Kontraktoři čili žoldnéři (žoldáci)

To se včera vláda USA postavila před zrcadlo a zeptala se: „Řekni mi zrcadlo, která vláda je na světě nejmocnější, nejnádhernější, nejmoudřejší a nejdokonalejší?“ Zrcadlo odvětilo: „Uhni bokem, ať se můžu rozhlédnout.“ Zrcadlo pečlivě prohlédlo každý kout naší planety a odpovědělo: „Není takové vlády ve světě, neboť všechny mají armádu, tedy vojáky.“

No a my se budeme v tomto textu ptát, proč a z jakého důvodu musí mít státy armádu. Šlo by ji zrušit? K čemu je taková armáda potřebná? Co má za úkoly? Prostě jaký je její smysl? Odpověď je prostá – vojáci jsou na světě proto, aby vraždili. Jiný smysl nemají. Přitom všechny civilizace které kdy existovaly, měly za základní a nejdůležitější zákon, ba přímo přikázání – Nezabiješ! Platilo to i pro všechny civilizace o tisíciletí starší než biblické (literární) příběhy a platí to dnes i pro civilizace nevyznávající křesťanství. Přes tenhle základní zákon Nezabiješ, měly přitom všechny armádu. Je to tedy paradox a absurdita, vždyť ten základní zákon neplatí a měl by se tudíž zrušit a místo něho by mělo být napsáno, že základním zákonem a přikázáním je zabíjení bližních svých. Nač se přetvařovat, no ne? Moc se mi líbí ta dnešní otevřenost a přímost generálů, hlavně těch americko-natovských, kteří otevřeně mluví o vyvraždění celých národů a v praxi to beztrestně už po staletí provádí – od Koreje přes Vietnam po Irák, Libyi, Sýrii, Ukrajinu, jižní Ameriku a Afriku. No a presidenti za to dostávají Nobelovy ceny míru. Nebo to přikázání alespoň upravit ve smyslu: Nezabiješ svého soukmenovce, ale zabíjet lidi z jiného kmene musíš, to je tvá povinnost. Teprve to by odpovídalo realitě. Devadesát procent obyvatel světa je proti zabíjení svých bližních a přísně dodržuje přikázání Nezabiješ. Jak je tedy možné, že tato většina neprosadí svůj názor?

Ale nedivme se válečnictví všelijakých ministrů a presidentů, to my jsme jim k tomu dali mandát, to my jsme je tím pověřili a dali jim právo, aby to dělali. Nebo snad ne? Ale ano, to my jsme si zvolili vlády, které to naším jménem nařizují a páchají. No a vládnoucí v demokratických státech přece vždycky pouze plní přání voličů, a ti si přejí, aby vojáci byli určeni k vraždění svých bližních. Logické, no ne? Přece kdyby si to voliči nepřáli, tak by si je nezvolili. A jak se to provádělo v dobách, kdy demokracie ještě nebyla vymyšlena? Skoro stejně, až na malou výjimku – král, císař, kníže a podobné stvůry se neodvolávali na přání svého lidu, neboť k vládnutí byli povoláni přímo Pánembohem a bylo lhostejné, zdali to byl Jahve či Kristus, nebo Alláh nebo dokonce Virakoča či Indra a Šiva, ba i Buddha. No a to vraždění zdůvodňovali tím, že bohové si to přáli. A těch učených pojednání o smyslu a významu válek, o právu na obranu a o právu na útok a podobně, jsou sepsány tuny a tuny. Naprosto nepřehledná směsice názorů, čtenář se občas musí velice podivovat, kterak známé a inteligentní postavy historie zdůvodňovaly vraždění.

Už v době prvních zemědělců nastala tak zvaná dělba práce, ne každý mohl dělat všechno – ten dělá to a ten zas tohle… (Werich). Co třeba obyvatelé dali za úkol učitelům? No, učit děti číst, psát a počítat. Co dali za úkol doktorům? No léčit nemocné. Co inženýrům? Stavět mosty, silnice, železnice, továrny, panelová sídliště, hrady, zámky, přepychové residence apod. Co vědcům? Objevovat zatím neznámé věci, atd. atp. No a co dali za úkol generálům? No přece vraždit a ničit vše, co jsme my vybudovali. Už Komenský si trpce stěžoval, že jedni v potu tváře a dřině něco vybudují a zanedlouho přijdou jiní, kteří to zase rozboří a zničí.

Jak a proč vůbec vojenské řemeslo vzniklo? Bylo tehdy potřebné úplně stejně jako jiná řemesla, byla potřeba mít vojáky stejně, jako byla potřeba mít učitele, hrnčíře, kováře, obchodníky, finančníky… A každé takové řemeslo potřebovalo speciální schopnosti a speciální kvalifikaci. Profi armáda byla nutnost. V sumerském klínovém písmu (v Eposu o Gilgamešovi) se popisuje nájezd lidí z horských kmenů. Samozřejmě že oni nájezdníci byli popisováni ve velice silně negativním smyslu, byli oblečeni pouze ve zvířecích kůžích, vůbec neznali nějaké textilie, asi je nedokázali skutečně vyrobit, jejich mluva se skládala nikoliv z nějakých slov, nýbrž z všelijakých skřeků, byli silně špinaví a zapáchali na dálku. Co se jim líbilo, to si vzali, ostatní rozmlátili, bylo jasně vidět, že neznali hodnotu věcí. Samozřejmě že Sumerové se museli bránit a zahnat je nazpět do hor, případně je pozabíjet. Tady se střetli usedlí zemědělci s lidmi, kteří byli ještě lovci a sběrači. Pro zemědělce to ale byli agresoři. Ovšem nemějme jim to loupení za zlé, vždyť ti sběrači na co přišli, to si vzali, snědli a zbytky zahodili. Vůbec neznali a nechápali pojem, že soukromé vlastnictví je posvátné, a tak když se zatoulali do nějaké vesnice, znamenalo to pro ně, že nalezli bohatý zdroj obživy, netušili, že z tohoto stromu nemohou trhat ovoce, neboť ten strom má majitele. Bylo jim to nepochopitelné, no není divu. Škoda, že tehdy neměli nějaké havloidy či pravdoláskaře, ti by je láskyplnými slovy přesvědčili, že si nemají bez dovolení brát cokoliv, nýbrž poctivě pracovat. Chceš si natrhat hrušky? Tož to nejdříve pro vlastníka stromu musíš odpracovat nějaké hodiny, teprve potom ti bude dovoleno utrhnout si pár hrušek.

