Stejně už do sebe nic dalšího nedokážem nacpat.“

„Tož, když jinak nedate.“ Babička Helga bez váhání vyskočila a majetnicky popadla ze stolu podnos s třípatrovým moučníkem.

„Prrrr, mami.“ Miloš vrávoravě povstal ze židle. „Počkej. Pomůžu ti s tím.“

„Ne. Ne. Dej ty svoje špinavy pracky pryč od meho dortu, ty mlsoto!“ Babička prozřetelně předpokládala, že ji chce strýc o darovanou trofej okrást. „Ty si vem domu piti.“

„Proboha mami, nemůžeš ho přece sníst celej sama.“ Opilý Miloš se jí dort pokusil vyrvat z rukou. „Vždyť ti z toho bude špatně.“

Následující scéna jakoby vypadla z Felliniho filmů.

Babička Helga a strýc Miloš se před vykulenýma očima taliánské části naší rodiny začali o svatební dort celou silou přetahovat.

„Dort je muj!“ Nenechala se okrást Helga. „Pusť ho, ty ožrale prase.“

S otevřenou pusou jsem zírala, jak cukrová poleva třípatrového dortu praská jako apeninská pevnina při nedávném zemětřesení. Marcipánové květy opadaly a hrdličky se jedna po druhé skutálely na podlahu.

Po chvíli se babičce podařilo trhnout podnosem tak silně, že strýc zakopl a ztratil vratkou rovnováhu. Ve snaze udržet se na nohou, nečekaně se pustil tácu. Babička se v tu ránu silou vlastního vzdoru ocitla i s dortem na parketách. Svatebním hostům málem vypadla čelist, když Helga dosedla těžce na zadek a přimáčkla si sladkou trofej k mohutnému poprsí.

„Podivej se, cos udělal!“ Vyčítavě se osopila na strnulého Miloše. „Zničil jsi mi nove šaty.“ Seděla bezmocně na zemi. Čokoládové hobliny a máslový krém se jí roztékaly uvnitř výstřihu. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče.

Restaurace se otřásla výbuchem smíchu. Moje teta to nevydržela a vrhla se na Helgu, aby jí pomohla seškrábat zbytky dortu z poprsí.

„Nestůj tu jako trouba a pojď mi honem pomoct.“ Poručila svému vrávorajícímu manželovi. „Snad se nám z toho něco podaří zachránit. Muselo to stát celej majlant.“

Pohled na trojici klaunů s dortem ve mně vyvolal tak silný záchvat smíchu, že jsem málem vyzvracela játrové knedlíčky zpátky do talíře.

„Mamma mia, che famiglia!“ Signora Pappazzaniová si jako jediná v místnosti zachovala vážnou tvář. „To jste mi teda pěkná rodina.“

 

KRÁTCE POTÉ, co Marta opustila svou vlast, jsme si s máti sbalily kufry a vydaly se na cestu k rakouským hranicím do moravské Břeclavi, kde se mělo konat celostátní kolo klavírní soutěže. Společně s ředitelkou hudebky a s Honzou jsme nastoupili do rychlíku na Hlavním nádraží. Usadila jsem se v kupé vedle svého platonického milence a naslouchala rytmu koles bušících do kolejí. Na jednu stranu jsem se děsila při představě, že se budu muset srovnávat s nejlepšími klavíristy z celého Československa, na druhé straně jsem byla nadšená z příležitosti strávit tři dny v těsné blízkosti budoucího manžela. Srdce mi bušilo jako o závod při sladkém pomyšlení, že budeme s Honzou spát v sousedních pokojích.

Kolem poledne brzdy vlaku naposled zaskřípěly v cílové stanici. Spatřila jsem hraniční stráž patrolující nástupiště s krvelačnými německými ovčáky na obojku. Muži v uniformách si svítili baterkami pod podvozky stojících vlaků ve snaze vypátrat zoufalce, kteří se při pokusu o útěk z východního bloku přivazovali k ose kol. Podle Hlasu Ameriky se to stávalo překvapivě často. Touha překonat Železnou oponu dohnala leckteré dobrodružné občany k tomu, aby riskovali život. O kus dál na kolejích dominovala obrovská brána opředená ostnatým drátem. Po obou stranách se tyčily kamuflované strážní věže s hlavněmi samopalů namířenými na potenciální uprchlíky.

