Hořký samet: Zima (7. díl)

Kapitola první – Hořký Samet

Kapitola 2, část 1 a 2, Hořký Samet

Kapitola druhá

Labutí píseň

část třetí

 

POMALU JSEM se loudala přes kopec na farmu paní Dvorské. Slábnoucí slunce polévalo svlékající se stromy. Sousedé hrabali spadané listí na zahradách a pálili je na hromadě. Údolí se plnilo hustým kouřem a vůní hořící trávy. Babí léto a ptačí peří poletovalo větrem. Vlaštovky a jiřičky se houfovaly na telefonních drátech.

„Šťastnou cestu, vlaštovky.“ Volala jsem na ptáčky ve smokingu. „Užijte si prázdniny v Africe. Uvidíme se příští jaro.“

Smečka štěkajících jezevčíků se přihnala k vrátkům sešlé vily, sotva jsem stiskla zvonek na sloupku. Provlékla jsem ruku drátěným plotem a vpustila se do zahrady, aniž bych nechala psy vyběhnout ven. Sotva jsem se shýbla, abych je pohladila, začali na mě všichni divoce skákat a olizovat mi ruce a obličej.

„Dobrý odpoledne.“ Volala jsem na vysokou dámu v holínkách a špinavých montérkách. „Kdepak je Max? Jak to, že mě dneska nepřišel pozdravit?“

Maxmilián Ferdinand von Ackerman byl pradědeček smečky paní Dvorské. Měla jsem pro urozeného jezevčíka slabost.

„Minulou neděli jsme ho pohřbili.“ Zasmušile mě informovala chovatelka. „Bylo mu skoro osmnáct let.“

„Ó ne. Jak ten čas utíká!“ Podala jsem jí otlučenou bandasku. „Nemyslela jsem si, že byl až takhle moc starý.“ Následovala jsem šlachovitou ženštinu po cestičce z mramorových dlaždic. Obezřetně jsem přitom přešlapovala všudypřítomné okousané kosti a zvířecí výkaly.

„Jó, holka, to už je holt život.“ Paní Dvorská otevřela dveře do dřevěné kůlny, kde chovala krávy. „Jak ti jde škola?“ Zajímala se. „Prej jsou profesoři na konzervatoři mimořádně přísný?“ Pozorovala jsem ji, jak bere do sedřených rukou kýbl, aby mi odlila trochu čerstvě nadojeného mléka do bandasky. „Slyšela jsem, že každej rok pár holek dostane vyhazov.“

„Ten, kdo dobře pracuje, se nemá čeho bát.“ Natáhla jsem ruku a pohladila jednu z krav po hlavě, abych zakryla svojí nejistotu. „Vy přece nejlíp ze všech víte, že poctivá práce se člověku vyplácí.“ Kolem uší mi bzučela moucha. Venku ve výběhu hladově zařehtali koně a krávy také najednou začaly vyčítavě bučet.

„Že by?“ Paní Dvorská mi podala plnou bandasku výměnou za desetikorunovou bankovku. „Vykládej mi vo tom něco chvíli.“ Unaveně se chopila kolečka plného hnoje a vytlačila ho ven z kůlny.

Přestávalo mě bavit pořád hrát na lidi divadlo, jak jsem spokojená se svým životem. Černé svědomí mě tížilo daleko víc než plná bandaska, kterou jsem vláčela zpátky domů přes kopec. Uvědomovala jsem si, že lež je smrtelný hřích. Příštího rána jsem proto vypnula Arabelu o pět minut dřív než obvykle a šla se vyzpovídat.

„Pozdrav Pánbůh, otče.“ Šeptala jsem skrze mřížku. „Přišla jsem za vámi, protože jsem se prohřešila proti bohu.“

„Poslouchám tě, dcero.“ Páter Ondřej se pokřižoval.

„Nejprve jsem rodičům nalhala, že je moje profesorka baletu bývalá primabalerína a skvělá učitelka. Potom jsem se vytahovala před spolužáky, že táta vlastní Volvo. Různým lidem jsem vyprávěla, jak je konzervatoř báječná, ale není . . .“

„Chápu.“ Páter Ondřej pokýval hlavou a kradmo se podíval na hodinky. „A dál?“

„Pravda je úplně jiná.“ Slzy se mi nahrnuly do očí. „Vůbec se mi to tam nelíbí.“

Velebníček vypadal překvapeně.

„Tak proč toho nenecháš?“ Ptal se.

„Nemůžu.“ Rozbrečela jsem se. „Všichni by se mi smáli.“

„Ale to snad ne?“ Zamrkal páter Ondřej a zvedl ruku, jako by mě chtěl pohladit po hlavě. Jakmile si uvědomil, že na mě skrze mřížku zpovědnice nedosáhne, soucitně se usmál.

„Místní děti se mnou nekamaráděj. Záviděj mi moje úspěchy, ale nikdo z nich nevidí, jak se pořád dřu.“ Popotahovala jsem. „Problém je, že teď, když jsem dosáhla toho, po čem jsem tolik toužila, už si nejsem jistá, jestli to pořád ještě chci.“

„A co tedy vlastně doopravdy chceš?“ Velebný pán nadzdvihl obočí.