Jediným velkým neštěstím světa je soukromé vlastnictví, a to nejenom výrobních prostředků, což tvrdil už i Marx, a jak on sám říkal: totéž tvrdili mnozí před mnou, a jak dodávám zase já, i mnozí jiní po Marxovi. To nemá nic společného s nějakou ideologií, třeba se socialismem, komunismem, náboženstvím…, to je prostě fakt. Společnost, kde je dovoleno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je vždycky zásadně otrokářská a válečnická. Ale v historii světa existovaly i společnosti ne-otrokářské a čím se lišily od naší, byla právě nemožnost vlastnit výrobní prostředky jednotlivci. To je to základní, to je vše, to je ten jednoduchý a základní problém. Už i J. J. Rousseau to trefně vyjádřil: Toho, kdo si ohradil kus území a prohlásil, že to je moje, měli lidé hned ze své společnosti vyhnat.

Takže první zemědělci se museli bránit nájezdům lovců a sběračů, byla to prostě nutnost a všichni s tím souhlasili. Když šli vesničané kopat zavlažovací kanál a potkali jednoho, který s nimi nešel, neboť měl právě ten den nácvik střelby s kuší a hod oštěpem, nikdo mu to neměl za nepatřičné, protože dobře vycvičený strážce byl pro komunitu nutností. Jak šel čas, tak lovců a sběračů ubývalo a ubývalo, až zmizeli úplně. Také přišli na to, že zemědělčení je výhodnější než nejistý lov a sběr. Jenomže co teď s vojáky? Už byli nepotřební, neboť všude se provozovalo zemědělství a kvetl obchod s přebytky. Výrobky řemeslníků se neustále zdokonalovaly. Vy máte nadbytek toho, my zase onoho, tož uděláme výměnu. Začaly vznikat společnosti nadbytku. Už se zdálo, že, že vojenské řemeslo zanikne, nebylo k ničemu potřebné. A skutečně vznikla spousta vysoce funkčních společenstev, kde neznali vojáky a válčení. U nás v Evropě to byli třeba Albigenští, ale to byly u nás skutečně pouhé nepatrné výjimky, Evropa byla vždy válečnická civilizace a je takovou podnes. Přitom se klidně mohla ubírat úplně jiným směrem, stačilo akorát, kdyby měli Féničané trochu přízně bohů a trochu štěstí, ovšem neměli ani to ani ono.

Féničané, které Židé posměšně nazývali kramáři, ovládali svými obchodními aktivitami celé Středozemní moře, všude zakládali obchodní střediska, nejznámější bylo Kartágo, vypadalo to, že svými obchodními schopnostmi ovládnou suverénně celé středomoří. Kdyby se jim to podařilo udržet, tož to by byla navýsost kladná záležitost – mírový svět bez násilí a válek, pouze obchod. Možná by průmyslová revoluce vznikla už v pátém století a ne až v devatenáctém, stejně tak by nutně vznikla i racionální věda. Škoda, že Féničané utrpěli porážku.

Antický Řím si byl vědom nastalé situace – obchod a vzájemná výhodná spolupráce by převálcovala válečnický kořistnický a loupeživý Řím. V římském senátu zasedal senátor Caton (Cato starší, plným jménem Marcus Porcius Cato Censor 234 př. n. l. – 149 př. n. l.), takový antický válkychtivý McCain, který kdykoliv se dostal k senátnímu řečnění, ať už to bylo třeba o regulaci prostituce či o zakřivenosti banánů, na závěr vždycky pateticky a heroicky vykřikoval: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno (Ceterum censeo Carthaginem esse delendam). Ze svého hlediska a z hlediska Říma měl Caton samozřejmě pravdu, věděl, že pokud Kartágo nebude zničeno, Římská říše upadne do bezvýznamnosti, proto Kartágo musí být zničeno. I ten McCain má dnes ze svého hlediska pravdu, protože pokud nebude zničeno Rusko a Čína, tak vedoucí postavení USA ve světě bude nezastavitelně upadat.

Kartágo zničeno tedy bylo, ale Řím měl namále, stačilo by, kdyby Hannibal obsadil Město. Hannibal byl už před branami (Hannibal ante portas, děti křičely Hanibaj ante pojtas), ale dovnitř nevešel. Zásadní chyba! Hannibal nezničil Řím, naopak Scipio zničil Kartágo. Město Kartágo mělo asi 700 000 obyvatel, skoro milionové město, v tehdejší době obrovské velkoměsto. Římané měli prý desetinásobnou převahu. Vedl je Publius Cornelius Scipio Aemilianus, velmi schopný vojevůdce. Bojovalo se od domu k domu. Sedmnáct dní trvalo, než lehlo město popelem. Ze všech obyvatel města přežilo jen asi 50 tisíc lidí. Kartágo opustili bohové, tedy štěstí. Bohové dali přednost lupičům. Vítězové zbourali všechny domy, půdu přeorali a posypali solí, aby zde nic nerostlo. Scipio věděl, že dosáhl velikého vítězství, ale prohlásil prý: „Je to slavná chvíle, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou mé vlastní město.“ Byl to, ač válečník, moudrý člověk, pokud to skutečně prohlásil. Římané samozřejmě vyloupili, vyrabovali, vydrancovali, vyplenili, vydrancovali a zničili také všechna jejich obchodní střediska, no a stali se suverénními pány celého tehdejšího světa na dalších pět století, než je zlikvidovalo křesťanství.

Chvilinku bych se zastavil u Kartága a jeho osudu. Bylo to snad úplně nejdůležitější válečné střetnutí v historii – šlo totiž o směřování tehdejšího světa – zdali půjde svět cestou nenásilí a obchodu nebo cestou válek a loupení. Je to srovnatelné s válečným střetnutím Hitlera a Stalina, kde taky šlo o další směřování Evropy a vlastně i světa. Jenom si představme, kdyby Hitler zvítězil, jaký by to byl potom svět.

