Meditace o obrazech VII: Postmoderna a neoismus

Koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého existovala a byla velmi sympatická a progresívní takzvaná moderna, což byl impresionismus, dekadence, kubismus, surrealismus, dadaismus, poetismus, symbolismus, futurismus, konstruktivismus, suprematismus, abstrakce…

Koncem století dvacátého a začátkem století jedenadvacátého je velice módní záležitostí tzv. postmoderna. Holt klasická moderna zastarala a přežila se a už patří minulosti a historii. Dnes tedy máme postmodernu, dobu nastoupivší po moderně. Je to vlastně normální a přirozený vývoj, není to nic neobvyklého. Úplně logicky bezprostředně nastoupila doba post. Tedy funguje už plně rozvinutá post-kultura či post-civilizace. Jinak ještě vyjádřeno, je to nová kultura a nová civilizace, tedy neo-kultura a neo-civilizace.

Charakteristickým znakem postmoderny je bezbřehá svoboda, každý si může dělat cokoliv dle vlastní libovůle, nikdo ho nesmí omezovat. Každý může v rámci svobody hlásat veřejně (většinou přes internet), cokoliv ho napadne. Vyplývá z toho také oficiálně hlásaný názor, že každý má pravdu. Jenomže pokud má každý obyvatel naší republiky (či celé EU) svoji pravdu, tož se pravda rozplynula jako pára nad hrncem, prostě ztratila smysl. V minulých dobách určovala pravdu (či spíše Pravdu) církev a šlechta s odůvodněním, že tu Pravdu jim nadiktoval Pánbůh. O takové pravdě nelze přece pochybovat. Později pravdu určovalo množství financí, kdo jich měl víc, měl pravdu, kdo neměl finance, nemohl samozřejmě mít pravdu.

Zdůvodňoval to zase Pánembohem přímo geniálně Kalvín: Pánbůh má sice rád všechny lidi, vždyť je přece stvořil, ale některé má radši. To jsou ti pracovití a šetrní, kteří zbohatli díky své píli, inteligenci, poctivosti, svědomitosti a mravní čistotě. Ty má nejraději a ke zbohatnutí jim dokonce božským vlivem pomáhá a zařizuje jim pobyt v nebi už tady na zemi. No není to perfektní zdůvodnění?

No a přišli francouzští encyklopedisté, německý Karl Marx a anglický Darwin. Zrušili Pánaboha, vysmáli se Božské Pravdě a řekli, že pravdu má přízemní ekonomika, střízlivý rozum a vědecký přístup k dění ve světě. Zeptali se přibližně takto: Jakým způsobem se akumulovalo bohatství (a tedy i Pravda) v nemnohých rukou? Odpověděli, že to nebylo boží přízní, nýbrž loupením, podvody, krádežemi ba i vraždami. Žvástům o morální čistotě a mravní nadřazenosti bohatých zasadili KO. Co je pravda a kdo ji vlastní? Nahá fakta ukazují, že Pravdu vlastní ten, kdo má lépe fungující ekonomiku, dokonalejší výzbroj a více smrtících zbraní.

Jenomže co teď v situaci bez Boha a bez ušlechtilé morálky? No zajisté si poradili – nastolili modernu. No a v podstatě se ale vůbec nic nezměnilo, bohatství zůstalo tam, kde bývalo dřív a obyvatelstvu se dostala svoboda, rovnost, bratrství (liberté, égalité, fraternité). Na otázku Nač je mi svoboda, rovnost a bratrství, když mám hlad a nemám kde bydlet? odpovídají: No to musíš usilovně pracovat pro majitele továrny deset ba i čtrnáct hodin denně, to se potom lehce najíš i byt možná seženeš.

Nikdo nemůže popírat, že nemáme svobodu a rovnost, vždyť to je uvedeno snad v každé ústavě snad každého státu. S tím bratrstvím, jinak řečeno soudružstvím, je to ale docela pofidérní. Bratři se s kým chceš, to ti nikdo nemůže zakazovat, klidně se navzájem oslovujte bratři a sestry či soudruzi a soudružky nebo přátelé a přítelkyně, příznivci a příznivkyně, kolegové a kolegyně… Ale přísně vědecky (klidně i marxisticky) je každý člověk egoista, každý hrabe bezohledně k sobě a pod sebe. To je nezměnitelný fakt, vždycky tomu tak v historii lidstva bylo, je a bude. Egoismus (sobectví) je hnací silou pokroku a rozvoje. Altruismus (lásku k bližnímu) si vymysleli neschopní, slabí a podřadní, tvrdila s vážnou tváří Margaret Thatcherová. Odkoukala to od Augusta von Hayeka (Cesta do otroctví).