„Nevím.“ Utřela jsem si nos rukávem. „Ale nechci mít ostudu.“

Páter Ondřej vážně pokýval hlavou a sundal si brýle. Chvíli je mlčky čistil.

„Vypadá to, že především lžeš sama sobě.“ Dýchnul na skla. „Pomodli se dvakrát Otčenáš a pětkrát Zdrávas a popros pána Ježíše, aby ti pomohl najít cestu k pravdě.“ Kněz si posadil kovové obroučky zpět na nos a požehnal mi znamením kříže.

„Amen.“ Polkla jsem slzy. „Díky bohu.“

Hned se mi ulehčilo u srdce. Vesele jsem odzpívala všechny žalmy na chóru a popovídala si s Růženkou na hřbitově. Později odpoledne jsem skrze kuchyňské okno úzkostlivě pozorovala blednoucí denní světlo na zahradě a při myšlence na nadcházející školní týden se mi znovu zauzloval žaludek.

„Prosím tě, Panebože. Nemohl bys zpomalit tok času?“ Modlila jsem se v duchu u večeře a vzpomínala na Krista lámajícího chléb v předvečer svojí popravy. „Kéž by nikdy neexistovalo pondělí.“ Tolik jsem si přála, aby byla věčně neděle.

V noci jsem se neklidně převalovala z boku na bok. Měla jsem podivný pocit, jako bych se v křehké pramici blížila k niagarským vodopádům. Připadalo mi, že před sebou v dálce slyším padající masy vody. Proud událostí mě nemilosrdně unášel a nemohla jsem udělat nic, co by oddálilo můj pád. Na mysli mi vytanulo otcovo vyprávění o tom, jak v mládí pracoval na uhelné šachtě v Ostravě. Jako čerstvý maturant si musel za trest odpykat dva roky pod zemí, poté co s třemi dalšími kamarády ztropil nevinný žert bolševickému řediteli gymnázia. Psal se rok 1956. Rudá Armáda právě obsadila Maďarsko. Atmosféra v průmyslové baště socialistické republiky pulsovala podezřením z kontrarevoluce. Otci bylo pouhých sedmnáct let, když se dostavil na prvomájový průvod oblečen jako Elvis Presley, místo aby pochodoval s mávátkem v povinné svazácké uniformě. Následný skandál měl pro čtveřici vtipálků bolestné konsekvence. Ředitel gymnázia jim zakázal studium na vysoké škole. Otec si mohl vybrat mezi vojenskou službou a uhelným dolem. Nakonec se rozhodl jít fárat v naději, že se mu časem podaří získat ztracenou důvěru dělnické třídy a bude připuštěn ke zkouškám na vysokou školu. Plazil se prý na šichtu chodbami s tak nízkým stropem, že si v nich připadal jako žížala. Osm hodin denně, šest dní v týdnu musel tisíc metrů pod zemí rozbíjet tvrdý kámen sbíječkou.

Najednou jsem chápala pocity, o kterých vyprávěl, když popisoval svůj příchod na směnu! Pokaždé, když se propadal důlním výtahem do tmy, napadlo ho, jestli ještě někdy spatří světlo světa. Zachránila ho jedině víra v Pánaboha. Byl skálopevně přesvědčen, že nad ním v tomto živoucím pekle nebesa držela ochrannou ruku. Řada mnohem zkušenějších havířů, se kterými v průběhu let pracoval, prý zůstala pohřbena pod zemí.

Tentokrát bylo na mně, abych se poprala s mrazivým proudem nepříznivého osudu. Zavřela jsem oči a v duchu zoufale pádlovala divokými peřejemi, jež hrozily převrhnout mou světskou loďku a navždy roztříštit mé sny.

LISTÍ NEPŘESTÁVALO padat ze Šimkovic ořešáku a brzy byly všechny větve docela holé. Závany ledového větru z Grónska neurvale pročesávaly les a nepřetržité lijáky proměnily naši zahradu v močál. Každé nové ráno se zdálo studenější a temnější než to předchozí. Moje nálada byla bez výjimky černočerná. Už mi nepřipadalo, že se mi život zdá. Naučila jsem se přežívat pomocí snění. Během týdne jsem se ale neměla na co těšit kromě letmých setkání s Martinem a klavírních lekcí s profesorkou Bedrnovou. Původem ruská pianistka se sametově černýma očima mi každý čtvrtek uměla roztančit prsty po klaviatuře. Za celou dobu na konzervatoři jsem se nepřiblížila tanci tak jako při jejích hodinách.

„Překvapuje mě, že soudruh Baba přijaľ tak hudebně nadanou žákyni.“ Profesorka Bedrnová Vyslovovala „l“ měkce, s těžkým přízvukem. „Mohľa bys jednou kľidně přemýšľet o přestupu na kľavírní odděľení.“

„Máma vždycky dobře hrála na piáno a trvala na tom, abych šla v jejích šlépějích.“ Skromně jsem vysvětlovala. „Chodím od šesti let do lidušky, jenže na profesionální klavíristku mám moc krátký prsty.“

Sympatická pedagožka si se zájmem prohlédla moje ruce.

„Prsty máš sice maľé a sama jsi ceľá maľičká, ale tvůj uměľecký výraz je mimořádně veľký.“ Byla nadšená mojí interpretací Beethovenovy Elišky. Ostatní studenti baletu se podle ní jenom horko těžko učili základům prstokladu. „Proč se nevěnuješ hudbě? Jseš si jistá, že chceš být baľetkou?“

Připadalo mi divné, že všichni neustále zpochybňují můj profesní výběr.

