O uprchlících s citem i rozumem

…

Vedle médií přispívají k chaosu i sami naši občané, někdy rádoby vtipně, jindy nepokrytě nenávistně, šíříce povětšinou překroucené, paušalizující či dokonce nepravdivé informace o původu imigrantů, jejich (ne)kultuře, o výši dávek, kterých se jim dostává, o jejich kriminální činnosti a podobně. Říkám si kolikrát, o co těm pisatelům vlastně jde? Co je pro ně důležité? V jednom takovém mailu například čteme, jaké drakonické tresty dostane ten, kdo ilegálně překročí severokorejské, čínské, kubánské či afghánské hranice, zatímco když člověk překročí hranice států EU, tak získá „kartu sociální pojišťovny, mobilní telefon bez smlouvy, placený nájem, bezplatnou zdravotní péči, peníze bez potřeby důkazů na jaký účel, bezplatné jazykové kurzy, volné lístky na autobusovou nebo železniční přepravu, dětské příplatky, bezplatné právní zástupce na obranu proti vykázání ze země, nulové povinnosti, ale zato více práv, než mají domácí“. Pisatel končí otázkou: „Nezbláznili jsme se?“ – Nemá cenu tuto snůšku polopravd rozporovat, jde o princip: Takže podle pisatele ty autoritářské a nesvobodné režimy jsou normální, ano? A k tomu, kdo je v nouzi, máme přistupovat a priori nepřátelsky? Aniž se ještě stačil jakkoli projevit?

Nezabýval bych se diskusí o takovýchto malichernostech, kdyby nebyly odrazem zvláštního rozporuplného a vnitřně nediferencovaného myšlení velké části lidí, politiky nevyjímaje. Uprchlický problém má totiž komplexní, vícevrstevnatou povahu a každá vrstva vyžaduje adekvátní filosofii přístupu, má-li mít smysl pro budoucí vývoj. Evropa se honosí křesťanskou tradicí (k níž patří koneckonců paradoxně i mesianistická ateistická hnutí), jíž je vlastní zájem o člověka jako individuum, o jeho vývoj a životní smysl, o jeho důstojnost. A najednou se vymezujeme vůči lidem, kteří evidentně prchají z oblastí, kde jsou ohroženi na životě či jsou fatálně omezeni ve svých životních perspektivách, tlačí se kamsi, kde doufají, že jim bude líp, a neváhají přitom riskovat životy své i svých nejbližších. Jakýkoli argument je tu kritikům migrace dobrý, aby snížil základní lidskou hodnotu migrantů a zpochybnil jejich úmysly. Tím nechci říci, že mezi uprchlíky nemůžou být čistě zištní lidé, dobrodruzi či povahou kriminálníci. Ale zrovna takové typy by se nevystavovaly takové bezmoci. Navíc tyto věci nelze soudit od boku, nýbrž v přijímacích azylových mechanismech. Úzkost z předjímaného lokálního ohrožení nás vede k ignoranci principů globálních, jež by měly být základem fungování každé společnosti otevřené do budoucnosti. Současně je naší slabostí, že ač vyrůstáme z určité kulturní a duchovní tradice, neumíme si za ní stát a dát jasně, bez emocí, ale přitom pevně najevo, co je podstatné pro naši společnost, její svébytnost a život. Takže pak kolísáme v tom, co máme vlastně dělat…

Celý článek najdete v Kulturních novinách