Oldřich „Čech“ Grund: U Debalceva jsme přišli o 40 % našeho tankového praporu

Český dobrovolník, podplukovník tankových vojsk armády DLR Oldřich Grund poskytl rozhovor Ukraina.ru o tom, jak bojoval ve Slavjansku a Ilovajsku, i o tom, kdy si bude moci dovolit vypít sklenici piva.

Oldřichu, nejste náhodou z Prahy?

Ne, žiju na hranici s Německem.

Vy jste Čech. Aby Čech přijel jako dobrovolník bojovat na Donbas za Novorusko, musí minimálně sympatizovat s ruským světem. A co vaše výčitky, které Češi mají vůči Rusům za rok 1968, kdy sovětské tanky potlačily Pražské jaro? Vždyť vy musíte naopak být na straně Ukrajiny. Co vás motivovalo přijet na Donbas? Copak se na nás Rusy za to Pražské jaro nezlobíte?

Já se na Rusy nezlobím. Nemám k tomu důvod. Když v srpnu roku 1968 do Prahy vstoupila vojska Varšavské smlouvy, tak jsem ještě nebyl na světě. Narodil jsem se v roce 1975. Chápejte. Ti, kdo se zlobí na Rusko, žijí zpravidla v Praze. Když odjedete od Prahy 60 km, tak vás budou přijímat takového, jakým jste jako člověk. To je vše! Ať už jste Rus, nebo Němec. Nikdo nebude dělat rozdíl. Všichni jsme lidé. V Česku jsou také lidé dobří i zlí.

Kdy jste se vy a vaši přátelé rozhodli přijet bojovat na Donbas?

Když to všechno začalo, tak o tom v televizi prakticky nemluvili a informovali velice málo, a navíc ty informace byly laděny především protirusky. O konkrétních věcech vůbec neinformovali. Jenom na internetu se daly najít informace, a pokud jste si je vyhledal, tak jste si sám z toho mohl udělat závěry. Když to všechno začínalo ve Slavjansku, tak mě hned napadlo, že začíná druhá Jugoslávie. Když jsem potom viděl, jak civilisty – staříky, ženy a děti – začali zabíjet fosforem a chlórem, tak jsem se neskutečně naštval. A také jsem viděl, jak ukrajinští nacionalisté chodí s prapory Třetí říše, tak jsem měl chuť se jich zeptat: „Asi jste něco popletli, ne?“ Rozhodl jsem se, že pokud mohu nějak pomoci, tak to musím udělat. Velmi dobře jsem si uvědomoval, kam se chystám, do čeho jdu. Věděl jsem, že mě mohou zabít. Když jde člověk do války, tam musí být připraven na všechno.

Jaká byla vaše profese před válkou?

Vzděláním jsem mechanik přes dieselové motory a palivové systémy. Před vojnou jsem tři roky pracoval na pásových bagrech, a potom celou dobu jako řidič kamionu.

V české armádě jste sloužil?

Ano, jako řidič a mechanik tanku T-55 AM2. Sloužil jsem v roce 1993. Česko právě vstupovalo do NATO.

Přijel jste na Donbas sám, nebo s přáteli?

Do Slavjansku jsem přijel sám a když jsme se ze Slavjanska přesunuli do Doněcku, tak přijel kamarád z Brna. Byl učitelem tělocviku. A někdy v půlce července přijel bratr. Jel stopem přes celou Ukrajinu. To já jsem jel přes Bělorusko do Ruska, odkud jsem se dostal sem.

S Torem jsme společně bojovali u Saur-Mogily a ve Stěpanovce.

Když jste přijel do Slavjanska, tak kam jste se šel zapsat jako dobrovolník do domobrany?

Přijel jsem na ruskou hranici, kde jsem si promluvil s klukama… Nejel jsem sám, ale společně s ruskými kluky, které jsem tam potkal. Přijeli jsme na hranici do Izvarina, kde nás převezli přes hranici a odtud jsme se dostali do Krasnodonu. To bylo koncem května. A 3. června jsem už byl ve Slavjansku, kde jsem se seznámil se Strelkovem. Všechny přijímal osobně. Každého pozdravil, s každým si promluvil.

Vzpomenete si na váš rozhovor s ním?