Punské války (264-146 př.n.l.) je označení tří válečných konfliktů mezi Římskou republikou a Kartágem. Římské vojsko se skládalo z občanů placených žoldem, v Kartágu panovala obchodnická oligarchie a kartaginskou armádu tvořili převážně najatí cizí žoldnéři. V takové bitvě u Eknomu se jednalo o největší námořní bitvu v dějinách lidstva. Z celkem 350 kartaginských lodí jich Římani třicet potopili a 64 zajali a dohromady se zde utkalo přímo neuvěřitelných 300 tisíc mužů. Těsně před obléháním Kartága ale na římské jednotky nečekaně zaútočil spartský vojevůdce Xanthippos najatý Kartágem a roku 255 př. n. l. římské vojáky drtivě porazil. O čtrnáct let později zase Římané porazili Kartagince v bitvě u Aegatských ostrovů a Kartágo se definitivně vzdalo, muselo opustit všechna svá území na Sicílii a zaplatit přes 83 tun stříbra. Po porážkách z první punské války bylo Kartágo finančně téměř zruinované. Nemělo ani na zaplacení a udržení vlastní armády, Hamilkar tedy zmobilizoval veškeré finanční prostředky, sestavil novou armádu a vydal se na severozápadní cíp Afriky. Odtamtud se přeplavil na sever do dnešního Španělska, kde dobyl velkou část území. Po osmi letech strávených v této nové kolonii však nečekaně zemřel. Nastoupil pak za něj jeho zeť Hasdrubal Sličný, který dobyl další území a na jihovýchodním pobřeží Pyrenejského poloostrova založil Nové Kartágo. Daně z podmaněných území pak brzy vrátily Kartágu jeho dřívější moc a peníze, takže již bylo konečně plně připraveno na novou válku s Římany. Roku 221 př.n.l. padl nečekaně i Hasdrubal, a velení se ujal Hamilkarův syn Hannibal.

Začátek druhé punské války. Na jaře roku 218 př.n.l. vyrazil Hannibal z Nového Kartága na sever. Jeho armáda čítala 50 000 mužů pěchoty, 9 000 jezdců a 37 válečných slonů. Při přechodu Pyrenejí a Alp zahynulo 33 000 vojáků, polovina jeho armády. Přesto následovaly drtivé porážky Říma. V létě roku 216 př.n.l. se udála světově proslulá bitva u Cann. Římané zde měli 80 000 pěšáků a 6000 jezdců. V této kruté bitvě padlo na 70 000 římských vojáků. Na jaře roku 211 př.n.l. se pak v ulicích Říma začalo rozléhat: „Hannibal před branami!“ Jenomže v tom okamžiku byl senátem povolán, aby se vrátil do Kartága. Na jaře roku 202 př.n.l. se s Římany utkal v bitvě u Zamy (asi 150 km jihozápadně od Kartága), kde utrpěl rozhodující porážku. Publius Cornelius Scipio pak nadiktoval Kartágu mír. Muselo se vzdát ve prospěch Říma všech území mimo Afriku, vydat všechny lodě a postupně ve splátkách rozložených do 50 let splatit 10 000 talentů (262 tun stříbra). Moc Kartága tak byla zlomena. Řím roku 149 př.n.l. vypověděl Kartágu novou, třetí a poslední válku. Začalo to uvalením sankcí. Kartágo přijalo nadiktované podmínky. Kartaginci měli vydat všechny své zbraně, což učinili, podvolili se. Římu to ale nestačilo. Řím vyslovil další přímo šílený požadavek, že musí zbourat své město a mohou si vybudovat nové město vzdálené minimálně 10 mil od moře. Tento požadavek ale už Kartágo odmítlo. Scipion se svým loďstvem zablokoval kartaginský přístav a začal město obléhat. Kartágo bylo na více než rok odříznuto od okolního světa, jen se svými vlastními zásobami. Na jaře roku 146 př.n.l. byl osud Kartága navždy zpečetěn. Přeživší obyvatelé byli prodáni do otroctví, město zmizelo z povrchu země. Řím zcela ovládl většinu středomoří a jeho hegemonie pak přetrvala půl tisíciletí.

Zánikem Kartága zanikla i kartaginská kultura, která byla posledním zástupcem kultury Féničanů a také téměř zanikla féničtina, ale zachovalo se fénické písmo, které dalo základ písmu řeckému a také latince. Podrobnosti a detaily si lze přečíst v knize Livius-Dějiny I až VII, vydáno roku 1971-1979, velice zajímavé čtení, jako by psal o dnešku. Copak to nepřipomíná dnešní USA versus Rusko s Čínou? Jenom doufám, že Čínu a Rusko nestihne osud Kartága. Podobnosti jsou docela nápadné. I dnes se bojuje dům od domu (Stalingrad, Berlín, Allepo, Mosul…). A Putin dokonce převzal strategii jednoho z největších vojenských géniů všech dob, tedy strategii Hannibalovu, která zněla: bojovat na území nepřítele. Putin se poučil z historie a říká, že už nikdy nedovolí, aby se válčilo na území Ruska. Samozřejmě tutéž strategii používali vždycky Angličané, u nich se vlastně nikdy neválčilo, těch pár německých bomb je zanedbatelná záležitost, no a Američané také nikdy neválčili na svém území. Jenomže dnes je už jiná situace – atombomby by padaly i u nich doma. Přece ten Západ v čele s Anglií, nejodpornějším státem v historii světa, nemůže být stále pořád věrolomný, zrádný, proradný, podlý jak bývala antická římská říše. Anglie ovládala svět také po několik století, Čínu málem v devatenáctém století zlikvidovala, porazila, ponížila, a těch válek v Rusku v anglickém zájmu bylo nepočítaně. Ale ani Anglie ani USA neměly tolik síly, aby je zničily jako Kartágo, tedy srovnaly se zemí a posypaly solí. Obě země se z těch surových válek vzpamatovaly a znovu už něco podobného nedovolí. Když už bude válka, tak bude na území USA. S perfidní Anglií se už ani nepočítá, ta by zmizela celá hned první den války. I ten závěr je podobný – Spojené státy postupně, potupně a pomalu upadají, stejně jak kdysi ta slavná antická říše římská, a není to vlivem křesťanství, i když…

Pro zajímavost pár údajů ohledně II. světové války, které se účastnilo 50 států a bylo povražděno více než 62,5 milionů lidí. Počty zmrzačených a trvale invalidních se neuvádějí. Wikipedie uvádí v tabulce počty obětí všech zúčastněných států, vždy je uveden počet obyvatel státu v roce 1939, počet padlých vojáků, počet civilních obětí, počty obětí židovského holokaustu, počet mrtvých celkem a tabulku uzavírá procento obětí. Procento obětí srdnatě bojující Anglie činilo pouze 0,94, procento válečných obětí USA činilo pouhých 0,32, Německa 10,82, Sovětského svazu 13,77 a u nás v Československu to bylo 3,51%. Už jenom tahle procenta jsou přece dostatečně výmluvná.