V polovině listopadu komise učitelů oznámkovala mojí baletní techniku čtyřkou. Soudružka Krůtová mi posléze vysvětlila, že ačkoli jsem v baletu dostatečně způsobilá, nejsem zdaleka ani trochu dobrá. Dozvěděla jsem se od ní, že je málo pravděpodobné, že bych prošla pololetními zkouškami. Musela bych totiž zlepšit svou elasticitu a výrazně zhubnout. To byly ovšem velmi smutné zprávy.

Cítila jsem se v hloubi duše zrazená. V kostele jsem za posledních pár měsíců vypálila kopu svíček a za dobrou známku jsem se modlila i na Růženčině hrobě. Každý večer jsem odříkala alespoň jeden růženec.

„Co ti mám na to říct?“ Povzdechla si máti, když jsem jí přinesla index k podpisu. Poprvé v životě se musela smířit s vysokou cifrou. Dřív bývala pro rodiče samozřejmost, že se mi v žákovské červenaly samé jedničky.

„Žádná z holek nedostala dobrou známku.“ Koktala jsem omluvně. „Dvojky a jedničky jsou  vyhrazený pro kluky. My jsme všechny dostaly buď trojku nebo čtyřku.“

„To se mi nezdá spravedlivý.“ Máti přimhouřila oči.

„Soudružka Krůtová říká, že žákyním prvního ročníku zásadně nikdy nedává dobrý známky. Nechce, aby nám zbytečně stouplo sebevědomí. Podle ní nás špatný známky motivujou k tomu, abychom se nepřestaly zdokonalovat.“

„Tohle má být ruská technika motivace studentů?“ Máti si neodpustila štiplavou poznámku. „Kdo ví, jestli se soudružka Krůtová náhodou neškolila v gulagu?“ Nespokojeně mi do indexu načmárala nečitelný podpis.

„O čem jde řeč?“ Otec byl napolo zaujat poslechem analýzy války v Afghánistánu na rádiu Svobodná Evropa.

„Myslím, že je na čase, abychom si promluvili s Mirandinou profesorkou baletu.“ Mátin hlas prozrazoval roztrpčení. „Začínám mít podezření, že pro svou práci není způsobilá a možná i zneužívá svojí autority.“

Cítila jsem, že se řítím do průšvihu. Nedokázala jsem však už v sobě najít sílu, abych drsné metody soudružky Krůtové ospravedlnila.

Naštěstí se máti rozhodla otočit list.

„Představ si, koho jsem dneska potkala na poště? Pamatuješ na mladou sochařku, co bydlí naproti na kopci? Víš kterou, Trumpetko?“ Nemohla si vybavit jméno. „Její bratr chodil na základce s Martou do třídy.“

„Máš na mysli Barču Brabcovou?“ Vybavila jsem si drobnou umělkyni s očima jako uhel a maličko zakřiveným nosem, připomínajícím ptačí zobák.

Sestřiny vrstevníky jsem znala lépe než svoje vlastní. Marta mě v ranném dětství místo na procházky tajně vodila na místní diskotéku. Od čtyř let jsem pak nejedno sobotní odpoledne protancovala s Barčou na parketu za zvuku Olympiku.

„Jo, to je ona.“ Kývala hlavou máti. „Na třetí pokus se nakonec dostala na akádu a teď se připravuje na závěrečnou práci. Příští rok se chystá promovat se sochou baletky. Mám se tě prý zeptat, jestli bys jí nechtěla stát modelem.“

„No, to bych ráda!“ Rozzářila jsem se. „Kdy chce začít?“

„Varovala jsem jí, že jsi přes týden dost vytížená.“ Máti se tázavě zabodla pohledem do otce, než mi dala svolení. „V sobotu ráno bys s Barčou mohla jet na akademii vlakem, pokud projevíš zájem. Slíbila, že ti zaplatí oběd a všechny náklady spojené s cestováním.“

AKADEMIE UMĚNÍ se nacházela v zarostlé zahradě plné velkých kamenných soch vedle Stromovky. Vnitřek impozantní budovy působil tak trochu strašidelně. V celé škole panovalo hrobové ticho. Neodmyslitelný vrátný s rudou páskou na rukávu nám dovolil projít prázdným vestibulem. Následovala jsem Barču dlouhou klenutou chodbou vyzdobenou komunistickým uměním.

„Vítej v našem doupěti.“ Mladá sochařka hrdě stiskla kliku ateliéru.

Sochařská dílna se podobala skleníku. Strop i venkovní stěnu tvořily okenní tabulky. Místo exotických rostlin tu však z různých květináčů vyčuhovaly svazky štětců, dlátek a rozličného sochařského náčiní. Vůně terpentýnu a sochařské hlíny prostupovala celou místností.

„Dovol, abych ti představila své spolužáky.“ Barča mě před sebou postrkovala k rozpáleným kamnům v rohu ateliéru. Dva mladíci tu u vratkého stolku jedli podomácku vyrobené uzeniny z mastného papíru.

