Kapka po kapce i kámen provrtá: Jak se Maďarsko vměšovalo do vnitřních věcí Ukrajiny

Maďarsko je tím nejúpornějším a nejdůslednějším bojovníkem proti loni na Ukrajině schválenému zákonu o vzdělání, který utiskuje práva národnostních menšin. Zákon mj. výrazně omezuje možnost získání vzdělání v mateřském jazyce, samozřejmě pokud jím není ukrajinština.

Přijetí zákona odsoudily Rusko, Maďarsko, Rumunsko a Polsko.

Ruské protesty, ať jsou jejich důvody jakékoli, Ukrajina dávno ignoruje, protože má za to, že je s Moskvou ve stavu nevyhlášené války. Pro Rusko se ukrajinský problém neomezuje jen tamním zákonem o vzdělávání. Rusy se už dávno z Ukrajiny buď snaží vyhnat za hranice, nebo asimilovat – a to bez ohledu na kolizi s platnými zákony a ukrajinskou ústavou. Moskva tento problém řeší komplexně, v rámci geopolitického vzdorování Spojeným státům.

Moldavský Kišiněv prakticky nemá nástroje k působení na Ukrajinu a naopak na ní v mnohém závisí, pokud jde o dopravu svého zboží do Ruska a do ukrajinských černomořských přístavů. Kromě toho je moldavské vedení rozštěpeno, názory prezidenta a vlády na zahraničně politické priority jsou protikladné. V těchto podmínkách Kišiněv nemůže na Ukrajinu efektivně tlačit.

Rumunsko zvolilo cestu omezení vztahů s oficiálním Kyjevem a zrušilo několik oficiálních rumunsko-ukrajinských akcí, včetně setkání na vysoké úrovni.

Polsko, které formálně styky s oficiálním Kyjevem nepřerušilo, znenadání zahlédlo na Ukrajině nacismus, prudce posílilo protibanderovskou rétoriku a postavení ukrajinských gastarbeiterů v Polsku se zkomplikovalo. Kyjev se snažil „neregistrovat“ proměnlivou pozici Varšavy, pak začal vztekle vrčet, nic to ale nemění na jeho závislosti na Varšavě, jak v dodávkách potravin, tak i proto, že v Polsku je na trvalé nebo sezónní práci každoročně velké množství ukrajinských občanů. Někteří polští experti hovoří dokonce o pěti až šesti milionech lidí – ti ale nejspíš počítají do gastarbeiterů obyvatele příhraničních regionů, intenzivně zapojených do drobného příhraničního obchodu a pašování. Tyto lidi, mimochodem ale ani nelze nepočítat, protože přístup na polských trh je zdrojem jejich obživy.

O polské podpoře Ukrajiny v otázce „Severního proudu 2“ nestojí za to mluvit. Krom toho se Varšava nevzdala své tradiční zahraničně-politické strategie, podle které je nezávislá Ukrajina orientovaná na NATO a EU zárukou bezpečnosti Polska. Proto se Poláci vcelku spoléhají na hospodářské a informační metody působení na ukrajinské vedení na dvoustranném základě. Kromě toho, stejně jako pro Rusko, tak i Ukrajina je pro ně komplexní problém, který nelze řešit jen v rámci přehodnocení zákona o vzdělávání.

Maďarsko-ukrajinské vztahy se od všech jmenovaných zásadně liší. Od samého vyhlášení nezávislosti Ukrajiny požadovalo Zakarpatí s kompaktním maďarským obyvatelstvem autonomii. Kyjevu se podařilo domluvit, že region nebude trvat na poskytnutí zvláštních práv za to, že se Kyjev nebude vměšovat do jeho vnitřních věcí a nechá je plně v kompetenci místní elity.

V důsledku toho po mnoho let mělo v rámci unitárního ukrajinského státu Zakarpatí více autonomie než oficiálně (podle názvu) autonomní Krym. Maďarsko mělo úplnou volnost v práci s maďarskou komunitou. Maďaři dostávali v Zakarpatí maďarské pasy, Budapešť financovala výstavbu a provoz škol s maďarštinou, v místech s kompaktním žijícím maďarským obyvatelstvem byly maďarské vlajky vidět častěji než ukrajinské.

Nový ukrajinský zákon o vzdělávání byl Maďarskem vnímám jako zásah do ustavených a časem prověřených vztahů. V Budapešti si navíc nemohli neuvědomit, že i když odhlédneme od tohoto zákona, Kyjev s oporou v nacionalistických bandách usiluje zásadním způsobem změnit situaci v Zakarpatí, přivést ho k naprosté podřízenosti a vykořenit z něj autonomistické tendence a zahraniční vliv. Nacionalisté také začali hovořit o možnosti „zahájení ATO“ v Zakarpatí.

Gubernátor Zakarpatí G. Moskal, jenž je starý zkušený policejní generál, který sloužil všem ukrajinským vládám, varoval Kyjev před zhoubností takové politiky. Otevřeně říkal, že pokud Kravčuk, Kučma a Janukovyč (bývalí prezidenti) nenašli síly a prostředky k překonání zakarpatské autonomie a dali přednost smířlivosti a spokojovali se s jeho formální loajálností, pak dnešní – o několik řádů slabší státní moc – navíc spoutaná občanskou válkou na Donbasu, by tím spíš neměla dráždit etnicky pestrý a administrativně velice složitý region, který je navíc podstatně silněji ekonomicky navázán na východoevropské sousedy Ukrajiny než na Kyjev.