Anglie: 47.800.000 obyv., vojáků 382.600, civilů 67.800, holocaust 0, obětí celkem 450.400, 0,94%

USA: 132.000.000 obyv., vojáků 407.300, civilů 11.200, holocaust 0, celkem 418.500, 0,32%

Francie: 41.700.000 obyv., vojáků 212.000, civilů 267.000, holocaust 83.000, celkem 562.000, 1,35%

Německo: 69.300.000 obyv., vojáků 5.500.000, civilů 1.840.000, holocaust 160.000, celkem 7.500.000, 10,82%

SSSR: 168.500.000 obyv., vojáků 8.700.000, civilů 13.500.000, holocaust 1.000.000, celkem 23.200.000, 13,77%

Československo: 10.400.000, vojáků 25.000, civilů 63.000, holocaust 277.000, celkem 365.000, procent 3,51 %

Druhá světová válka ale začala japonským napadením Číny 7. července 1937. Pro Čínu a okolí je Japonsko něco podobného jako pro Evropu Německo. Japonské barbarství dokonce překonávalo to nacistické. Rasová nadřazenost japonských vojáků umožnila páchat nejhrůznější zvěrstva a experimentování na lidech v dějinách. Bylo povražděno 22 milionů civilistů, což řadí Čínu v počtu válečných obětí hned na druhé místo za Sovětský svaz. (Okupaci Filipín nepřežil každý dvacátý Filipínec.) Japonští nadlidé se řídili heslem: všechno zabít, všechno vypálit, všechno vydrancovat. Číňané a Japonci se dnes navzájem vnímají jako nejméně sympatické národy. V současnosti se i v Japonsku historie války zlehčuje a upravuje, stejně jako u nás. V televizním seriálu o II. světové válce v záběrech bojů u Stalingradu jsem zaslechl následující komentář, k němuž není co dodávat: „Barbarské útoky sovětských hord brutálně útočily na spořádané pozice německého wehrmachtu.

V Japonsku, v zemi vycházejícího slunce, se nemluví třeba o nankingském masakru, nýbrž pouze o „incidentu“. Před vypuknutím války měl Nanking okolo jednoho miliónu obyvatel. Před příchodem japonské armády málem polovina obyvatel odešla z města. Během několika prvních týdnů zničila armáda ohněm třetinu celého města a tři čtvrtiny všech obchodů. Bylo zmasakrováno 430 tisíc obyvatel, tedy skoro půl miliónu lidí (historik Liu Fang-ču). Japonští nadlidé běžně používali bodáky a meče, pořádali soutěže ve stínání hlav, o čemž obdivně referovaly reportáže japonských novin, civilisty upalovali zaživa, též je pohřbívali zaživa, nechali usmrcovat psy a ještě si to fotili. Lidé byli používáni jako figuríny pro výcvik nováčků k útoku na bodáky. Vraždy obecně provázelo mučení a mrzačení. Mrtvá těla házeli do řeky. Podle odhadu tehdejšího japonského majora Óty Hisaa bylo do řeky naházeno na 150 000 těl. Hlavní velitel vojsk v Nankingu, princ Asaka Jasuhiko, vydal rozkaz pozabíjet všechny zajatce. Holt nadlidé, ta slavná elita národa, se chovala stejně v nacistickém Německu i v Japonsku. Desetitisíce žen bylo odvlečeno do japonských vojenských nevěstinců.

Nepřipomíná vám to Kartágo? Japonská vláda k dnešnímu dni tvrdí, že počty povražděných jsou přehnané. Někteří politikové dokonce prohlašují, že celý masakr je výmysl a že si to vymysleli Číňané, kteří tím pošpinili obraz Japonska. 16. května 2017 památník obětem v Nankingu jako jeden z prvních zahraničních politiků navštívil český prezident Miloš Zeman se svou manželkou během své oficiální návštěvy Číny. Čínský prezident Si Ťin-pching mu za toto gesto poděkoval.

Náboženství, rasismus a vraždění

Když tedy docela dobře placení vojáci chránící vesnice a města před lovci a sběrači přišli o tak výhodnou práci, dumali nad tím, jak si své řemeslo uchovat i pro budoucí časy. Nejdříve celkem logicky prohlašovali, že budou ochraňovat kupecké obchodnické povozy (karavany) před přepadením od lupičů. To ovšem mohly klidně dělat i civilní neplacené takové tehdejší lidové milice. Vojáci museli vymyslet něco pádnějšího, důraznějšího a závažnějšího. Přece nemůžeme jen tak přepadnout a vydrancovat vesnici tam za potokem, vždyť těch vzájemných sňatků je spousta, skoro všichni jsou navzájem spřízněni, obchodní vztahy dobré, napadnout je nemůžeme. Dumali a dumali, jak to zařídit, aby to šlo. A teď přichází na scénu náboženství, ještě donedávna cosi naprosto nedůležitého a lhostejného, někde věřili v kouzelné studánky, jinde ve staré duby, potůčky, skály, zvířátka a v dávno zemřelé fantasiemi obdařené starce. Docela neškodné ba docela příjemné. To přece nelze zneužít pro nějaké nepravosti. Obyvatelé starověkých národů v naprosto převažujícím počtu provozovali tzv. polyteismus, tedy uctívali velké až nepřehledné množství bohů, bohyň, a polobohů. Byli k tomu bezvýhradně tolerantní – vy uctíváte to, my zase to, při návštěvách neváhali zajít do jiného chrámu na počest jiného boha. Bylo to podobné spíše uměleckému zážitku než nějaké náboženské extázi. Ještě antický Řím na cestě z Forum Romanum ke Kapitolu měl sochy bohů všech národů, mimo židovského. Židé tam sochu svého boha Jahveho nechtěli mít, protože jejich bůh je neviditelný, což ale ostatním národům připadalo velice zvláštní a podivné.

Já bych byl pro napodobení starého Říma. Představme si Karlův most a na něm v nadživotní velikosti sochy hlavních bohů všech náboženstev světa. Na čestném místě by byla zajisté křesťanská socha boha Otce (Jahveho), pak ještě socha boha Ježíše Krista, ale s tím třetím bohem Duchem svatým by měli katolíci problém. Většinou ho zobrazují jako holubičku, takže nad hlavou Jahveho by kroužila holubička. Nad Ježíšem Kristem by ale kroužit nemohla, neboť to by potom byli Duchové svatí dva a tedy bohové by potom byli čtyři a ne jenom tři (svatá Trojice) a tak to přece nelze. Určitě by to ale nějak naistalovat zvládli, když tak by jim pomohl s instalací Ducha svatého umělec David Černý, který je ztělesněním establišmentové vulgarity.

