Islám – historické reálie (4. díl)

Arabský výboj

Sjednocením arabských kmenů na bázi náboženství vznikl na Arabském poloostrově nový politický, sociální a hospodářský systém. „Pax islamica“ značně zmírnil vzájemná napadání mezi kmeny, čímž došlo ke zvýšení populace, na což už úzká a chudá základna poloostrova nestačila. Obchod sám, i kdyby se objemově zvětšil, uživit všechny členy islámské obce nemohl. A kol dokola tolik úrodných oblastí.

Ovšem i mocnosti, byzantská a perská říše, které se přetahovaly o získání hegemonie na Předním východě. Obě strany usilovaly o případné spojenectví s Araby. Peršané měli silný vliv podél Perského zálivu a v jižní Arábii, odkud vytlačili Etiopy a usadili zde svého guvernéra. Na iráckých hranicích vegetovalo arabské knížectví Lachmovců ve vazalském poměru k Persii. Lachmovci kontrolovali řadu východních arabských kmenů. Severní Arábie však byla pod byzantským vlivem a v byzantské armádě sloužily mnohé pomocné arabské jednotky.

Arabové vtažení do politiky velmocí si byli vědomi i jejich slabin. Jak řečeno: Na severu od Arábie spolu soupeřily dvě velmoci – Byzantská říše a Persie. Na jejich hranicích tak vyrostly nárazníkové státy: stát Ghasánovců v Sýrii pod vlivem Byzantské říše a stát Lachmovců v Mezopotámii, který ovládali perští Sásánovci; oba státy byly arabské a křesťanské. Měly také za úkol chránit země svých pánů před nájezdy arabských kočovných kmenů. Koncem 6. a počátkem 7. století pak státy Ghasánovců i Lachmovců zanikly. Moc islámu se v době smrti proroka Mohameda v roce 632 rozprostírala především na Arabském poloostrově, ovšem jeho okrajové oblasti setrvávaly pod kontrolou východořímské resp. sásánovské říše. Obě tyto pozdně antické mocnosti přenechaly obranu svých pohraničních oblastí z velké části spojeneckým arabským kmenům a využívaly je také ve vzájemných konfliktech, při nichž Arabové zjistili, že dokonce nad nimi lze získat i převahu.

Toto zjištění, vlastní schopnosti vojensky porazit mocnou sásánovskou říši, se mezi Araby rychle rozšířilo a nepochybně sehrálo významnou úlohu v pozdějších událostech. Islámská expanze byla v podstatě reakcí na nebezpečí vzájemných arabských rozbrojů, které nastaly bezprostředně po smrti proroka Mohameda. Staletou vzájemnou řevnivost jednotlivých arabských kmenů se proto první kalifové rozhodli překonat sjednocením věřících v boji proti vnějším nepřátelům. A ideologie islámu se náramně hodila.

Východní Římané se již od 5. století často spoléhali na částečně christianizované arabské Ghasánovce, kteří vládli na území jižně od Damašku. Avšak sásánovský velkokrál Husrav II. zničil již kolem roku 602 svého hlavního arabského vazala, říši Lachmovců, jejíž hlavní město Híra se nacházelo v dnešním jižním Iráku. Během těchto bojů Arabové dobře poznali, že jejich pohyblivá lehká jízda se vyrovná těžce opancéřovaným, nicméně těžkopádným sásánovským katafraktům.

Katafrakt byl těžce ozbrojený jezdec, původně užívaný Parthy a Sásánovci, později i Byzantskou říší. Zvláštností katafrakta bylo masivní brnění, které chránilo koně i jezdce na všech místech těla. Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty (κατάφρακτοι, katafraktoi, zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), jako připomínka zkušenosti s nošením kompletního brnění v horkém pouštním dnu. Zbraní katafraktů bylo kopí dlouhé 3,5 metru, které Řekové nazývali kontos (bidlo). Kontos byl často držen oběma rukama, což byl styl Sarmatů, ale sasánovští Peršané později upevňovali svá kopí k sedlům, takže sílu nárazu zachycoval kůň. Těžce obrnění katafrakté mohli útočit na jízdní lučištníky dokonce i tehdy, pokud ještě nevystříleli všechny své šípy a mohli také útočit klusem proti předním řadám zformované pěchoty.

Informace o výstroji katafraktů máme k dispozici z mnohých zdrojů. Muži nosili kovové přilby s řetízky nebo šupinkami k ochraně krku a kovové obličejové masky s lidskými rysy. Těla jezdců byla chráněna plátkovým nebo řetízkovým brněním, lamelárními destičkami nebo jejich kombinací, zatímco ruce a nohy byly chráněny článkovým brněním. Bronzové a železné šupinkové brnění nalezené v městě Dura Európos, bylo konstruováno tak, aby chránilo hřbet a boky koně. Přednost byla dávána brnění bronzovému, neboť při pocení koně měly železné šupinky tendenci rezavět. V tomto brnění byl na zádech ponechán otvor pro sedlo, přičemž trojúhelníkové destičky chránily i koňský ocas. Kryty hrudníku a kryt krku nebyly nalezeny, ale vyrobené z destiček si je lehce dovedeme představit, přičemž pozdní koňská maska s chrániči očí byly vykopány na různých místech římského osídlení.

Koně, kteří měli nosit tuto zátěž, museli být velcí a silní. Brnění katafraktů mohl nosit pouze dobře vykrmený kůň o výšce v kohoutku 152 centimetrů. Jak Sarmaté, tak achaimenovští Peršané chovali na konci prvního tisíciletí př. n. l. skutečně koně, kteří odpovídali tomuto popisu. Samotní Římané a později Byzantinci přijali katafrakty do své armády. Tyto jednotky byly později v Byzantské říši pokládány za jezdeckou elitu.

Byzantinci i Peršané se sami nabízejí k porážce

Arabskou expanzi výrazně usnadnila tehdejší slabost obou jejich mocných soupeřů: Byzantinci stejně jako Peršané byli vyčerpáni dlouhým obdobím vzájemných konfliktů, které skončily teprve v roce 629. Obě říše střežily především své společné hranice. Naproti tomu primitivní arabské kmeny nebyly pokládány za závažnou hrozbu. Toto podcenění se mělo později ukázat jako osudové. Třebaže císař Herakleios porazil Peršany a zachránil tak východořímskou říši před zkázou, ještě za jeho života začala hlavní fáze arabské-islámské expanze, a to právě v okamžiku, kdy Římané byli nuceni v důsledku akutního nedostatku financí zastavit platby svým arabským spojencům, čímž oslabili svoji pohraniční obranu.

