Kdo bere pod krkem Gazprom?

Plyn se potácí, uhlí víří, jádro v pohodě

Ruský energetický expert Boris Marcinkievič o u nás málo známých souvislostech současné energetiky.

Minule jsme si vyjasnili, jakých konkrétních a nikoli deklarovaných cílů se na evropském plynovém trhu pokoušejí dosáhnout USA a EU. Stručně řečeno, Spojené státy se pokoušejí dosáhnout snížení energetické bezpečnosti EU, kterou považují za jednoho ze svých hlavních konkurentů. Na toto téma se nedávno Mr. Trump vyslovil naprosto na rovinu: „Teď, po podpisu obchodní dohody s Čínou, je na čase dosáhnout neméně výhodné dohody s EU.“ Pro koho výhodné, to neupřesnil, ale dospělým to dojde… Teď má pan Trump technickou přestávku, protože je zaměstnán doražením „demokratů“, kteří přišli s nápadem na jeho impeachment. Tato pauza ale sotva bude dlouho trvat, a první zvonění v této věci už zaznělo.

Pokud si vzpomínáte, tak USA všechny sankce schovávali za halasnými prohlášeními o údajné„pomoci Ukrajině“ jako příčině, jež byla smyšlená do té míry, že se to ani nechce komentovat.  Severní proud 2 (SP2) stavět nelze, protože prý zvyšuje energetickou závislost Evropy na Rusku, a to zablokování této stavby zachová tranzit plynu přes Ukrajinu… O jaký plyn přes Ukrajinu jde? Je snad jiné kvality?  A ten, který půjde potrubím SP2 závislost na RF prohloubí, zatímco ukrajinská cesta ne? Mohli by na rovinu prohlásit, že chtějí mít plnou kontrolu nad dodávkami plynu z Ruska, aby při jakémkoli náznaku neposlušnosti mohli Evropu přidusit? Zdálo by se, že po podpisu smlouvy o dodávkách mezi Ruskem a Ukrajinou tento argument odpadá. Ale v americkém Senátu už se objevily návrhy, jak tyto sankce přitvrdit jejich rozšířením na evropské společnosti účastnící se projektu, a ty, které budou kupovat plyn touto magistrálou přepravovaný.

Teď už žádné důvody nejmenují – jen chtějí žrát. Evropská komise (EK) zatím tato prohlášení nekomentuje – zřejmě se snaží vymyslet, co na to říci. To evropské plynové společnosti, které zainvestovaly kolem miliardy dolarů, jsou naladěny daleko rozhodněji a prohlašují, že vynaloží veškeré úsilí, aby byl projekt dokončen. Evropské společnosti ale neobchodují jen plynem, ale i ropou, která se účtuje v dolarech. A padnout pod sankce amerických bank se jim nechce. Je ale i druhá strana otázky: Evropské společnosti mají řadu projektů, jejichž zastavení by bolestivě zasáhlo i Američany.

Klasickým příkladem je francouzská společnost TOTAL, která už dlouho úspěšně spolupracuje s další francouzskou společností ENGIE, jež je účastnicí projektu SP2. TOTAL z potrubního projektu odešla a soustředila se na zkapalněný plyn (LNG), kde je jedním ze světových lídrů. V USA je stát Massachuchetts, který se pod péčí zelených aktivistů rozhodl zavřít všechny uhelné elektrárny a zaměnit je slunečními a větrnými. Před pár lety učinili Američané neuvěřitelný objev: Při venkovní teplotě pod -20°C je v domech zima… Kdo by to řekl Zachrání je jen plyn. Plynové elektrárny existují, ovšem potrubí ne. Jediný terminál, kam lze kapalný plyn dopravit, je v Bostonu. Krom toho existuje Jonesův zákon z roku 1925, podle něhož se přepravou mohou zabývat výhradně americké společnosti, na lodích postavených v USA a s americkými posádkami. Zákon sice pomáhá americkým loďařům, ale tankery tam stavět neumí…

