Kam vede digitální proměna?

Comp Když poslouchám staré rádio, tak vím, že na druhém konci někdo je, kdo ke mně mluví, případně mi pouští jakousi nahrávku. Když poslouchám digitální zvukové zařízení, může text napsaný na počítači předčítat zařízení napodobující lidský hlas a ve studiu nemusí být nikdo.


Je nepochybně mnoho faktorů, které ovlivnily způsob života, k němuž jsme my, lidé v Evropě, v posledních sto letech dospěli. Dva z nich jsou však natolik převažující, že by bez nich Evropa a potažmo celý svět byly jiné, než jak je známe. Automobily a počítače.

Automobily

Cesta automobilů posledním stoletím je nám dobře známa. Jsme na jejím konci. Automobily se už nikam nevejdou. Jejich výrobci se sice snaží novými technologiemi, ať už z oblasti elektronických hračiček či energetických zdrojů konec automobilismu prodloužit, ale protože nic z toho nedokáže automobil zmenšit na velikost kapesního předmětu, jejich snaha je marná. Mohou-li automobily mít ještě nějakou budoucnost (která i tak nemusí být příliš dlouhá), pak jedině jako prostředek veřejné služky, především služby zdravotnické, případně jako prostředek (nikoliv hlavní!) nákladní dopravy.

Hlavním cílem automobilismu blízké budoucnosti už nemůže být výroba aut, ale likvidace dosud vyrobených aut. Problém to bude zapeklitý, když si uvědomíme, že v takové Praze připadá na 1000 obyvatel 650 osobních aut a že v každé vesnici najdeme pozemek zaplněný auto-vraky. S likvidací aut, která nás čeká a nemine, přijde na řadu likvidace jejich pozůstalých příbuzných – silnic a dálnic. Je s podivem, že se dosud vůbec staví. U nás se nepochopitelně volá po dalších a dalších, a to navzdory zkušenosti, že do dvou let po jejich otevření jsou zase a znovu ucpané. Ovšem, kam ty hekatomby asfaltových ker dáme, když asfalt je nebezpečný odpad a recyklát z drtiček je vhodný zase jen na stavbu silnic, to je dilema vpravdě nerudovské.

Zkrátka a dobře, budoucnost automobilismu tkví v jeho vlastním omezení na úroveň srovnatelnou s jeho počátky. Otázkou samozřejmě zůstává, čím dnešní automobilovou dopravu nahradit, respektive kolik dopravy opravdu potřebujeme a kolik jí matička příroda snese. Odpověď není vůbec těžká.

  • Za prvé je to návrat na koleje. Železnice je geniální vynález a její možnosti nebyly vůbec vyčerpány.
  • Za druhé, ale rovněž i za prvé, je to skromnost. Ve všem. V dopravě, potřebě, spotřebě a hlavně v nárocích. Nedychtit po tom, co mají jinde, když to doma nepotřebujeme.
  • Za třetí, dělat věci tam, kde jsou potřeba a rukama lidí, kteří tam žijí. A dělat to také z toho, co je nablízku.
  • Za čtvrté, vytvářet věci smysluplné, které někdo druhý potřebuje a čeká na ně. Jinak řečeno, dělat věci s výhledem na společné dobro.

Počítač – sluha nebo pán?

Že jsou u nás počítače, jsem zjistil teprve někdy v sedmdesátých letech. Tehdy se života běžných lidí vůbec netýkaly. Říkalo se jim výpočetní střediska. Nevím, odkdy se datuje vznik digitální techniky, bez níž jsou počítače nemyslitelné, ale její zavedení do elektrotechniky posunulo tento obor do míst, kam dosavadní analogová technika už nemohla. Došlo k neuvěřitelné miniaturizaci. Ta přinesla úplnou revoluci do diagnostiky a především do lékařství. Zbraně si samozřejmě také přišly na své, že? Přínos počítačů a digitální techniky do lékařství a výzkumu obecně je opravdu blahodárný. Je jistě velmi užitečný i v jiných oborech, ovšem ne všude je jejich přínos bez otazníků. Digitální technika, se kterou pracuje počítač, se totiž od té analogové, která pracuje pouze v hranicích navržené funkčnosti a ze své podstaty nedává téměř žádné informační výstupy, liší tím, že právě tyto výstupy v bohaté míře poskytuje a v míře ještě bohatší zpracovává.