Konflikty mezi Byzancí a Persií byly pro obě strany sakra vyčerpávající. Peršané roku 614 dobyli Jeruzaléma a pět let nato se zmocnili Egypta a velké části Malé Asie. Leč v roce 627 se válečné štěstí přesunulo na druhou stranu, císař Heraclius či Herakleios (latinsky Flavius Heraclius, kolem 575 – 11. února 641) byl byzantský císař v letech 610 až 641. Převratné období jeho panování, vyznačující se dlouhodobými válečnými konflikty, bývá některými badateli považováno za definitivní završení epochy pozdní antiky, a proto je někdy vnímán jako první středověký vládce byzantské říše. Teprve ve dvacátých letech byl schopen zahájit pozoruhodnou sérii tažení, během nichž, spoléhaje se na pevnost hradeb Konstantinopole, uhájené roku 626 před náporem Avarů, vypudil Peršany z Malé Asie a přenesl válku na jejich území. Mimořádné úspěchy dosažené v tomto boji korunoval v roce 627 vítězstvím v bitvě u Ninive, v níž přemohl vojsko svého úhlavního protivníka, sásánovského krále Husrava II. Nato obě krajně vyčerpané říše uzavřely mír.

Jižní provincie byzantského císařství, tj. Sýrie a Egypt, byly obývány nikoliv Řeky, nýbrž Aramejci a Kopty, kteříž bráni v říši jako občané druhého řádu. Trpěli těžkým daňovým zatížením, feudálním vykořisťováním a náboženským útlakem, poněvadž většina obyvatel Sýrie a Egypta vyznávali Eutychův monofysitismus.

„Monofysité slují bludaři, kteří tvrdí, že v Kristu jest pouze jedna přirozenost, a to božská. Původcem tohoto bludu jest Eutychés (378-454),“ to byl názor byzantské ortodoxní církve a z tohoto postoje vyplývalo i náboženské pronásledování. A jak už to u náboženské nesnášenlivosti bývá, pronásledování bylo křesťansky neúprosné. Konečně i my o tom víme své, ač současní vládcové Česka nasazují na nás opěty katolické jho, nesmíme zapomínat, že to byla právě a zrovna katolická církev, která zlomila vaz tohoto národa po Bílé hoře. O tom žádná! Je-li kdo jiného názoru, ať mně napíše, nebo si dá studenou sprchu. Už se těším!

Není divu, že v době perské invaze byli Peršané mnohde vítáni jako osvoboditelé od útlaku Byzantinců.

Podobná situace nastala i v sásánovské Persii, kde perská vládnoucí aristokracie vykořisťovala s gustem neíránské obyvatelstvo nejúrodnější části říše – Iráku, tj. Mezopotámie, kdež obyvatelstvo se hlásilo ke křesťanství nestoriánského směru.

Hlavní bod nestoriánské nauky představuje tvrzení, že v Ježíši Kristu existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s lidskou přirozeností). Nestorius rozlišoval Kristovu podstatu před „inkarnací“ a po ní. Protože tvrdil, že božská podstata se do Krista vtělila až po jeho narození, odmítl označení Panny Marie jako Bohorodičky. Nestoriovo učení mělo závažný vliv na soteriologii a teologii eucharistie. Tvrzení, že Ježíš nezemřel na kříži, stálo v protikladu s tvrzením apoštola Pavla, že nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je víra křesťanů (1Ko 15, 14). Z téhož důvodu také v období protestantské reformace byly skupiny, které popíraly reálnou přítomnost Krista v eucharistii, označovány jako nestoriánské. Nestorios (řecky Νεστόριος, latinsky Nestorius; (po 381 Germanicia – asi 451 Horní Egypt) byl konstantinopolským patriarchou (428 – 431), zpravidla označovaným za autora jedné z křesťanských herezí, nestoriánství.

V době, kdy se Arabové chystali vyrazit ze svého poloostrova, byly obě vzpomínané velmoci, jak už řečeno, značně oslabené vzájemným bojem, a co více: znepřátelily si Araby žijící na jejich území, o vlastním obyvatelstvu nemluvě.

Vznik chalífátu

Po Muhammadově smrti vznikla v Medíně krátkodobá krize, poněvadž Prorok neučinil žádné rozhodnutí o svém nástupci, na řízení ummy si činili nárok předáci Ansárů i Mekkánců. Skupina Muhammadových spolupracovníků se sešla: V den prorokovy smrti se Medínské kmeny Aus a Chazradž sešly, aby zvolily jeho nástupce. ´Umar ibn al-Chattáb, Abú Ubajda a Abú Bakr vedoucí muhádžiry získali na svou stranu kmen Aus. Abú Bakr promluvil na shromáždění za muhádžiry. Navrhl, aby byl zvolen některý ze starých prorokových druhů z kmene Kurajšovců, kterého by respektovaly i další kmeny v té době už vyznávající islám. Na to Chazradžovci navrhli, aby byli zvoleni vůdci dva. Nastalého zmatku využil ´Umar ibn al-Chattáb, aby holdoval Abú Bakrovi jako novému vůdci muslimské obce. Přidali se k němu muhádžirové, kmen Aus a také členové dalších kmenů z okolí Medíny, kteří dorazili do města po zprávě o prorokově smrti. Chazradžovci se museli podvolit vůli většiny. Následující den přijal Abú Bakr (asi 573 Mekka – 23. srpen 634 Medína) oficiální hold a posléze i titul chalífa, tedy „náměstek“ Muhammadův, „zástupce“, vedený správnou cestou. Byl vůdcem islámské obce. Volba prvního chalífy byla z hlediska rodícího se náboženství šťastná. Abú Bakr důsledně dbal zásad prorokova učení. Jako jeho tchán a jeden z prvních přívrženců byl obecně uznáván. Abú Bakr řídil osudy islámského státu dva roky. Důležitou roli v jeho vládě hráli i ´Umar ibn al-Chattáb a Abú Ubajda. Po šesti měsících ho formálně uznal i Alí ibn Abí Tálib.

632 – 633 – vedl obranu Medíny proti arabským kmenům, které se vzbouřily po smrti proroka Mohameda a poté i muslimské vojsko při potlačení této vzpoury. Povstání dostalo od arabských historiků název „ridda“, tj. odpadnutí od islámu.

633 – s oddílem asi 500 mužů vyrazil na pomoc kmeni Šajbán při jeho nájezdu do sasánovské Mezopotámie.

634 – v dubnu odvážným pochodem z Mezopotámie překonal syrskou poušť, přebral velení nad muslimskými vojsky v Sýrii a v následné bitvě u Adžnádajnu porazil byzantská vojska vedená císařovým bratrem Theodórem.