Takže už máme všechno, co jsme chtěli? Alespoň tak nám to tvrdí ti, co nám vládnou. Říkají: Však už máte úplně všechno, co jste chtěli, i svobodu i rovnost, co chcete ještě víc? (Básník: Teď už máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…) Žijete po materiální stránce tak dobře, jak nikdy v minulosti. Ovšem je třeba si uvědomit, že i v pravěku opočlověk zažíval občas, ba i dost často, období hojnosti. Máte svobodu zvolit si k vládnutí svého zastupitele a v tom je obsažena také rovnost, neboť to právo má každý. Bratrství můžete nalézat v katolické charitě. Prostě demokracie dokonale splnila vaše touhy a přání. Přesto jsou obyvatelé nespokojeni, neboť, což je velice zajímavé, k vládnutí se vždycky dostanou individua bezcharakterní, egoistická, hraboucí k sobě a pod sebe, prostě odkláněči financí směrem k sobě.

Jak to vyřešit ke spokojenosti všech? Jednoduše – vymyslela se postmoderna.

No a v době postmoderní obyvatelstvo samozřejmě dostává post-pravdivé post-informace. Z internetu jsem okopíroval výstižné věty Petra Žantovského: Post-informace je výklad skutečnosti očima toho, kdo ji vysloví. A úplně stejně se to má s post-pravdou, kde vlastně vše si je rovno, neexistují žádné hierarchie hodnot, a proto tedy vlastně nemohou existovat ani žádná objektivní fakta či pravdy, protože jejich fakticita a pravdivost je odvozena od názoru jedince, jenž ji posuzuje. Má ještě tedy v této post-politické éře smysl mluvit o hodnotách, o informacích, o pravdě, o politice?

Musíme tedy přijmout za realitu, že žijeme v éře, kde reálně existuje post-pravda, post-věda, post-logika, post-racionalita, post-náboženství, post-víra, post-literatura, post-poezie, post-materialismus i post-idealismus, atd. atp. Zajisté funguje i post-medicína, dokladem je Hnízdil s celostní medicínou, Radkin Honzák s asertivní psychosomatikou, čínské zapichování jehliček (akupunktura), či léčení zpěvem áum, áum, áum, homeopatie, vydestilovaná voda, zdravá výživa…

V post-filosofii Radim Valenčík doporučuje vrátit se k rozboru Marxových poznámek tzv. ekonomických rukopisů, které načrtal v mládí a nikdy se už k nim nevrátil, neb je považoval za nicotné. Navíc Radim Valenčík ještě doporučuje ke studiu rádoby intelektuálské nesrozumitelné blábolení filosofického klauna a šaška Hegela. Nic proti tomu, nacházet v nesrozumitelnosti moudrost je častým cílem filosofů. Hegel, ten typický blábolista, se pokusil nahradit osvícence a zrušit rozum a logiku, je fakt pro post-filosofii jak stvořený a vhodný k vysoce intelektuálskému bezduchému plkání o ničem.

Docela známým expertem na post-marxismus je Josef Skála, člen v předsednictvu Komunisté strany. Ovšem neměl by raději do nějakého svazu básníků? Jeho projevy jsou sice vzletné, ale je to pouze pár frází zabalených do poetického výrazu. Nechápu, proč se Skála plete do politiky, může přece klidně psát angažovanou poezii, ale ne programové teze strany, vyšlo by mu to na útlou sbírku politické poezie, na velmi útlou, neboť furt dokola dokolečka dokola opakuje to samé stejnými květnatými metaforami. Proč si nevezme vzor ze svého guru Marxe a jeho stručné, jasné a naprosto srozumitelné věty Komunistického manifestu? Skálu ale musím i pochválit, je to velmi zručný poeta, používá ve svých textech (i v Parlamentních listech) snad všechny básnické fígle, nejenom metafory, ale i metonymie, synekdochy, hyperboly, alegorie, personifikace ba i oxymórony.