„Člověk se cítí tak nějak více bezpečně, když vidí, jak nás tu soudruzi ve dne v noci hlídají, pravda?“ Z ochraptělého hlasu profesorky Drozdové kapal jedovatý sarkasmus. „Dneska v noci budeme spát jako miminka.“ Nonšalantně vetkla bílou cigaretu do jantarové špičky, když jsme vystoupili na nádraží.

Kulturní centrum v Břeclavi představovalo typický příklad normalizační architektury. Šedivé žulové desky pokrývaly strohé zdi krychlové budovy. Tuny skla a hliníku o mnoho nevylepšily bezvýznamnou estetiku budovy. Sotva jsme se stihli ubytovat v nedalekém hotelu, organizátoři soutěže nám dali k dispozici patnáct minut zkoušky na koncertním jevišti. S překvapením jsme s Honzou konstatovali, že akustika moderního sálu vylepšovala náš styl. A co víc. Profesorka Drozdová pochválila naše umělecké pojetí. Poprvé za devět dlouhých měsíců se nám podařilo uspokojit její vysoké technické nároky.

„Skvělá práce, Mirando.“ Spokojeně nám tleskala z prázdného hlediště. „Nemůžu si přát nic lepšího, než abyste zítra hráli se stejnou sebejistotou.“ Sledovala jsem, jak se přehrabuje uvnitř kabelky. „Poslyšte děti. Co kdybyste se teď šli chvilku projít po městě, zatímco si tady s paní Urbanovou vypijeme kafíčko v hotelovém atriu?“ Lakomá ředitelka se dopustila neslýchaného precedentu, když Honzovi podala hnědou bankovku. „Deset korun by vám mělo stačit na zmrzlinu.“ Spiklenecky mrkla na znejistělou máti, aby si zajistila její souhlas. „Za dvě hodiny se sejdeme u večeře.“

Bylo teplé červencové odpoledne. Hrdě jsem se po Honzově boku procházela starobylým centrem města a nasávala do nosu vůni stromů a šťavnaté trávy rostoucí podél chladivé řeky. Připadala jsem si konečně šťastná jako žena.

„Nepůjdeme támhle?“ Honza mě vedl k cukrárně na náměstí. „Máš chuť na sladké?“

„Proč ne? Dám si.“ Začervenala jsem se.

„Prosím.“ Tlustá prodavačka v zástěře stiskla páku na bílé skříni a naplnila dva kornoutky studeným zeleným krémem. Obě oplatky pečlivě zabalila do ubrousku a podala nám je s milým úsměvem.

„Díky.“ Honza sebral zbývající mince z talířku. „Na shledanou.“

Sedli jsme si spolu na lavičku v parku a s rozkoší vychutnávali zaslouženou odměnu.

„Pistáciovou mám ze všech nejradši.“ Rozplývala jsem se štěstím. „Čin čin.“ Pozvedla jsem kornoutek jako sklenku. „Na náš zítřejší úspěch.“ Zadívala jsem se do blankytně modrých očí blonďatého spoluhráče.

Celostátní kolo bylo definitivně poslední v řadě. Už nám nehrozilo, že bychom nešťastnou výhrou utrpěli další ztrátu. Proto jsem se nebránila pomyšlení na případné vítězství. Za týden začínaly letní prázdniny. Mohla jsem se vrátit k čtení románů.

V stínu chladného vodotrysku jsem s Honzou naslouchala klokotání tekoucí vody a srdce mi přetékalo láskou. V hrudi mi šlehaly plameny utajené vášně, až jsem se hrozila, že je v sobě neudržím a vybuchnu jako silvestrovská rachejtle. Zmrzlina se na prudkém slunci okamžitě roztékala. Olizovala jsem kolem dokola kornoutek, aby mi zelené kapky neposkvrnily sváteční oblečení. Když jsem dochroupala poslední kousek vafle, šla jsem si opláchnout ruce v nádrži fontány, zatímco Honza zoufale bojoval se svojí promáčenou oplatkou. Plachý blonďák vždy úzkostlivě dbal na dokonalou čistotu svého vzhledu, ale tentokrát ho zradil prasklý kornoutek. Lepkavý zelený čůrek mu nezadržitelně stékal do rukávu košile. Musel se postavit a držet nedojezenou zmrzlinu co nejdál od nažehlených kalhot.