Za prvních čtyř tzv. ortodoxních chalífů (arab. al-chulafá´ar-rášidún = chalífové, vedení správnou cestou) poznal islám triumfální expanzi.

Nástupcem Abú Bakra se stal ´Umar ibn al-Chattáb (?581 – 7. listopad 644) (chalífem 634 – 644). Po prorokově smrti to byl právě ´Umar, kdo se rozhodným vystoupením postaral o zvolení svého přítele Abú Bakra prvním chalífou. On a Abú Ubajda byli pak také nejbližšími chalífovými rádci. Před svou smrtí žádal Abú Bakr, aby za jeho nástupce byl zvolen ´Umar a tato volba také bez obtíží proběhla.

´Umar pokračoval po svém nástupu v politice vojenských výbojů svého předchůdce. V bitvě u řeky Jarmúku porazila 20. srpna 636 jeho vojska vedená Chálidem ibn al-Valídem početně silnější byzantskou armádu a definitivně ovládla Palestinu a Sýrii. Opevněná města byla postupně dobývána v letech 636 a 637, v roce 637 Sa´d ibn Abí Waqqás porazil perskou armádu u Qádisíje (na iráckých hranicích) a zmocnil se metropole sásánovské říše Ktesifónu (arab. al-Madá´in), Jeruzalém se vzdal v roce 638 a Caesarea Maritima v roce 640. Koncem roku 639 vytáhlo vojsko, které vedl Amr ibn al-Ás proti Egyptu. V červenci 640 porazili Byzantince u Heliopole, poté oblehli a v dubnu 641 dobyli pevnost Bábiljún na východním břehu Nilu. Amr se svým vojskem pokračoval na Alexandrii. Ta se mu vzdala v druhé polovině roku 642. Během následující zimy pak Arabové obsadili celé egyptské pobřeží. Vyčištění průplavu mezi Nilem a Rudým mořem umožnilo dopravovat obilí z Egypta přímo do přístavů v Hidžázu.

Vítězství v Sýrii a Palestině dovolila větší nasazení vojenských sil proti sásánovské říši. Chalífa jmenoval nového vojenského velitele Sa‘ d ibn Abí Vakáse. Ten s využitím zkušeností Muthanny, který vedl první arabský vpád v roce 633, vtrhl se svými vojsky roku 637 do Mezopotámie a obsadil ji včetně Ktésifóntu, sídelního města Sásánovců. Série vítězných bitev byla završena v roce 641 bitvou u Nehávandu. Muslimové obsadili Írán, kde jim ještě po nějakou dobu odolávala opevněná města a nepřístupné horské oblasti. Poslední Sásánovec Jazdkart III. byl definitivně poražen za Umarova nástupce Utmána ibn Affána. Na zvětšujících se územích, která chalífát dobyl a okupoval, se brzy začali usazovat přistěhovalci především z jihu tehdy přelidněného Arabského poloostrova. To si vyžádalo také rozsáhlé organizační změny ve správě státu.

Při své cestě do Sýrie vyhlásil chalífa v Džábiji roku 638 svá rozhodnutí, která měla upravit poměry v nových provinciích. V Sýrii, Iráku a Egyptě byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. V právních otázkách jim radili kádí. Umarovým záměrem nebylo obracet místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována, s výjimkou území Arabského poloostrova, odkud byli židé a křesťané vypovězeni. Z muslimů měla vzniknout vládnoucí vrstva, která by ovládala dobytá území a pokračovala ve výbojích. Kočovní Arabové uvyklí životu v stepi špatně snášeli život ve městech, usazovali se proto v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla města Kúfa a Basra v Iráku, nebo Fustát, dnešní Káhira v Egyptě. Ve svých počátcích to byly vojenské tábory plnící zároveň funkci správního střediska provincie. Některá původní města si přesto svou správní funkci udržela (například Damašek v Sýrii). Muslimové ponechali místnímu obyvatelstvu jeho samosprávu. Převzali ibyzantskou, případně sásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Jejich zájem se soustředil především na rozdělení válečné kořisti a následné zavedení vlastní daňové soustavy.

Muslimové měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně, zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát, který získal jeho jednu pětinu, a muslimy, kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Chalífa tak chtěl zabránit tomu, aby se z Arabů stali usedlí zemědělci a zachovat jejich vojenský potenciál. Nemuslimské obyvatelstvo živící se jinak než zemědělstvím, a to, které se vzdalo bez boje a jehož pozemky se tak nestaly válečnou kořistí, platilo daň z hlavy (charádž, džizja). Pro správu takto získaných prostředků byl v Medíně zřízen zvláštní úřad bojovníků (díván al-mukátila, díván al-džajš). Rozdělování probíhalo podle seznamu, který zohledňoval zásluhy o islám, dobu jeho přijetí, příbuznost s prorokem a účast v bojích. Výlučnost islámu mělo zdůraznit zavedení nového kalendáře, hidžry. Chalífa Umar byl 3. listopadu 644 smrtelně raněn perským otrokem Abú Lu’lu’ou Fírúzem, když se připravoval řídit ranní modlitbu. Zemřel 7. listopadu 644. Před svou smrtí stanovil radu šesti prorokových druhů, kteří měli mezi sebou vybrat jeho nástupce.

Ti se po zdlouhavých jednáních shodli na kompromisním ´Utmánu ibn ´Affánovi, (579? – 17. července 656, Medina), který pocházel z rodu Umajja z kmene Kurajšovců. Jako manžel Muhammadovy dcery Ruqajji a Umm Kulthy byl jeho příbuzným a blízkým přítelem. Uthmán se narodil do rodiny bohatého kupce Affána, jehož rodina sídlila v Mekkce. Jeho otec brzy zemřel na jedné z obchodních cest a Uthmán zdědil rozsáhlý majetek. Zároveň zdědil i otcovu profesi, s úspěchem se také věnoval obchodu a stal se z něj jeden z nejbohatších členů kmene Kurajšovců. Po roce 611 se poprvé setkal s islámem, na radu svého přítele Abu Bakra se setkal s Muhammadem a konvertoval k islámu. Byl jedním z prvních. Konverze však vedla ke sporu s ostatními Umajjovci, kteří se postavili proti Uthmánovi, jeho vlastní manželky ho opustily. Muhammad mu pak nabídl za ženu vlastní dceru Ruqajju. Uthmán pak pokračoval jako kupec a nějaký čas pobýval mimo Arabský poloostrov. Po svém návratu přesídlil roku 622 do Mediny. Zde zemřela jeho žena Ruqajja, krátce po její smrti se oženil s další Muhammadovou dcerou Umm Kulthou. Významné úřady obsazoval představiteli staré mekkánské aristokracie, což bylo pochopitelné, poněvadž byli schopni. Leč strana nejstarších muslimů byla popuzena.