„Tohle je Honza.“ Potřásla jsem si rukou s vytáhlým studentem. Dlouhovlasý sochař na mě přátelsky mžoural skrz nakřáplé lenonky. Plandavé montérky měl celé pokryté zaschlou sádrou. „Specializuje se na válečný vězně.“ Vysvětlila mi Barča a ukázala na kolekci drátěných soch obalených gypsem.

Druhý mladík byl o hlavu menší než Honza. V ostrém protikladu k vyčouhlé máničce měl podsaditý Igor krátký sestřih a svalnatý, chlupatý krk.

„Všechny ty parašutisty, co tady všude kolem vidíš, spáchal náš Igor.“ Barča se rozhlédla po ateliéru. „Miluje totiž válku.“

Polovina podlahy byla zastavěná armádou sádrových rozvědčíků. Všechny Igorovy sochy znázorňovaly stejné téma v různých barvách a velikostech, ale každá z nich se oháněla trochu odlišnou zbraní.

„Pěkný.“ Vychovaně jsem se usmála a změnila téma, abych se vyhnula hodnocení Igorovy tvorby. „Jak to, že jste v sobotu ráno ve škole?“

„Nevidíš? Makáme na diplomce.“ Igor odvětil s plnou pusou. Dívala jsem se, jak řeže kus krvavého jelita kapesním nožíkem. „Nedáš si taky kousek?“ Nabídl mi.

„Díky, ale musím držet dietu.“ Snažila jsem se nedat najevo odpor. Při pohledu na střívko nacpané krví se mi zvedal žaludek.

Raději jsem se nepochlubila, že už jedno jelito mám na zadku.

„Náš Igůrek má zlatý srdce, viď? Vždycky nám přiveze čerstvý dobroty ze zabíjačky.“ Barča výsměšně objala spolužákova široká ramena a mlaskavě Igora políbila na umaštěnou tvář jako kdyby byl malé dítě. „Jeho rodiče vlastněj chalupu v Beskydech.“

Igorovi rodiče se prý také živili sochařstvím.

„Jeho mátinka sochá Marxe a tatík má zase patent na Leniny.“ Informoval mě s úšklebkem Honza. „Dřív teda dělával Stalina, než vyšel z módy. A teď se asi nejspíš chystá přesedlat na Gorbačova.“

Nezdálo se, že by Igora rozladilo, že si z něj intelektuální spolužáci utahují.

„A co ti na tom, kurva, vadí?“ Žvýkal jelítko s výrazem sebeuspokojení na kulatých tvářích. „Sochařství je byznys jako každej jinej.“ Utřel si pusu rukávem. „Musíš akorát dát bacha, abys sochal toho správnýho potentáta v tý správný době.“

„Není to trochu amorální?“ Pohoršoval se Honza.

„Na morálku se můžeš klidně vysrat, vole.“ Igor se rozesmál na celé kolo. „Chutnaj ti moje jítrnice? Tak drž hubu.“

„Prosím tě, Igore.“ Vyčítavě se ozvala Barča. „Jsou tady děti.“

Odvedla mě pak do zadní části ateliéru, kde jsem si za plátěnou zástěnou navlékla balerínu. Zavázala jsem si špičky a vyskočila na vyvýšenou platformu u skleněné stěny na zahradu.

„Mohla bys mi teď ukázat nějaký zajímavý postoje?“ Barča se posadila na židli se skicákem. „Výborně. Skvělý.“ Kreslila překvapivě rychle, zatímco jsem měnila pozici. „Potřebuju najít ten správnej výraz.“

Ateliérem vanul chladný vzduch. Zkoumavým pohledem jsem odhalila celou řadu rozbitých okenních tabulek. Mladá sochařka nepřestávala škrtat uhlem po papíře. Začínala jsem mrznout. Teplo od kamen na druhé straně místnosti ke mně nedorazilo. Netrvalo dlouho a moje tělo se pokrylo husí kůží.

„Já bych se na to teda vysral stát někomu modelem, vole.“ Slyšela jsem Igora mumlat v rohu. Vysypal kýbl briket do plamenů a zabalil si zimomřivě ramena do vojenské deky. „Mrznou mi z toho koule, když se na tu holku dívám.“

Honza se zvedl od stolu a začal kroutit knoflíkem na rádiu.

„Hele. Mám nápad.“ Zahlaholil přes celou místnost. „Co kdybych tam naladil nějakou klasiku? Miranda by nám mohla zatančit. V sobotu ráno potřebujeme trochu kultury a ona se při tom zahřeje. Co ty na to, Barčo?“

„Jasně. Určitě tím nic nezkazíš.“ Mladá umělkyně zvedla obočí namalované černou tužkou. „Klidně tam něco pusť.“

O chvíli později hřejivé tóny Mozartova klavírního koncertu zaplavily mrazivý ateliér. Sladká melodie druhé věty mi byla silně povědomá. Rodiče patřili k abonentním posluchačům České filharmonie a od malička mě brali na koncerty. Klavírní sólo tklivě navozovalo pocit ztracené nevinnosti. Se zavřenýma očima jsem do sebe vstřebávala tok rytmu harmonizujících akordů a nechala se unést hudbou. Prostor kolem se proměnil v zelené pastviny. Viděla jsem rudé slunce zapadat za štít hor. Vlahý vzduch voněl sušeným senem, přezrálým ovocem a mírně nasládlým pachem hniloby. V hloubi duše mě najednou napadlo, že nastal čas mého loučení s dětstvím. Musela jsem se připravit na dospělost.