„Můžu tě o něco poprosit, Mirando?“ Nervózně zrudnul v obličeji. „V kapse u kalhot mám kapesník. Nemohla bys mi ho vytáhnout?“

„Samozřejmě.“ Horlivě jsem se mu snažila vyhovět. „S radostí.“

Bez zaváhání jsem Honzovi vnořila ruku do otvoru v dlouhých nohavicích a příliš pozdě si uvědomila, že je daleko hlubší, než jsem toužila vědět. Na dně kapsy jsem nahmatala podivný gumový předmět. Netušila jsem co to je, ale zdálo se mi, jako by ta věc pod dotykem mých prstů najednou ožila a změnila velikost i tvar.

„No tak.“ Zmateně jsem štrachala v kapse, dokud se mi z ní nepodařilo vytáhnout složené kostkované plátno. „Tady ho máš.“

„Dík. Jsi hodná.“ Honza si s úlevou utíral špinavé ruce a na mramorovém čele se mu perlil studený pot. Sledovala jsem, jak si namáčí kapesník do nádrže vodotrysku a drhne s ním zelené skvrny na původně bělostných kalhotách. „Jsou to ty nejlepší, který mám.“ Svěřil se mi důvěrně. „Chci si je zejtra oblíct na koncert.“ 

Nebyla jsem si jistá, co bych mu na to mohla odpovědět. Po cestě zpět do hotelu jsme oba zarytě mlčeli a potili se vzájemnými rozpaky.

Později v noci jsem se převalovala na tvrdém lůžku. Nedokázala jsem usnout. Zvuk mátina spokojeného oddechování mi lezl na nervy.

„Ta věc v Honzově kapsssse, víšššš, co mám na myssssli?“ Ďábelský hlas uvnitř mé hlavy se chopil příležitosti zmást mé myšlenky, „je ssssamozřejmě penissss.“

„Koukej se klidit!“ Snažila jsem se ho ignorovat.

Otočila jsem se čelem ke stěně a najednou jsem viděla penisy úplně všude. Plazily se mi po prostěradle jako hadi. Malí, velcí, v rozličných barvách. Rozeklané jazýčky jim přitom viklaly v tlamičkách.

„Užžžž chápešššš, co je souložžžž?“ Hříšné myšlenky mě nenechaly na pokoji. „Aby mohla ženská otěhotnět, mussssí si nejdřív nechat dovnitř sssstrčit . . .“

„Houby!“ Zvedl se mi žaludek. „To nemůže být pravda. To je nechutný.“

„Ale ssssamozřejmě to tak je.“ Smál se zlomyslně Satan. „Přesssstaň si pořád něco nalhávat. Vššššechno na ssssvětě sssse točí kolem ssssexu.“

„Moje rodiče by nikdy nic takového neudělali.“ Zabořila jsem hlavu pod polštář ve snaze uniknout utkvělé představě otcova penisu, vklouzávajícího do mojí máti jako had mezi kořeny rozsochatého stromu.

„Zeptej sssse jich na to. Uvidíšššš, co ti řeknou.“

Strávila jsem zbytek noci přemítáním o ponižujícím konceptu lidské sexuality. Těsně před svítáním se mi podařilo usnout. Zdálo se mi, že jsem spadla do vlhké jámy plné živých penisů. Pokoušely se mě kousnout bezzubými tlamičkami a tlačily se mi do rozličných tělesných dutin, nozdry a uši nevyjímaje. Na dně jámy ležela hromada chlupatých vajec, z kterých se líhly malé penísky. Jeden druhého navzájem požíraly a strašně rychle rostly. Největší z nich se mi omotal kolem krku jako krajta tygrovitá a snažil se mě škrtit. Naštěstí mě máti probudila, než jsem se udusila.

„Vstávej, Trumpetko.“ Její hlas se ozýval z velké dálky. „Za dvě hodiny máš hrát.“

Posadila jsem se na posteli a lapala po dechu.

„To už je ráno?“ Pálily mě oči a cítila jsem se úplně vysílená.