Napětí, které vznikalo a postupně se obracelo proti Uthmánovi a Umajjovcům, vyvolalo následně opět spory o následnictví. Strana Alího ibn Abú Táliba, Muhammadova bratrance, se opět začala hlásit o svá práva. Tím vznikl uvnitř chalífátu rozkol, který nakonec vedl k rozkolu uvnitř samotného náboženství. Nicméně se dostáváme k meritu věci, tj. k jednotlivým fázím arabské expanze. Po loupeživých nájezdech se přešlo ke skutečným výbojům. Během raného období islámu (zhruba do 9. století) probíhal džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) ve všech formách prakticky nepřetržitě.

V roce 637 Sa´d ibn Abí Waqqás (narozen v Mekce asi roku 595 – zemřel okolo roku 674 buď v Medíně, nebo v Číně, kam byl vyslán šířit islám) porazil perskou armádu, které nepomohli ani váleční sloni, u Qádisíje (na iráckých hranicích) a zmocnil se metropole sásánovské říše Ktesifónu (arab. al-Madá´in), král Jazdkart III. I s dvořany a obyvateli prchli. Říká se, že Sa´d vstoupil do liduprázdného města, pak do paláce a pro kronikáře zarecitoval něco veršů ze 44. súry Koránu:

24/25 Kolik opustili zahrad a pramenů,

25/26 osetých polí a vznešených příbytků

26/27 a příjemností, v nichž vesele si žili!

27/28 A stalo se tak a dědici toho jsme lid jiný učinili.

28/29 Ani nebesa, ani země nad nimi nezaplakaly a nebyl dán odklad jim…

Ač dal Jazdkart naložit při útěku, co se jen dalo, inventarizace sasánovských pokladů přiklepla každé arabské hlavě 12 000 dirhamů, což při počtu 60 000 mužů činilo 720 milionů. Zlaté brnění, koruna, přilby, trůn, zlatý kůň se stříbrným sedlem, stříbrný velbloud v životní velikosti se zlatým jezdcem a jiné další naloupené cennosti generacemi velekrálů se dělit nedaly. Největší starost vítězům nadělal brokátový koberec velikosti 70x 60 loket, který byl rozprostřen v sále, kde na něm šáhové a hodnostáři leželi při opulentních hostinách. Do koberce byla vetkána zahrada se stříbrnými cestičkami na zlatém podkladě, tyto spojovaly smaragdové palouky, překračovaly perlové potůčky a vedly oči hodujících od květů z berylu po plody z tyrkysů, topasů a rubínů. Koberec užívaný v zimě vyvolával dojem jara. Sa´d poslal meče hrdinů perské minulosti i s kobercem chalífovi.

Chalífa netušil, co si s kobercem, pro nějž nebylo v Medíně prostoru, počít. ´Alí, Prorokův zeť, mu poradil koberec rozřezat a kusy z něho rozdat. ´Alí později svůj kousek prodal za 20 000 dirhamů. Mnozí Arabové ani netušili, jaké poklady se jim dostaly do rukou. Používali bez úspěchu kafr jako sůl a cennosti, jež by z nich udělaly boháče, měnili za to, co momentálně potřebovali, třeba starou košili apod. Jazdkart prchl do Médie, zatímco někteří jeho statečnější poddaní bojovali. V Chúzestánu, provincie v Íránu, která se nachází v jihozápadní části země, u hranic s Irákem, kde jih provincie omývají vody nejzápadnějšího cípu Perského zálivu, bojoval guvernér Hormuzán. V bitvě u Kádisíje velel pravému křídlu, přežil masakr po bitvě a ve své provincii pokračoval v boji. Peršané se bránili v Šústaru (Shushtar) na březích řeky Kárun.

Městečko se nalézá v provincii Chúzestán pouhých 150 m n. m., na březích řeky Kárun. Podle legendy je druhým nejstarším íránským městem po Súsách. Kdy přesně vzniklo, není známo, ale pravděpodobně bylo založeno někdy v sásánovské době. Nejvýznamnějšími památkami města je několik mostů, které postavili římští zajatci pro sásánovského krále Šápura I. (241-272), po jeho vítězství u Edesy nad římským císařem Valeriánem r. 260. Valeriánův most, nejdelší z mostů, je 165 metrů dlouhý. Zachovalo se 28 oblouků na levém břehu řeky a 7 na pravém břehu. Byl vystavěn z pečlivě opracovaných kamenů pospojovaných cementem. Na řece byly také v sásánovské době vystaveny tři přehrady, jejichž voda sloužila k zavlažování okolních polí. V Šápurově době se zde pěstovala cukrová třtina.

Po půl roce nějaký dobrák bonzl Arabům, že se do pevnosti mohou dostat korytem, kterým se do pevnosti přiváděla voda. Jatý Hormuzán musel jet žebrat o život až k chalífovi do Medíny. K životu dostal i „výtisk“ Koránu, aby si v něm jako pravověrný muslim mohl číst. Orientaci v nových životních podmínkách však nezvládl. Chalífa ´Umar se nezastal jakéhosi perského otroka prý jménem Abú Lu’lu’ou Fírúze. Hormuzán asi ale pindal, ale Abú Lu’lu’ou Fírúz hned druhého dne chalífu zabil přímo v mešitě. 3. listopadu 644 se chalífa Umar připravoval na ranní modlitbu a při této přípravě byl zraněn perským otrokem. Zemřel 7. listopadu 644. Jeho nástupcem se stal ´Utmán ibn Affán.

Hormuzán byl obviněn ze spoluúčasti na vraždě prvního stupně a v několika dílech jej svižně odeslali k Alláhovi.

Šáh Jazdkart stále prchal a hledal spojence, dokonce už od roku 638 navázal diplomatické styky s Čínou, Číňané bojovali jen, když museli, teď však nemuseli, a tak se na šaha vydlábli. Podařilo se mu naverbovat 150 000 mužů a svěřil tuto novou naději postaršímu generálovi Pérózánovi. Ten své Peršany umístil do opevněného tábora u Nehávandu v Médii. Arabové před zbraněmi naježeným perským táborem přešlapovali jak vojska panské jednoty před vozovou hradbou husitů u Lipan. Až po dvou měsících se v podupávající a poslední zásoby vyžírající armádě nalezl arabský Krchlebec, který předstíraným útěkem vylákal Peršany z ulity opevnění.

