Překlad Ladislav Sýkora, převzato odtud.
Válka jako válka – 3
Pro získání sebedůvěry bylo nutno najít základ, nejlépe zvučný, základ se personifikoval a dostal vnější výraz v prohlášení – „MacArthur předmostí udrží.“ Skutečnost, že se generál musí zaplést do korejské šlamastyky, byla všem beze slov jasná. „Kdo, když ne on?“ Proto když Rada bezpečnosti požádala americkou vládu, aby určila, kdo povede vytvořené ozbrojené síly Organizace spojených národů, nebylo žádným překvapením, že Výbor náčelníků štábu doporučil na tento post MacArthura. (Tomuto momentu je tradičně věnováno nezaslouženě málo pozornosti, a přece to bylo ve skutečnosti poprvé v historii organizace, dobrovolně vytvořené lidstvem „pro udržení a posílení mezinárodního míru a bezpečnosti“, organizace, „obdařené jedinečnou legitimitou“, co si pořídila vlastní ozbrojené síly, aby přivedla k poslušnosti narušitele konvencí ne přesvědčováním a rezolucemi, ale aby jej praštila pěstí. Byl vytvořen precedens, v mnohém měnící staleté tradice diplomacie a změnil je ve prospěch zkomplikování pravidel hry.) MacArthur okamžitě oznámil, že má plán (ne plán jako Plán, ale jako plán vojenské operace, s níž chtěl generál změnit strategii vedení korejské války ve smyslu vojenském, což bylo očekáváno, ale mnohem méně byly očekávány následující osobní MacArthurovy plány). Ze zpětného pohledu všichni víme, že původním plánem se rozuměl výsadek z moře, v týlu severokorejského uskupení. A jakmile MacArthur získal otěže moci, začal okamžitě s prosazováním svého plánu, což nebylo zrovna lehké, protože proti macarthurovskému plánu výsadku v Inčchonu se postavili bez výjimky všichni.
„His own staff didn’t like it; the Navy didn’t like it; the Joint Chiefs of Staff didn’t like it; but he insisted.“
(„Nelíbilo se to jeho vlastnímu štábu, námořnictvu se to nelíbilo, náčelníkům štábu se to nelíbilo, ale on trval na svém.“)
Ještě než přešel k činům, dokud byl plán (ne celý plán, jen macarthurovský plán jako součást Plánu) teprve ve fázi příprav, už se změnila nálada a změnila se proto, že se objevila důvěra a důvěra se objevila díky tomu, že MacArthur, který věděl, jak mnoho znamená v boji morálka vojska, si ze všeho nejdříve vyžádal, aby mu dali k dispozici všechny dostupné síly námořní pěchoty. Pentagon vyškrábal, kde se co dalo a dal MacArthurovi všechno, co jen mohl; ten nemeškal a vysadil mariňáky v Pusanu. Byla mu přidělena Marine Brigade (brigáda mořské pěchoty). Nazvali ji „kombinovanou brigádou“, protože na divizi měla malý počet, pouze 6534 členů – to bylo vše, co se Pentagonu podařilo splašit. Součástí brigády, kromě pěchoty, byl jeden tankový prapor a jeden prapor dělostřelectva, a navíc brigádu posílili dvěma letadlovými loděmi, byly to „Badoeng Strait“ a „Sicílie“, každá z nich měla na palubě třicet letadel „Corsair“. Tady jsou:
Corsair F4U (konstruktéři Rex Basel a Igor Sikorsky) byl jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší stíhací bombardér druhé světové války, ale v poměru k tomu, co se dělo v Koreji, šedesát letadel a šest a půl tisíce vojáků nepůsobilo zrovna silným dojmem. Přesto tyto zdánlivě bezvýznamné síly, jakmile dorazily 2. srpna 1950, po devatenáctidenní plavbě do Pusanu, ihned prudce změnily situaci, MacArthur dobře věděl, co dělá. Vyhlášené jméno, pověst, znamená hodně, a Marine Corps taková pověst předcházela. Nebudeme skrblit fotografiemi, umožní nám to hlubší vhled do „Koreje“, uvidíme jasněji její „obraz“:
Ti co nově dorazili, se ve skutečnosti nijak nelišili od zoufalých vězňů v Pusanu, byli stejně nezkušení, neostřílení, prostě zajíci, bažanti. Nicméně, svým sebevědomím, výcvikem a koordinací akcí, mariňáci okamžitě změnili morálku obránců. Válka v Koreji opět jednou ukázala naléhavou potřebu mít v ozbrojených silách určité „elitní jednotky“, chcete-li, „napoleonskou gardu“, která je schopna už jen svou samotnou přítomností na bojišti zvýšit bojového ducha.
