Krach globálního kapitalismu?

Vtloukali do nás, že neviditelná ruka trhu je něco, jako byl Pán Bůh, všechno prý vyřeší a všechny odmění věčným pobytem v nebi.

Někteří pesimisté o tom pochybovali už na začátku, jiní zapochybovali až poté, co zjistili, že neviditelnou rukou trhu pohybují někteří chytráci směrem do vlastních kapes. Ale jejich pochybnosti nepřivodily změnu. V posledních letech se zapochybovalo už i veřejně, když se publikovalo, že Většina majetku na celém světě patří jen asi 1 % lidí. Pomohla tomu globalizace – odstranění hranic pro podnikání a umožnění přelévání zisku z místa, kde se přičiněním lidí tvoří, do trezorů neviditelných a vzdálených podnikatelů. To vidíme i u nás poté, co divokou privatizací a kejklemi privatizačních fondů, přešlo vlastnictví významné části průmyslu k cizím investorům (a peníze za to zůstaly v kapsách našich privatizátorů). Mazané zákony o zabránění dvojího zdaňování pak dotvrdily přesun zisků do ciziny. U nás třeba noví zahraniční majitelé našich cukrovarů některé naše cukrovary zrušili. Není problém, prostě budeme dovážet a vyvážet to, co nám tady zůstalo.<

Současná epidemie koronaviru ovšem odhalila to, o čem se nám mlčelo. Globální podnikatelé přenesli výrobu tam, kde měli nejmenší výrobní náklady (dětská práce v zemích třetího světa je jen třešničkou). Dnes se třeba zjišťuje, že celosvětově potřebné protiepidemické produkty (roušky, respirátory a další) jsou více než polovinou produkce vyráběny v Číně. A evropské země se předhánějí v  přeplácení, aby pro sebe získaly maximum. Ani nejmocnější národ světa (jak Trump označil Američany) nám nebyl schopen vypomoci a tak naše letadla míří do Číny a zpět!

A objevují se zásahy, které by ještě před deseti lety byly předmětem jekotu novinářů o plíživém návratu socialismu. Došlo u nás k zabavení zásoby respirátorů, které majitel hodlal prodat za nekřesťanskou cenu do ciziny. Došlo u nás k tomu, že nemocnice, která se bála spolehnout na příslib vlády o dodávce z Číny, zaplatila za rychlou výpomoc také nekřesťanskou cenu. Těm, co to bylo zabaveno, hrozí trestní stíhání, těm, co takovou cenu zaplatili (z peněz náš všech) nehrozí zatím nic.

A už se objevují i hlasy (zatím ne u nás, ale v blízké cizině) o možnosti znárodnění některých průmyslových podniků, aby výroba pomohla státu a nikoliv pouze majiteli. Dělá to dojem, že jsme se socialismem vylili i vaničku. Nutné zavření těch továrem, které produkují to, co prodáváme, výměnou za to, co už neprodukujeme, nám způsobí nedostatek peněz na dovoz toho, co už nevyrábíme. Možná, že plánovaná výroba (v době, kdy výpočetní technika takové plánování zvládne bez obav, že nebude WC papír či že maso bude až v „Brzku“), by v krizových situacích účinkovala rychleji a levněji.

Může nás však utěšit, že ten problém není jen náš, že ho mají i ty bohatší státy, ke kterým jsme se hodlali přibližovat. A možná, že razantní zásahy naší vlády (samozřejmě některými pobitvovými generály kritizované) vedou k tomu, že u nás zatím ta epidemie probíhá s menšími následky na životech než ve zmíněných státech, které byly naším vzorem.