Výhodnější terén využili Arabové k rozsekání perského vojska na cucky. Padl i Pérózán. Arabský historik al-Bírúní masakr uložil do 24. ledna 642. Jazdkarta dopadli a zahlušili pravděpodobně v listopadu 651 v nějakém mlýně u Marvu.

Souběžně s tažením proti Persii probíhala válka s byzantskou říší. Za ´Umara byly již nasazeny pravidelné armády. Předchůdce Abú Bakr nájezdy a okamžitým stáhnutím se pouze Byzantincům čechral nervy. ´Umarovy armády roku 634 poprvé dobyly Damašek, který byl odborně vypleněn, ale císařská vojska vrčela přesilou, pročež Arabové ustoupili do pouště. Kdo by tam za nimi chodil? Letectvo ještě nebylo.

Arabové roku 636 rozsekali byzantská vojska u Jarmúku a císař Heraklius vyklidil Palestinu a Sýrii (s výjimkou Jeruzaléma a Cesaraey, jež padly o málo později. Arabské voje se zastavily před horskou oblastí Tauru. V Sýrii se vyznamenal jako vojevůdce Chálid ibn al-Walíd. Arabové syrské křesťany považovali za méněcenný lidský druh. John W. Draper uvádí: „Rozbiju lebku každému modláři, který praví, že nejsvětější, všemohoucí a věčný Bůh zplodil Syna.“ Roku 637 Arabové dobyli a obsadili také Jeruzalém, který chalífovi ´Umarovi vydal ortodoxní jeruzalémský patriarcha Sofronios (560 v Damašku – 11. března 638 v Jeruzalémě) byl jeruzalémský patriarcha v letech 634-638. V létě 637 Arabové dobyli Gazu a v téže době byzantští vládcové v Egyptě s Araby za velké výkupné vyjednali mír, který trval tři roky. V době trvání příměří v Egyptě se Arabové zaměřili na byzantské pozice v severní Sýrii a útokem na Caesareu Maritimu a dobytím Askalonu konečně završili dobývání Palestiny.

Následně se ´Amr ibn al-´As vrhl na Egypt. V dvouletce 639 – 640 dobyl Dolní Egypt a rok poté i Alexandrii. Koptský patriarcha Araby vítal jako osvoboditele od kurately ortodoxních Byzantinců. ´Ámr ibn al-´Ás referoval, že v městě je 4000 paláců, 400 lázní, 400 divadel, 120 000 potravních skladů a 40 000 poplatných židů. Naše nepřekonatelná křesťanská civilizace zhruba od 13. století ráda tvrdí, že chalífa ´Umar (jinde Omar) dal zničit slavnou alexandrijskou knihovnu. Věřil tomu ještě i John W. Draper, jenž ve své knize (viz výše) napsal: „Když Amru, tj. ´Amr ibn al-´Ás, zástupce chalífa Omara, tj. ´Umara, nalezl v Alexandrii řeckého gramatika Jana, zvaného Filiponos, milovník práce. Spoléhaje na přátelství, které vyrostlo mezi nimi, Řek ten žádal darem zbytků veliké knihovny – zbytků, pokud je ušetřil čas a bigoterie,“ Tady do toho panu Draperovi musím vstoupit, neboť po hledání na internetu zjistil jsem o Janu Filoponovi málo, ale ono málo praví, že John Philoponus (/fɨˈlɒpənəs/; Ἰωάννης ὁ Φιλόπονος; c. 490 – c. 570), also known as John the Grammarian or John of Alexandria, was an Alexandrian philologist, Aristotelian commentator and Christian theologian, author of a considerable number of philosophical treatises and theological works. Jan Filoponos, též známý jako Jan Gramatik nebo Jan z Alexandrie, byl řecký křesťanský filosof, vědec a teolog, Aristotelův komentátor, ale také jeho kritik, zejména jeho představ o věčnosti vesmíru. Zabýval se hlavně logikou, filosofií, fyzikou a teologií. Též byl filologem, tj. studoval jazyk spolu s literaturou v něm psanou i s kulturním a historickým souběhem. Data jasně praví, že Honza Prácemilovný se s ´Amrem ibn al-´Ás nemohl setkat, ´Amru poslal z té příčiny k chalifovi pro svolení. „Shodují-li se knihy ty s koranem, slovem božím,“ odpověděl kalif, „jsou zbytečny a netřeba jich zachovávati; neshodují-li se s ním, jsou škodlivy. Nechť jsou zničeny!“

Joh W. Draper pokračuje: „Nemůže býti pochyby, že Omar dal rozkaz zničiti knihovnu jsa ovládán svým názorem o neužitečnosti knih, nebo konečně i náboženskou tendencí, právě jako křižáci, kteří spálili knihovnu v Tripoli, jež dle přehnaného údaje prý měla tři miliony svazků. V prvním pokoji, do něhož křižáci vstoupili, nebylo zhola nic mimo koran; všechny pak ostatní knihy byly pokládány za dílo arabského mamiče a následkem toho odevzdány plamenům. V obou případech jest na věci trochu pravdy, ale i mnoho smyšlenek.“ Draper dále vyjadřuje názor, že při takových příležitostech často rozhodovala bigotnost. A pokračuje: „Španělé spálili v Mexiku ohromné hromady amerického písma obrázkového, což jest ztráta naprosto nenahraditelná; a kardinál Ximenez (1436 – 8. listopadu 1517) dal v Granadě vházeti do ohně osmdesát tisíc arabských rukopisů, z nichž mnohé byly překlady klasických spisovatelův.“ Ať počítám, jak počítám: 1x muslimové, ale 3x křesťané. Halt pravda a láska vítězí v každém ohledu.

K tomu prvnímu případu ještě toto: Krutou ránu alexandrijské knihovně zasadil požár, který vznikl při laškování Caesara s Kleopatrou, další těžkou morovkou stali se křesťanští fanatici. Z těchto vynikl alexandrijský biskup Theofil, který přikázal v roce 389 spálit více než 500 000 svitků v tamní ptolemaiovské knihovně. Křesťané vylepšili skóre zmaru. Pokud tedy ´Umarovi lidé něco pálili, moc se neohřáli, poněvadž papyrové svitky už byly v čudu a pergamen hoří docela mizerně.

Tato první fáze arabské expanze ve jménu islámu s mečem v ruce skončila smrtí ´Umara. Za ´Uthmána se konsolidovala dobytá území a likvidovaly se poslední zbytky odporu. I tak byla roku 651 dokončena okupace celé Persie a západní části dnešního Afghánistánu.