S příchodem mariňáků jako by se všichni probudili, všechno začalo „šlapat“, dokonce i totálně demoralizované jihokorejské jednotky, o kterých jeden z amerických generálů podotkl, že by nejradši vyměnil celou jihokorejskou armádu za sto newyorských policajtů. (Přitom však je třeba mít na paměti, že v roce 1950 byla námořní pěchota motivována jako žádný jiný druh vojska, musela prokázat svou nenahraditelnost, její počet byl snížen z více než 500 tisíc na přibližně 72 tisíc, a prezident Truman veřejně prohlásil, že podle jeho názoru, se námořní pěchota musí stát něčím jako policejními silami v námořnictvu. „Oni to určitě zvládnou,“ – poznamenal jedovatě – „tím spíš, že velení mořské pěchoty disponuje propagandistickým aparátem téměř stejným jako u Stalina.“ Harry Truman měl slušný smysl pro humor.) V Pusanu, jehož populace v době míru čítala asi 200 tisíc obyvatel, se nashromáždilo více než 2,5 milionu uprchlíků. Lidé spali na ulicích, v městě panoval chaos a panické očekávání, rozdmýchávané infiltrovanými agenty seveřanů. Ale 2,5 milionu lidí je hodně, nemluvě o tom, že mezi nimi nebylo až tak mnoho „chlapů“, ale i ti našli uplatnění. Všichni ti, kteří nemohli držet pušku, byli mobilizováni pro vykládku transportů a kopání zákopů.
V první linii se objevily oddíly, stavějící zátarasy, panikáře stříleli na místě, slovem – všechno šlo solidně. A jakmile šlo vše solidně, ukázalo se, že válčit solidně Severní Korea není připravena.
Přes jasnější chápání toho, co je v sázce, přes počáteční početní výhodu (k perimetru bylo staženo téměř sto tisíc seveřanů), přes převahu tanků a dělostřelectva, přes urputnost až nepříčetnost útoků, prorazit perimetr seveřané nezvládli.
Nezvládli to ani ke, Kim Ir Senem slibovanému, 15. srpnu, ani k 20., ani k 25., ba ani ke 30., a tím srpen skončil. Začalo září, a celý ten čas, bez ustání, stále a stále do Pusanu proudily transporty vojska a techniky.
15. září 1950 MacArthur, který nikomu nic nesliboval, šel na věc a vylodil v Inčchonu výsadek.
Skeptici a pesimisté byli zostuzeni a počet závistivců, který generálovi záviděl, a nebyl zrovna malý, mnohonásobně vzrostl. Aby ne!
Zároveň s výsadkem v Inčchonu byl zahájen útok z bran pevnosti obleženého Pusanu, útočníci měli čas nabrat sil a nashromáždit okolo pěti set tanků. Severokorejská armáda byla odříznuta a sevřena, a už neměla žádnou šanci. Seveřané prchali ze všech sil, a prchali stejně jako předtím jižané na jih; ale seveřané běželi rychleji než jižané a běželi na sever k 38. rovnoběžce, jenže téměř nikdo nedoběhl. Velení, pravda, to doběhlo, stihlo to, ale s velením už to tak bývá. 26. září se inčchonský výsadek části námořní pěchoty setkal s útočníky z Pusanu, 28. září byl osvobozen Soul, 1. října 1950 začaly jihokorejské jednotky překračovat 38. rovnoběžku, aniž by narážely na odpor. První korejská válka skončila. Trvala trochu déle než tři měsíce.