(smích) Divil se, že do Slavjansku přijel občan České republiky. Byl jsem tam první cizinec. Vyptal se mě, jak jsem přijel. On přece na internetu vyzýval, aby každý, kdo může, přijel do Slavjanska. „Pomozte, potřebujeme zkušené tankisty, aby zaučovali ostatní.“ Pomyslel jsem si, že jako tankista pojedu, že pomůžu, že zaškolím. Strelkov mi odpověděl, že ho velmi těší.

Tam ve Slavjansku, pokud si to dobře pamatuji, byla Nona (2S9 Nona). To vy jste ji tedy řídil?

Ano, byly tam dvě Nony, ve Slavjansku. Dostali jsme je od 25. letecké mobilní brigády. Když domobranci obsadili arťomovský vojenský útvar, tak jsme odtud dostali ještě další dvě Nony. Při odchodu ze Slavjanska tam jedna Nona zůstala, protože se poškodila spojka. Vyndali jsme motor, takže v ní nebyl motor ani převodovka. Nestihli jsme to opravit do odjezdu, tak jsme ji tam museli nechat. Sundali jsme z ní všechno, co se dalo a pokusili se ji podpálit, jenže se nějak nechtěla rozhořet. A když ukrajinská armáda přijela na naši bývalou základnu ve Slavjansku, tak ji tam našli a odvezli do Kyjeva do muzea. Zbylé Nony byly funkční, proto jsme s nimi ze Slavjanska odjeli.

Jaký byl váš první boj?

Vyjeli jsme na pozice, abychom ostřelovali kolonu Gradů a Uragánů, která tudy projížděla směrem k Semjonovce k Motorolovi, Kozyrovi a Kepovi. Bylo nás tam hodně. Akorát jsme dali dohromady mužstvo. Byl to první bojový výjezd. Jedna Nona fungovala a střílela, druhou se nám nepovedlo nastartovat. Je třeba na to mít svůj grif, který tenkrát nikdo ještě neznal. Na prvním výjezdu jsme nevystřelili ani jeden náboj. Měl jsem tam dělostřelce, kluka, který sloužil na D-30 a Nona je úplně jiná. Museli jsme se to naučit. Když jsme vyjeli podruhé… Na Arťome byla požární hlídka. Zaujali jsme pozice. Ráno vyjeli a my jsme na Ukropy udeřili ze dvou Non. Měli jsme dvě skupiny. Jedna obsluhovala Nonu a druhá byla na střeše a korigovala střelbu. Tehdy jsme stříleli do kolony aut. Trefili jsme se do závodu na výrobu krmných směsí, a jak se ukázalo, měli tam sklad chemických zbraní.

Fosfor?

Ne, chlór. Stříleli jsme na ně. Bylo to ve čtyři hodiny ráno a vítr vanul, sláva bohu, jejich směrem, ne na město. Do 6 hodin ráno tam jezdila záchranka. Druhý den se na internetu objevila zpráva, že to všechno udělalo půldruhého tisíce ruských specnazovců s těžkými tanky, a že ti co přežili, slyšeli výkřiky „Alláh akbar!“

To asi Motorola pouštěl z magnetofonu nahrávky muslimských modliteb.

Ano, Motorola. To Motorola ráno rozestavoval repráky a pouštěl ty modlitby, aby si mysleli, že jsou tam Čečenci, ruská armáda. My jsme předpokládali, že se Donbas stane součástí Ruska stejně jako Krym. Mysleli jsme, že Rusko pomůže. Že už už přijdou. Jenže nepřišli. Všichni si velmi dobře uvědomujeme, že pokud by přišli, tak by začala 3. světová válka, která vlastně už stejně běží. Díky soudruhovi Obamovi a té zatracené Merkelové.

Máte na hrudi vyznamenání – Svatojiřský kříž. Za co jste ho dostal?