Židé by jistojistě zase odmítli instalovat sochu Jahveho a to se stejným zdůvodněním, jak to bylo vysvětleno těm Římanům – náš bůh je neviditelný. To by ale nijak nevadilo, neboť existuje sekta Jehovistů, kteří by tam naopak velice ochotně sochu Jehovy umístili. Takže Jahve by tam byl dvakrát, jednou jako křesťanský a podruhé jehovistický. Samozřejmě by se nutně museli nainstalovat i nějací antičtí bohové, třeba Zeus, Afrodita, Poseidon. Z Egypta by to mohl být Amon, Anubis, Hathor, Ptah, Thovt, Usir (Osiris). Egypťané měli bohy doslova na vše, byl bůh písma, bůh zemřelých, bůh mumifikace, bohyně spravedlnosti a mnoho, mnoho dalších. Faraon Amenhotep IV. z 18. dynastie, známý jako Achnaton, měl v úmyslu nastolit monoteismus, tedy uctívání pouze jednoho jediného boha Atona a sám se prohlásil za jeho vtělení. Což byl v historii první známý pokus o nastolení jednoho boha-diktátora. Úmysl se mu ovšem nezdařil, prý byl dokonce zavražděn, a nadále fungoval polyteismus. Z Persie (Íránu) by to byl jenom Mazda a Ahriman, neboť zásadní úlohu náboženství této civilizace hrálo uctívání slunce. Z Indie bych doporučoval Brahmu, Šivu, Višnua, Sarasvatí, Lakšmí, Parvatí plus temné bohyně ničitelky Durgu a Kálí. Dokonce bych byl i pro nějakého boha z Ameriky, třeba toho krvelačného boha Aztéků. Bohy by vybírala nějaká magistrátní komise nebo Herman s Halíkem.

No a co s Čínou, když je to ateistická země? Nikdy nepotřebovali nějaké bohy, protože věděli, že svět je v neustálém pohybu, že nějaká stálost neexistuje, že detail nelze oddělit od celku a celek nelze oddělit od detailu, že protiklady harmonizují krajnosti (jing a jang), že Konfucius položil základy nejenom jak se má chovat a jednat každý jedinec, ale i jak se má racionálně řídit stát, no a k tomu nějací iracionální (nadsmysloví) transcendentní bohové nejsou potřební. No a taoismus? Taoismus nelze považovat za náboženství, neobsahuje absolutně žádnou ideologii, je to spíše zařaditelné pod pojem umění, však také není nijak moc rozšířené, obdivují a provozují taoismus snad pouze jedinci mající vlohy pro umění, je to vlastně okrajová neškodná a velice poetická záležitost. Já samozřejmě tao obdivuji a velmi si ho cením. Docela rád bych se vždycky zastavil u soch Lao-c’ a Čuang-c‘ ale i u sochy Konfucia. Byl bych dokonce pro umisťování soch bohů v ulicích a na náměstích. Boha války Árese bych umístil před budovou ministerstva války. Bůh zlata Plútos by si lebedil před bankami. I bůh vína, opilství a orgií Dionýsos by našel určitě místo k uplatnění. Bůh Hermes je bohem obchodu, krádeží a zlodějů, jeho vyobrazení by se krásně vyjímalo před naším parlamentem i před senátem. To by se mi docela líbilo, to by byl ten pravý skutečný multikulturalismus.

Průšvihem ovšem je, že onen překrásný polyteismus (tisíce nádherných květů) byl převálcován nemilosrdným, nelítostným, surovým a krutým monoteismem. Co se nepodařilo Amenhotepovi, to se podařilo Židům, možná to přebrali z Egypta právě od něho. Izraelité jako jediný národ ve světě měl pouze jednoho boha Stvořitele jménem Jahve, který stvořil svět a samozřejmě i celý vesmír přesně v neděli v 9 hodin ráno 23. října 4004 před Kristem, což vypočítal arcibiskup James Ussher . Dle talmudisty Hillela to bylo 7. října 3761 před Kristem a dle byzantského kalendáře pak svět vznikl dne 1. září 5509 před narozením Krista.

Židé jsou přesvědčeni, že Jahve si je vyvolil jako nejskvělejší národ ze všech, má je taky nejraději, přímo je miluje, ostatní národy zavrhl a určil jim, aby Izraelcům sloužili. Izraelité se prohlásili za národ vyvolený, nejlepší, nepostradatelný, výjimečný. Odkud zní dnes echo těchto názorů? Jako ozvěnu totéž slyšíme dnes z USA: Hillary Clinton, 25. července 2016: Jsme nejskvělejší země, která kdy byla na Zemi za celou historii vytvořena. Nebo Joseph S. Nye, 2002: Od starého Říma se žádný národ netyčil tak vysoko nad ostatními. Stálá zástupkyně USA při OSN Nikki Haleyová prohlásila, že Spojené státy jsou pro celý svět svědomím a této úlohy se nevzdají. (Pouze ti, co postrádají rozum, se mohou považovat za výjimečné a nenahraditelné.)

Aby si Izraelité tu jedinečnost udrželi, bylo nutné zásadně se odlišit a oddělit od národů, které je obklopovaly. A tak prorok Nehemiáš nařídil propustit všechny manželky nežidovského původu, což je rasismus v čisté krystalické podobě. Židé v té době praktikovali mnohoženství, takže někteří jedinci museli propustit třeba i tři manželky. Zákaz mnohoženství židům v Evropě byl nařízen až v 10. století. Prý i francký židovský kupec Sámo měl manželek pět a nepropustil ani jednu, asi to byly všechny rasově čisté židovky. Sice prorok Nehemiáš je pouhá literární románová postava, tedy fikce, neboť mimo Bibli o něm není nikde ani zmínčička, žádné mimobiblické doklady neexistují, ale to Židům nevadí, neberou to v úvahu a mají ho za reálnou postavu. Něco jako kdybychom my považovali za reálnou postavu praotce Čecha a kněžnu Libuši a řídili se jejich nařízeními.

