Politici vs. Média

Proč jsou čeští politici – ti ve volbách volení veřejní činitelé – ve své většině vždy tak vyplašení z faktu pouhé pozvánky do nějakého veřejně komunikačního a propagandistického media? Proč to rozechvění z pozvánky od redaktorů – pouhých mediálních zaměstnanců?

Proč se někteří čeští politici tak poníženě klaní mediálním zaměstnancům – redaktorům poté, co u nich absolvovali nějaký veřejně vysílaný rozhovor. Proč jim jen prostě nepoděkují za pozvání? Vždyť je to zájem a denní práce i těch redaktorů, zprávy o událostech veřejnosti sdělovat. Vždyť jsou to oni, kdo politiky k tomuto účelu přece zcela logicky a nutně potřebuje!

Proč politici na otázky redaktorů vždy odpovídají tak uspěchaně a zároveň rozvláčně a zeširoka? Proč žádný z těch politiků nedokáže redaktorovi jednoduše a stručně na jeho otázku říci buď ANO nebo NE? Proč žádný z nich neodpoví NEVÍM, pokud se mediální zaměstnanec hloupě zeptá na cosi, co by v odpovědi politika nespadalo do jeho povinností a kompetence?

Proč politici nedokáží odmítnout otázky na záležitosti jejich čistě osobního a rodinného života, věcí veřejných se netýkajícího? Proč téměř každý politik dovolí redaktorovi, aby mu drze skákal do řeči, když ten politik ještě nedokončil ani první smysluplnou větu? Inu, odpovědi se nám tu nabízejí velmi jednoduché:

Za prvé, na rozdíl od dob minulých, redaktoři jsou tak školeni a vyškoleni, aby od majitelů médií vybrané politiky „grilovali“. Majitelé a vydavatelé médií vychází z podnikatelského názoru, že agresivita otázek zaměstnanců – redaktorů zvyšuje sledovanost, případně čtenost a poslechovost. Tím roste i zisk z reklam v médiích jimi vlastněných.

Dalším velmi důležitým důvodem toho „grilování“ je jednoduchý fakt, že i sami majitelé médií – a tím pádem i jejich poslušní zaměstnanci – mají na vše veřejné též i svůj vlastní politický názor, u něhož se rozhodli, jej nekompromisně do hlav diváků, posluchačů a čtenářů denně prosazovat.

Za třetí – téměř všichni politici trpí představou, že kdo není v médiích, tak politicky neexistuje. Nevědí, že kdyby se chovali tak, že by si jich občané vážili právě a zejména pro to, co pro obec občanskou užitečného fakticky dělají, tak by to ti občané poznali i bez toho, že by to museli po lopatě dostávat jen formou řečí nějakých redaktorů v rozhlase či exhibicí v televizi.

Nu a za čtvrté – a to je problém typický pro tuto dobu – politici velmi často nemají odbornou či morální převahu nad svými partnery v rozhovorech. Chybí jim totiž dvě základní kompetenční jistoty: Jistota dostatečnosti odborných znalostí a schopností a jistota čistoty politického svědomí jejich činů, tj. jejich vlastních a čistě osobních politických rozhodnutí a organizačních opatření.

Je potom logické a jasné, že právě politiky onoho tzv. „čtvrtého druhu“ mnozí redaktoři médií milují, i když jimi ve skutečnosti lidsky pohrdají. A naopak. Ty politiky, kteří vynikají jistotou dostatečnosti svých odborných schopností a jistotou čistoty svého politického svědomí, tak právě takové politiky redaktoři médií nenávidí.

Zcela logicky z toho pak vyplývá i skutečnost, že pokud má redaktor v souladu s pokynem majitele média nepozvat politika s vysokými odbornými schopnostmi a naprosto čistým politickým svědomím a pakliže navíc s tím politikem ani on sám nesdílí stejný politický světonázor – pak jej nikdy před mikrofon nebo televizní kameru k rozhovoru nepozve.

Nicméně zajímavé přitom je, že v jednom případě mediální praxe je zdánlivá výjimka dokonce pravidlem: Pokud totiž redaktorům jejich šéfové oznámí, že situace se změnila a výslovně jim nařídí, aby dosud politiky nenáviděné, nyní ti samí redaktoři právě naopak a ihned začali milovat, pak oni tak bez skrupulí a klidně učiní, protože sami žádné politické ani sociální svědomí, natož světonázor – nemají.

Ach, jak je ten život veřejné mediální politiky jednoduchý, což? Tak vida a to jsme ještě neprobrali otázku, proč vlastně majitelé médií a jejich redaktoři namísto událostního informování svých konzumentů, jim jen servírují denodenní školení v oboru tvrdé názorové propagandy. Ono totiž důvody k tomu též jistě existují a možná jsou i docela dobře měřitelné penězi.

A ještě něco: Je užitečné vědět a dobře si pamatovat, že i tak zvaná média veřejnoprávní vždy někdo za kulisami politiky kompetenčně vlastní.

Ale o tom si můžeme popovídat zase až někdy jindy