Dostal jsem ho za ústup ze Slavjanska. Zaprvé jsme kryli kolonu, která vyjížděla z města. Tenkrát se mi polámala Nona, odešla spojka, tak jsme to pod palbou opravovali, napojili jsme to rovnou na převodovku bez spojky, abychom mohli odjet. Dostali jsme příkaz, dosud nevím, kdo ho vlastně vydal. Někdo přiběhl za tmy a řekl: „Veliteli, proč nejedeš?“ Odpověděl jsem: „Odešla spojka, nemůžu zařadit rychlost.“ Zeptal se: „ A granáty máš?“ Odpověděl jsem, že jo. A on: „Tak ji vyhoď do vzduchu i s náboji a ustupujte přes pole ke Kramatorsku.“ Tu techniku jsme si vybojovali ve Slavjansku a teď bych ji tam měl nechat a vyhodit ji do vzduchu? Nemožné. Rozhodl jsem se, že ji nahodím a odjel jsem směr Kramatorsk. Ještě mi to cestou dvakrát chcíplo. Všude kolem byly kolony rozstřílených aut. Hodně našich kluků tam zahynulo, ale my se nějak do toho Doněcka dohrabali. Obrněná skupina ze Slavjanska, která tam v té době byla, dostala příkaz, aby odjela na kraj města. Šlo o čtyři tanky. Tři byli pojízdné, jeden ne. Měli jsme rozkaz, abychom stříleli po blokpostu ukrajinské armády. Byl to zastírací manévr. Nemocné, starce a děti jsme začali odvážet už ve dvě hodiny odpoledne. Zbyla pouze jedna cesta přes pole, která také byla pod palbou. My jsme stříleli po blokpostu a Karačunu, kde měli své dělostřelectvo. Měli jsme rozkaz krýt kolonu, a potom se přes pole dostat do Kramatorska. Dopadlo to tak, že někdo převzal velení. Před odjezdem nám nikdo nedal rozkaz, abychom napřed jeli přes blokpost. Ten, kdo převzal velení, dal rozkaz, abychom vyjeli přes blokpost. 70 % obrněné skupiny – tři tanky, výsadkářská bojová vozidla a obrněná vozidla – všechny tam dostali. Kdo dal takový rozkaz, dosud nevím. Igor Ivanovič (Strelkov – pozn. edit.) takový rozkaz nedával, on se vždy snažil lidi šetřit. Když začali s ostřelováním, tak jeho rozkaz vždy zněl, abychom se drželi dál od strojů. Když se něco stane železu, tak to není tak hrozné (smích). Rozvědka půjde a ukradne ukrajinské armádě další.

Měli jste ve Slavjansku palivo pro tanky a jinou techniku? Měli jste dost munice?

Napřed Ukrajinci všechno zahazovali a ustupovali o dva až tři kilometry. Když jsme se k nim dostali, tak jsme viděli, že byli dobře zásobení. My jsme měli tankové náboje, ale málo. Brali jsme je od Ukropů, když jsme zatlačili nebo zničili jejich kolonu. Jednou se nám do rukou dostal Ural i s náboji. Pro Nonu jsme sem tam náboje nacházeli, ale je pravda, že ne často. Nacházeli jsme miny ráže 120 mm. Nona může střílet i miny. Ke střelným zbraním jsme se taky dostali. Byly to většinou spálené samopaly. Opravovali je kluci, kteří to uměli. Vždyť na začátku jsme vůbec měli jenom lovecké zbraně. Teprve když jsme v Arťomovsku dobyli sklad, jsme se mohli vyzbrojit karabinami SKS a někteří dostali i opakovací pušku Mosin-Nagant. Kdyby nám Rusko, jak tvrdí ukrajinská propaganda, dováželo zbraně, tak bychom byli pořád ve Slavjansku. Nikdo by nikam nemusel ustupovat.

Jaký je váš názor na to, zda jste nemohli zůstat ve Slavjansku? A pokud byste tam zůstali, tak jak dlouho byste se udrželi?

S palivem nám pomáhali majitelé benzínových pump. Nikdo od nás nechtěl peníze. Nejezdili jsme tam se samopaly a nevyžadovali palivo silou. Byl tam řád a disciplína. Lidé se s námi o všechno dělili, i když toho sami měli málo. Všichni k sobě navzájem projevovali úctu. Kdybychom zůstali ve Slavjansku, tak by nám munice vystačila na týden.

Docházela k vám pomoc?

