Od srpna 1968 nemůžu ruštinu ani slyšet

To řekl kdosi ze spolku, který dnes v republice udává tón, a Seznam.cz vypíchl tuto větu do internetu jako parolu, kterou by měli spatřit všichni naši lidé a která by se měla uhnízdit i v nejhlubších komůrkách jejích srdcí. To proto, že tahle věta vyjadřuje přesně to, oč tomuto spolku jde. Aby se totiž nenávist národa k vojskům Varšavské smlouvy (složených hlavně z vojska někdejšího SSSR), jež nás v srpnu 1968 okupovala, neporušená a celistvá přenesla na současné demokratické a kapitalistické Rusko, protože tak si to žádají nikoliv naše vlastní české zájmy, ale žádá si to vojensko-bezpečnostní komplex USA, který ke své potřebě rok od roku zvyšovat svůj roční rozpočet velkého a mocného nepřítele potřebuje. Bez něj by jeho válečná výroba ztratila motiv, peníze by mohly začít utíkat jinam, třeba do zdravotnictví, což ovšem tak zavedený a utěšeně váhu nabývající bumbrlíček s výjimečným zastáním v Senátě i ve Sněmovně reprezentantů (protože bez jeho podpory se senátorem či reprezentantem nestanete), se letos došplhal až k rozpočtu jednoho bilionu dolarů a rozhodně nezamýšlí se s tímto číslem spokojit i nadále. Ale jak už jsem naznačil: Mocný nepřítel USA je pro tuhle hru dospělých lidí podmínkou nezbytnou. Nu a pokud ten není v dohledu a většina států světa zdrogovaná  vidinou věčného míru opakuje svou vůli žít se Spojenými státy v míru, musí Spojené státy tyhle dětinské a naivní tužby mrštit světu do tváře a musí si svého velkého nepřítele stůj co stůj pořídit.

A už se také stalo. Poté, co zplundrovaly Střední východ, postoupily k těžší váze – k Rusku. Rusko je velké a mocné a je největším nalezištěm nerostného bohatství na světě. Zkrátka soupeř ideál.

Ale co my máme s touhle světovou hrou na nepřítele společného? My přece doma žádný vojensko-bezpečnostní komplex nemáme, takže co nás nutí hrát tuhle šílenou komedii společně s komplexem americkým? Nám by přece vyhovovalo žít se všemi zeměmi světa v míru a přátelství, a ne brojit proti Rusku jen proto, že proti němu z důvodu svých zisků potřebuje brojit jeden americký komplex, který si už kolem prstu omotal i celé USA? Kde je v tomhle nějaký rozum?

Otázka se to zdá být téměř k nezodpovězení. A přece lze na ni odpovědět jednoduše a za všechny naše milence a milenky současných USA i jejich branného komplexu, za Schwarzenbergy, Kalousky, Hermany, Němcové, Langšádlové, Štětiny, Halíky, Lukeše, Pitharty, Fialy, Gazdíky a další výtečníky to učinil – bohužel – náš sociální demokrat Zaorálek, a to těmito slovy: „Protože dnes už přece někam patříme.“

Ano, patříme do EU a patříme i do organizace NATO. A proto musíme jak berani šlapat za vedoucím beranem před námi. I my musíme spatřovat svého nepřítele v Rusku, třebaže jinak proti němu nic nemáme. I my musíme v tisku, rozhlase a hlavně v televizi pořádat ty nejhalasnější kampaně na jeho zostuzení – a zrovna v těchto dnech činíme zázraky vazalské přičinlivosti při připomínce výročí vstupu vojsk Varšavského paktu na naše území. Penězi se přitom nešetří, do žlabu pro televizní tvůrce se nasypaly miliony a ty už si své výběrčí našly. Takže jeden dokument o 68 roce stíhá druhý, jeden řinčí nenávistí víc než další, ale pozor! Ta nenávist – jak se to od našich tvůrců doma i zpoza zahraničí žádá – není vpravdě ani tak o dějích minulých, ale spíš o jejich přesahu do přítomnosti, čili do „truchlivé“ přítomnosti současného Ruska. Takže podle poučky, že studium historie má smysl jen tehdy, přináší-li poučení i pro přítomnost, se dá říct, že skrze děje roku osmašedesátého, kdy všechno v Evropě i v Rusku bylo jiné než je dnes, je vpravdě na paletě těchto pořadů a filmů nikoliv bývalý Sovětský svaz, ale Rusko současné.

To je náš nepřítel přeukrutný, toho musíme nenávidět a věřme naší vládě a parlamentu, že i v budoucnu povede naše kroky tak, aby se nám nikdy nepřihodilo to, co se přihodilo našemu nešťastnému sousedovi jižnímu. Že by si  totiž i na naší vládní tancovačce někdy zatančil Putin.