Jednoduše řečeno, když poslouchám staré rádio, tak vím, že na druhém konci někdo je, kdo ke mně mluví, případně mi pouští jakousi nahrávku. Když poslouchám digitální zvukové zařízení, může text napsaný na počítači předčítat zařízení napodobující lidský hlas a ve studiu nemusí být nikdo. Neprůhlednost (resp. průhlednost jen pro zasvěcené) toho, co se děje mezi vstupem a výstupem, resp. mezi podnětem a odezvou, je typickým znakem digitální techniky. A nemusí jít vůbec pouze o záležitosti technických veličin. Jeden praktický příklad za všechny. Když spácháme dopravní přestupek a policista nás zastaví a udělí pokutu 1000 korun, je všechno jasné. Víme, co a proč se stalo. Když nás při přestupku zachytí digitální kamera, čtečka přečte naši SPZ, počítač si v databázi vozidel najde naše jméno a adresu, textový editor vypíše složenku, tiskárna ji vytiskne a pošta nám ji doručí společně se souběžně vygenerovaným průvodním dopisem (ani to není zapotřebí, stačí to poslat e-mailem), nevíme vůbec nic. Lidská ruka ani lidské vědomí se ničeho ani nedotkne.

A právě možnost pracovat s informacemi téměř libovolně a používat je k nesčetným účelům dělá z počítače celkem dobrého služebníka, ale hodně, hodně zlého pána. Podobně je to u každého lidského výtvoru, jenže u počítače je to o to nebezpečnější, že neexistuje jediná oblast lidské působnosti, do níž by jej nebylo možné zavést.

Kam oko dohlédne, tam počítač

Všimněme si jedné věci: mezi člověka a vše, s čím chce navázat kontakt, se postavil počítač (resp. mobil, ale to je dnes vlastně také počítač). To tu dříve nebylo. Když našinec něco chtěl, vždy se obracel na někoho druhého, a ten pak jednal. Přirozeně, že nezávisle na stroji. A dnes?

Když v samošce nefunguje systém, nemohou vám prodat ani sirky, protože kasa nejde. Když průvodčímu ve vlaku dojdou baterky v jeho mašince, neověří ani platnost vaší digitálně koupené jízdenky. Můžete si říct – „jeho problém“. Jenže, když bude na vás, abyste virtuální existenci vaší jízdenky prokázali, a váš mobil přestane fungovat, případně vaše poctivě dobitá karta nepůjde načíst, nebo se cokoliv sepsuje na cestě mezi vaší mašinkou a terminálem revizora, nemáte vůbec nic. Revizor může tvrdit, že jedete načerno a vy nemáte jak dokázat opak. Něco podobného si lze snadno představit u bankovních kont.

Sám sebe se často ptám, jakými cestami se budou vztahy mezi námi lidmi ubírat, když místo s lidmi komunikujeme stále více se stroji a když nás k tomu nutí i zákonodárství? To přece nemůže zůstat bez následků.

Vždyť považme, co lidstvo bylo dosud lidstvem, komunikoval člověk vždy jen s dalším člověkem, případně mezi nimi byl formulář, který byl obvykle oběma stranám jasný a obě strany si ponechávaly kopii. S počítačem je to však úplně jiné. Kopie i originál pozbývá smysl – tiskárny a kopírky dokážou všechno – agendu zpracovává počítač s programem, ke kterému má přístup vždy jen jedna strana. Celý ten proces je tím, kdo nemá přístup k systému, a tudíž je ve slabší pozici, nekontrolovatelný. (Nedávno se mi stalo, že mi důchod začal chodit na úplně jiný účet, než byl ten, který jsem ČSSZ zadal a ona jej jako závazný přijala. Když jsem na to přišel – a nebylo to hned – nebyla úřednice na ČSSZ schopna zjistit, jak k tomu došlo. A přitom žádné povolení z mé strany o tom, že by důchod měl chodit jinam, než dosud, neměla.) Z letmo uvedených příkladů vyplývá jediné: Celá digitalizace vede k tomu, že se nespoléháme na člověka, nevoláme jej k odpovědnosti, ale odpovědným činíme počítač. Těm, kteří počítačovému systému nevládnou, pak nezbývá, než se s takto jednostranně nastaveným diktátem spokojit. Samozřejmě, že jsou to zase ti slabší a tišší.