Mohu klidně konstatovat, že i post-marxismus je dnes už docela rozvinutý, ač se samotným Marxem nemá lautr nic společného. Podobné je to s post-socialismem a post-komunismem. Zatím ještě nefunguje post-leninismus a ani post-stalinismus ba ani post-maoismus, ale určitě se dočkáme, už občas takové použití zaznamenávám. Spousta intelektuálů používá místo post předponu neo, třeba neomarxismus. To proto, aby to vypadalo aspoň trošku intelektuálsky, ono odpovídající termíny by zněly docela blbě např. neo-ptákoviny, neo-blbismus, neo-kravinismus, neo-idiotismus, neo-debilitismus, neo-hovadismus… Nebo také neo-perverzismus, to by také bylo blíže k pochopení, také odpovídající.

Mohu shrnout: Po francouzských encyklopedistech (tzv. Osvícenci), kdy byla platná pouze racionalita, nastoupila éra velkého žvanění trvající podnes. Mlžení a mlžení a furt mlžení, racionalita odhozena na smetiště dějin, iracionalita je přece mnohem zajímavější, schopnost rozeznávat dobro od zla úplně zmizela, dokladem je i ztotožnění nacismu s komunismem jako jednolité nálepky univerzálního zla. Postmoderna ovládla jeviště historie.

Pokud máme v úmyslu chtít vyvolat negativní obraz třeba o Darwinově vývojové teorii, tož přidáme předponu neo a máme neodarwinismus, což je v podstatě kreacionismus a naprostý opak Darwina. A jeho znemožnění. Platí o všech neo a post. Dokonce už máme i post-počasí či post-podnebí, kdy běžné výkyvy počasí je potřeba zpeněžit. Klasičtí klimatologové jsou šokováni různými vyhláškami politiků o nebezpečnosti normálního podnebí. Třeba že vznikají závažné klimatické změny způsobené pšouky stád hovězího. Fakt zemědělci za to znečišťování ovzduší platí, je to tzv. prdné. Námi zvolení zákonodárci nám darují (odhlasují) zákony, které lze vykládat libovolně dle okamžité potřeby, dle stejného paragrafu zákona xy lze odsoudit do vězení i udělit vyznamenání za zásluhy, je to prostě post-zákonnost. Musíme si holt zvyknout i na to post-právo či neo-právo. To, že jsme tou postmodernou a neoismem, abych napodobil Klause s jeho NGOismem, vydáváni ku posměchu všech států mimo EU a USA, to našim zvoleným vyvoleným je lhostejné. A že jsou terčem výsměchu a opovržení i oni, neberou v úvahu, až tak jsou otrlí.

Samozřejmě postmoderna či neomoderna se nutně projevila i ve výtvarnu. Vzniklo post-výtvarno či neo-výtvarno. Jako úplně první začal postmoderničit Duchamp už před sto lety. To na ulici někdo zapomněl lopatu na odklízení sněhu a tak Duchamp ji vzal (šlohl?) a odnesl do výstavní síně a opřel o zeď. Jsem přesvědčený o tom, že neměl vůbec v úmyslu považovat tu běžnou sériově vyráběnou lopatu za umělecké dílo. Pokecal s přáteli a na lopatu, kterou asi měl v úmyslu odnést si domů, přece se mu může hodit k odklízení sněhu, už nepomyslel. Příští den si v novinách přečetl převelice pochvalnou recenzi nějakého uměleckého kritika o revolučním a převratném uměleckém činu, tedy o vystavení lopaty. Neváhal a příště přinesl do galerie pisoár, věšák, přední kolo od bicyklu, stojan na sušení láhví. No a místo malování barvami vytvořil v galerii asambláž o rozměru 242,5 x 177,8 x 124,5 cm, skládající se ze starých dřevěných dveří, cihel, sametu, dřeva, kůže, větviček, hliníku, železa, skla, plexiskla, linolea, bavlny, elektrických žárovek, plynové lampy a motoru. No a stal se nejslavnějším umělcem staletí a byl zařazen mezi předchůdce dnešního tzv. konceptuálního umění.