Samozřejmě tato vyzývavá provokativní nadřazenost vzbuzovala všeobecný odpor. Už v době patristiky někteří představitelé nového náboženství, tedy křesťanství, se pohoršovali nad židovskou domýšlivostí a tvrdě odmítali Starý zákon. My máme Ježíše Krista a starého krutého Jehovu nepotřebujeme. A židé nejsou vyvoleným národem, nýbrž národem bohem zavrženým, neboť nepřijali Ježíše Krista a navíc mají vinu za jeho ukřižování. V průběhu věků se to urovnalo a křesťané přijali za svůj i Starý zákon a i Jahveho. Judaismus a křesťanství spolu docela vycházely a spolupracovaly, až na občasné excesy-pogromy naštvaných domorodců.

Ani muslimům se nějak nelíbila ta židovská nadřazenost a prohlásili, že židé naprosto špatně vykládají a vysvětlují Starý zákon a že úplně zkreslili úlohu boha Jahveho, přece bůh nemůže mít jméno a nikdo z lidí nemůže vědět, co si bůh myslí a činí. Židé jsou proto heretici, odklonili se od boha (Alláha). Jediný správný výklad je islám. Vyznavačů islámu je půl druhé miliardy, kdežto vyznavačů judaismu je pouhých pár desítek milionů, což je také jasný důkaz toho, že islám má pravdu a vysoce převyšuje hanebný, bezcharakterní a odporný judaismus. Muslimové mají vztah k židovství jasně vyřešený, tedy silně negativní.

Hitler došel ve vztahu k judaismus do úplného extrému. Udělal ale v podstatě totéž, co židovští talmudisté, akorát v obráceném gardu. Prohlásil za nadřazenou rasu Germány (takoví Nibelungové jako např. Wotan, Siegfried, Brünnhilde), ostatní národové jim budou sloužit, Slované jsou podlidé vhodní tak k otrockým pracím a Židé ani k lidskému druhu nepatří, proto je nutné tyto ne-lidi úplně vyhubit. Scházelo málo k tomu, aby se to Hitlerovi podařilo. Kdyby zvítězil německý fašismus, tož dnes by se o judaismu nic nevědělo a oficiálně by se vyučovala ve školách teorie o duté zemi (Hörbiger). Kolik jenom šílených hovadin tvářících se jako pravda vídáme v televizi a můžeme si přečíst na internetu. Neuvěřitelné. Tak proč ne dutá země? U Karla Hoffa jsem si s chutí přečetl názor, že uvnitř té duté zeměkoule je ještě jedna mnohem větší zeměkoule. Nu a proč ne?

Jakékoli náboženství je pokaždé příčinou dělení lidí na nadlidi a na podlidi. K úplné dokonalosti to přivedl hinduismus, který já osobně považuji za absolutně nejhorší šílené náboženství. Ten snad nejvíc rafinovaný rasismus vznikl v Indii. Původně bylo rozděleno obyvatelstvo dle příslušnosti k rase. Dobyvatelé, tedy Árijci bílých tváří, se prohlásili za nadlidi, tmavé obyvatelstvo označili za podlidi. V tom nejlidnatějším území světa ovšem rasovou čistotu, jak fungovala na maličkém území Izraelitů, nešlo nějaký nařízením zařídit, prostě běžně docházelo k míšení ras. V hinduismu tedy rozdělili obyvatele do nepropustných kast, což je vlastně taková zastřená forma rasismu, kdo se v jaké kastě narodil, tak v ní i zemřel. Ale přímo ďábelsky rafinovaně přidali tzv. reinkarnaci, teprve po smrti se můžeš převtělit do vyšší kasty a to jen v případě, že budeš poslušný, budeš-li vzpurný, tak se převtělíš do kasty nižší, ba až té nejnižší. Je to lépe vymyšleno než to křesťanské nebe. Nahoře jsou ti vznešení a dole ti podřadní podlidé. Je a bude i v budoucnu problémem kastovnictví nějak zrušit, vypadá to přímo nemožné. Už jenom z tohoto důvodu se Indie nikdy nemůže vyrovnat Číně se stejným počtem obyvatelstva. V naprosté chudobě žije více než polovina obyvatel Indie.

V Číně v podstatě dědičná šlechta nějakých nadlidí nikdy nevznikla. Kdo měl zájem o nějakou státní funkci, musel se podrobit náročné vědomostní a morální zkoušce, jeho potomek, pokud chtěl nějakou funkci, se také musel podrobit oné zkoušce, přihlásit se mohl kdokoliv. Žádné demokratické volby, pouze odbornost, schopnosti a morální profil (za korupci jsou drastické tresty), čirý pragmatismus – není důležité zdali je kočka černá nebo bílá, důležité je, že chytá myši. Funkce se samozřejmě nedědila jak u nás, kde stačila rodová příslušnost, takže nějakou důležitou a odpovědnou státní funkci mohl zastávat i naprostý idiot, hlavně že měl šlechtický původ. Tedy v Číně nikdy nebyly po staletí působící šlechtické rody, jak tomu bylo a je v euroatlantické civilizaci, kde existují tři kasty i dnes – jedno procento šlechty, deset procent jsou slouhové, k nimž můžeme zařadit i duchovenstvo a třetí stav, těch 90 procent tvoří obyčejný lid. Nedělíme tedy lidi dle rasy, ale dělíme obyvatele na tři kasty, což ale je jedno a totéž. Jak vidět, šlechtu se nepodařilo zrušit, i když nějaké pokusy byly. Marx to zjednodušil na pouhé dvě kasty, říkal, že existují pouze dvě kasty – vykořisťovatelé a vykořisťovaní.