Postavila jsem se na špičky a začala tančit.

Každý můj pohyb vyplýval z pramene mých emocí. Klouzala jsem po světelném mostě přes propast času. Vibrace klavírních strun se mi splétaly pod nohama jako sluneční paprsky. Mé tělo bylo nezvykle lehké, má mysl plná záře. Vznášela jsem se nad pódiem, jako by se na mě snad nevztahoval zákon gravitace. Odjakživa jsem uměla vyjadřovat svoje city tancem, kdykoli jsem uslyšela dobrou hudbu. Nenarodila jsem se s gumovými klouby a elastickými svaly jako některé nadanější holčičky, ale odjakživa jsem uměla přirozeně improvizovat. Moje nohy samy od sebe dělaly taneční kroky. Leckterá baletka v přípravce dokázala vystřihnout lepší provaz než já, ale jakmile přišlo na improvizaci, všechny moje konkurentky se stáhly do pozadí a dovolily mi ovládnout jeviště. Na konzervatoři však improvizace nebyla dovolena. Soudružka Krůtová měla každý náš krůček předem promyšlený do posledního detailu. Pod její taktovkou jsme tancovaly mechanicky jako dřevěné loutky. Nyní jsem po třech měsících bezmyšlenkovitého drilu dostala příležitost vyjádřit svoje potlačené pocity. Celý prostor mi najednou patřil. Promlouvala jsem k svému publiku řečí těla. Působilo mi intenzivní radost nacházet rovnováhu mezi vnitřními a vnějšími silami hmoty, jež se skrze mě ustavičně přesouvaly, pnuly a ostře spolu kontrastovaly v pevném bodě nadčasového vědomí duše. Když hudba posléze utichla, sesula jsem se jako v transu na podlahu a zůstala nehybně ležet.

„Ty vole.“ Slyšela jsem Igora rachotit u kamen. „Tak tomuhle se říká umění.“

„Bejt tebou, radši držím hubu.“ Bručel si pro sebe Honza. „Víš vo umění úplný kulový.“

Když jsem se vzpamatovala a vstala na nohy, všimla jsem si, jak si mezi sebou mladí sochaři vyměňují uznalé pohledy.

„Mám strašnou žízeň.“ Otřela jsem si čelo. „Můžu dostat skleničku vody?“

„Promiň, ale nealkoholické nápoje tu nevedeme.“ Igor ukázal prstem na špinavé umyvadlo u dveří. „Budeš se muset napít přímo z kohoutku.“

Naklonila jsem se přes porcelánovou mísu a pár minut lapala ledový proud vody do úst jako žíznivý pes, dokud jsem se nezchladila.

„Myslím, že se mi podařilo najít přesně to, co potřebuju.“ Barča měla od usilovné práce s uhlem úplně černé prsty. „Tenhle postoj se mi líbí ze všech nejvíc.“ Dívala jsem se, jak otáčí stránky skicáku. „Budu teď potřebovat, aby ses chvíli nehýbala.“

Ukázala mi vybranou pozici.

Pokrčila jsem koleno a zároveň natáhla napnutou druhou nohu před sebe. Špičkou jsem se dotýkala pódia a v oblouku zvedla zakulacené paže nad hlavu jako svatozář. Byl to poměrně jednoduchý postoj, ale po chvíli jsem zjistila, že v něm s rovnými zády nedokážu stát víc než pět minut v kuse, aniž by mě nerozbolely všechny svaly.

Studený průvan táhl skrze rozbité tabulky. Než Barča ohnula dráty na dřevěné točně, tvořící kostru mojí sochy, a celou strukturu pokryla hlínou, začaly se z popelově šedého nebe snášet sněhové vločky. Drkotala jsem zuby tak nahlas, že se nade mnou mladá umělkyně smilovala a poslala mě, abych se oblékla.

„Pro dnešek by to mohlo stačit.“ Řekla. „Budeš ale muset ještě párkrát přijít, než to bude hotový.“

„Pojď se napít mý léčivý infuze.“ Igor na mě volal od kamen. „To tě zahřeje.“ Nalil štědrou kapku domácí slivovice do otlučeného hrnečku plného horké vody. „Ber to jako prevenci proti nastuzení.“ Spiklenecky na mě mrkl.

KDYŽ JSEM druhého dne otevřela ráno oči, trochu mě škrábalo v krku. Ještě jsem stačila odzpívat svůj repertoár na kůru, než jsem definitivně ztratila hlas. Navzdor všem úpěnlivým modlitbám jsem se v pondělí ráno vzbudila s nateklými mandlemi. Když jsem vytahovala rolety, spatřila jsem na okně ledové květy. Ačkoli se psal teprve začátek prosince, teplota venku byla hluboko pod nulou. Celé městečko se zimomřivě krčilo pod tlustou peřinou čerstvě napadaného sněhu, který se v světle pouliční lampy třpytil jako diamantový prach.