To je ovšem změna vůči stavu před digitalizací po stránce mezilidských vztahů naprosto převratná. Před pár lety u nás krátce po sobě vyšly dvě knihy německého psychiatra Manfreda Spitzera „Digitální demence“ a „Kybernemoc“. Jejich přečtení bych vzhledem k tomu, co vidím kolem sebe – věčné civění do mobilů (nejen mládeže!), hry na počítači, závislost na internetu, naprostá neschopnost být chvíli „off line“ – dal za povinnou četbu od třetí třídy do důchodu. Co jen udělá takový mobil a počítač s dětským mozkem, který se vyvíjí, a kolik psychických poruch včetně poruch soustředění a spánku napáchá počítačová zábava, ale i pouhé civění na televizi, na to je každý údiv krátký. O neschopnosti myslet a udělat si vlastní úsudek ani nemluvě. Sám mám v nejužší rodině dva případy následků digitální závislosti, a to ještě všechna vnoučata nedorostla do školního věku.

Místo člověka robot

Stát chce, jak ze všech stran slyšíme, digitalizovat celou státní správu a s tím přirozeně i to, o čem se raději nemluví. Občané by totiž neměli slyšet, že bez digitálního čmuchání do jejich soukromí, by toho ve státní správě zase tolik k digitálnímu zpracování nebylo. Například takovou triviálnost jako kdo za co kolik utratí, jaké mají děti známky ve škole, kolik kdo projede benzínu, s kým a o čem mluví, co jej zajímá, jaké postoje zaujímá, s čím sympatizuje apod. Víme vůbec, kam se tímto vývojem – který se ovšem valné části občanstva líbí – dostáváme?

No přece přesně tam, kam jsme si po „sametové revoluci“ mysleli, že už se nikdy dostat nemůžeme – do totality. Do absolutní kontroly nad vším i lidským vědomím. Ona je to už taková vlastnost všeho, co člověk vymyslí, když u toho nemyslí na zákony Boží, že výplod jeho tvořivosti povážlivě snadno sklouzne ke zlému. Ba dokonce, že tím, o čem si myslel, že se osvobodí od kdejakých nepříjemností, sám sebe zotročí. Podotýkám, že zcela dobrovolně a po demokraticku. A tak je to i s digitální technikou. Člověku slouží k dobru tam, kde má člověk na mysli obecné dobro, a ke zlu tam, kde přichází ke slovu sobectví a člověk zamýšlí jejím prostřednictvím ovládat druhé, získávat pro sebe výhody a nezřídka jen tak ze škodolibosti kazit život druhým.

Kolik jen lidé věnují času mazáním nesmyslných e-mailů, nabídek k ničemu a odmítáním dotěrné reklamy. Jaké rozladění a znechucení vyvolává v člověku prolhaná zpráva generovaná bůhví čím a bůhví kým o tom, že je sledován, a záznamy o tom, jak kdesi v skrytu masturbuje, budou co nevidět zveřejněny. Kolik megahodin, dnů a nakonec i roků bere většině mladých (a nejen mladých!) lidí nekonečné civění do mobilů, posílání si fotek z nejstupidnějších životních situací a nepřetržité psaní esemesek o nevšedních zážitcích, jako je právě sezení v metru. Kolik tvořivého potenciálu mozkových závitů odumře honěním bodů po displejích při hraní her a k jakému primitivismu člověk spěje sledováním „jútúberských“ kreací?

Sečtu-li všechna negativa, nemohu se ubránit dojmu, že hlavním záměrem digitalizace už není medicínský pokrok a účelná miniaturizace, ale totální kontrola a ovládání lidské mysli. Překvapivého by na tom mnoho nebylo. Zamane-li si totiž člověk, který si ve své pýše až příliš zakládá na tom, čeho dosáhl, stvořit důkaz o svých neomezených schopnostech, před nimiž by měl žasnout i sám Bůh, nic takového nestvoří a stane se obětí svých smělých snah nakonec sám. To byl případ nepotopitelného Titaniku a může to být i případ digitalizace, která chce z lidí nadělat roboty.