Jakmile však nová dynastie Umajjovců (661 až 750) přenesla hlavní město říše do Damašku, plivli si kluci do dlaní a zahájili druhou fázi výboje.

Jali se dobývat severní Afriku, již zvali Maghrib – „západ“. Byzantská pobřežní města dlouho nevzdorovala, ovšem berberské kmeny, to byla jiná písnička, okolo třiceti let Berbeři ovládali hory a step. Počátkem 8. století již značná část Maghribu patřila k arabské říši a berberské kmeny hromadně přijímaly náboženství, ale nikoli jazyk dobyvatelů. V roce 711 přistála arabsko-berberská vojska vedená muslimským Berberem Tárikem ibn Zijádem u Gibraltaru (Gebr el Tárik – Tárikova skála) ve Španělsku. Vizigóti byli v červenci 711 poraženi v bitvě na Guadalete. Arabové si během několika let po této bitvě podrobili celou zemi, s výjimkou odlehlé a nepatrné křesťanské enklávy na severu (Království Asturie).

Mezi Araby a Berbery se brzy rozkřiklo, jak úrodná a na počasí příjemná země to je, pročež ji začali masově osidlovat. I zde domorodé obyvatelstvo jalo se houfně přestupovat k islámu.

Arabská civilizace a kultura ovládla na osm století celé Španělsko. I ti, kdož zůstali věrni křesťanství, tzv. mozarábové, se poarabštili natolik, že pro ně musily být liturgické knihy i bible překládány do arabštiny.

Zdálo se muslimským ideologům, že západní čelisti kleští k rozšíření islámu v nevěřící Evropě jsou připraveny k scvaknutí, poněvadž souběžná ofenziva na východě se též dařila, v sedmdesátých letech 7. století pronikla arabská vojska do Střední Asie. Na východě dosáhli muslimové v roce 712 hranic Číny a Indie. V Transoxanii („země za Amudarjou“, starověký název pro část střední Asie přibližně odpovídající dnešnímu Uzbekistánu, Tádžikistánu a jihozápadnímu Kazachstánu. Pomocí geografických mezníků lze Transoxanii vymezit jako území mezi řekami Amudarjou (ve starověku zvána Oxos) a Syrdarjou, centry Transoxanie byla města Buchara a Samarkand, si podrobili tamní turecká území, což mělo dalekosáhlé důsledky v podobě pomalé islamizace tohoto národa. Na jihu podnikali Arabové první vpády do Indie, poříčí Indu a provincie Sind a Pándžáb. V roce 751 porazili v bitvě u řeky Talas, území dnešního Kyrgyzstánu, čínské vojsko, neboť mnozí čínští spojenečtí vojáci pokládali Araby za osvoboditele, a proto k nim houfně dezertovali. Důsledkem tohoto vítězství bylo vytlačení čínského vlivu ze střední Asie a jeho nahrazení islámem. Hlavní význam bitvy u řeky Talas současnost vidí v tom, že čínští zajatci mile požádáni karabáči rádi vyžvanili, co věděli, kromě zbytečností i technologii výroby papíru, který jali se pak pod muslimským dohledem vyrábět v Samarkandu, a v roce 794 se papír vyráběl už v Bagdádu. Postupně se dostalo i na křesťanský svět.

Vypadalo to skvěle, ale západní čelist muslimských kleští se zasekla roku 732 u Poitiers, kde proběhla bitva u Tours (známá též jako bitva u Poitiers) v říjnu (pravděpodobně někdy mezi 10. a 25. dnem toho měsíce) poblíž Tours a Poitiers. Vojsko Franků, vedené Karlem Martelem (23. srpna 686 – 22. října 741), v ní porazilo arabskou armádu emíra Abd ar-Rahmána (731-788).

Ani muslimským armádám východní čelisti kleští se tažení na sever od Kavkazu do jihoruských stepí (736-737) nevyvedlo, odrazil je silný chazarský stát. Chazaři (jméno vzniklo patrně z tureckého slovesa putovat) byli původně kočovným turkotatarským či přesněji řečeno turkicky hovořícím kmenem, který se přibližně v 6. století dostal do stepních oblastí mezi Černým a Kaspickým mořem. Na konci 7. století sahala vláda Chazarů od Kavkazu na jihu až po Volhu na východě a Don na západě. O dvě stě let později měli pod svou kontrolou prakticky celou jižní Rus od Dněpru až po Aralské jezero. Díky své významné poloze na Hedvábné stezce, kterou navíc přetínala síť obchodních cest mezi Konstantinopolí a Pobaltím, říše velmi rychle zbohatla, a to z kontroly obchodu na těchto trasách. Přestože Chazaři se rámcově již dávno usadili, některé kmeny na území velké říše i nadále kočovaly, a existuje dokonce hypotéza, že po území impéria cestovala i jejich mocenská elita. Usuzuje se tak analogicky s muslimským chalífátem, jehož první vedoucí garnitura (Umajjovci, 661 až 750) také po vzniku říše ještě udržovala kočovný způsob života. Pravděpodobným důvodem byla snaha o lepší kontrolu rozsáhlého území.

Muslimové, respektive Arabové byli hlavním nepřítelem Chazarů již od vzniku jejich říše. O první, ale neúspěšný výboj přes Kavkaz se Arabové pokusí už v polovině 7. století. Úspěšnější jsou však zhruba o osmdesát let později, kdy projdou Kavkazem a zaútočí na pohraniční chazarská města. V roce 737 vpadlo do Chazarské říše 150 000 Arabů, vedených budoucím chalífou Marvánem. V rozhodující bitvě porazilo 120 000 Arabů 40 000 Chazarů. Na rozdíl od mnoha jiných zemí ani takové vítězství nevedlo k arabské nadvládě. Arabové zřejmě zvážili situaci a usoudili, že tuto zemi nejsou schopni trvale okupovat. Spokojili se pouze s tím, že kagan přijal islám a opět odtáhli. Tato konverze byla navíc čistě formální a islám u Chazarů kořeny nezapustil. Země si též uchovala nezávislost.

Ve druhé polovině 8. století, v 60. a 90. letech, dokonce došlo k dalším chazarským vpádům do Zakavkazska. Chazaři proto mění hlavní sídlo své říše, které se do té doby nacházelo kdesi na Kavkazu, a centrum přesouvají do delty Volhy. Své hlavní město nazývají Itil, což byl i tehdejší název pro tuto dnes nejznámější ruskou řeku. Důsledkem této prohrané války byla také vynucená dočasná islamizace zajatého chána i chazarské aristokracie. Chazaři Araby respektovali jako mocnost. Ke stabilizaci vzájemných vztahů došlo přibližně v polovině 8. století, kdy v chalífátu po Umajjovcích převzali moc Abbásovci (750-1258), kteří své výboje začali orientovat jinam. Proto na hranici s chazarskou říší víceméně zavládl mír. Zajímavé je, že Chazaři se na chalífát orientovali ekonomicky a používali i arabské mince, a dokonce také razili jejich napodobeniny. S jediným rozdílem: Místo jména Mohamed je posel Boží, tam bylo Mojžíš.