„Panebože na nebi. Proč mi tohle děláš?“ Zoufala jsem. „Já teď přece nemůžu začít stonat.“ Zabalila jsem si krk do tlusté, vlněné šály. „Musím vydržet alespoň do Vánoc.“

Ty tam byly časy, kdy jsem předstírala chřipku, abych se na základce ulila ze školy. Teď jsem byla doopravdy nemocná, ale nemohla jsem si dovolit propásnout ani jednu hodinu klasiky. Soudružka Krůtová s námi nacvičovala choreografii, kterou jsme měli předvádět na pololetních zkouškách. Místo abych poprosila máti o změření teploty, řekla jsem si o jeden pomeranč navíc k snídani. Matčiným pomerančům jsem se normálně vyhýbala jako čert kříži. Pocházely z Kuby a nedaly se oloupat. Přinutila jsem se sníst tři kusy a modlila se přitom, aby vitamín C urychleně vybudil můj imunitní systém k akci.

„I kulhavej osel by to zatancoval líp než ty, Urbanová!“ Soudružka Krůtová byla toho rána obzvláště špatně naladěná. „Buď začneš pořádně vykopávat ty svoje tlustý kolena nahoru, nebo vykopnu já tebe. Rozumíš?“

Jak jsem se potila u tyče, moje krční uzliny nezadržitelně zvětšovaly objem, až se nakonec podobaly vlašským ořechům. Bolelo mě polknout, ale naštěstí jsem všechny sliny vyplivla na podlahu. Kolem poledne mi začalo činit potíž oddechovat. Odpoledne jsem přežila pět hodin teoretického vyučování jako ve snu. Různí učitelé se zjevovali a zase mizeli ze stupínku jako duchové. Viděla jsem, jak pohybují rty, ale nedokázala už vnímat, co říkají. Než jsem se večer dopravila vlakem domů a s námahou vylezla do kopce, moje plíce zněly jako rozladěná tahací harmonika.

„Co je to s tebou, Trumpetko? Jsi úplně žlutá jako citrón.“ Máti se zamračila, když mě viděla usínat nad večeří. „Přinesu ti teploměr.“

Vrazila mi skleněnou trubičku do podpaží, zatímco jsem předstírala, že si pochutnávám na hovězím vývaru s játrovými knedlíčky. Byla to moje nejoblíbenější polívka, ale nedokázala jsem polknout ani jeden kousek. Jenom jsem si pohrávala s lžící. Jakmile máti na chvíli odběhla do kuchyně, bleskově jsem vylila plný talíř zpátky do mísy. Otec byl jako vždy plně zaměstnán poslechem Hlasu Ameriky a ničeho si nevšiml. Vytáhla jsem si teploměr a pod stolem sklepala sloupek rtuti pod 37 stupňů Celsia.

„To jsem blázen.“ Máti si nevěřícně prohlížela skleněný nástroj pod lampou a zkoumala jestli není rozbitý. „Byla jsem si jistá, že máš horečku.“

„Prosím tě, co pořád máš?“ Odtáhla jsem se od ní, když mi chtěla položit hebkou ruku na rozpálené čelo. „Jsem trochu přepracovaná. Nic víc.“

Podezřívavě se na mě podívala a přinutila mě spolknout dva acylpyriny. Měla jsem opravdu veliké nadání k pokrytectví. S dokonalým sebezapřením jsem zapila oba prášky hltem vody, aniž bych bolestí zkřivila tvář.

Tu noc jsem měla zvláštní sen. Stála jsem na zasněženém perónu. Ozvalo se dunění kol a v zatáčce se objevila nablýskaná lokomotiva. Z mosazného komínu se jí valily chuchvalce jisker a z mastných pístů syčela pára. Hořící kotel zlověstně hučel. Zatímco vlak supěl na nádraží, vír studeného vzduchu mě hrozil vcucnout pod kolesa. Naklonila jsem se dozadu a pevně zapřela chodidla do země, abych neztratila rovnováhu, dokud se dlouhá řada starodávných vagónů nezastavila. Mosazné zábradlí a kliky na dveřích se mi leskly před očima. Slyšela jsem průvodčího foukat do píšťalky. Ostatní cestující na perónu se chystali nastoupit a i já jsem chtěla vykročit k nejbližšímu vagónu, když jsem si uvědomila, že mám nohy přilepené k zemi. Snažila jsem se je odtrhnout, ale s každým krokem mi těžkla lýtka, až byla jako z olova a nemohla jsem jimi ani pohnout. Veškerou silou vůle jsem se vrhla trupem dopředu. Podařilo se mi sice udělat salto, dopadla jsem však přesně tam, kde už jsem stála předtím. Jenom o krůček jsem nedosáhla na mosazné zábradlí v zadní části vagónu, pomocí kterého bych se bývala mohla po schůdcích přitáhnout dovnitř vlaku.

„Počkejte na mě! Chci jet s váma.“ Mávala jsem bezmocně rukama. „To mi přece nemůžete udělat. Nemůžete mě tady nechat!“

Lokomotiva dýchavičně funěla a připravovala se k odjezdu. Nikdo mě neslyšel. Nepřátelská magnetická síla mi poutala nohy k nástupišti. Slyšela jsem svůj hlas z veliké dálky, zkroucený a hluboký jako na pomalu hrajícím magneťáku. Probudila jsem se zbrocená potem a v uších mi doznívala ozvěna vlastního volání.

Moje srdce se naplnilo abstraktní hrůzou.