Jeho názor ignorovali a v regionu to začalo kvasit. Stejně jako v roce 2014 po převratu, promluvili v Zakarpatí o možnosti blokace průsmyků, aby zabránili nacionalistickému výsadku z Haliče. Kyjev nato začal v regionu posilovat armádní seskupení.

V těchto podmínkách si Maďarsko vybralo nejtvrdší variantu působení na ukrajinskou státní moc. Využilo toho, že v NATO a EU platí pravidlo konsensu a začalo blokovat všechny iniciativy ve věci rozšíření spolupráce Kyjeva s těmito strukturami. To nepomohlo. Na Ukrajině se rozhodli vyčkávat s nadějí na to, že „hroziví partneři“ v podobě USA a eurobyrokracie donutí Budapešť odstoupit od tvrdé pozice.

Přepočítali se, protože Washington a Brusel mají kopec jiných problémů než maďarsko-ukrajinské vztahy. Kromě toho v EU, ani v USA už nevěří, že z kyjevského korupčního režimu se dá ještě něco rozumného vymáčknout. Nemá smysl si kvůli němu kazit vztahy s Maďarskem, které i bez toho několikrát pohovořilo o možnosti vystoupení z EU, budou-li jeho zásadní zájmy ignorovány. A nejen to: Budapešť postupuje v souladu s pravidly a normami EU v době, kdy Kyjev vyžaduje, aby kvůli němu byly tyto pravidla a normy ignorovány.

V důsledku toho se Maďaři rozhodli, že politika blokády euroatlantických iniciativ Ukrajiny není schopna přivést Kyjev k rozumu. A tak 21. května t.r. maďarská vláda přijala a rozeslala svým partnerům v NATO i jeho generálnímu sekretáři Stolltenbergovi memorandum o obraně Maďarů v ukrajinském Zakarpatí. Navrhují v něm, aby národnostní menšiny, spojené se zeměmi NATO, byly vyjmuty z působnosti diskriminačních zákonů Kyjeva.

Ukrajina dohrála.

Za prvé – je to otevřené vměšování do vnitřních věcí Ukrajiny, přičemž Kyjev nemá čím odpovědět, protože se sám dostal do jednostranné závislosti na NATO a EU, ve kterých nemá hlasovací právo.

Za druhé – Maďaři i nadále postupují komplexně, když navrhují vyjmutí všech národnostních menšin (které z nich jsou utiskovány a které ne – to nebude řešit Kyjev) z působnosti ukrajinských zákonů všech členských zemí NATO, a nejen Maďarska. Takto vzniká zájem na realizaci tohoto memoranda kromě Poláků, Maďarů, Slováků a Rumunů i v Turecku, Řecku a Bulharsku – jejichž národnostní menšiny na území Ukrajiny žijí.

Za třetí – pokud se země NATO rozhodnou bránit svoje menšiny takto, vytvoří mezinárodně právní precedens, který použijí i další státy. Přitom se jedná nejen o Rusy a Bělorusy, kteří jsou na území Ukrajiny nejpočetnější (vycházíme-li z jejich hlavního komunikačního jazyka). Výraznou menšinou, jejíž práva jsou utiskována už faktem podpory banderovské ideologie ukrajinskou státní mocí – jsou Židé. A NATO sotva může odmítnou Izraeli jeho práva, týkající se jeho členských zemí.

Maďarský návrh prakticky znamená začátek dělení Ukrajiny na sféry výlučných zájmů, kdy při formálním zachování suverenity Kyjeva připadne v některých regionech priorita legislativy příslušných zemí hájících zájmy svých menšin.

Samozřejmě, že je to zatím jen maďarské memorandum a nikoli dokument závazný pro všechny členy NATO. Ale praxe posledních let ukazuje, že Budapešť je úporná a důsledná v dosahování svých cílů a Ukrajina není v stavu navrhnout Západu něco, co by donutilo Brusel a Washington volit Kyjev i přes zájmy Budapešti. A to tím spíš, že Maďaři, jak je výše uvedeno, podkládají svoje memorandum zájmy přinejmenším sedmi členů NATO, ale také všech ostatních sousedů Ukrajiny.

Zítra se, samozřejmě, nic nestane. Ale slovo bylo vyřknuto, návrh předložen, obchod začal. Navíc je to jediný návrh týkající se budoucnosti Ukrajiny, které už všichni mají plné zuby, jenž leží na severoatlantickém stole. Dokonce i tehdy, jestliže nebude realizován v plné míře, praxe jak NATO, tak i EU svědčí o tom, že v rámci hledání kompromisu, přinejmenším částečně, vejde do konečné pozice Západu vůči Ukrajině.

To, mimochodem, neodporuje pozici Ruska. Lze předpokládat, že Putin po návrhu na společnou obnovu Sýrie předloží něco podobného i ve věci Ukrajiny. Tím spíš, že ekonomika posledně jmenované země je zničena daleko podstatněji, než syrská – bude návrat desetimilionů Ukrajinců k normálnímu životu daleko dražší, a srovnatelnost vnitřních syrských zdrojů se nedá s Ukrajinou srovnat. Takže Evropa bude muset platit nejen za ochranu práv svých národnostních menšin, ale i za likvidaci následků své politiky na celém území Ukrajiny.

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 180524