Proč? Dílem asi legenda, dílem však i historická pravda přináší následující příběh: Chazarskému chánovi se ve snu zjevil anděl, jenž mu sdělil, že jeho úmysly jsou sice bohulibé, ale samotné skutky neodpovídají tomu, co si pán nebes přeje. Zmatený vládce, který chtěl co nejlépe plnit Boží vůli, nechal na svůj dvůr okamžitě povolat filosofa, křesťanského teologa a muslimského učence. Všech se pak zeptal na to, která věrouka je ta správná. Protože ale nebyl s žádnou z odpovědí, kterých se mu od učenců dostalo, spokojen, povolal ještě rabína, jenž mu podrobně objasnil židovský pohled. Byl patrně přesvědčivý, chán si nakonec vybral judaismus. Tento příběh je obsahem spisu nazvaného Kuzari (Chazaři), jehož autorem je středověký židovský filozof a básník Jehuda ha-Levi (cca 1075-1141). K judaismu se Chazaři přiklonili pravděpodobně na základě negativního výběru, protože pokud by přijali islám (ale i křesťanství), mohli by časem přijít o svou nezávislost. Je také možné, že se Chazarům zamlouvalo i to, že v judaismu nejsou žádná striktní dogmata, tož to bych neřekl, právě na ona dogmata, najmě obřízka a stravovací návyky, neustála skupina židokřesťanů, i když ji vedl Jehošuův bratr a Petr. Existují však historické indicie, že v této době byly židovské kolonie už i na Hedvábné stezce, takže Chazaři se měli kde inspirovat. Rozhodně je však omylem, že ke konverzi velké části říše došlo okamžitě. To se možná týkalo jen několika desítek osob, zejména elit. Chazaři byli navíc k ostatním náboženstvím tolerantní. Velká skupina Chazarů se proto pravděpodobně stala křesťany, někteří možná i muslimy.

Buď jak buď, Chazaři východní čelisti arabských kleští zastavili a severní hranice islámu a ostatních se ustálila na Kavkaze.

Nádherně celou záležitost okomentovali Jacques Bergier a L. Pauwels ve svém Jitru kouzelníků: „Arabská civilizace Kordoby a Grenady vynalezne moderní vědu, objeví experimentální bádání a jeho praktická použití, studuje chemii a dokonce raketový let. Arabské rukopisy z 12. století uvádějí plány bombardovacích raket. Kdyby byla Almanzarova říše (Abu Aamir Muhammad bin Abdullah ibn Abi Aamir, al-Hajib al-Mansur, známý více jako Almanzor, vládce muslimské Ibérie (al-Andalus) na přelomu 10. a 11. století, vrchol moci Andalusie!) stejně pokročilá v biologii jako v ostatních technikách, kdyby se byl mor nespojil se Španěly, aby ji zničil, bylo by snad došlo k průmyslové revoluci v 15. nebo 16. století v Andalusii a 20. století by pak bylo érou arabských meziplanetárních dobrodruhů, kteří by kolonizovali Měsíc, Mars a Venuši.“

Hlavní dík že je zatím vše, jak je, však patří Karlu Martelovi a Chazarům, o tom žádná.

Zdroje: Korán; český překlad Ivan Hrbek, ODEON, Praha 1972, Muhammad, Ivan Hrbek, Karel Petráček, Portréty, Orbis 1967; Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou, překlad S. Mokrý v Praze 1. ledna 1892; Biblí Svatá podle původního vydání Kralického z let 1579-1593, v Kutné Hoře léta Páně 1940; Internet; Fantasticky stručné dějiny filosofie 2. díl, Karel Hoff, nakladatelství T+ Ť, Supíkovice 2009; Fantasticky stručné (byť nechutně neúplné) dějiny chlastu 3. díl, Karel Hoff, nakladatelství T+ Ť, Supíkovice 2012.

***

Zvládne Francie roli Karla Martela a Rusko roli Chazarské říše?

Do Evropy se valí uprchlíci z Afganistanu, Iráku, Sýrie, Libye, Súdánu a dalších zemí, v těchto zemích se válčí. Ovšem v oblasti funguje a vojensky operuje tzv. ISIL = islámský stát. A hned podezření, že militantní ISIL, což zhruba značí Islámský stát v Iráku a Levantě (oblast Východního Středomoří), v davech uprchlíků posílá své lidi, aby zaútočili na Evropu. Podezření vzbuzuje i fakt, že mezi uprchlíky je hodně mladých a vzdělaných mužů. A do toho brutální teroristické útoky v Paříži. Zprávy praví: Praha – Hlavními strůjci pátečního krveprolití v Paříži jsou Francouzi a Belgičané. Občanství jednoho z útočníků není jasné, ale kontrola otisků prstů prokázala jedno: je to člověk, který vstoupil do Evropy přes Řecko s uprchlíky. A navíc je většina uprchlíků muslimského vyznání, i když mezi nimi nalezneme zajisté křesťany, jezidy a příslušníky jiných, méně známých, věrouk.

Otázka zní: Způsobili válečnou situaci ve své zemi uprchlíci a jejich soukmenovci? Pokud ano, ať jdou do háje, ale ne do Evropy.

Pokud ne, objeví se otázka další: Kdo tedy za to může? Tuto otázku položil pan V. Moravec ve svých nedělních „Hovorech“ člověku bezesporu fundovanému, tj. premiérovi české vlády.

A dostal ho do potíží. Pan B. Sobotka očividně obtížně a na výsost opatrně našlapoval v minovém poli odpovědí. Správná odpověď, že startérem všech potíží v těchto zemích je politika USA, by ukončila jeho politickou kariéru. Možná však jest už tak „zdrogovaný“ módní kladnou amerikanizací všeho, co se ve světě šustne, že odpověď ve smyslu, že vše je velmi složité, myslel upřímně bez ohledu na své postavení. Možná ano, spíše však ne, takový hlupák snad není.