„Půjdeš se mnou za paní doktorkou.“ Máti nechtěla ani slyšet o tom, že bych měla jít do školy. „Vsadím se, že máš pořádnou angínu.“

„Je to jenom obyčejná chřipka.“ Hodila jsem na sebe šaty a upalovala ze dveří dřív než mě kdokoli mohl zastavit. „To přejde. Uvidíš.“ Snažila jsem se nemyslet na matčin ztrápený výraz. „Ještě čtrnáct dní a budou Vánoce.“ Volala jsem na ní, když jsem klouzala setmělou ulicí po zledovatělém sněhu.

O hodinu později jsem v tanečním sále stanula na váze a k velké radosti zjistila, že mi můj zhoršující se zdravotní stav zlepšil vyhlídky na úspěšné studium.

„Dvacet pět kilo.“ Soudružka Krůtová vypadala poprvé za tři měsíce spokojeně. „Tak přece. Blížíš se ideální váze.“

U tyče jsem se cítila úžasně lehce, jako bych měla éterické tělo. Nemohla jsem se v zrcadle vynadívat na svoje hubené nohy. Minutová ručička na hodinách tentokrát tikala jako o závod. V ústech jsem měla dostatek slin, které jsem pravidelně plivala na zem. V plicích mi horečnatě plápolal oheň a příjemně mě hřál na prsou. Na rozdíl od ostatních zdravých spolužaček jsem netrpěla zimou.

Později odpoledne jsem se uvelebila v přetopené třídě v Podskalí. Pohodlně jsem si podložila hlavu učebnicí zeměpisu a se zájmem pozorovala pohupující se náušnice ve vytahaných ušních lalůčcích soudružky Bendové. Připomínaly mi ozdoby na vánočním stromečku. Zdálo se mi, že slyším v dálce koledy. Ústa mi zaplavila sladká chuť vanilkových rohlíčků a vaječného koňaku. Vůně páleného františku mi vnikla do nosu. Cítila jsem se dokonale šťastná.

„Prosím laskavě o prominutí, mladá dámo?“ Vedle hlavy mi z výšky dopadl těžký atlas světa. „Doufám, že neruším!“

Učitelka zeměpisu se nade mnou tyčila jako bohyně pomsty.

„Jestli tě nebaví moje výuka, tak proč sem vůbec chodíš?“ Klepala se vzteky a náušnice se jí divoce rozhoupaly v uších jako gondoly na Matějské. „Tak aby bylo jasno. Podskalská základní škola není žádná noclehárna.“ Vypískla. „Mám tě tak akorát dost! Nechám tě za trest po škole.“ Dívala jsem se, jak rázuje ke katedře a zapisuje svůj rozsudek do třídní knihy. „Budeš tady sedět, dokud se nazpaměť nenaučíš jména všech patnácti Sovětských republik včetně jejich hlavních měst.“

„Co když pak nestihnu svůj vlak?“ Málem jsem se rozbrečela.

„To máš bohužel smůlu.“ Soudružka Bendová na mě výhružně vycenila zažloutlou protézu. „Budeš si muset počkat na další.“

Podobně jako v mojí noční můře, průvodčí zrovna foukl do píšťalky, když jsem o hodinu později na Smíchově vybíhala po schodech na nástupiště. Koncová světla posledního vagónu se propadla do tmy.

„Nezlob se mami, právě mi ujel vlak.“ Krákorala jsem ochraptěle do sluchátka ve špinavé telefonní budce. „Přijedu za hodinu.“

Nádraží působilo nepřátelsky a smrdělo zkyslým pivem. Čekárna byla z nějakého důvodu zavřená a ve vstupní hale chyběly lavičky. Chodila jsem nahoru a dolů po nástupišti, abych se zahřála. Vánoční světýlka unyle blikala ve výloze obchodů naproti přes ulici. Hrstka pozdních cestujících kolem mě podupávala podél zamrzlého obrubníku a vydechovala oblaka husté páry. Studený vzduch mě ostře řezal do plic. Když se na železničním mostě vynořila dvě žlutá světla, zalapala jsem po dechu jako vánoční kapr vytažený z vody. Zhroutila jsem se na první sedadlo uvnitř vyhřátého vozu a rozkašlala se. Celou cestu domů jsem se potom bezmocně zmítala v záchvatech dráždivého kašle.

„Zasloužila bys na zadek, Trumpetko. Musíš jít okamžitě do postele.“ Máti na mě čekala na peróně. „Pročpak jsi mě ráno neposlechla? Chceš se zabít?“ Sundala mi ze zad těžkou tašku a přehodila mi přes ramena teplý pléd. „Opři se o mě. Pomůžu ti. Tatínek je ještě někde v luftu. Musíme jít domů pěšky.“

Podklesávala mi kolena. Každé tři kroky jsem se po cestě musela zastavit a bojovat s novým záchvatem kašle. Právě jsme zabočily do úzké uličky stoupající nahoru od pošty, když jsem se rozkašlala tak silně, že jsem se málem pozvracela. V zažloutlém světle lampy jsem spatřila rudé kapky na bílém sněhu.