I náš rodák (ze Slovenska) Andy Warhol přinesl do galerie polévku v konzervě, Manzoni zase vystavil svůj výkal v konzervě, dílo bylo nazváno Hovno umělce, no a loni či předloni vystavil v Praze proslulý umělec namazaný krajíc chleba máslem. Prostě, cokoliv, jakýkoliv předmět a blbinu přinesete do výstavní síně a prohlásíte za umění, tak to uměním je. Mimo galerii ta samá věc už ale uměním není, nýbrž je zase pouhým užitkovým (nebo neužitkovým) předmětem, a šmytec!

Ve Veletržním paláci za ředitelování Knížáka bylo v jedné místnosti vystaveno skutečné reálné smetiště. Možná je tam dosud. Když jsem tam byl před pár lety, tož jsem se moc podivoval, že to nesmrdí, asi Knížák nařídil desinfekci. Ovšem tím úplně narušil smysl uměleckého díla, přece smrad je nerozlučnou a podstatnou částí smetiště. Divím se, že onen umělec neprotestoval proti tak zásadní chybě profesora Knížáka. Ale nějaký jiný náš proslulý umělec si se zápachem nedělal starosti a nechal navézt tři plné popelářské vozy do katolického kostela (už asi ale odsvěceného). O tomto konceptuálním umění jsou sepsány tuny a tuny esejů překypujících oslavnými obdivnými frázemi typu: ta obrovská filosofická hloubka, ty duchovní přetlaky do nadsmyslna a ty geniální přesahy do transcendentna… Je ale zase docela přijatelné, že umělci se mohou takto veřejně odreagovat a není proto nutné umísťovat je do ústavů pro choromyslné. To platí i pro hudebníky vytvářející všelijaké drásavé zvuky a hluky, kterému někteří mladí i starší říkají hudba.

Před pár lety pozval nějaký oligarcha skupinu mladých hudebníků na svou jachtu. Parta mladých umělců už týden plula v přepychové jachtě po vlnách oceánu a umělci při pojídání kaviáru zapíjeném Chardonnay rozhořčeně odsuzovali rybáře chytající ryby do sítí, jak je to nelidské a kruté zacházení s živoucími tvory. Rybáři totiž sítě naplněné sardinkami vysypou před zpracovatelské strojové zařízení, které sardinky umísťuje do konzerv. Sardinky sebou mrskají ještě i uvnitř konzervy. Umělci se rozhořčují nad takovým barbarstvím a vydávají pobouřené provolání ke světové veřejnosti s titulkem „Zachraňme sardinky!“ Tuto výzvu zveřejnily snad všechny noviny samozřejmě s uvedením jmen autorů petice. Perfekt reklama, že?

Pobouření rozhořčení umělci chtějí sardinkám vylepšit život a tak je napadlo hodit klavír do moře, prý aby si hudbu užily i rybičky a poslechli si krásu klavírní hry. Majitel jachty si tuto uměleckou akci natáčel na video. Provádění onoho happeningu bylo důležitější než ztráta klavíru. Ale možná byl klavír už tak rozvrzaný, že stejně byl na odpis a náklady na odvoz na sešrotování by byly větší než zaplacení týdenního pobytu na jachtě oné partě. Škoda, že se nevyjádřili kuchaři z oné jachty a neřekli, z kterých košer jatek nakupují maso. Umělci také netuší, jakým způsobem se onen chutný kaviár získává. To rybáři chytí rybu, rozříznou, vyberou jikry a nepotřebný zbytek zase hodí do vody.

Tož zabíjení rybiček jim vadí, ale zabíjení lidí jim nevadí. Není to jakási zvrácenost? Ovšem u umělců a ochránců zvířat to je tolerováno a prý i hodno obdivu. Happeningy jsme v mládí taky prováděli a některé akce bývaly i docela vydařené, ale vždy v alkoholickém opojení. Neříkalo se tomu vznešeně umělecký happening či skupinová performance, nýbrž opilecká extempore a výtržnosti. Za většinu jsme se ale příští dny styděli.