***

Poznámka: Autor článku není a nebyl muslim, ba není a nebyl muslimem. Předpokládá, že případný čtenář, je-li alespoň absolventem solidní základní školy, jest schopen rozlišit významový rozdíl při použití 1. a 7. pádu českého skloňování. Pod pojmem solidní základní škola autor rozumí „základky“ fungující na bázi celostátních učebních osnov a učebnic od nich vycházejících. Zrušení celostátních osnov pro základní a střední školy, ale ponechání třeba maturit vedlo k nečekanému překvapení: maturity se nezvládaly! Kdo to vymyslel? Co to bylo za hlavu? To tedy byla hlava! Vše změnit, její hlavní budovatelské heslo. Pod praporem tohoto až neuvěřitelně debilního sloganu k větším vědomostem našich dětí. No ba, dítka neumí ani číst, ne tak porozumět přečtenému. A matematika? Hovadina nehodná pozornosti: tablety, počítače, kalkulačky: nejlépe vše v jednom! Tudy cesta do ráje! Amerikanizace až do amerického zblbnutí: Vy tady máte černochy?, ptá se udiveně americký prezident brazilského kolegy. Které státy sousedí s USA?, lámou si američtí studenti hlavu s touto záludnou otázkou, aby to nakonec vzdali. Tož k tomu kráčíme, ba přímo běžíme!

Ještě k té náboženské příslušnosti: Jistý Kristův náměstek na zemi jménem Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli 1876 – 1958) a titulem papež Pius XII., tichý sympatizant s fašismem, jenž s bohorovnou mlčenlivostí přihlížel k holocaustu evropských židů, neboť v Písmu svatém jest psáno:

Měl pak obyčej vladař v svátek/ propustiti lidu vězně jednoho, kteréhož/ by chtěli. Mat. 27, 15, též Mar. 15, 6. Luk. 23, 17. Jan 18, 39.

I měli v ten čas vězně jednoho/ znamenitého, kterýž sloul Barabbáš. Mat. 27, 16.

Protož když se lidé sešli, řekl:/ Kterého chcete, ať vám propustím? / Barabbáše-li, čili Ježíše, jenž slove/ Kristus? Mat. 27, 17.

Ale přední kněží a starší navedli/ lid, aby prosili za Barabbáše, Ježíše/ pak aby zahubili. Mat. 27, 20.

I odpověděv vladař, řekl jim:/ Kterého chcete ze dvou, ať vám propustím? A oni řekli: Barabbáše. Mat. 27, 21.

Dí jim Pilát: Co pak učiním s Ježíšem, jenž slove Kristus? Řekli mu/ všickni: Ukřižován buď. Mat. 27, 22.

Vladař pak řekl: I což jest zlého/ učinil? Oni pak více volali, řkouce:/ Ukřižován buď. Mat. 27, 23.

A vida Pilát, že by nic neprospěl, / ale že by větší rozbroj byl, vzav vodu, / umyl ruce před lidem, řka: Čist jsem já/ od krve spravedlivého tohoto. Vy vizte. Mat. 27, 24.

A odpoděvěv všecken lid, řekl:/ Krev jeho na nás i naše syny. Mat. 27, 25. Skut. 5, 28.

Slyšel jsi Slovo Boží, šeptl si papež k sobě a měl jasno ve vlastním tichu. Ale myšlenky běží dál: Mnichov a on jako nuncius (apoštolský nuncius či zkráceně nuncius (z latinského nuntius – „posel“) je reprezentant Svatého stolce, který je akreditován v hostující zemi jako velvyslanec a udržuje zde oficiální styky se Svatým stolcem) během poválečných nepokojů a krátké existence Bavorské republiky rad najednou zírá na mladé levicové Spartakovce, kteří se netváří přívětivě. Mávali zbraněmi? Pacelli tvrdí, že ano a že je ukecal, jak v roce 452 papež Lev I. s dvěma římskými radními neúprosného Attilu. Bič boží odtáhl a Spartakovci také. Myslel si to Pacelli, nebo jest to vypracovaná legenda k jeho slávě?

Na tom nesejde, jisté je, že Pius XII. byl zapřísáhlým antikomunistou. Pius XII. se v případě komunismu rozhodl pro rázný a jednoznačný postoj. Komunismus považoval za ideologii stejně zvrhlou jako je nacismus, ovšem přisuzoval mu mnohem vyšší nebezpečnost, neboť svou krutost a zvrácenost lépe skrývá. V roce 1948 vstoupil do italských voleb, kde podle některých odhadů mohla zvítězit Lidovědemokratická fronta, v níž hrála rozhodující roli komunistická strana, když prohlásil, že všichni katolíci, kteří by volili komunistickou stranu, budou exkomunikováni (čímž de facto dal věřícím pokyn k volbě křesťanských demokratů). To mu však nestačilo. V roce 1949 podepsal dekret Svatého oficia, který vyhlašoval exkomunikaci všech členů a podporovatelů komunistických stran. Minulých, současných i budoucích.

V roce 1949 jsem měl čtyři roky, pročež jsem se o své exkomunikaci dozvěděl až daleko později. To už jsem měl za sebou i tzv. „svaté přijímání“ a v souvislosti s povinnou zpovědí před zmiňovanou akcí jsem se s církví rozešel já! Jda k takové velevýznamné zpovědi neovanut vírou, hledal jsem poučení u zkušenějších borců z rodin, pro které byl kostel skoro důležitější než vinohrad. A prý se musím vyzpovídat z toho největšího hříchu, co mám, zalžu-li, spadne na mě kostel. Tož to byl sakra problém pro normálního kluka, jakým jsem byl. „Hříchy“, jimiž jsem se mohl vykázat, byly na úrovni opisování ve škole, napovídání tamtéž, vrcholem pak bylo tvrzení, že to nemohl být gól, ale pouhá tyčka, kterou tvořila cihla zakrytá čapkou. S těmito „hříchy“ pokleknout u zpovědi bych se dočkal akorát pádu střechy kostela na svou hlavu. Jasně jest nutno „hříchu“ mocnějšího. Ale když není a bude jen smyšlený? Pád střechy za „lež“ jest pak rovněž nevyhnutelný, bůh vše ví.

A tak jsem v pokleku a vyděšen svěřil se, že jsem rodičům ukradl sto korun. Hřích jak prase, sto korun byl tehdy peníz. Dostav rozhřešení, vykročil jsem k východu, stále očekávaje zhroucení kostela za tu svou lež!

Kostel stojí furt a já jsem mimo církev pravou, tj. katolickou! Smutek mnou nelomcuje, ovšem vůči věřícím nemám žádnou averzi. Církev katolickou však nemusím – a to fakt nelžu!

Každý něčemu věří, i nevěrec věří své nevíře, tak už to prostě chodí.

Tož tak.