Po cestě do koupelny jsem si matně vybavila noční rozhovor se Satanem. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, připravena postavit se tváří v tvář pravdě.

„Proč vlastně mužským narůstá penis a nám ne?“ Obořila jsem se na máti, která si fénovala vlasy před zrcadlem. „Je to jenom kvůli tomu, aby se jim snadno čůralo, a nebo je pro to ještě nějakej jinej důvod?“

„Proč se mě na to ptáš?“ Koukala na mě s otevřenou pusou. „Vážně sis nemohla vybrat vhodnější načasování pro svoji otázku.“ Zkontrolovala si hodinky. „Měla by ses rychle začít oblékat.“

„Řekni mi to. Potřebuju to vědět.“ Nedala jsem jí šanci odbočit od tématu. „Připadá mi to opravdu podezřelý, že mužský a ženský mají tam dole úplně jiný věci.“ Upřeně jsem studovala mátin výraz v zrcadle. „Jaký máš pro to vysvětlení?“

„Tak teda dobře,“ rozpačitě si odkašlala a potlačila svoji netrpělivost, „už jsem ti říkala, že samičky savců mají vajíčka ve vaječnících.“ Opatrně zahájila krátký úvod do biologie. „Samci produkují semínka ve varlatech. To jsou žlázy, který se také podobají vejcům. Muži je nosí v koženém pytlíku pod penisem.“

„Jo. Vím, o čem mluvíš.“ Po zádech mi přeběhl mráz strašlivé předtuchy. „A k čemu jim ty semena jsou?“ Připadalo mi, že se dusím, jako by škrtič z mojí noční můry utáhl těsný závit kolem mého krku.

„No přece k oplodnění těch vajíček.“ Odpověděla vyhýbavě máti.

„Ale říkala jsi mi přece, že se ty vejce v ženským břichu oplodní pomocí vzájemné lásky?“ Zamračila jsem se, ačkoli jsem ještě v hloubi duše doufala, že se mi dostane nějaké jiné logické odpovědi, než té, kterou mi dal v noci Satan.

Máti si dala na čas, než si nasadila slaměný klobouk a úspěšně skryla silné rozpaky pod širokou krempou.

„Víš. Existují různé formy vzájemné lásky. Trumpetko.“ Prohlásila vágně.

„Co tím chceš konkrétně naznačit?“ Vykřikla jsem rozčileně. „Přestaň se mnou pořád mluvit v hádankách jako paní Hromová!“

Máti se zarazila a chvíli se na mě upřeně dívala.

„Mluvím o fyzické formě lásky.“ Řekla nakonec.

„Takže je to pravda?“ Zkameněla jsem hrůzou.

„Co je pravda?“

„Že žádná láska neexistuje.“ Propukla jsem v usedavý pláč. „Za všechno může jenom sex.“

 

O PÁR HODIN později jsme se s Honzou na jevišti poklonili vážené porotě a početnému obecenstvu milovníků klasické hudby. V rohu koncertního sálu jsem zahlédla televizní kameru. Skupina rozhlasových reportérů pod pódiem k nám natahovala chlupaté mikrofony na tyči. Na rozdíl od předchozích kol soutěže jsem netrpěla nervozitou. Potom, co se stalo, jsem Honzu nedokázala nadále milovat. Slyšela jsem, jak mi vedle něj pravidelně buší srdce v hrudním koši. Během celého vystoupení jsem si zachovala chladnou hlavu. Absence strachu působila skoro strašidelně. Každý jsme teď hráli sám za sebe. Intelektuální chlad mi pronikal tělem, jako by doutnající sopka mojí horoucí povahy přes noc vyhasla.

Prsty se mi samy rozběhly po klaviatuře s neomylnou přesností. Uvědomila jsem si, že při interpretaci hudby nezáleží tolik na zázracích, jako na tvrdém cvičení. Už jsem nehrála naslepo srdcem, nýbrž pomocí dokonalého zvládnutí klavírní techniky. Pohybovali jsme se vedle sebe sehraně jako při sexu. Naše hudba nevyjadřovala potlačené emoce. Zněla jako dešťové kapky bubnující do desky lakovaného nástroje. Přehráli jsme náročnou skladbu krkolomně rychle, bez jediné chybičky. Přesto se publikum znuděně vrtělo na židlích v zrcadlovém obrazu naší vnitřní prázdnoty.