Ještě že nevíme, co nás čeká

Před pár dny jsem strávil asi půlhodinu mezi ošetřovatelkami v domově důchodců. Ladil jsem jim televizi, ostatně jako se to dělá nyní všude, kde nás potrestali vysílacím standardem DVBT 2. Přitom jsem po očku sledoval, kterak poněkud nevrlé ošetřovatelky cosi píší do počítače. Nedivím se už ničemu, a proto jsem se nedivil ani tentokrát, ale za podiv to stálo. Pečovatelky do jakéhosi programu, bez něhož by se patrně žádná péče o potřebné neobešla, psaly, co všechno u konkrétního pacienta dělaly: podání snídaně – 2 minuty, vybídnutí k rozhovoru – 3 minuty, převlečení postele – 11 minut, zapnutí TV včetně vložení sluchátek na uši – 4 minuty, podání nápoje z lednice – 3 minuty, atd., atd.

Chtěl jsem si připadat (ale nepřipadal) jako v říši bláznů, kde všechno je naopak, když místo práce se píše o práci, a místo pečování o nemocné se pečuje o počítač. Vždyť kamkoliv dnes vkročíme, všude na nás vybafne počítač, a zažádáme-li o něco, první čemu se začnou věnovat, je počítač. Ostatně, navštívíme-li dnes lékaře, stráví on naším vyšetřováním pomalu méně času než tím, co o tom zaznamenává do počítače.

Digitalizovat a vymýšlet programy na všechno můžeme do nekonečna. (Ostatně je to skvělý byznys – nikdo neví, kolik toho je a zda to všechno je potřeba, osahat se to nedá a vidět to není, a posoudit pracnost a z ní se odvíjející cenu je pro všechny mimo programátora naprosto nemožné.) Rovněž tak blbinek na počítání kroků a aplikací na ovládání ptačí budky z letadla můžeme nasekat nepočítaně. Má to digitální šílenství vůbec nějaké meze? A co bude dál?

Lidé obvykle prorokují budoucnost jako prodlouženou současnost a pokaždé je to omyl. Setkal jsem se s představami o voperovaných čipech, které nám prostřednictvím miniterminálu, jenž budeme mít jako mobil stále při sobě, nebo bez terminálu přímým signálem do mozku, sdělí, kde se nacházíme, co si právě tady musíme koupit, kde nám zlevnili zájezd, jehož představa nám před čtvrt vteřinou prolétla hlavou, kterého muže či ženu nám podle právě aktuálních dat vybral specielně pro nás optimalizovaný program a kdy si už konečně máme v souladu s programem na výpočet délky života zohledňujícím námi zvolenou snesitelnou míru tělesné ochablosti vstříknout jed do žil. Výhled je to neradostný leč možný, ale asi to tak nebude. I tak díky za to, že nevíme, co nás čeká.

Pokrokářsko-technická mentalita sice stále vládne a její materiální projevy na ústupu rozhodně nejsou, jenže víra v ní se blíží k nule. Tolik jsme si toho skrze ní naslibovali, ale kde nic, tu nic. Války nám hrozí stále, hladových místo aby ubylo, tak přibylo, vlastní bydlení je nedosažitelný sen a naše touha po emancipaci a lidské svobodě nás dovedla před kamery, jimiž jsme sledovatelní, a do ruky nám vrazila mobily, jimiž jsme odposlouchávatelní. Kdepak nějaká volnost, rovnost, bratrství.

Optimistický příběh na závěr

Před časem mi můj švagr svěřil svoji kytaru s tím, abych mu ji někde nechal spravit. Kytara měla utržený krk tam, kde přiléhá ke svému tělu, což je častá závada akustických kytar. Dlouho jsem nevěděl, kde švagrovu kytaru nechat spravit, protože s opravou své vlastní kytary jsem už jednou zažil nepříjemnou zkušenost. Pak jsem se seznámil s jedním pánem, stavebním technikem z arcibiskupství, který – jak z rozhovoru vyplynulo – staví bendža. Zeptal jsem se ho tedy na opravu kytary a on mi doporučil opraváře hudebních nástrojů z Rakovníka.