V důsledku toho vidíme kouzelný obrázek, kdy LNG se sice v USA vyrábí, ale není čím ho přepravit. Takže aby Massachusetts nezmrzl, musí se plyn potají dovážet do Bostonu. V roce 2018 LNG přivezli z ruského Jamalu – jak? Jednoduše: TOTAL je podílníkem v Jamalu a bostonskou rafinerii stoprocentně vlastní. To dnes, při reaktivně mírné zimě, mohou senátoři hrozit Evropě prstíkem, ale až přituhne… Takže energetická závislost státu plně závisí na zahraniční společnosti, a to jen jeden z příkladů. Společnost SHELL, která rovněž odmítá z SP2 odejít, má v USA desítky projektů, mezi nimi kontrakty se závody na LNG. Takže vše není tak jednoduché, jak se americkým politikům jeví.

Cíl EU je rovněž jasný – jakýmkoli způsobem nedovolit vznik regionálních solventních společností na plynovém trhu. Nová sestava EK už stihla oznámit, že bude bojovat o úplný zákaz jakýchkoli dlouhodobých kontraktů na dodávky plynu, protože „snižují úroveň konkurenceschopnosti trhu“. Kašlou na to, že členské země preferují v otázkách plynu nejen cenu, ale i zajištění energetické bezpečnosti. Rakousko podepsalo s Gazpromem smlouvu o dodávkách na 40 let, Maďarsko také na 40 let… Cíl EK je jasný: Dosáhnout toho, aby se i plyn, následně po ropě, stal čistě burzovní komoditou, aby byla zničena vazba plynu na cenu ropy, a aby ceny plynu určoval tzv. spotový trh. Přičemž třeba připomenout, že návaznost ceny plynu na cenu ropy je vynálezem samotné Evropy, která se takto jistila proti cenovým skokům plynu, jako tomu je u ropy. Evropa má tři hlavní dodavatele plynu: Rusko, Norsko a Alžírsko, přičemž ve všech třech případech plyn dodávají státní společnosti. Na spotovém trhu se nyní obchodují jen objemy, které se z nějakého důvodu nepodařilo prodat na základě dlouhodobých kontraktů a plyn obchodovaný malými plynovými tradery. A EK ho dnes chce udělat trhem určujícím pro všechny vnější dodavatele…

To by ovšem znamenalo katastrofu pro Gazprom, který by tím pádem nemohl plánovat výstavbu plynovodů, průzkum nových ložisek, to jsou miliardy dolarů, které se musí zaplatit. A tady se místo toho pokoušejí vnutit tržní živel: Budeš mít kliku, budeš v plusu; nevyjde to, tvůj problém.

Aby se Gazprom necukal, EU intenzivně jedná s dodavateli LNG. Jedna věc je, jde-li LNG do zemí, bez plynovodů (Španělsko, Portugalsko), ale LNG nakupují spotřebitelé potrubního plynu. Právě tak vypadala situace v roce 2019, kdy objem dodávek LNG do Evropy vzrostl o 40 %. Příčinou byl pokles cen v jihovýchodní Asii, která téměř vyrovnala cenu přepravy. A navíc si samotný Gazprom nepomohl rozhodnutím svého šéfa Mullera a zaplnil podzemní rezervoáry na 96 %, což nikdy nebylo, a k tomu nezvykle teplá zima v Rusku, takže letos v lednu, ve rovnání s lednem loňským, poklesla těžba v Rusku o 6 %. Spotová cena v Evropě klesla na cca 120-125 USD a přiblížila se k hranici rentability Gazpromu 100 USD. Navíc v důsledku epidemie koronaviru Čína snížila nákupy a její zámořští dodavatele se mohou orientovat na Evropu na úkor Gazpromu, takže tomu nezbývá, než držet ceny na minimální úrovni. Ještě není dostavěna druhá větev Tureckého proudu, která má jít přes Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, Slovinsko do Rakouska. Pokud by Gazprom chtěl zvednout ceny, byl by plynovod prázdný, ale po připojení Bulharska jde ruský plyn tam a Gazpromu je jedno, že Bulharsko s tím plynem usilovně spekuluje přeprodejem do Černé hory, Řecka, Rumunska, hlavně když do Evropy nepřijde lavina LNG. Petrohradská burza zaznamenala prodej skoro 3 mld. m³ plynu do Evropy za 130 USD/tis.m³. To není dobré, protože chybějící zisk Gazpromu znamená nedostavění některých závodů pro plynofikaci území Ruska, o kterém se tolik hovoří, ale i problém s výstavbou nových závodů na zpracování plynu, atd. Jak dlouho to bude trvat? Inu, Gazprom to pravděpodobně vydrží, ale situace nemůže trvat věčně.