„Děkujeme.“ Předseda odborné poroty si sundal brýle a potlačil zívnutí, když jsme dohráli poslední akord. „Další.“

Sálem se rozlehl neslaný nemastný potlesk, který trval méně než pět vteřin. Mezitím už na pódium vstoupili noví soutěžící. Nepotřebovala jsem ani čekat na výsledky soutěže, abych se oficiálně dozvěděla, že jsme s Honzou trapně vybouchli. Při vstupu do kulis jsem ve tvářích soupeřů spatřila špatně maskovaný soucit.

„Stalo se ti něco, Trumpetko?“ Lekla se máti při pohledu na bolestný výraz v mém obličeji. „Kam běžíš?“

„Potřebuju jít na záchod.“

Rozběhla jsem se dlouhou chodbou k dveřím dámských toalet. Uvnitř kabinky jsem padla na kolena a vyzvracela nestrávenou snídani do porcelánové mísy. Z pachu vlastních zvratků se mi zvedl žaludek. Provazy slin mi kapaly z rozšklebených úst a křečovitě stažené břicho se znovu obracelo naruby jako buben pračky a vytlačovalo mi do krku proudy hořké šťávy. Stěny a dno záchodové šachty byly pokryty lidskými výkaly, jako připomínka mojí ubohé fyzické podstaty. Nemohla jsem už před ní dál zavírat oči.

Sotva se mé rozbouřené útroby zklidnily, dveře do prázdné umyvárny se prudce rozlétly dokořán. Uslyšela jsem dva ženské hlasy krákorat u umyvadla.

„Přesně tak. Tohle je první rok, co mám tu čest účastnit se celostátního kola jako přísedící poroty.“ Skromně prohlásila první dáma. „A co vy?“

„Jó, milá zlatá. Já už to dělám dlouhý roky.“ Odpověděla druhá.

Šumění tekoucí vody a hučení sušáku na ruce mi znemožnily poslech následující konverzace. Osušila jsem si ústa toaletním papírem a chystala se zrovna spláchnout, když ohlušující rámus najednou ztichnul.

„Ten párek dětí, co nám sem poslali z Prahy, byl překvapivě slabej, nemyslíte?“

„Koho máte na mysli?“ Skrz škvíru v plechových dveřích jsem viděla mladistvou porotkyni, která si před zrcadlem přepudrovávala mejkap.

„No, tu holčičku s pletenýma copánkama a toho blonďáka, co hráli tu synkopickou skladbu plnou zbytečnýho křížení rukou a krkolomných skoků.“ Postarší kolegyně si vedle ní hřebenem tupírovala odbarvené vlasy. „Jaký na ně máte názor?

Uvědomila jsem si, že dotyčné ženy hovoří o mně a o Honzovi. Skoro jsem přestala dýchat, abych neprozradila svojí přítomnost na záchodě.

„Řekla bych, že na svůj věk ti dva podali slušný technický výkon, ale chybělo v něm jakékoli sdělení.“ Mladší porotkyně si pečlivě přemalovala rty růžovou rtěnkou. „Překvapuje mě, že tak průměrný pár mohl projít z krajského kola na celostátní úroveň.“

Zkušená členka poroty ze sebe vyrazila krátký suchý smích a osprejovala si zpocené podpaží deodorantem.

„Nemusím vám asi vysvětlovat, jak to dneska na světě chodí, ne?“ Opatrně se kolem sebe rozhlédla a ztišila hlas. „Nejspíš má asi jeden z těch pražáků papínka někde vysoko ve straně.“ Významně se ušklíbla. „Podobných protekčních dětiček už jsem v životě viděla víc. Kdo ví, kde všechny skončily?“ Ovívala se rukou, aby rozptýlila intenzitu parfému. „To je na vážné hudbě vlastně ze všeho nejlepší,“ řekla. „Víte, při hodnocení hudebního výkonu žádnej komunismus neexistuje. Buď má člověk talent od boha, anebo ho prostě nemá.“ Uzavřela proslov rázným zapnutím zipu na kabelce. „V tomhle oboru se naštěstí nedá nic nafintit.“

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Chapter TWO

Bitter Velvet Chapter THREE

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na