Vrátím se ale závěrem k judaismu, který je v euroatlantickém prostoru velice podstatný, důležitý a vlastně nepostradatelný. Dovoláme se přece neustále judeo-křesťanských kořenů, že? Izraelité přemýšleli jak ovládnout svět. Armádu nemáme, silou to tedy nepůjde. Obchodem taky ne, vždyť skoro nic pořádného nevyrábíme, nemáme co k prodeji nabídnout. Jak tuto situaci řešit? Našli řešení. Když nelze svět ovládnout armádou ani obchodem, tož zavedeme lichvu, a úroky nám spolehlivě zajistí podrobení kteréhokoliv státu, který jen budeme chtít. Je to navíc mnohem elegantnější způsob jak přinutit cizí národy k našim službám než vražděním či obchodováním. Lichva je přímo geniální vynález, podobně jako když si někdo ohradil kus země a pronesl „To je moje“. Samozřejmě, když se zjistila výhodnost tohoto způsobu ovládání, tož ten způsob přejali i nežidé, napodobili je. Gójové mohli dokonce vlastnit bez problémů i banky, ale hlavními hráči zůstali nadále židé tak jako tak, protože hlavní centra lichvy, tedy významné a rozhodující banky (centra), měli a mají pořád ve svých rukách pro nás neviditelní šéfové v pozadí. Židé se stali „bankéři králů a králové bankéřů“, zní prastaré proslavené úsloví. Válek se nikdy neúčastnili, ale vždycky války finančně zajišťovali, neboť zisk byl mnohem vyšší než jenom lichva. Třeba v době třicetileté války podporovali stejně jak katolíky, tak i protestanty, však také, ač města byla poničena tou či onou stranou či oběma, ghetta zůstala ale nedotčená. K dokreslení ještě jednu větičku z Protokolů sionských mudrců: Rozptýleni po celém světě nesmíme nazývat svým žádné trvalé bydliště, ale musíme se vždy objevit tam, kde je sklizeň nejbohatší.

Krátká vsuvka o státu Izrael: Ani v dávné minulosti stát Izrael vlastně nikdy jako samostatný stát neexistoval, vždycky to byla provincie (kolonie) buď Egypta, Peršanů, Asyřanů a naposled antického Říma. Židé od roku 132 n.l. neměli nikdy vlastní stát, bylo to tzv. rozptýlení (diaspora), vyhnání do světa, po likvidaci vzpoury Vespasiánem. Až v roce 1948 za souhlasu vítězných mocností a OSN vznikl stát Izrael, který dle mého názoru neměl nikdy vzniknout. Přece holokaust prováděli němečtí nacisté, proč tedy vítězné mocnosti neurčili, aby stát Izrael vznikl na území Německa, to by tehdy nebyl žádný problém, vždyť v té době milióny lidí byly přestěhovávány, hlavně z Polska a ČSR. Mocnosti mohly klidně nařídit vystěhování domorodců třeba z nějakého spolkového státu a darovat toto území židům, kde by si mohli zařídit svůj židovský stát. Od vzniku státu Izrael na arabském území Palestiny jsou neustálé konflikty a neřešitelné problémy. Kdyby vznikl stát Izrael v Německu, žádné problémy by nikdy nevznikaly. Dnes má stát Izrael rozlohu 21 640 km² a počet obyvatel 6 miliónů (celkem i s arabským obyvatelstvem 8 miliónů). Je to srovnatelné s velikostí Moravy s 22 348 km². Němci by mohli jako odškodnění za holokaust darovat židům nějakou spolkovou zemi přibližně stejné velikosti. Nemuselo by to být přímo Bavorsko, to je docela velká země s rozlohou 70 549 km², ale takové Braniborsko, Hesensko, Meklenbursko, Anhaltsko, Šlesvicko mají rozlohu velikosti Moravy a dnešního Izraele, takže obětovat jednu z těchto zemí pro Izraelity by bylo postačující.

Kontraktoři čili nájemní vrahové

A co generálové? Náboženství pro ně byla přímo mana nebeská. Výřeční šamani, pozdější kněží, zblbovali své bližní existencí jediné pravdy. A to ještě neměli televizi ani internet. My v našem městečku věříme v posvátnost toho či onoho, v sousedním městečku v to nevěří, jsou nevědomí a blbí. My máme pravdu, oni ne. Vznikají semínka nenávisti, z kterých kněží vypěstovali obrovskou nevraživost a zášť k cizímu. Obyvatelstvo se podařilo za angažované pomoci kněží zblbnout k nenávisti k sousedům tam za potokem, a už se to rozjelo. Vojáci zjistili, že lze zbohatnout i bez práce, prostě krádeží, tož vymýšleli všelijaké důvody k zahájení tažení. Oni věří v jiného boha, tedy hrrr na ně! Přitom šlo o pouhý lup. Řemeslníci – odborníci v oboru vraždění, se v celkem krátkém časovém období stali nejdůležitější složkou snad každého vznikajícího státního útvaru. Měli přednost před zemědělci a také před řemeslníky vyrábějícími běžné a potřebné výrobky pro obyvatelstvo. Kasta vojáků měla vždy větší důležitost než samotná ekonomika státu. Čeho se ve státu nedostávalo, to šlo přece uloupit u sousedů, nač jakýsi obchod, když si to silou můžeme vzít zadarmo. Funguje to tak dodnes. Prostě – čeho máme nedostatek, to ukradneme. Jednoduchá a přímočará logika, že?

V Evropě vznikly stovky samostatných knížectví-státečků, třeba takové Německo se skládalo málem z padesáti nezávislých uskupení jako např. Prusko, Bavorsko, Sasko, Braniborsko… Každé knížátko mělo své kontraktory, tedy za peníze najaté vojáky. Mládenců, kteří si zvolili vojenské řemeslo za svoji obživu, bylo dostatek. Jak uvažovali? Na vojnu půjdu, třikrát denně dostanu najíst, obléknou mne, boty dají, v teple budu spávat, to bude vynikající život, v civilu hladem pojdu. Vládnoucí záměrně udržovali obyvatelstvo v chudobě, a co potom těm chudákům zbývalo? Stejné je to dnes, než makat někde u pásu a nemít ani na zaplacení nájemného, hladovět, tož to raději budu žoldákem. Námitka, že přece může přijít o život, je irelevantní. Není potřebné mít žádné obavy. Už v době I. světové války pojišťovny v USA zjistily, že pojistit vojáky je mnohem výhodnější než pracující dělníky, vždyť počet smrtelných úrazů, které musela hradit pojišťovna mrtvým hutníkům, horníkům, slévačům apod. byl mnohem vyšší než mrtvých vojáků. Je proto naprosto logické, že být žoldákem je výhodnější než být zaměstnán v průmyslu. V současných válečných konfliktech zejména v Iráku a Afghánistánu, americká armáda využívá také služeb žoldáků. Jejich počet i míra jejich zapojení je bezprecedentní. Z údajů Pentagonu z poloviny roku 2009 je v Iráku 132 610 civilních kontraktorů, kteří fungují coby soukromí vojáci. Jejich počet představuje podle údajů americké GOA (Government Accountability Office) z roku 2007 téměř polovinu – 48 procent. Jenomže žoldáci nepodléhají mezinárodnímu právu. Sice žoldnéř nemá v případě zajetí právo válečného zajatce, ale to v boji o přežití není zase tak důležité, no ne? Zaměstnavatelé kontraktorů otevřeně prohlašují: My jsme soukromníci, žádné novináře a televize k sobě nepřipustíme, co nám má kdo kecat do naší práce. Šéf řekne: Žoldáci! Z tohoto města je potřeba udělat Lidice nebo Kartágo. Víte co jsou Lidice či Kartágo? Víte, jak skončilo? Vysvětlím vám to. Kontraktoři zadaný úkol samozřejmě splní, vykonají pečlivě rozkaz, maximálně se dotáží – a kolik na ruku?