Neméně „vesele“ vypadala loni situace na trhu uhelném, kde světové ceny propadly o 15 %, a to se samozřejmě projevilo v problémech těžebních společností, které jsou stoprocentně v soukromém vlastnictví, ale i státních železnic. Teď v Austrálii, která je největším dodavatelem uhlí na světě, zuří požáry, a naši uhlíři se asi potají modlí, aby oheň došel až k tamním uhelným lomům… Uhlí je burzovní komoditou a pro Rusko má pokles ceny dopady, včetně  budoucnosti výstavby přístavů na Dálném Východě, rizika zmrazení výstavby 2. větve Bajkalsko-amurské železniční magistrály (BAM)… Na tomto pozadí jsou ale zvěsti z úplně jiné fronty.

V roce 2019 Rosatom podepsal palivový kontrakt s Běloruskem, kde vrcholí výstavba jaderné elektrárny (JE), a jaderné palivo ta bude dodáváno do konce životnosti elektrárny – 80 let. Ve stejném roce podepsal Rosatom palivový kontrakt s Balngladéší, kde se také staví JE – do konce životnosti – 80 let. A také v Turecku, kde se staví JE, dále s Egyptem, atd. Burzovní kontrakty na surovinu přestavují jen asi 10 %, ale 90 % jsou dlouhodobé kontrakty. Rosatom dnes představuje 66 % světového trhu výstavy JE, 60 % světového trhu obohaceného uranu, průmyslová výstavba moderních energobloků nejnovější generace 3+. Ale Rosatom je i státní organizace, zahrnující těžební, palivové, strojírenské divize i závody přesného strojírenství, vědecko-výzkumné ústavy, konstrukční kanceláře, výzkumné reaktory – skoro 400 společností pod kontrolou státu a pracující podle jednotného generálního plánu. To je i rozšíření byznysu za hranice jaderného projektu jako takového. Rosatom se stal operátorem Severní mořské cesty, likvidace nebezpečných odpadů, výstavby větrných elektráren, atd. Je to srovnatelné s tím, co se u nás děje s uhlím a plynem? Ne! Ale je to nutné, aby bylo možné srovnávat. Kontrakty jen na suroviny, to jsou burzy, rizika, nemožnost budovat dlouhodobé plány rozvoje odvětví.

Gazprom se možná už probudil a loni jeho Gazprom energoholding začal budovat první elektrárnu za hranicemi RF, v Srbsku. Koupil od Gazprombanky petrohradskou strojírenskou společnost REP Holding, která loni na tamním ekonomickém fóru uzavřela s Italy smlouvu o 100% lokalizaci výroby plynových turbín v Rusku. Počátkem tohoto roku Gazprom, Novatec a Rosněfť podepsaly dohodu, že boj o lokalizaci výroby zařízení na LNG budou vést společně. Takže by se chtělo věřit, že nové koště bude mésti nově.

