Věřil jsem, že s ulehčením odhodí nový ministr zahraničí Zaorálek do veteše stát vždy a všude a za všech okolností proti Rusku, jak to s gustem i potěšením provozoval protiruští harcovníci Schwarzenberg, Kocáb, organizace Člověk v tísni atd., ale poslední Zaorálkovo vystoupení touto mou vírou otřáslo.
Když byl redaktorem ČT dotázán, jakou politiku zaujme nová vláda k dění na Ukrajině, zareagoval totiž dotázaný velmi podobně jako shora jmenovaní. Čili tak, jako kdyby naše sympatie musely být pochopitelně a jedině s povstalci a tím také proti oficiálně zvolenému prezidentovi Janukovyčovi. A hned také uvedl své návrhy sankcí vůči Janukovyčově Ukrajině, mezi nimiž se zvlášť zaskvěl onen na vypracování jmenného seznamu těch současných ukrajinských představitelů, kterým by mohl být vstup do všech zemí EU zakázán. Proč takto schwarzenbergovsky a kocábovsky zareagoval? Jistě, vždy prosazoval požadavek našeho co nejvstřícnějšího postoje vůči EU, ale zdá se, že tentokrát ho siločary evropských sympatií odmrštily dál od rozumného středu, než bylo nutno či zdrávo.
Ukrajina je rozdělena: Východ tíhne k Rusku, západ touží po EU. Ale nelze říct, že ti východní jsou stranou ďáblů a ti východní stranou andělů – morálně je situace tak říkajíc vyrovnaná. A uvažovat tak, že tohle společně sdílené či toužené EU nás opravňuje k tomu, abychom východní Ukrajince prohlásili za nepřítele světa a pokroku a vší silou se naopak postavili za protivládní povstalce, je hluboký morální omyl, kterého by se činitel vlády, toužící být spravedlivější než vlády předešlé, neměl v žádném případě dopustit. Cožpak to, že jsme členy EU, nám brání v zaujetí neutrálního postoje v situacích, které tento neutrální postoj mravně vyžadují? Nebo ani být neutrální se v EU nesmí, nemluvě už o případu, že bychom byli nejen neutrální, ale cítili vnitřní potřebu postavit se vůbec proti? Mám zato, že odpověď na tyto otázky zní NE. A že jednotlivé státy EU mají plné právo vyjádřit na všechny sporné otázky svůj názor, aniž by je za jejich vyslovení čekal nějaký trest či odsudek. Ale když tomuhle seč mám sílu stále a usilovně věřím, o to těžší je pro mě pochopit, proč ministr v otázce Ukrajiny promluvil tak, jak promluvil. S morálkou a spravedlností to – bohužel – nemělo mnoho společného. A mít či nemít morálku na své straně je záležitost, kterou by si nová vláda měla bedlivě hlídat.
