Odhalit pavědu je někdy věda

Je zajímavé, i když přirozené a očekávatelné, jak pro různé pavědecké teorie a experimenty se nejsnáze srdcem nadchnou jednak mladí lidé a pak až ti nejstarší, přičemž ovšem pro platnost této teze u jedinců z obou těchto věkových skupin musí být splněna podmínka jejich polovzdělanosti či nevzdělanosti v oboru, jehož předmět se dané pavědy týká.

Využívá-li přitom pavěda pedagogických, ideologických, technických nebo ekonomizujících fantazií, které zároveň umí tiše útočit i na pud sebezáchovy člověka v otázkách jeho blahobytu a zdraví, pak má pavěda zhusta naději na dočasnou společenskou náklonnost a tím i na osobní úspěch aktivistů takového výmyslu. Podpoří-li ji přitom navíc i finančně někdo z oblasti byznysu či politiky, nějaké pavědecké či pseudoekonomické spekulační hrátky mediálně hlasitých skupin někdy až fanatických aktivistů, pak často takové nápady mají docela dlouhý a společensky velmi škodlivý život. Bohužel život, štědře placený z veřejných prostředků, z prostředků, kterými disponují mnozí odborně diletantští politikové.

Ano, základní vědecký či společenský výzkum je vždy nějakým bádáním a hledáním dosud ne zcela definovaného a jen tušeného cíle a tedy i aktivita s nejistým výsledkem. Chce-li však někdo na podobné nápady získávat prostředky veřejné, měl by mít takový požadavek posouzený tím větším okruhem lidí z oboru, čím je požadavek na donátorské společenské peníze náročnější. Nahrazovat vědecké argumenty fanatickou mediální silou svého hlasu nebo politicku korupcí, to však zasluhuje rychlé odhalení takového podvodu i případné potrestání obzvlášť tehdy, jestliže je tak ekonomika společnosti někým svévolně tunelována. Zkrátka – i pavěda je někdy „věda“, jak co nejefektivněji se soukromě obohacovat a občanskou společnost a její stát tak efektivně korumpovat a okrádat a jedinou prevencí a obranou proti víře v pavědy je opatrný konzervatismus, kterým se ještě nikdy nic nepokazilo.

Proto by politici měli ctít jednoduchý zákon hospodárnosti a osobní hmotné zodpovědnosti za jeho plnění, jelikož nesmí existovat žádné pravomoci bez adekvátních zodpovědností. A proto: Než oni svým čistě politickým a zdánlivě reformním rozhodnutím vydají veřejné peníze na pochybné projekty, měli by požadovat k novým ideologiím a jejich často hloupým a drahým ekonomickým či technologickým postupům nejprve posudky odborníků, případně lidová referenda. Proč? Protože je to pořád ještě postup levnější, než kdejaké populistické či diktátorsko totalitní, laické a překotné rozhodování. Vydat totiž velkou sumu státních peněz na pitomosti je stejně nezodpovědné, jako nechat vlastní děti chodit po provaze nad Niagarou.

Chce-li tudíž už někdo mermo-mocí zavádět a platit ze státního rozpočtu nové ideologie a technologie v megalomanském měřítku a hazardérsky tak podnikat nejen s případnou svou vlastní, ale už i s obecnou lidskou hloupostí, pak nechť to tedy nejprve udělá na svém a za své tak, aby tím nenarušil svobody a plody práce druhých, přičemž tam může zahrnout i vlastní svévolné nakládání s majetkem státním. Nu a pak se uvidí, co praxe ukáže. Bude-li společenský efekt nejen nějakých teorií, ale zejména i následných experimentů kladný, pak jejich autor či autoři jistě sklidí svůj patřičný ekonomický úspěch i historickou slávu vrchovatě – a nebude co řešit.

A snažně prosím: Dejme si velký pozor na argumenty typu „vždyť ten model funguje“, nebo „jinde to dělají také tak“, anebo dokonce .. „zavázali jsme se, že to či ono také tak budeme dělat“. Za prvé, za stát se vždy zavazují jen politikové, existující ve svých volbou dosažených funkcích často bez mandátu ke konkrétnímu takovému závazku. A za druhé: Žádný model ještě není fungujícím experimentem a žádná smlouva není nezrušitelná, je-li tím odstupujícím suverén!

Závěrem: Hloupě a hazardérsky smluvně kdekomu podepisovat jakékoliv smlouvy (včetně těch smluv mezinárodních) a hloupě se jen opičit po někom proto, že to právě vypadá dobře, tak to ještě vůbec neznamená, činit dobře sami sobě a státu, za nějž máme zodpovědnost. A pozor: Mohlo by se to totiž po čase ukázat jako kolaborantská či ekonomická sabotáž a podle toho by to mohlo být i u soudů přísně souzeno. Proč? Inu proto, že už i za pouhý politický diletantismus, česky zvaný slovem blbost, se v životě občas velmi tvrdě a nekompromisně platí, přičemž únikem před takovým placením může být už jen hrob a posmrtná ostuda. Zajímavé například přitom je, že i největší nepřátelé takového Dr. Husáka mu žádnou posmrtnou ostudu ani dnes stále ještě přišít nemohou. A to tvrdím přesto, že právě jeho politika mne kdysi osobně a neprávem postihla.