Ještě ostřejší je situace v uhelném průmyslu, proti němuž křížové tažení nabírá na síle – využití uhlí je nebezpečné pro matičku přírodu. Je to první případ v historii vědy a technologie, kdy nás vyzývají vzdát se rozvoje jakýchkoli pokusů o rozvoj toho či onoho ve prospěch zákazu využití suroviny. Tato výzva nejde dohromady s logikou rozvoje světové energetiky. Z nějakého důvodu nám nenavrhují usilovné hledání způsobů neutralizace škodlivých vlastností uhlí, ale vnucují právě úplné odmítnutí. Přitom je tu jednoduchá analogie: Používání smartfonů může potenciálně poškodit zrak – proto zakažme je jich výrobu a celosvětově to uzákoňme prostřednictvím O – ty, kdo se budou bránit, budeme pokutovat, a zvlášť energické budeme soudit…

Že je to absurdní? Jistě! Ale současně pokorně přikyvujeme, když takový přístup má být použit ve vztahu k uhlí. Kdo že to prosazuje zákaz uhlí? Evropské země, které vyčerpaly svoje ložiska do dna a závisí na jeho dovozu. USA, země s největšími dokázanými zásobami uhlí na planetě – země, která vystupuje z Pařížského protokolu ke klimatu. Anglie je 100% závislá na dovozu uhlí, z toho 80% z Ruska, je pro uzavření uhelných elektráren. Vše je tradičně jasné – za krásnými slovy o ochraně klimatu se skrývají ekonomické zájmy. Že je to věc soukromých vlastníků dolů? Jistě! Ale v uhelném odvětví u nás pracuje kolem 150 tisíc lidí, v navazujících nejméně půl milionu, uhelné podniky hlavními a daleko největším zaměstnavateli v 31 městech s 1,5 milionem obyvatel, uhlí je užito k 50 % generování elektřiny a ke 100 % tepla za Uralem, atd. A to už je i věc státu… Naše uhlí bylo, je a bude potřeba nám samým. Dokonce i v případě zázraku, pokud by se podařilo 100% plynofikovat celou zemi, nebudeme se moci uhlí vzdát kvůli klimatu Sibiře a Dálného Východu, a to nemluvím o nezbytnosti náhradních energetických zdrojů pro případ havárií a prudkých výkyvů počasí.

Je zajímavé, že v Rusku existuje program rozvoje uhelného průmyslu do roku 2030 , který nemá pevné ukazatele, jen základní směry:  Růst objemu těžby na 480 mil. tun vláda RF, úplná obnova výrobních kapacit, urychlený rozvoj na východě země, zvýšení výrobní a ekologické bezpečnosti, 3,5 násobný růst produktivity práce, a dalších mnoho krásných slov o všem pěkném, atd. Přitom financování z rozpočtu RF má činit 282 mld. rublů, z nichž 150 je určeno na rozvoj a rozšíření trasy BAM. Zůstává tedy 132 mld. rublů na 15 let…!? Výsledkem má být zvýšení těžby o 100 mil.tun, posílení pozice Ruska na světovém trhu uhlím… Ale přehodnotit tento státní program se nikdo nechystá. Černé uhlí není ani v národních programech, ani v poselství prezidenta.

Dochází k paradoxní situaci, kdy vláda uznává uhlí jako jeden ze strategických zdrojů, uvědomuje si jeho význam pro zemi, ale – aby se zabývala koordinací uhelných podniků – do toho nespěchá! Že všecko vyřeší volný trh? Je sice pravda, že část technologií vlastníci šachet získávají od domácích strojírenských podniků, kterých je přes 40, ale nemalou část tvoří dovoz ze zahraničí, jehož podíl je mezi 30-80 % u jednotlivých položek. Hlavní těžební kapacity se nacházejí za Uralem a na Dálném východě, ale výrobní strojírenské kapacity se nepřemísťují. Neexistuje centrální koordinace dovozů techniky, a proto neexistují ani servisní střediska zahraničních dodavatelů, natož pak jejich lokalizace v naší zemi. Otázka, zda je zajištění rozvoje v silách stávajících strojírenských podniků, je spíš směšná. Takový Rosatom se na cestu technologického rozvoje v dalších odvětvích už vydal – ten je ale natolik silný, že nepotřebuje komerční úvěry – o čemž si soukromí výrobci technologií mohou nechat jen zdát. Zda takový přístup vlády k uhelnému odvětví lze nazvat státním přístupem – zní spíš jen rétoricky…

Překlad: st.hroch 200208