„Bože můj. Vždyť ty vykašláváš krev!“ Hystericky vykřikla máti. „To je děsný. Hned jak se tatínek vrátí domů, musíme jet do nemocnice.“

Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem ležela máti na klíně na zadním sedadle naší žluté Škodovky. Otec závodním stylem kroutil volantem. Motor burácel pod kapotou a gumy ječely v zatáčkách. V Motolské nemocnici jsme málem urvali závoru. Otec mě vzal do náručí a odnesl dovnitř vyšetřovny, kde mi paní doktorka nařídila otevřít pusu. Chvílí se mi šťourala v krku dřevěnou špachtlí, očividně nespokojená s tím, co tam viděla. K potvrzení diagnózy však ještě potřebovala rentgenový snímek. Musela jsem se před ní svléct do kalhotek a přitisknout plochou hruď ke kovovému přístroji ve vedlejší místnosti. Zůstala jsem tam sama a po chvíli se ozvalo cvaknutí.

„Zdá se, že krvácení nejspíš způsobila prasklá vlásečnice.“ Oznámila rodičům doktorka, poté, co si prostudovala černobílou fotku mých plic. „Asi vás nepotěším, jedná se o klasický případ oboustranného zápalu plic.“

„Tušila jsem to.“ Máti si vyměnila zdrcený pohled s otcem.

„Zahájíme léčbu vysokou dávkou penicilínu.“ Paní doktorka mě požádala, abych si lehla na břicho. Stáhla mi kalhotky a začala mě píchat do zadku injekční stříkačkou.

„Můžete mi vysvětlit, proč má to dítě na hýždích tolik modřin?“ Slyšela jak vyslýchá rodiče. „Nevím, co si o tom mám myslet.“

„O jakých modřinách to mluvíte?“ Zděsil se otec a přistoupil blíž.

„To je krvavý jelito!“ Vykřikla nade mnou matka. „Jak se ti to stalo?“

„Promiň mami, úplně jsem vám to zapomněla říct.“ Rychle jsem si na sebe natáhla kalhoty. „Uklouzla jsem ve škole na schodech a skutálela se dolů.“

„Jak to, že jsi se o ničem nezmínila?“ Máti nevěřícně přimhouřila oči. „Kterej den to bylo?“

„Jestli se nepletu, bylo to minulou středu. Běžela jsem ráno v Domě Železničářů na záchod a nevšimla si, že uklizečka vytřela podlahu.“ Lhala jsem, jako když tiskne. „Nepřipadalo mi to tak vážný. Ani mě to skoro nebolelo.“ Vyhnula jsem se otcovu upřenému pohledu. Raději jsem se otočila k doktorce, která na psacím stroji vyťukávala mojí anamnézu.

„Kdy si myslíte, že se můžu vrátit do školy?“ Prosebně jsem na ní pohlédla přes stůl.

Lékařka si mě zkoumavě prohlížela přes obroučky brýlí na čtení. „Když budeš brát tři dávky penicilínu denně a zůstaneš alespoň první dva týdny v posteli, ke konci ledna bys mohla být zdravá.“

„Tak pozdě?“ Zhrozila jsem se. „Bože to ne!“

„Prosím tě, kam tak pospícháš?“ Divila se. „Většina dětí by byla štěstím bez sebe, že se jim prodlouží vánoční prázdniny.“

„Já ale chodím na taneční konzervatoř.“ Nešťastně jsem vysvětlovala. „Jestli budu dlouho chybět, neudělám pololetní zkoušky a dostanu vyhazov.“

„Když je to tedy tak,“ soucitně se na mě usmála, „můžu Mirandě nasadit alternativní léčbu.“ Prsty jí čile běhaly po klávesách mechanického stroje při psaní receptu. „Neexistuje samozřejmě stoprocentní záruka úspěchu, ale pravděpodobnost, že bude Miranda po novém roce schopná znovu fungovat, je poměrně vysoká.“ Potřásla si srdečně rukou s otcem a podala matce cár popsaného papíru.

Máti vypadala neobyčejně rozčilená, když jsme opouštěli nemocniční pohotovost. Otec mě posadil do auta a zavřel za mnou dveře. Rodiče spolu na parkovišti prohodili pár slov, než pak mlčky nastoupili dovnitř. Máti se sice znovu posadila vedle mě, ale nevydala hlásku. Ujeli jsme nejmíň deset kilometrů, když se otec konečně odvážil prolomit tíživé ticho.

„Máma si myslí, že nám neříkáš pravdu.“ Jeho hluboký hlas zněl smrtelně vážně. „Ta historka o tom, jak jsi minulou středu spadla na schodech, je opravdu divná. Podle mámy ti to udělala profesorka baletu. Co mi k tomu můžeš říct?“ Viděla jsem záblesk jeho žlutých očí v zpětném zrcátku. „Ven s tím.“

Věděla jsem, že nemá smysl pokračovat v lhaní.

„Byla to ona.“ Pípla jsem. „Ale určitě neměla v úmyslu mi ublížit.“

Máti s sebou prudce trhla na sedadle.

„To je přece šílený.“ Rozevřené nozdry a strnulé čelisti prozrazovaly, že se musí ovládat, aby nevybuchla. „Zapomeň na to, že se po Vánocích vrátíš na taneční konzervatoř, Trumpetko!“ V očích se jí leskly slzy. „Jedině přes mojí mrtvolu.“

Bitter Velvet Chapter ONE

Bitter Velvet Part 1-3 Chapter TWO

©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

 

 

 

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na