V současné době je velmi populárním performerem ruský akcionista Pjotr Pavlenskij, který si u nás získal oblibu bojem proti Putinovi. Dokonce kníže Schwarzenberg mu dal azyl na svém panství a obdiv vyjádřil zajisté i Kalousek. Není divu, vždyť oba nejenom obdivují, ale přímo milují i Pussy Riot. Takže jaké akce tento konceptuální umělec provádí? Namátkou některé vyjmenuji:

• V červenci 2012 stál hodinu a půl na schodech Kazaňské katedrály v Petrohradě s ústy zašitými režnou nití a transparentem na podporu skupiny Pussy Riot.
• V další performanci nazvané „Vykuchání“ se před sídlem petrohradského gubernátora objevil nahý, oděný pouze do ostnatého drátu, čímž chtěl vyjádřit stav člověka žijícího v represivním politickém systému.
• V listopadu 2013 se v performanci nazvané „Fixace“ zcela nahý ocitl na Rudém náměstí v Moskvě a přibil svůj šourek k dlažbě.
• V únoru 2014 realizoval jedinou kolektivní akci, když usiloval o navození atmosféry kyjevského Majdanu tím, že spolu s dalšími kolegy vytvořili na jednom petrohradském mostě barikády, zapálili je, tloukli do želez a provolávali proukrajinská hesla.
• V říjnu 2014 protestoval proti zneužívání psychiatrie pro politické účely, když si před psychiatrickým ústavem, svlečen do naha, uřízl lalůček ucha. Poté byl odveden policií.
• V listopadu 2015 zapálil vchodové dveře do sídla ruské Federální bezpečnostní služby FSB v budově Lubjanka, dříve sídle Čeky, NKVD a KGB. Byl zadržen pro podezření z výtržnosti. Za tento čin byl v moskevském vězení a hrozily mu 3 roky odnětí svobody. V červnu 2016 byl po sedmi měsících propuštěn a odsouzen k pokutě ve výši asi 190 tisíc korun.

V roce 2016 získal Cenu Václava Havla za kreativní disent. Později mu však byla odňata.

Pavlenskij byl několikrát vyšetřován psychiatry, kteří potvrdili, že je duševně zdravý. Petrohradský soud zamítl žádost policie k umístění Pavlenského na psychiatrickou kliniku. V květnu 2017 získal politický azyl ve Francii, načež tam v říjnu podpálil budovu francouzské centrální banky na Place de la Bastille. Byl za to ve Francii odsouzen ke třem letům vězení. Dva ze tří let trestu jsou ale podmíněné a skoro rok si už odseděl ve vazbě, takže bude co nevidět zase volný. Hned u soudu navíc oznámil, že nehodlá platit ani pokutu přes 20 tisíc eur.

Jeho performance počítají s tím, že budou zasahovat policisté, zdravotníci, hasiči a dotvářet je budou vyšetřovatelé, psychiatři nebo provládní média. Jakmile tedy na jeho akce reagují státní složky, automaticky se stávají také spoluúčastníky oněch uměleckých performancí. Přitluče-li si šourek k dlažbě na náměstí, přijdou policajti a zeptají se: Co tu děláte? Pjotr odpovídá: Dělám umění. Už tou otázkou jsou policajti spoluúčastníky akce. Kdyby si ho ale přitloukl doma třeba ke stolu, bude obdivovat jeho umělecký výkon pouze žena a děti případně rodiče či pozvaní sousedé a budou také spoluúčastníky. Jenomže do televize by se to určitě nedostalo. Dobře vymyšlené, že?

Pěkně zaprovokovala i jedna polská umělkyně, když zobrazila na kříži místo Krista ukřižovaný pohlavní úd. Církev silně protestovala. Popularita ovšem tím byla získána, což bylo určitě cílem oné umělkyně.

Obdobně jako výše uvedení „umělci“ u nás provokuje David Černý. Za prototyp Čecha označil mistr Černý nepromíchanou, nezajímavou a lehce zknedlíkovanou hmotu, která je nasáklá pivem. No a zbývá jenom vyjmenovat jeho slavná díla:

• V roce 1991 přetřel na růžovo sovětský tank v Praze na Smíchově.
• Vztyčený prostředník, desetimetrový fialový objekt na pontonu Vltavy.
• Plastika Kůň představující svatého Václava sedícího na břiše svého mrtvého koně.
• Entropa, skládačka sedmadvacítky.
• Čurající fontána, dvě bronzové mužské postavy močící na hladinu jezírka ve tvaru České republiky.
• Ve formaldehydu naložený Saddám Husajn v akváriu.
• Červený klikující autobus. Za devět milionů ho koupil Andrej Babiš.

Tož to jsou charakteristické umělecké výtvory postmoderny či post-umění nebo i neo-umění. Nějak jsem nikdy k takovému pojetí umění nenavázal nějaký kladný vztah, dokonce mne to odpuzuje a v mnoha případech je mi to docela odporné a nechutné. Ovšem většině obyvatel to už připadá docela normální. Je možné, že se ve svém hodnocení mýlím a že budoucnost ukáže, že mnou odmítaná díla budou považována za vysoce kvalitní originální umělecká veledíla. Ono když anglický velmi dovedný malíř Whistler vystavil rozměrný obraz hořící lodě v přístavu a na obrazu nebyla vidět loď, ani nic z přístavního mola, pouze dým a oheň, byl terčem posměchu. A o několik desetiletí později vznikl impresionismus, tedy Whistler o desítky let předehnal impresionisty. Ten oheň, dým a kouř byl vlastně naprosto realistický obraz. Ostatně i náš Navrátil (Jirny) byl impresionistou také dříve než Manet s Monetem.

Lze vůbec v dnešní době zběsilé inflace knih, autorů, příběhů, balastů a žvástů všeho druhu, kdy se překřikujeme navzájem a neposloucháme se (citace z internetu), zastávat nějaký kategorický úsudek o tom, co je a co není umění? Co je kvalitní a co je šmejd? Co je hodnotné a co podřadné? Co je vysoké a co nízké? Co je plebejské a co vznešené?

A tož se závěrem podívejme do jedné naší běžné normální střední školy. Učitel úvodem pronáší asi toto:

Zrušili jsme zvonění, takže dnes celé dopoledne budeme věnovat čemu? Tak na co máte studenti dnes náladu, co by se vám líbilo? Navrhuji třeba matematiku a proberme trigonometrické funkce, je to velice zajímavé téma, v praxi se bez těchto znalostí neobejdete.

Ále obejdeme, co potřebujeme, najdeme na tabletu.

Nebo se budeme věnovat naší mateřštině? Projdeme si třeba gramatiku a pravopis, je přece ostudné, když někdo dělá pravopisné chyby.

Ále, počítačový prográmek nám chyby bezpečně opraví.

A co tak probrat nějaké historické zajímavosti?

Ále, minulost nás nezajímá, nás zajímá budoucnost sexu.

Učitel ještě ze setrvačnosti navrhuje zeměpis, ale zájem naprosto žádný a tak se zoufale zeptá: Tak co by se vám líbilo dělat celé dopoledne?

Sborová odpověď: My chceme dělat umění.

No dobře, taková výchova uměním, to nebude marné, pomyslí si učitel. Skoro všichni slovutní profesoři (třeba profesor Hejdánek) prohlašují, že diskuze se studenty je to nejlepší a že dokonce i je samotné, tedy pány profesory, to obohacuje a je to pro ně vysoce hodnotným přínosem. Takže se zeptá: A čím bychom měli začít?

Student: Četl jsem Hrabala a on píše, že plakátovací plocha je krásná a čím více je plocha potrhaná a poničená, tím z toho měl větší estetický zážitek. Takže kolegové študáci, v naší učebně je přece tahle stěna zaplněná všelijakými nástěnkami, obrazy a plakáty, vždyť to je také plakátovací plocha, proveďme to, co obdivoval zasloužilý umělec Hrabal. No a studenti potrhali, poničili a všelijak pomazali komplet celou stěnu. A zhodnotili: No není to krása?

Další student: Všichni máme tablety, každý si hlasitě pustí nějaké rádio, to znamená, že si pustíme najednou deset, dvacet rádií a v každém rádiu bude hrát jiná stanice. Bude to překrásný zmatek, to dokonale vyjadřuje náš současný svět.

Učitel: Ale vždyť v tom hluku k vám nepronikne naprosto žádná informace, vždyť nic neuslyšíte, jenom hluk.

Studenti: My nechceme slyšet jakési nesmyslné informace, my chceme prožívat umělecký zážitek. My chceme poslouchat celkový chaos světa, a to dvacet hlasitě puštěných různých rozhlasových stanic vyjadřuje úplně přesně. No a také bychom si mohli pustit deset či dvacet televizních stanic najednou, třeba jeden program by vysílal politické události, druhý přírodovědný film, další detektivku, jiný umělecký film, jinde budou diskutovat gayové a lesby, další něco z vesmíru, nějaká střílečka, automobilová honička atd. atd. Překrásný zmatek vyjadřující beze zbytku naši dobu, těch dvacet televizních kanálů puštěných najednou na jedné stěně, či přímo na nějaké velkoplošné obrazovce, je vlastně super realistické umění.

Student: Byl jsem ve Veletržním paláci, Knížák tam vystavoval v zaskleném rámu roztřískané gramofonové desky. Jak silně osobité umění, asi se mu ta hudba z desek nelíbila, tak je roztřískal, Knížák je velmi energická individualita, že?

Další student: Byli jsme tam spolu, a taky jsem v té galerii viděl nějaké panely z bouračky. Místo aby je dělníci odvezli na nějakou skládku, tak je s docela velkou námahou umístili do nejhořejšího patra galerie, prý jako památka, jako relikvie z domu, který už neexistuje. Je to hodno obdivu. Myslel jsem si, že ty panely jsou nastříkané nějakou barvou, aby to byl jako abstraktní obraz, ale kdepak, umělec na ty panely ani nesáhl, jenom nařizoval: tento panel a tento panel odvezete do Veletržního paláce a umístíte do nejvyššího patra. Vedle těch panelů je papírová cedulka na které je uvedeno jméno umělce.

Já jsem zase viděl na videu, jak umělci soutěží v rozbíjení, v demolici klavírů. No to bylo něco! Pak je také video, jak umělci vyhazují klavír do moře, do Atlantického oceánu, prý ať hraje rybám, to si mně líbilo, to bylo super! Navrhuji, abychom i my studenti právě teď udělali nějaké podobné umělecké dílo, každý z nás má mobil, nafilmujeme to, a pak prodáme jako umělecké dílo. Demolujme třídu, budeme slavní a zapíšeme se do slavných dějin umění, budeme nesmrtelní. Nejdříve zkusme rozbíjet a demolovat lavice a židličky. Pak rozbíjejí okna a vyhazují trosky z oken, i dveře padnou do trosek pod okny.

Učitel: Proboha, ale co když někdo stojí pod okny a spadne to na něho?

Holt byl v nesprávný čas na nesprávném místě, ale přesto byl účastníkem našeho hépeningu.

Učitel volá na policii: Moji studenti provádějí hépening, prosím, aby policie zakročila.

Jenomže policajt byl zběhlý v umění a odpovídá: Kdepak, do provádění uměleckého díla, tedy hépeningu, má policie zakázáno zasahovat, už s tím máme zkušenosti, když jsme zakročili, byli jsme obviněni z ….

…ale jsou tu zranění! Teče krev!

Tož to volejte sanitku, ne nás! My s tím v žádném případě nechceme mít nic společného. To tak, kazit a zakazovat provádění umění! To by bylo narušení a porušení základních občanských a lidských svobod. Když chce kdokoliv provádět destrukci čehokoliv a nazve to uměleckým dílem, jsme povinni to respektovat. Čau pane profesore, číslo první pomoci doufám znáte.

Umění je nakažlivé, umělecké emoce zachvátily všechny studenty a tak byla zdemolována celá budova školy. Televize to koupila a pozvala po promítnutí umělecké kritiky, aby se vyjádřili, většina z nich uznala, že to umění je! Šmytec!
***
PS: Samozřejmě i já jsem byl ovlivněn postmodernou a vytvořil jsem nějaké ty postmoderní asambláže. Nazývám je Smeťáky, neboť jsou vytvořeny z věcí patřících do popelnice. Nebo že by to bylo popelnicové umění?

Asambláž 1

Asambláž 2

Asambláž 3

Asambláž 4

Asambláž 5

Asambláž 6

Asambláž 7

Asambláž 8

Asambláž 9

Vykuchané rádio

Totálně destruovaný hadr na podlahu

Těžký obraz

Mušličky na rádiu

Lebka