Ano. Doněck se snažil. Snažili se podle možností posílat nám to, co sami našli ve strategických skladech. Nebylo to vůbec tak jednoduché. Věc se má tak, že dokud byl Arťomovsk pod naší kontrolou, tak jsme všeho měli celkem dostatek. To, co stačili odvézt do Doněcka, potom posílali nám.

Druhou medaili máte „Za obranu Slavjanska“?

Ano.

Jakých bojů jste se účastnil, když jste přišel do Doněcka?

Napřed nás převeleli do Netajlova a Karlovky.

Proč jste jim nechali Karlovku? Říká se, že pokud byste jim nenechali Karlovku, tak by Ukrajinci nedobyli Avdějevku a Pjesky a nemohli s tak hroznými důsledky ostřelovat Doněck. I letiště by šlo dobýt rychleji.

Proč? Protože jsme se neměli čím bránit. Měli jsme jenom samopaly.

Obrněnou techniku jste neměli?

Ne. Po Slavjansku se všechno muselo opravit. Tanky jsme dostali až po Ilovajském kotli a Stěpanovce.

Kolik jste jim jich tenkrát sebrali?

Jenom tanků bylo od 300 do 400 kusů.

To všechno tam Ukrajinci jen tak nechali?

Ano. Ukrajinci to všechno prostě opustili. Nechali tam i Grady, S-1 a D-30. Jakmile Ukropové ustoupili od Ilovajska, Kutějnikova, Zerkaľného, tak jsme tam našli čtyři „saušky“ (samohybná dělostřelecká zařízení), minovací vozidlo s protitankovými minami. Všechno jsme si to vzali. Potom jsme jeli do Starobeševa s jedním člověkem, který sloužil již ve Sněžném. Sebrali jsme tam dvě samochodné houfnice Msta-S. Jednu nám sebrali z MGB (ministerstva státní bezpečnosti) a druhou kozáci (smích).

Jak to, že vám ji vzali kozáci?

My ji z polí přivezli k cestě a než jsme se vrátili s druhou, tak přijeli, zahákli si jí a odtáhli (smích).

Kozicynovi kozáci?

Ne, jiní. Někteří kozáci jsou, zdá se, normální a bojují jako ostatní. A jiní žijí podle přísloví: Pro někoho válka, pro někoho matka rodná. Někdo si cpe kapsy a někdo čestně bojuje.

A teď s celou tou technikou bojujete?

Ano.

Vím, že váš bratr i kamarád padli. Jak se to stalo?

Padli 12. srpna 2014. Bojovalo se ještě před městem Krasnyj Luč. To je LLR. Tam zemřeli. Sloužili u velitele Kepa. Napřed osvobodili Mjusinsk, a potom jeli s autem dál. Dostali rozkaz odjet na kraj obce. Bylo potřeba se podívat, co se tam děje. Jeli tam autem a začali po nich střílet z obrněného vozu. Stačili vyskočit z auta, jenže po nich stříleli dál. Chlapci padli. Starší bratr Vojtěch Hlinka padl hned a mému kamarádovi Ivovi Stejskalovi výstřel z obrněného vozu utrhnul nohu. Stříleli z kulometu ráže 30 mm. Ukrajinci k němu přišli a dorazili ho a ještě se po něm tím obrněným vozem projeli. Pochoval je v Mjusinsku jeden místní obyvatel. Když byla osvobozena 27. září Saur-Mohyla, tak se konal oficiální pohřeb a jejich těla byla přenesena na Saur-Mohylu.

Dělal jsem rozhovor s bývalým ministrem obrany Valerijem Geletejem. Řekl mi, že ukrajinská prokuratura ustanovila, že v Ilovajském kotli zahynulo pouze 107 lidí. Vy, jako účastník těch bojů, jak můžete okomentovat ten počet?

V Ilovajském kotli? Asi pět tisíc.

Viděl jste mrtvoly ukrajinských vojáků osobně?