Dotyčnému pánovi jsem zavolal a on mi ochotně sdělil, že s tou kytarou mohu přijet kdykoliv. Vydal jsem se tedy druhý nebo třetí den do Rakovníka, do Havlíčkovy ulice. Jel jsem autem, protože jsem se cestou stavoval ještě na faře v Novém Strašecí. Rakovník trochu znám a Havlíčkovu ulici jsem čekal blízko středu a odhadoval jsem ji poměrně širokou. Nemohl jsem ji hned najít, a tak jsem zastavil v jednosměrce, na jejímž konci mne čekala závora. Skrze ní se vjíždí na historické náměstí. Zavolal jsem pánovi – opraváři hudebních nástrojů a ten mi řekl, že si u závory mám vzít parkovací lístek, náměstí projet, u výjezdové závory vsunout lístek do automatu a jsem venku. Do deseti minut je prý parkování zdarma. Byl leden, po Novém roce a já už kdesi v žaludku tušil, že jsem v pasti. V pasti počítačové.

Projel jsem náměstí a do výjezdového automatu jsem vložil lístek z automatu vjezdového. A … nic. Auta za mnou se začala hromadit. Zavolal jsem mobilem na jakési číslo z rozškrábané samolepky na automatu. Neznámá paní mi poněkud protivným tónem oznámila, že musím zaplatit, načež jsem odvětil, že přece do deseti minut je to zdarma a já akorát projel od jedné závory k druhé. Vše bylo ovšem jinak, protože od Nového roku není zdarma ani vteřina a já prý musím zaplatit 10 korun v jakémsi dalším automatu, který je někde u školy. Potupně jsem vycouval. Auta za mnou vše pochopila a projela mezi tím závorou vedlejší. Naštěstí jsem poměrně záhy školu i automat na placení našel, zaplatil, lístek vstrčil do výjezdového automatu, s ulehčením projel otevřenou závorou a zařekl se, že do Rakovníka na náměstí už nikdy nepáchnu.

Pak jsem ještě chvíli – než jsem už bez hledání dorazil do Havlíčkovy ulice – přemítal o tom, jaký ten parkovací, umělou inteligencí vymazlený parkovací systém, má smysl, když to všechno – závory, minimálně čtyři automaty, k tomu nějaký ten počítač, kabelové rozvody, všelijaké aktivní prvky pro přenos dat a připojení na distribuční síť ČEZu – muselo stát aspoň milion, ne-li milionů několik. A co teprve ta paní na telefonu, která věčně musí něco vysvětlovat, protože komunikaci člověka s člověkem stejně nikdy žádný stroj nenahradí. A co teprve non-stop údržba celého digitálního cirkusu a trvale odebíraná energie?

A potom jsem vstoupil do krámku a zároveň dílny pana opraváře a možná i renovátora a stavitele hudebních nástrojů. Hned za dveřmi stál překrásný kontrabas, ve vitrínách housle a violy, za pultem v jakýchsi držácích svěrkami stažené ozvučnice kytar a v malých regálcích struny, kolíčky k houslím, kobylky ke všemu možnému i trsátka k mandolínám. Na všem ležel nepatrný poprašek z broušeného dřeva a vůkol voněla olejová politura. Byl jsem z té krásy z poctivé práce lidských rukou jak v Jiříkově vidění. Celé to otravné domlouvání s digitálními automaty ze mě spadlo a srdce mi poskakovalo radostí. Pak přišel pán, něco nad šedesát, brejličky posazené na špičce nosu, na sobě tmavomodrou zástěru pokrytou jemnými pilinkami, a povídá: „Dobrý den, tak jste to našel, viďte?“ A já vybalil kytaru z futrálu, ukázal mu odlepený krk a on řekl: „Bude to v pátek (byla středa) a jaké tam chcete struny?“ Pak vsunul kytaru zpět do futrálu a s ní i lísteček s mým jménem a telefonem. Ještě jsem mu stačil pochválit krámek a už tam byl další zákazník.

A víte co tam nebylo? Počítač! A nebyla tam ani slečinka s namalovanými nehty, která by v tom počítači brouzdala a pak by mi řekla, že buď to bude za měsíc anebo že takové prkotiny oni přece nedělají a ať si u nich raději koupím kytaru novou. Chovám proto naději, kterou do mne vlil ten kouzelný pán opravující překrásné strunné nástroje: Že se totiž jednou z toho digitálního blázince, v němž je vše lidské na obtíž, vrátíme na zem.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře