Noste vlastní roušky!

S koronavirem nabraly naše životy otáčky, o kterých jsme byli zvyklí čítat tak na stránkách sci-fi románů. Epidemie mění naše úhly pohledu téměř na vše. Nikdy bych nevolil Andreje Babiše – nepochybuji, že coby předseda vlády je ve střetu zájmů (jako každý miliardář). Nicméně filtrováno přes obrazovku televize se dnes zdá, že je to muž, který dokáže ukormidlovat lodičku státu ve vlnách rozbouřeného moře, na které se změnila stará dobrá Evropa.

Je přinejmenším trapné slyšet, jak si někteří politici i v současné krizi přihřívají polívčičku. I když se ale rozhodneme na čas zapomenout na Babišovy škraloupy, neměli bychom se vzdát oprávněné kritiky vlády a státních orgánů. V době, která strhává všechno obratné maskování, vidíme, že stát nejede vždy jako dobře namazaná firemní mašina (to bylo slibů), ba naopak se stále ještě silně podobá socialistickému parnímu stroji.

Práce manažerů státních organizací (čest pěšákům, kteří nasazují svůj čas i životy) se bohužel nezlepší tím, že předseda vlády bude zatloukat dlouhodobé nedostatky systému ani nesprávná rozhodnutí jakkoli učiněná ve víru boje. Doba kdy neinformovaní lidé věřili nesmyslům, které na ně politici valili, je dávno pryč. Dnes všichni víme, že stát zanedbal zásobování ochrannými pomůckami a nezvládá testování potenciálně nakažených. Nikdo za to nechce nikoho věšet, ale lze jen doufat, že Andrej Babiš dokáže uplatnit obě své janusovské tváře a to, co obhajuje na veřejnosti, omlátí (obrazně řečeno) svým podřízeným za zavřenými dveřmi o hlavu.

Nemá to náš předseda věru lehké – na jedné straně Scylla ekonomické katastrofy, na druhé Charybda mnoha mrtvých. Rozhodování o to těžší, že i někteří mladší voliči by byli pro udržení chodu ekonomiky i za cenu (kolika?) mrtvých důchodců. Ale jakkoli nemohu být objektivní (jsem ročním 1947), postup ekonomika first mi připadá riskantní. Ze dvou zemí, které zatím epidemii zastavily, totiž ekonomiku v chodu udržela jen Jižní Korea. Ta ovšem byla schopná zajistit řádově vyšší (a především preventivní) testování (Korea – cca 300 000 testů, ČR cca 4 000 testů). Toho žádná evropská země schopná není.

Čína zvítězila nad epidemií nemilosrdným potlačením (velko)výrobních aktivit a celého ekonomického života. Zavíraly se i administrativní oddělení velkých firem. Evropa v čele s Německem volí strategii udržet ekonomiku v chodu, ale na celé planetě neexistuje důkaz, že se jí tímto způsobem podaří katastrofu zvládnout. Vystupujeme zase jednou jako chytrý (a tentokrát také demokratický – že paní Šámalová) bílý muž, který si nevidí ani na špičku nosu. A posmívaná Čína už sklízí první výsledky svého vítězství a její postavení ve světě sílí.

Boj proti epidemii koronaviru u nás i v Evropě je řízen zdravotníky a epidemiology. To je logické, ale ne úplně správné. Lidé medicinského vzdělání nemají rádi, když jim někdo mluví do řemesla, neradi nepodloženě riskují a už vůbec nejsou schopni oddolávat tlaku průmyslových kapitánů. Tato epidemie ale (protože ji neumíme léčit) je také záležitostí krizových manažerů, ekonomů a sociologů. Dokud to nepochopíme, budeme jí jen těžko odolávat. Lékaři samozřejmě mohou a musí velet, když dojde na těžké komplikace.

Hra na výlučném písečku zdravotnictví je příčinou, proč nejsou zapojováni do hry další (laické) osoby a dobrovolníci. Naše země přitom disponuje (disponovala?) lidmi, kteří jsou na celém světě proslulí svým improvizačním talentem v těžkých dobách. I dnes už se vynořují nápady jednotlivců i nabídky soukromých firem. Kritických bodem, který je třeba řešit v rámci strategie boje proti viru, jsou ochranné roušky pro obyvatelstvo. I zde by mohla pomoci iniciativa veřejnosti.

Pro ty, co si to ještě sami nezjistili (proč o tom neinformuje MZ?). Respirátor filtruje vzduch při nádechu. Osoba s běžným respirátorem tudíž chrání sebe, ale nechrání ostatní proti možné vlastní nákaze (vydechuje nefiltrovaný vzduch). Osoba mající roušku či ústenku (většinou) hůře filtruje vdechovaný vzduch. Filtruje ale také vzduch vydechovaný, neboť rouška zachycuje kapénky pocházejících z dýchacího traktu. Osoby ve veřejném prostoru (doprava, práce) by tedy měly mít v maximální míře vybaveny rouškami – ideálně by roušky měly být povinné.

To sebou ale přináší řadu problémů. Roušky používané dnes ve zdravotnictví jsou ve většině případů jednorázové. Jejich spotřeba v běžném provozu by byla obrovská. Pro obyvatele je třeba zajistit roušky opakovatelně použitelné a dezinfikovatelné. Protože použijeme-li roušku na cestě z práce, chceme si ji doma sundat. Tušíme ale, kolik je na ní zachyceno virů (které přežívají přinejmenším několik hodin)? Pomůžeme si, když okamžitě po příchodu domů ponoříme použitou roušku do vařící vody. Ne každá přežije.

Každý z nás by tedy měl mít dvě až tři opakovatelně použité roušky. Protože to nám v nejbližší době ani Babiš nemůže zajistit (a kouzelník nepřijde), předkládám skromně návod k výrobě roušky, která se vyrobit například ze starého bavlněného prostěradla. Postup výroby je doufám jasný z uvedených obrázků. Plátno (co nejhustší, lepší je filtrační tkanina) vyvaříme ve vodě a usušíme (bavlna se srazí a póry v ní se zmenší). Plátno vyžehlíme a vystřihneme přesnou velikost dílu aby se hodil (nejméně po trojitém přeložení) na naši tvář. Přeložíme a opět vyžehlíme. Na jedné straně přeložením do trojúhelníků /chce to nacvičit) vytvoříme kapsu pro nos. Zafixujeme sponkami do kancelářské sponkovačky (sešívačky). Z provázku vytvoříme vhodně dlouhé díly pro uvázání roušky. Na jejich koncích uvážeme smyčky. Pomocí sponek uchytíme smyčky v horních a dolních rozích roušky. A to je prosím vše.

Na posledním obrázku vidíte nasazenou roušku. Provázky se nad ušima a na krku zaváží. Nad ušima na uzel, na krku je nutno uvazovat opakovaně kličku, což je bez pomoci trochu akrobatický výkon. Pochopitelně vše se dá udělat mnohem profesionálněji, máte-li k dispozici šicí stroj a nedej bože gumový tkaloun do tepláků (snad se to ještě vyrábí). Roušky vhodných velikostí můžete udělal i pro děti. Více vrstev tkaniny působí jako labyrint pro zachycování vašich kapének i vdechovaných částic. Roušku lze před použitím lehce navlhčit. Ono se to nemá v případě bakterií, které se tak mohou množit, ale viry bez hostitelských buněk nerostou.

Je toho mnoho co by v současném kritickém stavu mohli udělat dobrovolníci a neprofesionálové. Bude třeba nějakým způsobem obstarat jídlo pro staré lidi, kteří nemají internet a někdy potřebují speciální dietu nebo léky. Minimálně v Praze žije v spousta důchodců, kteří mají psy. Ti by se měli venčit. A co s nimi bude, když jejich člověka odvezou do nemocnice. A tak dále. Stát by měl využít nápady a práci těch, kteří chtějí pomoci. Bude to totiž ještě o dost horší. A bude to dlouhé.

Zdroj: Pro zítřek