Nejenom viděl, ale i cítil. Oni své lidi ani nesbírali. Prostě je tam nechali. Jdete a cítíte ten zápach. Jenom jsem zašel na posádku a už jsem je cítil. Své mrtvé ani nepohřbívali. V DLR byla vytvořena skupina, která zjišťovala, kdo a kde leží mrtvý. Někdy je prostě zasypali zemí, a potom teprve přijeli a odvezli si je. Když jsme otvírali techniku, která shořela, tak tam ležely ohořelé kosti. Některé jsme identifikovali a předali je potom Ukrajincům. A co se dělo u Děbalceva? Ukropové přitáhli svá pojízdná krematoria a své vojáky tam prostě spalovali. Potom o nich tvrdí, že jsou nezvěstní. Pokud jsou nezvěstní, nemusí nikomu vyplácet žádné peníze.

Tady do našeho rozhovoru vstoupil Vitalij Tor Judin, spolubojovník Oldřicha.

Víte, dokonce o tom koluje vtip. Někdo klepe na dveře ráje. Petr je otevře a stojí tam početná skupina. Několik tisíc Ukropů. Petr: „Co tu chcete?“, a Ukropové odpovídají: „My jsme přece bránili svou vlast, a slibovali nám, že se dostaneme do ráje.“ Petr: „To je divné. Podle hlášení ukrajinského ministerstva obrany vás má být jenom 102?“

Smějeme se. Opět se ptám Čecha.

U Ilovajska jste bojovali na tancích?

Ne, se samopaly. Napřed jsme byli v Ilovajsku, a potom nás převeleli do Stěpanovky u Saur-Mohyly. Potom mě poslali do Starobeševa. Osvobozovali jsme ho. Od Saur-Mogily postupovali naši kluci a my šli ze strany Starobeševa, abychom je skřípli v kotli.

Se zajatci jste mluvil?

Ano. Mohu říci jedno. Mám mezi zajatci i přátele.

Až tak? Jak se to přihodilo?

Do zajetí se nám vzdávali tankisté. Byli to dobří kluci. Nebudu vám říkat jejich jména a příjmení. Mají všichni rodiny. Pomáhali nám opravovat techniku. Nikdo je neurážel. Dávali jsme jim najíst i cigarety. Když jsme je zajali, tak jako první jsme jim dávali telefon, aby zavolali domů, že jsou živí, v pořádku, ale v zajetí. Do přední linie jsme je samozřejmě nepouštěli, to je jasné. Hodně nám pomáhali s opravou techniky. Jsou to chlapíci. Potom je vyměnili. Nedávno jsem si s jedním telefonoval. Dostal se domů a zase k němu přišli z vojenské správy a chtěli ho opět strčit k tankům. Naštěstí se mu podařilo utéci do Německa. Teď ho prohlásili za zrádce a jdou po jeho matce.

Debalcevského kotle jste se také účastnil?

Ano, to už na tanku. Jeli jsme tam ze strany LLR. Bojoval jsem u Sanžarovky, kde byla velice důkladná opevnění. Hodně našich dobrých kluků tam padlo. Pokud mám mluvit pravdu, tak z bataliónu nás u Sanžarovky zůstalo 40 procent.

Proč jich tolik padlo? Protože se Ukrajinci dobře opevnili? Naučili se bojovat?

Měli bychom za to poděkovat naší rozvědce. Podle mých informací žádný průzkum neprovedli. Prostě přišli do přední linie k pěchotě a promluvili si s kluky. Ti jim něco navykládali a konec. Nic víc nikdo nezjišťoval. Řekli nám, abychom se dostali na kopec, ujeli 3,5 km, že je tam posádka a máme se tam zakopat, že jsou tam potom po 300 metrech ukrajinské pozice. Z těch okopů začali ničit naše tanky. Jeden za druhým. A co potom udělal velitel rozvědky? Vzal pistoli a prostřelil si svaly na noze: „Oj, jsem zraněný, oj ranili mně!“

Hrůza.

Dokud budou takové hrůzy, tak promiňte… Je to marné. Kluků je mi líto.

Bojují tu ještě nějací Češi?

Slyšel jsem, že ano. Ale bohužel jsem se s nimi nesetkal.

Odpovězte mi teď jako Čech. Je ruské a ukrajinské pivo dobré? Je lepší nebo horší než to české?

U nás to chodí tak, že pokud se opijete, napíšete hlášení a jdete pít do civilu. Takže vám na to budu moci odpovědět až po vítězství!

Převzato z Ukraina.ru

Překlad: Irena