Představme si večer den před bitvou na Bílé hoře, kde v hospodě u piva a vína a kořalky popíjejí dva žoldáci: Ahoj kamaráde, jak se vede, žold dobrý? Já sloužím u katolíků. Já zase u protestantů. Minule jsme jednoho generála museli zapíchnout, nechtěl platit, zadržoval žold, tak co s ním (předek Schwarzenberga). A nějaké opletačky byly? Ale kdeže, všechno v pořádku i žold byl hned vyplacen i ten zadržený. Na kterém křídle budeš? Nebudeme stát proti sobě, no ne? A po bitvě, pozítří zase tady a zase spolu popijeme. A potom co máš v plánu, kam půjdeš? Kam? Ale asi do Branibor, tam kníže solidně platí, nebo možná i do Uher, tam prý platí mnohem líp, tož co, půjdeme spolu? Dáme se zase dohromady?

Až v 19. století Bismarck uskutečnil sjednocení jednotlivých německých státečků v jeden celek, podobně na tom byly i jinde. A poté vznikly také národní armády. Vládnoucí elity se mezi sebou dohodly, že i válečné střety musí mít určitá pravidla, např. civilního obyvatelstva se boje netýkaly, válečné zajatce bylo zakázáno usmrcovat, nelze používat bojové plyny apod. Tyto dohody ovšem neměly dlouhého trvání, už v I. světové válce se hrubě porušovaly a ve II. světové válce pozbyly platnosti úplně. Války se vedou brutálně barbarsky. Ale přece jenom pořád platí, že porušování dohod je válečný zločin, který může být soudním tribunálem potrestán. Soudní tribunály jsou ovšem fraškou a divadelní komedií, neboť vždy soudí vítězové poražené.

Aby se presidenti, generálové a ministři vyhnuli soudnímu stíhání za válečné zločiny, tož si najmou kontraktory, pro které nějaké válečné normy neplatí, tudíž nemohou být postaveni před nějaký tribunál. Holt vrátili jsme se do dob feudalismu, kdy z těch největších a nejúspěšnějších lupičů se stávala šlechta. V sousedním knížectví vládne můj brácha, je to docela prosperující a bohaté území, běžte a zavražděte mého bratra a lup přivezte ke mně osobně. Aby to nakradené a uloupené uchoval pro potomky a uchránil před sousedními lupiči, musel si pořídit pořádnou ochranu. Feudální kníže byl tak silný a mocný, v jaké míře si mohl dovolit vydržovat žoldnéře, tedy kontraktory. Dnešní plutokrati dělají totéž. Stát je mocný a vlivný pouze v takové míře, jak silnou má armádu. Platné už několik tisíciletí.

Merkelová asi uvažuje takto: Stav pohonných hmot pro tanky je zatím bez problémů, Putin i nadále posílá do Německa ropu a plyn, takže v poklidu můžeme naše tanky přemístit k ruským hranicím. A náš ministr obrany herec Stropnický nemusí mít obavy, že by naši vojáci pod německým velení na ruských hranicích přeběhli jak minule raději do zajetí, zbaběle dezertovali a přešli na stranu nepřítele, než by bojovali za svou vlast a císařepána. To skutečně nemusí mít obavy, vždyť naši vojáci jsou kontraktoři. Takže je pro jistotu nemusí posílat jak nedávno do Afriky, kde nemají možnost nikam dezertovat, tudíž musí bojovat srdnatě a odvážně, jinak by je domorodci podřezali. Herec může s klidným svědomím poslat naše udatné vojáky na ruskou frontu a mohl by velením našeho útvaru pověřit Jaromíra Štětinu, kterého by měl povýšit na brigádního generála, neboť je nutno imperialistickým choutkám Putina učinit rázný konec. Ovšem i když bude EU plně islámská a všude bude platit právo šaría, to Putinovi nějak moc vadit nebude, neboť i oni budou potřebovat plyn a ropu.

Masové vrahy tedy nelze soudit a už vůbec ne odsoudit. Co s takovou praxí? Lze najít nějaké řešení? Přece za jednotlivou vraždu odsoudit ale lze. Takže vybereme jednoho jediného zavražděného v Jugoslávii, Iráku, Libyi apod. budeme pátrat, kdo dal příkaz ho zavraždit, až ho vypátráme, což bude snadné a lehké, můžeme ho odsoudit na doživotí nebo pověsit.

Vymknuta z kloubů doba šílí. To platí pro každou dobu, pro každé století. Fašisté se dnes nazývají antifašisty, podněcovatelé válek se nazývají mírotvůrci, to je faktická realita s tím se musíme naučit žít, ale musíme taky vědět, jak se ty věci mají ve skutečnosti. Ukrajinská chunta provedla trestnou výpravu do odpadlické provincie a povraždila na 10 tisíc svých vlastních obyvatel a dvakrát tolik trvale zmrzačila, a co zničila domů, továren… A naše sdělovadla nám vysvětlují, že přinášejí mír, svobodu a demokracii a lidská práva.

Mohl se některý národ postavit proti antickému Římu, aniž by byl humanitárně zgenocidován? Je možné postavit se proti USA, aniž by hrozilo humanitární bombardování? V současnosti to už jde, už je možné neposlechnout USA, jak činí Rusko, Čína, Kuba, Venezuela, Írán, Filipíny… Jasný doklad oslabování USA. A to je už velký pokrok. Oligarchové a plutokrati se dnes stěhují do Číny, protože cítí, že tam se bude rozhodovat o toku financí, takže už ne západní plutokrati, nýbrž Komunistická strana Číny určí, kam poplynou finance světa.

Nelze jinak, než zakončit konstatováním, že nedávno byly Lidové milice ozbrojenou pěstí dělnické třídy a dnes armáda kontraktorů je ozbrojenou pěstí finančního kapitálu.